Prodloužený víkend na severu Itálie

Konečně mohu napsat čerstvý cestovatelský příběh!

Levné letenky a stará dovolená udělají své. Do Milána jsem se chtěla podívat už mnoho let. Jen ne vždy to úplně vyšlo. Výhodné letenky mě míjely, dozvěděla jsem se o nich vždy pozdě, když už byly vyprodané nebo vždy přišla akce na způsob 1+1 zdarma nebo „druhý letí za polovinu“, ale já vždy cestovala sama. Nedalo se nic dělat a tak jsem upřednostnila v minulosti jiné destinace.

Nakonec jsem vychytala akci na levné letenky do Bergama a nebylo nad čím přemýšlet. Pojedu! Jak jinak, než sama. Na tom nevidím žádný problém, naopak se mi to zdá lepší. Člověk se spoléhá jen sám na sebe, a jak si to zařídí, takové to bude. Nad čím jsem musela zapřemýšlet bylo to, zda se vrátím za 3 dny nebo až za 4. Druhá možnost se mi líbila více a překvapením bylo, že letenka je ještě levnější!

Plánování jsem moc nestíhala, pracovní povinnosti se kupily a muselo se to stihnout za pár hodin. Problémy se vždy objeví, přílet byl po půlnoci, žádný spoj do Milána a ani do Bergama, ubytování si za pozdní check in řeklo o vysoké sumy a že by nějaké bylo cenově přijatelné se říct nedalo. Je pravda, že to už bylo rozebráno, když tenhle skvělý nápad přišel týden a půl před odletem. Nakonec jsem zjistila, že nechci vidět jen Miláno a Bergamo, ale i něco víc…

Pojďme na to.

Den první!

Odlet byl z Prahy v pozdních večerních hodinách. Přílet do Bergama byl po půlnoci. Let byl velmi krátký, asi 75minut a letadlo bylo poloprázdné, napočítala jsem celkem 38 cestujících. Prostor byl, a i když jsem neměla místo u okýnka, tak jsem si ho zabrala. Při vzletu jsem pozorovala osvětlenou Prahu, jak se pomalu vzdaluje, a my letíme vstříc černočerné tmě. Chvíli jsem dřímala a pak jsem pocítila, že klesáme. Vždy mě to vzbudí. Pod námi bylo sem tam nějaké světýlko a pomalu jsme se přibližovali nějakému městu. Pak jsme kroužili, než jsme pocítili tvrdý dosed na dráhu na letišti v Bergamu. (Píšu Bergamo správně).

Letiště BGY (Il Caravaggio Orio al Serio International Airport) je poměrně malé letiště, které operuje mnoho letů, převážně ty Ryanair. Samotné recenze na google hlásaly katastrofu pro ty, kteří tam budou nocovat. He he he. Psychicky jsem se připravila. Tohle letiště chci navštívit už jen přes den a nikdy tam nezůstat na noc. Teď trochu zdravé kritiky a malé pochvaly. Letiště je to malé, po příletu je člověk ihned venku, nemusí bloudit terminálem. V noci ty lidi ven ženou a to doslova. Malá podlouhlá příletová hala má mnoho obchodů, které už v tuto dobu jsou zavřené, to samé autopůjčovny. Kde nic tu nic. Dalším bod, který byl letišti vytýkán, bylo málo místa na sezení, lidé sedící na zemi a čekající než je pustí do haly odletů. Přes noc nic neodlétá! A k tomu co jiného než opilé a možná i zfetované bezdomky válející se na zemi a vydávající divné zvuky. Ano, cítila jsem se tam „bezpečně“ a instinktivně jsem si našla místo na sezení mezi cestovateli mužského pohlaví. Vidina maximálně 4 hodin na tomto letišti a čekání na první spoj do Milána byla na první nápad v pohodě, realita byla mnohem ostrašující. A co na závěr? První autobus měl jet do Milána k hlavnímu nádraží ve 4:23, ha ha ha! Už jste někdy viděli Itala tak brzo vstávat? Já teda ne, proto asi nepřijel. (K dopravě autobusy se ještě dostanu…) O hodinu později dorazil spoj do Milána. 3x sláva! Po páté ranní odjížděli i první spoj do Bergama (MHD) a letiště ožilo. Rozlámaní cestovatelé se budili a ruch kufrů započal. Odlety se otevírali, lidé přijížděli a odjížděli dál. Bylo na čase se s tímto letištěm nyní rozloučit.

Autobus z letiště do Milána k hlavní vlakové stanici nás přepravil za hodinu, tu jsem s nadšením prospala, a za 10€, ačkoliv všude bylo prezentováno 8€. Oka, tak asi kvůli kovídku podražili 🤷‍♀️😂

Chvíli po 6 ranní jsem se ocitla na vlakovém nádraží s tím, že vyrazím za prvním dobrodružstvím dne. Směr Monza! Zajisté, že podle plánu, který byl připravený narychlo 😄. Lístek na vlak mi nešel koupit v jejich slavné aplikaci, ani v automatu a pobočka dopravní společnosti byla uzavřena. Nakonec mě slečna pustila dovnitř asi v 6:40 a já šťastná, že mám lístek, jsem upalovala po schodech o 2 patra výš na nástupiště. Do odjezdu vlaku jsem měla 4-5 minut. Před vstupem na nástupiště kontrolovali správné respirátory FFP2 (ano, úplně nemocní na to jsou) a lístky. Byla tam fronta. Vlak jsem doběhla! A jen, co jsem si sedla, se rozjel. 10 minut jízdy uteklo a já chytla dech. První zastávka za Milánem byla právě Monza. Ranní Mozna byla úžasná. V centru nikde nikdo. Je to malé městečko s úžasnou katedrálou, zajímavou věží a s výbornou kavárnou s domácí pekárnou. Tu jsem našla na mapách, když jsem filtrovala, které místo bude mít v 7 ráno (ano, v Itálii 😂☕ ) otevřeno a budu si tam moci dát první pořádný italský cappuccino a k tomu jejich cornetto (croissant). Po té noci plné zážitků z bergamského letiště to kafčo bodlo.

