Pokračování, část druhá, putování po severu Španělska.
Den třetí, plný vína
Hotel opouštím ještě před východem slunce a to z důvodu, že se chci podívat do přírodní rezervace Laguna de las Cañas, která je sice z jedné strany obklopena industriální zónou, ale z druhé strany se tyčí hory. Pozoruji zde krásný výhod slunce, který své barvičky odráží na placaté krajině, vodní hladině i na stěnách hor. Kolem jezera se projdu jen kousek, je dost chladno. A ještě mě toto ráno čeká výšlap na kopec Monte Cantabria. Který má být obklopen vinicemi, má z něj být výhled na Logroño a mělo by se dát sejít do vyhloubených jeskyní v hoře. Když kopec vyfuním, zjistím, že jsem tam úplně sama. Na výhledy super, ale na sestup po úzké pěšince a příkré skále rozhodně ne. Do vyhloubených obydlí nesestupuji, dojedu se na ně podívat zespodu od silnice. Bude to tak bezpečnější.
V tu chvíli auto usoudí, že potřebuju odpočinek, je něco málo po 8:30 a celou noc stálo. Na jakým základě tyhle chytrý vymoženosti fungují?
Logroño
Nakonec se autíčko po asi 15 minutách jízdy dočkává zaslouženého odpočinku. Odstavuji ho na velkém městském parkovišti v Logroñu a jdu se podívat do města, projít si uličky, nakouknout do katedrály a do kostelů a projít si podloubí na hlavním náměstí. Je mi jasné, že je pondělí a všechno bude zavřené. Tedy až na vinařství, kam jsem si včera večer koupila vstupenku na exkurzi i s degustací a ta začíná už v 11. Mám dvě hodiny času na procházku městem. Jdeme na to.
Jako první vidím fontánu na kruhovém objezdu Fuente Murrieta. Přes Plaza Diversidad budu pokračovat k centru. Ale něco přece jen upoutá mojí pozornost, a tou je sousoší za hlavním stanem. Dnešní ráno je takové pomalé, včera se slavila slavnost vína. Je cítit všude v ulicích, nastupují uklízecí čety a začínají balit stánky ze včerejší slavnosti.
Z náměstí uvidíme vlevo žlutou budovu staré továrny na tabák. Z areálu vykukuje vysoký cihlový komín patřící bývalé továrně Antigua Chimenea de la Tabacalera. Je to pozůstatek bohaté historie Logroña. Je vysoký přibližně 30 metrů. Tabáková továrna fungovala od roku 1890 až do svého uzavření v roce 1978. Původně byla součástí budovy, která v 17. století sloužila jako klášter La Merced, ale později se pod významným vedením proměnila v jednu z nejmodernějších tabákových továren ve Španělsku. Široké hradby s názvem Muralla del Revellín chránily dříve město, určitě je při své procházce neminete.
Pokud nepřijedete v pondělí, jako já, tak navštivte muzeum vína z kraje La Rioja nacházející se v Logroñu – Museo de La Rioja. Pokud nejste zrovna muzejní typ, tak by vaší pozornosti neměly uniknout dvě ulice plné barů, restaurací a žijící bujarým nočním životem. Jsou to uličky La Laurel a Calle San Juan. Mnoho dalších ulic je sice bez dlouhého nočního juchání, ale za to s krásnými malbami na fasádách.
Než započneme cestu po svatostáncích, tak si ještě odpočineme v parku Glorieta del Doctor Zubía, kousek od ulice Calle San Juan a podíváme se na památník Monumento a Sagasta. Pak už můžeme pokračovat na hlavní náměstí s katedrálou Concatedral de Santa María de la Redonda de Logroño.
Stojí na místě raně románského kostela, který získal kolegiátní status v roce 1435. Kostel je dílem z 16. století, s četnými rekonstrukcemi v 17. století, kdy byl rozšířen presbytář, a v 18. století byla k patě přistavěna Andělská kaple, západní portál a věže. Exteriér působí barokním vzhledem. Za návštěvu stojí kaple Panny Marie Míru, která se nachází hned vedle vchodu do kostela. Komplex lemují dvě věže. Ta na severní straně, věž San Pedro, je o něco menší než ta na jižní straně, věž San Pablo. Tento typ věže vznikl v kostele Santo Tomás de Haro, později se rozšířil po celém regionu a následně ovlivnil zbytek Španělska.
Vstup do katedrály jsem neplatila, v dopoledních hodinách byla otevřena věřícím. Prohlídku zvládnete i bez audioprůvodce, ale pro zájemce je k dispozici v otevírací době pro návštěvníky. Čas mě netlačil a tak jsem se zašla podívat i do dalších kostelů a to do kostela svatého Bartolomějě, Iglesia de San Bartolomé. A do kostela svaté Marie, Iglesia de Santa María de Palacio. Poslední zastávkou byl kostel Santiaga, Iglesia de Santiago el Real. Ano, Logroño leží na Caminu a kromě ukazatelů s mušličkami camino prochází kolem poutních míst.
Nakonec přes most Puente de Hierro přes řeku Ebro k vinařství Bodegas Franco Españolas. Když k nim budete přicházet, uvidíte popravu velmi výrazný do červena laděný dům Casa de las Ciencias. Zajímavá stavba, aktuálně využívaná jako výstavní síň s různými dočasnými expozicemi.
