750 km severním Portugalskem

Pojďme se společně vypravit na týden do severního Portugalska. Takhle akční týden jsem doopravdy nečekala, když jsem sedala do auta směr vídeňské letiště. Cestu do Vídně má člověk už zmáklou, nejel tam poprvé. Ale i tak s dostatečnou časovou rezervou jsme se plánovali vypravit. Ha ha, vyrazili jsme nakonec s 45minutovým zpožděním. Naštěstí v nočních hodinách jsou silnice prázdné, a tak cesta utíká rychle. Ani počasí si člověk nevybere, a tak za mírného deště jsme dojeli v pořádku do Vídně. Na předem objednaném parkovišti jsme zanechali vůz a vlakem se dopravili na terminál.

Odbavení na letišti probíhalo rychle, jako obvykle, cestuji jen s batohem na zádech. Do chladného a deštivého Portugalska to byla docela výzva, mít všechno teplé a nepromokavé. A tyhle věci nejsou tak skladné jako ty letní. Dva páry bot a 2 bundy, bez toho by se to neobešlo. I tak jsem se vešla do mého batůžku, který rozměrem odpovídá spíš příručnímu kufru, než batohu či kabele s označením „personal item“. Vše klaplo, a to bylo to hlavní.

Zamávali jsme Vídni a těšili se za pár hodin na portugalskou pevninu, až budeme přistávat u Porta. Let byl tak akorát dlouhý, padla nám sedadla v přední části letadla (tam je víc místa na nohy) a i když tvrdili, že letadlo je fully booked, tak jsme měli celou řadu pro sebe. Takže volná místa byla. To rozhodně potěší.

Na letišti v Portu nás čekal shuttle bus, který nás odvezl do autopůjčovny Record go, kde na nás už čekal připravený vůz. Říkejme mu Výstražný kužel čili Výstražný knedlíček, podle toho, jak se mu chtělo či nechtělo jet. Fiat není značka vozu, kterou bych si s radostí zakoupila, a to potvrdila již druhá zkušenost s touto značkou. Na týden jsme vyfasovali troj dveřové oranžové vozidlo značky Fiat 500 Dolce Vita. Jediné pozitivum? Byl vidět opravdu odevšad a na parkovišti se snadno našel, ale ruku na srdce, existují i lepší barvy pro vozidlo.

Vyjeli jsme z autopůjčovny a jak jinak, navigace selhala. Takže malá projížďka kolem autopůjčoven. K něčemu to bylo dobré, alespoň člověk měl čas to auto trochu poznat, jak to jede, kde bere spojka atd…

Pláže a svatyně, den první

První zastávkou dne byla Praia de Ofir. Malá mořská kosa, někdy nazývána i poloostrovem u města Fão s překrásnými písečnými dunami. Přírodní památková rezervace, jak bychom to nazvali u nás – Parque Natural do Litoral Norte – zahrnuje přibližně 6 velkých pláží na pobřeží Atlantiku v této oblasti. Pokud vám bude počasí alespoň trochu přát, určitě se sem vydejte. Projdete se přes písečné duny i po dřevěných chodníčkách až k vyhlídce Miradouro da Restinga do Cávado, odkud je opravdu skvělý výhled. Dokonce i na městečko Esposende a další menší pláž Praia Danumar, kde právě rybáři vytahovali poslední úlovky dne.

Esposende

Druhou zastávkou dne byla pevnina, na kterou jsme koukali z vyhlídky. Městečko Esposende je opravdu malé. Kromě zavřeného námořního muzea Museu Marítimo de Esposende, jsme zde narazili na promenádu zakončenou kostelem Igreja Matriz de Esposende. Asi o 2 kilometry dále se na promenádě u oceánu nachází nápis města a pevnost Forte de São João Baptista. Vojenská pevnost pochází z 17. – 18. století. Původně tvrz měla nepravidelný hvězdicovitý půdorys. Dnes z ní zůstaly dvě věže s bastiony a strážnicemi. Uvnitř nalezneme i maják s válcovou věží, s lucernou a obslužným balkonem. Tato pevnost byla součástí obranného plánu portugalského pobřeží s cílem chránit vstup do zátoky Cávado.

Igreja Nova de São Bartolomeu do Mar

Když jsme projížděli obcí Mar, zaujala nás přední strana kostelíku. První setkání s kachličkovou architekturou – azulejos. Azulejos spatříme i ve Španělsko, konkrétně na jihu Španělska v Andalusii, ale rozšířenější jsou spíše v Portugalsku. Zde se azulejos využívají na fasády domů i kostelů. U kostelů najdeme azulejos znázorňující náboženské výjevy na přední straně, té vstupní. Jsou často modro-bílé, ale najdeme i barevné. Kostel svatého Bartoloměje je kombinací obou druhů kachliček.

Až spatříte x-tý kostel v kachličkové modro-bílé verzi, už tak zajímavý pro vás nebude. A pokud nemá azulejos na vstupní straně, tak uvnitř určitě nějaké budou. Zpětně vzpomínám, že po zkoumání asi sedmého kostela s azulejos už začínáte vybírat, jaký vzor kachliček by se vám hodil do kuchyně či koupelny.

Viana do Castello

Město Viana do Castello nás přivítalo deštivým počasím. Na procházku po historickém centrum to nevypadalo. Tak alespoň vyzkoušet historickou pozemní lanovku/výtah Elevador de Santa Luzia, která tento rok oslavila 100 let od svého vzniku. Při cestě vzhůru lanovka překoná 160 metrů za 7 minut. Je tak nejdelší pozemní lanovkou v Portugalsku. Cesta nahoru a dolů vás vyjde na 3€ a jede cca každých 20 minut mimo sezónu.

Na vrcholku Monte de Santa Luzia, nás čeká katolický kostel, svatyně Santuário do Sagrado Coração de Jesus. Stavba chrámu zasvěceného Santa Luzii a Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu začala v roce 1904 a trvala do roku 1959. Navrhl jej architekt Miguel Ventura Terra a po smrti svého mistra v roce 1919 jej následoval architekt Miguel Nogueira. Je vystavěna v románsko-byzantském slohu, má údajně největší rozetová okna na území Portugalska.

