Next stop: Washington, D.C.
DEN 7
Po týdnu cestování a poznávání bylo na čase se přesunout dále. Opouštíme velkoměsto New York a prozatím se s ním loučíme. Další zastávka Washington, DC! Cestovat na doporučení je hned snadnější. Ale obnáší to také to dobrodružství, to napětí, zda jste udělali správně. I já jsem tentokrát dala na rady již Amerikou zkušených a na první jízdu jsem zvolila Greyhound bus, právě na doporučení. Cesta standardně trvá 7,5 hodiny, ale podařilo se vychytat nějaký express bus, bez zastávek, který to stihne za 4 hodiny. Je to milé. Nedokážu si představit 8 hodin v autobuse, co by stavěl všude. Šlo nám o to se přesunout, co nejrychleji. Cenově to bylo rozdílné, ale ne zase až tak moc.
Koupit jízdenku online zvládne každý, ale jak americkému systému vysvětlit, že má člověk credit card nebo debit card ještě ke všemu z Čech, když oni to mají úplně naopak. Byl to boj, ale napodruhé to vždy projde, nevím proč, ale povedlo se vždy při placení v obchodě a i při koupi jízdenky online. Kromě toho, že ten jejich systém chce hromadu nepotřebných údajů, jako je třeba adresa (ano, ta americká) nebo americké telefonní číslo – české to nevzalo ani v jednom formátu. Ale vše se dá obejít a není to tak podstatné, prostě si půjčíte cizí číslo, třeba číslo ubytování. Po koupi jízdenky přijde email s potvrzením a jízdenkami a hlavně adresou, kde je autobusové nádraží. Tu nikde člověk nenajde, dokud nekoupí jízdenku, jasně, že místní jsou už znalí to všechno vědí. Další vymožeností a pro mě velkým překvapením je to, že 2 hodiny před odjezdem autobusu se musí udělat online check-in, ano čtete správně, check-in na bus. Probíhá to ve směs úplně stejně jako na letadlo, prostě jde jen o to potvrdit, že vážně jedete a ono vám to přiřadí sedadla.
Když jsem u toho velkého využívání telefonu, různých stránek a aplikací pro cestování. Tak jsem dříve dostala i hodně dotazů, zda jsem měla problém s mobilem – jako přihlášení se do jejich sítě, že se to občas děje, že naše distribuce telefonů nemá nějaké to rozhraní. Nevyznám se v tom. Přiznávám, že tohle jsem vážně neřešila, problém nebyl (snad jen v tom volání z českého čísla na americké), signál jsem vždy měla, připojení k internetu jsem využívala jen na wifi, o nějaké přihlášení na data jsem se ani nepokoušela. Ano, tenkrát jsem byla jablíčkář a asi tento druh telefonů s americkým rozhraním nemá problém. Ale nejsem IT odborník. 🙂
Adresu máme, check-in na bus taky a teď najít autobusové nádraží a hlavně to správné nástupiště. Když nás navigace dovede na místo určení, jdu se raději ujistit, zda jsem dobře. Sice časovou rezervu mám, ale člověk nikdy neví a doopravdy si nechce nechat ujet jeden z posledních rychlo spojů. Pán u okýnka mi sděluje, že jsou to ty druhý dveře za rohem, tak nic no… Pokus číslo 2. Když jsem už vlezla do správný budovy, znovu se radši ptám, kde se nachází zastávky Greyhound busu. Po eskalátorech dolu. První patro do podzemí za mnou, odjezdy Greyhoundu nikde, x desítek dalších společností ano. Ale je tam stánek Greyhoundu. Ví, tak ještě jedno patro navíc do podzemí. Pro velký úspěch už je tam požadovaná společnost, ale opakujeme jízdu ještě o patro dolů. Už konečně vidím posuvné dveře s nápisem Greyhound a cílová destinace Washington, DC.
