Dobrodružná cesta po Východním pobřeží Spojených států amerických – Filadelfie

Poslední zastávka: Filadelfie

Na cestu jsme se vydali v odpoledních hodinách z Washingtonu, kde jsme ještě před odjezdem stihli pár věcí, ještě jednou do paměti dostat tu velkou bílou budovu s kopulí, ano Kapitol a také zabít čas před odjezdem v muzeu filatelie. Bylo blízko nádraží, kdybychom se zdrželi, tak jsme to měli kousek. Jinak v DC je plno muzeí, které by mohly být zajímavé. Ale na tohle by to chtělo více času.

Přijíždíme do Filadelfie. Hurá, už tam budeme. A jéje! Nadšení z nové destinace a nového dobrodružství střídá šok. Dopravní kolona, vozy se štosují do pravidelných lajn a všude jsou jen cedule „detour“. Ono je to tu uzavřený a rozkopaný. No to bude zážitek. Po skoro 45 minutovém popojíždění se dostáváme na místo určení. Autobusák nás vyhazuje neznámo kde. Vše je kolem rozkopané, zaplachtované a jsem víc než zmatena. Kudy kam. Ptám se snad každého člověka, který projde kolem, ale jsou na tom podobně jako já, zmateni a na Filadelfii padá pomalu noc. Tak jdu s davem, někdo musel tušit kudy kam! A hle, tohle je nádraží, první budova, kterou jsme jako stádečko ovcí potkali. Tady by mohli vědět, kde jsou autobusy, jako místní doprava. Ale ani tam mi není porazeno. Venku se už setmělo a začalo poprchávat. Nádhera! Hotel máme až v South Philly, potřebuji najít bus číslo 17, který jede přímo až na místo určení, ještě ve správným směru. Po cestě, kterou mě poslal milý pán, potkávám slečnu, která asi vidí mojí nejistotu a ptá se mě sama od sebe, zda nepotřebujeme poradit. Svěřuji jí svůj problém a ona moc neví, ale najde mi to na mobilu a posílá mě nejprve na metro (od toho to bylo docela daleko) a pak po ulici, kde se nacházíme rovně a prý v nějaký ulici, kterou minu bude autobusová zastávka. Už padla tma. Philadelphie se rozsvěcuje. Jediné co vnímám, jsou autobusy, čísla a něco jako směr. V dohlednu mám už asi čtvrtou ulici, kterou se chystám přejít a najednou autobus s číslem 17! V hlavě se rozsvítí žárovka se signálem „běž a si zachráněna“! Přidávám na tempu a s kufrem letím doslova jako o život. Uhnaná skočím do busu a řidičky se ptám, zda to jede tam a tam, ona že ano a že nás bezpečně dopraví do hotelu ☺ tak jí moc děkuji a ptám se, kolik stojí cesta. Jela zpožděná a tak že nic. Potěší to, strávíme další půlhodinu v přecpaném buse, a když se uvolní místo sedám si. Rozhlížím se kolem sebe a venku je už tma tmoucí, noc pohltila Filadelfii. Přijíždíme do podivné oblasti, moc světel tu nesvítí… Najednou se ozve název zastávky, na kterou jsem se ptala, vystupujeme, ani za provázek jsem tahat nemusela.

Ubytovaní jsme v 6 patře ze 24. Výhled krásný, z okna pozoruju přistání a vzlety letadel z filadelfského letiště. To ještě nikdo netušil, že tahle super nálada z celého dne, kdy se všechno dařilo, jak mělo, se změní v noci na noční horor!