Pokud se nebojíte výšek můžete vystoupat za 2€ do jedné z věží a pokochat se rozhledem na město Viana do Castello. Pro první část výstupu použijete výtah, ale dále budete muset po svých až na vrchol. Chodba to je úzká, točitá a absence zábradlí nemusí každému vyhovovat.

Ponte de Lima

Po cestě do Ponte de Lima nám přišlo SMSkou varování, že v oblasti, kde se pohybujeme bude platit zvýšená výstraha na přívalové deště po dobu následujících 36 hodin. Po shlédnutí této, ne moc optimistické zprávy jsme uvažovali, že se sem ani nevypravíme. Ale když už tak už, mokrý a to durch, jsme doběhli alespoň k římskému mostu Ponte Romana e Medieval a ke kostelíku s azulejos Igreja de Santo António da Torre Velha. Do centra, i když bylo jen za mostem, jsme nešli.

O co jsme přišli? O kostelík, o náměstíčko Paço do Marquês de Ponte de Lima a o věž Torre da Cadeia Velha, která by byla už v době našeho příjezdu zavřená. Věřím, že za krásného počasí může toto místo působit poklidnou atmosférou a strávit slunný den u vody nebo v jednom z parků zní mnohem lépe než se brodit vodou v ulicích…

Po této neplánované koupačče bylo na čase směřovat na ubytování do Bragy. Tak trochu jsme doufali, že tam bude lépe. Po propršeném večeru, noci a ránu to na hezké počasí nevypadalo.

Svatyně, města a přívalový déšť, den druhý

Braga

Probuzení do deštivého rána bylo to poslední, po čem by člověk toužil. Bylo krátce po 6 ranní místního času a já koukala do stropu. Snídaně začínala až v 8 hodin, a tak i když venku prší (a ne málo), jsem se vydala do města sama. Probouzející Braga ještě svítila a sem tam se vyskytl člověk s obřím deštníkem, který si musel říkat, co to tu to bílé strašidlo jen v bundě chce.

Historické centrum není velké, a kromě jedné dlouhé ulice a památek v pár přilehlých uličkách lze najít všechno důležité krásně u sebe. Svou prohlídku jsem začala v místě Chafariz da Praça da República a pokračovala ulicí Rua do Souto. Odběhla jsem si na náměstíčko s nápisem BRAGA a kostelíky Igreja do Hospital ou Igreja de São Marcos a Igreja de Sta. Cruz, které sice byly zavřené, ale krásně nasvětlené. Minula jsem i kapličku Capela e Casa dos Coimbras až jsem doputovala ke katedrále Sé de Braga, která se právě otevírala místním na ranní modlitbu. Vplula jsem dovnitř společně s davem věřících a obdivovala jsem krásně zdobenou katedrálu z 11 až 13. století. Postavena je v různých slozích, má pozdně gotickou vstupní galerii. Pokud nebudete mít štěstí na ranní návštěvu, připravte si 3€ jako vstupné. Po prohlídce je na čase se zase vrátit na hlavní ulici a zastavit se u bývalé vstupní brány Arco da Porta Nova. Na radnici už nebylo moc čas, a tak jsem si zašla ke kostelu s klášterem Convento do Pópulo, který mě vůbec zvenčí nezaujal.

Kam jsem se chtěla podívat, tak to byly zahrady Jardim de Santa Bárbara ve starém arcibiskupském dvoře. Antigo Paço Arquiepiscopal. Déšť zesílil natolik, že jsem byla ráda, že se už vracím na ubytování. Navíc snídaně začala před pár minutami a bylo na čase se vrátit.

Pokud by bylo hezky, což mělo být, v době plánování programu. Tak by jedna ze zastávek vedla i na rozhlednu, která se v Braze nachází – Monumento ao Sagrado Coração de Jesus. Tak třeba tip pro vás, až se zde ocitnete.

Po snídani jsme provedli check-out a vše bylo v pořádku. Jak naivní jsem byla, když jsem dále neověřovala, jak to bylo s platbou… Booking, přes který jsme měli ubytování zarezervované, si platbu z karty nestrhnul, proč tomu tak bylo nevím. Takže jsme ve finále odešli bez zaplacení, ale ne cíleně. Poté, co jsme odjeli asi 10 km za Bragu mi přišla přes Booking zpráva, že jsme odjeli bez zaplacení, že to je s pokutou 45€ a že mám kontaktovat zákaznický servis. Napsala jsem jim, ale jediná odpověď byl automat, že se ozvou do 24hodin. Tudíž úplně zbytečné. Nakonec bylo nutné zkrátit prohlídku na Bom Jesus a vydat se zpět do Bragy, kam jsem doběhla ubytování zaplatit, vyžádala si fakturu a potvrzení o úhradě, kdyby náhodou byl s tím ještě problém.

Bom Jesus do Monte

Římskokatolický svatostánek v Tenões – Bom Jesus do Monte – stojí na kopci Espinho a je významným poutním místem. Dominantní součástí celého areálu je monumentální barokní schodiště překonávající výškový rozdíl 116 metrů. Různé sakrální stavby stály na kopci již od 14. století. Poutní místo zde funguje po dobu více než 600 let. Realizace barokního areálu započala v roce 1722 a to výstavbou spodní části schodů se zastaveními křížové cesty. Stavba samotného chrámu a další části schodů probíhala mezi roky 1784 a 1811. Schodiště zahrnuje vyobrazení pěti smyslů, fontány a sochy. Paralelně se schodištěm byla v roce 1882 postavena lanová dráha. Je unikátní tím, že její pohon obstarává voda. V horní stanici se voda napustí do nádrže v podvozku vagónu a dole se zase vypustí. Od roku 2019 je Bom Jesus do Monte zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Lanovka – Elevador do Bom Jesus do Monte je v provozu i v dnešní době. Můžete se s ní vyvést vzhůru i sjet dolů. Cena za osobu jsou 3€ a určitě by tento zážitek alespoň na jednu cestu neměl člověk vynechat. Na kopci Monte na nás bude čekat bazilika – Confraria do Bom Jesus do Monte. O vyhlídkách pomlčím a o mokrých nohách taky. Počasí rozhodně nepřálo výhledům po okolí. Přívalové deště v této části Portugalska přetrvávaly už pár dní. Všude stála voda, část schodiště pro ty nejlepší výhledy byla zavřená. Asi kvůli bezpečnosti nebo jen proto, aby si turisté zaplatili ještě jízdu lanovkou dolů? Za krásného počasí si nedokážu představit davy lidí, které toto místo navštíví. Při naší návštěvě, za nepříznivého počasí bylo na vrcholku poměrně dost zvídavých cestovatelů.

