Mi querida Andalucía! II.

7. den

Jaén

„Jeďte na sever.“

Tím se navigace přihlásila k životu, že nás dovede do Jaénu. Cesta utíkala a první zastávkou byl hrad hrdě tyčící se nad městem. Na líného turistu jsme si ten kopec vyjeli až nahoru. Řidič autobusu, který čekal na školní skupinu (to jsme nevěděli), nám ukázal, že nahoře je možné parkování. Tudíž plnou parou vpřed jsme se rozjeli do prudkého kopce, až jsme zaparkovali u hotelu na kopci. Kolik zákazů tam bylo, si už raději nepamatuju. Než jsme se vrhli na hrad, naskytla se nám krásná vyhlídka na okolí. Kopce byly zakryté mlhou, z vrchu svítilo sluníčko, krásné ráno.

Za hradem se dalo projít ke kříži, který nabídl ještě lepší rozhled. Cruz del Castillo de Santa Catalina určitě nevynechejte. Není daleko, krásné rozhledy na kopečky kolem a na město pod. Majestátní katedrála jako na dlani. Hrad Castillo de Santa Catalina je přístupný, vstupné jsou 3€ a v boudičce na nás čekal milý pán, který nám vysvětlil kam a kudy jít. Měl tam skupinu dětí na školním výletě, nadšený nebyl a chtěl, abychom se jim vyhnuli, co nejvíce to půjde. Prohlídku jsme šli v protisměru a bylo to asi nejlepší řešení.

Castillo de Santa Catalina, hrad svaté Kateřiny, byl vystavěn v 8. století jako maurská pevnost. Později přestavěný nasridským vládcem Granadského emirátu Abdalláhem ibn al-Ahmarem (postavil Alhambru). Když král Ferdinand III. Kastilský dobyl město v roce 1246, zahájil přeměnu hradu. V 17. století došlo k některým vnitřním přestavbám budov. Na počátku 19. století pak napoleonské síly postavily sklad střelného prachu, stáje, nemocnici, kanceláře, kuchyni a dělostřeleckou plošinu. Z většiny z nich zůstalo jen málo. Hrad má výhled přes údolí řeky Guadalquivir na hřebeny Sierra Morena.

Do centra jsme sjeli jen na skok, prohlídli katedrálu a okolní uličky, také vyhlášenou ulici Calle Bernabé Soriano a přes probíhající stavbu chodníků nebo silnice jsme se dál nehrnuli. Původně bylo v plánu navštívit i Baños del Naranjo, které jsme ale vynechali. Objet celé město v dopravní špičce se nám úplně nechtělo a směřovali jsme raději do Baezy.

Beaza

Město zelo prázdnotou, bylo po poledni a venku mrtvo. Za vděk jsme vzali první placený parkování. Trefili jsme dobře. Pánové nám i poradili, kudy kam a dali nám mapu. Těch 1,85€ se vyplatilo. Na druhé straně byla i mapa Úbedy, kam jsme směřovali pak.

Historické centrum je malé, všechno je u sebe a je tu co k vidění. Procházku městem jsme započali průchodem pod historickou bránou Puerta de Jaén y Arco de Villalar na náměstí Plaza del Pópulo odkud jsme směřovali přes promenádu Paseo de la Constitución ke konventu Convento de San Francisco a vyhlášené místní tržnici, která pomalu zavírala. Konvent byl uzavřen, ale zvenčí bylo možné pozorovat zachovalou část původního kostela. Střecha se již zbortila, ale zdi s oblouky stojí dodnes. K rozpadlé části přiléhá nový kostel, který vypadal, že bude i v provozu. Prošli jsme do historického centra kolem věže Torre de los Aliatares.

Univerzita skrývá mnoho pokladů. Ve starých budovách se konají přednášky nebo se v nich nacházejí knihovny. Palacio de Jabalquinto či Palacio de los Ponce de León nás dovedou kolem školy až do srdce města. Uvidíme na náměstí fontánu Fuente de Santa María, dům Casas Consistoriales Altas nebo přepychovou katedrálu Catedral de la Natividad de Nuestra Señora de Baeza (která byla za našeho pobytu v rekonstrukci)… Katedrála a domečky, které k ní náleží, se dají projít úzkými uličkami středověkého rázu. Zabloudit se v nich dá, tak pozor na to, kam směřujete.

