24 hodin v Kodani

Opět se přesuneme do roku 2019. Jak jsem už v minulém článku naznačila, že se ráda jezdím na jaře ohřát na teplé a slunné místa, tak tento rok byl spíš ve znamení mrznutí na severu…

Na konci ledna 2019 jsem „spáchala“ svůj první šílený plán. Mám na mysli ten zážitek na 32 hodin do Londýna. Dny s příchodem jara se prodlužují a pomalu se mé cesty se naopak zase zkracují. Šílený nápad, který se v mé hlavě, zrodil jen pár týdnu po návratu z Londýna. Pracovně i školně vytížena jsem si nemohla dovolit nějakou dlouhou dovolenou. Škola 5 dní v týdnu, každý den alespoň něco… A pracovní rozložení směn na 12 hodin denně (den/noc turnus) tomu také nenapomáhalo a tak jsem se z původních 32 hodin dostala na 24 hodin. Londýn jsem vyměnila za Kodaň. V čem není až tak velký rozdíl mezi Londýnem a Kodaní, tak je to oboje tak nějak na severu a je tam zima. Za stát lega, ve kterém jsem nikdy nebyla, nic moc jsem o něm nevěděla (z hlediska historie, zvyků a tradic) a jazyk úplně neznámý.

V životě jsem v Dánsku nebyla, a proto toto byla výzva, kterou jsem s chutí přijala. Kombinace výhodné letenky a velmi lákavého krátkého časového úseku vzala za své. Mé okolí už takové nadšení nesdílelo. „24 hodin v Kodani? Co tam budeme dělat? Nic nestihneme, nic neuvidíme, je tam zima a nikam se mi nechce.“ Myslela jsem si své a to úplně pravý opak. Po setkání převážně s opovrhnutím jsem se rozhodla vyrazit sama. Holka na cestách? A sama? Sesypala se na mě další vlna káravých pohledů a ještě víc otázek zda jsem při smyslech a psychicky zdráva. 😂 Občas ten zdravý rozum prostě uteče…

A tak jsem ráno sedla v Praze (PRG, ano zase) na letadlo a za hodinu a asi deset minut jsem byla na letišti v Kodani (CPH). Bylo to tam jedno velké staveniště, vůbec jsem si nedokázala představit, kam se tam večer schovám, až se tam pojedu vyspat a počkat si na svůj ranní odlet do Prahy. V hloubi duše sem doufala, že se něco najde. Kdyby nenašlo, byla by to velmi dlouhá a pravděpodobně i chladná noc někde venku alá místní bezdomka. V tento moment nebylo na čase řešit, co bude večer, když teprve bylo ráno a přede mnou celý den plný nadcházejícího dobrodružství. První úkol byl dostat se do centra.

Do centra vede z letiště jediná linka, ta je žlutá. Cesta trvala asi 15 minut a bylo to velmi zajímavé. Člověk si počká na „metro“… Tedy, neříkejme tomu metro ve významu, jako máme v Praze, říkejme tomu kapsle o 2 vagoncích za sebou. Doopravdy jsou malé, ale jezdí velmi často. Dokonce existuje ranní a odpolední špička, kdy cena je stejná, jízdní interval krátký a hlavně platí zákaz přepravování kol v tyto 2 denní intervaly, jinak povoleno. Když tato technicky vymakaná věcička přijede, zastaví na přesně vymezených, asi metr širokých dvířkách u kovové ohrádky, otevřou se dveře „kapsle“, tak i dveře nástupiště. Sednout jsem si chtěla co nejvíc dopředu, protože jsem se dočetla, že tento úkaz nemá řidiče. Takže kapsle bez řidiče, krásná a zároveň děsivá představa moderní technologie. Zážitek je i ten, že to nejdřív jede nad zemí a až pak se to odvážně vrhne pod zem. Na tento zážitek si připravte 36DKK za dospělého na jednu cestu na 3 zóny s platností půl hodiny. Věděla jsem, že pojedu jen 2x, možná 3x, takže celodenní jízdenka se by se mi nevyplatila, ale pokud plánujete zajet si i někam dál než jen do centra, tak je určitě dobré zvážit celodenní jízdné. O aktuálních cenách a všech linkách bude asi nejlepší se informovat přímo na přepravní společnosti zde. V případě krásného počasí jděte pěšky nebo si půjčte kolo, zapadnete tak do místního koloritu splašených cyklistů, o něco víc ukázněnějších než ty v Holandsku 🚴‍♂️🚴‍♀️… A áno všichni šlápnou do pedálů a jedou do práce, do škol… Je jim úplně jedno, že mají šaty, sukně, boty na podpatku, dokonce to zvládají i s kafem v jedné ruce. Asi dánské umění… Myslím, že bych se zvládla přizabít v prvních pár sekundách ☕.

