Baleárské ostrovy nám přinášejí mnoho kouzelných míst k navštívení. Putování po Mallorce bylo dobrodružné a rychlé – celé putování si můžete přečíst zde:

Ale co ten druhý největší ostrov z Baleárů? Na Menorcu nemůžeme zapomenout! Když jsem si kupovala letenku na Mallorku, vůbec jsem netušila, že bude příležitost navštívit i sousední ostrov Menorca. Ostrov je to opravdu malý a dostat se z jednoho konce na druhý nezabere moc času. Akční cena letenek udělala své, jak jinak, za 14 dní jsem byla na letišti ve Vídni a těšila se na třídenní dobrodružství.

Když zajdete do knihkupectví nebo pohledáte na internetu nějaké publikace o Menorce, moc jich nenajdete. Zprvu mě tento fakt zarazil, nebylo kde vypátrat místa, která člověk chce vidět. A tak napomáhej nám strýček Google, pátrání započalo. Ostrov je malý a ztratit se tam určitě nedá, ale mít nějaké informace dopředu je občas fajn. Menorca není hlavním cílem evropských turistů, jako sousední ostrov Mallorka, a o tom vypovídalo i poloprázdné letadlo na cestě tam. Setkalo se pár dobrodružných Čechů už na letišti ve Vídni, ale každý po své ose. Někteří s dětmi na koupačku a někteří za krásou přírody či megalitických staveb.

Jaké krásy skrývá tento ostrov? Takové, které by ani průvodce nezvládl pojmout. Celý ostrov byl roku 1993 prohlášen UNESCem za biosférickou rezervaci. Kromě jediné přírodní rezervace de s’Albufera des Grau, zde nalezneme mnoho krásných zátok a pláží s čistým mořem hrajícím všemi barvami modré. Menorka není jen o koupání. Dvě „velká“ města Mahón (někdy psáno Maó) a Ciutadella nás asi neokouzlí svou rozlohou, ale třeba historickým centrem s přístavem nebo katedrálou to vylepší. Potkáme nespočet malých převážně rybářských vesniček, vysoké majáky do dálky hlásající ostré skalnaté útesy přijíždějícím lodím. Megalitické stavby vzniklé za talayotické kultury (vrcholná éra talayotické kultury se datuje přibližně do roku 1400 před naším letopočtem), jsou přezdívané jako „menorské pyramidy“. Ač to ke tvaru pyramidy má daleko, ale dejme tomu. Nalezneme tu Navetas, které sloužily jako pohřební komory a také Talayoty, kamenné megality ve tvaru písmene T s podpěrou a mnoho dalšího.

Tento kouzelný ostrov si mě získal, že se mi po 3 dnech nechtělo odjíždět domů. Bohužel více času na poznávačku nebylo. Je to škoda! Teď zpětně bych dokázala připravit seznam dalších nenavštívených míst na stejný počet dní. Tak třeba ještě někdy se sem vrátím…

Menorca, ostrov s poutavou historií a megality, o kterých naše dějepisné hodiny mlčí

Historie ostrova se datuje od 3. století před naším letopočtem. Archaické období je založeno pouze na vědeckých hypotézách. Předpokládá se, že první obyvatelé ostrova se usazovali ve skalních jeskyních na břehu moře. Prehistorické období, kam spadá doba bronzová a železná datujeme kolem druhého století př.n.l. Na ostrově žili lovci a sběrači plodů. Vědci spatřují absenci staveb s obranným charakterem. Významné bylo období pro Menorcu přichází s talayotickou kulturou, vznikají megalitické stavby z kamene různého druhu a charakteru. Například navetas (bárkové hroby), talayots (strážní věže) a taulas (kultovní stavby). Kolem prvního století př.n.l. na ostrov začínají připlouvat antické národy. Féničané rozvíjejí obchod a nazývají ostrov Nura – Ohnivý ostrov. Féničané zakládají města jako je Magona (dnešní Maó).

Za nadvlády Říma se však dochovalo na ostrově málo památek. Ty, které zůstaly, byly postupně zničeny pozdějšími stavebními úpravami. I přes rozvoj primitivních městských celků žila část obyvatelstva stále v původních talayotických osadách, některé z nich byly osidlovány až do 13. století. Kolem roku 400 probíhala násilná christianizace židovského obyvatelstva, které sídlilo hlavně v oblasti Maó. Roku 427 nadvládu Římanů přerušili Vandalové a Menorca se stala součástí severoafrické říše. S tím přišlo období izolace a úpadku ostrova.

