Dobrodružná cesta po Východním pobřeží Spojených států amerických – New York

Jak zpívá Frank Sinatra, If I can make it there. I’ll make it anywhere.🎵 Strach z cizího, nového a neznámého je na počátku každé cesty. A tady tomu rozhodně nebylo jinak! Nebojte se, každá cesta je nový začátek, začátek nového dobrodružství a nových výzev.

Cesta z Lisabonu ✈👨‍✈️ byla dlouhá, 8 hodin 20 minut. I přesto, že jsem byla uchozená po šestihodinové procházce historickým centrem a z brzkého vstávání, které předcházelo prvnímu letu, byla to úmorná cesta, co se počtem minut týče. Let byl PRG-LIS-JFK (Praha – Lisabon – NYC). První část byla taková klasika na 3,5 hodiny. Poté byla možnost rychlého přestupu za necelé 2 hodiny na další let anebo najít takovou letenku, kde se přestup může protáhnout. Ideální volba, pokud chcete třeba prozkoumat centrum na pár hodin. Travel hack: pokud jsou prodlevy mezi lety delší, bude letenka pravděpodobně levnější. Toto nebyl ten případ. Byl to prostě chybný tarif v určitém období a bylo jedno, kdy a jak si to člověk nakombinuje. Chybných tarifů se není třeba bát, letenka je i tak platná po zaplacení. Tratí na tom jen letecká společnost ne cestovatel. Takováto akce se prostě v cestovatelském světě neodmítá. Dala jsem za letenku tam i zpět něco málo přes cenu jednosměrné letenky PRG-NYC (bavíme se tu o verzi bez odbavení zavazadel), možná by se našla i společnost (Delta nebo American Airlines), se kterýma by za tuto cenu nebylo možné tam doletět v žádném případě.

Let byl z Prahy přes Lisabon, tudíž s portugalskou aerolinkou TAP (take another plane), jak poetické, že?! Nicméně, nemohu si na nic stěžovat, poměr cena/výkon (služby a vše s tím spojené, jak na palubě letadla, servis, aplikace, check-in) pro mě úplně dostačující. Po tom přestupu v Lisabonu jsem byla unešena velkým letadlem, takový, kterým jsem nikdy neletěla, byl to Airbus 330. Ekonomická třída byla i tak docela prostorná, měla celkem 3 dlouhé řady, u okýnek po 2 sedačkách na každé straně, pak ulička a uprostřed 4 sedačky. Mírná noční můra byla taková, když jsem při check-inu zjistila, že jsme se spolucestovatelkou vyfasovaly právě ty 2 místa uprostřed té čtyřky a ještě někde uprostřed letadla. V podstatě je mi jedno, kde to je, okýnko je okýnko o tom žádná, ale let byl v noci, takže by výhled byl jen tma. Ano, člověk si může připlatit za lepší místo, ale když letíte low-cost tak je to zbytečné… Nicméně, tento Airbus byl vybaven obrazovkou u každého sedadla – člověk mohl pozorovat mapku, kde se momentálně nachází, k čemu se blížíme (ano, měli tam zanesené i místo ztroskotání Titaniku – to úplně člověk vidět neche), dále velká nabídka her, výběr hudby různých žánrů, seriály a i filmy. Všechen zvukový a obrazový kontent byl v portugalštině (možnost si procvičit, co člověk umí, ale na zhlédnutí filmu to není), dále v angličtině a ještě ve španělštině. O zábavu bylo postaráno. Viděla jsem 2 filmy, poslechla jsem si nějaké vybrané alba, ani nevím, co to bylo. Po večeři s vínem jsem usnula. Noční let obsahoval večeři (výběr ze 2 jídel na palubě) a po celou dobu letu základní nápoje. K večeři bylo možno dát si víno nebo pivo. Nenechala jsem si ujít jejích červené portské. 🍷 V průběhu noci jsem si ještě řekla o vodu, protože klimatizovaný vzduch mi vůbec nedělal dobře po takovouhle dlouhou dobu letu. Co jsem hodnotila velmi pozitivně, že toaleta byla o něco větší než v běžných letadlech sloužících k cestám po Evropě. K dispozici byly i osvěžující vlhčené ubrousky, dezinfekce na ruce a další kosmetické potřeby. Na sedadle na každého čekala deka a polštářek, také sluchátka, instrukce k ovládání interaktivní obrazovky a jak jinak než bezpečnostní instrukce.

Kolik zavazadel člověk potřebuje v listopadu na 14 dní? 💼 Challenge accepted! Součástí základní letenky (tedy chápej jako výhodného chybného tarifu, po změnění dalších parametrů byla cena dvojnásobná!) byl kufřík na palubu o rozměrech 55 x 40 x20cm – economy class o hmotnosti 8kg (nikde nám to naštěstí nevážili, uff, teda v úschovně na letišti v LIS jsem se pána zeptala, kolik to má, mělo to 10,3kg, něco jsem pak přebalila, kdyby náhodou) a pak malý batůžek, co se vejde pod sedačku cca do 2 kil. Kde byla umístěná plovací vesta? Tak někde tam pod sedačkou… Lepší doufat, že tohle nikdy nebude muset člověk použít.

A teď už k samotnému dobrodružství!

DEN 1.

Sedli jsme na runway! Jsme tady. Kola našeho letadla se dotkly US dráhy. Jsem ve Státech! 🌎 . Pocit to byl nepopsatelný. Vystupujem, hurá!

Nadšení přešlo, když po cestě člověk míjel nápisy US Border Protection. Ještě je přede mnou vstupní pohovor, co mě čeká, jsem si přečetla na netu, koukla na video a doufala, že to nebude dlouhý a nějak extra drastický výslech. Zase se ve mně moje cestovatelská dušička smrskla a dělala, že tam není. Opět obavy zbytečné. Víza jsem měla zařízená, TAP měl ještě předvstupní pohovor v Lisabonu, kde chtěli doložit informace, kolik nás letí, na jak dlouho letíme, zda máme letenku zpátky, vízum, doložit rezervace, kde budeme pobývat (stačil screen z bookingu), zda máme dostatečnou hotovost. Musím říct, že pán byl milý, pozdravila jsem ho portugalsky, on mi dal na výběr, v jakém jazyce si budeme povídat (anglicky, portugalsky nebo španělsky), tak jsme si pokecali španělsky. Jen se spolucestovatelkou byl menší problém, nebyla schopná sama odpovědět na položené otázky (nedostatečná znalost angličtiny) – první varování, cestuj jen s lidmi, které dobře znáš. Vzali si ji stranou na zvláštní kontrolu. Nicméně vše se vyřešilo, když jsem dodala, že cestujeme spolu.

Zpátky na JFK.