Autobus je tu a ukazujeme jízdenky a odevzdáváme kufry, nastupujeme a s sebou na palubu si bereme jen malý batůžek. Cesta může začít. Bus má wifi, super. Ale nejde, tak nic, nevadí, mapu si prohlédnu, až to půjde… Po chvíli zkoušení se rozběhne, alespoň na mizerné odeslání zprávy po messengeru a informování, že žijeme a jedeme dál, to stačí. Máme fajn řidiče, kterej je tak happy, že nevím, co si před cestou šlehnul! Vítá nás na palubě a sděluje, že za 2 hodiny bude zastávka na 15-20 minut na WC a na občerstvení. Ani ne za 20 minut opouštíme nějakým podzemním tunelem New York.
Stavíme v Delaware na slibovanou pauzu.
Cesta pokračuje.
Jsme na místě. Vystupujeme a shledáváme se svým zavazadlem. Jsme v nějakých patrových garážích, kde stojí i auta. Vypadá to jako veřejné parkoviště a ne jako autobusové nádraží. Po probloudění do hlavní budovy jsme v nějakém multi objektu – autobusové nádraží, garáže, i vlakové nádraží v jednom. Ve velké a prostorné hale jsou obchůdky, s jídlem převážně. Garáže čili autobusové nádraží, říkejte tomu, jak chcete, jsou otevřené a z venku prosvitují dovnitř sluneční paprsky. Vypadá to na krásné počasí. Začíná dobrodružství, najdi autobusovou zastávku s číslem 96. Jediný bus, který nás odveze v těchto odpoledních hodinách k ubytování, které se nachází asi 5 km opodál. Lidi jsou ochotní, potkávám slečnu, která sice neví, ale snaží se nám to najít na mapách. Posílá nás dál po ulici a už vidím zastávku. Dokonce tu správnou! Washington je úplně ucpaný, všichni stojí a troubí, kolony se nehnou a čekáme na bus půl hodiny, za tu dobu už měli přijet nejmíň dva… Bus přijíždí. Nastupujeme a ptám se řidiče, kolik stojí jízda. Ten jen pokyne, ať si sedneme. Než to stihneme, už se cpe mezi ostatní auta a jede vzhůru do kopce. Honí se mi hlavou, že když to má asi zpoždění, tak se jede zadarmo, nevím, nikde se radši neptám. Jízdné se platí buď při nástupu do kasičky (připravte si to přesně) nebo se přikládá předem dobytá karta. Na mapě sleduji, kde jsme a zda se blížíme k bodu, kde je ubytování. Každá zastávka je na znamení, tahá se za provázek, který vede kolem celého interiéru autobusu, je žlutý a nepřehlédnutelný. Po zatažení se rozsvítí STOP. Pokud nikdo nevystupuje, tak se na bus mává (to mi připomnělo cestování po Itálii a Bulharsku – hlavně pořádně mávejte) 🙂
Vystupujeme a hledáme ubytování. Mapa hlásí, že ubytování je kousek. Nenacházím, nevidím a v tu chvíli se otevřou úzké dveře a vyjde pár mladíků s batůžkama. Číslo popisné sedí, ubytování nalezeno. Zhodnotím, že teda nic moc, ale dobrý až na ty černochy, co se tam povalujou ve společenské místnosti a koukají na televizi. Cenově dostupné a zároveň něco dobře dostupné do centra (chápej jako na přespání dobrý, bus hned u ubytování a jede přímo k výchozímu bodu)… člověk si nemůže moc vybírat, jedná se o studentskou ubytovnu. Po ubytování se vypravuji ještě shlédnout katedrálu, která je od ubytování rovný 3 km do kopce a pomalu se šeří. Autobus by tam taky jel, ale když má takový zpoždění, jdu radši pěšky. Celý den jsem seděla v autobuse, v MHD a tak. V půlce cesty se spolucestovatelka uráží, že je to do kopce a že se vrátíme. Pro mě, nepřipadá v úvahu. Dávám jí tedy klíče a uličkami podle navigace uháním vpřed, i když už za tmy. Dorazila jsem k objektu, kde se má nacházet katedrála. Je tam i škola a nějaké další studijní centrum. Katedrála byla už zavřená, ale alespoň se podívat z venku. A přes skleněné dveře nahlédnout dovnitř. Strávila jsem tam asi půl hodiny, už padla tma a začaly se rozsvěcovat lampy. Mě ještě čekala cesta zpět. Katedrála i jen zvenčí za to rozhodně stála, jedná se o gotickou kamennou stavbu (Washington National Cathedral, Katedrála svatého Petra a Pavla ve Wisconsinu) s rozsáhlým parkem a školou/ vzdělávacím centrem možná.