Monasterio de Tibães

Přes Bragu (kde bylo nutno uhradit ubytování) jsme pokračovali na další náboženský místo. Navigace nás slušně vedla až do bodu, kdy jsme směřovali bambusovým hájem vzhůru a vůbec to nevypadalo, že by se před námi rozestoupil a odhalil krásy monasteria. Když jsme dojeli k podezřele malé kapli a tetka zahlásila odbočte vpravo a tam jen lesní cesta a sráz dolů, nechtělo se mi jí už vůbec věřit. Tetku google jsem vyměnila za jinou navigaci, která si s tím nasměrováním už poradila bravurněji a k zadanému bodu nás dovedla. Dojeli jsme a zůstali s vyděšením koukat, kde to jsme. Monasterio bylo sice před námi, ale takhle ošklivou stavbu jsem už dlouho neviděla. Omítka opadávala, mech rostl, kde mohl a v oknech i na dveřích byly mříže. Poté nás odchytla paní v uniformě (asi strážná), že musíme dovnitř a zaplatit vstupné. Mírný šok, že se do „barabizny“ platí vstupné, ale ani po nahlédnutí dovnitř, jsme se dovnitř nevydali. Na obrázkách to vypadalo velmi odlišně a tak 5€ za vstup nám připadalo velmi drahé.

Údajně Sala do Capítulo je v tomto objektu opravená a také kaple. Claustro do Cemitério je údajně nepřístupné z důvodu rekonstrukce a jak na tom budou zahrady po vydatném dešti, to jsem ani nechtěla domyslet. Pokud toužíte po shlédnutí interiéru, zkuste na google umístit oranžového panáčka do objektu a „projít se“ alespoň takto.

Guimarães

Dorazili jsme do města, kde se zrodilo Portugalsko. Guimarães je historické město, které má zásadní roli při formování Portugalska, a je jedním z nejstarších měst v zemi. Od jeho vzniku uplynulo více než tisíc let a bylo dříve nazýváno Vimaranes. Historické prameny udávají jeho dataci k roku 1096. Město Guimarães je spojováno se základem portugalské národnosti a identity a je známé jako „Kolébka portugalského národa“. 24. června 1128 bylo město dějištěm hlavních politických a vojenských událostí, známé bitvy u São Mamede, která vedla k nezávislosti a vytvoření Portugalska. Z tohoto důvodu je na jedné z věží starých městských hradeb napsáno „zde se zrodilo Portugalsko“ – Aqui Nasceu Portugal, historický a kulturní odkaz pro místní obyvatele a návštěvníky.

Procházka městem a bez vydatného deště byla odměnou za ty předešlé dny. Zaparkovali jsme na ulici za kostelem Igreja e Oratórios de Nossa Senhora da Consolação e Santos Passos, který byl bohužel uzavřený. Ale pokochat jsme se mohli jeho průčelím a jak jinak než s azulejos. Park nebo zahrady, jak si chcete interpretovat název Jardim do Largo República do Brasil, krásně dokreslují atmosféru města. Jsou velmi fotogenické a plné barev. Ať již od zmíněného kostela nebo z druhé strany s ním.

Cestou do centra jsme uviděli zbytky opevnění města. Historické centrum s kostelem Igreja de Nossa Senhora da Oliveira a krásné náměstí s lomeným obloukem, pod kterým se nachází kříž – Padrão do Salado bylo skoro liduprázdné. Kostel Mosteiro de Nossa Senhora da Oliveira byl založen Afonsem Henriquesem a obnoven za vlády Joãa I. jako památka jeho vítězství v bitvě u Aljubarroty v roce 1385. Kostel je známý svou zdobnou věží v manuelském stylu. Známá je také legenda, podle níž byl před ní zasazen olivovník, aby poskytoval olej do oltářních lamp. Strom však nakonec uschl a uhynul. Později na to místo umístil obchodník kříž a olivovník.

Směřovali jsme k hradu, dokud nám počasí přálo. Průchod mezi náměstími podloubím na náměstí Praça de São Tiago nám mapa vůbec neukázala, a přitom to byla parádní zkratka, která měla své kouzlo. Městská radnice s úřadem dnes sídlí v domě starého kláštera Antigo Convento de Santa Clara, který uvidíte po cestě, až budete směřovat k hradu. Zastavte se na chvíli v parku Jardim do Carmo, kde se nachází kostel Igreja Nossa Senhora do Carmo s kaplí Capela a Virgem Maria, Senhora Nossa. Zde jsme mohli nakouknout na malý dvorek s palmami a opět jsme byli odměněni azulejos, ale tentokrát v kombinaci modro-žluto-bílé. To byla změna.

O kousek dále stojí románský hrad – Castelo de Guimarães, založený v 10. století, a rozšířený ve 12. století, kdy se začal využívat jako palác. Říká se, že se zde narodil první portugalský král – Alfons I. Portugalský. V přilehlém parku nalezneme i kapli Igreja de São Miguel do Castelo. Je možné také navštívit dóžecí palác – Paço dos Duques de Bragança, vystavěn v 15. století. V současné době je v muzeu a hlavních místnostech umístěn renesanční nábytek, vlámské tapisérie a perské koberce. Palác je klasifikován jako národní památka a dnes slouží jako oficiální sídlo prezidenta republiky. Za naší návštěvy zde byla instalace pódia a příprava na nějakou akci. I tak bylo možné palác navštívit, ale připravované podium tomu nedodalo tu správnou atmosféru.