Pět minut před 11 hodinou přicházím do vinařství Bodegas Franco-Españolas a ujišťuji si, že jsem tu správně. Totiž nikde nikdo a na lístku stálo 10 minut před začátkem exkurze sraz. Už jsem se lekala, že mi skupinka utekla. Nakonec se ale lidi ukázali a tak jsme španělské tour započali. Slečnu, která nás prováděla, zajímalo odkud kdo je, jaká oblast Španělska. Trochu jsem ji zaskočila, že jsem z Čech a hned se ptala, zda nechci počkat na 11:30 na anglické tour. Nebylo nutné, byla jsem spokojená se španělskou exkurzí, ale bylo to od ní milé. Anglické tour si totiž člověk nemůže na webu koupit jako to španělské, ale jen objednat pro skupinu. Praxe z CK a informace se zužitkovaly.
Prohlídka trvala asi hodinu a pak se šlo na degustaci, která zabrala další hodinu. Nečekala jsem, že se to tak protáhne. V ceně byly dva vzorky vína, malé tapas a odborný výklad, jak se chovat při degustaci, jak držet sklenku a co ve víně cítit před oxidací a co po oxidaci. Nakonec na řadu přišla ochutnávka bílého vína – Diamante (pocházející z tohoto vinařství) a poté červeného vína – reserva.
Po degustaci jsem se ještě chvíli prošla parkem, sedla si na sluníčko a užila si konečně teplé počasí. Plán byl jasný, ještě se někde najíst, hodně pít a pak vyrazit směr Burgos. Jenže čas mi úplně nepřál a Burgos by byl hodně daleko a s největší pravděpodobností bych se na ubytování nestihla dostavit do požadovaných 20:00. Což ve finále nehrálo roli, protože mi přístupový kód poslali do zprávy. Ale kdo by se na to mohl spolehnout?
Změna plánu, pojedu se tedy podívat do Nájery, dalšího místa na Caminu. Cesta nastavená, ale na asi čtvrtém kruháči špatně odbočuji a cesta mě místo na hlavní silnici vede vinicemi. To je úplně geniální! Kochám se krajinou a vinicemi, tuhle jízdu si fakt užívám. Různě si stavím na fotky a kochání se. Pozoruji lidi, jak sklízejí hrozny vína. Kromě jednoho auta pracantů jsem nikoho na silnici nepotkala. Modrá obloha nad hlavou, konečně, kopce v dáli a vinice nadosah. Bloudění přichází až v první vesnici pod vinicemi, kde se na cestu musím zeptat, protože se navigace zase ztratila. To mi už přijde jako normální věc, lepší je věřit těm cedulím u silnice…
Chtěla jsem si dojet i na jednu vyhlídku mezi vinice, cesta byla strašná, ale nakonec jsem si to musela vycouvat zpět. Nebylo možné projet dál, ne tím autem, kterým jsem jela, tohle byl terén na 4×4… Snažila jsem se otočit a v nahlas jsem se vztekala, jaký blbý nápad jsem to zase měla, protože se auto při pokusu o otočení začalo bořit do bahna. Jak bych tohle vysvětlovala autopůjčovně? Přijeďte mě zachránit, jsem někde mezi vinicemi… Vše dopadlo dobře, nikde jsem nezapadla, rychle jsem odjela pryč a snažila se na tuhle blbost zapomenout. Když jsem se konečně otočila, spustil se déšť, modrá obloha se změnila v šedou, jako by se na mě někdo zlobil, za moje blbý nápady. Na mojí obranu, ale v mapách tam silnice byla…
Nájera
Přijíždím na Nájery a hledám místo na parkování. Do města se mi úplně zajíždět nechce a tak beru první volný flek u autobusové stanice. Vydávám se pěšky do centra, kde nacházím kostel Monasterio de Santa María la Real a Claustro de los Caballeros, který je ale zavřený. Pokračuji dalšími uličkami městem a googlím, co je vlastně se můžu o kostelu dozvědět. Uličkou se vracím ke kostelu, ale z druhé strany a tam už čekají nějací lidé. Na nenápadných dveřích je cedule, že kostel otevírá ve čtyři a to je za 10 minut, na to si tedy počkám a podívám se dovnitř. Nemám kam chvátat a pokud to časově vyjde, podívám se ještě na dvě místa a pak se pojedu ubytovat.
Klášter byl založen v 11. století, kolem roku 1052, králem García Sáenz de Navarra. Sloužil jako cisterciácký klášter a zároveň jako královské mauzoleum, protože zde byli pohřbeni někteří králové Navarry. Můžeme si zde povšimnout kombinace románského a gotického stylu, přičemž původní románské části byly doplněny gotickými a renesančními úpravami. Claustro de los Caballeros, Křížová chodba rytířů je to gotická křížová chodba z 15. století. Známá je především díky svým krásným kamenným obloukům a detailním sochařským prvkům. Sloužila jako místo setkání a modliteb pro rytíře a mnichy kláštera. Sochy a reliéfy představují různé náboženské motivy, heraldiku a scény z Bible. Zajímavostí je fakt, že za války zde pobývali vojáci a na sochách trénovali svou mušku. Dochovali se pouze 2 sochy v celku, u zbytku hlavu budete hledat zbytečně.
Chybu jsem rozhodně neudělala, kostel to byl zajímavý, audio průvodce součástí a letáček se stručnými info také. Kostel opouštím víc jak po hodině a ještě si chci projít uličky vedoucí na druhou stranu. Jsou tu i jeskyně s vyhloubenými chodbami pro obydlí, ale ty jsou nyní nepřístupné s tím, že by se mohly chodba zhroutit. Jedná se o Cueva el Castillo a zvenčí vypadají podobně jako to místo, ke kterému jsem chtěla sejít u Logroña na vyhlídce.
