Bylo nemožné cestovat v roce 2020? Rozhodně ne tolik jako to vypadá tento rok, ale to se ještě uvidí! Nebudeme se vzdávat dopředu. Vir nevir, nebudeme sedět doma. Španělsko a krásy jihu, tedy té divoké a temperamentní Andalusie jsem si za rok 2020 pořádně užila, bylo to jen tak tak, než padly všechny nové a ne moc pěkné zákazy a příkazy… Pak se to ale uvolnilo a nebylo nic lepšího než vyrazit na výlet. Nečekat a jet. Ale kam? A tak jsem si naplánovala pár dní na Slovensku. Zní to možná blbě, že jsem se nevydala do nějaké sluníčkové destinace, kde šplouchá moře a nejela relaxovat někam s koktejlíčkem v ruce pod palmy, a také poznávat jiné kouty světa, kde jsem ještě nebyla, třeba Řecko, to pevninské nebo nějaký španělský ostrůvek…
Na Slovensku jsem byla už nespočetně krát, Bratislava asi 4x, Vysoké Tatry a okolí, dokonce i 3x v Žilině, ale také v Košicích a pak i na Liptově. Co tedy zbývalo? Přece ta část Středního Slovenska, Banská Bystrica, Nitra, Trnava a Trenčín, poté hezky zpátky domů. Na túry v Tatrách ať Vysokých (kde jsem už byla) nebo Nízkých (ještě dokonale neprozkoumáno) přijedu někdy jindy, teď byla na plánu městská kultura a objevování zajímavých koutů měst.
Teď si asi troufám na velké sousto, psát tady, ještě ke všemu česky a o Slovensku. Ale pojďme na to!
Den započal brzkým vstáváním a prvním vlakem směr Praha a poté přes celou republiku až na hranice. Naštěstí to byl přímý spoj až do Žiliny, kde jsem měla mít na přestup něco málo přes 4 hodiny a plánovala jsem si výlet, kam dál se dojdu podívat, ve finále to dopadlo úplně jinak. Z Prahy jsme vyjeli včas a pak to postupně nabralo zpoždění, co jsme se blížili k hranicím, pár minut, půl hodina a ve finále na slovenském území jsme stáli a stáli… Hodina pryč, a pak skoro další, když jsme přijeli na vlakovou stanici do Žiliny.
Původní plán byl v tahu a tak alespoň ty zbývající skoro 2 hodiny využít na procházku po Žilině. Taková klasika, co si člověk už pamatuje kudy kam od nádraží… 🙂 Hlinkovo náměstí, kostelík, Mariánské náměstí a tak mírně probloudit malým centrem a uličkami. Chtěla jsem si na chvíli sednout v parku, ale radši jsem pak počkala na nádraží, kde jsem objevila v podchodu k nástupištím stánek s kafem, tak ranní káva splněna někdy v poledních hodinách. V parku – Sad SPN, bylo až moc podivných existencí a nějakým střetem jsem nechtěla, aby začal můj výlet. Ano, jela jsem opět sama.
1. Bánská Bystrica
Cesta ze Žiliny pokračovala vláčkem až do Bánské Bystrice – město. Prvním cílem dne plného sezení ve vlaku (byla to cesta na 11 hodin) bylo na čase zdolat i se všemi věcmi na zádech první kopeček. První výšlap byl na Urpín. Výšlap na 30 minut, jo? To leda pro šerpy, ale nahoru jsem se klikatou cestou vydrápala skoro v podobném čase. To by byla vážně lež, tak + 15 minut určitě. Nejsem trénovaný jedinec a kopečky občas představují problém. Ale večer pak přišla odměna v podobě místního piva, za výšlap ve 30 stupních a se zátěží na zádech na celou dobu putování. Příště ty vzdálenosti prosím pěkně v kilometrech nejlépe. (Jo, vím, že i v Tatrách to bylo na minuty, pro nás Čechy je to divná míra, počet km je počet km, prostě).