DEN 10

Den začíná nočním šokem. Ve 3 hodiny ráno se rozezní alarm, požární hlásič řinčí usilovně a hlasitě, ale po 5 minutách utichá. Rozespalá se probouzím, šok, co se to děje, tady hoří, vstávám z postele a oblíkám si mikinu a bundu. Do kapes rvu důležité věci – mobil, doklady, pas a peníze, beru i nabíječku a foťák. První co mě napadne vykouknout na chodbu, lidi v pozoru u dveří, zmatené výrazy, co se to děje! Běžím zpět a zapínám kufr, nacpala jsem do něj narychlo vše vyndané. Připravuju ho ke dveřím a jdu na recepci. V celým hotelu (velký kulatý věžák o 24 patrech) funguje jen jeden výtah, ale ten se přece v případě požáru zastaví a nejede, ale výtah jede. Doopravdy se můj mozek v tu chvíli nastartoval na plné otáčky. Takže požární schodiště, 6 pater, to dám dolu snad pod 3 minuty. Ale schody neskutečně kloužou! Doslova se přiženu jako vichřice na recepci a nejsem první a ani poslední. Je mi sděleno, že je to jen problém s alarmem a že doopravdy nehoří, ať jdeme do pokojů, že to byl planý poplach. V tu chvíli se to kvílení spustí znova a do třetice všeho dobrého po pár minutách se to znovu opakuje. Je na to vyslán technik, aby to opravil, údajně. Zbytek noci cca 3 hodiny dodřímu už skoro v pozoru. Docela unavená se ráno na snídani posilňuji černým čajem a kávou naráz! Na pár hodin to snad vydrží. Celý den putování před námi, je třeba dobít ztracenou energii nočním dobrodružstvím. V tento moment to beru ještě jako omyl…

Cesta začíná hledáním vhodné zastávky autobusu číslo 17. Slečna na recepci poradí, kde se nachází a jde se vykročit z hotelu pravou nohou vpřed a vstříc novému dni. Vystupujeme kousek od Washington Square Park, kde se nachází hrobka neznámého vojína. Po cestě jsme minuli krásy čtvrti Society Hill – kostel, kostel s hřbitovem pro tuto oblast, synagogu a i Magic garden, které je zavřené. Z venku to vypadá až moc přeplácaně na můj vkus. Moderní umění prostě nedokážu ocenit, vím to. Cesta tedy pokračuje až k parku, kde pomalu a s jistotou procházíme parčíky až do čtvrti Starého města Old Town (historické centrum). V jednom domečku (Carpenters‘ Hall) se svítí a někdo právě vchází, musím se taky podívat, co tam je zajímavého. Venku fouká a obloha se na nás mračí, je šedo a mraky se honí, že by každou chvíli mělo sprchnout, vyhlídky hned po ránu nejsou nic moc. Postupně jsme putovali historickým centrem. Minuly další malý domeček s názvem First Continental Congress a hned vedle stojí další, tam jsem potkala milou paní, která se ptá, odkud jsem. Po chvíli konverzace jsem dostala mapu oblasti a doporučila mi co navštívit, kde si domluvit vstupenky atd. Tyto rady nemít, tak toho nevidím tolik, co jsem viděla. Přiznávám, že do Filadelfie jsem jela víc než nepřipravená.

Po cestě jsem minula Independence Hall – Síň/Sál nezávislosti. A mířím si to rovnou do fronty k Independence Bell – Zvon Svobody. Není krátká, ani extra dlouhá, docela to odsejpá. Všude jsou detektory kovu a všechny věci musí do rentgenu. Ale co by člověk neudělal pro to, aby viděl zvon s dírou uprostřed, který už niky nebude zvonit. Trocha té ironie. Než jsem dorazila ke zvonu samotnému, součástí komplexu byla i taková rychlo výstava a to doslova, rychlé nastínění historie, stručné informace a úplně stačilo. U zvonu stojí Ranger Národního Parku, a když se nás sešlo více, začal nám hezky vyprávět o zvonu a historii a ukončilí to tím, že denně se na zvon přijde podívat 5000 až 8000 lidí (dle sezony, v létě jasně, že více), že je neskutečné, že až 8000 lidí denně shlédne tento kus kovu, který už nikdy nebude zvonit, že je nepopsatelné, ke kolika národům se tento zvon váže… Ano, jsou hrdí na to, že konečně někde mají něco z historie… (viz nezávislost a vznik USA, stručný přehled historických událostí zde).