Nahnali nás do pásového hada, že jsme tu halu šněrovali asi na 10x sem a tam. Pak to postupně ubývalo, až se řada dostala i na nás. Nějaká ženská (velmi nepříjemná) to koordinovala, kdo ke komu atd. Vyfasovala jsem mladíka, poměrně dost znuděnýho, že musí i v půlnoci něco vykonávat… Když jsem viděla ten otrávený obličej, vůbec to ve mně nevyvolalo uklidňující dojem, ba naopak. Ale jediné co chtěl, byl pas a ten informační papír, říkejme tomu třeba dotazník, co se vyplňuje v letadle. Pak si nás vyfotil, chtěli i otisky prstů. Zeptal se, jak dlouho se zdržím, dal mi razítko do pasu a vrátil mi ho. Ani žádný „Welcome in the US“, to bylo teda přivítání.

JFK je oproti Lisabonu velké bludiště, hodně lidí a nikdo nic neví… Jak si najít, kudy kam, když mi nefunguje wifi a spolucestovatelka honí FB na mobilu a… A pak to přišlo, že nebude nocovat na letišti (týkalo se to asi 5 hodin) a vybrala „hotel“, že si pojedeme zdřímnout. Přesun do Čínské čtvrti proběhl metrem, docela v klidu. Jen venku bylo pár divných existencí vracejících se z nočního života bujarého velkoměsta, byli velmi silně posilněni alkoholem a kdo ví čím dalším ještě.

Nápad na ubytování se, i když byly asi 2 hodiny ráno, nebyl špatný, ale… No, nebudu se nějak dál rozepisovat, protože doteďka, jsou to skoro 4 roky a stále se mi z toho zvedá žaludek, když na to jen pomyslím! „Velebnosti půjdu blejt!“, bylo to první, co jsem měla na mysli, když jsem tento „luxusní“ bejvák viděla! Velikostně asi na manželskou postel a malý stoleček. Neskutečná zima, od okna táhlo, byl tam slyšet každej prd, pod dveřmi asi 3 cm díra, pokoj se nedal z venku zamknout, ve stropě taky díry, zalepený to bylo izolepou a zásuvky ohořelé, o WC a koupelně se nemá ani cenu zmiňovat… WC ucpaný, pochcaný a smradlavý. Sprcháč plesnivý a nechutný… 3x fuj je málo! Před tímhle šokem předcházela i hádka, protože se lady ztratila na JFK. A já věděla, že to bude jako s malým dítětem za ručičku 🙁 Naštvaná, unavená a hladová jsem si lehla, jasně, že zabalená v bundě a až po nos zašněrovaná do kapuci, přece tu nechytnu nějaký breberky. Nějaká večerní návštěva něčeho, co se kdysi nazývalo „koupelnou“ mě vůbec nelákala, druhý den budeme mít lepší ubytování – to jsem vybírala já, pročetla recenze a dost dlouho dopředu – takže si pár hodin počkám. U nás už by naběhla inspekce, kdybych zveřejnila tyto fotky…

Takový krásný první dojem, jak si napoprvé za – milovat NY. I ❤ NY.

Spokojeně oddychuju, že jsem to přežila, protože první den za námi a další před námi! Tohle bylo prostě dost mimo mojí komfortní zónu a to myslím, že ze svého handrkování po světě, využití maďarských lůžkových vozů, nocování na Roma Termini, ji mám dost, ale dost daleko!

DEN 2

Druhý den po „probuzení“ ve squatu jsem byla nejšťastnějším člověkem, když jsme toto divné zařízení opouštěly. Konečně vypadneme odsud, nepopsatelný pocit! Bylo asi 8 ráno místního času a celý den před námi. Další ubytování bylo až od 15:00. Když už jsme na Lower Manhattnu, tak se to musí využít. S kufrem jsem putovala celý den, docela se to provezlo, ale spatřit ranní New York skoro bez lidí, to bylo úžasné! Nikde žádný davy, jen pár běžců a cyklistů. O pár dní později jsme se na mostech už prodíraly davy. Čínská čtvrť jako výchozí bod je podle mého názoru ideální. Manhattan Bridge a Brooklyn Bridge je kousek „za rohem“, to si jako milovnice mostů nemůžu nechat ujít!

*

Kdy vlastně přišla ta „posedlost musím se podívat do NY“? Nevím přesně, ale už je to nějaký ten rok. Tenkrát mi bylo asi 13 nebo 14, kdy jsem seděla u televize a zbožně koukala na krimi seriály. Zbožňovala jsem to napětí, tu akci a vždy dobrý konec i přes to všechno, co se tam dělo. Z Německa jsem se přesunula nejprve do Miami, ale to nebylo ono, pak přišla Kriminálka New York (CSI: NY) a ta mě uchvátila natolik, že jsem si ji zamilovala, ne jen ty příběhy, ale i sexy herce (přiznejme si to všichni, že jsme měli takovéhle idoly) a hlavně to město, ten modrý most, velký mrakodrap, vlastně 2 velké věžáky tyčící se nad městem a kus zeleně uprostřed toho všeho. Prostě ideální místo. Jenže bylo vzdálené, hodně vzdálené a já měla jen ten sen, že se tam jednou prostě podívám, že jednou bude ta příležitost. O mnoho let později, psal se rok 2017, jsem se vydala, ač to nebylo nejlevnější, stalo to za každý cent, kterého nelituju!

*

Musím říct, že jsem toho viděla za tento den hodně! Nevím, co jak dřív popsat, ale asi vyberu to, co mě zaujalo nejvíce. Počkat, to bych musela popsat všechno… Takže nějak začnu. Vezměte si popcorn, kolu a pohodlně se usaďte, vyhlídkové čtecí tour začíná!

Manhattan Bridge, 🌉 mohutný modrý kovový obr tyčící se přes East River. Multifunkční modrý most, pro pěší, cyklo, v prvním podlaží pro vlaky LIRR a pro Subway (metro) a nad železnicí druhé patro pro auta, kamiony a autobusy. Neskutečně se chvěl při každé vlakové soupravě, každým vagonku metra a dokonce i při kamionech, ale ty auta člověk nevidí, tak to na psychiku tolik nepůsobí, vlaky projíždí hned vedle části (pruhu) pro chodce, oddělené kovovým plotem. Navíc listopad je měsícem chladným, větrným a i silnější závan větru dokázal most rozvibrovat. Zvláštní pocit, když se koukáte dolu na vodu a na trajektovou dopravu, najednou se to začne takhle klepat a máte pocit, že to s vámi spadne (v lepším případě na nějaký ten trajekt a budete jako Bond 007). Rozhodně tento most stojí za návštěvu i přes to všechno, nabízí úžasný pohled na dolní cíp Manhattanu a také Brooklyn Bridge, který je v přes den přeplněný až k prasknutí. Tento nával využívají především pochybní prodejci, kteří mají kolem začátku mostu své prodejní stánky, tedy spíš prodejní místo. Pokud chcete nějaké upomínkové předměty, ideální místo nakoupit třeba přívěsky na klíče je tu. Smlouvat se dá, zkuste to, plaťte přesně. Rozhodně takovéto ceny přímo na Manhattanu nezískáte.