Úbeda

Do Úbedy jsme dojeli už v odpoledních hodinách. Parkování bylo sice vyhledáno dopředu, ale nakonec jsme to nechali stát zadarmo v bílé zóně. I sem už došla zákeřná modrá placená zóna. Následovali jsme navigaci směrem do centra, zastavili jsme opravdu daleko…

Když jsme došli na Plaza de Andalucía, mohli jsme se konečně začít orientovat podle papírové mapy. To bylo fajn, ale foukal takový vítr, že nám mapu málem odnesl a tak jsme se spíš koukali kolem, co hezkého uvidíme. Hned na náměstí stojí hodinová věž – Torre del Reloj a vedle turistická kancelář. Asi blbý čas, bylo zavřeno. Také je k vidění kostel Iglesia de la Santísima Trinidad, který byl založen v roce 1215 a později přestavěn do baroka. Pokud budete mít štěstí, lze vylézt na věž se zvonicí.

Následovali jsme hlavní ulici Calle Real směrem dolů, k té největší senzaci celého města. Bohužel uličky jsou bohaté a zrádné a tak jsme sešli na náměstí Palacio de los Orozco s krásnou hvězdicovitou fontánou a průčelím kostela Iglesia de San Pedro. Na správnou ulici jsme prošli kolem další věže Torre del Palacio de los Condes de Guadiana.

U náměstí Plaza de Ayuntamiento stojí palác Palacio Vela de los Cobos, čekala jsem honosný palác a ona je to jen obvodová zeď se střechou. Co tam kdysi stálo, je už doopravdy minulostí. Stavba vypadá opuštěně, nenese žádnou informační tabulku. Také tu nalezneme radnici Ayuntamiento de Úbeda, která byla v rekonstrukci.

Za rohem nás už čekala ta slibovaná senzace, na kterou lákají snad všechny obrázky z Úbedy a to: začneme od začátku. Renesanční fontána Fuente Renacentista na náměstí Plaza Vazquez Molina a za náměstím se tyčí kaple svatého Salvadora Sacra Capilla del Salvador.

Za vidění stojí i komplex baziliky Basílica de Santa María de los Reales Alcázares, jehož vnitřní patio je volně přístupné. Před vstupem se hrdě tyčí strážní lvi Leones heráldicos de Juan de Avalos.

Zpáteční cestou jsme směřovali opuštěnými ulicemi k náměstí Plaza T de Mayo, vlevo stál dům se zajímavým průčelím, které mě upoutalo Casa Palacio De Los Manueles a kostel Iglesia de San Pablo se zajímavou výzdobou na vnější zdi kostela. Jakto že sochy nejsou schované uvnitř? Přiléhalo snad ke kostelu ještě něco? Mnoho otázek, bohužel bez odpovědi. Určitě zabočte do vedlejší ulice, kde je k vidění dominikánský klášter pocházející z 15. století Antiguo Convento De San Andrés de padres Dominicos.

Z Úbedy jsme se vydali na asi 90 minutovou cestu na ubytování. Pečlivě vybrané hezky před Corbóbou, která byla v plánu na další den. Co dodat, po vyspinkání na zámku přišel střet s realitou. To že je to mimo hlavní cestu nám přece nevadí, máme vůz a dojedeme tam. To, že to nebylo vůbec značené, nezbývalo než věřit tetce v navigaci, že má pravdu. Peníze byly zaplacené asi měsíc dopředu a bylo to nevratné. Postupně člověk po chvílích studoval cesty, parkování, památky a bydlení… Hlavní plusem tohoto ubytování byla lokace a parkování zdarma. Velkým mínusem byla cesta, která nebyla ani na google street view. Tam kde končila asfaltka, tam končil i ten oranžový panáček. Tušila jsem velký špatný!

Cesta pokračovala na pohodu, sjezd jsme nalezli správný a začalo bloudění ulicemi, kudy k ubytování. Napodruhé jsme se trefili a jeli správně. V tu chvíli skončila asfaltka. Všude už byla tma a nepřipadalo v úvahu se vracet a hledat něco nového. Prostě to dojedeme. Jestli mi někdo bude tvrdit, že Kia Picanto není tréňák, tak měl v tom autě sedět s námi! Cesta prašná, samá díra a všude kolem tma. Nějaké asi sady a lesy kolem. Tady nesmíme prorazit vanu, tady nás z autopůjčovny ani nenajdou. Převratnou rychlostí 15km/h jsme si to valili k ubytování. Vzali jsme přední nárazník na jednom hupsu (držel a byl nezničen), který nebyl vidět, projeli asi 5 děr, kterým se prostě nešlo vyhnout, a celou cestu jsme měli jediné přání, aby nejelo nic proti nám. Naštěstí nejelo a uviděli jsme světla před námi. Že by? To je ono? Pocit radosti střídal pocit zděšení. Všude plno aut, lidí a zvířat. Venkovský statek, pojď mi hop!