Santo Domingo de la Calzada
Předposlední zastávkou dne je místo Santo Domingo de la Calzada. Parkuji hned u středověké zdi, kousek od centra. Opevnění města bylo postaveno pořádně, protože se mi nejdřív nedaří najít vstup.
Na náměstí Plaza de España se nachází mnoho krásných budov, všechny zachovalé, opravené a náměstí je po včerejší slavnosti čisté. Co tu uvidíme? Starou správu vesnice Antiguo Corregimiento de Rioja, novodobější radnici Ayuntamiento de Santo Domingo de La Calzada, katolický kostel El Salvador a historický strom odkazující na zahradu Edénu Árbol del Jardín del Edén.
Na dalším náměstí u katedrály na Plaza del Santo spatříme vysokou věž Torre Exenta a malý až skoro zapomenutý kostelík Ermita de la Virgen de la Plaza, který je také přístupný. Na věž se platí vstupné, ale za mě tedy vede návštěva katedrály, Catedral de Santo Domingo de la Calzada, která má uvnitř i muzeum Museo catedralicio de Santo Domingo de la Calzada. Za prohlídku tohoto světového unikátu dáte 10€, poutníci s kredenciálem mají vstup za půlku. A čím je to vlastně tak vyhlášené? Nejdřív se podíváme na historii tohoto místa.
V 11. století byla oblast dnešního města neobydlená. Domingo García, který pocházel z blízké vesnice Viloria de Rioja, se rozhodl zasvětit svůj život pomoci poutníkům jdoucím do Santiaga de Compostela. Za vlády krále Alfonse VI. Kastilského začal Domingo budovat infrastrukturu, která poutníkům usnadnila cestu přes tuto oblast — mosty, cesty a přístřešky. Domingo zde kolem roku 1044 vybudoval dřevěný most přes řeku Oja, aby poutníci mohli bezpečně přejít. Postavil také nemocnici a ubytovnu (albergue) pro poutníky, a nakonec i malý kostel, který se stal základem pozdější katedrály. Vzniklo tak město, které dostalo jméno „Santo Domingo de la Calzada“ – tedy „Svatý Dominik z Cesty“. Po smrti Dominga v roce 1109 se jeho hrob stal poutním místem. Již v 12. století byla kolem jeho hrobu postavena katedrála, která se stala duchovním centrem regionu. Město bylo opevněno hradbami, vybudovala se tržní zóna, ulice pro obchodníky a ubytovny pro poutníky.
Odsud pochází Legenda o kohoutovi a slepici. Podle slavné legendy zde byl neprávem oběšen německý poutník, kterého později Santo Domingo zázračně zachránil. Když rodiče poutníka šli ke správci oznámit zázrak, řekl jim, že jejich syn je stejně mrtvý jako pečený kohout a slepice na stole — ty však náhle ožily a zakokrhaly. Na památku tohoto „zázraku kohouta a slepice“ se dodnes v katedrále chová živý kohout a slepice, což je světový unikát.
Ve městě naleznete mnoho albergues a jedno takové se nachází u opatství, zda se mnohou poutníci ubytovat i uvnitř, to netuším, ale opatství Abadía Cisterciense navštívit můžete.
Haro
Ještě se stihnu podívat do městečka Haro, hlavního města kraje La Rioja. Pyšní se tím všude, na plakátech, na radnici Ayuntamiento de Haro i na kovovém nápisu na náměstí Plaza de Haro de La Rioja. Kousek od hlavního náměstí se můžeme pokochat malbou přes celou zeď domu s názvem Mural del borracho (nástěnná malba opilců, jak příhodné v hlavním městě kraje vína). Co dalšího ještě tu zkouknout? Palác Palacio de Bendaña a kostel Iglesia de Santo Tomás. Jo a taky historické domečky na hlavním náměstí, prosklené balkony dávají budovám trochu jiný rozměr.
Městečko se nachází na kopci a tak mě ještě pár metrů vzhůru za tenhle den čeká. A to ještě i na vyhlídku nad městem Mirador La Atalaya. Cesta vzhůru je tedy zvláštní a mám pocit, že bych tam asi ani neměla lézt. Na zemi je to samý střep, schody vedou vzhůru kolem domů a podivně to tam smrdí. Nahoře sedí nějací mladící a pokuřujou travku. Je tam i pár, který musel nahoru dojít chvíli přede mnou. Když už jsem nahoře, tak se kochám výhledy a za chvíli mířím zpět k autu. Po cestě míjím nějakou dětskou skupinu nebo školku a ze školního dvorku se ozývá písnička Pollito Pio, která mi zní v uších ještě druhý den. Ne, nepouštějte si to, nebo se té melodie nezbavíte několik dní. (pro nešpanělštináře, tahle písnička existuje i v němčině).
Na parkovišti potkávám auto s podezřele známou SPZ, stojí na ní dvě A a v modrém pruhu SK. Říkám si, že to musela být vážně dlouhá cesta až sem. Mě ale ještě cesta dál čeká, nejméně na hodinku to bude. Už za tmy a deště přijíždím na ubytování, čekám nějaký osobní kontakt, ale místo toho jen zpráva s instrukcemi, jak se ubytovat. Beru všechny věci na pokoj, ven se mi už nechce, pořádně leje. Bar naproti přes ulici už taky zavřel, kde nic, tu nic. Pokoj je malý, ale na jednu noc to bude stačit. Koupelna je sice sdílená, ale vypadá to tam ještě čistě. Nejvyšší čas ji použít. Na pokoji pak povečeřím a otevřu si pivo, kterým jsem předtím zkoumala, jak moc nerovná podlaha v pokoji je… Dobrou noc, zítra jedeme dál.