Mezi léty 534-902 Baleárské ostrovy se staly součástí Východořímské říše. Po několik století tu vládli různí byzantští vládci, kteří bránili ostrov před piráty a později Maury. Ostrov neubránili a roku 902 přicházejí Arabové. První arabské nájezdy se uskutečnily v prvních letech 8. století ze severu Afriky. Teprve v 10. století byla Menorca podrobena nadvládě Cordóbského chalifátu. Pod touto nadvládou získala Ciutadella (Iammona) nové jméno – Medina Minurka a povýšila na hlavní město ostrova. Její přístav sloužil jako základna pro nejrychlejší dopravní a obchodní spojení se sousedním ostrovem Mallorca. S arabskou nadvládou přichází období rozkvětu maurského umění a kultury. Městské stavební památky z maurského období nebyly dochovány. Roku 1232 byla od Arabů osvobozena Mallorca, zasloužil se o to Jaime I. Aragónský. Jeho zájem se upíral i na sousední ostrov Menorcu, kterou si ve stejném roce podrobil pomocí lsti: vyslal své lodě směrem ke Ciutadelle a vyhrožoval útokem, dokud se město nevzdá. Obrovské ohně na pobřeží Mallorcy výhrůžky ještě podpořily. Menorští Mauři se zalekli konfliktu a vzdali se. Byli nuceni podepsat vazalskou smlouvu, podle které za svou nezávislost museli platit daně aragonskému království. Menorca se 1293 stala součástí Mallorského království. V roce 1343 připadly Baleáry pod korunu království aragonsko-katalánského. Ciutadella zůstala i nadále hlavním městem, duchovním a administrativním centrem celého ostrova. Přistěhovalci z Katalánska přispěli k rozšíření katalánštiny na ostrově. Došlo k rozvoji zemědělství, stavěly se farní kostelíky a zakládaly se obce, jako jsou Es Mercadal, Alaior a Ferreries.

V průběhu 16. století bylo menorské pobřeží ohrožováno tureckými piráty. Roku 1535 získalo španělské a janovské loďstvo pod vedením Karla I. přístav Tunis a základnu tureckého piráta Rudovouse. Ten se hodlal pomstít a zorganizoval odvetnou výpravu k menorským břehům. Začalo obléhání města Ciutadella a Maó, města byla poničena a vypleněna. Radní, kteří podepsali kapitulaci, byli po roce odsouzeni ke smrti za zbabělost. Roku 1554 Karel I. přikázal postavit v ústí přístavu obrannou pevnost Sant Felipe. Vznikla tak jedna z nejmocnějších pevností v západním Středomoří. Roku 1558 se Turci vrátili, objeli severní pobřeží a objevili se pod slabými hradbami Ciutadelly. Po devíti dnech pekelného obléhání útočníci pronikli až do centra města. Nastaly tři dny loupení, ničení, násilí a krveprolití. Turci si s sebou odvezli přes 3 000 menorských zajatců. Po letech byli tito zajatci vykoupeni a přes 2 000 se jich vrátilo zpět na ostrov. Svědectví o prodělaných hrůzách a příkoří popisuje spis Acta de Constantinopla, který se stal důležitým dokumentem pro příští generace. Každý rok 9. července si domorodci na radnici připomínají tento smutný den veřejným předčítáním tohoto dokumentu. Latinské nápisy na obelisku na náměstí Plaza del Born připomínají hrdinství tehdejších obyvatel Ciutadelly.