Na vrcholku na mě čekala zajímavá stavba Kalvárie. A po úžasných výhledech alá stromový porost jsem mohla směřovat do centra a najít si ubytování.
Zamluvený jsem měla hostel, ač to zní divně, ale bylo to fajn, jen večerní ruch města pod okny nebyl úplně to pravé ořechové, co chce člověk zažít, když ví, že zase bude směřovat dál v dalších dnech. Nicméně špunty do uší jsou na cestování úžasná věc, jen se pod okny nesmí vybavovat taxikáři…Nicméně, přežít se to dalo.
Prošla jsem si za podvečer snad celé okolí u náměstí SNP, viděla jsem hrad, baziliku, kostely a další náměstíčka, moderní radnici na hlavním náměstí, teda na jedné dlouhé a široké ulici, Hodinovou věž, která byla otevřena až do večerních hodin a byl na možný vstup i chvíli před koncem otevírací doby. Paní byla milá, pustila mě nahoru, výhledy jsem si užila sama, nikdo jiný tam nebyl. Než jsem se pokochala zapadajícím sluncem za kopačkami v okolí, začaly odbíjet zvony celou hodinu, spustila se i zvonkohra, tedy, tak mi to přišlo. Ač neznalý člověk Slovenské hudby, neřeknu vám, co hráli 🙂
Náměstí SNP a tedy hlavní třída celého města mě uchvátila především množstvím krásných kytiček, náměstí hrálo všemi barvami rozkvetlých kytiček a v kavárnách a restauracích posedávali lidé, velké množství, jako by doba byla už v pořádku. Město žilo bujarým životem až do noci. Než padla noc, prošla jsem si uličky, navštívila místní supermarket, bylo to Terno a já se cítila jako doma. (Tu odnož coop mají i v Albánii, na to pozor 🙂 ). Nicméně nákup piv byl důležitý a po celém dni jsem se na to pivo těšila. Urpín pivo, krásná plechovka, to ano, ale asi to nebylo úplně to pravé pro mě. Špatné nebylo, to ne. Ta ochucená verze asi lepší než originál… Než jsem se další den přesunula dále, vyzkoušela jsem i místní kavárnu na doporučení již místa znalých a pokochala se mírně opadávající omítkou na budově univerzity…
Cesta pokračovala tentokrát autobusem, ne vlakem, do Bánské Štiavnice. Autobus jsem našla, na dobré rady jsem dala a jízda započala. Cesta byla ke konci klikatá, záludná, ale ne tak dlouhá.
2. Bánská Štiavnica
Na obloze se objevilo letadýlko, mapa hlásala, že tam někde v dáli je letiště Silač, tak to nebyl jen let střemhlav dolů někam do pole. Projeli jsme i malou a hezkou vesničku Bánská Belá, ale alespoň z autobusu spatřena a pak se v dálce vynořil poměrně malý kopeček a na vrchu byla Kalvárie v Bánské Štiavnici. Nezdálo se to tak vysoké (jo, do mapy na vrstevnice jsem se jaksi nepodívala) a tudíž to vypadalo na poklidnou procházku po městě pro tento den. Jenž ouha!
Zděsila jsem se, když jsem z toho autobusu vystoupila a tam bylo, že k informačnímu centu je to asi kilometr a půl. Bylo ještě dopoledne, ale sluníčko už bylo ve své síle a hřálo až až. Toto bych normálně ocenila někde u vody a ne v ten moment, kdy jsem po cestě k infocentrum zjistila, že ten kopeček není tak malý, jak se zdálo, že je to krpál a přemýšlela jsem, zda to má fakt cenu se drápat nahoru. Ale jo, když jsem už tady.