Den čtvrtý, ne vždy to vyjde
Vitoria-Gasteiz
Ráno vyrážím za tmy směr Vitoria-Gasteiz. Na ubytování nemám důvod se zdržovat, nic v okolí není. A dokud jsou silnice prázdné, tak se mi pojede líp. Možná bude i parkování ráno zadarmo. Vracím se asi půlhodinu zpět, odkud jsem včera přijela. Parkování mám vyhlídlé, ale nedá se k němu sjet, jak to že jsem na levé straně silnice a v pravém pruhu odděleném zelení jezdí auta v protisměru. Jo, je ráno, ještě tma, ale tohle mi hlava nebere. Beru tedy ráno hned první možnost odbočení, první blok paneláků a auto nechávám v zelené zóně. Nikde žádný automat na parkování, to vypadá na zónu pro residenty. Říkám si, že tak brzo ráno by policajti nemuseli být tak akční. Parkuju v řadě a tak ukázkově, abych nikomu nepřekážela a neupozorňovala na sebe. Před 7 ranní už jdu podle mapy směr do centra. Působí klidně, nikde nikdo není. Všechno hezky svítí. Takovouhle atmošku mám fakt ráda. Nasvícený centrum, žádný lidi. To dokonce oželím i to, že si nemám kde koupit kafe a všechny památky jsou zavřený. Prázdný ulice mají co do sebe.
A tak se vydávám ke katedrále, protože je to pro mě nejvzdálenější bod. Katedrála Gasteizko Andra Mari Sortzez Garbiaren Katedrala je obrovská. Kolem ní je parčík Obispo Fernández de Piérola Parka ve fontáně na turisty číhá krokodýl a za rohem nosorožec. Působí to kýčovitě, ale krokodýl je fakt věrohodný a překvapivě velký. Katedrála byla postavena ve 13. století jako opevněný kostel, který byl součástí městského obranného systému. Až roku 1862 získala status katedrály a bylo zde zřízeno biskupství Vitoria. Jedná se o původně gotickou stavbu s románskými prvky v základech, která v průběhu staletí byla mnohokrát upravována. Při přestavbách se objevily prvky renesance i baroka. Uvnitř spatříme trojlodní baziliku s křížovou lodí a pěti apsidami. Zajímavostí je, že katedrála byla inspirací pro spisovatele Kena Folletta, autora Pilířů země.
Od katedrály jsem se vydala na hlavní náměstí, které jsem předtím jen rychle přešla. Na náměstí Andre Maria Zuriaren Plaza, ve španělštině Plaza de la Virgen Blanca, se nachází vysoký pomník Monumento a la Batalla de Vitoria (Památka na bitvu u Vitorie), připomínající vítězství anglo-španělských sil nad Napoleonovou armádou z roku 1813. V 18. a 19. století došlo k urbanistickým změnám. Velký význam měla výstavba sousedního náměstí Plaza Nueva, někdy nazývaná i Plaza Berria, čímž se náměstí Plaza de la Virgen Blanca stala hranicí mezi starým a novým městem. Na náměstí Plaza Nueva projdete uličkou Pasadizo Virgen Blanca. A na náměstí s pravidelným čtvercovým tvarem naleznete informační centrum a stavbu, kterou bych tipla na novou radnici. Osvětlení budov mají krásně sladěné.
Kolem náměstí Andre Maria Zuriaren Plaza se nacházejí historické budovy, které nás dovedou do historického jádra. Jednou takovou, kterou spatříme hned z náměstí je kostel Iglesia de San Miguel, v baskičtině Mikel Deuna Goiaingeruaren Eliza, jehož portál je krásně vyzdobený a ve výklenku spatříme sochu Virgen Blanca. I další okolní budovy přitáhnou vaši pozornost, třeba takové podloubí Los Arquillos-Arkupetxoak, které je v ranních hodinách barevně nasvětleno. Nad kostelem na město dohlíží věž Torre de Telégrafo Óptico s označením L1-36. Jedná se o věž se čtvercovým půdorysem, bez oken v nižší části, nehoře nese hodiny a zvon. Byla součástí městského opevnění. Z náměstí se zastavte na vyhlídce Mirador de La Cuesta de San Vicente s výhledem na ulice pod námi.
Nyní vás čeká hodně schodů nebo stoupání ke katedrále, ale než tam dorazíme, zastavíme se ještě u paláce Villa-Suso-Goiuri Jauregia, který na první pohled působí jako další součást opevnění města, ale dnes se tam konají konference. A po schodech vzhůru míříme dál. Druhá katedrála v tomto městě nese název Catedral de Santa María, v baskičtině Gasteizko Andre Maria Sortzez Garbiaren Katedrala. První zmínky pocházejí ze 13. století, kde na tomto místě vznikl kostel, který se stal součást opevnění středověkého města. Sloužil i obranným účelům, to můžeme pozorovat na masivních zdích a úzkých oknech. O století později se začalo s přestavbou ve stylu gotiky. Došlo k rozšíření chóru a započala stavba bočních kaplí. Mezi 16. až 18. stoletím byl interiér obohacen o prvky z renesance a baroka. Nakonec v 19. století byl kostel povýšen na katedrálu; následně byly přidány novogotické prvky. Jedná se o trojlodní baziliku s křížovou lodí a hlubokým presbytářem. Klenby vypovídají o gotice, klasické žebrové a hvězdicové klenby. Hlavní portál, Portada de la Virgen Blanca nese gotické reliéfy ze 14. století, zobrazující život Panny Marie a i v brzkých ranních hodinách ho uvidíte nasvětlený, je doopravdy na co koukat. Boční portály mají jemnější renesanční výzdobu. Věž byla vybudována až v 19.stoeltí a nahradila tu původní středověkou.