Brooklyn Bridge 🌉 je v docházkové vzdálenosti od Manhattan Bridge. Jedná se o procházku asi na 10 minut Broklynem. Za světla asi nejlepší, ve tmě bych to neriskovala. Prostředí na mě nepůsobilo tenkrát vůbec přívětivě. Ale možná se to už změnilo. (kufr stále při ruce a desítky fotek pořízeny, doopravdy se člověk musí zastavit skoro všude). Dokonce tento most jsem si mohla vychutnat skoro bez lidí! Kdo by taky ráno kolem 9 lezl na most, ne? Je zima, fouká vítr a mrzlo. No jasně, já s kufrem ☺. Most je pro pěší i opět pro akční cyklisty, ti jezdí doopravdy za každého počasí… Nahoře lidi, pod nimi silnice. Tentokrát žádné vlaky a ani metro, přesto otřesů pár bylo, ale nebylo to, jako když projede souprava vlaku nebo metra. Na mostě stálo roztomilé policejní vozítko, takové přibližovalo. Cesta z mostu vedla zpět na Manhattan najednou mě pohltilo velkoměsto, samý mrakodrap, žádná zeleň. V tento moment má cesta směřovala na Wall Street. Finanční čtvrť, burza Stock Exchange a další zajímavosti této oblasti, luxusní čtvrť protíná Broadway, která se táhne od severu k jihu, přes celý Manhattan. (Broadway protíná i ulici Pine Street – to potěší zejména fanoušky The Night Manager, že Pine alá Tom Hiddleston, má svojí ulici, něco úsměvného). Zajímavostí je, že mezi mrakodrapy finančních sídel se nachází schovaný a malý, ale hezký kostel Svaté Trojice Trinity Church, který stojí alespoň za rychlou zastávku, nahlédnout dovnitř je možné. Pak mé kroky směřovali k 9/11 Memorial, WTC – World Trade Center a k jednomu opuštěnému sirotčímu dvojčeti. Musím podotknout, že ta díra v zemi, černý mramor kolem, x tisíců jmen a stále stékající voda do země šíří kolem sebe pochmurnou náladu. Jako by se tu zastavil čas. Stojíte tam a zíráte dolů… Co se vám honí hlavou je nepopsatelné, nevyjádřitelné…

Z Lower Manhattnu byl čas se přemístit do Queensu a najít si ubytování. Dobrodrůžo začalo… Na newyorské metro jsem se aklimatizovala poměrně rychle, prostě Uptown a Downtown, logicky podle směru, kam člověk chce jet, jeden vlez tam a druhý na opačný směr. Nic náročného, jen si to chce všímat. Přišlo mi to přehlednější než to naše pražské. Do Queensu jsme dojeli na zastávku, kam to měl člověk nastutovaný ještě z domova. Zastávka se nenacházela pod zemí, ale hezky nad hlavním tahem. Navigace nás nenašla a tak jsem se pozeptala, kudy kam a vydali jsme se na cestu. Jenže ouhla! Jsou tam lidi, kterým je úplně u prdele, kam vás pošlou a zrovna na ty jsme narazili… Po hodině bloudění a zoufalosti jsme našli místo, kde jsem měla vyzvednout klíče, ale tam o nás nevěděli. Jiné místo, stejná pobočka, frančíza. Začala jsem propadat velmi velkému vnitřnímu neklidu, že jsem se nadobro ztratila a už jsem měla být tou dobou dávno ubytovaná… Zkoušela jsem volat na přiložené číslo, ale z českýho čísla se člověk na americký v Americe prostě nedovolá! A problém byl na světě. Přišla první fáze většího zoufalství, rozhlížela jsem se po názvech ulic a snažila se přijít na to, kudy kam jít, pak koukala chvíli do svý mapy na mobilu… ale ta byla taky ztracena, google mapy – podotýkám offline verze, jiná nebyla k mání a data byla tenkrát velmi drahá – tak ty taky netušili kam jít a ani, kde jsme. Spolucestovatelka byla už poměrně naštvaná a unavená, to i já, žádná snaha o pomoc z její strany nepřišla. Druhý minusový bod. Snažila jsem se optat pár lidí, co procházeli kolem, ale jasný ignor, že neví, než aby projevili třeba malou snahu nebo zájem nám pomoci. Někteří vypadali, že tuší, ale že nechtějí pomoct a když vidí, že něco hledáte, přejdou na druhou stranu chodníku. V tu chvíli nás oslovili 3 černoši, co hledáme, nabídli nám pomoc sami od sebe. Už jsem byla doopravdy zoufalá, a i když mě v hlavě napadly divné scénáře, tak jsem je zahnala, řekla si, že to bude v pohodě. Rozhodně koukat na kriminálky dlouhá léta v člověku vyvolá pochyby. Nejistá a v pozoru jsem byla celou dobu, co nás vedli podle mapy na místo pro klíče a pak i na adresu bytu. Musím říct, že nám hodně pomohli. Vlastně nás zachránili! Více takových lidí! Věnovali se nám asi hodinu a fakt nás našli a odvedli tam, kam jsme potřebovali. Byli to pouliční prodejci sladkostí. Myslím, že jsme je ocenili finančně velmi štědře a dostali jsme ještě něco dobrého na zub. Prej si to vejletění máme užít a máme si vzít od každého něco dobrého, ať ochutnáme „American sweets“ a ten náš pobyt začne s klidem. Tak čokoláda na nervy se vždy hodí. Jsem ráda, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. Za tmy jsme už byli na ubytování (ubytování v soukromí, apartmán i s kuchyní, nalezeno přes booking) a tak utahaný, že další výprava po této čtvrti Queensu nepřipadala v úvahu. Další den jsme museli navštívit nějaký obchod, aby bylo něco na snídani a něco večer teplého na večeři. Vybrali jsme ten nejbližší a mapu aktualizovali na wifi připojení a snažili se, aby se mapa neztratila. Když jsme do tohoto obchodu šli pak už potřetí, tak to bylo už po paměti.

Co zajímavého jsem ještě tenhle den stihla? Nakoupit pohledy a sehnat si poštu, dokonce tu hlavní, přímo na Manhattanu 🙂 napsat je a odeslat. Na poště jsem potkala fajn černošku, která mi prodala známky a taky poradila, kde si je můžu v klidu napsat a kam je mám vhodit, v kolik se to vybírá a jak to půjde dál. Říkala jsem si jen jednu větu, „aby došly, dřív než já.“ Po zkušenosti z Bulharska, kdy nepřišly vůbec, jsem svou prosbu skromně upravila, „aby hlavně došly“ a došly. ✉

Kousek od pošty se nacházela radnice a krásně podzimně upravený parčík. Jako v Londýně i tady je typické parkové zviřátko veverka, jsou ochočené a jen co člověk vytáhne něco, co šustí, tak jsou hned kolem něj. Ale o svojí tatranku jsem nepřišla ☺

DEN 3

Ubytování bylo luxusní! Oproti tomu předtím 3x ano! Rezervaci jsem dělala přes Booking, jsem spokojena a možná i tak trochu konzervativní, že nechci zkoušet nic nového, třeba takové airbnb. Jak naše ubytování vypadalo? Byl to byt se 3 pokoji, společnou koupelnou, kuchyní a obývákem. V tomto období asi moc lidí nejezdí anebo jsou líní jet se ubytovat do Queensu, protože dojezdová vzdálenost na Manhattan byla kolem 40 minut, ale metrem se to dá stihnout i do půl hodinky. Tento byt jsme měli po celou dobu pobytu jen pro sebe, což bylo velmi příjemné. Večer se hezky vyvalit na gaučíku a odpočinout s plným břichem.

