O Mallorce se traduje mnoho věcí, které mají přilákat zvídavé turisty na tento ostrůvek. S rčením, se kterým se mohu ztotožnit je výrok: „Mallorka, ostrov, který vás nabije energií“. Až na tomto ostrově jsem pořádně pochopila, jak si lidé dokáží užívat života. Španělská mentalita a i temperament jsou od toho našeho zcela odlišné. Ale co takový mallorský? To je úplně jiná kategorie. Řídí se podle rčení: „co můžeš udělat zítra, nechej na pozítří“. Za ničím se nehoní, užívají okamžiku a baví se, jako by neznali dne ani hodiny. Stýkají se s přáteli a vedou rozmarný život vysedáváním po kavárnách, restauracích a i klubech. A kde na to vezmou? To je opravdu netrápí. Od toho chodí do práce, aby si ten život mohli užívat. Není to osvobozující? Na naše poměry nepochopitelné, honíme se za deadliny, naháníme další lidi, na kterých závisí naše práce, a k tomu všemu se jen a jen stresujeme.
Pojďme se podívat, jak to všechno začalo. Můj oblíbený nízkonákladový dopravce vyhlásil akci na letenky, mezi nimi byly i ty z Prahy do Palmy a cena byla přijatelná. Nebylo co řešit, letenky jsme koupili ihned! Pak přišel mírný problém s tím, kde se ubytujeme a jak to celé zorganizujeme. Na první pohled ostrov není nějak velký a dá se v pohodě přejet autem do hodiny a půl, pokud nepojedete tedy horskými serpentinami. Některé silnice mě děsily, to jsem seděla ještě doma za počítačem a zkoumala, jak moc blbý nápad to byl, když jsem odeslala objednávku na půjčení auta… Ale ono nám moc možností nezbývalo, pokud jsme chtěli ostrov poznat. Autobusová doprava je realizována po ostrově poměrně dobře, jen není úplně vyhovující, když člověk chce vidět za 4 dny ideálně celý ostrov. Stihnout se to nedá ani autem, takže to, že se tam někdy v budoucnu budu chtít vrátit, bylo hned na začátku jasné.
Budík se ozval v 1:15 ráno a bylo na čase vstát, posnídat a připravit se na odjezd do Prahy. Vidina toho, že ve 2:00 odjedeme, nedopadla úplně dle představ. Náš start se posunul na 2:30 a nezbývalo nic jiného, než po první části naší slavné dálnice hnát, co jen to šlo (ano, stále nemáme z jihu do Prahy celou dálnici). Protože pak přijde úsek, kde jsou jen 2 pruhy a terén nepřehledný a až před Prahou je možné se napojit na další dálnici, která nás svede k letišti po okruhu. Všechno šlo hladce a ještě jsme si mohli dovolit malou zajížďku pro levný benzín. Když jsme sjeli z dálnice a jali se pokračovat po té malé silničce, objevil se kamion, začalo vydatně pršet, kolem byla tma tmoucí a silnice se klikatila sem a tam. Bylo to velké zdržení! Čas nám neúprosně utíkal a ten polský kamioňák neměl v sobě kousek rozumu, že by třeba sjel na zastávku autobusu a chvíli počkal… To ne, jen mě vybržďoval, najížděl ke středové čáře, abych před něj neviděla. Nakonec na rovném úseku po půlhodině nervů jsem to střihla před něj. Všechno nebo nic a pak jsem jej neviděla ani ve zpětným zrcátku a upalovala k Praze. Parkovala jsem u letiště, ale i tak bylo potřeba dojít na autobusovou zastávku a dojet na terminál.
V budově terminálu jsem stanula v 5:10 s tím, že letadlo odlétá v 6:15 a boarding končí v 5:45. Nastal další úprk, he he he, ne tak docela, najednou se na kontrole udělal hlouček lidí a ten dav bobtnal a bobtnal… Gate byl, jak jinak, až na konci prstu C, ze kterého odbavují převážně nízkonákladovky a cesta k němu není zrovna krátká. Když jsme přišli v čas, kdy se už mělo chystat všechno ke konci, teprve s boardingem začali. Let byl klidný, klesání poměrně drnacavé, prolétali jsme dešťovými mraky na letiště v Palmě. Ano, pršelo až do odpoledních hodin.