Prošli jsme se městem a poté směřovali do Vila Real, malého městečka poblíž známého zámku.

Pohádkový zámeček a památky měst, den třetí

Vila Real a Casa do Mateus

Pokud čekáte, že se zde dá toho hodně vidět, tak vás asi zklamu. Kromě dobře ukryté katedrály – Sé Catedral de Vila Real z roku 1424. Která byla postavena dominikánskými mnichy z Guimarães, kteří získali královskou licenci na stavbu kláštera mimo městské hradby. Katedrále je známá i jako kostel São Domingos a je vystaven v pozdně gotickém slohu i když má rysy románské architektury. V 16. století prošel první přestavbou. Později, v 18. století byly provedeny větší práce a budova začala vykazovat prvky barokního stylu, jako je současná hlavní kaple, zvonice z roku 1742. Zánik řeholních řádů v Portugalsku v roce 1834 s následným znárodněním klášterního majetku a velký požár 21. listopadu 1837 zničily interiér kláštera a velkou část vybavení kostela. Později, v roce 1922, po povýšení Vila Real na diecézi papežem Piem XI., se kostel stal katedrálou.

Na hlavním náměstí se sochou Estátua de Carvalho Araújo nalezneme útulnou kavárnu – Pastelaria Gomes, ideální pro ranní kávu. Výběr ze zákusků měl být obrovský, dle recenzí, ale byli jsme tam mezi prvními návštěvníky, a tak jsme se spokojili s kávou, se závinem s pomerančovou náplní a rýžovou bulkou bolho de arroz.

Při ranní procházce jsme úplně náhodou objevili malý kostelík, spíše kapli – Capela Nova, kam směřovali místní na ranní mši. Dovnitř jsme jen nakoukli a dále je nevyrušovali. Kostel jako každý jiný portugalský s azulejos uvnitř.

Také tu najdeme starou budovu bývalého nádraží, na které se bohužel podepsal čas a vandalové. Určitě za svého času zářila do dálky a vítala přijíždějící vlaky do Vila Real. O tom svědčí také památník na první příjezd vlaku do Vila Real, parní lokomotiva – Homenagem Chegada 1° Comboio a Vila Real.

To, ale proč jsme přijeli do Vila Real mělo úplně jinou podstatu než procházka městem. A to návštěva vyhlášeného zámečku Casa do Mateus. Tento zámeček je zobrazován na mnohých etiketách portugalských vín, ačkoliv s touto oblastí nemá dané víno nic společného. Vinice, zde spatříme, ale určitě nepokryjí portugalský vinařský průmysl. Dává jméno značce růžového vína Mateus.

V areálu kromě zahrad spatříme tři hlavní budovy – zámek, vinařství a kaple. Budovy vinařství pocházejí ze 16. století a byly upraveny v 19. století. Architekt Nicolau Nasoni se podílel na projektu stavby paláce, která se uskutečnila v 18. století, pravděpodobně v letech 1739 až 1743. Jeho vnitřní výzdoba zahrnuje složitě vyřezávané stropy z kaštanového dřeva, nábytek z několika období, obrazy ze 17. a 18. století a knihovnu s mnoha knihami. Nynější panské sídlo nahradilo bývalý rodinný dům, který byl na stejném místě postaven na počátku 17. století. V roce 1910 byla Casa do Mateus klasifikována jako národní památka.

Část zahrady byla osázena v 18. století, upravena v roce 1870 a rozšířena v roce 1930. V 50. a 60. letech 20. století bylo do zahrady přistavěno jezírko, které působilo jako zrcadlo odrážející panské sídlo.

Viseu

Zaparkovali jsme poměrně daleko od centra a cesta vedla do kopců. Stáli jsme na parkovišti hned u kostelíka Igreja de Nossa Senhora da Conceição. Dobrý orientační bod, až budeme hledat náš výstražný kužel, který nás provází severním Portugalskem.

Abychom nemuseli do kopců, tak bylo v plánu vyjet ten kopec pozemní lanovkou Funicular de Viseu. Na internetu to vypadalo velmi lákavě, žlutá kabinka, která se sune do kopce po kolejích, a všichni tomuto zařízení musejí dát přednost. Informací bylo všude až až, ale na tu podstatnou se nedostalo – v říjnu zavřeno! Radost, takže nás ten kopec prostě čekal za odměnu. Asi za ty všechny dobroty, co jsme po cestě spořádali. Takové výborné Pastel de Natas, to si člověk prostě neodpustí.

Na náměstí Praça da Sé stojí naproti sobě dva náboženské svatostánky. Tím prvním je katedrála Sé de Viseu, o které by člověk opět řekl, že se jedná o opevněné královské sídlo než o katedrálu. Uvidíme ji už z dálky a je považována za hlavní bod města. Katedrála ve Viseu je jednou z nejstarších budov ve městě. Byla postavena na místě, kde kdysi stál primitivní chrám z vizigótské éry. Stavba započala ve 12. století za prvního portugalského krále Afonsa Henriquese a prošla rekonstrukcí ve 13. století, za vlády Dinise. Práce trvaly mnoho let a celá budova obsahuje prvky z různých epoch. Současná manýristická fasáda vznikla v polovině 17. století. Nahradila renesanční fasádu, která se zřítila v roce 1635 a zničila mezitím postavený manuelský portál. Za nejzajímavější je považován interiér katedrály, přesněji řečeno klenba. Do kamene byla vytesána žebra ve tvaru kříže, jako by to byl tlustý provaz s uzlem v polovině (námořní atributy, které patří do manuelského stylu). A v křížové chodbě narazíme na naše oblíbené azulejos, které pocházejí z 18. století.