Ráno jsme obhlídli obchůdky kolem stanice metra a tam byl jeden, co nás velmi zaujal. Dunkins Donut, donuty, donuty a donuty🍩🍩🍩 ! Jídlo a sladký! Odolali jsme se slovy, že si dojdeme zítra na velmi zdravou snídani. Tak jsme další den taky udělali.

Byl čas vyrazit do víru velkoměsta, vychytali jsme něco, co předchází ranní špičce, ale museli jsme počkat na určité písmeno metra, které nás odveze do centra. Pomalu se nástupiště vylidnilo. V plánu pro tento den bylo Times Square a 42nd Street, očíhnout další kousek Broadwaye a pak? Kam nás kroky zavedou. Den bez velkého plánu, prostě se jen tak cournout městem.

Times Square and 42nd St a asi nejbližší zastávka metra pro krátkou procházku k Times SQ. Najít ten správný výlez ven z metra to je taky super výzva! Jen co člověk vystrčí hlavu z metra, osvítí ho velké obrazovky, na kterých se míhají desítky ba stovky reklam v jeden okamžik. Od reklamy na Coca-Colu, přes nabídku divadel na Broadwayi až na sportovní hokejové či baseballové zápasy. Policie byla v pohotovosti, všude betonové zátarasy NYPD, plno aut všude kolem, sednul na mě podivný pocit. Už jednou jsem v ulicích potkala policajty a vojáky, ozbrojené auta a všichni vypadali ve střehu, jako by se mělo něco dít. Vzpomínám na své dobrodružství v Bruselu, kdy jsem měla velké štěstí, kdy mě od výbuchu v metru dělilo pár hodin… Proto mě tyto situace nenechávají klidnou a mé smysly jsou v pozoru. Ale co bych chtěla v NY? Je tu velké množství lidí a davy! Pořádný střet s realitou započal ihned. Prodírání se davy k nejznámějším památkám. New York nespí ani dopoledne a ani v listopadu natož v noci.

Potom se nám do cesty připletla Grand Central Station – vlakové nádraží🚂🚆 . Určitě se vyplatí se tu na chvíli zastavit. Je to krásná a zachovalá budova. Hlavní vlakové nádraží má velké lobby v prvním patře, pod ním je občerstvovací zóna a vstupy na jednotlivé perony. Peron 9 a ¾ jsem tam nenašla☺ a ani peron 1, ale takový 112 to už ano. Zda to mělo ještě nějaké patro, to netuším, protože to bylo docela solidní bludiště. Je to možné, že tam bylo ještě jedno nebo dvě podlaží, protože i autobusové nádraží mělo asi 3 podlaží pod zemí… Takovéto zjištění bylo, až když jsem se přesouvala o destinaci dále.

Tento den jsme v podvečer završili výstupem na Rockefeller Center, odkud byl krásný výhled. Pamatujete si na Kevina ztraceného v New Yorku? Tahle scéna se mi vybavila, když jsme došli k Rockefeller Center a tam zdobili vánoční stromeček z jeřábu. Vyhlídková plošina RC se jmenuje Top of the Rock. Je to vysoký mrakodrap sám o sobě, vyšší než polovina budov v New Yorku. Je z něj úžasný výhled, na všechny strany, na Lower Manhattan a i na Upper East a West Side se zelení uprostřed, jasně, že mluvím o Central Parku. Nebo o Central Perku? Za dobré viditelnosti lze v dáli zahlédnout i Statue of Liberty a Ellis Island. Pokud se rozhodnete dopřát si tuto atrakci, připravte si 40 dolarů a nezapomeňte si stoupnout do správné fronty a ne jako já, v tý rychlejší, kde se nedalo platit kartou. Pak jsme už jen našli příhodnou zastávku metra a vydali se do Queensu na byt. Od zastávky metra to bylo poměrně daleko, 15-20 minut svižné chůze a doopravdy jsem to nechtěla jít poprvé za úplné tmy. Už takhle to vypadalo úplně jinak než přes den.

DEN 4

Tento den byl ve znamení sportu. Na programu byl Central Park. 🏞  Tato na první pohled jediná větší zeleň na celé betonové koloseum se zdá býti dosti malá, aby pojala tolik lidí, ale ve skutečnosti rozhodně není. Je tam stále co objevovat, plno míst, kde se zastavit, pokochat se a musím říct, že podzim v Central Parku je úžasně barevně hravý. Zpoza stromů vykukují vršky mrakodrapů a zase se za nimi schovávají a ukazují se nám jiné přírodní či architektonické nádhery. Krásné odpočinutí od lidí, teda, taky jich tam bylo dost. Tomu se v NYC prostě nevyhneme. Předchozí den, teda všechny dny, od začátku jsem měla let jeg, jo pásovou nemoc. Večer jsem byla unavená a vyčerpaná už v 7 hodin místního času, kdy jsem padla do postele a ve 4 hodina ráno místního času jsem byla vzhůru a čilá něco dělat. Po týdnu se to mírně zlepšilo. Takže od 4 do 7/8 hodin jsem byla vzhůru a vymýšlela, co bude další den v plánu. Hledala informace a nápady. Po cestě jsem potkávala stojany s možností vypůjčit si kolo. Abych tento nápad mohla zrealizovat, musela jsem vygooglit, co a jak, kde sehnat kola a za kolik, na jak dlouho atd… Kola se dají vypůjčit hned dvojím způsobem, klasickým a tradičním v půjčovně kol, kde si je můžete půjčit na libovolný počet hodin nebo si dát takovou časovou bojovku a za 15 dolarů si půjčit CityBike na celý den, ale je tady to ale. Máte jen 30 minut ho zase někde vrátit, ale ne jen tak někde (když to bude plné, máte smůlu, když ne, stihli jste to a půjčíte si jiné kolo i na tom stejném místě). Když to nestihnete, platíte pokutu za nedodržení časového limitu. Jako člověk neznalý místa, jsem zvolila klasickou půjčovnu. Tato sranda je poměrně dražší, ale zase pochopitelnější a člověk je limitován jen časem, na který si kolo půjčuje. Musím říct, že v ceně je servis, že vám kolo nastaví na vaši výšku a můžete si ho před půjčením vyzkoušet. Cena je vyšší, konkrétně na 5 hodin to bylo za 25 dolarů, na zaručení tam postačí nechat nějaký doklad – berou řidičák, OP, pas jsem si radši nechala u sebe, člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat při nějaké legitimaci.