V první třetině jsem si v kostelíku vzala mapu s popisem jednotlivých zastavení křížové cesty. Ve finále mi bylo jedno, co tam kde je, protože jsem funěla do kopce a na vrchol jsem se vydrápala za velmi dlouhý časový úsek a rudá jako rajče. Odpočítávala jsem každý krok, každou jednu třetinu dosaženého cíle. Ve dvou třetinách cesty mě přepadl takový ten stav, že to otočím a dál už ani krok. Zastavila jsem se, vyfuněla se a společně s dalšími zoufalými jedinci (co to šli v žabkách nebo letních balerínách) se vydala k vrcholu (ano, vybavení pohorky na tento výšlap nutné, poměrně dost mi to i tak klouzalo, hlavně po cestě dolů. Vrchol dosažen a ta odměna byla neskutečná! Výhledy na jedničku, městečko jako na dlani a ta zeleň kolem…
Aby to bylo akční, tak slunečné počasí se začalo kazit a tak jsem na vrcholku strávila asi jen 15-20 minut a pak šla zase honem dolů, aby kdyby, tak ať mě ten déšť chytne někde jinde než na té štěrkovo-pískové cestičce dolů. Hlavní bod dne splněn a teď už hurá do města. Blízko nebylo, ale procházka podél silnice se dala až do momentu, než začalo pořádně pršet. Schovat jsem se chtěla v botanické zahradě, nebylo kde, bylo zavřeno. Do centra už moc nezbývalo, šedá mračna se honila nad městem. Nevypadalo to, že by v blízké chvíli přestalo pršet. Centrum jsem si prošla poměrně rychle, nakoukla na náměstíčka, kostelíky a směřovala k zámku. Čekal mě tento den doopravdy kopcovitý terén. Než jsem se dostala k zámku, bylo už zase slunečno. Takové aprílové počasí v srpnu, to je to co přesně člověk na cestách chce. Sarcasm, jo!
Prohlídla jsem si Starý i Nový zámek, dokonce jsem se pak ztratila na nějaký místní hřbitov, i přesto jsem našla tu historickou městskou bránu, která na mapách vypadala zajímavě… v reálu nic moc teda. A pak už nezbývalo než se vydat na cestu přes celé město na autobus, kde jsem dopoledne vystoupila. Byl víkend a spojení nic moc. Ujet mi to nesmělo a časovou rezervu jsem si hlídala. Jinak bych nocovala asi někde venku… Prošla jsem to úplně jinými uličkami, než navigace hlásala, ale byly krásné a historické, poté jsem prošla podivným, zarostlým úsekem, kde jsem nepotkala ani človíčka, jen pár aut… Až jsem nakonec vylezla u policejní stanice a měla zastávku na dohled.
Na autobus jsem čekala asi hodinu a půl, cestu jsem zvládla rychleji, než jsem předpokládala. Počasí se opět z krásného slunečného změnilo na silný vítr a déšť. Jak mi byla ta budka na zastávce dobrá! Poté cesta pokračovala do dalšího města a to do Zvolena. Proč tam? Bylo to jediné, kam jel autobus v čas, který jsem potřebovala. A vracet se do Bánské Bystrice nepřipadalo v úvahu, když další dny bude cesta do Nitry. Zvolen byl na půli cesty a hlavně v ranních hodinách nabídnul přímý a rychlý spoj dál.
3. Zvolen
Do Zvolena jsem dorazila v odpoledních hodinách na dosti nepřehledné něco cosi, co se asi nazývalo autobusovým nádražím. Předpoklad byl, že i ráno to pojede odsud, ale odkud, ten boj započal až druhý den. Poté jsem putovala dlouhou ulicí až na širokou třídu, co bylo místní náměstí. Ubytování bylo kousek v jedné z postranních uliček a svůj příjezd jsem měla jen tak tak. Ale vše dobře dopadlo, pokoj to byl čistý, krásný, malý a podkrovní. Venku začalo silně pršet, už když jsem přecházela náměstím. Když poté déšť ustal, ještě jsem si chtěla projít hlavní třídu a náměstí, kouknout na památky alespoň kolem a vypravit se ke Zvolenskému hradu. Byl zavřený, ale to mi vůbec nevadilo, i zvenčí vypadal mohutně, obejít se taky dal a výhledy na město by byly možná lepší za slunečného počasí.