Po válce o španělské dědictví byla Menorca na základě Utrechtské dohody připojena k Anglickému království. Španělsko muselo postoupit Anglii nejen Menorcu, ale i Gibraltar. Odstoupením těchto území bylo chápáno jako kompenzace za uznání Filipa V. bourbonského jako krále. S několika delšími přestávkami trvala nadvláda Angličanů po celé století. Anglikánská církev měla neustálé problémy s církví katolickou. Ta měla své tradiční sídlo ve Ciutadelle. Vlivná aristokracie ze Ciutadelly zastávala konzervativní názory a byla orientována španělským směrem. Tato společenská atmosféra usnadnila Angličanům rozhodnutí a změnu sídla hlavního města. V roce 1722 byl Mahón ustanoven hlavním městem ostrova. Tato změna měla dva hlavní důvody: za prvé měl mahónský přístav ideální předpoklady pro bezpečné umístění anglické flotily a za druhé ve městě bydleli převážně obchodníci, měšťané a vojáci, kteří ochotně přijímali nové náboženské, kulturní i obchodní podněty ze strany Angličanů. Během sedmileté války (1756-1763) byla Menorca okupována Francouzi. V roce 1763 se Menorca vrací zpět Angličanům. Angličané vládnou na ostrově až do roku 1782, kdy Menorcu napadlo Španělsko.

V letech 1781 – 85 na ostrově začaly operovat španělsko-francouzské vojenské oddíly a Menorca byla dočasně připojena ke Španělsku. Vznikají stavby s obranným charakterem, katalánština se stává zakázaným jazykem ve školách. Angličané se pokusili roku 1798 již o třetí okupaci ostrova a Menorca se stala opět britskou kolonií.

Na počátku 19. století, v roce 1802, na základě smlouvy z Amiensu byla Menorca opět připojena ke Španělskému království, kde vládl Karel IV. V polovině 19. století (1850) vznikla na Menorce první továrna na výrobu obuvi.

20. století, roku 1931 proběhly volby do poslanecké sněmovny. Zvítězila koalice republikánů a socialistů. Během španělské občanské války (1936-1939) se Menorca přiklonila k politice republikánů a bojovala proti diktatuře generála Franka. Španělsko se po smrti Franka stalo konstituční monarchií v čele s Juanem Carlosem I. (1975). Vznikla roku 1979 instituce „Consell Insular“ (Rada ostrova), do které jsou voleni první zástupci jednotlivých menorských obcí. Španělsko bylo přijato v roce 1986 do Evropské unie. 7. října 1993 vyhlasilo UNESCO ostrov za světovou biosférickou rezervaci.

Nasedat a jedem!

Naše putování začalo tříhodinovou cestou na vídeňské letiště. Vyrazili jsme dřív, člověk nikdy neví… A určitě to nebylo na škodu. Po cestě jsme se zastavili v Maissau ve Světě ametystů a drahokamů. Prohlídka byla sice v němčině, ale sbírka šutříků to byla nádherná! Pokud někdy budete mít čas a cestu, určitě navštivte! Kromě expozice mají v areálu i meditační zahradu. Prohlídka zabere 50 minut a začíná videem s anglickými titulkami.

Vídeňské letiště mě překvapilo, jak je přehledné. I když mírný chaos při změně gatu se našel. Gate 36, odkud mělo odlétat letadlo do Mahónu zel prázdnotou. Hlášení žádné a lidí hafo kolem posedávajících. Průzkum letiště a hledání toalet odkrylo překvapení, že let bude na jiném gatu. Naštěstí se vše obešlo bez komplikací. Rychle jsem se nabordovali do letadla a směřovali na dráhu. Let byl poměrně krátký, v letové hladině 11 kilometrů jsme dlouho nepobyli, sledovali jsme z výšky pobřeží Korsiky a Sardinie a pak už jen tmavé moře a tmu, která postupně padala všude kolem. V Maó jsme přistali už za tmy a vydali se hledat místo setkání se zástupcem autopůčovny. Lidé si přebírali auta od jiných autopůjčoven, čekali tam různé minibusy, ale náš nikde… Bylo deset večer, letiště i přilehlé parkoviště lidé opouštěli, my stále čekali. Bylo nás tam pár, dokonce i Češi. Nakonec přijel první minibus, ale plno lidí se nevešlo. Hodina uplynula, než jsme se dostali do kanceláře autopůjčovny. Ještě, že jsem využila jejich službu check-in online a veškeré údaje předvyplnila z pohodlí domova. Zbývalo už jediné, podepsat protokol o půjčení auta, zaplatit depozit na benzín, převzít klíčky a hurá na cestu.