Ubytovali jsme se. Místnost byla vytopena, radiátor fungoval. V pokoji nás málem šmejklo. A to hlavně z koupelny, kde nebyl ani závěs ani hajzl papír. O ručníky jsme si museli říct a o zabezpečení dveří taky. Jaksi někdo zničil zámek a nebylo možné se zamknout. Postavili jsme si bezpečnostní hradbu ze židlí a kufru, že při nejhorším nás ten rachot vzbudí. Do rána jsme přežili.

8. den

Před 7 ranní jsme už byli vzhůru, zabalené, nasnídané a připravené na odjezd. Rychle jsme skočili do auta a s prvními slunečními paprsky jsme odjeli. Cesta za dne vypadala ještě hůř než v noci, možná bylo fajn, že jsem ty díry neviděla všechny.

A vydali jsme se směr Cordóba, kde se naše cesty rozdělili. Já v Cordóbě už byla a tak jsem měla připravený jiný program.

Medina Azahara

Asi 20 minut za Cordóbou se nachází areál Medina Azahara – Conjunto Arqueológico Madinat al-Zahra s archeologickými pozůstatky raně středověkého paláce s bazilikami, mešitami a sloupořadími. Celá tahle zábava Vás vyjde na krásných 0€, pokud jste návštěvník z nějaké země EU. První zastávka bude v muzeu, kde si musíte vyzvednout bezplatný lístek. Pak půjdete do expozice o archeologických vykopávkách, dozvíte se něco o arabské nadvládě, jejich stavbách a jejich kultuře na evropském kontinentu. Prohlídku zakončíte u stanovišť, kde zkoumají různé vykopávky z této oblasti. Nakonec nastoupíte do autobusu, který vás za 3€ odveze přímo k areálu. Pro osobní automobily je tam vjezd zakázán.

U vstupu do areálu předložíte vstupenku, kterou jste si vyzvedli v muzeu a hurá dovnitř. Byla jsem tam sama, teda ještě jedna paní se mnou jela v buse. Vyhnula jsem se davům a bylo to kouzelné! Prohlídka mi zabrala asi půl hodiny v muzeu a dobrou hodinu a půl přímo v areálu paláců. Při zpáteční cestě jsem už viděla ty organizované skupiny s průvodci, jak se tam hrnou hlava nehlava. Svezla jsem se zpět k autu, nasedla a jela za další ikonickou památkou této oblasti.

Castillo de Almodóvar

(Moje cestování není poznávání památek podle filmů a seriálů, které jsem viděla. Jen mi to v poslední době prostě tak vychází. V životě jsem neviděla Hry o trůny, ale viděla jsem mnoho míst, kde se to natáčelo… Stále není čas si dát seriálový maraton.)

Jedním takovým místem je i hrad Castillo de Almodóvar. Svou proslulost získal především díky filmovým kouskům. U některých památek je to fajn a někde je to prostě škoda. Castillo de Almodóvar je kompletně zrekonstruovaný hrad, který návštěvníci a hlavně fanoušci GoT berou útokem. To už poznáme na vstupném, kde na pokladně vyskládáme rovných 10€. Celým komplexem nás provede mapka a aplikace s historií. Se to ve Španělsku poslední dobou pěkně rozšířilo. Pokud budete mít štěstí, a nebude ČR vyloučenou zemí, aplikaci si stáhnete. Bohužel ve většině případů nás stále neznají a máte po hehe. Tento krok je trochu nedomyšlený.

Castillo de la Floresta neboli Castillo Almodóvar del Río nalezneme kousek od Cordóby. Stojí na kopci zvaném El Redondo a jeho stavba spadá do roku 740-760.

Římský geograf Plinius starší se v jednom ze svých textů zmiňuje o místě Cárbula. Je to to bájné místo pod hradem Almodovar del Río? O tom se může jen spekulovat. Cárbula bylo oppidum, které bylo v těchto končinách proslulé. Mohlo sloužit jako expediční místo, zde se rozvinul i hrnčířský průmysl a v blízkosti se možná těžilo stříbro. Ve 2. století mělo oppidum i svou vlastní měnu.

