Albánie, země plná kuriozit

Jezdíme a lítáme na dovolenou do poměrně civilizovaných zemí. To je už takovou zažitou tradicí, kterou jsme si ustálili v našich životech. Evropské země považujeme za jistou volbu, které cestovatelům poskytují nějaký ten klasický evropský standard, na který jsme od mala zvyklý. Ale když prstem po mapě přejedeme na Balkán, tak tu se setkáme s poměrně jinými normami. Jak s jiným životním stylem, tak třeba zdravotními nebo dokonce i s náboženskými. Každá země je odlišná a to je to jedinečné, co na nich cestovatele přitahuje. Konkrétně Albánie se do povědomí turistů dostala kolem roku 2015 jako rekreační a poměrně levná (oproti ostatním zemím) destinace na dovolenou u moře v letních měsících. A tak cestovní kanceláře začaly nabízet zajímavé destinace, v právě ještě turisty neobjevené, Albánii.

Nemít strach a letět do takové země, o které si v tehdejší době (2016) přečtete, že je nebezpečná, zkorumpovaná, chudá, zdravotnictví není na úrovni a kriminalita je jedna z nejvyšších zaznamenaných v Evropě. Ideální místečko pro dámskou dovolenou, nemyslíte? Prostě přijde ten okamžik, kdy se doslova zhroutí život, vše za čím jste se tak dlouho v životě hnali. A tohle je ten moment, kdy chcete riskovat, zažít něco akčního, co vás probere z těch chmur. Takže na poslední chvíli vyberete last minute zájezd a za 3 dny odletíte do Albánie, aniž by člověk věděl něco víc o této zemi. Léčba šokem to byla poměrně účinná.

Ale pojďme k albánskému zážitku a šoku zároveň. Podíváme se na města a i přírodu v Albánii. Teď zpětně lituju, že jsem neměla dovolenou delší, že jsem nestihla jižnější a zároveň i severnější části této úchvatné země, která tou dobou ještě nebyla turisty zničena a zprofanována. Poznala ten tvrdý střet mezi bohatým a chudým světem, aniž bych navštívila třeba Střední Ameriku. Pojďme se podívat na města Durrës, Tirana, Berat a Krujë a také na úžasnou přírodu – pohoří a vršků kopečků Dajti a Mali.

ALBÁNIE, KURIOZITY NA KAŽDÉM KROKU

Co si vybavíte, když se řekne Albánie? Třeba jen tak něco malého z dějin či historickou etapu nebo nějakou slavnou osobnost… Tápete v paměti, že? Možná ne v tom, že víte, kde „to ono“ přesně leží, ale víc najdete asi jen na google. Mnozí z vás ani netuší přesnou lokaci, pro nás stačí jeden pojem, který to shrne všechno. Je to na Balkáně! Ale Balkán je velkej, co si budeme povídat. Dokážete vyjmenovat všechny země sousedící s Albánií? Jestli ne, tak si teď uděláme malý zeměpisný exkurs. Podíváme se na tuto mapu a už budeme mít asi jasněji o Albánii.

O geografické poloze už máme trochu více jasno. Co více můžeme říci o této zemi? Albánie neboli Albánská republika, albánsky Republika e Shqipërisë. Nachází se na Balkánském poloostrově. Hlavním městem je Tirana přibližně s 900 tisíc obyvateli. Ač je to homogenní země, co se z pohledu obyvatel týká, tak hlavním náboženstvím je zde islám. Od ledna 2003 byla Albánie potenciálním kandidátem na vstup do Evropské unie. V roce 2009 požádala o členství v EU. A v březnu 2020 započalo jednání o vstupu Albánie do EU. Za mojí návštěvy sem byla možná cesta jen na pas (razítko v pase o návštěvě je zaznamenáno), ale také Čechy cestující s CK pustili na OP, což bych si tenkrát netroufla risknout. Měna je specifická, má označení ALL a je to LEK. Jeden LEK ¨¨bylo přibližně 0,20-0,25 korun (2016). Jazykem je albánština, která není podobná snad ničemu…

Historický vývoj Albánie se na první pohled zdá složitým a komplikovaným, ale pojďme si to nějak shrnout. Během starověku bylo území Albánie domovem několika Illyrských kmenů a také bylo obsazeno thráckými a řeckými kmeny. Ve 3. století př. n. l. byla oblast zabrána Římem a stala se součástí římských provincií Dalmácie a Makedonie. Území zůstalo pod římskou a byzantskou nadvládou až do stěhování národů v 7. století. V 9. století bylo území dnešní Albánie začleněna do Bulharské říše.