Co uvidíte v Monze a proč jsem sem jela?

Popravně řečeno, nechtěla jsem courat Milánem v 6 ráno. Ne, že by nebylo co k vidění, je tam toho spoustu, ale spíš ohledně bezpečnosti. Je to velkoměsto a divné existence tam budou tak jako tak. V okolí Milána toho moc nebylo, co by vypadalo zajímavě. Proklikávala jsem jednotlivé názvy měst v okolí a čekala, až mě něco zaujme a pak se to stalo. Místo hlásalo název Monza. Vyskočil na mě úžasný obrázek pruhované katedrály (Duomo) a nechtěla jsem věřit, že něco takového tam mají. Bylo to blízko Milána, jel tam vlak a tak proč ne se tam na hodinku a půl nezastavit? Zdržela jsem se jen v centru, které jsem si mohla projít ráno. Je tam i královská vila, Villa Reale di Monza, ale v těchto ranních hodinách je uzavřena a oplocena. Tudíž nepřístupna. Jedná se o novoklasicistní sídlo s královskými komnatami, kaplí, parkem a zahradami.

Na menším náměstíčku Piazza Roma se nachází fontána s dívkou se žábou v ruce, Fontana delle rane a také palác, Palazzo dell’Arengario, který nyní slouží jako muzeum. Zajímavostí je jeho podloubí, vyvýšené první patro a věž. Kromě malých skrytých věžiček v ulicích má město i kamenný most se lvi nad řekou Lambro. A také tu již zmíněnou úžasnou pruhovanou katedrálu – Duomo San Giovanni Battista. Tento komplex se dá obejít kolem dokola uličkami. Obsahuje muzeum, věž, oratiorio a kapli Cappella della Regina Teodolinda. V ranních hodinách se koná bohoslužba, katedrála je uzavřena. Co nás ale potěší, je to, že za slunečného počasí je krásně osvětlena paprsky slunce a vynikají malé detaily, které jsou na štítu vrchní části katedrály.

Z Monzy jsem jela opět vlakem do Milána. Na nádraží jsem si všimla, že do Milána jede ještě jiný spoj, než jsem měla původně vyhlídnutý. Doběhla jsem ho, nechtělo se mi čekat půlhodiny na další. Jel jinam, jak jinak. Naštěstí jen jinam v Milálně. Do vlaku na poslední chvíli nastoupila policie a kontrolovala respirátory správné třídy a správně nasazené a pak platnosti očko/prodělání kovídku. Pokud má člověk EU certifikát (tu GreenPass) starší než 6 měsíců, musí doložit test. Pokud toto nemá, čeká na něj tučná pokuta. Když přišel ke mně, chtěla jsem mu ukázat tu naší slavnou aplikaci Tečka 😂, jen na to kouknul, zarazil se a řekl ok. Všichni totiž vytahovali nějaké žluté papíry s fotkou a 3 razítky… Italové tohle kontrolují jako zběsilý. Kovídek byrokracie v praxi.

Dorazila jsem do Milána na jinou stanici, než jsem plánovala. Ale to vůbec nevadilo. Prohlídku jsem započala u moderní čtvrti, kterou jsem ani nechtěla navštívit. Protože můj vztah k bance Unibordel je prostě záporný. Musím říct, že moderní čtvrť jsem prohlídla rychle, obešla jsem si moderní náměstí Piazza Gae Aulenti s vodotryskem uprostřed a koukla na výškové mrakodrapy stáčející se do půlkruhu. Rozhodně se jedná o impozantní stavbu a i architektonicky zajímavou, ale mě tam chybí nějaký ten historický nádech. Pokud trefíte správnou ulici na cestu za dalšími památkami, tak budete rádi. Vybloudit z tohoto monstra mi dalo zabrat. Nakonec jsem významnou ulici Corso Como nalezla a celou jsem si ji prošla až skoro do středu města. Pokud budeme pokračovat pořád rovně, projdeme branou Porta Garibaldi. Ta stojí na místě, kde stávala starověká Porta Comasina, pod kterou vedla silnice do města Como. Za vlády Napoleona byly zbořeny španělské hradby a novým projektem byl pověřen Luigi Cagnola. S pádem Napoleona pověřila rakouská vláda architekta Giacoma Moraglia, aby přistoupil ke stavbě vítězného oblouku lemovaného dvěma mýtnicemi. Stojí na soklu z bílé žuly a vyznačuje se dórskými sloupy. V roce 1860 byla brána zasvěcena Giuseppe Garibaldimu a epifrafy byly umístěny na památku triumfálního vjezdu hrdiny z Coma po vítězstvích ve Varese a San Fermo.