Naštěstí cesta zpět byla z kopce. Rozhodnutá, že půjdu po úplně stejné cestě, nakonec nedopadla úplně dobře. Sešla jsem o pár ulic jinam. Nevím, jak a ani kde jsem udělala tu chybu, ale nezašla jsem si moc. Naopak jsem se dostala do zajímavé čtvrti – velmi moderní a honosné. Krásně zdobené domečky měli ještě výzdobu po Halloweenu. Dýně a strašidla, dekorace laděné do oranžovočerné a venku skoro nikdo. Po návratu jsem dotázaná, jak to tam vypadalo. Mně se líbilo. V duchu si říkám „Konečně jsem jednu chvíli byla sama.“
DEN 8
Den osmý byl akční. Pěší túra po DC, jinak tento den ani nazvat nemůžu, takový pěší půlmaratón. Podle chytré aplikace (ano, 2017 měl už iPhone počítadlo vzdálenosti) to bylo pěkných 23,5 km ☺. Počasí nám vyloženě přálo, bylo teplo a slunečno, 17 stupňů nám hlásila předpověď. Chtěla jsem vidět všechno, co tam mají a co lze vidět. Bylo mi jasné, že Pentagon bude asi nic moc při pohledu z ulice a tudíž jsem se k němu ani nehnala. Přiznám, že ani Arlington jsem nenavštívila. Nebyl daleko, ale asi mi to z těch filmů a seriálů nějak stačilo…
Den začal v parku před autobusovým nádražím, kde jsme den předtím nastoupili na autobus směr ubytování. Od nádraží až ke Kapitolu. Před nádražím nemůže člověk minout Zvon svobody (Liberty Bell) a za ním už hrdě vykukuje kopule Kapitolu. Podzim hraje všemi barvami a listí na stromech hlásá hrdě blížící se podzim, také konečně změna od mohutných výškových budov.
Po promenádě míjím po levé ruce Supreme of Justice, tedy Vrchní soud a i Parlament, pomalu přicházím ke Kapitolu. Jsem ohromena tím, jak je veliký, lesklý a ve slunci odráží paprsky, blýská se na všechny strany. Neschopna slova koukám na tu bílou obří stavbu, co se tyčí přede mnou… jsem v DC, stojím před Kapitolem, nějak tomu nemohu uvěřit. Kolem stojí policejní auta, asi se uvnitř něco konalo nebo bude konat, pro dnešek je nepřístupný. Ale to mi nevadí. Cesta pokračuje dál na The Mall, který je neskutečně dlouhý. Obejít Kapitol splněno, spatřen i z druhé strany. Po půli cesty je nutná zastávka u Pomníku na světovou válku (WW2) a u Washington monument – ten dlouhý jehlanovitý vysoký sloup uprostřed. Při mé návštěvě byl zavřený a podle cedule zůstane zavřený až do jara 2019. Washington a The Mall si z výšky bohužel neprohlédnu, i když počasí by nám přálo. Člověk nemůže mít všechno.