Arabská nadvláda nad Španělskem přinesla této oblasti jistou proslulost. Pravděpodobně v roce 740 Umajjovci postavili pevnost zvanou al-Mudawar (bezpečné místo). Během 8. až 10. století tvořila pevnost součást emirátu a později córdobského chalífátu. Ve století 11. byla připojena nejprve k taifě Carmony a poté k taifě Sevilla. S Almoravidy byl znovu začleněn do jurisdikce Cordóby a nakonec mezi 12. – 13. stoletím se stal závislým na Almohadech.

Po dobytí území, které spadalo pod arabskou nadvládu, křesťany se v roce 1240 se hrad stal majetkem kastilské koruny Ferdinandem III. Ten jej později předal radě v Córdobě. S Alfonsem X. byly v roce 1267 stanoveny hranice mezi Almodóvarem a Posadasem. V roce 1360 se na jeho hradě usadil Pedro I. Vlastnictví hradu Almodóvar bylo v 15. století spojeno s rodem Baena y Cabra. Felipe IV. souhlasil s prodejem v roce 1629. Kupcem se stal Francisco del Corral y Guzmán, rytíř řádu Santiaga.

V roce 1901 zahájil Rafael Desmassières y Farina, XII hrabě z Torralvy , obnovu hradu pod vedením Adolfa Fernándeze Casanovy. Po smrti hraběte a Fernándeze Casanovy v roce 1914 a 1932 práce pokračovaly až do roku 1936, kdy vypukla občanská válka. Hrad zdědil prasynovec hraběte andaluského bankéře Fernando de Solís Beaumont y Atienza, X Marquis de la Motilla. Od roku 2001 zámek vlastní jeho syn Miguel Ángel de Solís a Martínez Campos, XI. markýz z La Motilla.

Écija

Odpolední zastávka v Écija proběhla přesně v poobědové pauze místních. Všechno bylo zavřené, teda památky ano, kavárničky ne. Écija nám nabídne pár krásných věžiček s kopulemi hrajícími všemi barvami. Obdélníkové náměstí Plaza de España, kde se starým městem se seznámíme prostřednictvím kostela – Iglesia de San Francisco. Zaujal mě zdobený vstup do paláce Palacio de los Garcilaso a překrásně vymalovaná fasáda paláce Palacio de los Marqueses de Peñaflor. Oproti stojící palác Palacio de Valdehermoso úplně zapadl svým zevnějškem mezi ostatní budovy. Jediné, co mě na něm zaujalo, bylo horní patro se sloupy a oblouky, které nesly střechu.

Co dalšího zde nalezneme? Tak trochu symbol celého města. Do výšky trčící zdobená věž Torre de San Juan stojící na stejnojmenném náměstí. Další zajímavostí je kostel se zborcenou lodí – Iglesia Mayor de Santa Cruz. Sem jsem se toužila podívat! Bohužel otevírací doba mi nepřála, bylo pro tento den již zavřeno. Ale zvenčí se dalo alespoň nahlédnout. Uvnitř to vypadalo opuštěně, ne moc udržovaně a měli tam spoustu kočiček. (první na fotce)

Osuna

V podvečer jsme dojeli do naší cílové destinace a ubytovali se v honosném paláci – Hotel Palacio Marqués de La Gomera. Musí se to nějak kombinovat, aby se ty extrémy vyvažovaly! Bylo to jedno z mála ubytování, na které mi Booking poskytl slevu. Tak velkou, že jsem se nestačila divit. Tak jsme si užili noc v luxusu, po 8 dnech putování jsme viděli ubytování i s vanou!

Ještě ten stejný den jsme podnikli průzkum okolí. Vyhlášenou ulici – Calle San Pedro de Osuna, plnou zdobených paláců jsme zmákli rychle. Stačilo vyjít před hotel. Zaparkovali jsme si chytře, hned za rohem na náměstíčku Plaza de Juan XXIII., hned naproti kostelu Iglesia Convento de San Pedro. Došli jsme až k místnímu muzeu, které má sál věnovaný Hře o trůny – Salas de „Juego de Tronos“. Ještě můžete narazit na dům kultury – Casa de la Cultura a nebo další z těch lepších a honosných paláců jedné ze zámožných rodin – Palacio de los Cepeda.

Druhý den, jsme si udělali ještě jeden rychlý výšlap k náměstí Plaza de la Merced, odkud jsme pokračovali kolem katolického kostela s věží Torre de La Merced ke klášteru Monasterio de La Encarnación až k mnišskému semináři Colegiata de Osuna. Odtud jsme viděli zbytky starých zdí, kterými bylo obehnáno město a místní hrad, ze kterého toho doopravdy moc nezbylo. Na tomto kopci nad městem je ještě k vidění římské divadlo, městské opevnění a zásobárna vody. Nemohu opomenout, že ve městě stojí i býčí aréna s muzeem – Plaza de Toros de Osuna – Museo Taurino.