Ve středověku vzniklo Arbešské knížectví a sicilské závislé území známé jako středověké Albánské království. Oblast spadla pod nadvládu Turků a pod osmanskou kontrolou byla součástí provincie Rumélie až do roku 1912, kdy po krátké okupaci Srbským královstvím došlo k vyhlášení prvního nezávislého albánského státu. Albánská národní identita vznikala v pozdním 19. století.

Monarchistický stát nazývaný jako Albánské knížectví, dlouho netrval (1914–1925), byl nahrazen ještě kratším obdobím první Albánské republiky (1925–1928). Republiku nahradila další monarchie, Albánské království (1928–1939). Před druhou světovou válkou zemi okupovala Itálie a začlenila ji do své koloniální říše jako protektorát Albánské království (1939–1943). Po skončení války se Albánie stala komunistickým státem – Albánskou socialistickou lidovou republikou, kterému po většinu jeho trvání vládl Enver Hodža (Hoxha).

Komunistický režim se zhroutil až v roce 1990 a bývalá komunistická Albánská strana práce utrpěla porážku ve volbách v březnu 1992. Nestabilní ekonomická situace vedla v 90. letech 20. století k velké emigraci, z důvodu pokračujícího hospodářského kolapsu a společenských nepokojů. Krize vyvrcholila v roce 1997 rozsáhlými nepokoji, způsobenými krachem pyramidových fondů. Od roku 1998 se země vydala demokratickou cestou.

ODSTRAŠUJÍCÍ POHLED PRO TURISTU

V čele země nyní stojí prezident. Země se zberchává z jednoho z nejtvrdších komunistických režimů minulého století. Díky němu a také krizi, kterou Albánie prodělala, je rozvoj země zpomalen a infrastruktura poškozena. Železniční doprava 🛤, křivé koleje, semafory 🚦 se tyčí do výšky, ale co z nich zbylo je až žalostné, nemají světla, jsou to jen kostry.

Vagóny nemají koncové světla a koncové dveře se taky někam poděly. Klimatizace je přírodní, vozy bez oken a s graffity jsou chloubou místní železnice. Výhybky se přehazují ručně a jsou důkladně namazány. Závory na přejezdech jsou obsluhovány taky ručně. A proto tady vlakem doopravdy jet nechcete, a pokud ano, tak bude potřeba hodně trpělivosti, neexistuje tu něco jako jízdní řád. Tedy u vlaků ano, ale ty jezdí maximálně čtyři denně z Durrësu do Tirany a rychlostí 35 km/h. Do dalších destinací jen jedenkrát za den a návrat je další den ráno nebo v podvečer druhého dne…

Autobusy či takový furgon nemá už vůbec žádný řád. Všichni čekají až se naplní a pak se vyrazí… Věta: „Odjedeme za 20 minut“ znamená, že tam budete čekat, v nejlepším případě 30 minut, ale zpravidla je to tak, že spíš dvojnásob… a pak hurá vstříc úžasným komunikacím! Stěžujeme si na české silnice plné děr? Ano, je to otravné, ničí to vozy, ale v Albánii je to jiný kafčo. Díra sem, díra tam, to je fuk. Když člověk vidí nějaké ty povozy, tak si říká, zda to vůbec má něco jako technickou či to někdy navštívilo nějaký servis nebo je to podomácku opravované. 🚘

Když jsme nakousli ten pojem furgon, tak se jedná o větší auto, minibus, dodávku, které má cedulku s cílovou destinací a na určitém místě jeho hrdý majitel vykřikuje cílovou destinaci. Když nastoupíte, čekáte, až se zaplní či až majitel usoudí, že tolik lidí odveze a finančně se mu to vyplatí. Mezitím zastavuje po cestě čekajícím lidem, kteří mávají či jen postávají a ptá se, zda nechtějí svést. Nabírá je a pak zase postupně si lidi říkají, kde chtějí zastavit. Zaplatí částku odpovídající kilometrům a jede se dál.

Rozhodně tohle byl pro mě velmi silný zážitek! Rozpálené silnice, venku i 45-50 stupňů v červenci ☀ a vy se mačkáte v takovém 12 místném furgonu, ve kterém se i s řidičem nachází 18 lidí a odpočítáváte minuty do konce své cesty. Sedí ten, kdo přišel dříve, kdo jede tedy nejdál, ostatní stojí. Klimatizace v autě, to je tam úplně cizí slovo a tak sedíte a přemýšlíte, zda jste ještě při vědomí.

