Co stihnete za víkend v Lucembursku? Dobrá otázka! Asi v květnu jsem zahlédla akci na letenky od lucemburské letecké společnosti LuxAir, která nabízela nové letecké spojení s Prahou. V Lucembursku jsem ještě nebyla. Nejvyšší čas to napravit. Že by to byla až tak cenově friendly cena jako má Ryanair, to rozhodně nebyla, ale naopak letové spojení bylo velmi dobré.
V pátek odpoledne jsme odletěli z Prahy, asi za hodinu a půl jsme přistávali na letišti v Lucembursku. Servis na palubě byl a k většímu překvapení, že zdarma. Dostali jsme obloženou bagetu, na výběr byla kuřecí a vegetariánská a k tomu něco k pití. Překvapením bylo i to, že bylo lucemburské víno. Na tak krátkém letu. Letadýlko to bylo malé, vrtulové, ale i tak byl let rychlý, jen pro vyšší osoby ne úplně moc pohodlný… Já jsem o strop hlavou nedřela.
Když jsme vystoupili na hlavním letišti této země, tak nás čekalo další překvapení. Řadím ho do sekce „milé překvapení“. Vzhledem k tomu, že průzkum jsme si udělali dopředu a zdroje se s informacemi velmi lišily, tak jsme byli připravené na to, že lístek z letiště do centra budeme platit. Snaha sehnat ho v tabáku byla spíš trapasem. Veškerá MHD v Lucemburku je zdarma! Oh, tak to bylo něco, co jsem si nedovedla představit. Informace na netu hlásaly, že zdarma je jen sobota, přiletěli jsme v pátek.
Chytili jsme si první busík směr centrum a vydali se hledat ubytování. Po půl hodině jsme vystoupili na hlavní třídě a podle map našli hotel. Přímo na náměstí. Je zde mizerný výběr, když hledáte něco lowcost. Bydlení na 2 noci bylo pěkné, i se snídaní, která byla bohatá a chutná a bylo všude blízko. Samé plus.
Hned v pátek odpoledne jsme vyrazili na průzkum města. Bylo hezké slunečné počasí a další dny se měla předpověď velmi zkazit. Chtěli jsme vidět co nejvíce (hlavně ty výhledy) za slunečného počasí. Nachodili jsme asi 15km, stihli se ztratit a pak zase najít, ocenili jsme free MHD. Blízké centrum jsme si nechali na druhý den a vyrazili k zahradám a parku Parcs de la Pétrusse a vyhlídkovou trasou kolem až k žulovému obelisku a válečnému památníku přezdívaný „Zlatá dáma“ s prozlacenou sochu ženy na jeho vrcholu – Gëlle Fra. Z parku pravděpodobně bývalo možné navštívit i Casemates de la Pétrusse, ale v době naší návštěvy byly zavřené.
Katedrála s kryptou Cathédrale Notre-Dame se nesmí minout. Je svázaná s českými dějinami. Vstupné se nevybírá. Kostel byl založen 7. května 1613. 17. října 1621 byl zasvěcen Neposkvrněnému početí Panny Marie. V roce 1778, poté, co jezuité odešli z Lucemburku, byl přejmenován na kostel sv. Mikuláše a sv. Terezie. V roce 1796 byla do kostela přemístěna milostná soška Panny Marie Těšitelky zarmoucených, patronky města i národa. 31. března 1848 byl kostel zasvěcen Panně Marii, 27. června 1870 jej papež Pius IX. povýšil na katedrálu. V kryptě katedrály se nacházejí hroby členů velkovévodské rodiny – Jana Lucemburského, Marie-Adléty Lucemburské, Marie Anny Portugalské, Šarloty Lucemburské, jejího manžela Felixe Bourbonsko-Parmského a jejich snachy Josefíny Šarloty Belgické. Je tam pochován také Břetislav Olomoucký, přemyslovec Olomouckého údělu, kteří vládli Moravě až do zřízení markrabství v roce 1201.
Pomník Monument National de la Solidarité Luxembourgeoise, se nachází u hřbitova přiléhajícího ke katedrále. Jedná se o památník odboje a deportace, jehož hlavním prvkem je bronzová socha Politický vězeň.