Po návštěvě Zvonu je na programu další doporučené místo a to Independence Hall. Pro lístky se člověk musí zastavit v informačním/návštěvnickém centrum. Jsou zadarmo a na den je jich omezený počet. Než nám je pán dá, můžeme si vybrat čas, kdy se chceme zajít do Haly nezávislosti podívat. Moc jich už nemají a nejbližší prohlídka je za 3 hodiny, bereme tu. Vstup byl omezen na max. 30 lidí každou půl hodinu v zimní sezoně. 3 hodiny máme čas, plán je jasný – projít Old Town a taky vidět dům Alana Edgara Poa a ty krásný prosklený modrý mrakodrapy.

Dům Edgara Allana Poa, mistra hororu a tajemna, taky jedno z mnohých jmen, které se vyskytuje na mnohých seznamech maturitní četby. Jáma a kyvadlo nebo Havran, to je jedno, ale obojí za to stojí si přečíst. Dům je v dezolátním stavu uvnitř, jak tohle láme srdce, že historie chátrá…. Tento názor získávám podle fotek venku na informační tabuli a letmém nakouknutí dovnitř přes dveře. Je to velká škoda, jinak se v renovaci památek snaží. Třeba i na tento dům přijde jednou řada. Venku stojí na podstavci havran a na zdi je nakreslený mistr hororu sám.

Samotná cesta k tomuto místu vede už přes ne moc hezké čtvrti, jsou podivně prázdné, nikde není nikdo venku a sem tam nějaký zbořený baráček či parkoviště kamionů… Je to z ruky, ale za zastavení se u Poea to jde překonat. Cestou člověk nemine ani vánočně vyzdobený Franklin SQ Park.

*

Co si dále nenechat ujít v Old Town?

Určitě Starou radnici (Old City Hall), ulici Elfreth’s Alley, již jsem zmiňovala domy v Society Hill – na první pohled mi to připomínalo uličky Londýna, vysoké, obložené s býlími okenicemi a černo či červenými dveřmi. Dále Betterys House, hřbitov, kde je pohřbený Washington. A když se přesuneme trochu dále, tak Moderní radnici (New City Hall) a hned vedle ní stojí Zednářský chrám. Jasně o tom vypovídá oko v trojúhelníku na fasádě. Odsud je ideální výchozí bod dále, můžeme třeba zamířit k Rockymu a Philadelpiha Museum of Arts… K Rockymu jsme to přes den nestihli, takže až k večeru jsme se vypravili. Bohužel druhý den se tam běžel maraton, což jsme zjistili později. MHD nejezdila, tak jak by měla… Takže jsme pokořili další kilometry a šli pěšky k Rockymu. A málem bych zapomněla na 2 modré prosklené věžáky nacházející se kousek od radnice.

*

Stojíme v dlouhé frontě na další kontrolu a tentokráte do Independence Hall, před začátkem prohlídky, stihneme ještě jedno ze dvou muzeí, které ke komplexu náleží a jsou volně přístupné s vstupenkou do Independence Hall. Komentovaná prohlídka Haly nezávislosti trvá asi 45 minut. Při vstupu nás do očí praští vyblýskaný štítek, že památka je zapsaná na seznamu UNESCO. To jsem ani nevěděla! V první místnosti přicházíme do střetu s americkými dějinami, o kterých jsem v té době měla jen malé, velmi malé tušení. Provádí nás Ranger Národního parku, velmi mu to jde, bere ohledy na turisty cizince a mluví pomalu a dobře artikuluje, ptá se na úroveň angličtiny a v té pak pokračuje. Je to velmi milé! Jen seznámení nás se stručnou historií panu Rangerovi NP zabralo krásných 15 minut. Musím přiznat, že i to málo, co jsem věděla mi tak nějak zapadlo do sebe.