Druhým svatostánkem na zmíněném náměstí je kostel Igreja da Misericordia neboli Santa Casa da Misericórdia de Viseu. Jedná se o rokokový a neoklasicistní kostel s jednou lodí. Fasáda je složená z 5 symetrických panelů, s výraznými věžemi, zakončenými kuželovitými římsami. Interiér nese neoklasicistní výzdobu, vyřezávaný oltář, který je bez pozlacení.

Brán Porta do Soar, známá také jako Porta de São Francisco, je jednou ze sedmi vstupních bran do města Viseu. Pravděpodobně byla vybudována v 15. století. Na vnitřní straně je výklenek se světcem brány, který je společným znakem hlavních vchodů pozdně středověkých pevností.

Posledním místem, které nesmíte minout je rozsáhlý pás s azulejos, ikona Viseu, která se nachází na Praça da República (známé jako Rossio). Painel de Azulejos někdy nazýván i jako Painel Rossio znázorňuje symbolicky „zahradní město“. Jsou zde zastoupeny typické aspekty života ve městě na počátku 20. století, jako je dobytčí trh (který se na tomto náměstí konal), pastevectví a další tradiční řemesla. Autorem je Joaquim Lopes, který se řadí do první generace portugalských modernistických umělců.

Coimbra

Dojeli jsme v podvečer do Coimbry, podle instrukcí zaparkovali na doporučeném parkovišti, našli ubytování a složili tašky. Po cestě jsme míjeli kostel Igreja de Santa Cruz, kde se konala zrovna mše. Jako zvídavý turista, který strčí nos všude jsem se podívat šla. Opět krásné modro-bílé azulejos s andělíčky. Vydali jsme se na náměstí Praça do Comércio, kde jsme spatřili další kostel – Igreja de São Tiago. Už jsem po třech dnech náboženské cesty začala být z těch kostelů, kapliček poměrně otrávená. Ale i tak jsem byla rozhodnuta vydat se do coimbrské katedrály – Sé Velha.

Na první pohled se nedá říci, že tato stavba vypadá jako románský svatostánek. Spíše bych ji na první pohled přiřadila k nějakému opevněnému hradu, sídlu či pevnosti, a to už na základě vysokých zdí a cimbuří. První dojem klame. Od 5. století je Combra sídlem biskupů, ale v této době nejsou o katedrále žádné zprávy, a to až do stavby katedrály Santa Maria de Coimbra. Stavba začala v roce 1164 z iniciativy biskupa Miguela Salomãa. Katedrála byla vysvěcena v roce 1184, i když nebyla ještě stavba ukončena. Roku 1185 zde byl korunován druhý portugalský král Sancho I. Je to jediná románská portugalská katedrála z doby reconquisty, která nebyla výrazně poškozena. Klášter se začal stavět v roce 1218, za vlády Afonsa II., jako jedno z prvních gotických děl postavených v Portugalsku. Skládá se z klenutého patra a arkády jsou tvořeny dvojitými oblouky, založenými na tenkých dvojitých sloupech a s horním obloukem.

Po cestě k vyhlášené univerzitě jsme minuli i Novou katedrálu – Sé Nova de Coimbra, ale na její návštěvu nebyla už chuť. Vyloženě nejsem muzejní typ, ale pokud by někoho lákalo muzeum přírodních věd, tak určitě navštivte Museu da Ciência da Universidade de Coimbra. Mířili jsme k železné bráně – Porta Férrea, která je vstupním bodem na nádvoří místní univerzity – Universidade de Coimbra s náměstím Paço das Escolas. Komplex je to krásně opravený a udržovaný. Stále prochází rekonstrukcí. Momentálně je v rekonstrukci kaple Capela de São Miguel a schodiště Escadas de Minerva.

Univerzitní botanickou zahradu Jardim Botânico da Universidade de Coimbra jsme vynechali, protože bylo čerstvě po přívalových deštích, a i v ulicích byla voda. Jak by to asi vypadalo v zahradě? Na obrázkách vypadá poeticky a pokud by byl suchý a slunečný podzim (o týden dřív bylo v Portugalsku ještě slunečno a bez deště, timing výletu nebyl zvolen úplně šťastně).

Den jsme zakončili na vyhlídce Mirador do Coimbra, na západ slunce. Na to, jak je Coimbra vyhlášená a chválena, tak jsem byla zklamána. Tak špinavé, posprejované město jsem už dlouho neviděla. U památek je uklizeno, to ano, ale jakmile člověk zajde mimo hlavní turistický koridor, tak je to bída.

Portugalské Benátky, cesta trajektem a pokračování tour de kostelíky, den čtvrtý

Aveiro

Portugalské Benátky – Aveiro, město na kanálech s možností projížďky lodí. Když čekáte hodinu pod jediným slunečníkem se spoustou lidí a ono neustále prší, tak to poslední, po čem by člověk toužil by byla plavba. Ale pokud se mraky rozestoupí a na chvíli vysvitne sluníčko, tak tuto vzácnou chvíli využijete úplně jinak, na procházku městem. Centrální kanál lze přejít na mnoha místech a po různých mostech. Uvidíte je z dálky, na každém z mostu vlajou tisíce barevných stužek s různými nápisy. Zde si na most zámeček nepověsíte, ale stužku ano. Mosty jsou doopravdy fotogenické. Benátky nám připomíná hlavně kanál Canal do Cojo u náměstí Praça General Humberto Delgado. Odsud se lze vydat kamkoliv. Ke katedrále, podél kanálů na lodi či pěšky nebo do města. Centrum nám nabídne nekonečnou variaci různých azulejos, které jsou na každém domku. Od klasických azulejos, po fialové, oranžové, hnědé, a dokonce i zelené! Pokud jste si doteď nevybrali dlaždičky do koupelny, tak tady si už člověk vybrat musí! Uličkami jsme korzovali sem a tam, některou i dvakrát a kochali se. Překročit kanál na zajímavém místě? Tím je most Ponte dos Botirões, který je pouze pro pěší, kruhový most se zajímavě točenou konstrukcí je jako pěst na oko. Nejvíce se mi líbilo náměstí Praça das Arcadas a přilehlá ulice podél vody. Krásné domky i bez dlaždiček.