9. den

Estepa

Estepa nebyla vůbec v programu, ale byla po cestě a tak jsme se tam na hodinku mohli klidně zastavit. Povedlo se nám dobře zaparkovat v uličkách – zadarmo a nebylo to od cíle tak daleko.

Vzhůru do kopců, vzhůru na hrad, započal výšlap na Alcazaba de Estepa. Ráno bylo pochmurné. Šedé mraky nás doprovázeli celou cestu a silný vítr nenapomáhal snadnějšímu výstupu. Prošli jsme kolem věže – Torre de la Victoria a stoupali vzhůru. Těšili se na vyhlídku z Balcón de Andalucía. Ta na fotkách vypadala mnohem líp, než ve skutečnosti byla. Nakonec jsme si komplex bývalé alcazaby prošli celý i za silného větru. Kolem dokola je alcazaba obehnána pořádným opevněním – Muralla Urbana de Estepa, uvnitř nalezneme kostel Convento y Iglesia de Santa Clara a nízkou osmihrannou věž Torre Ochavada. Víc toho z pevnosti už nezbylo.

Iznájar

Cesta do Iznájaru byla pohodová, po cestě bylo plno zajímavých vyhlídek na vodní nádrž rozprostírající se kolem. Do města jsme vyjeli serpentiny, bez těch by to už asi ani nešlo. Auto nechali hned na prvním parkovišti, které jsme uviděli a zadarmo. Počasí se pomalu vyjasnilo. Výhledy byly a o to radostněji jsme funěli do dalšího kopce.

Správné město má i hrad, i tu stál Castillo de Iznájar, vstupné spíše symbolické 2€. Co nás zaujalo nejvíce, bylo kytičkami zalité patio Patio De Las Comedias a Casa de los apostoles. Květy hráli všemi barvami a květináče se nesli v modré barvě. Sestoupili jsme i k věži Torre de San Rafael, kam nás vedla ta nádhera. Návštěva kostela Parroquia de Santiago Apóstol nás nelákala, kytičky ano. Pak jsme ještě objevili vyhlídku na náměstíčku fontánu ve tvaru hvězdy Fuente de los leones.

Další kytičky jsou k vidění na náměstíčku Plaza de la Torre a pak jen rovně až na konec města k miradorům na vodní nádrž – Mirador Cruz de San Pedro, Mirador Embalse a prudkému srázu dolů.

Loja

Loja byla pro mě velkým zklamáním. První potíž byla s cestou do centra, všechny ulice byly snad jen jednosměrné a rozkopané, nakonec jsme se vrátili a zastavili u opuštěných oceláren vedle dalších aut. Do centra to bylo něco málo přes kilometr. Kdybychom zůstali jen u výhledů, bylo by to asi nejlepší…

Do centra jsme došli doopravdy ošklivou ulicí, rozpadlé domy, popelnice plné, vysypané koše na zemi. Dorazili jsme ke kostelu Parroquia de la Encarnación, který vypadal rozhodně lépe z miradoru, než když před ním člověk stál. Na náměstí Plaza de la Constitución jsme potkali turisty, tedy přesněji pár obhlížející si kostel. Kromě místních bezdomovců tam nikdo jiný nebyl. Vršek s Alcazabou jsme si obešli dokola při hledání vstupu. Bohužel bylo zavřeno. Dá se jít kousek po lávce nad zborceným opevněním. Vidět je i věž, která je jako jediná z celé alcazaby zachována. Výhledy na město z výšky jsme vyhodnotili jako ucházející a udělali si fotku s majordomem, sochou nějakýho maníka. V mapách naleznete jako Monumento a Aliatar.