Zima byla, do dneška vidím tu jablečnou appku počasí, jak hlásí 1 stupeň, ale bylo docela slunečno, hned pocitová teplota byla vyšší. Takže se nebojte půjčit si kolo v listopadu a po NY trajdat na kole. Nakonec toto dobrodružství hodnotím, jako super nápad, protože jsme za 4,5 hodin projeli celý Central Park s pár zastávkami na místech, kde se nám to zrovna zalíbilo. Těch barev bylo, až oči přecházely. Doopravdy si dovedu představit, strávit tam cely den, v létě si tam udělat piknik nebo zajít si tam zahrát nějaký sport na přístupná hřiště. Nebo třeba do zoo!

Dostatečně vysportovaný. Byl čas vyrazit za dalšími místy, které je třeba objevit a prozkoumat. Jak moc máte rádi výšky, zbožňujete tramvaje a chcete posunout své limity dál? Pokud ano, musíte zkusit jízdu „tramvají“ 🚟 teda lanovkou, na Roosvelt Island, je v ceně Metrocard, tak proč toho nevyužít? Nikde jsem si nepřečetla, jak tahle tramvaj vypadá, když se řekne tramvaj, představím si, tramvaj, která jede po kolejích a má tykadla… Rozhodně si nepředstavím tramvaj, která se pohybuje po laně, houpe se nad silnicí a auty 🚗🚙, nad East River, a vede hned vedle mostu. Vítr foukal mírně a nebyl to nějak extra houpavý zážitek a výhled za to stál. Původně jsem si chtěla sjet ještě jednou, ale spolucestovatelka nesdílela moji šílenost a pán, co nás viděl, že se vracíme, tak se netvářil moc vesele, tak jsem to otočila, škoda…

Málem bych se zapomněla zmínit o metrocard. Největší záchrana pro cestování po NY. Nejlepší volbou pro nás bylo týdenní jízdné za 30 dolarů + 1dolar za kartu – je to obyčejná papírová, laminovaná kartička. Musím říct, že jsme ty peníze určitě projezdili, co se to jen dalo!

Tento den jsme si zaskočili na typickou americkou večeři do amerického fastfoodu Five Guys (o jídle se ještě zmíním níže). Než jsme došli na místo určení, kde se měla nacházet restaurace, tak jsme si to střihli po 5th Avenue, potkali stavbu, velmi zvláštní a neidentifikovatelnou. Možná moderní kostel? Kdo ví… těch zvláštních moderně vypadajících budov tam bylo mnohem víc, vůbec se mi nelíbily.

Po vydatné večeři burgeru a hranolek se šlo dál. Bylo už k večeru, ale ne ještě tma, po cestě na metro jsme minuli Trumpův mrakodrap a pak mapa zahlásila, že se nacházíme u UN – United Nations. Jenže už bylo skoro 5 a nenapadlo mě, že by nás tam ještě pustili, dokonce nám hlídkující černoch poradil, kde obstarat „propustku“, vstupenky se tu nekupují. A tak jsme den zakončili velmi produktivně. Prohlídka sídla UN byla poměrně rychlá, asi ani ne na hodinu, byli jsme mezi posledními zájemci, v plánu to nebylo, tak to bylo hezké obohacení závěru dne. Pak už jen metrem za zády noční scenérie New Yorku zpátky do Queensu. Na cestu nám svítil Chrysler Building a Empire State Building jako by se s námi loučil, ale to jen pro tento den.

DEN 5

Den pátý začal, tak jak jsme si slíbili. Kafíčkem a pořádným americkým koblížkem☕🍩! Obsluha v Dunkins Donut byla skvělá! Dala jsem si horkou čokoládu, která se s tou naší nedá srovnat, a nechala jsem na paní, aby mi vybrala donut, protože jsem netušila který, bylo jich tolik! Na tomhle místě jsem byla úplně v koncích, rozhodná jsem, ale v tenhle moment? Úplně tma ☺

Cesta tohoto dne za poznáním dalších krás NY směřovala do Bryant Parku. Ráno bylo pochmurné a obloha šedivá. Zrovna tenhle den, jen to ne, plán byl na kochání se výhledy. Ale pokud narušíme plán, další den to už rozhodně nestihneme. Počasí se trochu umoudřilo než jsme se přesunuli na Manhattan. Spadlo jen pár kapek. Bryant Park je takový malý kousek zeleně s různými stánky a v této době tam bylo i kluziště. Nachází se vedle Public New York Library – newyorské knihovny 📚. Trochu zmoklý jsme pokračovali k Chrysler Building. Takhle jsem si ideální ráno v NY nepředstavovala. (deštník nebyl součástí zavazadla, občas může bát brán jako zbraň některými aerolinkami) Chrysler Building je přístupná, ale pouze její lobby, nemají observatoř jako Top of the Rock anebo Empire State Building. Pokochat se interiérem můžete zcela zdarma. Tady jsme se schovali před deštěm, který řádil venku.

New York se zahalil do mlhy, ale tohle zjištění přišlo, až když jsem se dostala do 86th Floor na Empire State Building. Už jsem měla koupený lístek až úplně nahoru, takže si výhled ze 102 patra vychutnám za každou cenu (tedy za 60 dolarů) i s mlhou. Bylo úžasné vidět, jak z mlhy vystupují špičky mrakodrapů, v dáli na vodě jsou 2 malé ostrůvky, jeden se sochou Svobody a druhý je Ellis Island a na pevnině před námi je celý Lower Manhattan (budovy jako Macy’s, Žehlička – trojúhelníková budova a další). Jediné co dodám, že se fotky na foťák moc nepovedly, iPhone to zvládl lépe. Na druhou stranu je výhled opět na Central Park. Výhled ze 102 patra je 360 stupňový. Údajně to není správně, a výhled je ve 103 patře, ale i na lístku stojí 102 patro. Patová situace.