Jardín de la Muralla, tedy zahrada u opevnění města je volně přístupná. Zde můžete spatřit, jak důkladně bylo město opevněno. Pod názvem Vitoria Gasteizko Harresiak najdete v mapě právě zmíněné městské opevnění. Zajímavostí je, že se zde nenachází žádný hrad nebo zámek, ale i přesto bylo město vystavěno jako pevnost.
Pokud jste milovníci umění, velkých nástěnných maleb, tak i muralismus můžete ve městě spatřit. Do mapy si zadejte nějaký z těchto názvů a inspirujte se pro procházku městem i jinak než jen po historických památkách. El Triunfo de Vitoria mural-Gasteizko Garaipena Horma-Irudia, další malba nese název Denboraren harira Horma-Irudia nebo najděte stavbu Casa Etxanobe Etxea. A pokud vám procházka městem za uměním, můžete svůj den zakončit v muzeu umění Arte Ederren Museoa.
Portugalete, Santurzi
Cíl dne, kousek za Bilbaem, Portugalete. Parkování zadaný v mapě a cesta zkontrolovaná ještě než odjedu. Už se docela dost rozednilo, je nejvyšší čas vypadnout. Po cestě ven z města chytám solidní dopravní zácpu. Stihla jsem si všimnout i parkovacího automatu… Tak třeba příště. Když se z města vymotám, tak vyjíždím na kruháči na normální silnici a hle, je tam mýtná brána! Kromě toho, že zase platím mýto na každém možném úseku, co jsem vyjela z Vitoria Gasteiz, tak cesta pokračuje v pohodě. Navigace se ozve, že za 3 kilometry budu odbočovat na výjezdu číslo 125, vidím výjezd číslo 119, to je ještě čas. Po cestě přibývá cedulí v divném jazyce, jazyce baskickém, kterému nerozumím a když navigace zahlásí „teď odbočte“, vidím ceduli i ve španělštině, že výjezd 125 je uzavřený. Jedu dál a nechápu logiku toho, jak po 119 jde 125, ačkoliv jsem žádný jiný výjezd neminula. Není čas se tím zabývat dál, na ceduli se ukáže výjezd číslo 125a a číslo 125b… Navigace ztracena, sjíždím tedy prvním možným výjezdem a přijíždím do nějakého dlouhého pobřežního města, které ani nevím, jak se jmenuje. Ulice je jednosměrná a nekonečně dlouhá. Jsem rozhodnuta na prvním možném místě zastavit, kouknout do mapy kde to jsem. Překvapení přichází při otevření mapy, kde svítí název Santurzi. No dobře, když už jsem tu, půjdu se někam podívat. V mapě vyhledávám možnosti, co bych tu mohla vidět a jsem spokojená, že se mi podařilo zaparkovat bezplatně kousek od centra.
Vydávám se tedy ke kostelíku a po cestě vidím sochu s názvem Homenaje a Las Sardineras a hned o kousek dál fontánu Fuente y monumento de Murrieta. Za ní se rozprostírá malé náměstíčko, kterému v čele vévodí kostel svatého Jiří Iglesia de San Jorge. Velkým parkem, Santurtziko parkea, procházím až k vlakové stanici, kde je totální povyk, něco strašně smrdí a hasičská auta se sjíždějí kolem. Na ranní povyk nemám nějak kapacitu a tak sedám do kavárny, Cafetería Siglo XVIII., naproti nádraží a dávám si zde ranní kávu a tortillu de patatas a přemýšlím, kam se ještě zajdu podívat. Muzea mě neberou, tak si alespoň před nádražím prohlédnu vystavenou historickou lokomotivu a podél řeky Nervión se vydávám pěšky po promenádě až do Portugalete.
Portugalete
Pomalu přicházím do Portugalete, kde mě vítá obří stavba červeného mostu. Konstrukce je to doopravdy monstrózní. Zespodu obdivuji Biskajský most, Bizkaiko Zubia a přemýšlím, že bych se svezla zavěšenou kabinou na druhou stranu. Alespoň takto tu unesco památku vyzkoušela, protože počasí výhledům nepřeje a plošina na vrchu má být dle informací uzavřena, už není hold sezona. Než se stihnu rozmyslet, zda pojedu nebo nepojedu na druhou stranu, spustí se neskutečný slejvák. Držím místo pod střechou a čekám, až to přejde. Ještě bych se chtěla podívat ke katedrále v Portugalete a na výhledy z miradoru. Čekám asi půlhodiny, kdy vydatně prší. Na telefonu mi svítí nápis slunečno a vůbec žádný náznak toho, že by mělo dál vydatně pršet. Když se déšť zmírní, vydávám se ke katedrále, protože už nechci ani minutu déle stát vedle divného člověka, který se tam objevil.