Jak zhodnotit tuhle zastávku? Bylo to zklamání. Očekávání bylo mnohem větší, bohužel na základě fotek se těžko soudí a hůř vybírá. Po zadání města Loja do google nám vyběhlo plno úchvatných fotek z výšky, při západu slunce, výhledy na město a okolí atd…

Antequera

Otrávená z návštěvy Loji jsem chtě nechtě chtěla dojet v Antequeře až na předem vybraný parkování na kopci. Už nožičky bolely, každý den plno kilometrů a jeden kopec za druhým. S odhodláním jsme vyrazili na cestu, ve městě nás navigace vedla správně, neztratila se, až jsme požadované parkování našli. Bylo plné, všude strašně moc lidí. Za vděk jsem vzala ulici opodál, divné existence součástí. Naštěstí auto zůstalo celé, nic se neztratilo. Zaparkovali jsme kousek u miradoru na Alcazabu. Viděli jsme i další volné parkování a dokonce pána, co se s tím vážně nesral a zajel tam po schodech. V tomhle mě Španělé stále nepřestanou překvapovat. Jejich řidičské schopnosti jsou neuvěřitelné!

Silné zdi opevnění a dvě zbylé věže – Torre Blanca a Torre del Homenaje. To je vše, co zbylo z mohutné pevnosti. Pokračovali jsme kolem hradeb k muzeum Colegiata de Santa Maria. Naopak jsme se pokochali výhledem na město a krajinu s podivným tvarem skály tyčící se před námi. Mirador Niña de Antequera je hned na náměstíčku před kostelem. O kousek dál potkáme další kostel Real Colegiata de Santa María la Mayor (vstupné 5€), dovnitř jsme ale nešli, už za tu dobu tour de kostely asi stačilo. Na náměstí Plaza De Santa María si opět můžeme vychutnat výhled, jen se podívejte i dolů. Pod námi se rozprostřel archeologický areál s římskými pozůstatky kdysi zapomenutého města.

Když jsme se vraceli k autu, tak jsme zjistili, co jsme přehlédli. Velmi zajímavou kapli Capilla Virgen del Socorro o del Portichuelo, pod kterou se rozkládala restaurace. Nepřehlédli jsme ani kostel Iglesia de Santa María de Jesús. Bez lidí by toto náměstíčko působilo kouzelně, ale ne vždy člověk má, to štěstí.

Casabermeja

Potřebovali jsme někde přespat a jedinou možností bylo najít něco před Malagou. Snažili jsme se vyhnout tomu, že budeme muset v Malaze platit velké peníze za parkování. Zvolili jsme malé městečko s jedním kostelíkem, kde jsme se ubytovali v apartmánu, auto zadarmo zaparkovali a druhý den vyrazili do velkoměsta. Ha ha ha…

10. – 12. den

Almogía

Neplánovaná zastávka v dalším malém městečku a milá paní v navigaci, která si po 10 dnech už dělala, co chce.

I tak by mohl znít titulek k tomuto dobrodružnému dni. Dojet do Almogíe po hlavní silnici by bylo moc jednoduché. Ačkoliv jsme tetce v navigaci předem určili cestu, kudy pojedeme, vedla si svou. Začalo mi to být divné, když jsme už dobrých 15 minut směřovali serpentinami nahoru a dolů a kochali se krajinou, srázem a ostrými skalami. Jenže nebylo kde se otočit. Tak prostě stále po silnici v našem směru, než ze skály dolů. Nejjednodušší a nejbezpečnější varianta.

Po dalších 10 minutách jsme sestoupali do údolíčka na rozcestí. „Odbočte vpravo“ se ozvalo. Když jsem se podívala na rozdvojku, která se nacházela před námi, nechtěla jsem jí věřit, že doopravdy tudy máme jet. Cestu jsme ještě jednou prověřili a ona byla správná. Když tedy doprava, tak doprava! Před námi byla silnice na sotva jedno auto a určitě nebyla jednosměrná. Dojeli jsme k mostku, který byl sice nový, ale silnice za ním se pomalu ztrácela (i povrch silnice pomalu chyběl). Tak hurá do kopce a zatáček. Terénní vůz jsme doopravdy neměli. Z ničeho nic se tam objevil pes a s ním i pán. Jediná příležitost zeptat se v této bohem opuštěné prdeli na správnou cestu. Pán potvrdil, že jedeme správně, že to bude do kopce, hodně zatáček, silnice nic moc, ale že tam za 10 minut budeme. Navigace tedy měla pravdu.

Rozloučili jsme se a šlápla jsem na plyn, protože kopec před námi rozhodně nebyl malý, stoupání prudké (jaké číslo bylo na té ceduli, doopravdy netuším!). Jediné přání bylo tam dojet, nepotkat nikoho proti. Úspěšně jsem se vyhnula alespoň některým dírám a snažila se neregistrovat prudký sráz dolů. Po 10 minutách adrenalinu jsme už na širší silnici potkali auto v protisměru. Paní vypadala, že to zná a nepřekvapilo jí ani to, že vyjelo jiné auto naproti. Vyjeli jsme na hlavní silnici v Almogíe. A tam to nechali stát na španělský způsob hezky pěkně na chodníku, za dalším stejně blbě postaveným vozem.