Potkáme i kostel z poloviny 15. století Chiesa di Santa Maria Incoronata a baziliku San Simpliciano. Je to jeden z nejstarších kostelů v Miláně, jehož stavba je připisována Sant’Ambrogio ve 4. století našeho letopočtu. Z raně křesťanské baziliky nezbylo téměř nic. Současná stavba je jednou z nejpozoruhodnějších v milánské románské výstavbě, vznikla mezi 11. a 13. stoletím. Nejprve byly vybudovány křížové klenby lodí, vztyčena kupole a upravena apsida.

Více než kostely a baziliky jsem obdivovala obrovskou středověkou renesanční tvrz s historickými muzei a uměním od da Vinciho a Michelangela, hrad Castello Sforzesco. Mohutné hradby se tyčí kolem čtvercového nádvoří, vstupní brány jsou hlídané ze vstupních věží a pevnost byla obehnána příkopem s padacím mostem. Ten uvidíme, pokud přijdeme od metra a milánského divadla. Rozlehlý komplex má i fontánu na náměstí Piazza Castello Fountain. Z druhé strany k hradu přiléhá park Parco Sempione, kde místní tráví svůj volný čas. Je zde mnoho cestiček, laviček a letní měsíce musí být příjemné trávit právě zde. V parku najdeme i věž, Torre Branca, která nám nabídne vyhlídku na město. Ale pozor, je otevřena jen odpoledne. Nebude-li vám čas vyhovovat, určitě nezoufejte a zkuste zakoupit lístek na střechu Duomu.

Než se dostaneme k tomu nejlepšímu, tak je ještě na čase tour de kostely. Omylem jsem došla ke stavbě, která nevypadala vůbec nějak honosně. Ale ty davy lidí o tom vypovídaly své. Jedná se o cihlový renesanční kostel Chiesa di San Maurizio al Monastero Maggiore. Je to kostel a bývalý klášter ze 16. století s uměleckým dílem s biblickou tématikou a freskami. Fresky pocházejí od žáků Mistra Leonarda. Rozhodně je se na co dívat. A musím dodat, že příjemné babči (které to tam hlídají) k určitým freskám i něco povědí, anglicky! Pokud se nedostanete do kostela Santa Maria delle Grazie nezoufejte, že neuvidíte dílo Poslední večeře. Vstup je tu omezen, věčně vyprodáno na dlouhé doby dopředu. Kostel si můžete prohlídnout zvenčí. A proto v kostele Chiesa di San Maurizio al Monastero Maggiore zvedněte hlavu vzhůru a vychutnejte si velmi povedenou kopii slavného díla Poslední večeře. Je trošku víc barevná a v něčem rozdílná. Sama bych si nevšimla, kdyby mě paní neupozornila na talíře a pokrmy na nich.

Další zastávkou bylo náměstí Piazza dei Mercanti a Piazza del Duomo, které se nacházejí v blízkosti té největší lákačky v Miláně – a to samotná stavba milánského Duomo. Katedrála Narození Panny Marie neboli Duomo di Milano je dechberoucí stavba v gotickém slohu, která byla zahájena roku 1386 a poslední detaily byly dokončeny až roku 1965. Milánská katedrála je pátá největší katedrála na světě a druhá největší na Apeninském poloostrově (první je Bazilika svatého Petra ve Vatikánu). Tuto stavbu nemusíte obdivovat jen zvenčí. Na stránkách milánské katedrály si můžete zakoupit vstupenku dopředu a jít obdivovat katedrálu dovnitř a i dokonce na střechu! Připravte si 22€ a svezete se nahoru výtahem, projdete se podél spodního patra střechy, shlédnete město pod vámi a v dáli za hezkého počasí uvidíte i vrcholky hor. Existuje jen jediná cesta, nikde se neztratíte a provede vás prohlídkovou a hlavně vyhlídkovou trasou až na úplnou střechu katedrály. Stojí to za to! Času tam můžete strávit, jak dlouho jen budete chtít. Ale pak vás čeká cesta ještě dolů a ta je po schodech a po boku druhé strany katedrály. Vstupenka je platná i do interiéru katedrály a některé zahrnutí vstup i do muzea. Kupujte online, fronty jsou obrovské! První volný vstup byl v 13:30, myslela jsem, že tam budu čekat dlouho, ale nakonec nebyl problém jít dřív. Užila jsem si výhledy po poledni a trvalo mi opravdu dlouho, než jsem sešla dolů. Nechtělo se mi. Po dlouhé zimě jsem si na střeše katedrály užívala první jarní sluneční paprsky, blankytnou oblohu bez mráčků a velice příjemných 15 stupňů.

U katedrály stojí i Královský palác – Palazzo Reale Milano, který pochází z 18. století a jeho ohromné interiéry ukrývají muzeum. A to poslední na co nesmíme v Miláně zapomenout je obchodní dům v prosklených arkádách z 19. století, kde se nacházejí luxusní oděvní značky a restaurace, zde si ani to kafe na lowcost výletě nedáme, ale můžeme se zadarmo pokochat interiéry Galleria Vittorio Emanuele II.

Naši pozornost přitáhne i náměstí Piazza Della Scala, kde stojí budova divadla Teatro alla Scala, které pochází z 18. století. Je známé italskou operou a balety, uvnitř je i muzeum a hudební knihovna.