A pak? Jsme šli do haly, toho hlavního sálu celé prohlídky, vypráví, jak se tam soudilo a nakonec se přemisťujeme tam, kde byla podepsána Nezávislost USA. Živě gestikuloval a máchal rukama a energicky pobíhal sem a tam – takový průvodci mají být! Vypráví v tomto momentě o tom, jak se dohadovala jedna země/území s druhou a kdo za jaký kus země tam byl a co se dohodlo. Po skončení dodává, že v tomto sále byl „vystaven“ Washington, když zemřel, lidem zpřístupnili okna a celou místnost zahalili do černa a uložili ho uprostřed. Až tak si ho cenili, bodeť by ne, když jim tu nezávislost vykomunikoval. Když jsem si myslela, že prohlídka už končí, tak nám průvodce s nadšením sděluje, že mají otevřeno ještě jedno patro navíc, kdo chce, se může jít podívat a ostatní, že můžou odejít. A proč taková nabídka? Právě tam dokončili přípravy nové expozice.

Po velmi zajímavém historickém exkurzu byl nejvyšší čas vyrazit k Rockymu. Ale pomalu. Když skončila prohlídka Independence Hall, tak ještě bylo v plánu druhé muzeum, to lepší, pro nás. Když jsem vyřizovala vstupenky, tak se pán ptal odkud jsme (dělají si statistiky kolik lidí a odkud dorazí) a pak nám právě tuto expozici doporučil, že bude pro nás velmi zajímavá, protože Československo byl pojem i v USA! Mají tam dokument, Common Aims 1918, podepsaný T. G. Masarykem a to si člověk prostě nemůže nechat ujít! A ihned vedle v další vitríně je prý originál Deklarace Nezávislosti.

Čas utíkal rychle a z oblohy začalo padat pár kapek, s nadějí, že si chytneme autobus a popovezeme se k Rockymu, tvrdě narážíme. Je čas to vzít pěšky. Nezbylo nám nic jiného než vystoupit u City Hall (pomohli jsme si asi 2 zastávky, jednu dlouhou ulici) a když už jsme tam, tak se jí i pokochat, kouknout na vánočně vyzdobené náměstíčko uvnitř radnice a obrovský vánoční stromek uprostřed. Okouknout okolí a nahlídnout do 2 přilehlých kostelíků a Zednářského chrámu.

A hle, když jsem se otočila, za zády se mi tyčily filadelfský mrakodrapy, konečně si tuto skleněnou krásu mohu prohlídnout z blízka. Navigace hlásila, že je to ještě 1,8km k Rockymu. Byli jsme teprve na začátku dlouhé promenády a začalo pršet. Když jsme minuli první kostel s pomníkem Koperníkovi a Neptunovu kašnu/fontánu v parku, déšť zesílil. Pár minut už uháníme k Rockymu a spustí se liják! Zbývá kilometr a 350m, jako bych to viděla ještě dneska! Pláštěnka nás už nezachrání, mokrý jsme až až, v hloubi duše jsem doufala, že to ustane, marně. K Rockymu dojdeme už za tmy mokrý až na kost a klepeme solidní kosu, tedy alespoň já ano. Udělám si pár záběrů Národního muzea umění a pár panoramat osvětlené Filadelfile. Fotka s Rockym je v plánu, asi 10 minut stojíme ve frontě, na dešti a čekáme. Nakonec řada přijde i na nás. Ale protože spolucestovatelka neumí fotit, dopadá fotka katastrofálně, jeden velký rozmazaný flek.