Když jsme u toho cestování, s ním se pojí i bezpečnost. Řekla bych, že spíše o Albánii kolují ne úplně pravdivé informace. Tedy takové, které byly v roce 2016, kdy jsem tam vyrazila, k dispozici. Bezpečnost, ano, je třeba na sebe dávat pozor a nechodit do čtvrtí plných slumů. Což bych řekla, že je základní lidská úvaha zdravého rozumu člověka.

Cestování vlakem se nedoporučuje. Řekla bych, že spíše díky jeho rychlosti a špatnému stavu kolejí. Ale i tak vlaky jsou plné. Třicetipětikilometrovou rychlostí si to okolo vás žene československá mašina s československými vozy, které u nás už byly dávno předávno vyřazeny z provozu. V Albánii jim tyto dary od nás udělali velkou radost.

Cestování s místníma je zážitek a nepovažovala bych to za nebezpečný akt, ale pro samotnou ženu určitě ano, přece jen, nacházíme se v poměrně muslimské zemi. Zdálo se mi, že místní obyvatelé jsou přátelští, ale je tu velká jazyková bariéra. Angličtina je problém, někdo umí italsky, asi bych řekla, že to bylo jako u nás s ruštinou. Ale i přesto, že neumí, tak něco málo rozumí, když tak ruce nohy máte, tak se domluvíte.

Můžete tu potkat i „luxusní autobus“, tyto vozy jsou nasazovány na běžné linky po městě, taková místní MHD. Konkrétně v Beratu je možno potkat tuto nádheru… Mercedes a jaký luxus.

Ze strany náboženství je tu také kuriozita. Vedle sebe stojí mešita a pravoslavný kostel. Nikdo nikoho nepopichuje ohledně jeho vyznání, muslimští sunnité a křesťané tam žijí v poklidu pospolu.

Albánie není jen písek a moře 🏝, ale i země plná hor ⛰ a jezer 🌊. Památek tu moc po Hodžovi nezbylo, ale něco málo se dochovalo. Jen to na první pohled docela děsí milovníky historických kultur. Vykopávka, archeologický objev zrekonstruovaného sloupu a za ním komunistický panelák.

PŘÍLET DO TIRANY A NÁVŠTĚVA DURRËSU

Dobrodrůžo nastalo po příletu. Po klasickém letištním kolečku, počkat si na kufry a najít delegátku a autobus, který nás odveze do hotelu. A tak zmatky na dovolené započaly. Ano, tato cesta byla s cestovkou. Taková ta týdenní koupačka u moře s klasickou polopenzí. Takže cestovní kancelář to všechno za vás zařídí a vy si jedete jen užít moře a sluníčko, vyvalit špíčy a týden nic nedělat.

Když dorazila delegátka k našemu autobusu a přečetla seznam lidí, kdo tam je a kdo ne, bylo to velmi rychlé přivítání, každý obdržel obálku, co má předložit na recepci a ve finále si to ubytování zařídit sám. Nakonec nám na sebe dala číslo a odešla. Volejte z českého čísla na slovenské a ještě v Albánii, to její místní nebylo vůbec dostupné. Radost toto, člověk doufal, že nebude žádný problém, který by musel řešit. Bus s námi odjel a celá skupina dovolenkářů se vydala do neznáma, bez delegáta a do země, kde je problém se domluvit anglicky.

První den jsme se rozkoukali na hotelu šokem, který nastal. Někteří z nás neměli pokoj, někdo neměl oběd, ale to se zjistilo až druhý den… A slibovaný výhled na moře se poděl kamsi do neznáma a dostali jsme luxusní výhled na rušnou, a v okolí široko daleko jedinou, hlavní silnici. Z balkonu jsme mohli pozorovat úchvatné přetékající kontejnery a po večerech malé cikáňata, jak v nich něco loví. Úžasný zážitek! Po pár pokusech lidé vzdali reklamace. Problém komunikace v angličtině tu prostě je. Delegátka nikde.

Vydali jsme se prohlídnout si místní promenádu a další šok přišel za pár minut. Na ulicích chybí kanály, dlažební kostky, kusy betonu či asfaltu. Druhá strana mince je taková, že hlavní třídu lemují překrásné a luxusní hotely (vystavěné Italy převážně) a o pár uliček dále jsou jen vybydlené slumy. Malé děti žebrají na ulici, ty větší vybírají popelnice… V noci, spíše po setmění se člověk bál i vyjit ven. Ale noční výhled na přístav ⚓ byl více než magický a tak ve vice lidech se to už zdálo bezpečnější.

