Po navštívení Albánie mě začal Balkán lákat čím dál víc. Bylo to tam jiné, přesně to, co tu u nás nemáme. Jiná atmosféra, jiný životní styl a celkově to bylo prostředí, kam moc Češi nejezdili. Pak ale přišel boom a všichni se vrhli na Balkán. Je jedno kam, ale jedeme tam. Do povědomí lidí, a i CK se dostala Černá Hora, Albánie a v posledním roce i Bosna a Hercegovina. Poprvé jsem poznala v Albánii, jak italský kapitál otevírá pomyslné nůžky mezi chudou a bohatou částí Albánie a letos i to, jak moc viditelný jsou tyto rozdíly v Bosně a Hercegovině. Černá Hora mi zůstala skryta a její krásy jsem poznala až letos. Nikdy jsem nebyla ani v Srbsku a komentáře okolí „tam nejezdi, nic tam není“ jsem si k srdci nebrala. Naopak, zaujalo mne to tam, že jsem litovala, jak moc málo času tam máme. Škoda, třeba se tam člověk ještě vrátí. Balkán ještě nemám celý projetý, zbývá Severní Makedonie a Kosovo. Pokud budeme brát i pevninské Řecko, tak i to, tam jsem si ještě nestihla zaletět.
Srbsko
Po zdlouhavém nočním dobrodružství na maďarsko-srbských hranicích jsme asi po třech až čtyřech hodinách čekání dospěli k přechodu hranic. Zlatý chorvatsko-bosenský hranice… Maďaři to měli doslova na salámu, a tak jeden autobus za hodinu a pár osobních aut je prostě jejich limit. Vždyť oni si počkají. S jakou radostí jsme nastavovali pasy na hraniční kontrole a vyfasovali razítka s datem vstupu.
Bělehrad
Po dlouhém přejezd jsme dojeli do Bělehradu. První zastávkou byl Chrám svatého Sávy Храм Светог Саве. Chrám byl postaven na místě, kde byly v 16. století spáleny ostatky sv. Sávy. Základní kámen byl položen v roce 1935 a ani po více než 80 letech není kostel ještě zdaleka dokončen. Samotná kupole chrámu se nachází ve výšce 70 m, hlavní pozlacený křiž je vysoký 12 m a váží čtyři tuny. Celková výška stavby tak činí 82 m. Chrám je obložen bílým mramorem a žulou. Interiér je vyzdoben převážně mozaikami. Vstupné do chrámu je zdarma. V okolí chrámu naleznete i malinkatý pravoslavný kostelík Mala Crkva Svetog Save Мала Црква Светог Саве.
Od svého počátku byl Kalemegdanská pevnost Београдска тврђава považována za centrum města. Byla vybudována Kelty přibližně ve 3. století př.n.l. a nesla název Singidunum (latinský název Bělehradu). Byla mnohokrát přestavěna, podle toho, kdo tam zrovna vládnul. Od Římanů přes Bulhary a Srby až k Maďarům, kteří zde byli až do 16. století, poté přišli Turci, kteří pevnost rozšířili. Ve století osmnáctém byla tvrz třikrát přestavěna Rakušany a stalo se z ní jedno z nejdůležitějších vojenských opevnění v Evropě. V roce 1867 došlo k definitivnímu odchodu Turků z Kalemegdanu.
Nyní je pevnost významnou kulturní a historickou památkou, její součástí je rozlehlý park, zoologická zahrada, basketbalové hřiště a muzeum. Z přilehlého parku se můžeme pokochat nádhernými výhledy na soutok Sávy a Dunaje.
Uprostřed parku narazíme na Spomenik zahvalnosti Francuskoj – Památník poděkování Francii. Památník byl vztyčen roku 1930 jako poděkování Francii za její pomoc během první světové války. Figura ženy představuje Francii, která s mečem v ruce spěchá na pomoc Srbsku. Až projdete Karadjordjevou bránou z 18. století, budete pátrat, odkud se vzal její název. Je pojmenována po Djordju Petrovićovi Karadjordjem, vůdci prvního srbského povstání, který skrz ni v roce 1806 pronikl do tvrze. V roce 1813 Turci bránu zazdili. Otevřena byla znovu až po druhé světové válce. Za mostem se nachází Vojenské muzeum, založené v roce 1878 jako jedno z prvních muzeí v Srbsku. Nedaleko je Sahat-kapija a kula (brána a věž), postavená Rakušany v 18. století. Barokní věž je pojmenována po hodinách, které se na ní nachází (sahat – turecky hodiny). Južna kapija – Jižní brána se nachází na západ od Sahat-kapije. V 18. století byla postavena z kamene na místě staré zbourané brány. Vevnitř se nachází výstava věnovaná historickému rozvoji pevnosti. Kalemegdan Socha Pobednika – socha vítěze – se stala symbolem Bělehradu. Vztyčena byla v říjnu 1928 tak, aby byla silueta Pobednika vidět ze všech stran. Z toho místa je krásný výhled na soutok Sávy a Dunaje, Malo a Veliko ratno ostrvo – válečný ostrov, a na Nový Bělehrad.