Na letišti v Palmě jsme si vyzvedli autíčko a vydali se na první cestu dne – ihned do hlavního města. První střet s realitou mallorského způsobů řízení se ukázal, když jsme sjížděli do centra. Auto přede mnou se nemohlo rozhodnout, jakým pruhem pojede, tak jel prostě středem. Jako oka, možná zmatený člověk, takových nás tu bude víc… Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by auto měl z autopůjčovny (všechny jsou označený nějakou velkou nálepkou na zadním skle). Příjezd do centra Palmy byl šok, krásná silnice o 3 pruzích jedním směrem, klikatá, ale hlavní a měla nás dovést na kryté a poměrně levné parkování v Palmě. Najednou se ze 3 pruhů stalo víc. Auta stála ve 4 pruzích, co bylo na silnici namalováno, to rozhodně neplatilo. A všechna auta byla odřená! Kruhový objezd je taky jejich specialitou, stojí se na něm, pruhy nepruhy, prostě jeď a předvídej, že ten před tebou bude chtít odbočit na následujícím výjezdu. Co je to směrovka jim v autoškole asi taky neřekli… V centru jsou všude semafory a doprava není plynulá. Jaké je ideální řešení? Vadí ti stojící auto poctivě čekající v řadě na semaforu? Objeď ho zprava! Mé nervy měly dost a to jsem si říkala, jak blbě se jelo v Seville a v Mijas… (úzké, jednosměrné uličky a serpentinky do Mijas, teď se tomu musím zasmát)!
Zajímá vás historie, stavby a města nebo spíš je vaším koníčkem příroda a vysokohorské treky? V tom případě vítejte na Mallorce!
Kouzlo hlavního města – Pomerančový expres
Vybrané parkoviště se nacházelo ihned u největší lákačky Palmy – „Pomerančového expresu“, v esp. nalezneme pod názvem Tren de Soller.
Dráha Ferrocarril de Sóller si vysloužila právem označení nejkrásnější železniční tratě světa. Jedná se o meziměstskou úzkokolejku vedoucí přes pomerančové a citronové háje, viadukty a početné tunely – z Palmy do Solleru. Již od roku 1912 spojuje tyto metropole. V roce 1929 byla trať elektrifikována a v podstatě zůstala stejná do dnešních dnů.
Pro návštěvníky je připraven historický elektrický vláček, který vás proveze krajinou, kterou nepoznáte autem a ani autobusem. Cesta začíná kousek od centra Palmy a po opuštění města vede nejdříve přes ovocné pláně, pak horami a po cestě nechybí železniční viadukt a ani pořádný tunel.
Vlak se dává do pohybu po trojitém zazvonění zvonu na zdi nádraží a míří do první zastávky, stanice Bunyola na úpatí hor. Cesta k ní díky výhledům na pomerančové sady a olivové háje uteče, i když je venku pod mrakem. V Bunyole končí klidná rovina, hned za ní vlak vjíždí do Velkého tunelu (Túnel Major) o délce tří kilometrů. Cestou na Sóller se trať stáčí do pohoří Tramuntana a vláček projede třinácti tunely. Mezi nimi se nabízí výhled na horské krajiny plné strmých svahů a údolí. Během stoupání do městečka Sóller musí vlak na délce 7 km zvládnout stoupání 199 m.
Několik kilometrů za tunelem směrem na Sóller vítá cestující vyhlídková zastávka Mirador Pujol deʼn Banya. Po pohledu na údolí a horskou krajinu nepřekvapí, že zastávka vznikla již v roce 1912 jako turistický cíl. Po uplynutí fotopauzy a setkání se s druhou soupravou z opačného směru je na čase vyrazit dál. Cesta vede po viaduktu Cinc-Ponts nad hlubokým údolím. Jedná se o nejpůsobivější technickou stavbu sollerské železnice. Koleje stojí na pěti obloucích o průměru 8 metrů, skrz které teče horský proud Monreals. V posledním tunelu Cinc-cents vlak překvapí otočkou o 180° a zamíří do svého cíle – na nádraží Sóller.
Na železnici se začalo pracovat v roce 1911 díky ziskům z obchodu s pomeranči a citrony, který v té době vzkvétal. Proto se někdy setkáváme s názvem „Orange Express“.
Zajímavost: Podél celého severozápadního pobřeží Mallorky se táhne vápencové pohoří, zapsané od roku 2011 na seznamu Světového dědictví UNESCO, jehož nejvyšší vrchol Puig Major dosahuje nadmořské výšky 1445 m.
V samotném Solleru se pokocháme nádražní stanicí, původními vyhybkami a krytým depem pro historický vláček a tramvaje. Samotné městečko je malé a letmo jej stihneme prohlédnout z jedoucí tramvaje. Po cestě zpět se zde zastavíme na náměstí s katedrálou a můžeme si dát pomerančový džus v některé z kaváren. Ale pozor, připravte se na tučné ceny a raději vyhledejte kavárnu ve vedlejších uličkách nebo dokonce v supermarketu! Na tu jsme narazili úplně náhodou, když jsme sháněli vodu na cestu zpět, s radostí jsme poseděli. Kávu měli výbornou a zákusek taky. Cenově to byla pohádka, že jsme i slečně nechali něco navíc. Byli jsme rádi, že nás neobsloužili na hlavním náměstí.