Celý The Mall končí u Lincoln monument – Lincolnův památník, když se k Lincolnovi postavíte zády, uvidíte celou tu krásu z výšky. Jezírko (The Reflecting pool), Washington monument a dál už nic, protože Kapitol je krásně schovaný za kopečkem. K tomuto rozmístění měl Enfant svůj důvod. Toto město mě uchvátilo nejen ve filmech a seriálech, ale také v ten moment, kdy jsem otevřela knížku Posvátná geometrie Washingtonu – integrita a síla původního plánu od Nicholase Manna, vydáno nakladatelstvím Eminent v kategorii Tajné dějiny světa. Doporučuji tuto knihu, stojí za přečtení, obsahuje plno zajímavostí, map a nákresů… Proč vlastně Washington DC vypadá nyní, tak jak to bylo před dávnou dobou navrženo?
Po procházce po The Mall jsem si vzpomněla na jeden z prvních dílu seriálu Bones – Sběratelé kostí, kde se Booth setkává s Kůstkou. Je to právě na Mallu a ona se málem opaří kafem a Booth jí „zachrání“. V tu mi v hlavě bliklo, že celý tento seriál je vlastně z prostředí DC, takže ta budova, co je v seriálu jako sídlo FBI, tu někde musí být a tak začal lov na FBI budovu. Budova Federal Bureau of Investigation objevena, není ani daleko a hned kousek je Fordovo divadlo, kde byl spáchán atentát na Lincolna. Budova FBI je fakt stejná jako v tom seriálu, obří hranatá a zaterasený má každý vchod. Dokonce i na parkoviště. Jen by mě zajímalo, když Booth vždy skočí do auta, když se něco děje, tak kde by ho v reálným DC mohl mít… Ale nechám toho spekulování o FBI v Bones a přesuneme se na další krásy DC.
V DC chce každý vidět White House – Bílý dům. Doopravdy není o co stát, davy lidí, policie všude, kolem domu žlutá páska s nápisem „police line – do not cross“… Ano, zrovna byl Kačer doma, vrátil se prý z cesty po Asii. A já si říkala, proč nám pořád nad hlavou lítaj helikoptéry, v ulicích stojí policajti a čím blíž k Bílému domu, tím větší ostraha. White House lze spatřit jen z ulice, přístup k němu není možný. Pro lepší představivost Bílého domu si pusťte seriál The House of Cards – je napínavý, plný intrik, lží, boje o moc a politikaření.
Opouštíme okolí Bíleho domu a honosných, moderních a velmi střežených budov kolem a vypravujeme se k Potomac River. Co je u vody tak zajímavého? Přece West Potomac Park – park, ve kterém najdete pomník na Korejsou válku, teda spíš celý komplex, Martina Luthera Kinga (který tam jaksi nebyl, tedy cedule ano) a taky krásný výhled na Washington monument a velký kamenný objekt, co se nazývá pomníkem F. D. Roosvelta, cesta vede kolem Tidal Basin, což je umělá nádrž mezi řekou Potomac a Washingtonským kanálem (součást West Potomac Park). Přes můstek se dostávám do East Potomac Park, kde je Pomník Thomase Jeffersona – Thomas Jefferson Memorial.
Za podívanou stojí i Arlington Memorial Bridge, most který vede od Lincolnova pomníku přes Potomac až k Arlingtonskýmu hřbitovu. Most je to obrovský, na začátku jsou 2 zlatí lvi a lze jej přejít na druhou stranu. Jedná se o velmi frekventovaný úsek.
Po cestě zpátky jsem neminula ani Smithsonian Institution, což je výzkumná a vzdělávací instituce v Spojených státech a její komplex má plno muzeí. Projekt je financovaný vládou USA, dary soukromých dárců a také z publikační a obchodní činnosti (hlavně v oblasti vzdělávání a odborné přípravy). Lze ji i navštívit. Měli malou expozici o Washingtonu a model The Mallu. Hned vedle je Smithsonian Castle.