Když jsme opouštěli Aveiro, projížděli jsme kolem solných plání Salinas de Aveiro. Zajímavá podívaná, ale bohužel jen z okénka automobilu. Uháněli jsme na trajekt, kdyby to člověk věděl, že tam bude 20 minut čekat, že je loď zpožděná, tak by nechvátal. Ale byl víkend, a ještě neděle a plavební řád hlásal plavbu jednou za 2 hodiny.

Na seřadišti jsem zastavila na první pozici. Bylo tam prázdno, nakonec přijela i další auta, ale byla jsem první. Běžně u nás jezdím autem na trajekt, takže vím, co a jak. (sarcasm) Kromě toho, že v opuštěné boudě bylo nutné koupit lístky a nebyl tam nikdo, kdo by poradil, tak jsem lístky zakoupila. Nakonec se ukázalo, že jsou pro auto neplatné. Proč tomu tak je, tak týpek, co to účtoval neměl ani ponětí. Radost, vážně už! Doplatila jsem další eura za vůz, alespoň za osoby byly ty lístky správné. Tratila jsem asi 4€, naštve to, ale což, už člověk přišel o víc. Nejprve lidi cestující bez dopravního prostředku, pak nalodit auta a až na konec motorkáře a cyklisty. Na lodi jsme strávili asi 30 minut, přeplutí asi 2kilometrové úžiny Forte da Barra – São Jacinto, byl i tak zážitek. Již v minulosti jsem se plavila na lodi s autobusem, ale to není takové, jako když to člověk vyzkouší na vlastní kůži. Tahle lodička byla opravdu pidi na rozdíl od těch trajektů, které jsem měla možnost zažít.

São Jacinto

Opět u oceánu s písečnými dunami na pláži Praia do São Jacinto. A šťastná jak blecha, že nám vysvitlo sluníčko. Tato oblast je považována za přírodní rezervaci – Reserva Natural das Dunas de São Jacinto. A v létě je určitě hojně obsypána lidmi. Strávili jsme tu asi hodinu a půl jen pozorováním vln, až nás pak vyhnal sílící vítr, který s sebou přinesl další deštivé mraky. Vydržela bych tam sedět i déle. Byl tam klid, oceán šuměl a nikde nikdo.

Ovar

V plánu byly už jen 2 zastávky, a to u krásně malovaných, jak jinak než dlaždičkovaných kostelů. Ještě nás čekaly dva dny a potřebovali jsme si nakoupit. Zastávka v Ovaru nebyla plánována, ale navigace nás svedla špatným směrem a požadovaný obchod nikde. Za to, ale městečko krásné. Zdrželi jsme se zde na kávu a na tradiční pečivo Ovos moles de Aveiro, jehož hlavním složením jsou vaječné míchané žloutky a cukr. Původ této pochoutky se připisuje jeptiškám z klášterů, které v Aveiru byly až do devatenáctého století. Čokoládová verze se ještě dala sníst, ale ta jen v oplatce už ne. Zlatý Pastel de Nata.

Kostel Igreja Matriz de santa Maria de Válega

Stavba byla zahájena v roce 1746, ale dokončení trvalo více než sto let. Kostel je rozsáhlý se zvonicí integrovanou do průčelí. Fasáda je kompletně pokryta polychromovanými dlaždicemi položenými v roce 1960. Pocházejí z továrny Aleluia, náměty jsou biblického původu. Interiér je také pokrytý dlaždicemi. Strop byl vytvořen z exotického dřeva.

Igreja de Santa Marinha de Cortegaça

Kostel byl postaven v letech 1910 až 1918. Fasáda, která vyniká nekonečnou variací modrých azulejos se doslova spojuje s modrým nebem nad kostelními zvonicemi.

Hurá na hrad a za portským vínem, den pátý a šestý

Santa Maria da Feira

Po cestě jsme obdivovali kachlíčkované kostelíky, jsme konečně dojeli do cíle, kde jsme se těšili na pořádný odpočinek. Poklidnou atmosférou působící vesnička Santa Maria da Feira nás uvítala klidem, ale poté, co se přes ulici rozjela místní diskotéka, tak jsme ani oka nezamhouřili. Noční můra na cestách – hluk a nedostatek spánku. Špunty do uší jsou sice fajn vynález, ale mít je zaražený až v mozku po celou noc, není zrovna to příjemný. Hluk sice tlumí, ale vibrace z diskotéky přes ulici jen tak nic neutlumí. Ubytování to bylo pěkné, ale pokud trefíte ty 4 inkriminované dny… Hodně štěstí.

Druhý den ráno po snídani jsme vyrazili prozkoumat hrad. Plácek pro auta, který se nacházel před hradem, vypadal podle map, že by se dal i využít. Kopec to byl pořádný a po noci bez spánku jsem ho odmítla vylézt. Vesnice Santa Maria da Feira stojí v oblasti, která byla v 11. a 12. století známá jako „Terras de Santa Maria“ a poskytovala spojení mezi severem země a Coimbrou. Nejvýraznějším rysem města je jeho hrad, který byl postaven v 15. století. Na tu dobu byla tato stavba velmi neobvyklá, vypadá totiž jako pohádkový hrad. Každý rok 20. ledna se zde koná festival Festa das Fogaceiras, zakončením je průvod fogaceiry. To je jméno pro dívky, které nosí na hlavě místní pochoutku známou jako fogaças (druh slazeného bílého chleba).