A pak už byla v plánu návštěva Torre Branca, jenže byla ve městě demonstrace a tramvaje odkláněli, jak se jen dalo. Tudíž jsem si dojela na výborný oběd v poklidné části Milána a na výstup na věž se vykašlala 😂 Nescházelo mi to, výhledy z katedrály byly okouzlující.

Nakonec jsem si ještě při čekání na vlak prohlédla historickou budovu nádraží a pokračovala jsem do další destinace.

Odpoledne kolem šesté jsem dorazila do města Brescia, kde jsem měla zamluvené ubytování. Bylo oproti cenám v Miláně anebo v Bergamu skoro za polovinu. Nacházelo se blízko nádraží a snídaně byla v ceně. Blbě se vybírá na základě obrázků a pár recenzí, které ani nejsou česky. Ale šlo mi o to, abych měla kde přespat, umýt se a ráno nasnídat. Když jsem dorazila na vlakové nádraží byly tam davy lidí. Před nádražím stáli vojáci s obrněným autem. Nikdy nezapomenu na ten zvláštní pocit z Bruselu (o tom ale někdy příště). Klidná jsem nebyla. Po pár krocích jsem zjistila, že je všude kolem mě černo, samý černoch… Kdyby mě nebolely nohy, utíkala bych na ubytování ještě rychleji. Naštěstí bylo asi 200 metrů od nádraží. Ubytovala jsem se a věděla jsem, že ještě budu muset vyrazit pro nákup. Nějaká voda na další dny, něco ke svačině atd. Podle mapy byl nejbližší obchod asi 700 metrů od ubytování. Vypadalo to jako neškodná procházka. Chvátala jsem, bylo ještě venku světlo. Než jsem tam došla, pokřikovalo na mě pár vyloženě opilých černochů. Pak jsem potkala paní, ta byla bílá. Jaká radost. Obchod jsem doslova prolítla, vzala to nejnutnější a rychle se hnala ven. Už venku padla tma. Na ubytování to bylo naštěstí z kopce a tak jsem přidala, šla jsem schválně po druhé straně ulice než předtím. Málem mě sejmul černoch, kterému byl chodník ouzký, šněroval ho sem a tam. Když jsem vyšla schody do prvního patra, byla jsem ráda, že jsem už na ubytování. Zařekla jsem se, že rozhodně večer město Brescia prozkoumávat nebudu, že si ho nechám na jiný den nebo ho prostě oželím, plán byl nabitý.

Den druhý!

Druhý den ráno jsem vyrazila ihned po snídani na vlak směr do Desenzano del Garda. Tento den bylo vše perfektně připraveno a naplánováno, protože jsem na to měla čas den předtím. Od nádraží jsem se prošla k jezeru Lago di Grada. Zastavila se u hradu, Castello di Desenzano del Garda, pokračovala do centra, na malé náměstíčko a zkoumala úzké uličky. Došla jsem až k malému přístavu – Porto vecchio di Desenzano a šla si prohlédnout ještě most – Ponte alla Veneziana a maják u přístavu. Byl krásný slunečný den a přede mnou bylo ještě dost bodů programu. U jezera del Grada panovala pohoda a klid. U majáku mě oslovila slečna, zda bych ji nevyfotila. Nakonec jsme se daly do řeči a skvěle jsme si popovídaly, daly si zmrzlinu a vyrazily na obhlídku jezera a ještě na hrad. Nakonec se naše cesty rozdělily, ona pokračovala do Pisy a já do Sirmione.

Vydala jsem se na autobusovou zastávku, kde jsem měla do odjezdu autobusu asi 20 minut. Pomalu začali přicházet další lidé. Bylo mi jasné, že čekají na autobus do Sirmione, že si tu nádheru nenechají ujít. Bylo nás tam poměrně hodně, autobus měl zpoždění. Navzájem jsme se ujišťovali, že to ještě nejelo a že je tohle směr do Sirmione. Autobusové spoje byly v řádu napsány každé 2 hodiny. Nakonec přijel autobus do Verony (byl to ten, kterým jsme měli jet) a řidič nám italsko-anglicky tvrdil, že do Sirmione nejede, že přijede další bus. Z jeho italského rozčílení ihned jak otevřel dveře, jsem pochopila (je to podobné španělštině), že hlavní problém je to, že si chceme u něj koupit lístky. Pak na nás ještě něco zahulákal, že next bus a zavřel dveře a odjel. Nikoho nenechal nastoupit. Zmatení cestující se během 5 minut rozutekli a zůstalo nás tam stát asi 6, co jsme se na sebe koukali, co to jako mělo být. Slečna, co postávala vedle mě, se dala do řeči, už jsme se předtím ujišťovaly, že jsme na správné zastávce. Prý si zavolá taxíka a pojede do Sirmione, že je to nějakých 12 kilometrů. Sdílená kola tu bohužel nenajdete. Tohle byla jediná možnost, jak se tam dostat. Domluvily jsme se, že budeme sdílet taxi. Nakonec se k nám přidal ještě pár z Maďarska. Takové international taxi 😀 Maďarsko, Británie a já z Čech. Na místo jsme dojeli v koloně. Byl hezký, slunečný den a asi všichni místní se rozhodli vyrazit na výlet. Nakonec jsme se rozloučili a každý vyrazil vlastním směrem. Já šla obdivovat krásy města, Britka se vydala do přístavu na plavbu lodí kolem Sirmione a pár z Maďarska asi vyrazil na romantický oběd.