Puerto de Soller, přístavní město plné kaváren podél promenády, na mě zprvu nezanechalo žádný dojem. Bylo pod mrakem a celá zátoka se tvářila ponure, foukal silný a studený vítr z nejvyššího pohoří do údolí. Na vodní hladině se odrážely dva skalnaté výběžky a kousek dál v přístavu kotvily lodě. Z každého skalnatého výběžku na nás koukal jeden maják (jsou nepřístupné, nachází se tam námořní základna), ale i tak jsme se snažili k jednomu z nich vydrápat – protože jsme turisti terénu neznalý, nakonec jsme byli alespoň odměněni návštěvou zahrady se sukulenty a krásnými výhledy od námořního muzea na moře. Pak už nezbývalo než najít autobus a vydat se dál. (Spíše z časového, než z finančního důvodu, jsme zvolili cestu autobusem. Byla rychlejší a jel častěji než historický vláček.)
Zpět do Palmy. Autobus nás vysadil poblíž stanice historického pomerančového expresu, kde jsme před pár hodinami započali svoji cestu. Mohli jsme se vydat do uliček Palmy pěšky. Po překročení hlavní silnice naší pozornost upoutala socha jezdce na koni na náměstí Plaça d’Espanya. Jedná se o sochu krále Jakuba I. a toto náměstí je považované za výchozí bod pro cesty po ostrově autobusovou dopravou. Naše kroky směřovali nejprve na hlavní náměstí (Plaça Major) a poté k tomu druhému největšímu lákadlu – Katedrále. Ale než jsme tam došli, do cesty se nám postavila bazilika svatého Michala – Basílica de Sant Miquel de Palma. Náměstí Plaça Major nám nabídlo knižní festival Sant Jordi, v plném proudu. Symbolem je kniha a tmavě červená růže. Partner má vybrat své partnerce vhodnou knihu a spolu s ní dostane i růži, den knihy je tak nenápadně propojen s Valentýnem. Slaví se 23. dubna, v Barceloně, ale i na jiných místech, třeba v Palmě. Knihy si převážně kupovaly ženy. Tedy nevím, kam se vytratilo to mužské pohlaví, které má mít pro ženu knihu a květinu.
V centru nalezneme mnoho zajímavých historických budov, jednou z nich je Can Forteza Rey – secesní dům, postavený místním zlatníkem a klenotníkem, který se inspiroval stavbami a stylem samotného Antoni Gaudího. Další zajímavostí je otevřený dvorek budovy, který je zdobený květinami – Can Alemany nebo Can Vivot. Těchto kouzelných zákoutí je po celé Palmě nespočetně, některá jsou otevřená a některá jsou veřejnosti úplně skrytá. Alespoň za mříží můžeme pozorovat tyto nádherné detaily Palmy.
Našim zrakům neunikne ani radnice – Ajuntament de Palma a naproti ní 600 let starý olivovník, pod kterým se můžeme schovat před slunečními paprsky při objevování krás města.
Majestátní stavba se nám na očích zjeví jen pár kroků od radnice. Narazíme na stavbu ze 13. století vystavěnou v gotickém slohu. Nese název La Seu a jedná se jednu z největších gotických katedrál v Evropě. Je postavena na místě původní mešity. I sem Gaudího umění proniklo, nalezne zde největší kruhové vitrážové okna a oltář od Gaudího.
A něco málo z historie. Aragonský král Jakub I (zvaný Dobyvatel) v roce 1229 osvobodil ostrov Mallorca od arabské nadvlády. Než dorazil na pevninu, na moři jej zastihla bouře a on učil slib, že když vyvázne z bouře a bitvu vyhraje, postaví dóm na počet Panny Marie. A tak započal roku 1230 se stavbou katedrály na ruinách arabské mešity. Stavba se doslova vlekla a až v roce 1346 byla zasvěcena Panně Marii, dokončena byla v roce 1601. Jsou zde patrné i prvky arabské architektury, např. úzká postranní okna a jejich obloukové zakončení. Dvě hlavní věže mají výšku 67,5 m. Zvonice s 9 zvony ze 13. století je vysoká 48 m. Při zemětřesení v roce 1851 se zřítila západní část katedrály, která byla obnovena při velké rekonstrukci v letech 1904 – 1914.
Katedrála má tři brány: na jižní straně Portal del Mirador, na západní straně Portal Major a na severní straně Portal de l’Almoina, který slouží zároveň jako hlavní vchod pro návštěvníky. Poblíž zvonice se v areálu nachází muzeum, kde jsou uloženy rukopisy, přenosné oltáře a ostatky svatých.
Katedrála byla zbudována velmi blízko moře a často ohrožována dobyvateli, piráty a korzáry. Stala se spíš pevností než svatostánkem.
Zajímavostí je, že katedrála stojí v sousedství paláce Almudaina (Palau Reial de l’Almudaina), jedné z mála dochovaných maurských staveb na Mallorce. Původní sídlo maurských vezírů se stalo později rezidenčním palácem mallorských panovníků a je jednou z oficiálních rezidencí španělské královské rodiny.