Ciutadella a okolí

Ostrov je to malý a tak nám cesta, na jeho druhý konec, do města Ciutadella rychle utíkala. Jediné nepříjemné bylo to, že se za mnou naštosovala auta a jela spořádaně až do našeho cíle, až na to že jsem měla pocit, že toho za sebou budu mít za chvíli v kufru, jak se lepil. Nikdo v noci nepředjížděl, všichni poctivě dodržovali rychlost dle místních předpisů. Noc, neznámá trasa a cizí auto udělají z lidí pořádně slušné řidiče.

Na hotel jsme dorazili chvíli před půlnocí a v rychlosti se ubytovali. Slečna poradila i kde zadarmo zaparkovat. Šupky dupky na kutě a ráno vstříc městu. Modré zóny dorazily už i sem. Noční parkování je sice zdarma, ale v 9:30 už musí být člověk na značkách a platit. Celá půlhodina stání navíc mě vyšla na 7 korun. I takové malé radosti člověka potěší.

Město Ciutadella se rozkládá na západním cípu ostrova a kdysi bývalo hlavním městem ostrova, je zároveň nejlidnatějším městem. Počátky Ciutadelly se datují do 4 století a byla založena Féničany. Ciutadella byla městem obchodním i náboženským. Své uspořádání starého města získala mezi 9 až 11. stoletím. Dne 9. července 1558 město devět dnů obléhali Turci, kteří zničili, co se dalo. Všichni, co přežili, byli nakonec z ostrova odvezeni a prodáni v Turecku do otroctví. V 18. století ho na nějaký čas obsadili Britové, kteří sídlo hlavního města přestěhovali do Mahonu. I tak Ciutadella zůstala náboženským centrem ostrova.

I přes všechny nepříjemnosti, které Menorcu potkaly, historické jádro bylo zachováno. Jsou zde šlechtické paláce, krásné uličky a katedrála. Během 17. a 18. století byly v hradbách postaveny četné paláce a kostely. Právě pro tyto památky bylo město prohlášeno za národní kulturní památku. Ciutadella má zátoku s přístavem, který je dodnes funkční. Promenáda vedoucí kolem něj nám nabídne pohled z původního opevnění města. Na konci dnešní promenády stojí Castell de Sant Nicolau s osmihrannou věží. Postaven byl Španěly kolem roku 1680 jako obranná pevnost. Na protějším břehu zahládnete maják Sa Farola a kostelík se zvoničkou.

Na velkém náměstí Plaça des Born se v létě často konají trhy, v době naší návštěvy v ranních hodinách zelo prázdnotou. Uprostřed náměstí se hrdě tyčí obelisk, který připomíná nájezd na Ciutadellu roku 1558. Naší pozornosti neunikne ani radnice – Ajuntament de Ciutadella de Menorca a na jihovýchodním rohu náměstí kostel sv. Františka z Assisi – Parròquia Sant Francesc de Assís de Ciutadella. Historické domy obklopující náměstí dodávají místu starodávnou atmosféru, nalezneme zde – Palau Vivó / Can Vivó Salort (XIX); Palau Salort / Can Salort (XIX) a Palacio Torresaura / Cas Comte (XIX).

Zastavte se na chvíli, navštivte kavárnu a vychutnejte si místní dobroty, pozorujte, jak město ožívá a ulice se plní. Zavítali jsme do kavárny Pastisseria Forn Xoko na kávu a něco dobrého. Ve Španělsku si vždy dávám café cortado (Café cortado je kávový nápoj z espressa smíchaného se zhruba stejným množstvím teplého mléka. Mléko v cortadu je napařené, ale ne napěněné. Pochází původně z Madridu) a k tomu jsem dostala doporučení na místní sladký zákusek připomínající trochu kynutou, ale mastnou buchtu – Ensaimada. Bez náplně je to mastné, neslané a nedobré, rozhodně zvolte třeba místní pomerančovou marmeládu nebo klasicky čokoládu.

Úzkými uličkami, některé nám nabídnou procházku i podloubím, dojdeme na náměstí Plaça de la Catedral. Tu spatříme velkolepou katedrálu Catedral de Santa Maria de Ciutadella. Katedrála byla uzavřena a tak jsme její mohutnost mohli obdivovat jen zvenčí. Moc lidí venku nebylo a tak na fotkách Ciutadella působí prázdným a smutným dojmem bez života. Naopak, bylo to úžasné! Žádné velké davy, žádné tlačenice.