Neminuli jsme ani Maddison SQ Garden, kterou měla na seznamu spolucestovatelka. Další zastávkou bylo jídlo, pozdní oběd – večeře. Jak málo stačí ke spokojenosti. Pro tentokrát jsem si splnila bod na cestovatelském seznamu já – návštěva první pizzerie na Manhattnu u Lombardis.🍕

DEN 6

Počasí se mělo umoudřit a na aplikacích nám svítilo sluníčko. Už bychom to stejně nestihli, takže teď nebo už nikdy. Socha Svobody 🗽 a Ellis Island byl plán na tento den. Než se nám vyjasní, tak si dáme jízdu trajektem a pokocháme se výhledy z dálky. Prostě využijete místní dopravu a užijete si půlhodinku na Staten Islandu, kde stejně nic nebudete dělat, než jen to, že si projdete okolí přístavu. Nasedli jsme tedy na bezplatný trajekt na Staten Island a vydali se na plavbu. Tento trajekt najdete v Battery Parku, na nejjižnějším cípu Manhattnu, poznáte ho bezpečně, je oranžový a na boku má Staten Island Ferry ⛴ a přepraví vás zadarmo. Toto jde vzít jako cestovatelskou variantu s nulovým rozpočtem, doporučuju pro cestovatele, kteří nechtějí spočinout před Iron Lady a stačí jim jen asi 20 minutový pohled z dálky. Osobně toto hodnotím jako ideální začátek, prostě se rozkoukat, kde co je a pak vyhodnotit situaci, zda budete pokračovat i v placené plavbě. V listopadu se doopravdy vyplatí zůstat v kryté části. Nám neskutečně foukalo. Ale jednu cestu jsem musela být venku, abych si to dokonale vychutnala. ☺

Jednou plavba nestačí, takže podruhé a rovnou k soše! V Battery Parku se dají zakoupit jízdenky na loď, která vás zaveze přímo na ostrůvek k soše a pak i na Ellis Island. Plavba netrvá dlouho a i za velice chladného počasí se dá vydržet na nekryté vrchní části lodi, což se vyplatí, protože výhledy jsou úžasné Socha je čím dál tím blíž a blíž, až ji začnete obeplouvat až u ní nakonec vystoupíte. Vstupenky do koruny se dají koupit online, ale asi tak s 3 měsíčním předstihem, pokud bude hnusně, pršet a zataženo neuvidíte nic. Tohle jsme neriskli. Ta procházka kolem je taky super volba. Měli jsme poměrně slunečno a sluneční paprsky se krásně odrážely ve sklech mrakodrapů Manhattnu. Počasí nemohlo dopadnout v toto období lépe a ani námi vybraná hodina. Další zastávka v Muzeum Imigrace na Ellis Islandu. Doopravdy nekecají, že to v člověku nechá silný zážitek! Za mě, doporučuji! Strávila jsem tam asi 2,5 hodiny a možná i víc, člověk to všechno nepřečte, ale snaží se, někdy text není ani potřeba, obrázky mluví za vše. Ušetřete si na návštěvu alespoň ty 2 hodiny. Vůbec se mi tam nechtělo, zprvu, ale místo to bylo zajímavé. Mají tam dokonce českou čítanku a v češtině dějepis Spojených států. Dále pohledy, co posílali domů, ale nikdy nebyly odeslány, pasy a dokonce i noviny v jazyce migrantů…

Odjížděla jsem z tohoto ostrova beze slova a mou melancholickou náladu doplnil překrásný západ slunce, který jsem pozorovala ze zádi lodi. Vzdaloval se Ellis Island a Socha Svobody. Do toho se ve větru třepotala americká vlajka a na nebi se vznášeli ptáci. Slunce za obzorem zapadalo a obloha s bílými beránky se barvila do žluta.

To byl poslední večerní pohled, jak se s námi magicky rozloučil New York. Bylo na čase vyrazit další den dále. Najít autobusové nádraží a pokračovat. Po cestě se na autobus mi do cesty připletla budova The New York Times. 📰🗞

Další destinace, další město a další památky a zážitky. Ale abych neopustila NY tak rychle, byl ještě návrat před odletem. A proto chvíli přeskočme vpřed. Věřím, že se dočkáte článku o Washingtonu i Philadelphii.

DEN PŘEDPOSLEDNÍ VEČER

Směr NYC, naše cesta se chýlí pomalu ke konci… Cesta do New Yorku trvá z Filadelfie přibližně 2 hodiny a odpoledne přijíždíme do města, kde to celé dobrodružství započalo nočním šokem. Na ubytovně, už mnohem lepší, i když také v China Townu, zahazujeme kufry a v plánu je procházka po China Town a Little Italy a také večeře. Wifi šlape výborně a tak si konečně můžeme vygooglit, kde seženeme něco dobrého pro tento den. Na mém seznamu zbývá poslední položka Mac and Cheese 🍝. Už za noci se vracíme na ubytování, vlastně do kobky, místnost nemá okna, ale jako odkladiště zavazadel a přespání na jednu, max dvě noci vyhovující. Koupelna čistá, koberce vyluxovaný. Na to, že jsme v China Town… Velký rozdíl od prvního squatu. Procházka po China Town byla kulturně obohacující. Připadalo mi, že se cítím úplně někde jinde, v Číně (kde jsem nikdy nebyla, tak se jen domnívám)! Všechno napsáno v rozsypaném čaji, typická večerka jako normální obchod, žádný supermarket, trh na ulici, ať s ovocem nebo s masem – nejčastěji ryby a mořský potvory.

Ponocovali jsme, protože nám nešel udělat check-in, každý den přece necestuju do USA, abych věděla, že ho otevírají 24 hodin předem a ne místo slibovaných 36… A hle, po dokonání tý hrůzy jménem online check-in se zase vyskytnul problém. Naskočila letenka jen z Lisabonu do Prahy. Takže asi neodlítáme, začala plašit druhá strana. To pěkně narušilo můj následující plán a nezbývalo nic jiného než být na letišti dřív a nějak vyřešit situaci s check-in agentem… Doufala jsem marně v to, že tam bude nějaký človíček.

DEN POSLEDNÍ + PŘÍLET NÁSLEDUJÍCÍ DEN

Posnídalopoobědvali jsme Mac and Cheese a při návratu na ubytování jsme se museli rychle vystěhovat. Blížilo se poledne a byl čas opustit ubytování. Nastala improvizace s plánem na poslední chvíli. Ještě ten poslední pohled na Brooklyn Bridge, procházka po něm, také i Manhattan Bridge, poslední pokochání se zátiším Lower Manhattnu. Už s kufrem na metro, na Canal Street jsme potkali plno obchodníků, už měli otevřeno a všichni nás zvali dál, ať nakoupíme. Jediné co mě zaujalo, bylo 5 pohledů za dolar. Pohledy jsem posílala hned první den v NY, došly v den mého návrat, či den před. Ale úkol splnily, došly dříve než já. A s pár věcmi na památku jsem mohla odletět. Beztak ty vzpomínky budou to nejkrásnější, co může být.