Tam, kde jsem začala svou procházku po Kodani, bylo náměstí Kongres Nytrov, zastávka metra nese úplně stejné jméno, řekla bych, že je to asi nejlepší výchozí bod. Je to tam takové podzemní bludiště, než se člověk vydrápe na povrch zemský. Hned ho do očí praští další staveniště a vedle východu obrovský obchodní dům. Já prostě tyhle věci asi přitahuju. Letiště rozkopaný, první náměstí, co vidím rozkopaný, ulice rozkopaný, u kostela rozkopaný a nakonec Dánské muzeum zavřené, že prý rekonstrukce do leta roku 2020. Jak to dopadlo, to jsem se ještě nedozvěděla.

Kousek od Kongresu Nytrov je asi ta největší dánská atrakce a to Nyhavn, tedy pokud pomineme dánský Legoland v Billundu, kam by bylo určitě také skvělé se jednou podívat. Slepý plavební kanál, odkud vyplouvají lodě pro turisty. Zároveň hodně zakotvených lodí a na každé straně plno barevných domečků. Bylo ráno a východ slunce nad Nyhavnem byl okouzlující. I když počasí bylo pochmurné, ale první sluneční paprsky se draly ven šedivou oblohou. Od vody vždy hodně fouká, ani tady tomu nebylo jinak. Na to že bylo ráno, přibližně někdy mezi 8 a 9 hodinou, tak už bylo venku hodně turistů, i když se jednalo o začátek dubna. Docela mě to překvapilo, ještě není sezóna. Po procházce po Nyhavnu jsem se připletla do davu japonských fotograficky nadaných a skvěle pózujících turistů, které jsem musela asi 3x fotit. Až za chvíli se mi podařilo jim utéct do zahrad, které náleží k paláci Amalienborgu, ze kterých je vidět Opera. Zrovna za ní vycházelo slunce.

Na nádvoří královského paláce Amelienborg jsem opět potkala svou skupinku japonských turistů. Až do večera jsem je už nepotkala. Má cesta směřovala uličkami dále k Frederiks Kirke, kostel byl zavřený, ale z venku krásně zdobený, ani to staveniště kolem tomu tak úplně nevadilo. Po chvíli jsem se tam cítila divně, úplně sama, nikde nikdo, hlavní ulice trochu z ruky. Nikde žádní lidé, dělníci a ani Japonci. Zvláštní to pocit, jako kdybych měla celou Kodaň sama pro sebe. Kousek od Frederiks Kirke se nachází citadela Kastellet, jedná se údajně o jeden z nejzachovalejších hradů na severu Evropy. Je to pozoruhodná stavba, půdorys je pětiúhelník a na každém konci se nachází bašta. Kolem dokola je obklopen hradbami nebo přírodním příkopem s valem. Uvnitř se nachází kostel, přibližně uprostřed a větrný mlýn na okraji u jednoho z valů. Nyní je toto místo bráno jako veřejný park a vstup je dovnitř volný. Brána parku se otevírá s východem slunce a zavírá se západem, jak je všude psáno v průvodcích. Zní to zajímavě, že? Ale zda je tomu tak, tak to doopravdy nevím. Zavřít jsem se tam nenechala a nikde nebyla uvedena přesná otevírací doba. Komplex sám o sobě je rozlehlý, uvnitř nalezneme červeně a žlutě natřené budovy. Za hodinku se dá celý komplex projít pomalým tempem a vychutnat si výhledy na město z valu. Za zmínku stojí i anglikánský kostel, St. Alban’s Church, který se nachází hned vedle Kastellet. Stojí na břehu vodního příkopu, který tento komplex obklopuje a ve vodě se hrdě reflektuje.

A jak bych mohla zapomenout na Malou Mořskou vílu? Den Lille Havfure prý nestojí za to, že je to daleko, že tam je hodně lidí a prostě tak nějak nic moc zážitek. Tohle jsem slyšela před svým odjezdem. Ale být v Kodani a nevidět Malou mořskou vílu by byl prostě hřích, jako v Paříži nevidět Ajfelovku, v New Yorku nevylézt 102 pater na Empire State Building či si v Itálii nedat pizzu. K Malé mořské víle jsem se dostala ještě dopoledne, hned po tom co jsem posvačila jako správný Čech svačinku z domova v parku v Kastellet. 😂 Bylo tam pár lidí, možná tak 20, žádná tlačenice, všichni jsme si spořádaně stoupli do fronty a počkali na chvíli, abychom si ji mohli vyfotit. Odvážnější z nás došli až skoro k ní, do vody se mi doopravdy nechtělo, tak jen bezpečně z břehu. Fotku a selfíčko, všichni jsme si to své splnili a spokojeně odcházeli. Ve finále asi takto, pokud tam člověk nenatrefí na 5 skupin zájezdových autobusů, tak to není tak strašné, jak se říká!