Přišel opět déšť. Jela jsem přece v létě a můj batoh obsahoval jen letní věci, pláštěnku a deštník. Žádnou bundu, jen teplejší mikinu a hlavně, žádné suché boty, teda jenom žabky… Velmi se ochladilo po dešti a už jsem se bála, jak budu klepat kosu následující dny. Naštěstí počasí pak přálo na mikinu. Pancířový vlak a park jsem si nechala až na ráno, bylo to po cestě na autobus a to jsem dobře udělala, bylo tam plno divných existencí. Ale pancířový vlak byla zajímavá vložka začínajícího dne. Inteligentní aplikace idos (po slovensky cp) mi psala, že se na bus kupují jízdenky dopředu a byla tam poměrně vysoká cena. Ve finále jsem si lístek koupila v autobuse a cena byla poloviční, potěšilo. A teď hurá zelenou krajinou do Nitry!
4. Nitra
V Nitře to začalo akčně, po cestě na hrad jsem potkala vše, co jsem jen mohla. Kostel Navštívení Panny Marie, Župné náměstí, Františkánský kostel svatého Petra a Pavla a mnoho dalšího, až jsem došla městem ke hradu. Přivítal mě pěkný kopeček, pořádné opevnění a vstupní brána, nad kterou se tyčila věž. Musím říct, že celý tento komplex byl zajímavý, výhledy a panoramata, jak z hradeb, tak z věže super. Jen musím dodat, že venku 30 stupňů a výstup na věž s batohem na zádech a rouškou byl echt top třešinkou na dortu celého parného dne.
Poté jsem se zastavila v parčíku pod hradem, teda asi to bylo nějaké náměstí, název si už nepamatuji. Také jsem přešla přes Svatoplukovo náměstí a nakonec z počátku stejnou třídou pěšky na vlakové nádraží, které bylo fakt z ruky, to ten autobus stavěl mnohem blíže. Ale tento den byl přesun naplánován vlakem, takže jsem upalovala na poslední chvíli i se svačinou v náruči na železniční stanici Nitra. Spoj přijel mírně zpožděný. To jsem vážně radost neměla, protože to jelo jen do Leopoldova a tam mě čekal velmi krátký přestup (asi 3 minuty) na spoj dále, do Trnavy.
5. Trnava
Na hlavní třídě, kterou jsem se vydala od nádraží k vyhlídkové věži, mě přivítal krásný barevný nápis Trnava, ano, už jsem si těchto nápisů všimla i ve Zvolenu. Poté jsem si prošla místní náboženskou stezku (chápejte jako tour de kostely), která byla po cestě, maximálně nějaká malá zacházka o kousek dál. Zaujala mě radnice na Trojicném náměstí, Městská věž byla mým cílem, další výstup s rouškou! Nádhera. Ale ten rozhled za to stál, krásné počasí přálo výstupům na věže. A poté jsem došla k bazilice svatého Jakuba. Ten kostelík mě prostě přitáhl, sešla jsem z cesty, zašla si ještě k opevnění a trochu se ztratila ve víru města. Park, který vede podél hradeb, tím jsem poté směřovala na vlak, takže jsem si ho užila také.