Po DC se dá nejlépe pohybovat pěšky, ačkoliv je to náročné, je to i zdravé, ale i zdlouhavé. Metro tu taky mají, ale člověk si musí zařídit za 10$ kartu a tu si ještě nabít. Na jeden den to doopravdy nemá cenu. Cena autobusů je nižší než v Philadelphii. Od The Mall je vše v docházkové vzdálenosti 15-20 minut a většina památek je přímo na The Mall. Pokud přeje počasí, tak pěšky to určitě zvládnete. Procházka to bylo dlouhá, ale příjemná. Navíc má člověk možnost projít okolní uličky, trochu se ztratit v nich a užít si město trochu jinak než klasický turistický úprk po památkách. Třeba s hop on/hop off busem – v životě bych tohle nepoužila, ale věřím, že plno lidí bude mít opačný názor.
DEN 9
Ráno se balím, bude to den ve znamení přesunu. Přemístit se do Philadelphie. Je pátek a dobrodružství začíná. Místní MHD přijíždí zpožděná, má sekeru jen 30 minut, což je asi vlastně včas. Stojíme v koloně a popojíždíme uličkami sem a tam. Stále máme čas. Opět vystupujeme na naší staré dobré zastávce, u nádraží a ohlížím se na Kapitol. Říkám si, že ještě jeden pohled z blízka bych si dopřát mohla. Splněno! Cestou k nádraží zjišťuju, že Muzeum Filatelie má otevřeno. Tak když má člověk ještě pár desítek minut. Tak proč ne. Návštěva za mě top. Doporučuji, pokud chcete vidět první známku – Black Penny nebo i další kousky, třeba tu s Elvisem. Dozvíte se zde něco o počátcích pošty a o vzniku známek, od dávné doby až doposud. Jak vlastně funguje pošta, jak se to třídí a dále distribuuje. Od poštovního vlaku, po poštovní kamion až k první ženě, která přeletěla letadlem oceán s poštou do Evropy a mnoho dalšího. Zaujal mě ten jejich přístup k muzeím, ta jejich doslova asi „muzejní filozofie“, vstupné je jen doporučeno, muzea jsou zdarma a pak při odchodu do kasičky je člověk může něčím odměnit, podle jeho spokojenosti či připsat komentář do knihy návštěv, ale taky nemusí, aneb „Spoustu zábavy za jeden dolar!“.
Na nádraží a hledám nástupiště autobusu do Philadelphie. Tentokrát jedeme Megabusem, byl levnější. Než probloudíme halou, kde si stíhám dát oběd v podobě bagety, ještě s předstihem stojíme na „nástupišti“ – čti jako v lajně u čísla uprostřed garáží. Tuto společnost už asi nikdy. Doporučuju fakt Greyhound bus, Megabus nemá třeba wifi připojení, ačkoliv ho slibuje a zásuvky jsou na stropě. US adaptér na EU koncovku tam nedrží a padal mi na hlavu, ani spolucestovatelka neměla lepší kousek. V tom případě nechápu společnost Apple, proč dělá tak krátký kabely ☺
Cesta utíkala docela pomalu, ale je jen na 2 hodiny a staví se v Baltimoru – těžební městečko, těžkej průmysl, soudím podle toho, co jsem viděla z autobusu. Na internetu vypadá moc krásně, když je večer osvětlený… Ale to třeba někdy příště, kdo ví! A Americký Budvar? No, škoda slov!
Přijíždíme do Filadelfie, autobus staví úplně někde jinde. Všude jsou kolony, hodně aut a hlavně samý staveniště. Řidič oznámí, že se vystupuje, vyháže kufry na jednu hromadu a rychle s autobusem mizí. Už je večer a tma. Vysadil nás někde u staveniště. Teda později zjištěno, že se jedná o vlakové nádraží.
A putování Filadelfií a s příběhem plného stresu si necháme na příště. Máte se na co těšit!