Bělehrad jsme v odpoledních hodinách opustili a vydali se směr Černá Hora.
Černá Hora
NP Durmitor
Černohorský národní park Durmitor se nachází na severu Černé Hory. V pozdních večerních hodinách jsme dorazili do Žabljaku. NP Durmitor se rozkládá na území obcí Žabljak, Šavnik, Plužine, Pljevlja a Mojkovac. Národní parku byl vyhlášen v roce 1952. Od roku 1980 je součástí světového přírodního dědictví UNESCO. Zahrnuje centrální část vápencového pohoří Durmitor, protékají jím řeky Tara, Draga, Piva a Susica. Povodí řeky Tary je od roku 1976 považováno za biosférickou rezervaci.
Další den jsme se vydali na okružní jízdu po Durmitoru. Kam vedla silnice, tam jsme dojeli. Výhledy byly okouzlující. Ač počasí tento den moc nepřálo, tak musím říct, že nám to vyšlo parádně. Než mraky stihly zahalit vyčnívající kopce, viděli jsme je. Silný vítr hnal tmavé a těžké mraky takovou rychlostí, že se nám panoramata doslova střídala před očima. Vyvezli nás do sedla 1907 metrů a i k nejvyšší hoře NP Durmirotu Surutka Bobotov Kuk (2523m), na kterou jsme se jen z těch 2000m podívali. Počasí pro výstup nebylo vhodné a povětrností podmínky velmi špatné.
Abychom si celý den jen tak nevozili zadnice, tak bylo na čase zdolat nějaké to převýšení po svých. A tak hurá na Curevac (1625m). Výstup na tento vrchol je zpoplatněn a poté, co jsme vyrazili, bylo mi jasné proč. Výhledy na kaňon řeky Tary pod námi byly okouzlující, jak v průběhu cesty, tak i po dosažení vrcholu. Kaňon řeky Tary je nejhlubším kaňonem v Evropě a druhým nejhlubším na světě.
Černé jezero není to, které máme na Šumavě. Černé jezero, Crno jezero, je jezero ledovcového původu, které se nachází poblíž Žabljaku v pohoří Durmitor. Jezero je možné obejít kolem dokola. Na plno místech ale nečekejte chodníčky. Cesta je převážně lesní, klikatá a kluzká. Občas vede i přes vodopád po kamenech. Dobrá obuv je nutností. V letních měsících nehrozí přechod vodopádů a říček ústících do jezera. Pokud nebudete v top fyzické kondici, tak je možnost si tu na mnoho místech odpočinout a jen pozorovat jezero z různých úhlů. Při slunečném počasí uvidíte tyrkysovou barvu jezera. S ubývajícím sluncem bude jezero tmavnout. Poté už budete mít dojem, že je doopravdy černé. U jezera začíná i cesta k nejvyššímu vrcholu Černé Hory, což je Bobotov Kuk se svými 2523 metry. Tam jsme se nevydali. Zvolili jsme cestu přes hřeben do kempu. Takový kopec, jsme nečekali. Trochu jsme podcenili průzkum mapy a vrstevnic. Nicméně pomalým tempem jsme dorazili do cíle po lesní cestě, která vedla jen do kopce. Zbytek výpravy na nás už čekal a někteří se začínali o nás i bát! Když už turistika, tak pořádná turistika. Za tento den jsme urazili nejméně 15 kilometrů. Přece se zpět nepovezeme taxíkem.
Na závěr večera následovala pořádná balkánská večeře se všemi možnými druhy masa, kvapy, vepřové, kuřecí a i ryba. Když jsme dovečeřeli, přišla na řadu degustace místních pálenek. Některé byly dobré a jiné chutnali jako líh. Tady se pálí snad všechno možné.