Cesta do Rosenborgu vede kolem Žluté čtvrti čtvrť (Nyboder). Čtvrť, co hraje všemi barvami, teda převážně žluto-hnědou fasádou, (sakra mohla jsem rovnou napsat okrovou) opomenout nejdou ani výrazné zelené okna a hnědočervené okenice. Už se pomalu blížilo 11:30 a to je čas, kdy se na Rosenborgu střídají stráže, teda spíš hudební představení. Hezky hrajou a pochodujou. Vymóděný jsou také na jedničku. Ale jedno mínus to má, nikde není napsáno, že když člověk bude v zahradách Rosenborgu, tak mu utečou druhou stranou směrem jako k botanické zahradě (Botanisk Have) a na hlavní ulici. Tak trochu zklamání, když tam na ně člověk čeká skoro půl hodiny. Přijít dopředu se vyplatí, protože jak se čas blíží, tak i turisté přibývají a pokud chce člověk dobrý výhled, tak je fajn si to místo zabrat dopředu. Ale tou dobou jsem už měla plné břicho místních sladkých koláčků a jak se říká, najedená žena = spokojená žena 😂 Zároveň při čekání jsem si stihla prohlídnout zahrady a i okolí Rosenborgu. Jedná se o poměrně rozsáhlý park se sousoším na různé motivy. Malý zámeček nacházející se v parku je přístupný, ale podle doporučení tam toho moc není (teda je, obrazy a relikvie…) a v dánské historii se vůbec neorientuji, tudíž jsem prohlídku vynechala. Naopak jsem využila krásného, i když chladného, počasí a směřovala své kroky do botanické zahrady, došla jsem tam s úderem poledne.

Botanická zahrada Botanisk Have, podle mého názoru za to stála a mohu jen a jen doporučit. Jezírko, palmový skleník a plno dalších skleníků kolem a pak jedna velká skalka s mnoho druhy kytiček, všechno bylo krásně zelené a pomalu rozkvétající a vítající první jarní dny. Každá kytička měla svou cedulku s popisem druhu, názvu a dalších botanických informací, ale v latině. Bylo tu i hodně možností, kde posedět a odpočinout. Vstup je volný, platí se pouze palmový skleník. Zahrada je otevřena přibližně od 9 do 18 hodin, otevírací doba skleníku se mírně liší. Doporučuji dopředu ověřit. Tato zahrada původně v plánu nebyla, ale nakonec, když jsem viděla, že mi zbývá ještě poměrně dost času, tak proč ji do svého programu nezařadit?

Od botanické zahrady cesta vedla ke Kulaté věži, kterou jsem nechtěla minout. Kulatá věž neboli Rundetaam je takový unikát mezi věžemi. Věž jako věž si představíme, že nás čeká hodně schodů, úzké chodbičky, nějaký výhled na ochozu shora… Jenže dánský král byl pohodlný, za to mu dík, nechal si vystavět tuto věž hned u kostela a do věže jezdil na koni. 🐎 Věž nemá žádné schody, jen točitou spirálovitou chodbu s poměrně vysokými stropy a tudíž není ani tak výrazně vysoká a z venčí snadno přehlédnutelná. Uvnitř je i malá expozice a výhledy akorát v úrovni střech okolních domů. Ale jo, tyčí se nad střechy budov kolem. Na věž je doslova přilepený i kostel Trinitatis Kirke, který je i přístupný, ale vyžaduje zvláštní vstupné. Při výšlapu na Kulatou věž je možné do něj nahlédnout z chodby. Vstup na věž vyjde na 25DKK. Určitě takový unikát se vyplatí spatřit.

Dále nemohu opomenout náměstí s radnicí a velmi zajímavým hotelem, kde by mělo být kousek i Dánské muzeum. Ale při mojí smůle bylo zavřené, že připravují novou letní expozici (léta 2020). Kodaňská katedrál jako stavba, kterou jsem míjela kolem se mi zdála až moc moderní na můj vkus. Zajímavý byl kostel Sankt Petri Kirke, který jsem potkala po cestě, byl poměrně nevýrazný zvenku a i vevnitř se nehonosí nějakou extrémní přezdobeností. Další místa, která stojí za to vidět, jsou to dvě náměstí Gammeltrov a Nytorv, nic moc si nevyfotíte, ale stojí za to si projít uličky kolem. Amagetorv je dalším místem, kde se nachází kostel Svatého ducha, Heligaandskirken.