Proč Sirmione?

Jezero del Garda mi nestačilo vidět jen z Desenzana. Desenzano je doopravdy malé městečko u jezera a strávit tam celý den mi přišlo jako plýtvání časem. Když jsem si prohlížela fotky okolních míst u jezera, padnul mi zrak na zajímavý vodní hrad právě v Sirmione. Dostat se tam bylo možné místním autobusem, tak jsem toto kouzelné místo zařadila na seznam do programu dne.

Sirmione se nachází na mořské kose, která vyčnívá do jezera del Garda. První, co nás při příjezdu praští do očí je vodní hrad – Castello Scaligero di Sirmione a bývalý zvedací most – Ponte levatoio di Sirmione pocházející ze 13. století.

Uličky vás městem provedou úplně sami, není důvod se tu ztratit. Já vyrazila podél břehů jezera na procházku přes kamínkovou pláž s mušličkami – s údajným názvem Spiaggia Grifone, která se nacházela ihned v zákoutí za hradem a pokračovala s davem dál.

Sirmione je i místem lásky, hrad byl uzavřený z důvodu svatby. Při procházce podél jezera se tu nachází i kissing point 😀 a to kousek od další pláže Spiaggia del Prete. Vyhlídkový bod nacházející se v parku Parco Pubblico Tomelleri nám umožní rozhled do krajiny a na malé dřevěné molo. To je přístupné z pláže Spiaggia Lido delle Bionde. Nekonečná variace modré se tu doopravdy nachází a ty fotky na internetu nám nelžou. Toto přirovnání jsem naposledy použila při návštěvě Alicante, když jsem se z hradu kochala nekonečnou variací modré za přístavem.

Na konci poloostrova se nachází archeologický park – Grotte di Catullo e Museo Archeologico di Sirmione, který je momentálně trvale uzavřen. Já jsem ocenila vyhlídku z plácku před vstupem. Poté se člověk vrátí přes vilovou čtvrť zpět do města. V odpoledních hodinách jsem si plánovala počkat na ten autobus a tak jsem si ještě chvíli poseděla u přístavu na sluníčku. (Jak jinak, spálila jsem si čelíčko a nosíček 😂) A pak se vydala vstříc autobusové italské dopravě a hledat zastávku. Tu se mi najít nepodařilo, ale narazila jsem na Britku, co tam postávala a čekala. Myslela jsem, že jede autobusem zpět do Desenzana. Opak byl pravdou, obě dvě jsme směřovaly do Pescheira del Garda. Jaká náhoda! Ten den tak krásně vyšel! Opět jsme se podělily o taxi a vydaly se. Autobus naším směrem nikde a ani tím opačným. Nepotkali jsme jej. Ona chvátala na vlak do Verony a já chtěla stihnout ještě jedno místo u jezera del Garda. Nakonec jsme se rozloučily a naše cesty se rozdělily.

Pescheira del Garda se rozkládá na třech malých ostrůvcích u jezera. Prošla jsem si malé centrum, obhlídla jsem si restaurace, co dobrého nabízí a počkala na večerní otevírací dobu.

Z památek tu uvidíte most – Ponte dei Voltoni, pevnost s věží (v rekonstrukci) Rocca Scaligera con torre romana, vstupní kamennou bránu, která je zabudovaná do historických hradeb města a označuje vchod do starého města. – Porta Brescia a parčík s výhledem na přístav. Azurově modrá voda odděluje městské ostrůvky úzkými plavebními kanály – Canale di mezzo. Na dalším ostrůvku nalezneme pevnost – Forte San Marco, vstupní bránu zabudovanou do městských hradeb – Porta Verona pocházející z roku 1551 a budovu muzea Palazzina Storica v budově která sloužila jako velitelská budova prezidia – Palazzina del Comando di Presidio.

Po večeři už byla tma a mě čekala ještě cesta do Brescie. Vlak přijel včas, cesta trvala asi 40 minut. Okolí železniční stanice v Brescii žilo, černoši slavili. Nevím co, ale bumbali každý večer. Cestu na ubytování jsem už měla v merku a věděla jsem, kam mám utíkat, kdyby náhodou. Konec dobrý, všechno dobré.

Den třetí!

Směr Verona! I když to by bylo moc jednoduché. Přece nemohu opomenout centrum města, ve kterém jsem ubytovaná. Po snídani jsem vyrazila na metro, které se nacházelo u nádraží a že se ty 2 zastávky popovezu k hradu. Podle mapy mě čekal menší kopeček a nenáročná procházka k pevnosti tyčící se nad Bresciou. Uf uf uf, když jsem viděla ten kopec tyčící se přede mnou mírně mě polilo horko, že to doopravdy za hodinu a půl nemohu stihnout – vylézt na pevnost a ještě projít město.

Hrad a pevnost v jednom byla obsavěná lešením 😀 moje klasika už. Ale i tak nabídla krásné rozhledy na hory v okolí. Hrad jsem si drze prošla, kam jen to šlo a obhlídla jej zvenčí. Pak jsem už upalovala dolů na nejbližší náměstíčko Piazza Paolo VI., kde se nachází katedrála Duomo a ihned vedle nalezneme Duomo Vecchio, tedy původní dochovanou katedrálu v Brescii. Jedná se o poměrně nízkou románskou stavbu s kruhovým půdorysem. Na tomto náměstí spatříme i palác – Palazzo del Broetto, který se nachází vedle nové katedrály, a jeho dominantní věž rozhodně nepřehlédneme.