Stavba katedrály trvala 62 let a započala v roce 1300. Byla postavena z vápence v římském stylu. V průběhu mnoha staletí byla několikrát zničena a přestavěna. Poslední zachovaný stavební sloh je katalánská gotika. Gotické postranní dveře nebo dveře na jižní straně jsou původní. Obdélníková jednolodní stavba je 45 metrů dlouhá a 22 metrů vysoká. Malá věžička pochází ze století osmnáctého, nyní jsou na ni umístěny hodiny a zvonky. Papež Pius XII. roku 1953 udělil stavbě titul baziliky.

Mezi náměstím s katedrálou a náměstím Plaça Alfons III. vede vyhlášená ulice Ses Voltes s plno obchůdky s oblečením a kavárničkami. Minout se dá, ale rychle poznáte, že jdete špatně. Z náměstí Plaça Alfons III. se dáte uličkou, na jejímž rohu stojí historická budova s názvem Can Vivó. Těšila jsem se na mlýn z 19. století, který se nachází u tohoto náměstí. Zachovalý je, funkční bohužel není. Uvnitř se nachází restaurace. Tak si Molí des Comte prohlédneme jen zvenčí.

Po prohlídce města jsme zamířili k vyhlášené zátoce Cala en Brut. Kromě toho, že jsme zastavili někomu před barákem, jsme nezpůsobili žádný skandál. K zátoce jsme se vydali kroucenými uličkami a sestoupili k modravé vodě po betonových schůdkách. Prozkoumali jsme z plošin výhledy na zátoku z lidem přístupné části a kolem desáté dopolední si užili tohle kouzelné místo bez jediného živáčka. Zdrželi jsme se dobrou půlhodinu, vycházelo slunce a byl tam božský klid. Když jsme zátoku opouštěli, začalo být rušno. Koupat by se dalo, teplota vody byla příjemná, ale v plánu to nebylo, protože předpověď byla spíše po celou dobu našeho pobytu horší než lepší. Nevyšlo jim to a hezkého počasí jsme si užívali, co jen to šlo!

Bylo na čase se vydat zpět a po cestě najít obchod. Do google map jsem zadala heslo „supermercado“ a čekala, co se stane. Vyhodilo to nejbližší obchod a tím byl Lidl. Na celém ostrově jsou jen 2, takže o místě nákupu i s nějakým tím zážitkem bylo rozhodnuto (ten druhý jsme navštívili na druhé straně ostrova také, splněno, hihi). Dalším obchodem k výběru byla Mercadona, ale těch po celém ostrově víc.

Po cestě jsme minuli bývalý pískovcový lom, ve kterém dnes nalezneme labyrinty, zahrady a amfiteátr ve tvaru kočky. Je využíván a konají se tam koncerty. Naleznete kousek od hlavní příjezdové cesty do města Ciutadella – Líthica, Pedreres de s’Hostal. V okolí naleznete další talayotickou osadu Poblat talaiòtic de Montefi. Vstupné by mělo být zdarma.

Směřovali jsme k největší senzaci ostrova – Naveta d’Es Tudons. Jedná se o jedinou Navetas, která je na celém ostrově zachována. Areál je poměrně rozsáhlý, nalezneme v něm i jeskyni, která není přístupná z důvodu stability a pádu kamení, dále obranné nízké zdi, které jsou pečlivě vyskládané z kamenů. Před areálem se dá pohodlně zaparkovat, vstupné činilo 2€ na osobu.

Velké dilema, kterému jsme čelili, bylo ohledně přístupnosti další památky Poblat Talaiòtic Torretrencada. Pozůstatky této talayotické osady byly na programu dne. Vstupné bylo zdarma. A jsem ráda, že jsme riskli cestu, která vedla mezi dvěma kamennými zdmi a byla jen na jedno auto, ale ne jednosměrná. Na mapách nevypadala velmi bezpečně. Ale komplex Poblat Talaiòtic Torretrencada určitě stojí za zajížďku. Tudíž areál Poblado talayótico Torrellafuda, který se nachází u hlavní silnice, jsme vynechali. Je podobný, méně rozsáhlý, možná někomu tento tip poslouží jako náhradní varianta (pokud nejste aktivní řidiči anebo se chcete držet u větších cest).