Scenérie New Yorku v zádech při opouštění tohoto města. Byl čas vydat se na metro a na JFK být s předstihem. Je tu problém s check-inem, chci odletět domů. Z Manhattnu na Jamaica Station a odsud Air Trainem na terminál 5. Bylo něco po šesté, když jsme vystoupili na terminálu, dlouhá cesta před námi, jako první den v USA. Jen teď trochu komplikovanější o to, kde najít zástupce společnosti TAP. Po cedulích a špičičkách přes celou halu až na druhý konec, kde nebylo nic jiného než 4 opuštěné kiosky na self check-in. Takže žádná přepážka. To je skvělé! Metoda pokus omyl se pouštím do boje s tímto strojem, je to v portugalštině a tak si akčně volím španělštinu, přece tomu rozumím mnohem víc. Po prvním zadání údajů nic, ten krám se přepíná do portugalštiny a něco mi to nadává, rozumím tomu jako koza petrželi a tak to zkouším znova. Když to nebere jiný jazyk, tak nechávám portugalštinu a podruhé zadávám požadované údaje do okýnek, u kterých si myslím, že tam patří a najednou se něco děje. Na obrazovce se rozsvítí to samé, co se mi ukázalo v mobilu a najednou ten divný stroj vyplivne kus papíru. Je na něm kód a celý let, jsem zachráněna. Jenže ještě druhou letenku pro spolucestovatelku, vyčerpaná se už ani neptám, zda to mám udělat a zadávám údaje znova jen s jejím jménem a beru jí z ruky pas na oskenování. Letenky máme a než nám seberou pití na kontrole, mám ještě chvíli času posedět v hale letiště JFK a rozjímat nad free wifi a zásuvkou. Ty ajfony se tak rychle vybíjí, hrůza! Zakempnout to u zdi byl nejlepší nápad, nikde na celém terminálu nejsou lavičky, takže sedám na zem, rovnou naproti jsou občerstvovně a Dunkins Donut. Přepadá mě chuť na sladké, a koho by taky nepřepadla po 12 vyčerpávajících dnech strávených s někým, kdo se občas chová jako malé dítě…

Kontrola za námi a už můžeme smiřovat ke gatu, teď už jen najít ten správný. Zase je to až na konci. Nezbývá nic jiného než čekat až nás nalodí a odlepíme se od newyorské půdy vzhůru do oblak a celé Americe zamáváme křídly a budeme se temnou nocí vznášet směrem k domovu.

Odlet je půl hodiny před půlnocí místního času. Do Evropy přilétáme další den chvíli před polednem a dosedáme v Lisabonu, kde nás tlačí čas. Potěšena jsem tím, že jsme přiletěli o půl hodiny dříve a že na ten přestup máme alespoň něco málo přes 2 hodiny. Zdálo se mi, že letiště je přehledné a tudíž se tam dá dobře zorientovat. Vyměnit terminály z non-schengen za schengen byl trochu boj. Už chápu proč se na pas musí lidi fotit bez brýlí a aby je ta věc poznala si brejle zase sundat… Stíhám i místní oběd v jednom ze stánků na letišti.

Další letadlo je už připraveno, tedy to jsem si myslela, když jsem jich viděla pár stát venku. Ale aby to bylo akční, tak po schodech dolů a šup do autobusu, kterým nás pěkně povozili po letišti a vyhodili před takovým malým letadýlkem. Ne, tak malý zase nebylo, Airbus 319 to byl. Bylo krásně slunečno a soudím, že by byl i hezký výhled z oblak, ale zase ulička…

Když dosedáme v Praze na dráhu 06-24, říkám si: „jsem doma“! Teď nezbývá nic jiného než zamířit k východu. Nadšeně pádím halou k východu se přivítat. ☺

AMERICKÉ DOBROTY 🤤

Než doletíme domů, zastavme se ještě na chvíli u amerických dobrot. Jídlo, jídlo a jídlo, to je láska. Součástí plánu, ve Velkém Jabku, bylo neumřít hlady. Myslíte si, že se dva týdny dá přežít na burgrech? Omyl, po 3 dnech to člověk už nemůže vidět, ačkoliv má burger na různý způsob. Je to všechno prostě strašně sladký. Kafe, donut, dokonce i ta houska na hamburger, klasický pečivo je to samý. S Amerikou přišlo i strašně zdravý stravování, které bombardovalo můj organizmus celé dva týdny. Už nevím, co jsem tam všechno zfutrovala a v jakém pořadí.

Nápoje. Cílem bylo ochutnat pravou Colu. Zda je doopravdy sladčí než ta naše. Ano, přišlo mi, že chutná jinak, prostě víc sladce a víc bublá. Koupit si Coca-colu je docela boj, malá půllitrová láhev stojí bez pár centů jako velká 2,5litrová. Rozhodně, když je člověk vyčerpán, tak povzbudí a dodá energii, ale celou dobu se to pít nedá. Nejsem fanouškem koly, spíš Kofola. Ale ochutnání bylo splněno.

K další sladké tekuté pochutině se přesouvám nyní, a to hot chocolate, tedy horká čokoláda. Co jsem čekala a co jsem dostala v kelímku? K mému překvapení jsem dostala do ruky doopravdy velmi lahodný nápoj, který jsem si ještě před odletem musela jednou zopakovat. Konkrétně v řetězci Dunkins Donut mě poctili krásně hustou, ale velmi sladkou čokoládou. Byla doopravdy lahodná! Co jsem vlastně čekala? Něco jako odbyté kakao, které známe odsud z různých poboček, prostě klasickou práškovou verzi horké čokolády. Byla jsem překvapena. K té čokoládě byl i donut, ale to za chvíli.

Ledový čaj, údajně z domácí přípravy. Tím mě pohostili v restauraci, kde jsme se stavěli na první pizzu na Manhattnu a vlastně v celým New Yorku. Ač na stole nám to přistálo v nevzhledném plastovém kelímku, plného ledu a naplněného něčím jako černý čaj a vedle v pytlíčku něco jako citronová šťáva… bylo to neskutečně sladké, velmi studené, ale úkol ochutnat také splněn. Tento nápoj mě doopravdy nepotěšil.

Arizona drinky známe asi každý, typická americká sladká bomba. Ochutnala jsem jich docela hodně, různé příchutě. Protože cenově to bylo výhodné a doopravdy já nejsem člověk na colu. A ta studená voda se furt pít taky nedá. V obchodě to přitáhlo mou pozornost asi na základě barevné symfonie. Ne jen etikety, které by dle designu měl přilákat mladé, ale také podle různých popisků příchutí. A přiznávám, že tak pevná plastová láhev se doopravdy hodí na další cesty. A tady jsem se setkala s velmi divnou mírou! Na každé láhvi byla míra napsaná v OZ, copak já vím, co to je? Nakonec jsem se dopátrala, že tato láhev má alespoň 600ml. Příchutě, které jsem ochutnala? Černý čaj s citronem, něco se zázvorem, ovocný čaj s citronem dokonce i něco se ženšenem a pak něco růžovo-bílého, co si doopravdy už nepamatuju. Možná kdybych tyto láhve viděla v obchodě, dokázala bych ještě tak bajoko vybrat ty, které jsem pozřela.

A ještě se zastavíme u kávy! Kafe mám ráda všeobecně, je to takový ranní vyprošťován k normálnímu fungování. Přiznávám, že ta z Lisabonu byla prostě lepší! Možná to bylo už tím, že jsem byla nadmíru přeslazena.