Tento den jsme zakončili koštováním místního piva 🍻, které nebylo vůbec zlé a v pozdějších dnech i místního vína 🍷, která nebylo levné, ale za ten zážitek to stálo! Plná chuť červeného vína s nádechem ovocna a dřeva… Neodpustila jsem si ani salep, přesně to, co známe z čajoven a tomu podobných zařízení. A místní likéry (právě ze severu Albánie, Skadaru), to byla ochutnávka až doma, doletěli!

Druhý den jsem ozkoušela ranní moře 🌊, bylo studené, ale při zvyšující se intenzitě slunečního záření to bylo v odpoledních hodinách příjemné. Celý den jsme si užili na pláži. Bylo na čase si vybrat nějaký výlet, abychom z té dovolené měli něco jiného než jen moře a blízké městečko Durrës.

Byli jsme zklamaní naší laxní delegátkou, která nabízela výlety provozované místními cestovkami přímo pro turisty rekreující se v letoviskách. I přestože byly poměrně dost předražené se najednou za dvě schůzky v předchozích hotelích zaplnil celý bus. Náš hotel, který měla jako třetí v pořadí, už neměl šanci se na výlet přihlásit. Škoda! Její přístup byl asi takový, že je strašně velký problém udělat ten zájezd znova, protože už takhle nás tam bylo asi 15, na které se nedostalo, a měli zájem i přes ty vysoké ceny. Skončila se slovy, další se jede v sobotu. Musela moc dobře vědět, že odlítáme ve čtvrtek zase zpět. 🤷‍♀️ Nepochopili jsme.

Tak se začalo plánovat na vlastní pěst. Lidi tohle jednání moc nepotěšilo. A vznikl první improvizovaný odpolední výlet do Durrësu (Drač). Centrum je to malé, jedná se o přímořské městečko a nebylo nějak extra vzdálené. Cestu tam jsme měli místním autobusem, tedy MHD. Prohlédli jsme si hlavní náměstí, které vypadalo, že je nově vystavěné anebo zrekonstruované, mělo moderní radnici a fontánu s palmami🌴 okolo, Shatervani. Na tomto náměstíčku se hrdě tyčila durreská mešita 🕌, Xhamia Durrës. Byla to velmi zajímavá stavba, v životě jsem předtím v mešitě nebyla a tak jsem se musela alespoň podívat, jaké to tam je. Musím podotknout, že na boso standard a to že jsem měla na sobě poměrně krátké šaty nikomu nevadilo.

Kousek od mešity se nachází Amfiteatri Roman i Durrësit, tedy římský amfiteátr. Podél zbytků římského opevnění jsme pokračovali až ke stavbě hradu a těšili se co zajímavého uvidíme. Než nás tam naše kroky zanesly, potkali jsme další mešitu, Fatih mosque a také místní muzeum krajek, Aleksandër Moisiu Museum, kam jsme tedy nezacházeli. Durreský hrad byl pro nás zklamáním, jedná se o kus stěny a nízké opevněné věže. A bohužel moderní zástavbu najdeme zabudovanou přímo do zdí bývalého hradu přibližně z 5. století. Nově vystavěný park ihned kousek od hradu a pláže nese jméno Shetitorja Vollga Promenade. Kromě mešit zde nalezneme i ortodoxní, pravoslavné kostely svatého Pavla, Kisha Ortodokse e Shën Pavlit dhe Shë Astit Durrës a nebo katolický kostel ⛪ svaté Lucie Kisha Katolike Shë Luçia. A celý tento den můžeme završit prohlídkou přístavu, i když musím říct, že od hotelu, kde jsme bydleli, byl výhled lepší.

Na autobus jsme si chtěli počkat u vyhlášené (sarcasm) železniční stanice v Durrësu a tak než měl jet spoj, tak jsme si udělali exkurzi. Najdete recenze, že je to vlastně pohodlná cesta s krásnými výhledy, že autobusy jsou pro místní velmi drahé, jsou špinavé a hlavně jimi jezdí mnoho lidí. Po tom, co jsem viděla toto místo zvenčí a podle řádů mi došlo, že už nic nikam nepojede, tak jsem se opovážila podívat se dovnitř. Ano, vlak jako u nás až na to, že po zdolání prvních 3 schůdků se se mnou prohla podlaha, pak jsem našlapovala opatrně k dalším kupíčkům a v půli vlaku jsem se radši otočila a vydala se zpět již ozkoušenou cestou. Zážitek to veliký.