Podařilo se mi nahlédnout i do zahrad paláce Palazzo Vescovile, který patří diecézi.

Pozůstatky románských staveb jsem vynechala. K vidění je pozůstatek románské baziliky – Basilica Romana, která vystupuje z domu, ke kterému v minulosti přiléhala. Z doby římské nalezneme v Brescii i pozůstatky sloupů na místě zvaném Palazzo Maggi di Gradella.

Já jsem se z náměstí Piazza Paolo VI. vydala opačným směrem a to na náměstí Piazza della Loggia, které mě okouzlilo už na obrázku. Historické stavby navazují na moderní zástavbu kolem Piazza della Vittoria. Ale na náměstí Piazza della Loggia spatříme na jedné straně zajímavou stavbu s podloubím a kopulovitou střechou (do dneška jsem nepřišla na to, co to je) a na druhé straně se tyčí stavba s vysokým podloubím a uprostřed s velkými hodinami a malou věžičkou – Torre dell’Orologio.

A pak už jen metrem na hlavní stanici. Metro, které má jen jednu linku, je poměrně moderní, nemá řidiče a zastavuje asi programově na výstupních a nástupních úsecích nástupiště. V metru jsem zjistila, že vlak mi už odjel podle uloženého spojení. Naštěstí, i když aplikace na nákup jízdenky nefungovala pro koupi, tak fungovala alespoň jako aktuální jízdní řády. A tam se červeně rozsvítilo zpoždění 17 minut. Vyběhla jsem z metra, běžela si koupit lístek do správné kanceláře správné společnosti, lze koupit i v tabáku lístek na vlak, ale ty fronty. Vlak přijel během 3 minut a celý dav postávající na prvním nástupišti se nahrnul ke dveřím. Mělo to 20 minut zpoždění a jeli jsme na stojáka asi 45 minut. Projeli zastávky, které jsem poznala den předtím – Desenzano a Pescheira del Garda.

U nádraží jsem si půjčila koloběžku (už to nechci, je to těžký, drahý a najednou za ty leta, co jsem si to půjčila naposledy, to má zóny, kde je rychlostní omezení!). Vidina toho, že se tedy popovezu nějaké 4 kilometry k místu, kde jsem plánovala započíst svůj program, dopadla úplně jinak. Všechno by šlo, kdyby to nebylo všude rozkopaný a nemělo by to ty blbý omezení. Nakonec jsem se to snažila asi na 5x zaparkovat ve správné zóně u dalších koloběžek a ne a ne se to chytnout, nakonec se to povedlo a já se toho stroje zbavila. Započala jsem svůj program jinde, než jsem plánovala. Našla první lavičku, abych ověřila, zda se koloběžka uzamkla a nebude mi to účtovat další minuty. No a taky, abych ošetřila svůj kotník. Ano, praštila jsem se o tu hajzl koloběžku a čekal mě celý půlden na nohou a taktéž skoro celý následující den. Ten kotník mám fialovo-zelený ještě teď a to jsou už 2 týdny. Když se daří, tak se daří.

Naštěstí jsem se do centra dostala a docela blízko ke všemu, co jsem chtěla vidět. První zastávka byla u katedrály Cattedrale d Santa Maria Matricolare, poté uličkami až k řece Adžie a k mostu Ponte Pietra. První nejdůležitější bod programu byla vyhlídka od hradu Castel San Pietro, kam se dalo dostat, jak po svých, po schodech, tak lanovkou Funciolare. Hrad San Pietro je pevnost z dob románských na kopci nad Veronou a jeho rozsáhlé terasy nabízejí panoramatický výhled na město. Doporučení na toto místo jsem dostala od slečny, kterou jsem potkala v Desenzanu, byla den předtím ve Veroně. Také mi doporučila místo, kde mají výbornou zmrzlinu a doopravdy jsem si pochutnala. Venku bylo slunečno a asi 12 stupňů, ideální počasí na zmrzlinu 😀

Pokračovala jsem podél řeky k bazilice a zvonici Basilica/Campanile di Santa Anastasia, cestou jsem potkala nespočetně kostelů. Další zastávka byla v okolí náměstí Piazza dei Signori, toto náměstí je obklopené významnými budovami a najdemena něm sochu Danta Alighieriho. V okolí se nachází: Loggia del Consiglio, Palazzo del Podestà, Palazzo di Cansignorio a Cortile del Tribunale. Ještě v okolí tohoto náměstí nalezneme i Arche Scaligere, jedná se o propracované vyvýšené hrobky rodiny Scaligeriových, kteří Itálii vládli ve 14. století. Bohužel této památka je momentálně uzavřena a je možné hrobky obdivovat přes vysoký zdobený kovový plot. Když si půjdeme prohlédnout tuto památku kolem dokola, dojdeme i k domu Roma, Casa di Romeo. Abychom viděli i Juliin dům, musíme o pár ulic vedle. Davy turistů nám napoví, že jdeme správným směrem. Casa di Giulietta je přístupná, na rozdíl od domu Romea. Uvnitř Juliina domu se nachází muzeum, na nádvoříčku socha Julie a k vidění je i ten slavný balkón všech dob.