Hurá ke katedrále, Andra Maria basilika. Po cestě vidím nápis Portugalete spolu s mostem si udělám fotku, obloha na druhém konci vypadá, jako by neznala, co je to déšť. Ale tam, kde jsem já, stále prší. Cesta ke katedrále je do kopečka, ale výhledy z miradoru za to stojí. Bohužel katedrála je zavřená a ani po půlhodinovém čekání se nic neděje. Docela zklamaná jdu zpět k mostu, že si tam alespoň koupím pohled nebo magnetku. Pán teprve začíná otevírat obchod a tak se porozhlížím déle, co bych si vybrala. Nakonec k pokladně nesu 3 pohledy a jednu magnetku. Platba pouze kartou, že pokladna mu nejde otevřít. Nevadí. Zatímco tam s tím chvíli zápasí, tak se ptám, zda je pravda, že vyhlídková plošina na mostě je uzavřena a on, že ne, zda tam chci, tak to jde. To si piš, že tam chci! Jestli něco, co mě fascinuje, tak jsou to letadla a mosty. Vstupné je 10€ a nahoru se jede výtahem. Venku se mezitím vyjasnilo a k tomuto výstupu mi nebe ukazuje svou modrou barvu. Lépe to vyjít fakt nemohlo! Výhledy jsou úžasný, klepou se mi nohy, je to vážně vejška! Dolů sjíždím opět výtahem a jdu se na chvíli projít po čtvrti Getaxo. Z vrchu mostu uvidíte kostel Iglesia de Nuestra Señora de las Mercedes a Parroquia De Santa Ana. Ani k nim nemusíte jít. Můžete naopak kouknout na to, jak je most upevněn a projít si venkovní expozici o dalších různých mostech. Zpět už tou závěsnou kabinou, která vozí lidi, cyklisty a i auta! Pro mě úplně dokonalý zážitek. Most lepší lákadlo než přilehlé muzeum Rialia, Rialia – Museo de la Industria.
Pokračujeme dál, směr Bilbao
Do velkého města přijíždím v odpoledních hodinách a jedu podle navigace hledat místo, kde zaparkuju vůz. Našla jsem si na mapách místo označené jako parkovací dům a jiné jsem nehledala. Recenze byly tak nějak v normálu a bylo to blízko ubytování. Nedopadlo to dobře. Když jsem vjela dovnitř, vypadalo to tam jako garáž, kde bylo mnoho aut naskládaných jako tetris. Docela šok, že bych tady měla nechat auto z autopůjčovny!? Hned se přihnal odněkud chlap, a co tam chci. Tak říkám, že zaparkovat, ale asi mám špatnou adresu, že tohle není parkovací podzemní dům. A on, že je. Ptám se na cenu a on jak dlouho tam budu, tak říkám, že do rána určitě ano. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit…Cenu řekl, nízká nebyla, ale s tím jsem tak nějak počítala. Velký vykřičník se mi objevil v momentě, kdy mi řekl, kam mám zaparkovat a že mu tam mám nechat klíče. To jako vážně!? Od auta z autopůjčovny? No to v žádným případě! Ihned jsem hodila věci zpět do auta a řekla mu, že klíče mu dát nemohu, že je to auto z autopůjčovny a že si najdu jiné parkování. Ihned jsem vyjela ven. Byl velmi nasraný, ke konci už nepříjemný, a kdyby tam nebyl další člověk (který vypadal, že si přišel pro opravený vůz), kdo ví, co by se mohlo stát. Vyjela jsem ven a na první křižovatce jsem začala hledat na mapě parkování. Nakonec jsem po cestě viděla zelenou zónu a tak jsem si řekla, že bych to tam na chvíli nechala, podle ceny. Nicméně, poučení i pro vás, auto z autopůjčovny v této zelené zóně nenecháte. Je výslovně určena obyvatelům města a podle SPZ parkovací automat buď schválí možnost zaparkovat, nebo ne. Jedna paní, která platila přede mnou, se mi snažila pomoc, ale nepodařilo se. Auto z autopůjčovny je vyloučeno v těchto zónách a tečka. Cizinče, běž si hledat jiné místo! Nepovedlo se mi zaparkovat v zelené, ale ani modré zóně a v červené už vůbec. Také tam naleznete kombinaci všech různých barev označující zóny. Do dneška jsem nepřišla na to, jaká barva je pro koho.
Nicméně jsem si chvíli poseděla v autě a hledala jsem nejbližší parkování. Našla jsem jedno blízko, sice kolem staveniště, ale vjet se tam dalo, tarif byl za necelých 20 hodin stání kolem 16€, což byla cena úplně stejná jako u divnýho chlapa.
Z auta jsem si vzala úplně všechny věci, že si je na hostelu pobalím. Bohužel hostel, co jsem si zamluvila, neměl vůbec žádné prostory na to, aby si člověk mohl v klidu zabalit batoh. Celkově hodnotím 5 z 10, protože to byly kapsle, které se daly zavřít, a sice tam byla zima, ale spalo se mi dobře. Sprchy nic moc, interiér už toho měl za sebou docela dost. Ale vypadalo to tam jako na vesmírný lodi, když byla místnost nasvícena modře. Nápad dobrý, ale chtělo by to trošku víc udržovat. Optimi Rooms za mě teda spíš průměr. K zabalení věcí mi nakonec posloužil kufr auta v podzemních garážích.
Pobyt v Bilbau nezačal úplně poklidně. Zabalila jsem si na hostalu věci a našla si bus do historického centra města. Nebylo to zrovna nejblíž. A tak u řidiče kupuju lístek za euro padesát a za 12 minut vystupuju u mostu, který vede do casco viejo, stačí jen přejít.