Kolem paláce vedou zahrady – S’Hort del Rei, v maurském stylu se zdobenými kašnami a stinnými chodníky, dříve tvořili součást královského paláce. Katedrálu i královský palác od moře odděluje moderní park – Parc de la Mar. Je plný palem, laviček a určený k relaxu s výhledem na blízký záliv.
Cechovní budova Llotja de Palma nese mnoho názvů, např. La Lonja de Palma de Mallorca nebo Sa Llotja. Llotja de Palma je budova pocházející z 15. století, vystavěna v gotickém slohu. Architektem je Guillem Sagrera, který tuto stavbu vystavěl v letech 1420 až 1452. Sloužila jako sídlo obchodní školy i jako sklad. Nyní je objekt využíván k pořádání kulturních událostí.
V úzkých uličkách se doslova ztratíte, ale asi nejlépe to bylo značeno ke komplexu arabských lázní – Banys Àrabs. Jedná se o velmi zachovalé pozůstatky arabských lázní z doby maurské nadvlády a jsou obklopeny krásnou zahradou.
Zpět k autu jsme se vraceli vyhlášenou nákupní ulicí Passeig del Born, na které naleznete známé oděvní značky, bižutérie a doplňky a také luxusní kočkolapy (drahá auta) čekající na své drahé polovičky, až jim provětrají kreditku.
Vrátit se na hlavní náměstí lze jednou z méně známých uliček a to jen po schodech. Pasáž je pojmenována příhodně, schody vedoucí na hlavní náměstí – Escaleras de acceso a la Plaza Mayor. Po cestě zastavte na čumendu na dvě zajímavé budovy – Edifici Casasayas a CaixaForum Palma. Jsou vystavěné v moderním stylu a pěkné i zvenčí.
Určitě v Palmě je toho k vidění více než jsem teď zmínila. Ještě poslední den jsme se vraceli na místo zvané Castell de Bellver a chtěli jsme navštívit i Poble Espanyol, ale to zelo prázdnotou a bylo zcela uzavřené. Proč tomu tak bylo, to netuším, schválně jsme si na obě dvě památky vyhradili úterý, kdy měli být zcela otevřené. Alespoň u jedné jsme uspěli a tak za 4€ jsme navštívili další zajímavou stavbu, kruhový hrad z 14. století stojící na zalesněném kopci s výhledem na Palmu. Uvnitř je muzeum s historií města.
Nakonec naše cesta směřovala v poslední den v Palmě ke katedrále. Plánovaná byla návštěva interiéru. Dejte si pozor na otevírací dobu, zpravidla bývá přístupná do 14:30. V neděli je turistům uzavřena.
Poté, co jsme první den procourali centrum Palmy, jsme se vydali na první ubytování dne. Vysoko do hor. Jen co jsme z Palmy vyjeli a dali se na dálnici, která nás měla přiblížit k našemu cíli, se objevily první problémy. Střelka navigace začala bloudit po ostrově sem a tam, GPS byla ztracena. S tímto problémem jsme bojovali po celou dobu pobytu a často bloudili, kvůli tomu jsme nenavštívili všechno, co jsme si v mapě vyznačili, a občasné hledání správných cest byla čistá zoufalost. Kdybych to věděla, asi si za tu navigaci v autě připlatíme… Tak poučení pro příště.
Nakonec, kdy člověk jel po dlouhé době podle ukazatelů u silnice? Sice to úplně dobře značené nebylo, ale nakonec jsem vždy trefila a tetka v navigaci se mohla jít bodnout. Po cestě jsme si nakoupili na další dny putování a udělali jednu rychlou zastávku v podvečer ve městečku Felanitx u kostelíku Sant Miquel de Felanitx a pak pokračovali do kopců, dokud bylo ještě trochu vidět. Čekali na nás táhlé a kroutivé serpentiny s ostrými zatáčkami a s totální absencí svodidel… Vyjeli jsme na vrchol Puig de Sant Salvador za šera.
Vrcholky, jeskyně i města
Výhledy tam byly doopravdy panoramatické, božské ticho a klid na rozímání. Ihned vedle hostelu stál kostel Santuari de la Mare de Déu de Sant Salvador. Myslím, že nejsem vedle, když budu tvrdit, že historická budova a bývalé mnišské cely byly předělány k turistickému účelu.
Druhý den ráno připadlo prozkoumání okolí. Ještě před snídaní jsme se vydali k pomníku Crist rei a na skalnatých výběžcích čekali na východ slunce. Na tohle místo bych se vrátila i přes náročnou cestu, která vedla na vrchol. Co dalšího je na vrcholku k vidění? Kříž Creude Sant Salvador (Creu des Picot), který nám poskytne také panoramatické výhledy.