Kaňon Tara
Kaňon řeky Tary, jak již bylo řečeno, je nejhlubším kaňonem v Evropě a druhý nejhlubší na světě (po kaňonu řeky Colorado). Kaňon má průměrnou hloubku 1100 m, v některých místech je hluboký až 1300 m. Ve skalních stěnách se nachází velké množství jeskyní. Jedná s o vápencový kaňon. Jedna z jeskyní sloužila k výrobě střelného prachu, další jako sídlo operativního partyzánského štábu. Djurdjevicův most je 370 metrů dlouhý most přes kaňon Tara. Byl postavený v letech 1937-1941. Je tvořen pěti oblouky, které se vypínají 150 m nad hladinou řeky. Řeka Tara má celkovou délku 144 km, z nichž posledních 36 km tvoří černohorsko-bosenskou hranici.
NP Biogradská gora – Biogradsko jezero
Národní park Biogradska Gora se nachází přibližně ve středu země. Zároveň nedaleko řeky Tary a pohoří Bjelasica. Byl zřízen roku 1952. Jeho základy byly položeny už v roce 1872 králem Nikolou I., a jedná se tak o nejstarší národní park v Evropě. Park má rozlohu 5 650 hektarů. Jeho střed tvoří Biogradsko jezero, jezero ledovcového původu. Obklopují ho hory a nejvyšším vrcholkem je Crna Glava s výškou 2139m. Národní park Biogradská gora je významný hlavně díky své fauně a flóře, zastoupené řadou endemitních druhů. Asi 1600 hektarů parku je pokryto nedotčenými lesy. Jde především o bukové nebo smíšené bukovo-jedlové porosty. Stáří některých jedinců je odhadováno na více než 400 let.
Albánie
Po túře kolem Biogradského jezera jsme směřovali už k hranicím s Albánií. Konkrétně ke Skadarskému jezeru, které se nachází na severu země a tvoří tak přírodní hranici mezi Albánií a Černou Horou. Do kempu u jezra jsme dorazili v podvečer. Stihli jsme spatřit krásný západ slunce nad hladinou jezera. V noci bylo krásně jasno a nad hlavou nám doslova svítily hvězdy. Byli jme v části kempu, která nemá osvětlení. Ujeli jsme tolik kilometrů a souhvězdí byla úplně jinde, než kde jsme zvyklí je vídávat na obloze u nás. Druhý den ráno jsme pozorovali východ sluníčka nad kopečky, které jezero obklopují.
Shkodra – Skadar
Město Skadar, nikdy mě asi neuslyšíte říkat Shkodra. Nevím proč, ale druhý název se mi vůbec nelíbí. Na tohle městečko jsme měli asi 2 hodiny a bohatě to stačilo. Moc tam toho není, teda je, ale musíte o kousek dál – na pevnost Rozafa.
Město je to takové zvláštní. Prošli jsme si hlavní a moderní promenádu Rruga Kolë Idromeno s plno obchůdky. Promenáda se nachází u velmi moderní mešity Xhamia e Madhe – Ebu Bekr. Tato mešita je turistům otevřena, bez vstupného. Je nutné se vyzout (proto doporučuju i ve 30 stupních ponožky!) a mít na sobě alespoň triko s krátkým rukávem, které zahaluje ramena a delší kalhoty, ideálně tříčtvrťáky. A pozor, volte volnější modely. Do mešity nás pustili. Obdivovali jsme vysoký strop bohatě zdobený, vše bylo slazeno do modré a bílé barvy. Od hlavní promenády jsme zašli poměrně pofiderní uličkou k pravoslavnému kostelu Krista a ke katedrále Katedralja e Shën Shtjefnit. Dále jsme se už jen procházeli uličkami a pozorovali kontrast mezi moderní a starou částí města. Došli jsme až k mešitě Xhamia e Parrucës, ani jsem ji na mapě nenašla, tak jsem byla překvapena, že tu mají další svatostánek. Žluto-modrá stavba se dvěma minarety není turistům přístupná, můžeme si obdivovat jen zvenčí. Přes hlavní ulici se nachází moderní park Shatervani a vedle něj radnice Bashkia Shkodër.