Albánie je rájem elektrikářů!!! ⚡🔌 Kabel sem, kabel tam, když to padá, svaž to izolepou, to je univerzální řešení! To je taková další malá kuriozitka. A pak se člověk přestane divit, když nastane výpadek proudu i na 2 hodiny. Luxusnější hotely mají záložní zdroj, ale třeba taková samoobsluha o pár bloků dále už ne. Všechno zhasne, mrazáky a chlaďáky se vypnou, pokladna se neotevře, vchodové dveře se automaticky otevřou pro evakuaci osob. Tak tam stojíte chvíli po tmě a čekáte, pak to párkrát zabliká a s nadějí si říkáte, že to třeba naskočí a ono nic. Prodavačka začne markovat zboží dle své znalosti cen a nějaký pomocník ji to diktuje. Nikdo není schopný s nezaplaceným nákupem utéct.

TIRANA

Třetí den jsme se vypravily s jedním párem do Tirany, do hlavního města s tím, že shlédneme i kousek zeleně. Tady začalo to cestování na vlastní pěst v albánských podmínkách.

Na promenádě, chápej jako na té jediné celkem opravené hlavní silnici, kousek od hotelu byla autobusová zastávka, ze které jezdí každých 5 min autobus, no spíše každých x neurčitých minut, které nemají pravidelný interval. Jízdní řád neexistuje, ale na to jsme zvyklý už z Bulharska… Když přijel spoj, nastoupili jsme a ihned se k nám přihnal kasírník a odtrhnul nám lístky, každá cesta se platí zvlášť při nástupu do busu, je úplně jedno, zda se jede 1 zastávku nebo až na konečnou, cena je vždy stejná. Dojeli jsme do Durrësu, tam jsme zmatení vystoupili, pokaždé to zastavilo jinde.

Hledali jsme na doporučení slovenské průvodkyně odvoz do Tirany. Odvoz, tím myslím, že jsme si museli odchytnout nějaký minibus/furgon, protože sehnat tam nějaký způsob dopravy, který by nemusel řídit nezkušený turista je poměrně náročné, naštěstí pro nás je to finančně nenáročné. Doslova o hubu, jsou jejich silnice. V hrozném stavu, díry, výmoly a snad skoro žádná existence dopravních pravidel a předpisů… Troubí se, objíždí se zprava, zleva, na kruháči se i stojí… Po silnici běhají krávy, které se pasou okolo svodidel, dokonce jsem tam viděla i koně jak si to hnal přes silnici. Divoký venkov.

Nicméně, do Tirany jsme si pronajali celý furgon. Bylo nás 6, nejmenší byl pro 10 lidí a řidič souhlasil, že pojedeme hned a dostane peníze za všech 10 míst, protože nikdo neměl cestu v nejbližším čase do Tirany jako my. Ten pocit, že nevíte, do čeho jdete, je zvláštní a divný. V cizí zemi, kde se mluví albánsky anebo italsky v nejlepším případě, skoro nikdo neumí anglicky. I když prodávají třeba zájezdy, pronajímají auta.

Do Tirany jsme dojeli vyklepaní a vyšokovaní, co nás na téhle cestě ještě potká. Ze slibu odvozu do centra jaksi sešlo a vyhodil nás u něčeho, co se asi nazývalo autobusové nádraží 🚍. Do centra to bylo ještě pěkně daleko, to jsme zjistili až tehdy, kdy jsem odchytla jednu mladou slečnu a poptala jsem se, kudy kam. Tady to bylo s angličtinou už lepší, poradila nám kudy na autobus a jakým číslem jet a asi kolik zastávek to je. Za dalších pár drobných jsme se svezli do centra.

Chtěli jsme nejprve vidět nějakou zeleň, tedy horu Dajti. Ve finále jsme se ještě v dopoledních hodinách vydali rozumně po městě. Sheshi Skenderbej, Skanderbergovo náměstí a památník jsme si prohlídli rychle. Jedná se o náměstíčko i s trochou zeleně a malými parčíky, také se tam nachází mešita se dvěma věžemi, Edhem Beyova mešita 🕌, Xhamia Et’hem Bej. Za ní se tyčila Hodinová věž 🕑 a také se tam nachází muzeum v bunkru, z venčí zajímavý objekt, tenkrát nepřístupné. Další velmi zajímavou stavbou je Katedralja Ortodokse Ngjallja e Kristhtit – pravoslavný kostel obřích rozměrů. Tiranský hrad, Kalaja e Tiranës, je již zřícenina, ze které toho moc z historického hlediska nezbylo. Archeologové odkryly pár kusů opevnění, převážně věží a pak zůstalo pár obvodních zdí. Za mé návštěvy tam nic nebylo, nyní se tam prý nacházejí trhy s řemeslnými výrobky. Je vidět ten posun v modernizaci a prý dochází k postupné rekonstrukci.

Modernější budovy, které spatříme kolem tohoto náměstí, jsou převážně státními institucemi, jako je třeba centrální banka nebo nejvyšší soud či ministerstvo financí.