Druhou zastávkou dne byla Dračí jeskyně v Porto Cristo – Cuevas del Drach. Jedná se o nejvíce profláklou krápníkovou jeskyni na ostrově. Jeskyně je krásně vyzdobena krápníkovou výzdobou, která se tu utvářela stovky let. Toto krápníkové království ukrývá i jedno z největších podzemních jezer na světě – jezero Martell s délkou 177 metrů, své jméno nese po svém objeviteli. V jeskyni je stálá teplota 17 stupňů a 95% vlhkost. Díky za moudrost španělské vlády, která jen pár dní před naší cestou zrušila povinnost nosit roušky všude.
Celková trasa trvá přibližně hodinu, je dlouhá jeden kilometr a celá prohlídka je zakončena koncertem vážné hudby v lodičkách plujících na jezeře. Ano, veslují ručně. Pokud budete mezi prvními, můžete po skončení koncertu jeskyni opustit na lodi právě po jezeře. Jedná se o velmi malý kousek, kdy vás popovezou k východu. Je to v ceně a za tohle svezení nepřiplácíte.
Ještě kousek jsou jeskyně Hams. Celkově jeskyní je na ostrově hodně a můžete si vybrat, jakou z nich poctíte svou návštěvou.
Po návštěvě jeskyně jsme zamířili do pobřežního městečka Sa Coma, které má krásné pláže. Voda byla docela ledová, ale ke kolenům jsem tam musela vlézt i s tím, že budu celý den pochodovat v uzavřených botách a sůl mě bude dřít do pacek. Když už budete na tomto místě, doporučuji si udělat menší turistiku ke cca. 3km vzdálené pevnůstce na výběžku Punta de n’Amer. Po celé Mallorce u pobřeží stojí buď kulaté anebo vzácně hranaté věže, které za doby arabské nadvlády soužily jako hlásné stanoviště o blížícím se nebezpečí.
Město Son Servera není zase až tak vyhlášeným cílem cestovatelů. Prostě mě zaujala fotka a tak jsme si sem museli dojet. Z malého náměstíčka s kostelíkem dojdeme uličkami až k nedostavěnému kostelu Església Nova. Místo je přístupné veřejnosti. Využívá se ke konání koncertů, kvůli skvělé akustice. V dáli město pozorují dvě strážné věže, které patřili k obranné a informativní síti ostrova za arabské nadvlády.
Předposlední zastávka dne byla ve městě Capdepera, pokud sem pojedete kvůli majáku s mysem, nezapomeňte, že tu stojí i hrad/pevnost – Castell de Capdepera. Je to jeden z největších hradů na ostrově. Jeho stavba začala ve čtrnáctém století a byl postaven příkaz krále Jakuba II. jako obrana a útočiště pro obyvatelstvo před nepřetržitými námořními nájezdy Alžířanů. Na stejném místě byl pozůstatek z muslimské pevnosti, která měla dokonce studnu i modlitební místo. Prameny sahají do roku 1337, kdy byla doložena stavba opevněné zdi, a hrad byl dokončen až v roce 1386. V roce 1856 byl vydán královský rozkaz, ten prohlásil hrad za neužitečný a byl prodán ve veřejné dražbě.
Far de Capdepera je maják stojící na severovýchodním výběžku ostrova. Kromě majáku zde uvidíme krásné přírodní scenérie a je zde i oblast pro pěší turistiku. Ale pokud máte auto, je cesta přístupná autem i pro pohodlné turisty. U majáku je místo na otočení vozidla a lze zaparkovat na krajích silnice. Terén nic moc, silnice je jednosměrná, tak pozor na protijedoucí výletníky! Ideální čas návštěvy? Asi kdykoliv, odpoledne to má své kouzlo, za jasného a slunečného dne je vlastně jedno kdy dorazíte. Útesy omývá azurově modrá voda a občas se v dáli objeví nějaká ta plachetnice.
Poslední zastávka dne a ubytování na nás čekalo na severním výběžku La Victoria. Cesta byla strastiplná, protože navigace nás vedla úplně jinam, podle názvu ulice se nedalo určit, kde se nacházíme… jeden malý problém se našel, ulice se jmenují jinak, než hlásá google, v ten moment se mi chtělo brečet a sarkasticky se smát, protože jsem nevěděla, kde jsme, kam máme jet a co dál. V ubytování nikdo nebyl, poslali jen kód, jak se ve večerních hodinách dostat dovnitř a kde si vyzvedneme klíče. Nakonec mi postarší pán venčící psa poradil, kam mám jet a až dojedu na kruháči u hospody, tak se mám zeptat tam. To co nazval kruhovým objezdem, byla křižovatka se stromem uprostřed. Oka. V hospodě mi paní neporadila, poslala by mě zpět, tam odkud jsem přijela. Naštěstí před hospodou posedával pár a ti přesně věděli kudy kam, protože na La Victorii rádi dělají turistiku. Záchrana přišla v pravou chvíli.
Veškeré prozkoumání okolí jsem nechala na druhý den, s radostí jsem si načala víno a sedla si na lavičku a pozorovala západ slunce s pocitem, že mi bylo přáno a našla jsem to díky dobrým lidem.