Soudní dvůr – Palais de Justice Luxembourg, společně s citadelou Citadelle du Saint-Esprit se nachází na začátku vyhlídkové cesty po hradbách – Scenic Corridor a za slunečného počasí to fakt stálo za to! Všechno jako na dlani. Řeka Alzette lemuje část Lucemburku v údolí. Až půjdete po vyhlídkovém koridoru, budete si říkat, jak se ty lidi tam dolů dostali. Dá se to, ale musí se hledat. Minete po cestě Španělskou bránu – Porte espagnole (část města nese název Grund) a půjdete stále rovně až k bodu, který je UNESCem považován za nejhezčí místo v celém městě – Monument Patrimoine Mondial de l’UNESCO. Místo neminete, doslova se zde tvoří špunt, aby každý ulovil tu nejfotogeničtější momentku Lucemburku.
Až uvidíte hradní most – Pont du château, můžete se vypravit na Casematy, které jsou přístupné a za 8€ se podívat dovnitř, nasát pochmurnou válečnou atmosféru. Pokud budete mít málo času, rezervujte předem. Rezervaci jsme neměli, nijak nás to netrápilo, naopak jsme si užili krásné výhledy z vrchní části, která je volně přístupná. Jedná se o soustavu podzemních chodeb a štol z roku 1644, sloužící za druhé světové války jako protiletecký kryt.
Navštívili jsme další část opevnění – věž a pokochali se panoramatem s podivným kostelem bez věže (dnes složí jako hospic a dům pro seniory), přírodním bludištěm a dopravním železničním mostem, po kterém jel i vláček.
Pod námi chodili kolem řeky lidi, jak se tam dostali, jsme netušili, až do momentu, kdy jsme nalezli ne moc dobře vypadající cestu kolem Hradního mostu dolů. Minuli jsme část Casemat – Rocher du Bock a kolem spodní části Casemat jsme došli k řece, kterou jsme překročili po starém mostě – Pont du Stierchen. Opactví Neumünster není volně přístupné, ale z vyhlídkového koridoru je velmi fotogenické. Zrekonstruované církevní budovy složí pro konání akcí, od výstav přes koncerty až po konference. V přilehlé hospůdce jsme se zastavili na první místní pivo, které mi moc nechutnalo, bylo takové prázdné. Jako osvěžení v letním dni svůj účel splnilo. Nakonec jsme pokračovali do místa, co kdysi bývalo hradem. Velmi mě mrzelo, že z původních staveb se dochovalo jen opevnění, jedna věž, která byla i přístupná a pak v bývalém hradním areálu stálo pár moderních budov.
Už byl večer a bylo na čase najít nějakou dobrou hospůdku. Po cestě jsme prošli uličkami, které jsme téhož dne viděli z vrchu. Objevili jsme dvě hospůdky, ale bohužel byly plné. Nakonec se nám do cesty připletla zastávku autobusu a na ní stálo pár lidí. Věděli jsme, jaký kopec nás čeká nahoru, a když je ta doprava zdarma, proč nešetřit nožičky na další den. Dojeli jsme až k vlakovému nádraží, které bylo vevnitř moc pěkné. Jen kolem plno divných existencí. Nejbližší obchod nám zavřeli doslova před nosem. Žaludek se už ozýval pěkně dlouho a tak jsme zvali za vděk první rychlé občerstvení, co tam bylo. Právě zde jsem si připomněla, jak moc dobře jsem se najedla v NYC ve Five guys. Já vím, není to místní, ale hlad byl a na hlavním náměstí bychom se asi nedoplatili… Nakonec jsme další den našli super hospůdku.
Druhý den jsme se vydali hned po snídani tramvají (fakt moderní kousky tam jezdí) do moderní čtvrti s EU institucemi. Europäisches Parlament a celé okolí společně se soudním dvorem Cour de justice de l’Union européenne bylo spíš zklamání. Prošli jsme si to společně s dalšími turisty, kteří vypadali, že vědí, kam jdou. Vypadali taky velmi zklamáni z toho, co viděli. Možná máme velké očekávání, ale není to o co stát. Poté jsme je ztratili z dohledu a našli i Evropský parlament – Schumanovu budovu, Parlement européen (Bâtiment Robert Schuman). Oproti tomu, co jsme viděli předtím je tohle velmi stará a nevzhledná budova.
Naopak v této moderní čtvrti je i filharmonie. Nepřehlédnutelnou bílou monstrózní budovu nelze minout. Trochu historického dojmu jsem chtěla najít v pevnosti Fort Thüngen, ale ani tu mě to neoslovilo. Spíš jsem se zděsila nevkusnou kombinací historie s modernismem. Z pevnosti trčely 3 velké prosklené mnohostrany, které měly připomínat 3 žaludy… Nezapře se, že uvnitř se skrývá galerie moderního umění. Veřejný park Parc des Trois Glands nám nabídne panoramatické pohledy na město, které jsme procourali den předtím. Úplně jiná perspektiva. Cesta do centra vede přes pevnost Fort Obergrünewal a Fort Niedergrünewald, které jsou zachovány v původním stavu.