Nejvyšší vrchol a severní výběžky ostrova

Až na vrchol hory Monte Toro vede pěkná, ale kroucená silnice s ostrými zatáčkami. Nebojte se, jezdí tam i autobusy. I když se Vám ten kopec nezdá, že z něj něco bude vidět, nevzdávejte to! Určitě se tam vydejte, za slunečného počasí budete obměněni krásnými výhledy.

Vrchol Monte Toro, někdy nazýván El Toro je se svými 358 m.n.m. nejvyšším vrcholem ostrova. Nachází se přibližně ve středu ostrova, nad městečkem Es Mercadal. Na vrcholu je umístěno několik telekomunikačních stožárů, které mírně zhatí naše fotografie.

Přímo na vrcholu stojí budovy bývalého augustiánského kláštera – Santuario de la Virgen del Toro. Budova připomíná spíše pevnost než svatyni, co je uvnitř zůstává turistům skryto. Nádvoří mezi klášterem a restaurací je plné květin a stojí zde sousoší Krista. V zadní části otevřeného patia je kostel Panny Marie. V horní části oltáře je obraz připomínající legendu o vzniku kláštera. Při vjezdu na parkoviště mineme na vysokém podstavci socha Krista. Tento maorský vršek nese legendu o býkovi, který dal hoře jméno. Na vrcholu hory Monte Toro žil statný černý býk. Jeho přítomnost upoutala mnichy, kteří se rozhodli objasnit důvod jeho přítomnosti. Při zdolání hory objevili sošku Panny Marie, kterou měl býk chránit. Sošku z hory odnesli, ale ta se opět vrátila na původní místo. To se několikrát opakovalo a tak bylo rozhodnuto a stavbě kláštera na vrcholu hory.

Es Mercadal jsme projeli jen s jednou zastávkou a to u větrného mlýna Es Molí d’es Racó, kde se konala nějaká akce. Po 10 kilometrech jsme zaparkovali na severním výběžku ostrova a vyrazili na vyhlídku Mirador de Tirant, obešli jsme zavřenou strážnou věž Torre de Fornells, koukli na maják a při zpáteční cestě se zastavili ve skalním kostelíku Verge de Lourdes.

V rybářské vesnici Fornells jsme si prošli promenádu kolem přístavu až jsme dorazili k rozbořené pevnosti Castell de Sant Antoni. Chvíli jsme poseděli na pláži Cala Fornells a uvažovali jsme o zmrzlině, ale žádnou jsme nenašli. Škoda, tak někde jinde.

Pak jsme už směřovali na jižní část ostrova, po cestě kolem biosférické rezervace se mi zalíbil kostelík na vršku u silnice. Nebylo kde zastavit a tak na příjezdové cestě jsem se alespoň otočila a zavřenou závoru si odsunula. Do areálu jsme si drze zajeli, zaparkovali a kostelík – Ermita de Fàtima si obhlídli. Byl uzavřený, ale to vůbec nevadilo. Nic jsme nezničili a asi za čtvrt hodiny jeli dál.

Podvečer v talayotské osadě

Už jsme směřovali k ubytování, ale přece jen ještě malá zastávka. Kousek od letiště se nachází Poblat talaiòtic de Talatí de Dalt, opět se jedná o talayotskou osadu. Tato je poměrně propracovaná na rozdíl od těch předešlých. Kolem je obehnána klasickou kamennou asi metr vysokou zdí, postavenou bez různých pojidel. Kameny jsou naskládané tak, aby zeď odolala nepříteli a při přepadení osady osadníky ochránila. Uvnitř se nachází talayot, pozůstatek ochranné věže, studna, jeskyně, která sloužila jako sklepení a poté obytné části vyhloubené do země a zastřešené velkými kameny. Vstupné jsou 4 € na osobu. Milá paní nám u vstupu dala letáček s mapkou a stručný výklad o objektu, kam se smí a kam ne. Bylo nás tam pár posledních návštěvníků, asi to byla chyba, krvelační komáři se na nás sesypali.