Než jsem zamířila zpět na Nyhavn, odkud jsem se rozhodla, že se budu plavit lodí, tak jsem zašla na poslední otevřené památky. Už byly tři odpoledne a všechno mělo otevírací dobu do pěti maximálně do šesté odpolední. Prohlédla jsem si komplex Christiansborgu, chtěla jsem se podívat i do paláce, ale poslední prohlídka byla právě ve 3 hodiny. Také na věž. Ale nakonec se výstup nekonal. Nelitovala jsem svého rozhodnutí, protože tam byla velmi dlouhá fronta. A ani se nedivím, bylo už konečně slunečno, to vykompenzovalo to ranní mrholení. Hned vedle Christiansborgu stojí Børsen, česky burza. Budova byla postavena králem Christiánem IV. v letech 1618-1624 a stala se symbolem Kodaně. Také jako symbol obchodního centra metropole. Původně byla Børsen používán jako komoditní burza, sloužila jako jedna z prvních burz v Evropě. Pro více informací o nepřístupném objektu na oficiálních stránkách. K dispozici je i virtuální tour. To teď v této době oceníme. Je to velmi zajímavá budova, soudě pohledem zvenčí a to především střechou, na které se odehrává boj. Naproti přes kanál je kostel Holmens Kirke.

Bylo mezi třetí a čtvrtou odpolední a byl nejvyšší čas se vydat zpět na Nyhavn na tu již zmiňovanou plavbu lodí. Když jsem přišla, místa ještě měli a loď odplouvala za 5 minut. Nevěděla jsem, jak se časově bude vyvíjet moje prohlídka Kodaně, tak jsem si nerezervovala plavbu na určitý čas a doufala, že místa budou. Vyplouvají poměrně často, asi každou půlhodinu. Jazyková kombinace této výpravy byla v dánštině, angličtině a italštině. Odpoledne slunce už pomalu ztrácelo svou sílu a od vody velmi foukalo, ale i přesto to bylo super. Plavba trvala asi hodinu a ukázali nám to nejdůležitější, kam se dalo připlout. Mělo to jednu zastávku a to u Christianborgu a pak se plavilo dále. Rozhodně blíže se člověk k Opeře nedostane a do jejich „státu“ Christianshavn taky ne. Možná ano, ale nesmí se tam fotit, „protože fotky berou duši a kulturu.“ (Možná na tom něco bude.) Je to tam trochu víc fanaticky založený. Z lodi byl vidět jejích slavný kostel Vor Frelsers Kirke, který má věž se schodištěm venku a je velmi honosně zdobený na první pohled.

Odpoledne se chýlilo k večeru a bylo na čase vychutnat si poslední pohledy Nyhavnu a sehant něco k jídlu. Mezitím potkala nějakýho Turka, zážitků není nikdy dost, co chtěl vyfotit, tak jsme se navzájem vyfotili a popovídali, překvapení bylo na mé straně, když povídal, že byl v Praze 3x a jak se mu moc líbí. Už jen to, že jí zná. Pak jsme se rozloučili a popřáli jsme si šťastnou cestu domu a naše cesty se rozešly. Nikdy člověk neví, koho potká. Pak jsem počkala, až se setmí a došla k Opeře z Nyhavnu. Všechno to hrálo mnoha barevnými světly a město se probouzelo k nočnímu životu. Lidé vysedávali na venkovních zahrádkách, zabaleni v dekách a konzumovali místní speciality.

Asi kolem desáté večerní jsem už mířila metrem na letiště. Ve městě se objevili na první pohled pochybní jedinci. Na letiště, tedy na staveniště, kde jsem si kupodivu rychle našla volnýho fleka a moha jsem odpočívat společně s dalšími unavenými cestovateli, kteří postupně začali okupovat další volná místa. Když jsem se v průběhu noci probrala, tak jsem si všimla známých tváří, které jsem to ráno viděla v Praze na letišti anebo v letadle po cestě. Let domů byl klidný, ale už jsem si ten let tak nevychutnala, protože jsem neměla místo u okýnka, byl čas to prospat. Překvapením bylo, že nás do Prahy vezl český kapča ✈👨‍✈️

Vím, že Kodaň toho může nabídnout více než jsem měla možnost spatřit, ale stále si myslím, že na 24 hodin dobrý! Vím, že do Dánska se ještě někdy vrátím. Třeba do legolandu, ale to se ještě uvidí!

Otázka na závěr: Už jste někdy nocovali na letišti? Pokud ano, tak kde to bylo a jak to dopadlo? ✈😀

Abych neměla jen já takové otázky a nezodpověděla je, tak sem s odpovědí. Kromě noci v Kodani jsem už poznala „pohodlné“ madridské letiště MAD, dokonce i terminál 5 na JFK a také jsem si užila pár nočních hodin na bratislavském letišti BTS 😂