Z místního hradu už nezbylo kromě rozpadající se věže už zcela nic. Torre de la Vela je odkazem na to, že i zde stála pevnost. Kromě bílých domečků umístěných v hornatém a kopcovitém terénu zde nalezneme i kostel Iglesia de Nuestro Vino que tiene Asunción a květinovou ulici Calle Sevilla vedle radnice. Z hlavní silnice je městečko jako na dlani, pokud bude možnost, určitě si zastavte na vyhlídkách. Když už jste ty kopce sem zdolali.

Málaga

Město Malaga a přilehlé letiště je skvěle orientováno jako výchozí bod. Ve Španělsku jsou mnohem hezčí místa, než je Malaga. Ano, je vyhlášená Picassem, teď kord, když je letos výročí. Picasso není můj oblíbený umělec, a jeho umění mě vůbec neoslovilo.

Bydleli jsme kousek od náměstí Plaza de la Merced a byli jsme rádi, že bydlíme. Den před příjezdem jsme se dozvěděli, že naše ubytování má nějaké potíže s vodou a přišla nabídka na dvě náhradní ubytování. To jedno bylo strašné už i na fotkách, to druhé vypadalo ok, jen čtvrť byla fakt eee. Pozitivem bylo, že jsme našli volný flek na parkování u univerzity a úplně zadarmo! Docházková vzdálenost od vozu k pokoji byla asi kilometr.

Na Plaza de la Merced se nachází socha Estatua de Picasso a i rodný dům Picassa, ze kterého je teď muzeum – Museo Casa Natal de Picasso. Ještě první den jsme prošli Parque de Málaga až do přístavu, kde se hrdě tyčí maják La Farola de Málaga a podél pláže Playa de la Malagueta po promenádě jsme se přiblížili k centru. Ten slavný nápis jsme neminuli, písmenka Malagueta – Letras de La Malagueta jsou k nepřehlédnutí.

Velká škoda je, že býčí aréna – Plaza de Toros La Malagueta není přístupná. Tuto informaci jsem nikde nenalezla, že by bylo možné ji navštívit mimo eventy.

Další zelení, kterou zde můžeme navštívit je zahrada Jardines de Pedro Luis Alonso. V pozadí stojí radnice, banka a i univerzita. Na tyto tři budovy je krásný pohled z vrchu od Gibralfaro. Na začátku ulice Calle Alcazabilla stojí Museo de Málaga se nachází v budově z roku 1791, která připomíná italský palác.

Historické centrum nás pohltí. Na ulici Calle Alcazabilla nalezneme skleněnou pyramidu Pirámide de Cristal, pod kterou se ukrývají zbytky římského opevnění. Hned naproti stojí římský amfiteátr – Teatro Romano de Málaga. Zajímavou budovou je i kino Cine Albéniz. Hned o ulici vedle je kostel Parroquia Santiago Apóstol, který funguje již od roku 1509. Uvnitř spojuje islámské, gotické i barokní prvky.

Zajímavějším prvkem v historické části města, než jsou památky, je bar Bodega Bar El Pimpi. Nachází se mezi ulicemi Calle San Augustín a Calle Alcazabilla. Je průchozí, uvnitř skrývá otevřené patio s květinovou výzdobou. Pokud sem nezajdete na drink, tak alespoň na čumendu. Nedávejte si zde sangríu, ale pijte místní bíle víno Cartojal.

Obhlídnout katedrálu Catedral de la Encarnación ještě ve večerních hodinách bylo povinností. Navštívit jsme se ji vypravili až druhý den. Ikonická památka s barokní fasádou pochází ze 16. století. Z náměstí Plaza del Obispo uvidíme krásně zdobené průčelí a jednu nedostavěnou věž. Ke katedrále přiléhá kostel Iglesia Capitular de El Sagrario. Z boku katedrály můžeme relaxovat v přilehlém mini parčíku Patio de los Naranjos – Jardines de La Catedral.

Druhý den ráno jsme vyrazili nejprve na středověkou maurskou pevnost Alcazabu a pak na další maurskou pevnost ze 14. století Castillo de Gibralfaro s úžasnými výhledy na město, přístav i blízké kopce Montes de Malaga. Pokud se Vám ten kopec bude zdát příliš vysoký, nezoufejte, i když je to jen 130 m.n.m., přímo až k pevnosti jede bus číslo 35. Za 1,40€ se pohodlně vyvezte klikatými uličkami až přímo k pokladně. Dolů to už půjde samo. Jděte pěšky, výhledy jsou super.