Co ale upoutá mojí pozornost je budova na druhé straně řeky, koukám do mapy a hledám, co by to mohlo být. Nese název La Concordia Geltokia a jedná se o železniční stanici. Ihned jak dokončím procházku po historickém centru, tak se tam dojdu podívat. Za zády mám honosnou budovu divadla Arriaga Antzokia. Za rušnou křižovatkou a kouskem zeleně vykukuje špička kostela San Nikolas eliza. Mé kroky směřují za davem na náměstí Plaza Nueva. Pomalu začínám cítit to pohlcení úzkými uličkami, které jsem si vážně užila. Prochodila jsem tuhle část křížem krážem a stále bylo co objevovat. Barevné vysoké budovy, nazdobené balkón a malé náměstíčka. Mělo to své kouzlo.
Hlavním lákadlem je katedrála, Bilboko Donejakue Katedrala, která se nachází na náměstí Plaza de Santiago, hlavním symbolem je poutník s mušlí. Už tu máme zase Camino. Katedrála svatého Jakuba je nejstarší kostel v Bilbau. Nachází se v samém srdci starého města a je významnou zastávkou na severní trase Svatojakubské pouti (Camino del Norte). Na místě dnešní katedrály stála už ve 12. století menší farní kaple zasvěcená sv. Jakubovi. Současná gotická stavba pochází převážně ze 14. až 15. století, i když byla v průběhu staletí mnohokrát přestavěna. Stavba je gotická s pozdějšími neogotickými úpravami. Jedná se o trojlodní stavbu ve tvaru latinského kříže s mnoho klenbami a vitrážemi. Vstupné pro dospělého činí 10€, pro poutníky 5€, pokud předloží platný kredenciál. Vstupenka je jak do katedrály, tak i do kostela Antxon Deunaren Eliza, nezapomeňte si říct o audio průvodce, jsou v ceně. Kostel se nachází na nábřeží vedle tržnice Ribera. Kostel jsem stihla těsně před zavíračkou, ale otevřenou tržnici už ne. Jen jsem obhlídla budovu zvenčí a nakoukla dovnitř na krásně malované vitráže.
Počasí přálo, tak jsem vyrazila na vyhlídku Mirador de Solokoetxe, nahoru jsem převýšení zdolala po schodech a část po eskalátorech. Na vyhlídku se dostanete i výtahem, ale z jiné části, než jsem přišla já. Ten jsem využila na cestu dolů pro návrat zpět do historického centra.
A to poslední, co jsem předtím jen přešla, tak jsem si dodala odvahy a jako turista nakráčela do místní historické knihovny Bidebarrietako Liburutegi nagusia. Budovu jsem okukovala zvenčí, když jsem si procházela uličky, ale bylo mi blbý se tam pozvat. Nicméně dalším davům to přišlo normální. Ještě, že jsem šla. Knihovna v historické budově s velkým sálem pro přednášky, krásně zdobené vitráže, malované zdi a stropy. Počítačová místnost bylo asi to jediné moderní, co tam bylo. A co by si tam člověk mohl půjčit? Kromě knih, tak tam měli i sekci s CD, DVD a i kazety.
Odpoledne až do večerního přívalového deště strávím ve městě a nakonec si beru opět MHD a jedu zpět na ubytování. Ale stále ve mně neutichá ten hlásek „ještě si neviděla všechno, co si chtěla a tak nakonec po rychlé večeři a pobytu v suchu ještě razím ven. Kupuju si ještě jeden lístek a jedu do části města, kde se nachází Puppy, květinové dílo ve tvaru psa. S tím, že kouknu i na moderní stavbu Guggenheim muzeum. Trochu povystoupení z busu bloudím a procházím velmi moderní čtvrtí s vysokými stavbami, které jsou celé prosklené. Nakonec k muzeu přicházím zezadu. Už se stmívá. Hodně si zajdu, než najdu vstup, u kterého se má nacházet Puppy. Z blízka pozoruju mohutný moderní most Puente de la Salve a dál nahoru ke vchodu stoupám po schodech. Nakonec stanu před vstupem a je mi z toho všeho smutno. Puppy je pod lešením a kolem je jen expozice o tom, jak vypadal pár let zpět, jaký je uvnitř zavlažovací systém a jaké kytky tam dávají.
Na ubytování se vracím po moderní třídě, shlédnu ještě jeden kostelík a pozoruju davy, jak se ženou vstříc hospodám. Nemám ani náladu si jít někam sednout. Tenhle výlet byl hezký, ale náročný a toužím po odpočinku, protože další den mě čeká odlet v odpoledních hodinách a příjezd domů je v otazníku.
Den pátý, úprk z města do přírody
Ráno se budím kolem 7:30, dokonce jsem se v kapsli i vyspala. Slyším štrachání a tak bude asi nejvyšší čas opustit ubytování. Nakonec ještě rychle zabalím část batohu, posnídám a jdu udělat checkout. Venku prší. To by už nebylo to správné ráno bez deště na severu Španělska.
V podzemních garážích hledám vstup, protože hlavní vchod, kterým jsem včera vyšla je uzavřen. Pověsím bundu na sedačku a vydávám se najít automat, kde zaplatím parkování. Rychle pak opouštím město. Nevím, kam jedu, ale chci pryč z města. Plánovanou vyhlídku nad městem vypouštím z programu. Prší vydatně a kolem města leží mlha. To nebude nic vidět…
Za městem vjíždím do kolony a tou se pohybuju asi půlhodiny k pobřeží. Místo jsem zadala nějaké parkoviště u větrného mlýna. Nakonec se ukázalo, že to byla dobrá volba. Zaparkovala jsem a přestalo pršet. Teď si užiju chvíli na pobřeží za Bilbaem a pak se vydám do Mercadony na nákup dobrot domů a taky na obídek pro mě. Plán krásný.