Sladké, další kategorie. Jak jsem už nakousla před chvílí, tak se musím pozastavit u donutů. Smažená kobliha s dírou uprostřed, a když schytáte nějakou extra, tak je i plněná vevnitř. Doopravdy je takový výběr, že nevíte jakou dřív vybrat, hrají všemi barvami, všemi možnými příchutěmi, na které si v danou dobu vzpomenete. Já jsem si jí dávala k tý čokoládě, doopravdy je to extra kalorická a sladká bomba! Ale co už, když se už prasíme, tak se vším všudy! Nevěděla jsem, jakou si vybrat a tak jsem výběr nechala na obsluze. Pani mi vybrala čokoládovou s polevou. K mýmu překvapení bylo to, že nemá uprostřed díru, jako klasický donut. Byla plněná čokoládou, čokoládu měla i navrchu a k tý horký čokoládě to bylo fakt vražedně sladké ráno. Toto sladké dobrodružství jsem si zopakovala až na konci mého pobytu na letišti, kdy jsem si vzpomenula, že ještě před odletem musím stihnout tuhle dobrotu, kterou doma už nepotkám. Tentokrát jsem zvolila konečně ten správně děravý donut. Vzhledem k tomu, že už byl konec listopadu, tak měli s vánočními motivy. Opět k horké čokoládě jsem si dala donut s hvězdičkama! Ano, k tomu vánočnímu kelímku se to vážně hodilo. S vánoční atmosférou, která provázela celý můj pobyt v USA jsem ho i ukončila hvězdičkovým donutem. Jak tématické!

Jak jsem ještě zmínila, když jsme se ztratily a byly zachráněny, dostali jsme od černochů americké sladkosti. Konkrétně něco na způsob čokoládových cookies, které byly doopravdy výborné, křehké až se rozpadaly. Poté jsme měly ještě KitKat, který se mi zdál také víc sladký než u nás, ale možná nebyl, jen se mi to zdálo. A poslední? Želé bonbonky s něčím uvnitř. Do dneška nevím, co to bylo, ale bylo to žravý.

Teď bych se měla přesunout k poslední kategorii a to slané kategorii. Ani nevím u čeho začít? Možná to vzít popořadě? Když jsem nakousla nakupování, tak společně s nakupováním jsem nakoupila i slané. Brambůrky, slaninu, burger houstičky, těstoviny a omáčku. Musím se přiznat, že 2-3 dny jsem vařila na ubytování, protože ceny byly doopravdy vysoké. Kromě těstovin s už hotovou rajčatovou omáčkou a sýrem, které byly ještě slané! Ráno jsem snídala burger houstičku se slaninou. Ale počkat, ta slanina byla syrová, ano, nekoupí se tam klasická hotová. Když byla upečena, bylo na čase podávat v houstičce se sýrem. Takový ranní základ než člověk potká něco k jídlu za celý den. Součástí nákupu byl i pytlík brambůrků.

Spolucestovatelka měla na seznamu kromě památek také místa s jídlem, co musíme navštívit. Takže na Time Square jsme zapluly do Mekáče, prostě klasika, kde jsme si dali burger a hranolky. Doopravdy to byl velký burger, který jsem ještě u nás nepotkala. Ale vše chutnalo jako u nás v Mekáči.

Další den jsme vzali útokem na obědovečeři další fastfood. Konkrétně se jednalo o podnik, který se soustředí na hamburgry na různé způsoby, Five Guys. Mojí objednávku tvořil Grilled Cheese a velké steakové hranoly. Tady jsem se doopravdy přecpala, že jsem se pak na metro doslova valila. Opustily mě zde chutě na klasický burger a proto jsem zvolila tento výběr. Špatně jsem neudělala. Přípravu své objednávky dostanete pod číslem (něco podobného, co u nás zavedl Mekáč, ale musíte k člověkovi osobně si objednat), zároveň můžete sledovat, jak se vše objednávka připravuje. Když si už konečně člověk sedne, tak si z mastného pytlíku vybalí ten zázrak. Dobré to bylo, to ano, zasytilo pořádně, ale toho oleje… Ještě musím zmínit hotdog v Central Parku! Americký párek v rohlíku s kečupem, hořčicí a cibulkou. Tento riskantní počin jsem přežila bez nějakých střevních následků.

Další zastávkou byla vyhlášená pizzerie v Little Italy. Prý místo, kde byla první pizza v New Yorku. Tady jsme na tento gastronomický zážitek stály frontu asi 15 minut, než se uvolnil stůl a usadili nás. Pizza jako pizza, byla dobrá a obsluha příjemná. Na to, že restaurace měla hodnocení A+. Alespoň na ten seznam mohu napsat návštěva americké restaurace s hodnocením, žádný fastfood.

Když jsme se vrátily do NY před odletem domů, tak ubytování bylo opět v Čínské čtvrti. Čínská čtvrť navazuje na Little Italy a mnoho dalších… upřímně nevím, kam přesně jsme se dostali, v jaký čtvrti jsme skončili, ale čínský rozsypaný čaj mě nenechával klidnou, kdybych si měla objednat něco k jídlu… Na mém seznamu zbývala poslední položka Mac and Cheese. Podařilo se mi najít na googlu restauraci, fastfood či jak to nazvat, která se specializuje přímo na Mac and Cheese. Skvělá volba! Vyzkoušela jsem verzi s rajčaty (pikantnější) a poté se 4druhy sýra. Doopravdy slaná spása!

Málem bych zapomenula na Bagel. V ulicích DC bylo něco jako kavárna, kde měli tyto dobroty z mého seznamu. Konkrétně byl sýrový, rozpečený a výborný.

Poznámka na závěr? Pokud vybíráte restauraci, koukejte na hodnocení nalepené na dveřích. A+, A jsou ty nejlepší, pak je tu kategorie B a i C, myslím, že kategorii D asi už zavřela hygiena, žádnou takovou jsem nenašla.

ZÁVĚREM

Cestování je úžasná věc. Obohatí nás, ne jen zážitky, ale i zkušenostmi a také dobrodružstvím, které můžeme vyprávět ostatním. Někteří budou jen tiše závidět, někteří vás za to budou doslova nenávidět, že už s vámi nebudou chtít mít nic společného a přeruší kontakty, protože jste dokázali něco víc. Lidská závis je ale věc. Někteří ty zážitky budou prožívat s vámi a hltat každý slovo toho šíleného dobrodružství a budou se těšit, až zase někdy někam vyrazíte, přivezete fotky a pěkně jim povyprávíte. Nebo jako takový ten „old school“ člověk, co pošle pohled (jak jsem byla nazvána spolucestovatelkou), prostě na chvíli zastavíte a napíšete pohled, který pošlete. Taková malá zdravice z velké dálky dokáže také vykouzlit úsměv na tváři a je úplně jedno, kolik to poštovný a pohled stojí!