Než dojdeme k řece Lana, narazíme na moderně vystavěný park Rinia s kasinem jak jinak. Nicméně, za řekou Lana nás čeká největší tiranský zážitek a to Pyramid of Tirana neboli mezinárodní kulturní centrum Pjetër Arbonori. Nikdo tomu neřekne jinak než Hodžova pyramida. Dřív se jednalo o údajně atomový úkryt místního pošahance a vládce Hodži. V hlavě to v pořádku rozhodně neměl, ale tento unikát tu po něm zůstal.

Ještě jsem měla na seznamu, že bych chtěla vidět 🌉 Ura e Tabakëve, naleznete to i pod názvem Tanners Bridge, jedná se o kamenný most přes řeku, tenkrát ano, nyní již mimo říční koryto.

A pokud máte zálusk i na trochu válečné historie a bunkry, zastavte se na místě s názvem Postbllok.

Konečně byla v plánu návštěva místních kopečků. To vedro bylo už docela otravné, procházka po městě se zdála nekonečná, i když tam toho ve finále moc není. Na lanovku 🚡 a vzhůru. Čtete správně Albánie a jejich rozpadající se všechno a já tu píšu o nějaké lanovce. Ale než jsme se k ní dostali, tak jsme si museli počkat na Dajti expres a ten nás tam měl odvést z centra až k již zmíněné lanovce. Počkali jsme si, než si hoši dají partičku v kartách a společnou cigaretku, pak se jelo.

Vysadil nás u lanovky a tam jsme nechali hroznou částku za cestu nahoru a dolů, 1600 leků, člověka to vyděsí, tolik peněz, protože furt jsme se nepřeladili na místní měnu, leky. Nakonec nás cesta vyšla asi na čtyři stovky českých korun, což byla nejdražší část tohoto výletu. Uklidním vás tím, že lanovka byla vybudována nějakou firmou z Vídně a tudíž jsme ji považovali za kvalitní. A nic nám nestálo v cestě k vrcholkům. ⛰

Ty výhledy za to stály, jak z lanovky, tak poté z Dajti i Mali! Tirana jako na dlani! Viděli jsme z lanovky dokonce i tu „pravou Albánii“. Polorozestavěné, polorozbořené stavby, písčité cesty a slumy. Na bunkry bych málem zapomenula! Ty byly taky součástí výhledu. Výhled z Dajti i Mali byl sám o sobě úžasný! Zeleň!

Cesta zpět byla stejná, návrat do výchozího bodu, kde se nacházela pomyslná stanice furgonů. Měli jsme obavu, zda tam bude někdo, kdo by jel do Durrësu, přece jen bylo už docela pozdě a cesta nebyla zrovna nejkratší. Naštěstí zpět to klaplo ještě lépe. Od lanovky jsme šli pěšky na autobus. Už tam čekal a tak jsme jen naskočili. Chytli jsme si další na náměstí, který jel k autobusovému nádraží.

Pochybnosti byly na svém místě, zda tu najdeme někoho, kdo pojede do naší cílové destinace – Durrës. Vystoupili jsme a než jsme se rozhlídli, kde kdo stojí hned se vedle nás ozval nějaký člověk s cedulí v ruce. Hlásal on i cedule Durrës. Nashromáždil si kolem sebe pár lidí a tahle skupinka se  vydala k furgonu. Stál v takový zapadlý uličce. Nedělalo to vůbec dobrý dojem, ale byli tam už i místní, tak mě to trochu uklidnilo. Do Durrësu jsme dojeli v pořádku a s plno zážitky.

BERAT

Další výlet byl do Beratu, po dni u moře dostačující čas na odpočinek. A tak plni sil bylo na čase pokořit další destinaci. Bylo tam krásných 49 stupňů (město leží ve středu Albínie), to si někdo umí vybrat. Z naší plážové destinace nás čekala cesta autobusem do centra Durrësu a tam jsme si museli odchytnout odvoz do Beratu, stál tam jediný minibus s cedulkou Berat. Čekali jsme tam přes půl hodiny, než se řidič odhodlal vyrazit. Musel naplnit celý furgon, aby se mu to rentovalo. Nezapomněl ani na to, že i přesto, že je plně obsazen a zastavil každému, kterého viděl na cestě… Je to super, že nikomu neujede, ale ta cesta se pěkně protáhla. Místo hodiny dvacet, jak hlásí google mapy, jsme v tom teplu skejsly v tomhle dopravním prostředku skoro dvě hodiny. Cesta zážitek.