Vyhlídková silnice, schovaná pláž a nejvyšší vrchol na dohled
Po snídani na dalším, lidem zapomenutém, místě bylo na čase vyrazit za dalším dobrodružstvím. Než ale opustíme výběžek, La Victoria, v našem programu se objevila trochu ranní turistiky ke třem křížům – Ses tres Creus a na vyhlídku, která se nacházela kousek za ubytováním. Výhledy byly při vycházejícím sluníčku okouzlující, před námi z moře vystupoval ještě jeden severní výběžek – Formentor. Na ten jsme se nevydali, protože v programu bylo již mnoho zastávek tohoto dne. Třeba někdy příště poznáme jeho krásu…
Vyrazili jsme z La Victorie k místu, kde se nachází přírodní park a malá pláž S’Illot. Rozloučili jsme se posledními pohledy se severními výběžky ostrova a směřovali do Alcúdie. Malého, velmi dobře opevněného městečka s historií sahající do doby bronzové. Mallorcu také ovládli i Římané a Arabové. Roku 1298 obsadil Alcudii Jakub II. Aragonský a začal ji rozšiřovat. Vystavěl hřbitov, faru i kostel a později započal i stavbu městských hradeb. Samotné hradby byly dokončeny až roku 1362. Roku 1523 získala obec status města. Současné hradby stojí na stejných místech, avšak v průběhu času byly často rekonstruovány a měli chránit město před nájezdy pirátů. A to se místním vyplatilo, během 16. století město napadli piráti.
Ještě před polednem jsme dorazili do města Pollença, které nás lákalo výstupem na vrchol Puig de Calvari, na kterém se tyčí malá kaplička a o kousek dál vyhlídka na malebné vrcholky. Čeká vás cesta po schodech, připravte si dobré obutí, hodně vody a stoupejte vzhůru. Jedná se o 400 metrů strmého stoupání. Výhled za tu námahu stojí!
Město nám nabídne kromě historického centra z 18. století i nízkou vyhlídkovou věž – Torre Desbrull. Věž je obklopená krásnou zahradou s fontánou a archeologickými pozůstatky zdí předchozích obydlí. Co by ještě nemělo uniknout naší pozornosti? Třeba takový farní kostel Nostra Senyora dels Angels, klášter Convent de Santo Domingo nebo římský kamenný most Pont Romà.
Město Pollença bylo oficiálně založeno 1229 poté, co ostrov ovládli Katalánci. Leží v údolí, sevřeným z jedné strany vrcholkem Puig de María a z druhé strany kopcem Puig de Calvari. Během islámské nadvlády byla celá tato oblast označována jako Al-Bulansa a Římané ji pak pojmenovali Pollentia.
Poté, co jsme město opustili, tak jsme se kochali po cestě krásnou krajinou a směřovali do Llucu. Santuari de Lluc je klášter pocházející ze 13. století s poutním místem, které ukrývá kromě muzea i krásné zahrady. Co by to bylo z klášter bez honosně zdobené baziliky Basílica de la Mare de Déu de Lluc. Fita km 0 Camí de Sant Jaume je orientační bod a nachází se v zahradách u vchodu do svatyně Lluc. Z Llucu k hrobu apoštola v Santiagu de Compostela to má být přibližně 1360 kilometrů. Pokud se zde zdržíme o něco déle, můžeme zvážit i výstup na vrchol nacházející se nad klášterem ke kříži – Cruz del santuario Lluc. Lidi jsou líní a převážná většina z nich dojde jen ke slunečním hodinám v první čtvrtině cesty. Tudíž neváhejte nasadit tempo a vyfunět až na vrchol. Odměnou vám bude soukromý výhled na pohoří Tramuntana a pak na malé údolí pod vrcholky hor.
Když jsme se nabažili výhledy a krásnou zelenou přírodou bylo na čase vyjet vstříc horským serpentinám k nejznámější pláži se skalnatými útesy – Torrent de Pareis/Sa Calobra. K tomuto skoro bohem opuštěnému místu vede vyhlídková silnice s mnoho fotostopy. Asi nemá cenu dále zmiňovat cestu, které v některých úsecích chyběla svodidla… To, že do tohoto malebného údolí jezdí autobus, mě šokovalo, když jsem hned 3 spoje potkala proti sobě na cestě do údolí.
Vyhlídková silnice Sa Calobra, Ma 2141, nabídne kromě divokých a ostrých zatáček i krásné výhledy. Není problém si, na místech k tomu určených, zastavit a chvíli se kochat krásou přírody, divokostí zatáček anebo oveček či oslíků pasoucích se podél silnice. Proto pozor, jeďte opatrně, nikdy nevíte, které zvířátko vám vstoupí do cesty. Při cestě zpět jsem musela zastavit kolonu jedoucí za mnou, protože se u silnice páslo stádo malých koníků. Paní za mnou pochopila, proč jsem zastavila a hned vytáhla telefon a udělala památeční fotku. Doporučení pro průjezd tunely? Zatrubte, než projedete, nespoléhala bych na to, že někdo si všimnul té značky na začátku tunelu, že zrovna vy máte přednost.