Poslední zastávka dne byla u pozůstatku baziliky – Basilica des Fornas de Torrelló, Sant Climent. K vidění je jen mozaiková podlaha, která je zastřešená a oplocená kolem dokola. Absolutně nefotogenické. Kousek dál stojí Talaiot De Torelló, podle názvu jsem čekala klasické T s podpěrou a ono kopeček z kamení, nepřístupný, uzavřený za závorou. Jsem si vědoma, že už bylo dávno po turistické sezóně.

Bylo na čase sednout do auta a vyrazit směr ubytování. Do osmé večerní to v pohodě stíháme. Nebylo kam spěchat, ale po náročném dni si člověk chtěl odpočinout. Dát si konečně pivo, posedět a vstřebat zážitky. Ubytování mělo parkování, hned před prosklenou recepcí, kde nikdo nebyl. Visela tam cedule, že otevírací doba je od 9 do 15:00, vystřídal se šok a hrůza, že se neubytujeme. Vedle byl další papír se jmény, číslem pokojů a instrukcemi, jak se máme ubytovat. Potěšilo mě, že jsme nebyli jediní! Dalších 10 jmen tam bylo, ha ha ha. Nakonec vše proběhlo dobře, ubytovali jsme se, večer poseděli na terase a ráno se s ubytováním po snídani rozloučili.

Den druhý, jihovýchodní oblast moře a mlýny

Ranní Punta Prima byla asi na hodinku a půl. Hned u ubytování byla další ze strážných věží Torre de Son Ganxo, také nepřístupná, ale dá se od ní pozorovat moře a přímořské domečky vystavěné na útesech. Poté, co jsme vydatně posnídali, jsme se dovalili k pláži Cala Makikica s velkou kovovou kotvou Ancla Punta Prima a k pláži Platja de Punta Prima. Pozorovali jsme blízký ostrůvek Illa de l’Aire s majákem nesoucí stejné jméno. Na moři plula plachetnice, vlny se rozrážely o útesy a sluníčko příjemně hřálo. V ten den večer už byl na programu odlet a já věděla, že se mi odsud nechce!

Bílá vesnička jako z pohádky? To je Binibeca, přesněji v katalánštině Binibèquer Vell. Romantická bílá vesnička s úzkými uličkami, malými domečky, kostelíkem hned kousek od moře. Některé domy jsou i dvoupatrové, pokud to půjde, klidně vyběhněte do dalšího patra, získáte jinou perspektivu. Místní vyžadují slušné chování, dodržování pořádku a ticha. Nechoďte tam, kam si nepřejí, neničte jejich mini zahrádky, stále tu žijí místní. Plno těchto krásných bílých domečků se dá pronajmout k přenocování. Může to být kouzelné!

Kolem poledne jsme zastavili v Sant Lluís. Také se jedná o vesničku s bílými domky, zajímavým kostelem a větrnými mlýny. Mlýn Molí de Dalt je zrekonstruovaný, uvnitř se nachází expozice. Otevírací doba byla již po sezóně zvláštní a nikdo se tam nevyskytoval. Druhý mlýn, který se nachází na druhé straně dlouhé ulice, je nepřístupný. Vypadá úplně stejně, jako Molí de Dalt. Za zmínku stojí i stavba ne moc vysoké věže Torre de Binifadet a radnice Ajuntament de Sant Lluís.

Pevnost, která nebyla nikdy dobyta

Navštívili jsme pevnost, která se pyšní tím, že nikdy nebyla dobyta. Nese jméno Fortalesa d’Isabel II., ale na všech ukazatelích najdete Fortalesa de la Mola. Vstup je 8€, strávit tu můžete tolik času, kolik budete jen chtít, ale pozor! Pokud budete plánovat výlet v pozdějších odpoledních hodinách, ověřte si, zda bude cesta zpět volná. Před pevností se nachází soukromé parkoviště, které je sice zdarma, ale v určité časy zavírá závoru. Proč je tomu tak, netuším. Při nejhorším se z pevnosti dostanete taxíkem do města Maó.

Rozsáhlá pevnost byla vybudována u ústí maónského přístavu. Byla vystavěna na počátku 19. století, kdy vládu nad ostrovem opět získali Španělé. V té době byla pevnost Sant Felipe zničena a mahónský přístav měl téměř nulovou obranyschopnost. Bohužel než byla pevnost La Mola dokončena, technický vývoj v armádě došel tak daleko, že pevnost se stala proti novým zbraním naprosto neúčinná. V době Frankovy diktatury zde bylo vězení, do konce minulého století některé budovy pevnosti sloužily španělské armádě jako výcvikový prostor. Pevnost nebyla nikdy dobyta, nebylo potřeba v obraně využít.