Porto

V neděli kolem poledne jsme dojeli do Porta. Parkování ve velkých městech je vždy oříšek. Najít dobré a levné stání není vždy jednoduché. Bez auta bychom neviděli tolik, kolik jsme viděli. Byla neděle a všude plno, protože to bylo zadarmo. Naštěstí jsme ulovili volný místečko poblíž metra. Tam jsme plánovali auto zanechat po celý zbytek neděle, a i v pondělí. Až se budeme v úterý ráno chystat na letiště, zase si ho vyzvedneme. Stání na ulici je však velmi záhadná věc, kord, když nikde v okolí není parkovací automat. V pondělí po obědě po procházce městem jsme zjistili, že v autě zůstalo něco, co budeme ještě potřebovat. Vydali jsme se najít náš výstražný kužel. A ejhle, za stěračem byla obálka s pozdravem. Plán na pondělní odpoledne byl tudíž vyřešen. Najít místo, kde se to může zaplatit. To znamenalo jízdu centrem a rozkopanou částí města až na druhou stranu Porta. Nakonec jsme se pak do Porta přes den nevrátili a jeli se podívat ke kapličce na skalním útesu Capela do Senhor da Pedro.

Pro cestování po Portu jsme si zakoupili jednodenní jízdenku. Za mě to byla určitě dobrá volba, protože z kopců nám to sice běželo, ale nahoru se nám už moc nechtělo. Celodenní jízdenku zakoupíte v automatu v každé stanici metra a určitě ji využijete. Už jen na cestu do čtvrti Vila Nova de Gaia, kde přejedete ten slavný most Luise I. A i v případě, kdy sjedete historickou linkou 1 až kamsi za centrum Porta a budete se muset pozdě večer vrátit autobusem. Či si jen uděláte procházku po nábřeží a budete se potřebovat dostat na metro do města Gaia.

Město Vila Nova de Gaia je vyhlášená ikonickými výhledy na město Porto. A ano, stojí to za to! Z centra jsme se sem dostali metrem, které nás převezlo přes vrchní část mostu Luise I. a vyšli na vyhlídku ke klášteru Mosteiro da Serra do Pilar. Klášter pochází z 16. století a je známým kostelem s kruhovým půdorysem a křížovou chodbou. Před jeho vstupem se nachází vyhlídka Miradouro da Serra do Pilar, která je přístupná 24/7. Porto ráno, Porto v poledne, Porto večer? Je to možné! Dále se na město můžete podívat i z menšího parčíku s názvem Jardim do Morro.

I když je člověk bez plánu, co všechno chce navštívit, tak se tu dá skvěle improvizovat. Lanovka, která vede ke břehu Doura je spíše turistickou lákačkou, než dopravním prostředkem. Dá se tam dojít i pěšky, ale z výšky a zase odjinud je to Porto prostě jiné. Teleférico Gaia nás přepraví za pár minut do moderní čtvrti, která nabízí kromě kaváren a restaurací i vinárny a místní vinařství s Portským vínem. Na pokladně jsme vyskládali 20€ za osobu za 2 jízdy (jedna jízda – one way – byla asi za 12€) a vystáli jsme dlouhou frontu. Překvapilo nás, jak velký zájem je o jízdu lanovkou. A panoramata to byla vskutku nádherná. Když jsme vystoupili, prošli jsme si korzo kolem Doura a dali si kávu a naše oblíbené Pastel de Nata.

Výhledů na most Luise I. je velké množství, věřím, že si každý určitě vybere. Od břehů Doura až po vyhlídky z města či z dalšího mostu Ponte Infante Dom Henrique, který slouží pro automobilovou dopravu.

Most Ponte Luís I., most krále Ludvíka I., překračuje řeku Douro a spojuje město Porto a Vila Nova de Gaia. Stavba probíhala v letech 1881 a trvala až do roku 1886. Tato stavba nahradila starý visutý most, který stával na stejném místě. Od roku 1996 je zapsán na seznamu UNESCO. Má dvě „podlaží“, na vrchním jezdí metro a na spodním auta a autobusy. Obě dvě části jsou i pro pěší.

Gustav Eiffel sice most navrhnul, ale jeho návrh nebyl přijat. Navrhl pouze jednoúrovňový most tak, aby po řece mohly proplouvat velké lodě. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude třeba postavit dvouúrovňový most. I když tato rozhodnutí znemožnilo proplouvání větších lodí, stavba byla schválena. Spodní část mostu není zvedací, jako můžeme vidět v Londýně. Návrh na dvojúrovňový most předložil německý architekt Théophile Seyring, který s Eiffelem spolupracoval.

Krátce jsme se ještě prošli uličkami a vyrazili se ubytovat. Kdybych měla vyprávět celý příběh, tak by byl článek o další dvě stránky delší… Ubytování jsme zvolili poblíž historického centra a jak jinak, vybírali jsme na bookingu podle fotek a recenzí. Zvolila jsem Citybreak-apartments Coliseu a byla jsem doslova zhnusena. Za 2 noci pro 2 osoby jsem zaplatila 150€. Bohužel Porto je drahý, ale to, co na nás čekalo, se mohlo rovnat, tak zlomku ceny.

Zkráceno: Obdržela jsem špatný vstupní kód a do budovy jsem se nemohla dostat. Dovnitř nás pustili jiní hosté. Bezpečnostní schránka se nám otevřít podařila, ale chyběl v ní klíč. Pokoj nebyl připraven, o našem času příjezdu věděli. V pokoji bordel a koupelna plesnivá. Byl proveden rychlo-úklid – sprchový kout neumyt, koberec v pokoji nevyluxován. Chodba také špinavá. Arogantní jednání na „centrále“ a samé výmluvy od provozovatelů. Booking zákaznická podpora mě stále odbíjela, že mám napsat recenzi. Tu jsem napsala a hodnocení 1/10 je fakt luxusní! Nula tam dát nejde. Když jsem se, v okamžik psaní článku, koukala na booking, objevila jsem tam recenzi, která je stejného rázu, jako ta má. Paní měla stejný „zážitek“ jako já. Až na to, že do budovy se dostala, ale musela volat záchranku, že se její spolucestující udělalo z toho zle. Recenze je zatím nestažena, tak se klidně podívejte. Co si zaslouží ten jeden bod je asi fakt lokalita. Stále jsem v kontaktu se zákaznickým servisem a 10 % refund je velmi slabá nabídka. Nic lepšího zatím nenabídli.