Se silnicí Ma 2141 musím zmínit zajímavé místo – Nus de Sa Corbata, jedná se o oblouk (most, říkejme tomu, jak chceme), který silnici otočí o 360 stupňů. Je tu místo na parkování a určitě ta zastávka na 20 minut stojí za to!
Další možnou zastávkou je bod Coll dels Reis – 682 metrů nad mořem. Parkování je tam max. po 3 auta na každé straně, pokud tedy máte něco s vyšším podvozkem, tak můžete sjet i mimo asfalt. S autem z autopůjčovny bych to neriskla.
Soutěska Torrent de Pareis nelze slovy ani popsat. Tam kde pukla země, vzniknul úzký kaňon a údolí. Oblast pro pěší turistiku nadchne i neturisty. Už jen samotná cesta z parkoviště nás provede podél azurově modrého moře a hned dvěma tunely vyhloubenými do skály. A pak tam staneme, ze tmy do světla, před námi se rozprostře soutěska. Nevíme, kam koukat dřív! Obdivujeme vysoké skály, které se tyčí nad našimi hlavami a pak dál zvědavě nahlížíme do útrob kaňonu, který je lemován říčkou. Botanici by se zde jistě vyřádili, laici se jen kochají tou nádherou. Kaňon nám nabízí velké množství (až 300) botanických druhů, z nichž celých 10 % tvoří endemité. Nejznámějším endemitem je malá žabička, Alytes muletensis, tu poznáte podle typického zbarvení. Zajímavostí je, že soutěska se nachází pod nejvyšší horou ostrova Puig Major.
Až soutěsku prozkoumáme důkladně, můžeme se zaposlouchat do šumění moře. Voda naráží do skal a omývá kamínkovou pláž. Dokonalý pohled dokreslí soukromá loď kotvící v soutěsce na modré hladině.
A hurá směr Deià! Po cestě jsme minuly dvě vodní nádrže – Embassament des Gorg Blau a Embassament de Cúber, u které jsme si zastavili na občerstvovací pauzu. A tak se člověk kochá okolím a najednou nad ním na vrcholu vidí kopuli, která podle mapy patří hvězdárně a jedná se o nejvyšší vrchol Mallorky – Puig Major. Kousek dál nás čeká průjezd tunelem a za ním ještě lepší výhled na nádrž Cúber, nese název – Mirador Ma-10, označení podle čísla silnice. A den zakončujeme v Deià v krásném penzionu v terasovitém terénu města na úpatí pohoří Tramuntana. Kocháme se krásou údolí i vršků ze soukromé terasy náležící k pokoji.
Hory, serpentiny a UNESCO
Ráno v Deià jsme započali prohlídku města a došli až na vyhlídku na město. Moc tam toho k vidění ze staveb není. Hlavním lákadlem jsou právě ty terasovité svahy. Jeden z vyhlídkových bodů nalezneme hned u kostela Sant Joan de Deià, ke kterému přiléhá i místní hřbitov. Pro lepší orientaci hledejte Plaza de la Iglesia. Když vyhlídka, tak kopec, cestou vzhůru úzkými uličkami rozhodně špatně nepůjdete. Další vyhlídka na nás čeká cestou na hlavní ulici Ma-10, vede kolem radnice Ajuntament de Deià a pak za knihovou do kopce k dalším ubytovacím zařízením. Google vám napíše výhled od silnice, ten taky není špatný, ale mít město jako na dlani stojí i za ten výšlap do kopce.
To nejlepší nakonec! Město Valldemossa, starobylé město je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Dominantou celého města je kartuziánský klášter Real Cartuja de Valldemossa, který byl postaven v roce 1310, kdy sloužil jako královské sídlo. Vystavět jej nechal král Jakub II. pro svého syna, který trpěl astmatem a zdejší horský vzduch mu prospíval. Poté co byl klášter královskou rodinou opuštěn a spadl pod správu kartuziánského řádu. Byl rozšířen a mniši zde sloužili až do roku 1835.
Ve 30. letech 19. století španělská vláda zabavila kláštery a historické panství bylo prodáno soukromým vlastníkům, kteří od té doby hostili některé prominentní hosty. Po roce 1835 se zde trávil čas nejznámější návštěvník, klavírní virtuos Frederik Chopin se svou známou přítelkyní, spisovatelkou George Sandovou. Ten doufal, že mu místní vzduch pomůže s jeho problémy s tuberkulózou, když se místní obyvatelé po jeho odjezdu dozvěděli, že trpěl touto chorobou, spálili všechny věci, jichž se jen mohl dotknout. Chopin během svého pobytu složil několik skladeb a dokončil známý cyklus 24 preludií. Jeho přítelkyně o jejich pobytu napsala knihu Zima na Mallorce, kde chválila přírodní krásy ostrova, ale kritizovala místní obyvatele.