Teď jsem přeskočila, že je ještě třeba projít náměstím Piazza delle Erbe, kde se za mé návštěvy konaly trhy a nebylo toho moc k vidění. Pokud budete mít stejné štěstí, doporučuji věž Torre dei Lamberti, která se tyčí nad již zmíněným náměstím. Rozhled nám nabídne opravdu krásný! Nahoru se jede výtahem (pro můj kotník záchrana). Torre dei Lamberti je nejvyšší středověká věž ve Veroně, kterou postavila rodina Lamberti v roce 1172.

Vyhlášená úzká, ale dlouhá ulice Via Giuseppe Mazzini nás zavede až na Piazza Brà, kde budeme moci obdivovat další krásy Verony. Ulice je podobná Pařížské ulici v Praze, najdeme i tu mnoho luxusních značek. Oděvy, šperky nebo ty lepší kavárny. Přímo na této ulici jsem narazila na pekařství, kde jsem si dala oběd dne, výbornou kynutou pizzu s místní šunkou a mozarellou.

Na Piazza Brà můžeme navštívit Arena di Verona, připomínající šišaté Koloseum. Jedná se o dobře zachovalý římský amfiteátr, který pojme 20 000 lidí a ve kterém probíhá v létě program věnovaný převážně opeře. Také zde nalezneme parčík a sochu Emanuela II.

Brána s hodinami a dvěma oblouky, I Portoni della Brà, nás nasměruje k železniční stanici. Ale tady dobrodružství nekončí, ještě je na seznamu hrad Castelvecchio a jeho úžasný most, Ponte di Castelvecchio. Most jsem si nemohla nechat ujít, jedná se o cihlovo-mramorový most se třemi oblouky. Byl postavený ve 14. století a opravený po druhé světové válce. Zážitkem bylo si mohutný cihlový most projít i po hradbách mostu. V hradu se nyní nachází muzeum.

Při cestě do centra jsem mohla obdivovat vstupní bránu Porta Nuova a při opuštění města jsem shlédla ještě jednu bránu Porta Palio. A pak už vláčkem do Brescie a připravit se na poslední destinaci.

Den čtvrtý!

Poslední den mého italského dobrodružství jsem plánovala strávit v Bregamu. Plán byl připraven strategicky, protože MHD v Bregamu jezdí i na letiště (zasmějeme se za chvíli). Tudíž na jednu celodenní jízdenku můžete cestovat po městě jak autobusem, tak lanovkami a i linkou na letiště. Když říkám městská hromadná doprava, myslím katastrofu jménem autobus. Po příjezdu na vlakové nádraží jsem trefila napodruhé správný autobus. Dobrý začátek! Linka 1 se totiž podezřele dělila na 1A, 1B a 1C. Kdybych tušila, že toto je počátek problému, tak jsem obezřetnější. Google hlásil linka 1 jako 1A, 1B i jako 1C.

Dojela jsem správnou linkou 1 do starého města Bergama, Cittá Alta. A pak jsem měla v plánu pokračovat dalším autobusem na úplně nejvyšší místo Cittá Alta, kam se dalo jen autobusem dojet. Povedlo se, v 9:45 jsem chytla poslední spoj dne, který mě vyveze do ukrutného kopce, který bych po svých a s batohem na zádech jen tak nešla. Ale stálo to za to, čekaly tam na mě krásné výhledy. Sluníčko právě vycházelo a údolí chytalo první paprsky. Z vrchu jsem shlédla na zámeček Belvedere San Vigilio a pokračovala k hradu, od kterého jsem si nadějně slibovala hodně. Bohužel byl uzavřený kvůli rekonstrukci. Lanovkou jsem pokračovala do nižší části Cittá Alta, kde je k vidění brána Porta Sant’Alessandro a věž Torre di Adalberto. Vše stojí v blízkosti náměstíčka Piazza Della Cittadella, na které jsem se doopravdy těšila, ale byla jsem zklamaná, bylo to jako staveniště a parkoviště. Alespoň z druhé strany bylo možné obhlídnout věž-zvoničku Torre della Campanella a palác Palazzo Roncalli. Také jsem chtěla navštívit stavbu bývalého kláštera, ale nepodařilo se mi najít vstup. Toto místo se jmenuje Ex-Monastero del Carmine a třeba se někomu poštěstí se tam dostat.

Dala jsem si výborný brzký oběd v pekařství Il Fornaio na Via Bartolomeo Colleoni. Doporučuji! Za mě suprové, chutné a levné. Nechala jsem tam 11€ za klasickou foccaciu s rajčaty a kynutou vegetariánskou pizzu. Bylo to výborné, zasytilo to a mlaskala jsem si ještě večer, zbylo mi i na večeři. Je možné si to na místě i sníst v patře nad pekárnou. Kousky dobrot vám ustřihnout nůžkami podle toho, jak si budete přát, i když argumentují, že to a to je nejmenší možná porce.