Úplně durch promočené uháníme zpět po dlouhé třídě až k radnici, kde to v noci vypadá úplně jinak než přes den. Hledali jsme opět zastávku s číslem 17 a směrem na jih Filadelfie. Nikde jsem ji neviděla. Nejbližší osoba, co byla venku, byli 2 policajti…. Ale ani oni netuší, kde to předně je, hledali nám to na mobilu a snažili se pomoct. Asi viděli, jak moc mokrý jsme, jaká je nám zima… Jo, jsme zachráněny, zastávka je blízko, teď už jen chytnout správný směr. V autobuse jsem sundala batoh a bundu, naštěstí topil. Všechno by se dalo ždímat. Doufala jsem, že za tu půl hodinku alespoň trochu oschnu, protože ta představa, že nevím, kde na hotelu budu sušit boty, batoh, bundu a vlastně všechno, co nemám náhradní, mě děsí! Další den bude na čase zase jet dál. Ta představa, že bych měla být další hodiny v mokrých věcech, se mi vůbec nezamlouvá, přece jen, listopad není teplým měsícem. V noci přišla silná bouře, bubnovalo to do oken, foukal silný vítr, ráno u snídaně běžely zprávy v televizi a předpověď na nadcházející dny nebyla nic moc, pro celé pobřeží, prý udeřila nějaká bouře a bude trvat ještě 5 dní nejméně… Doba si žádala zoufalá řešení a jediné co se na pokoji nacházelo, byla klimatizace. Naštěstí měla i červený puntík asi „hot mode“, tak jsem to vyzkoušela a po chvíli to začalo hřát. Všechno, co bylo malé jsem rovnou položila na ní i boty, i když se to nemá, kolem rozložila bundy na židle a pravidelně otáčela, a batohy sušila alespoň vedle. Na uschnutí nám zbývala jedna noc, pár hodin do rána. Bylo na čase jít spát, zítra nás čeká přesun do New Yorku a ráno se ještě po snídani zabalit.

DEN 11

Začíná to krásně (ach, ten sarkasmus!). Ve 2 hodiny ráno se opět rozezní alarm. A je to tady zase, frekvence se opakuje a do hodiny zvoní 3x, další hodiny je to úplně to samé… Otrávení hosté i já stepujeme na recepci a v tu se ozve někdo, co se to děje, zda jsou hasiči na cestě. (Asi se dotyčný pán ubytoval den před a tohle je jeho první hororová noc) Odpověď „ne, že nejsou potřeba“, od recepčního vygraduje tak, že dotyčný volá hasiče sám. Jsou tam do 3 minut, přijíždí celý záchranný integrovaný systém a policie, zjišťuje se, co se stalo. Prostě jen vadný fire alarm, co se furt otravně spouští. Ale nic nepodceňují a jdou to někam zkontrolovat za jejich setrvání v budově, což bylo nějakých 10 minut, se alarm spustí ještě 4x. Je nám řečeno recepčním, že je vše v pořádku a ať jdeme zpátky do pokojů a spát. Je něco málo po 4 ranní a rozhodně se nikomu z nás se nechce spát. Lidi odcházejí uprostřed noci pryč, hledají jiné ubytování, ale všude je plno, kvůli maratonu, co se běží tento den. Někteří asi našli a odjíždějí. Venku leje a nám nezbývá nic jiného než tam zůstat a přečkat tuto noc… Ráno jim za to vyžírám bufet ☺

S příchodem rána je na čase se zabalit a najít si stanoviště autobusu smět NYC, naše cesta se chýlí pomalu ke konci… Běží se marathon a celá Filadelfie je zacpaná, přípravy vrcholí. Řidič po nás nic nechce, jízdné je zadarmo a odveze nás až k Washington Square Park, dál to už nejde. Autobus stojí a stojí, kolona a pěkně dlouhá. Stojíme 10 minut bez pohnutí a náš čas do odjezdu autobusu se krátí. Teď nebo nikdy, jdu se ptát, kde jsme a že se potřebujeme dostat tam a tam, že nám jede autobus, zda by nás nemohl pustit. Je velmi ochotný a ještě se nám omlouvá, že to doopravdy nestihne tam dojet. Ve finále nás popovezl ještě kousek a vypustil uprostřed ulice. Mezitím nám i poradil, kudy na autobusové nádraží Greyhoundu. Že by se dalo říct, že je to blízko, to se nedalo. Započal úprk na autobus. Odjíždí to za 20 minut a 20 minut píše i navigace. Přiběhli jsme tam uhnaný a uřícený, sotva schopný slova. Byli jsme poslední. Řidič naložil kufry a ani jízdenku nechtěl. Bus byl úplně plný! Sedíme každá jinde, nevadí, hlavní bylo to, že jsme to stihli.