Město Berat je v UNESCO, světe div se, jsme ve středu Albánie a tam takový skvost. Jako jedno z mála měst má historický nádech, který nebyl zničen ani komunisty a dalšími ne moc příznivými obdobími, kterými si Albánie prošla. A co tu všechno najdeme?

Nevím, kde začít, už nevím, co jsme viděli jako první a co jako poslední, ale když se zadívám do mapy, tak si vybavuji, co patří k jakému názvu.

Tímto městem protéká řeka Ishull a Osum, v době mé návštěvy se jednalo o vyschlé koryto. Přes řeku se tyčí pár velmi zachovalých mostů, některé jsou bezejmenné, ale jeden jméno nese a jedná se o most 🌉 Ura e Goricës. Obloukový bílý turecký most, který město dělí na muslimskou a křesťanskou část. Z něj je překrásný výhled na jedinečný úkaz a to Tisíc oken Beratu. Dalším mostem je kamenný most Velabisht. Křesťanské kostelíky ⛪ najdeme v části Gorica, kde se nachází i zámek Gorica s vyhlídkami.

Turecká část Beratu mi přišla více okouzlující. Nachází se tam hrad Kalaja e Beratit. Jedná se o zříceninu, ale výhledy za krásného počasí za ten výstup stojí, ať je venku i 50 stupňů! (tohle nám ukazoval možná už z toho tepla pomatený telefon) Doporučuji navštívit! Cesta je poměrně kopcovitá, ale překonejte to, pokud zde budete i v tom vedru, které svírá střední část Albánie. I v této muslimské části nalezneme kostelíky a to Kisha e Shën Mari, nebo Shën Kollit. Ale nejzajímavějším je kostel Kisha Shën Triadha, Kostel svaté trojice. Jedná se o pravoslavný kostelík z doby Byzantské říše. Také mají muzeum ikonografie. Z mešit 🕌 tu nalezneme Xahamia e Bardhë (Bílá mešita) či Xhamia e Kuqe (Rudá mešita), dále v centru u řeky se nachází Xhamia e Beqareve a Xhamia Mbret, e Sulltanit – královská sultánova mešita. Náboženským místem je takzvané Teqeja e Helvetive.

Zajímavostí tohoto místa je i takové náměstíčko, kde stojí mešita Lead Mosque Berat a ortodoxní katedrála, Katedralja orthodhoske Shën Dhimitri na jednom místě, naproti sobě bez nějakých konfliktů.

V pravé poledne, když jsme se hnali dolů z historické tvrze, tak ten halekací amplión spustili a celým městem se ozývalo to tlampačské muslimské svolávání na motlitbu… Na tohle se celá výprava musela posílit pivem. Po cestě z hradu do centra jsme potkali hospodu. České nadšení, že si dáte vychlazené pivko po procházce, po rozpáleném městě v 50 stupních. Místní ceny nás dostaly, půllitr piva za dvacku! Když jsme vešli do hospody, která byla jedna z mála otevřená a byla po cestě, číšník spatřil šestičlennou skupinu spařených a úplně durch mokrých turistů, tak zabednil celej podnik a pustil nám klimatizaci. Na nás musel být, ale super pohled! 😂

Po důkladném občerstvení – pár pivech, pár skleniček vína a studené vody – jsme se vydali k tomu uřvanýmu tlampači a vlezli do mešity na obhlídku. Tam nás odchytnul nějaký extra fousatý pošuk, s tím že se musíme zahalit. K mému překvapení to řekl bravurní angličtinou. Po mešitě, jak na truc, jsme to vzali naproti do ortodoxního kostela, tam nás přivítal takový postarší pán, pop. Bylo to zajímavé, zážitek z tohoto města byl silný a nezapomenutelný.

KRUJË

Náš pobyt se blížil ke konci, ale ještě nějaký ten výlet se přece dal stihnout. Tentokráte jsme se vydali do historického městečka Krujë. Cesta tam byla hodně zajímavá, asi jedna z nejzajímavějších, protože byla na počet přestupů nejnáročnější, ale i přesto jsme to stihli za půl dne a to se vším všudy.

Z Durrësu jsme opět chytli furgon do Krujë-Fushë, odsud to bylo ještě pořádně daleko, ale na lidi jsme měli tenhle den štěstí. Nějaký pán u furgonu nám poradil, jak a kde co najít a čím jet. Řídili jsme se jeho radou a vše klaplo. Po příjezdu do Fushë-Krujë jsme naskočili na autobus speciálně do Krujë a vyvezli jsme se pěknými serpentýnkami až na vrchol, kde nás vysadil kousek od hradu, Kalaja e Krujë. Odtud jsme se vydali na Old Bazar, v albánštině Pazari i Vjetër, který byl plný úžasných věcí, všechno ruční výrobky. Filigrán, kožené věci, šatečky, náramky, kovovýrobky, dřevěné pokladnice, ovčí ponožky a mnoho dalšího.