Před Alcazabou jsme stepovali 5 minut před otevírací dobou, byli jsme tam první a vyplatilo se nám to. Měli jsme chvíli, kdy jsme si užili jednu památku v klidu, bez davů. Ovšem, když jsme se dostali do části, kam se dá vyjet výtahem, tak se již objevily dvě skupinky turistů. Strávili jsme tam skoro dvě hodiny a při zpáteční cestě narazili na děti školou povinné, které to vážně nezajímalo. Vstupné dohromady na obě památky činí 5,5€.

Castillo de Gibralfaro byl již obsypán davy lidí, ale ne dětí. V autobuse jsme potkali i skupinku asi 8 Japonců. Podezřele málo, když jich všude vyskáče celý 40-místný autobus. Naposledy jsme je viděli na první věži a pak už ne. Jsem zastánce návštěvy těch nejvyhlášenějších památek hned ráno, jak otevřou. Malé nebo skoro žádné fronty, jedinečná atmosféra, klid a fotky bez lidí.

V čase oběda jsme obsadili restauraci Julia blízko katedrály. Vyhlídli jsme si ji už den předtím. Líbilo se nám, že nic nenutili, že nás nikdo netahal dovnitř, že si tam musíme něco dát. Tohle přímo nesnáším. Zběžně jsme koukli do jídelníčku, co mají dobrého a jaká je to cenová kategorie. I tady jsme začali předkrmem. Objednali jsme si jinou variantu kroket (croquetas) a trotillu de patatas. Měli výbornou paellu k tomu Vino tinto de Verano. Je to podobné sangrii, ale nemá to tolik alkoholu, taková limonádka z červeného vína s ovocem. Viděla jsem to poprvé, musela jsem se zeptat, co to je a jak jinak, ochutnat to.

Den jsme zakončili návštěvou muzea vína Museo del Vino, které se nachází kousek od náměstí Plaza de la Constitución. Expozice začíná dobovými etiketami a sudy. Ukáže nám druhy vína, jejich hlavní charakteristiky, provede nás zeměpisným označením jednotlivých druhů a pokračuje přes zpracování vína v průběhu staletí. Audio průvodce tu funguje i pro české telefony a vstupné činí 5€. Prohlídka je zakončena malou degustací. Nejsem úplně odborník na víno. Ale nejdříve se nalévá bílé a pak až červené, ne? Tady to probíhá opačně. Nemám ráda extra sladká vína, to poslední bylo spíš jak likérový aperitiv než víno. Nedokážu ani zpětně identifikovat, co to bylo zač. Ale za to, přesně vím, jak ta láhev vypadala a co rozhodně brát nemám. Věřím, že i taková odrůda si najde své konzumenty, ale já jím rozhodně nebudu. Upřímná recenze na španělský Moscatel ve zlaté láhvi.

V den odletu jsme původně chtěli ještě vyrazit na chvíli k vodě. Posedět na pláži a užít si to šumění moře a konečně ty sluneční paprsky, které pomalu začínaly hřát. Ale nakonec jsme se dojeli naobědvat a navštívit nové letecké muzeum, které se nachází hned u letiště – Museo Aeronáutico de Málaga. Vstupné je zdarma, ale před návštěvou zkontrolujte otevírací dobu. Mají každý den otevřeno jen na pár hodin. Pro fanoušky letadel určitě doporučuji navštívit. Uvnitř naleznete modely letadýlek, staré uniformy, různé technické věci spojené s létáním a dokonce tam mají i černou skříňku. Letiště v Malaze mělo svůj terminál už v roce 1948 a tomu je věnována expozice přímo v budově terminálu z dané doby. Po schodech nahoru lze nahlídnout i do bývalé řídící věže. Na dvorku jim stojí staré letadla, nedá se do nich vlézt, ale k nim se může.

Nakonec jsme uklidili a natankovali vozidlo, připravili si batůžky a vrátili vůz. Dvanáct dní putování po Andalusii bylo u konce. Na tachometru svítilo 1420 ujetých kilometrů. Vyčerpáni, ale plni zážitků, jsme směřovali na letiště a těšili se na návrat domů…

A kam příště? To se necháme překvapit. Sice se už něco rýsuje, ale budu vás chvíli ještě napínat! ✈