Kalaja e Rozafa
Pevnost Rozafa měla být městem Skadar, Rozafa měla symbolizovat královský palác a město se mělo nacházet v jejím okolí. V pozdějších dobách sloužila jako citadela a měla chránit město Skadar. Podle pověsti získal hrad své jméno po obětované ženě nejmladšího z jeho zakladatelů. Pevnost je dnes zříceninou hradu a opevnění areálu původního města Skadaru. Rozkládá se na strmé skále nad soutokem řek Drini, Buna a Kir jižně od nového města Skadar. Nejstarší část hradeb pochází z období 3. století př.n.l. V této době na území severní Albánie sídlily ilyrské kmeny, kmen Ardieanů, který si na vrcholu hory založil své hlavní město. Roku 229 př. n. l., za vlády královny Teury (z tohoto období pochází nejstarší část hradeb), došlo k lodní potyčce. Poté se královna dostala do války s Římany, jež vyústila v podřízení Ilyrů Římu. V roce 167 př. n. l. zde již existovalo římské město. Ve 4. století město s hradem patřilo pod Byzantskou říši. V té době zde vzniklo biskupství a bylo také zesíleno opevnění. Mezi lety 1043-1360 patřilo celé město Srbům, později Benátské republice. V letech 1392-1396 město ovládali Turci. Poté jej Benátčané dobili nazpět. V roce 1479 město ovládla Osmanská říše. Až do druhé poloviny 17. století byl hrad obydlený. V 19. stol přesídlila místní správa mimo pevnost. Osvobození od cizí nadvlády přišlo až v roce 1913, rok po vzniku samostatné Albánie.
Pověst o zazděné Rozafě. Podle legendy hrad založili tři bratři. Stavba se jim ale nedařila. Zdi, které přes den postavili, se každý večer zhroutily. Starý poustevník jim poradil, aby navždy uvěznili do zdi ženu jednoho z nich. Bratři se dohodli, že zazdí ženu, která na druhý den přijde jako první. Dohodli se také, že nikdo jim nesmí nic říct. Dva starší bratři slib porušili a své manželky varovali. Takže jako první přišla žena nejmladšího bratra jménem Rozafa. Ta požádala, ať alespoň jedno z jejích ňader, jedna paže a noha zůstanou nezazděny, aby mohla kojit, hladit a nohou houpat v kolébce své dítě. Na její počest byl hrad nazván Rozafa.
Krujë
Město Krujë je rodištěm národního hrdiny Gjergjiho Kastriotiho Skanderbega. Už ve 12. století bylo krátce hlavním městem nezávislého Arberešského knížectví, v 15. století potom centrem odporu proti osmanským dobyvatelům pod Skanderbegovým vedením. Hrad byl součástí komunikační linie albánského odboje. Dodnes se v jeho areálu zachovaly části opevnění, turecké lázně a svatyně muslimského řádu bektaši. Albánie je světovým centrem tohoto starobylého mystického řádu, jehož chrámy se nazývají teqe. Než ale k hradu dorazíme, projdeme starým bazarem Pazari i Krujës, kde kromě krásných ručně dělaných koberců a koberečků najdeme obchůdky i s filigránem. Všechny obchůdky jsou laděné do orientálního stylu v dřevěných domečkách.
Město Krujë jsem již jednou navštívila, vůbec mi nevadilo se sem vrátit a zavzpomínat, když jsem tu byla poprvé. Tenkrát byla Albánie něčím, kam se jen tak turisti nehrnuli. Mohla jsem porovnat rozdíly, které jsem spatřila. Poslední věž, která zbyla z pevnosti v Kruji se už pořádně rozpadá a tak ji zabezpečili po albánsku. Starým bazarem člověk tentokrát sotva prošel a udělat si fotku bez lidí byl nadlidský výkon. A krámek, kde jsem si zakoupila kdysi krásné filigránové náušnice, tam ještě stojí a jsou v něm ti stejní lidi – to se nezměnilo. Tentokrát jsem se vrátila o pár euro lehčí a o dvoje náušnice těžší.