Později na tomto místě pobýval nikaragujský básník Ruben Darío. Ve městě žil také Jorge Luis Borges se svými rodiči a sestrou. Borgesovo vášnivé přátelství s mladým umělcem Jacobem Montanerem, (syn malířky Pilar Montaner), bylo rozhodující pro Borgesovo psaní převážně ve španělštině. Valldemossa je rodištěm Cataliny Thomas, která je označována za patronku Mallorky.
Naše cesta mířila do města, kde před pár dny začala, do Palmy. Po navštívení zbytku památek, které byly o víkendu zavřeny, jsme ještě chvíli relaxovali u moře. Poslouchali šumění moře a pozorovali, jak se modrobílé zpěněné vlny rozráží o skalnaté úseky vedle přístavu Gamba. Při tom koukali na oblohu, jak letadla opouštějí pár kilometrů vzdálené letiště…
Pár slov na závěr
Byla jsem párkrát dotázána, kolik cestování stojí. Rozpočty dopředu nedělám, ale zase zbytečně neutrácím. A všechno něco stojí, i těch pár dní na rodné hroudě… Proč si ten život neokořenit nějakou cestou, když budete šetrní, tak díru v rozpočtu vám to neudělá.
Co je potřebné k cestě – letenky, ubytování, doprava nebo půjčení vozu – je samozřejmostí a rozhodně je dobré si recenze přečíst dopředu a ohledně půjčení auta se informovat na solidní autopůjčovnu. A v tomhle případě je normální si připlatit (ohledně auta určitě vzít plné pojištění). Jedete do země, kterou neznáte, nevíte, co vás za nástrahy čeká na silnici a co ve městech. Vždy je dobré mít plné krytí, pak autopůjčovna nemá důvod hledat nějaké maličkosti, které jste ani vy způsobit nemuseli. Není na škodu si případné defekty nafotit nebo dokonce natočit (i s komentářem) před začátkem cesty. Pak se prokážete, že jste si auto už takto převzali.
Co se týče ubytování, záleží pak na vás, co vám vyhovuje, někdo chce bydlet v rušeném centru města a jiný utíká do hor. Každé ubytování je rozdílné, nějaké má snídani, jiné zase jiné výhody (soukromé parkování pro hosty)… Vybírejte obezřetně, koukejte na recenze, které píšou cizí cestovatelé. V dnešní době google překladače není problém přečíst velké množství recenzí bez znalostí více jazyků. Třeba Mallorka je ráj německých turistů, je pravděpodobné, že zrovna tyto recenze budou věrohodné.
Další bod co ještě patří k užití vozu: Tankování a parkování v případě zápůjčky auta taky něco stojí, ale tím se zase krátí výdaje na MHD a další dálkové autobusy. Člověk ušetří mnoho času a vidí toho víc. Je svým pánem na silnici a tím, že se může náhle rozhodnou, kde si zastaví. Tankování, cena benzínu je mnohem vyšší než u nás, je to ostrov, každý tu má auto, aby se někam dopravil. Navíc benzín i naftu je třeba dovézt.
A výdaje na místě?
Když se podíváme na Palmu, tak jedna cesta historickým vláčkem do Solleru vyšla na 18€, návazná cesta historickou tramvají ze Solleru do přístavního městečka Puerto de Soller stála 7€ jedna jízda a cesta autobusem do Palmy byla za 5€. Vstupy do historických objektů se platí do katedrály za 9€, arabské lázně 3€ a do hradu Bellver stála vstupenka 4€. Parkování za celý den bylo za 20€. Musím podotknout, že jsem dostávala i slevy na benzín a to jak u Repsolu (tam mi dokonce pán i natankoval), tak u benzínky Cespa. Stačí se domluvit španělsky, hezky se na pána za pokladnou usmát a jde to. Povedlo se mi získat slevu tak vysokou, že mi pokryla asi 3 litry benzínu (cca 6€).
V neděli jsme navštívili jediné otevřené jeskyně a vstupné do Dračí jeskyně pro dospělého vychází na 17€, jsou nejvyhlášenější a mají otevřeno i v neděli! Vstupné na hrad Capdepera byly 3€ a asi zaplatili brigádu babičce štrikující za okýnkem ponožky, moc lidí tam odpoledne nebylo.
Pondělní toulání po severozápadní části ostrova nás zavedlo do kláštera Lluc, kde jsme platili jen parkování 6€ (klášter byl pak zdarma) a poté další parkování jsme museli zaplatit i u Torrent de Pareis, kde po nás chtěli 5€.
Úterní putování pokračovala po západní části ostrova a první zastávka byla ve Valldemossa, kde jsem také platila 2€ za parkování. Vím, že se to nasčítá, ale rozhodně lepší poctivě zaplatit parkování, než riskovat tučné pokuty!
1 Comment