Když se jako skupinka budete mezi sebou bavit, poslouchají a snaží se odhadnout jakou řečí mluvíte a tudíž, odkud jste. Nejúspěšnější byla mladá slečna, která nás do svého obchodu pozvala česko-slovensko-rusky v jedné větě. Nakoupit jsme mohli i v € 💶 nebo platit i kartou, což jsem se s tímto nikde jinde v Albánii nesetkala. Spíš jsem musela podstoupit děsivý zážitek výběru v místním bankomatu a ještě v albánštině, metoda pokus omyl, kartu to nesežralo, vrátilo a kurz byl velmi příjemný.

Ale zpět k nakupování. Filigrán se prodává na váhu a tak třeba stříbrné ručně dělané náušnice koupíte podle váhy. Smlouvat jsou ochotní, ale s cenou dolů jen tak nepůjdou, spíše vám udělají nabídku třeba náušnice a přívěšek a nebo když vidí skupinku žen, která má zájem utratit zde své peníze přijdou i s akcí 3+1, tvořivý jsou a turismu a turistům se přizpůsobují.

Hrad, tedy spíše zřícenina se zachovalou vstupní branou a jednou věží, která není díky své špatné stabilitě přístupná, nás v areálu uvítali dvě velké budovy, moderní z dohladka opracovaného kamene. Byly to dvě muzea, Skanderbega a Etnografické muzeum. Nad městečkem se tyčí jeden minaret s malou mešitkou, která ale není přístupná. Výhledy na Fushë-Kruje byly úžasné. (Město pod serpentýnami)

Cesta zpět byl zážitek. Autobus nám ujel, naštěstí za stejnou cenu jel dolů jeden furgon. Pán trochu po anglicku rozuměl, tak jsem se poptali, kde stojí furgon do Durresu, ukázal před sebe a vydali jsme se tím směrem a pátrali po větším autě, kdo by hledal označení? A hle, byla tam cedulka s nápisem Durrës… Tak jsme čekali a čekali… Nikde nikdo! Asi po půl hodině na ulici, kam pere slunce už od rána se zdá jako věčnost. Nakonec přijelo auto, nebylo vůbec označené. Osoba, která tam jen tak postávala, nás se k němu doslova dostrkala. Šli jsme.

Durrës? Byla má otázka. Pán kývnul, na otázku: How much?, vytáhl dvoustovku a ukázal jeden prst. 200 leků za jednoho. Cesta do Durrësu byla poměrně krátká, jel rychle, vyřídil si plno telefonátů po cestě. Než vjel do města Durrës, tak na otázku, zda nás zavede i k hotelu souhlasil. Přidali jsme mu za každého cestujícího něco navíc. Takhle šťastnýho člověka svět neviděl. Bída tam je, to ano. Turista se tam cítí jako král (z finančního hlediska). Solidní práci je problém sehnat, lidé dělají všechno možné, co se jim namane. Řidiče furgonu, uklízečku v lepších hotelích, recepční… sezónní práce jsou super job, ale na uživení po zbytek roku prostě nestačí.

Rozhodně mohu za sebe říct, že cestování s místníma byl doopravdy zážitek, který jen tak nezmizí. Dobrodružství, adrenalin a plno poznatků. Poznání té „pravé Albánie“. Kam se hrabe organizovaný předražený zájezd? Za jeden takový, pro dvě osoby, jsme viděli 4 města, vyjeli na horu Dajti a koupili si i něco krásného na památku. A cena zájezdu nabízená cestovní agenturou byla bez vstupů, všechny naše výdaje jsou počítány i se vstupy. Takže vlastně na neochotě delegátky uspořádat, domluvit pro nás zájezd navíc jsme vydělali.

Jinak na to, abych si mohla něco vyfotit jsem nemusela čekat, až se davy lidí uhnou a budu mít krásné záběry bez nich. Bylo tam doopravdy liduprázdno. Doufám, že i teď, o 5 let později, když vzpomínám na ty nádhery nezkažené Albánie to je tam taky takové krásné, klidné a pohodové.

Poučení na závěr: Nikdy nevozte do Albánie černý foťák se špatnou baterkou! Teploty v létě jsou doopravdy vysoké a těmto zařízením to dobře nedělá. Proto jsem v této době fotila převážně na telefon 🍏 , tak tomu postaršímu zařízení promiňte kvalitu.