Tirana
Další den jsme vyrazili do Tirany. I sem jsem se vrátila podruhé a musím říct, že jsem měla pořádný šok. Kde je ta Tirana, kterou jsem mohla poznat? Co se to s tímto městem stalo? A kde je ta Hodinová věž a Hodžovo pyramida? Ajajaj! Tady jsem měla doopravdy šok z toho, co vidím…
Procházku po městě jsme začali na Skanderbegovo náměstí, Sheshi Skënderbej, které bylo velmi moderní, už když jsem byla v Tiraně poprvé. Bylo nově postaveno. Národní historické muzeum, Muzeu Historik Kombëtar, vypadalo také stejně. Hlavní muzeum se nachází v budově komunistické éry s tematickými výstavami o historii Albánie. Nad vstupními dveřmi neslo mozaikový obraz. Dovnitř jsem ani jednou nešla. Kampak jsem ale zavítala, byla Edhem Beyova mešita, Xhamia Et’hem Bej, která byla právě otevřena pro místní. Pokud se Vám poštěstí, tak se dovnitř podíváte pouze s průvodcem. Mešita pochází z 18. století a uvnitř skrývá barevné fresky. Aby to bylo vyvážené, prošli jsme si pár uliček a pak se mrkli na ortodoxní kostel Katedralja Ortodokse ‚Ngjallja e Krishtit‘. Tirana za těch pár let velmi modernizovala, překvapily mne ty vysoké budovy, které tam stihly vyrůst jako houby po dešti. A když už modernizace, tak pořádná. Kromě toho, že plno kostelů je velmi moderních, tak už dokončují práce na velké mešitě, ze které jsem v roce 2016 viděla jen základy. Tato mešita měla být dokončena letos, ale v létě nebyla ještě přístupná a v jejím okolí probíhaly další práce. Jedná se Namazgahovu mešitu. Nakonec jsme nalezli i Hodinovou věž, kterou už přečnívají svou výškou mrakodrapy, které se staví v jejím blízkém okolí. Na pozůstatky hradu Kalaja e Tiranës jsme se podívat nešli. Raději jsme si dali tureckou kávu v přilehlé kavárně kousek od toho, co kdysi bývalo ošklivou, rozbitou pyramidou…
Chtěla jsem si připomenout Hodžovu pyramidu, jenže nikde jsem ji nenašla. Tušila jsem kudy kam, do mapy jsem se moc nedívala a památky před jejich návštěvou nezkoumala, co mám vlastně hledat. Vždyť tohle znám… No a moment překvapení byl tak silný, že jsem se zděsila. Když nás mapa nasměrovala kudy k pyramidě, tak jsme se zarazili o provizorní plot, za kterým probíhala stavba. Ale pyramida nikde, místo toho se na místě nacházeli různé barevné krychle s okýnky a k tomu vedli vzhůru schody. Co je tohle za paskvil? Mapa hlásila, že jsme už u pyramidy. Nyní to je mezinárodní kulturní centrum Pjetër Arbnori.
Něco málo z historie Tirany. Stala se hlavním městem teprve v roce 1920. Rychlý rozvoj ve 20. století udělal z Tirany doslova metropoli. Od dvacátých let tu působili především italští architekti, kteří vystavěli celou řadu státních a vládních budov. Centrem je obrovské Skanderbegovo náměstí, z nějž se rozbíhají široké bulváry. Takové, jaké se zdály vhodné Mussolinimu pro fašistické pochody. Kromě novějších budov celostátních úřadů a institucí, Parlamentu a řady velvyslanectví si můžete vystoupit i 35 metrů vysokou hodinovou věž, jen nevím, jaký bude výhled na město, když se z ní staví další mrakodrap. Možná už bude lepší výhled z toho, co kdysi bývalo Hodžovo pyramidou.
Návrat do Černé Hory
Opustili jsme Albánii a vrátili se na pobřeží Černé Hory za sluníčkem a plážemi. A zůstali u města Bečiči, které se nachází kousek od Budvy, kam jsme se další den plánovali vypravit. Ještě večer jsme si udělali procházku k oblázkové pláži a poté k mostu, který zítra přejdeme, až budeme směřovat do Budvy, jak jinak než pěšky. Výhledy na osvětlené město byly kouzelné. Dokonce jsme narazili i na obchod, který se nám hodil, protože jsme nechtěli nakupovat svačinu a pití v předražené Budvě. Levné město to zrovna nebylo.