A teď už jen vstříc New Yorku a tam, kde to všechno začalo… Tam to dobrodružství bude třeba zase uzavřít.

Jak jsem reklamovala hotel ve Filadelfii aneb dvě hororové noci

Už jsem se stručně zmínila o tom, jak moc příjemný byl pobyt ve Filadelfii a co jsme tam během dvou nocí prožili. Ubytování jsem vybírala podle ceny a dostupnosti (k MHD), to se přiznám. Když jsem zjistila, že penziony jsou dražší než 3* hotel, který je ještě se snídaní, nebylo co řešit. Hodnocení na bookingu kolem 7,5/10, což bych hodnotila podle recenzí pozitivně, ne vždy je každý spokojený. Šlo o to, mít kde hlavu složit. Hotel se nacházel v South Philadelphia, od centra docela daleko, ale plus bylo to, že autobus MHD stavěla hned kousek.

Do Filadelfie jsme přijeli z Washingtonu. Bus měl asi hodinovou sekeru, protože se má konat za 2 dny nějaký super maraton a už bylo vše dopředu uzavřeno. Objevil se autobus s číslem 17, to byla po příjezdu záchrana. Radši jsem se optala, zda tam doopravdy jede a černoška za volantem nám odpověděla, že jo a že nám poví, kdy máme vystoupit. Tak se doopravdy stalo, ještě nám ukázala, jaká budova to je. Všechno začalo vycházet až do tý doby než jsem viděla pokoj. To bylo takové mírné překvapení od toho, co si člověk objednal. Rezervaci jsem dělala přes booking, protože s nimi mám dobré zkušenosti a vždy jsem byla spokojená se servisem a nabídkou (do roku 2017, pak se to začalo mírně kazit, třeba kobka v Seville v 2020). Za svou pracovní kariéru jsem měla možnost tuto „organizaci“ poznat i z druhé strany, a to ze strany hotelu. Takže nějaké plusové zkušenosti jsem měla a pár problémů jsem v práci s nimi řešila po telefonu a mailem.

Abych nemluvila jen tak o nějakém hotelu v South Philly, tak konkrétně mám na mysli Penrose Hotel Philadelphia, nacházející se na 2033 Penrose Ave. Můžete si jej vyhledat. Hodnocení doopravdy po tomto zážitku nebylo pozitivní. Až ve finále tento hotel z bookingu zmizel. Nacházel se blízko autobusové dopravy, velkého supermarketu a také se z vyšších pater daly pozorovat přistávající letouny na filadelfském letišti. Krásný, samý plusy 🙂