Z parkoviště se vydávám k mlýnu Molino Aixerrota a po cestě pozoruju městečko a pláž Arrigunagako Hondartza pod útesem na kterém se právě nacházím. Rozhled do krajiny úžasný a sluníčko na cestě na oblohu. Aixerrota Bidea takový název nese tato oblast pro pěší turistiku. Vydávám se i na druhou stranu od parkoviště a to k ruinám pevnosti Galeako gotortokia. Kousek od ní se tyčí maják Galea Lurmuturreko begiratokia. Turistické informace nacházím na informační tabuli a zjišťuju, že tato stezka je součástí GR 123 a ještě dál jsou nějaké další zajímavosti. Zkouším pomocí QR kódu na tabuli zjistit jaké to jsou. Stránky se sice načtou, ale nefungují, tak alespoň v mapě hledám ty podivné názvy dalších míst. A hle, ono to vypadá docela zajímavě. Vypadá to, že na dopoledne mám program zajištěný! Já se bála, že nebudu mít co dělat.
S novými informacemi se vracím zpět k autu a plánuju si udělat výlet na další místa, která jsem si právě zaznačila v mapě. Pojedu se podívat na pár pláží, ostré útesy a divoké vlny. Počasí na to je a doufám, že i nadále vydrží.
Dle mapy sleduju cestu, která mě vede k pláži Gorrondatxe hondartza. Parkuji na úplně novém parkovišti a pomalu sestupuju dolů do údolí mezi útesy. Vpravo ostré skaliska, přede mnou otevřené moře, které posílá v pravidelných intervalech vlnky ke břehu a vlevo v dáli turbíny větrné elektrárny. Pohled je to úžasný a tak si tam tu chvíli sama se sebou užívám, ale dále nesestupuju. Jsem sama a přes všechny výstražný cedule se zákazy to nebudu pokoušet. Mám v plánu ještě jedno místo a tím je pláž Barriko hondartza. Vjíždím na další parkoviště a hledám, kam mám jít, abych viděla ten úžasný výhled, co je na všech fotkách, které toto místo doprovázejí. Sestupuji níž a tam je cosi jako vyhlídka. Je to úžasné, nemám slov, jen stojím ve větru a čučím do dáli. Nad hlavou už sice nemám sluníčko, ale i tak je to magické místo. Potkávám tu asi 5 lidí, na vyhlídce stojí pár, za chvíli přijíždí paní na kole a vydává se po schodech dolů na pláž. Ve vlnách surfuje surfař a na pláži dole se prochází jedna osoba. I přes všechny cedule se zákazy sestupuju dolů, ale jen do půlky, protože to pak budu muset zase jít nahoru a už mi moc času nezbývá. Tohle místo se mi na fotkách velmi líbilo, na vlastní voči jsem si ho zamilovala.
Nakonec se s ním loučím a razím ještě kousek dál. Potkávám i vesničku, kde bych zastavila, ale není kde. Nakonec dorážím do posledního místa celého výletu a to k další pláži s promenádou Gorlizeko hondartza.
Na zpáteční cestě k autu mi začíná pršet a to znamená jediné. Najít Mercadonu, udělat nákup a najíst se. Taky zabalit nákup do batohu a udělat nový balící systém, protože toho mám zase moc. Nejde to ale podle plánu a sleduju objížďku, kterou mapa ani nezná, doufám, že dojedu včas. Cesta se mi velmi protáhla, ale už jsem asi 20 kilometrů. První benzínka na obzoru, ihned dotankovat a pokračovat v cestě. Benzínky Galp nemám ráda, protože jsou drahé a většinou u letiště. Nicméně tentokrát jsem trefila na jednu, která na tom nebyla tak. Dokonce měla i servis, že natankujou za vás. Tak jsem si u pána alespoň koupila kafe a vyrazila směr autopůjčovna. Vzhledem k tomu, že auto byl jeden velký chlívek, tak jsem ho před vrácením ještě zajela vyluxovat (dělám to vždy, abych se vyhla nějakým nečekaným poplatkům v hvězdičce pod čarou). Pro jistotu jsem otřela i velké šmouhy zvenčí a snažila se zbavit nečistoty místo, které se mi podařilo trochu odřít. Pojištění sice mám, ale nemusí to být hned vidět…
Do autopůjčovny jsem dojela za deště, auto vrátila, počkala si na potvrzení o vrácení zálohy. Vše bylo v pořádku a mohla jsem se těšit na cestu na letiště. Vyrazili jsme svozovým minivanem. V letištní hale nastaly poslední úpravy batohu, aby se tam toho víc vešlo, dopila jsem vodu a vydala se na security kontrolu. Má poslední zastávka je jak jinak než v duty free zóně, beru 3 vína a jeden místní cider, který jsem si nestihla nikde dát, protože jsem řídila. A vydala se hledat gate. Tam jsem si drze ulovila zásuvku a dopřála telefonu chvíli klidu a pozorovala, jak pomalu přichází další cestovatelé.
Let do Prahy byl o 25 minut opožděn, ale byl pohodový. V Praze byl trochu stres, protože mi ujel vlak a musela jsem na ten poslední dlouho čekat. Příjezd druhý den v 0:30 mě nějak nenadchnul, ale co se dalo dělat. Kolem druhé jsem už ležela v posteli a snažila se něco naspat. Budík se rozezněl v 5:50 a byl čas jít do práce. Sice unavená, ale spokojená, že jsem zase viděla jinou část Španělska a rozšířila si tak povědomí, že to není jen vyprahlá placka, ale i krásně hornatá zelená země.