Budva, Stefi Stefan a ostrov Havaii (Sveti Nikola)
Do Budvy jsme se vypravili pěšky a podél moře, po krásné promenádě. Jak jsme si tak kráčeli, tak nás naháněli do různých obchůdků se suvenýry, s plážovými cetkami a taky na různé atrakce. Mě se líbila jedna jediná „atrakce“. A to plavba lodí k zpoplatněnému městečku Stefi Stefan. Uvidíme ho z lodi, nebudeme muset platit přehnané vstupné a bude to fajn výlet. Zase člověk uvidí něco jiné a z lodi. Kamarádce se moc nechtělo, protože nesnáší lodě. Já je taky nemusím, ale tohle vypadalo moc suprově. Za 5€ jsme svoje osudy svěřili do rukou podivného kapitána lodi a vydali se asi na 30 minutovou plavbu ke svatému Štefanovi. Poté plavba pokračovala k ostrovu Sveti Nikoly někdy přezdívaný ostrov Hawaii. Tu jsme si s radostí všichni vystoupili a vydali se prozkoumávat ostrov. Loď zpět k promenádě plula každou hodinu. Na oblázkové pláži jsme si ihned zabrali místo a začali chytat první dopolední sluneční paprsky, voda byla studenější, ale i tak se nám líbilo. Ještě před odplutím lodi v pravé poledne jsme se vydali prozkoumat i další část ostrova. Ostrov to byl vážně pohádkový, ale zdržet se tu celý den, to jsme v plánu neměli. Chtěli jsme si projít Budvu a dát si tam pozdní oběd.
Historické centrum Budvy je malé. Uličky jsou různě široké a pouze pro chodce. Nepotkali jsme uvnitř hradeb ani jedno auto a mělo to své kouzlo. Do města jsme přišli od přístavu kolem velkého zvonu. Za městské hrady jsme se dostali jednou z bran a po chvíli procházení se uličkami jsme vyšli vyhlášenou branou Vrata Pizanela. Toto nebylo vůbec plánované, ale v úzkých a kroucených uličkách se člověk rychle ztratí. Nakonec se nám podařilo najít restauraci na oběd a po obědě jsme vyrazili konečně k Citadele – Цитадела a jejímu okolí. V okolí citadely najdete kostel svaté Trojice – Црква Свете Тројице a kostel svatého Ivana – Црква Светог Ивана Крститеља. Kromě malého archeologického naleziště mezi domy jsou zde i bývalé římské lázně. Pokud hledáte nějaký ikonický výhled, tak doporučuji se vydat ke kostelu svaté Sabby – Црква Светог Саве Освећеног nebo o trochu dál k tančící ženě. A v případě ideálního místa na odpočinek můžete navštívit pláž Plaža Ričardova Glava, kde bylo za naší návštěvy tolik lidí, že jsme byli nakonec rádi za koupání na ostrově svaté Nikoly. Až e budete s Budvou loučit a směřovat pryč z opevněného města, tak nezapomeňte na pozůstatky římské nekropole – Руинови некропола римске ере.
Něco málo z historie Budvy. Již v dobách antiky zde existovalo opevněné město, které bylo založeno na ostrově, který byl později připojen k pevnině. Mezi nejstarší obyvatele Budvy patří Řekové a Římané. Ti ale čelili nájezdům ilyrských kmenů. Tyto nájezdy nedovolovali rozvoji přístavu. Na základě této skutečnosti se Budva nemohla stát prosperujícím městem. První zmínka o Budvě pochází z dokumentu Sofokla a Pseudoksylaks uvedl, že se do Budvy z Drače cestuje den lodí a po souši tři dny. Předpokládá se, že dnešní Budva je jedním z nejstarších sídel v oblasti Balkánu. Místní uliční síť nese pozůstatky organizace helénského antického města. Po válkách mezi Ilyry a Římany se stala Budva součástí Římské říše. Rozvoj Budvy ohrozil pád antické Duklji, který zapříčinil příchod Slovanů a vpády Avarů. Budva se dokázala Avarům statečně dlouhou dobu bránit. V raném středověku byla Budva součástí Byzantské říše se smíšeným ilyrsko-římským obyvatelstvem. Slované žili v okolí města, netvořili však v této době ještě významnou součást místního obyvatelstva. Město se později stalo součástí království Duklja, po roce 1181 připadlo srbskému království pod vládou dynastie Nemanjićů. Po pádu Srbského despotátu získali Budvu po nějaké době Benátčané. V roce 1571 město vypálili Turci. Po pádu Benátské republiky byla Budva okupována Francií. Poté byla předána Habsburské monarchii jako jedna z nejjižnějších částí mocnářství spolu s celým černohorským pobřežím. Rakousko-Uhersko nechalo v blízkosti silnice z Budvy do tehdejší černohorské metropole Cetinje zbudovat pevnost Kosmač. V roce 1915 bylo během první světové války město obsazeno armádou Černé Hory, později se stalo její součástí. Od roku 1918 se nacházelo na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie. Cestovali turisté z tehdejšího Československa a ti pojmenovali pláž východně od historického jádra jako Slovanská pláž. Během druhé světové války byla Budva okupována fašistickou Itálií, po její kapitulaci potom Německem. Osvobozeno bylo dne 22. listopadu 1945. V roce 1979 bylo těžce poškozeno během rozsáhlého zemětřesení, které zasáhlo černohorské pobřeží.