Ale teď zpět k bazilice, kostelíku svatého Jakuba. Proč právě tento kostel? Vede tudy Svatojakubská cesta. Je to přesně ta, která vede do Španělska do Santiago de Compostela, poutní cesta, poutní místo. Ale zážitek byl ještě intenzivnější. V kostele byl takový akční a povídavý děda, který na mě začal nejprve rusky, pak německy, ve finále anglicky a pak francouzsky. Koukala jsem na něj víc než mírně vyděšeně a povídám mu „dobrý den“. Zasmáli jsme se. Povyprávěl mi o kostele a plno dalších zajímavostí o Trnavě. Bylo vidět, že je více náboženský založený, takže jsem se dozvěděla i to, že právě z tohohle kostela se vysílá náboženský pořad na TV Noe… Ale co bylo pro mne víc zajímavé, že právě na tomto místě zasedal Jan Lucemburský.
Ve finále mi pak pán začal vyprávět, jak cestoval do Prahy a že také byl na Jihu Čech a co všechno viděl a jak se mu líbilo. Takové milé, že to tak daleko někdo u nás zná. Co mě pobavilo? Doba si žádá zoufalá řešení. Že právě tu měli svěcenou vodu ukrytou v plastovém sudu a tam, kde by měla být, byla jen dezinfekce…
A pak bylo na čase se přesunout dále a to do Trenčína. Už v odpoledních hodinách jsem vlakem mířila o město dál, kde mě čekalo ubytování. A myslela jsem, že i relax v pohodlné procházce městem. Jenže ouhla, zapomněla jsem se podívat, jak moc vysoko je hrad! Sakryš, to byla kopcovitá dovolená!
6. Trenčín
Poslední zastávka Trenčín. Přijela jsem až kolem sedmé večerní. Skromné ubytování bylo blízko nádraží a hned vedle park, myslela jsem si, že to bude klidné místečko, ale jak se ukázalo mít pokoj orientovaný na stranu hlavní silnice a ještě v podkroví, kde jsem se i se svým metrem šedesát majzla do hlavy pokaždé, co jsem si stoupla…
První šok z tohoto města. Když jsem vyšla z nádraží, uviděla jsem, jak moc vysoko se hrad nachází… Pro tento den jsem to zakončila radši odpočinkem a začala šetřit síly na nadcházející den. I když bylo počasí hezké a vybízelo to, jít se večer podívat do města, nešla jsem. Ale už jsem za tento náročný den zvládla 2 města, to stačí. Zítra je taky den a mám hodně času. Ve finále se ukázalo, že ho nebylo až tolik, ale i poslední možný spoj s přípoji domů jsem stihla.
Po osmé ranní jsem byla už vypravená na cestě do města a k hradu. Piaristický kostel, městskou věž a i evangelický kostel jsem viděla po cestě ke hradu vzhůru. Postupně jsem stoupala. Aby to nebylo moc dlouhé, a zároveň jsem něco i viděla, tak jsem to vzala po Farských schodech, kde mě čekal Farský kostel a asi něco jako katovna nebo katův dům… prošla jsem kolem dalších domečků až mě přivítala první vstupní brána a za ní postupně vykukoval hrad. Komplex je to obrovský, to jsem ani netušila jak moc. Dorazila jsem tam kolem 9:30 a ještě nebylo ani otevřeno, ač už mělo být, ale paní si to tam chystala. Šok dne byl, že první prohlídka interiérů je až v 11 hodin. Narušilo to mé plány a pak z hradu to byl spíš úprk na nádraží ještě přes obchod a pro svačinku na dlouhou cestu.
Co se hradu týče, tak venkovní exteriéry jsou bez průvodce a Matúšova věž také. Jsem ráda, že jsem si to zvenčí prošla sama a na věž vyšla taky sólo, žádný davy na prohlídce, bylo tam vážně hodně lidí. Můj obdiv měla průvodkyně, která dokázala vykládat hodinu a půl v kuse a v roušce. Ještě zaujmout jak dospělé, tak i děti. Dokázala zodpovědět skoro veškeré dotazy anebo alespoň odkázat tam, kde by to mohli lidé najít. Špatný průvodce dokáže ty hrady a zámky doopravdy znechutit.
Všechno dobré, konec dobrý!