Po psychickém zhroucení a prozření jsme se vydali do podvečerního Porta se procourat uličkami. Uklidnit si nervy a hlavně, v ubytování strávit, co nejméně času.

Kostel na každém rohu, až jsem začala ztrácet pojem, který je který, protože všechny jsou nějak modré a obložené kachlíky. Budova burzy a radnice kachlíky na sobě neměla, a tak to byla příjemná změna. Do budovy radnice se můžete podívat do spodního podlaží, bohužel vyhlídka není turistům přístupná. Jaká škoda, mohl by to být další zajímavý pohled na město Porto.

Pokud budete mít chuť na něco rychlého a z produkce fastfoodu, tak navštivte slavný „insta mekáč“ v historické budově. Kromě toho, že je jeho průčelí velmi fotogenické, tak je uvnitř vždy narváno.

U řeky Douro jsme nasedli na stanici Infante na historickou tramvaj č.1. Neměli jsme ani tušení, kam to jede, ale chtěli jsme se svézt. Než jsme dojeli na konečnou na Passeio Alegre, padla tma. Oblast jsme nijak více neprozkoumávali a vydali se hledat první autobus zpět do centra. Jízda historickou tramvají byla pro mě zážitkem a jsem ráda, že jsme chytli poslední spoj dne. Cena jedné jízdy je 5€. Kdybychom dorazili za světla, tak bychom se určitě došli podívat k oceánu a úžině Doura plné majáků. Také jsme podjeli pod mostem Ponte da Arrábida, na který se dle informací dá i vystoupat, ale jen s průvodcem a při komentované prohlídce. Tak třeba někdy příště…

Další deštivé ráno jsme strávili průzkumem vlakového nádraží Estação de Comboios de São Bento. Železniční stanice pochází z 19. století a je známá zdobenými stěnami azulejos, které nalezneme v hlavním vestibulu. Na nástupištích to už vypadá jako na klasických železničních stanicích. Už žádný modrobílý kachlíky.

Jedním z těch posledních turistických bodů, který jsme nenavštívili je kaple Capela das Almas, znamená jako Kaple duše, nazývaná také kaplí sv. Kateřiny. Je to stavba z 18. století a je známá svou modrobílou kachlíkovou fasádou. Tyto panely, byly přidány v roce 1929 a představují epizody ze života sv. Františka z Assisi a svaté Kateřiny. K vytvoření tohoto velkolepého díla bylo zapotřebí 16 000 dlaždic.

A posledním turistickým místem v Portu je zajisté katedrála Sé do Porto. Stavba katedrály začala v průběhu 12. století. Ale byla mnohokrát přestavována a rekonstruována, to vysvětluje, proč katedrála nese mnoho rozdílných architektonických stylů. Chrám je vybudován v převážně barokního stylu, i když jeho fasáda a loď vykazují znaky stylu románského a jeho ambit společně s kaplí jsou ve stylu gotickém. Vysoký strop působí, že hlavní loď je velmi úzká, stěny nejsou zdobeny. Vchod do ambitu se nachází uvnitř katedrály. Klášter pochází ze 14. století a je vyzdoben dlaždicemi s výjevy z Bible. Z ambitu můžete také navštívit Casa do Cabildo, kde najdete katedrální poklad, sbírku toho nejcennějšího majetku. Vstupné jsou 3€.

Zajímavostí je, že katedrála v Portu vydává krecenciál – credencial peregrino – pro poutníky, kteří se chystají na Camino de Santiago – Svatojakubskou poutní cestu.

Capela do Senhor da Pedra a pláž Praia de Miramar

Kaple byla postavena na skále u moře v roce 1763. Má šestiúhelníkový půdorys. Uvnitř se nachází hlavní oltář a dva menší boční oltářní obrazy z pozlaceného dřeva ve stylu baroka a rokoka. Stojí na skalnatém výběžku na pláži Praia de Miramar.

Skalní útes za kapličkou vybízí ke krátkému posezení a rozjímání. Najdete si místečko, kochejte se oceánem, který burácí o skály pod vámi, v dáli vytváří vlny, a to vše se sluníčkem nad hlavou. Úžasné místo, pokud potřebujete na chvíli vypadnout z Porta. I zde najdete písečné duny, ale ne takové, jako byly k vidění v předchozích dnech. Malá, útulná kavárna kousek od pláže servíruje kromě výborné zmrzliny i kávu.

Návrat do Porta byl už jen na poslední noc. Brzo ráno jsme vstávali, zabalili se a vydali se k autu. Za deštivého rána, kdy ještě nad městem ležela tma jsme směřovali do autopůjčovny. Byli jsme tam jediní, 7:30 to je pro místní vražedný čas. pak nás odvezli na letiště a čekali jsme na odlet. To by nebylo ono, kdybych tady skončila s vyprávěním. Lov gatu byla sama o sobě docela dobrá zábava. C17 hlásala aplikace od Ryanairu, dali jsme si ještě kávu a prošli pár obchůdků v duty free zóně. Koupili vínko a vydali se hledat záchod před odletem. Našli jsme až na druhé straně haly, ale nikde nebylo označení C. Jen A vpravo a B vlevo. Jak to u nízkonákladovek bývá, tak většinou mají gate někde na konci terminálu. Bylo tomu i tak. Dostavili jsme se ke gatu včas. Co se mi vážně nelíbilo, bylo to, že nás nahnali všechny do takové ohrádky a tam jsme dobrou půlhodinu čekali než nás pustí k letadlu. Už nebylo cesty zpět – pro vodu a ani na záchod. Tohle jsem ještě na žádném letišti nezažila, až teď v Portu poprvé.

Let byl klidný a pohodový, dokonce i s příjemným dosednutím. On ten rozdíl mezi Ryanairem a Laudou asi vážně bude. Už jen v typu letadla.

A kam se podíváme příště? To bude opět překvapení. Teplý jih? 🌞🌴🌊 Nebo studený sever? ❄🥶⛄