Kotor
Do města jsme přišli kolem hradeb a pevností, které ochraňovali město, jednou takovou byla bašta Gurdić Bastion Гурдић Бастион. Pro vstup za městské hradby jsme si vybrali mořskou bránu Врата мора. Hned jak jsme vstoupili, ocitli jsme se na náměstí s Hodinovou věží a domem Bjeladinović. Další středověkou baštou v městském opevnění je věž Kampana Кампана Товер. Ve středu města mě zaujal románský katolický kostel z roku 1166 – Katedrála svatého Tryphona Катедрала Светог Трифуна, která obsahuje řadu náboženských relikvií ze zlata a stříbra a fresek. Vstup do katedrály a muzea stojí 5€ a u vstupu se domluvíte líp česky než anglicky. O pár ulic dále na náměstíčku stojí oproti sobě dva kostely, pravoslavný kostel svatého Nikolase Црква Светог Николе a kostelík svatého Lukáše Православна Црква Светог Луке.
Nad městem se tyčí Kotorská pevnost Которска тврђава, vstup se platí hned, jak budete opouštět město, zda ten kopec vyjdete nebo ne, je už váš problém. Já jsem se tam nevypravila. Raději jsem si prohlédla úzké uličky, potkala velké množství koček a narazila na suvenýry ve staré a rozpadlé budově, která bývala dříve asi něčím významným. Už jen ten prostor působil zajímavě.
Chorvatsko
Překročili jsme hranice do Chorvatska. Další zastávka byla v kempu kousek od pobřeží v Mlini. Ještě v podvečer jsme sestoupili mnoho schodů k moři. Malé přímořské městečko bylo plné penzionů, hotelů a restaurací. Mělo menší pláže i přístav. Za chvíli se počasí zkazilo tak, že šedá obloha nás hnala zpátky. Bohužel déšť byl rychlejší. Zpět do kopce nám to už neběželo tak rychle a klouzalo nám to. Tak dobře, jak se nám šlo za sucha dolů, se nám za deště nahoru rozhodně nešlo.
Dubrovník a pevnost Tvrdava Lovrijenac
Další den jsme vyrazili do Dubrovníku. Mé plány na ranní jízdu lanovkou na kopec nad Dubrovníkem zhatilo oficiálně počasí. Lanovka nejela, právě kvůli počasí. Nebyla jsem jediná, kdo si za slunečného dne plánoval tento výlet. Vítr foukal, ale mírně, spíš se asi jednalo o nějakou technickou závadu lanovky. Když neuvidím město z vrchu, tak tedy po svých si projdu město. Z počátku to bylo po rovině, mírně do kopce a pak pořádně do kopce. Tolik schodů jsem za předešlé dny rozhodně nevyšla. Jako kardio dobrý!
Do města vedou tři brány, hlavní branou je Pile, na druhé straně města, u přístavu je brána Ploče a na boční straně se nachází brána Buza. Hlavní třídou je Stradun, která je zakončena palácem z 16. století Palača Sponza. Naproti se nachází kostel Crkva sv. Vlaho. Jedná se o benátský barokní kostel se sochou svatého Blažeje zachráněnou před požárem, byl postaven v roce 1715. Opodál nalezneme palác ze 14. století Knežev dvor vystaven v goticko-renesanční stylu. Nyní se zde nachází muzeum s dobovým nábytkem a erby. Barokní katedrála Katedrala Uznesenja Blažene Djevice Marije pochází z počátku 18. století. Uvnitř nalezneme Tizianův triptych a díla italských mistrů. Odtud jsem úzkou uličkou podél hradeb došla k námořnímu muzeu a akváriu, kam jsem tedy nešla, ale za to jsem nalezla průchod do přístavu Porat Dubrovnik. Uvnitř hradeb nalezneme ještě kostel svatého Ignácia Crkva sv. Ignacija, postavený v roce 1725, je přístupný po barokním schodišti.