*

A teď zpět. Tedy, zarezervovala sem si pokoj se 2 oddělenými lůžky nebo manželskou postelí, protože nebylo na výběr, co přesně člověk chce. Buď to, nebo to, překvapení na místě součástí. Ale což, dvě noci člověk přežije. Nakonec jsme dostali pro 2 osoby přidělený pokoj s manželskou postelí Bed King’s size. Netušila sem, co to znamená, ale pro dva lidi byla malá! Jiné pokoje už k dispozici nebyly… Hotel žil ruchem v podvečer našeho příjezdu, recepce fungovala 24/7, což byl taky plus při výběru. Po check-inu na recepci jsem zjistila, že jede jen jeden výtah ze 2 v celém věžáku. Hurá! Pěšky s kufrem a batohem v ruce se mi doopravdy nechtělo jít 6 pater. Zařadila jsem se „nadšeně“ do fronty a čekala, až přijede výtah, asi napotřetí jsem se do něj nasáčkovala společně s asi dalšími 10 lidmi. Jako plus můžu zhodnotit, že pokoj byl prostorný, měl TV (kterou jsem ale nevyužila), klimatizaci, kterou jsem využila po velkém dešti jako topení na usušení věcí. Pokoj byl i čistý a koupelna také. Unavená po celém dni cestování jsem si šla s nadšením lehnout, ale… a jsme u toho. Je tu velké ALE! Asi ve 2:30 až 3 ráno se rozezněl požární poplach a neustával. S takovým šokem jsem se snad ještě nikdy neprobudila. Rychle jsem se oblékla, popadla všechny cennosti a utíkala k výtahu, ale ten jel, zvláštní fakt, měl by se zablokovat v případě požáru… Radši jsem běžela 6 pater dolů na recepci po požárním schodišti, po cestě jsem potkala mnoho lidí. Všichni vyděšení, co se to děje. Shromáždili jsme se u recepce. Tam nás uklidnil recepční, že se nic neděje, že se poplach spustil omylem a že se pracuje na opravě a moc se nám omlouval. A měli jsme jít do svých pokojů. Hlouček lidí tam neklidně postával. Za těchto asi 20 minut se alarm spustil ještě 2x. Pak byl chvíli klid. Pro kondičku jsem si vyšlapala 6 pater a šla si lehnout. Ani ne za hodinu a pár minut se to spustilo znova. Pak utichl, za pár minut se rozezněl ještě víc a v úplně jiném tónu. Lidé začali vystrkovat hlavy na chodbu a rozhlížet se, co se to děje, zda to slyší soused vedle a co se děje opakovali někteří ještě jednou… pár hodin (možná celá hodina!) před snídaní bylo už ticho. Znova jsme podnikli dobrodružnou výpravu na recepci. Asi za další půl hodinu bylo vše v pořádku a hotelem se neslo božské ticho! Které ale dlouho nevydrželo. K hotelu se začali sjíždět policajti, hasiči a záchranka, kompletně celý zásahový tým připravený na evakuaci hostů. Venku poprchávalo a lidé se balili, že jdou jinam, vraceli klíče, reklamovali vše, co jen šlo. Recepční už zoufalý si začal psát seznam s čísly pokoje, kteří ho opouští, kteří vznášení stížnost a chtějí peníze zpět a uklidňoval lidi, že zítra bude k dispozici manažer hotelu a všechno vyřeší (v reálu, nikdo nepřišel). Davová panika v opouštění hotelu strhla hodně lidí, ale já se spolucestovatelkou jsme neměli kam jít. Jiná možnost nebyla v úvahu a vše bylo plné, vždyť maraton se blížil.

Rozespalá, hladová a extrémně podrážděná (nejvíce nebezpečná kombinace) jsem recepčního žádala o telefon, že bych si zavolala na booking a vznesla reklamaci tam, protože jsem si pokoj zařídila přes ně. Na hotelu nebylo možné nic vyřídit a jsem ráda, že jsem tak učinila. Neochotně mi telefon dal a napsal číslo na booking i s předvolbou. Z recepce jsem učinila asi 20 minutový hovor se stížností, popsání situace a probrání se veškerou booking byrokracií s číslem, s rezervačními kódy atd… Když jsem s tím divným maníkem na druhé straně linky (podle přízvuku bych řekla, že asi nějaký Ind, sotva jsem mu rozuměla, ale domluvili jsme se) konečně rozumná domluvila, stížnost byla zaevidována, situace popsána bookingu. Víc jsem v tu situaci dělat ani nemohla. Po celou dobu mě po očku sledoval recepční, co dělám. Nicméně, žádost o nové ubytování nebyla poskytnuta – ubytováním a ani bookingem, takže nás čekala další noc v hotelu hororu. S padajícími víčky jsem výtahem odjela do 6 patra a padla do postele.