Nakonec stezka končí u věže Tours Vauban, kde lze přejí řeku přes most Béinchen Bréck až k největší hrůze pro žaludky všech zúčastněných – Panoramatickému výtahu – Ascenseur panoramique du Pfaffenthal. Sice nebudeme muset překovávat žádný šílený kopec, ale zažijeme na můj vkus velmi rychlou jízdu vzhůru. Možná dolů je to lepší, ale to jsem už neriskovala, když byla vidina, že bych to musela jet ještě jednou nahoru. Výhledy z prosklené pozorovatelny byly fajn, ale velmi rychle jsem ji opustila ven na čerstvý vzduch, protože v těchto nevětratelných prostorách mi bylo po divoké jízdě doopravdy zle. Nevadí mi výška, ale nesedlo mi to rychlé stoupání.
Jestli se někde mají důchodci dobře, tak asi tu. Minuli jsme luxusní a rozlehlou rezidenci Fondation J.P. Pescatore. Podle popisu se jedná o klub důchodců, čili moderní důchoďák.
Nakonec jsme se vydali ještě koupit nějaké suvenýry a chtěli jsme si odložit na hotelu, ale přišel takový slejvák, že jsme suvenýry nakupovali velmi dlouho, než déšť trochu nepolevil a vydali jsme se do hotelu. Když se přepršelo, už jsme měli našlou hospůdku na pozdní oběd a vydali jsme se konečně historickým centrem na procházku za obědem.
Co jsme viděli v centru? Náměstí, kde jsme byli ubytováni – Place d’Armes se sochou Monument à Dicks et Lentz. Luxusní třídu, takovou pražskou Parížskou s drahými oděvními značkami – Rue Philippe II. Zde měli krásnou výzdobu, která mi připomínala motýlky. Také jsme viděli podivnou sochu na náměstí Place du Puits-Rouge, náměstí Place Guillaume II. v rekonstrukci. Náměstí ze 13. století, pojmenované po králi Vilému II. Nizozemském. Pravidelně se zde pořádají trhy a akce pod širým nebem. A královský palác Palais Grand-Ducal. Majestátní palác sloužící jako rezidence velkovévody lucemburského.
Dobře jsme se najedli v hospodě Beim Lentz, která měla velký výběr piv. Výběr z menu byl skromnější, ale i tak denní nabídka byla dostačující pro mnoho mlsných jazýčků. Přečkali jsme další déšť a pak se vydali už jen tak na procházku na vytrávení. No, nebyl to záměr, ale když se potká čokoládovna – Chocolate House Nathalie Bonn, která je vyhlášena svými zmrzlinovými dorty, nelze říct ne!
Čínské papírové lampiony v podvečer svítili a strom přání nesl na svých větvích různé dopisy. Každý mohl přidat své přání do plastové obálky. Ano, bylo to kouzelné.
Večerní atmosféra měla co do sebe, i když město nebylo osvětlený ani v devět večer rozhodli jsme dát ještě jednu degustaci místních pivních nápojů. Při večerní procházce po vyhlídkovém koridoru jsme narazili na venkovní bar ukrytý pod stromy. Panoramata doslova pohádkové, atmosféra taky. A pokud se mě zeptáte, jak se to tam jmenovalo, tak netuším…
Večer jsme zjistili, že máme ještě místní víno, které je třeba vypít, abychom o něj na letišti nepřišli. Večer to byl vskutku veselý. Venku začalo pořádně pršet a za padání kapek jsme zachraňovali víno. Nakonec nám ještě jedna malá lahvinka zbyla, ale o tu jsme se postarali druhý den na letišti před bezpečnostní kontrolou.
Ráno jsme vyrazili po snídani směr letiště. Venku bylo nevlídno, deštivo a zima. Těšila jsem se, až budeme doma, protože v dešti se nám nechtělo nikde courat, tak jsme se na letiště vydali raději dříve. Zachránili jsme poslední víno, limo a vodu a vydali jsme se na kontrolu. Pán nám popřál „bon voyage“ a hurá do duty free pro vína a ke gatu. Nalodili jsme se a za hodinu a půl strávenou v masážním křesla (měli jsme jinou řadu než předtím a strašně to vibrovalo po celou dobu letu) jsme byli v Praze.