Pokud se rozhodnete obětovat 35€ za vstup na hradby, naskytne se vám krásná jednosměrná procházka po hradbách Dubrovníku. Panoramatické kouzelné výhledy na město a na moře vám vyrazí dech, jako ta cena za vstup. Ale ne, bylo to drahé, ale stálo to za to. Vzhledem k tomu, že jsem si jinou atrakci v Dubrovníku nedopřála… Kromě ptačí perspektivy z hradeb, uvidíte mnoho i z pevností, které jsou hradbami spojovány. U přístavu se tyčí pevnost svatého Ivana Tvrđava Svetog Ivana, která měla za úkol chránit přístav a město. Na druhé straně města nalezneme pevnost ze 14. století Tvrđava Minčeta, která nyní nabízí úžasné výhledy na celé město. Další pevností je Tvrđava Bokar a Kula sv. Marije.
To, že v ceně toho drahého lístku je vstup i do pevnosti Lovrijenac jsem se dozvěděla, až když jsem město opustila a plánovala si posledních 45 minut strávit někde na nějaké kávičce, koupit nějaký suvenýr a najít záchod. Změna plánu a hurá do dalšího kopce a vstříc dalším schodům. Pevnost se nachází mimo město na skalnatém výběžku ve výšce asi 37 metrů. Už jen po cestě to byla skvělá podívaná na Dubrovník. Z pevnosti ještě lepší, Dubrovník jako na dlani.
Pevnost byla postavena jako ochrana města před benátskou flotilou. Stavba začala v roce 1018 a dokončena byla v 16. století. Tloušťka stěn směřujících k moři je mezi 4 a 12 metry. Nad vchodem je nápis v latinském jazyce: Svoboda se neprodává za všechno zlato světa.
Pokud se rozhodnete zakoupit tuto drahou vstupenku, tak ji využijte do posledního možného vstupu. Kam platí je napsáno na druhé straně lístku, a mám takový pocit, že tam byl ještě nějaký kostelík.
Plitvická jezera
Poslední zastávkou celého výletu byla Plitvická jezera na celý den. Pokud se sem chystáte, určitě si na návštěvu nechejte celý den. Termín naší návštěvy byl v září a lépe jsme si snad vybrat nemohli. I když zpočátku všechny předpovědi počasí hlásily silné deště, měli jsme začátek slunečný, kolem oběda spadlo pár kapek a pak bylo spíše zataženo, ale bez deště.
Začátek túry jsme započali ve střední části Ulaz 2 odkud jsme se na stanoviště 3 přepravili místním vláčkem a započali procházku kolem horních jezer. V horní části jezer se nachází 12 jezer: Prošćansko jezero, Ciginovac, Okrugljak, Batinovac, Vir, Veliki Jovinovac, Mali Jovinovac, Galovac, Milino jezero, Gradinsko jezero, Veliki Burget, Kozjak. Jezero Kozjak se dá obejít pěšky, ale také se po něm můžete svézt lodičkou a pak pokračovat na dolní soustavu jezer Milanovac, Gavanovac, Kaludjerovac a Novakovića Brod. Přesně tak jsme učinili. Došli jsme i na Velki Slap a poté pokračovali na stanoviště 1, kde jsme si počkali na vláček na stanoviště 2, kde jsme ukončili naši cestu po Plitvických jezerách.
Národní park Plitvická jezera leží v nadmořské výšce 500 – 640 m. Je to soustava 16 jezer, propojených vodopády a kaskádami. Plitvická jezera byla vyhlášena roku 1949 národním parkem a od 1979 byla zapsána na seznam světového přírodního bohatství UNESCO. Leží ve vápencové proláklině, která vznikla pravděpodobně před osmi tisíci lety a neustále se mění. Ke vzniku teras-bariér připívají především unikátní bakterie žijící v mechu a trávě na terasách. Dolní jezera vznikla zřícením stropů podzemních jeskyň a jejich zaplněním vodou. Vody jezer mají různou barvu, od smaragdově zelené po sytě modrou. V dolní části soustavy je 20 krasových jeskyň. V zimě jezera zamrzají, v létě má voda teplotu do 24 °C.
Říčka Plitvice, která dala jezerní soustavě jméno. Nespojuje žádná jezera, ale spadá vysokým vodopádem do kaňonu. Jezerní soustava tedy nevznikla v jejím řečišti, ale v blízkých řekách Bijela Rijeka a Crna Rijeka. Teprve po vzájemném splynutí se jejich vody spojují s říčkou Plitvicí. Výsledná řeka se nazývá Korana.
V podvečer jsme se vydali k domovu, cesta utíkala rychle a já jsem už přemýšlela, kam vyrazím příště.