Hurá, spát. V 5 se opět rozezněl alarm… Zpacifikovaná a utahaná jsem se otočila na druhou stranu a přemýšlela, čím tu otravnou věc rozmlátím. Vzhůru jsem byla až do snídaně, ty se začínaly podívat až v 7, ale už v 6:45 tam bylo plno nedospalých lidí. Nemůžu říct hladovců, natěšenců, ale prostě nevyspalců a se zoufalými pohledy jsme si němě vyměňovali dojmy o noci, kterou jsme právě měli za sebou. Žádný zázrak, hrůza, děs, zoufalství, strach, překvapení a nevyspalost, to se na nás podepsalo. K této atmosféře napomohlo i hlášení místní televize, že se na Filadelfii řítí nějaká bouře a silný déšť. Úplně ideální na výlet po městě! Plán byl jasný na návštěvu města. Nevyspání nás zpomalilo snad ve všem…

Po návratu domu bylo na čase něco udělat s těma dvěma probdělýma nocema, které nás potkali. Nebylo nic jednoduššího než se pokusit dovolat na booking, kde čekací doba z Čech je asi půl hodiny, ještě delší, když voláte jako majitel, recepční hotelu/ubytování… Po telefonu mi nemohli poskytnout žádnou pomoc, prý problém je tam zapsán. Nic víc. Tak jsem napsala velmi rozhořčený email, na který přišla do 2 dnů odpověď. Na tu jsem poskytla další odpověď. Pečlivě jsem jim vylíčila situaci, co se stalo, že jsem reklamovala už ze zahraničí a o jaké číslo rezervace se jedná a jaký je pin kód. Nezapomenula sem sarkasticky dodat, že jsem byla s jejich službami vždy spokojená a připomenout jim, že v podmínkách je něco na způsob „ochrany spotřebitele“, že vznáším reklamaci dva, že žádám finanční kompenzaci a jsem velmi nespokojena s telefonickou podporou, která mě poslala velmi slušnými slovy někam hodně daleko… Na tuto reakci přišla odpověď v angličtině, za pár hodin omluva hotelu a nakonec email v češtině. Celý proces se táhnul od začátku prosince až někdy na přelom únor/březen. Během tohoto emailového dopisování si se mnou chtělo psát asi celkem 7 lidí. Po druhém opakování toho, co se stalo, sem řekla dost. Napsala sem další rozhořčený email, ve kterém jsem žádala, aby se mého emailu ujal jeden člověk, který tuto nepříjemnou situaci se mnou vyřeší a že prosím, abychom ji řešili v češtině a hotel do tohoto sporu nevstupoval, protože naslibovaného manažera nikdy nepřivedl na reklamační schůzku. Mezi tím mě kontaktovala tři čísla se zahraniční předvolbou, jednou šel hovor přes Německo, podruhé přes Anglii a potřetí přes Španělsko. Ani jeden jsem nepřijala. Přece nebudu platit přesměrovaný hovor z Ameriky. To jsem také v mailu zmínila. Obratem mi odepsala asi nějaká velmi důležitá osoba z bookingu. Se kterou jsme se asi v únoru dobrali ke konečnému řešení finální kompenzace. Mezitím probíhalo řízení bookingu s hotelem, který měl zaplatit kompenzaci, ale neměl se k tomu. Tedy Booking uhradil kompenzaci sám, kterou navrhli oni někdy na konci února. V rezervacích se tato rezervace objevila jako nevyužitá. I hotel mě kontaktoval, že kompenzace bude a ať stáhnu reklamaci z bookingu, ale nic nepřišlo. Reklamaci sem nestáhla, peníze ve slíbené kompenzační výši přišly od bookingu na začátku března. Přibližně v půlce března (předpokládám, že skončil spor booking vs. hotel) přišla i kompenzace od hotelu :). Nevydělala jsem na tom, ani mi to neproplatilo celý pobyt ve Filadelfii, ale finančně to nedopadlo špatně a cítila jsem alespoň nějakou odměnu za to snažení a i svým způsobem za ty 2 noci beze spánku.

Otázka na závěr: Už jste řešili nějaké komplikace s ubytováním při svých cestách po světě? Jaké? Chcete se o své zážitky podělit? Piště je do komentářů.