Na náměstí Piazza Vecchia, které se ještě nachází v Cittá Alta naleznete mnoho zajímavých staveb. Začneme palácem, kde se nachází muzeum – Palazzo del Podestà e Museo del Cinquecento, pokud půjdete na věž – zvoničku Campanone tak je v ceně vstupného. Zvoničku Campanone určitě zařaďte do svého plánu, protože výhledy jsou okouzlující! Uvidíte Battistero di Bergamo, Cappella Colleoni, pohřební kaple z 15. století se sloupy, sochami, barevnými mramorovými vnějšími zdmi a stropy s freskami, vstupné je zdarma. Ihned vedle stojí bazilika Basilica di Santa Maria Maggiore a opodál katedrála – Duomo (Cattedrale di Sant’Alessandro). Podle mě stojí za to se ztratit v okolních uličkách a rozlehlý komplex baziliky si obejít. Kolem stojí další stavby Monastero delle Benedettine di Santa Grata a Tempietto di Santa Croce. Původně jsem plánovala výstup na věž Torre del Gombito, ale ta je momentálně uzavřena.

Na náměstí Piazza Mercato delle Scarpe nalezneme druhou lanovou dráhu, který nás přemístí do spodního města, Bergamo Bassa, které se nachází už blíže k nádraží. Zajímavou stavbou je Centro Piacentiniano, které obsahuje úplně všechno. Od kaváren, přes luxusní značky oděvů a jak jinak ukrývalo i rozkopané vnitřní náměstíčko. Poslední památka před odjezdem na letiště je věž, Torre dei caduti, z roku 1924, která stala symbolem Bergamo Bassa a tyčí se do výšky 45 metrů. Než město úplně opustíme, zahlédneme ještě dvě zajímavé vstupní brány, Porta Nuova. Jsou postavené v neoklasicistním stylu a pocházejí z 30. let 19. století.

Teď už bylo na čase směřovat na letiště, autobus přijel dřív, což mohla být první divná nápověda. Ale když na té zastávce postávaly dvě letušky od Ryanairu, bavily se italsky, nebylo na místě řešit, zda to jede na letiště nebo ne. Linka měla označení 1C. 1 tam byla, směr letiště mi odkejvala i jedna z letušek. Vše tudíž v pořádku. Autobus pokrčoval podle trasy na mapě a za dobrých 10 minut uhnul někam mezi nižší paneláky. Nakonec pokračoval mnoho nájezdy a podjezdy na dálnici a už jsme se blížili k letišti, sice jinudy, ale blížili. Z ničeho nic zastavil, něco pokřiknul italsky a lidi začali vystupovat, vystoupila jsem taky, když vystoupily i letušky. Jenže ty pak asi záhadně zase nastoupily, protože když bus odjel, tak nikde nebyly. Stáli jsme někde mezi dálnicí a podivným parkovištěm a letiště nebylo ani na dohled. Nějaká zastávka MHD? O tom jsme si museli nechat zdát. Lidi se rozutekli a mě přepadl pocit zoufalství, že mi to uletí, že to nestihnu, protože nevím, kde jsem. Google mapy pro jistotu lokalizovaly a lokalizovaly… Přede mnou stálo velké parkoviště a nějaké podzemní garáže. Vedle se nacházelo něco jako nákupní centrum. Zoufale jsem se už ptala pár lidí, kudy kam. Nevěděli, protože jsem to potřebovala dojít pěšky. Nakonec mě zachránil mladík postávající bokem. Anglicky neuměl, ale pomohl mi, doprovodil mě přes podivné podzemní garáže, přes silniční nájezdy a benzínovou pumpu až k 4 proudové dálnici a poslal mě k nejbližšímu přechodu, který sice matně vidět byl, ale byl hodně daleko. Tam se měl nacházet průchod na letiště, naproti bylo nákupní centrum, o kterém jsem četla, že je dobré tam zajít, když má člověk delší přestup. Věděla jsem, že jsem nalezena! Na letiště jsem došla pěšky a ještě hodně času jsem měla. Nic mi neuletělo a večer jsem přistála v Praze.

Na co si v Itálii dát pozor?

Určitě na zákeřnou dopravu. MHD nebo autobus bude s pravděpodobností katastrofa. Dříve se na autobusy mávalo, nyní prý to nutné není. Jejich jednání je prostě jiné, italské. K tomu není asi co víc dodat. Pokud můžete vyhněte se cestování autobusem, pokud to není nějaká velká a osvěčená společnost. Místní MHD berte s rezervou a vždy si dejte víc času, můžete jít totiž i pěšky 😀 Vlak je naopak jistota, že nepojede jinam než má napsáno, protože tam koleje nevedou. I když ani u těch vlaků to není záchrana… Společností provozující železniční spoje je mnoho, pozor na to s čím pojedete, ať máte správný lístek!

Výslovnost italských názvů si natrénujte předem, hodí se to 😂 nebudou vás pak opravovat, takže žádné „kapučíno“ nebo „pica“.

Vstup do památek bude s největší pravděpodobností ideální dopoledne, kdy je všude málo lidí. Většina jich totiž zavírá ve 14:00. Otevírací doby konzultujte s oficiálními stránkami a ne s google mapou!

Itálie za doby mé návštvy lpěla na Green Passech, tedy EU certifikátech, je dobé si vstupní podmínky ověřit dopředu a nezapomenout na podmínky na místě! Někdy se výrazně liší, pak mohou přijít tučné pokuty.

Kam příště? Já už vím, protože letenka na mě čeká a termín se blíží!

Ozvu se zase s nějakým cestovatelským příběhem! 🌴☀🌄🌊🚅✈