Z pevnosti jsou skvělé výhledy na zátoku a v dáli leží město Maó. Ostrov s lazaretem a s nemocnicí – Llatzeret de Maó a druhý menší ostrůvek nese název Illa de la Quarantena. Také je z pevnosti vidět na druhou stranu zátoky. Na ruiny hradu a pevnosti Castillo de San Felipe. Pokud ten čas mít budete, tak určitě nezapomeňte navštívit. Jen malé upozorněni. Vezměte si dostatek vody, za slunečného počasí tam budete jako na pánvičce. V případě, že budete chtít komplex vidět celý, naplánujte si návštěvu přibližně na 3 hodiny.

Hodina v hlavním městě

Mahón čili Maó je sice hlavní město, ale dlouho se tam nezdržíte. Je to opravu malé, co se rozlohy týče. Tedy historické centrum ano. Původně jsme chtěli zaparkovat na okraji města, kde je vjezd do přístavu, ale nakonec jsme si to rozmysleli a díky naší pohodlnosti jsme si dojeli až před marinu. Je tam krásné velké parkoviště a v době naší návštěvě bylo zadarmo. Běžně se tam parkování platí. Kolik to mělo být, netuším, protože právě probíhala výměna parkovacích automatů. Informaci jsem si ověřila u městských strážníků, kteří jeli za mnou celou dobu, než jsem zaparkovala. Radši se zeptám než bych byla překvapena pokutou.

Historické centrum se nám ukáže, až když vyfuníme schody vzhůru. Malá odměna za to kardio. Kromě hezkých výhledů nás tam čeká i výborná zmrzlina. Na Plaça d’Espanya navštívíme vyhlášený místní rybí trh a o náměstí dál na Plaça del Príncep se nachází trh Mercat del Claustre a kostel Església del Carme. Poté nás čekají krásné vyhlídky například Mirador del Pont des Castell na přístav, galery a promenádu, po které jsme před malým okamžikem stoupali vzhůru. Kroky nás zavedly i k radnici Ajuntament de Maó a kostelu Santa Maria. Nakonec jsme se pokochali vstupní bránou do města, která byla součástí městského opevnění Pont de Sant Roc a zastavili se u paláce Isabely II. Vypadal velmi střežen, a tudíž veřejnosti byl nepřístupný. Je možné, že tam sídlí nějaká státní instituce… Kdyby někdo zatoužil po návštěvě muzea, jedno se tu nachází Museo de Menorca. Prohlídli jsme si historickou budovu jen zvenčí a využili další miradory (vyhlídky) po cestě zpět na promenádu. Na promenádě u přístavu jsme obdivovali repliky velký starodávných lodí. A jak jinak bylo na čase zapřemýšlet, co bych si tak mohla přivést… A tam dole stál stánek s koženými menorskými botkami. Dilema bylo v tu chvíli vyřešeno. Pán měl mnoho barev místní vyhlášené obuvi a tak jsem o 15€ lehčí odcházela s novým párem bot, který u nás snad v létě využiju a pokud ne, nevadí. Bude hezkou vzpomínkou na cestu na Menorcu.

Nakoupili jsme si ještě nějaké místní dobroty, hlavně místní sýr a pivčo. Nacpali jsme se vydatně, bylo třeba se posilnit na cestu domů. Jak na let, tak na 3 hodiny noční jízdy domů. To pivčo na mě čekalo jako odměna po ukončení zájezdu až v odletové hale, když jsem vrátila vůz. Být řidičem je občas fakt votravný! Ale díky tomu je těch zážitků tolik, kolik by člověk s cestovkou asi nezažil.

Za mě má Menorca vážně potenciál, cestovní ruch tam není tak rozšířený jako na sousední Mallorce. Sem jezdí převážně baťůžkáři a křižují ostrov po svém. Jako ostrov Mallorca, tak i ostrov Menorca mě naprosto uchvátily. Vrátit se? Říkám ANO!

Tags:

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *