Město kávy a Fiátků

Kam bych se mohla vypravit tentokrát? Ještě jsem neodletěla na Island, ale už jsem věděla, že další měsíc poletím do Itálie, do města kávy Lavazza a Fiatů. Ti pozornější už asi dobře ví, o jaké destinaci bude tento článek. Island byl úžasný a tak jsem tu přírodu potřebovala vykompenzovat nějakou civilizací a ideálně citybreakem. Opět mi ke štěstí pomohl Ryanair, který nabídl cenově friendly letenky do italské metropole.

V Miláně jsem už byla (i tam se taky dá doletět za hezký peníz), ale přece se nebudu vracet znovu do Milána, když je tu oblast, kterou jsem ještě neviděla – Turín.

Let s Ryanairem byl opožděný v obou směrech, pokud bych měla spočítat zpoždění dohromady, byly to dobrý 4,5 hodiny. Ale co, to by nebylo ono, kdyby to nebylo akční. Poměrně nepříjemné bylo to, že let byl v průběhu noci a byl opožděný o 2 hodiny a nějaké ty minuty. Naštěstí jsme poslední spoj z letiště do centra doběhli! Letiště je na mapě umístěno velmi dobře, bohužel v praxi to není vůbec rozumné.

Doprava autobusem Arriva do centra k hlavní vlakové stanici trvá hodinu. Vlakové spojení nevede do centra Turína a 20km taxíkem by se určitě pěkně prodražilo. Naštěstí ubytování mělo recepci 24/7, což byla jediná záchrana. Noc na letišti by se mi nelíbila. Teda já bych to přežila, ale když šlo o mamču, nechtěla jsem jí její narozeninový dárek znepříjemňovat pobytem v letištní hale. Navíc ubytování bylo již uhrazeno na 2 noci. Nakonec vše dobře klaplo a v 0:30 jsme se ubytovávaly.

Po krátkém spánku byl na programu den plný chození po městě. Byl státní svátek, který nikde zmíněný nebyl, a to nám trochu komplikovalo navštívit vše, co bylo v programu pro tento den. Vypravit se vstříc italské MHD dopravě byl velký risk, ale jak jinak se dostat až za město Turín k vyhlášené zubačce Sassi – Superga? Ano, jedině autobusem. První jsme viděli odjíždět po silnici před námi, kde byla ta zastávka, to jsem nezjistila do konce pobytu. Našla jsem jinou, sice ne bus 68, ale 61, jel tam taky. Nastoupily jsme si a řidička odešla. Ach ta italská „maňana“. Po 15 min se vrátila k busu a vyrazili jsme.

Přijeli jsme pozdě a viděli odjíždět zubačku před nosem. Všichni jsme byli zklamaní, že odjela v předstihu. Strávili jsme tam hodinu čekání na další spoj. Nikde nikdo, jen prodejní automat a něco jako muzeum o místě a dráze Sassi Superga (bohužel jen v italštině). Hodina naštěstí rychle utekla a už se blížila zubačka dolů. Přibližně za 20-30 minut jsme byli na vrcholu u zastávky u baziliky Superga. Ještě pár metrů do strmého kopce a pak se jen kochat nádhernými výhledy na sluncem zalitý Turín. Ono to město není zas tak malý, jak se z počátku zdá!

Bazilika Superga je volně přístupná a rozhodně stojí za to nakouknout do interiéru. Jde také obejít kolem. Zajímavostí je, že se cestovateli naskytne první pohled na krásnou a honosnou baziliku, ale z druhé strany to už taková hitparáda není. Rozbořená a zarostlá zadní strana nepůsobí vůbec vábně. Vypadá to, že k bazilice patřil nějaký chrám či palác, ze kterého v dnešní době zůstaly jen obvodové zdi. Uvnitř je to o něčem jiným – krásně opraveno a zachováno, jak bazilika, tak taky hrobka neboli krypta. Když si už vystojíte dlouhou frontu na vstupenku, tak si ještě řeknete o vyhlídku z kopule baziliky. Za slunečného počasí budete mít Turín jako na dlani.

Královská bazilika, Real basilica di Superga, je barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie s královskou nekropolí savoyských knížat a králů Sardinie. Byla postavena v letech 1717 – 1731 podle návrhu architekta Filippa Juvarry na okraji Turína, na kopci Monte Superga ve výšce 670 metrů nad mořem. O její vystavění usiloval Viktor Amadeus II., tím splnil slib vévody a budoucího sardinského krále, který učinil po bitvě u Turína. Impulz k výstavbě kostela nalezneme na počátku září roku 1706 při válkách o španělské dědictví. Viktor Amadeus tam v modlitbě slíbil, že v případě vítězství postaví na tomto místě chrám na oslavu Panny Marie. Bitva probíhala až do 7. září, kdy piemontské jednotky dosáhly vítězství.

Kostel Chiesa di Santa Maria del Monte dei Cappucchini jsem viděla jen z tramvaje. Venku nám polední slunce pařilo a teplota se blížila na rozpálených ulicích ke 40 a možná i více stupňům. Na výhled ke kostelu jsem nevyrazila. Fotky jsou odsud úžasné, ale zase to není jako celý Turín na dlani ze střechy baziliky Superga.

V parném poledním slunci byl úkol jediný, někde si sednou, něco sníst a dát si pivo. Vyhlídla jsem si pár restaurací u další památky Mole Antonelliana. Zde přišlo velké zklamání, na webu otevřeno, ve skutečnosti všechny 3 podniky měly zavřeno. Ach ano! Ten jejich svátek! Vzali jsme za vděk první otevřenou restauraci hned pod Mole Antonelliana. Pivo, místní limonádka a pizza na styl foccacie. Po občerstvení jsem zjistila, že výstup na vyhlídku je uzavřený a muzeum kinematografie sice přístupné je, ale ta fronta byla nekonečně dlouhá.

V odpoledním vedru jsem putovala na náměstí Piazza Castello, kde mi síly stačili jen na obhlídku památek stojících v okolí. Na Piazza Castello se nachází umělecká galerie umístěna v Palazzo Madama a na náměstí navazuje královský palác Palazzo Reale di Torino, který uvnitř ukrývá bohatě zdobené sály. Jeho otevírací doba se blížila ke konci a tak připadl na program druhého dne. A myslím, že to bylo dobře, protože celý komplex je tak obsáhlý, že neprojít si jej celý by byla vážně škoda.

Vstup do Galleria Subalpina jsem hledala dlouho, obešla jsem ji celou. Zvenčí vypadala velmi nenápadně a přesně taková ta nic moc stavba, uvnitř pravý opak. Vstup z náměstí Piazza Castello.

Palazzo a Piazza Carignano stojí hned kousek vedle, pěší docházková vzdálenost v historickém centru není náročná, pokud venku není 40 stupňů. Palác byl v pondělí a ve svátek uzavřen. K vidění bylo nádvoří, kterým člověk prošel až na další náměstíčko s pomníkem a knihovnou – Piazza Carlo Alberto. Na náměstí Piazza Carignano naleznete i Egyptské muzeum. Já ho nenavštívila, asi mi doposud stačilo to Národní britské muzeum, kde mají sekci o Egyptě taky. Kultura je to fascinující, ale ne můj šálek čaje. Kdyby měli muzeum o mezoamerických kulturách, tak bych asi zavítala.

Když památky začaly pomalu uzavírat své brány návštěvníkům, byl čas se jen tak procourat městem a pozorovat. Ale aby člověk nebyl ochuzen o takové ty ne moc populární památky, našel si je sám. Dle mého názoru sem patří dům Casa Fenoglio-Lafleur (Fenoglio navrhl budovu jako svůj domov podle secesního stylu, někdy označována jako Liberty (italská secese). Poté, co byl v roce 1900 dostaven, Pietro Fenoglio a jeho rodina dům opustili. Prodali ho francouzskému obchodníkovi jménem Lafleur, který zde žil až do své smrti.). Další památkou je pomník švýcarsko-italského sochaře působící především v severní Itálii Monumento di Vincenzo Vela. Nalezneme zde historickou parní lokomotivu a moderní lokomotivu italských železnic a uprostřed nich sedí na kameném trůnu umělec Vela. Kombinace je to doslova originální. Dále můžeme obdivovat detailně zdobený palác Palazzo della Vittoria. Zvedněme oči k obloze a překvapí nás, že tahle budova má 6 pater, balkóny a dokonce i věžičku. Vstupní portály jsou propracované, mísí se tu kámen, dřevo a sklo. Shlíží na nás z fasády draci v různém provedení, na dveřích si můžeme všimnou ještěrek a mnoho dalšího.

Osvěžit se Aperolem po půl dni stráveným v rozpálených ulicích byl dobrý nápad. Do cesty se připletla kavárna a to hned u vstupu do metra. (A ano, metro tu mají moderní, bez řidiče, úplně stejné, jako jsem viděla v Kodani a také v Brescii.). Po nabrání sil bylo na čase mrknout do parku. Parco del Valentino ukrývá hrad Castello del Velentino (zavřený, ale udržovaný) a zahradu Giardino Roccioso. Není to jen tak obyčejná zahrada, jsou v ní umístěné různé umělecké kousky. Kočičky a noty na různé způsoby a také lavička se skroucenými lampami.

V parku je i Borgo Medievale a podle všech recenzí a chytrých rad mělo být zavřené a někde zase otevřené. Když jsem viděla, jak jim ta otevírací doba nevychází, nepřekvapilo by mě to, kdyby bylo doopravdy uzavřeno. Kolem stály jeřáby a bylo vidět, že se tam staví. Ale kam tedy mohou proudit ty davy lidí, kteří se nevracejí? Ha! Imitace středověkého města byla otevřena! Sice krámky pomalu zavíraly, ale samotné Borgo Medievale bylo otevřeno. Koncept zajímavý, potěšilo to po celém dni bojování se zavřenými expozicemi.

No, a co večer? Na pizzu jsme čekali přes hodinu, hrál se fotbal a kuchař asi měl jiné starosti. Naše plánovaná prohlídka historického centra kolem Katedrály – Duomo di Torino a paláce se zkrátila na hodinu a pak honem spát. Druhý den bylo vstávání brzké, abychom nemusely s batohy do muzeí. Přesně tohle je ten bod, kdy nejde o to, že by se člověk bál, že něco zničí, ale o to vedro v ulicích a na zádech má všechno, co si vezl.

Druhý den ráno (ještě bez batohů) bylo na programu posnídat jako místní. Takže ranní cappuccino a corneto u Mole Antonelliana, opět otevírací doba neodpovídala, za vděk nám do cesty přišla jediná otevřená kavárna a asi tomu mělo tak být. Za dvě cappuccina a dva cornety jsem tam nechala do 5€.

Po výborné snídani byl čas vyrazit dál. Využít toho, že ještě bez zátěže můžeme procházet památky. Poté, co tramvaj přejela plánovanou zastávku, nastala improvizace. Italové vybalovali své stánky a chytali trh. Náměstí se proměnilo v různé sektory – prodejci oblečení a doplňků, prodejci zeleniny a ovoce a pak prodejci masa a mořských potvor. Bylo vskutku zajímavé to pozorovat, jak město začíná ožívat. Zastávka u Porta Palatina byla rychlá, místní park vůbec nevoněl (bezdomky se probouzely a určitě ještě po noci byli posilněni nějakým čůčem). Kromě pár rychlých fotek brány a vzdáleného komplexu královského paláce nás nohy nesly rychle dál. Když Turín, tak kromě kávy a aut je tu ještě něco jiného – a to Turínské plátno.

Katedrála čili Duomo di Torino měl k návštěvě otevřít své dveře až v 10 hodin. Bylo před 9 ranní a sem tam byl nějaký turista, co zvědavě okukoval nebo obdivoval mohutnost královského paláce, zvonice a katedrály. Nevím, zda mluvit o štěstí, ale dveře katedrály se otevřely. Paní s pánem začali katedrálu uklízet a připravovat ji pro zvědavé turisty. Nechybělo ani nasvícení. Kostely a katedrály nevyhledávám, ale ráda se do nich zajdu podívat, když je už míjím. Tahle byla na bodu programu. Turínské plátno zde nenajdeme. Je zde jen replika a pár informací. Všechny další doprovodné plakáty jsou vytvořeny k doladění atmosféry. Na chvíli se zde zastavit by měl určitě každý turista.

Pokud Vás zajímá více o této tématice, doporučuji navštívit Museo della Sindone. Pozor, je otevřené jen od 15-18:00 a spravují ho babičky s velkým přehledem o křesťanství, historii o turínském plátně a také o expozici. Hned na začátku jsou turisti upozorněni, že se jedná o repliky a ne o originál Turínského plátna. Mě to nevadilo, člověk si rozšíří obzory i takto. Součástí prohlídky je asi 10 minutový amatérský film s informacemi o Turínském plátně (anglicky a francouzsky), expozice různých artefaktů je spojená s tématikou celého muzea a zahrnuje i návštěvu dalšího kostela, kde bylo nějakou dobu umístěné Turínské plátno. Kostel je z ulice nepřístupný a snadno přehlédnutelný. Anglicky se nedomluvíte, ale pochopíte, co Vám chtějí sdělit. Expozicí vás nasměrují. Popisky jsou v angličtině, zbytek si přečtete.

Než začnou památky praskat ve švech, doporučuji jich dopoledne (hned po otevíračce) navštívit co nejvíce. A když to nestihnete? V hlavní sezoně strávíte mnoho času ve frontách na vstupenky. Velká škoda, pokud máte málo času. Některé památky mají omezené vstupy na určitý počet návštěvníků, fronty na lístky pak pouštění podle volných kapacit, jak turisti památky opouštějí.

Jednou takovou památkou, kde jsem den předtím spatřila velkou frontu i před koncem otevírací doby byl královský palác Palazzo Reale di Torino. Kromě honosně zdobených interiérů, tapisérií, obrazů a závěsných křišťálových lustrů zde najdeme i něco víc. Například galerie Sabauda (moderní umění – za mě nic moc), královské zahrady, archeologickou oblast pozůstatků římského divadla – Area Archeologica del Teatro Romano anebo kapli Cappella della Sacra Sindone. Přímo tato kaple navazuje na katedrálu Duomo di Torino. Z katedrály lze spatřit „něco“ za oltářem, je tam prosklené okno. Až v ten moment, kdy člověk stojí v kapli, tak si uvědomí, že kouká do katedrály, kde byl před malým okamžikem. Zvenčí všechny tyto stavby vypadají jako jeden velký slepený paskvil v jednom. Možná ze z výšky by to bylo lepší. Zdání klame, uvnitř to bylo úžasné.

Bylo na čase se zastavit na ubytování a udělat check-out. Hmm, od teď batohy už jen s sebou. Venku slunce začalo ukazovat svoji sílu a italská MHD začala ukazovat svoje mouchy. Dostat se do muzea anatomie byl oříšek. Co mělo jet, nejelo, co jelo, jelo jinam. Než čekat na hlavní třídě jako na pánvičce, vzali jsme první bus, co jel tím správným směrem s tím, že se prostě budeme muset projít, protože zahnul jinam, než mapy psaly.

Museo di Anatomia Umana Luigi Ronaldo bylo nakonec nalezeno. Co je uvnitř k vidění? Celé lidské tělo, pro mediky by to bylo určitě ještě záživnější než pro nás nemediky. Když už dorazíte k budově muzea anatomie, tak z druhé strany má budova ještě jeden vchod. Ten vede do muzea kriminální antropologie – Museo di Antropologia Criminale Cesare Lombroso. Za naší návštěvy bylo zavřeno, ale na fotkách vypadalo lákavě. Tip pro vás, třeba budete mít víc štěstí na otevírací dobu.

Centrum Fiátků – Centro Storico Fiat je trvale uzavřeno, důvodem je kovídek podle jejich stránek. O autíčka v Turíně ale nepřijdete. Ideální alternativou je národní automobilové muzeum Museo Nazionale dell’Automobile di Torino – MAUTO, které nabízí zajímavou expozici mnoha kousků. Těch moderních, závodních a i těch historických. Co mě překvapilo? K vidění byl i Citroen, Trabant a americká auta. Čekají vás 3 patra radosti. Pokud zvážíte návštěvu, tak bych doporučila vyhradit si alespoň 3 hodiny na prohlídku. Muzeum je od centra Turína velmi daleko a autobus nejede přímo. Nejlepší spojení buď metrem a pak alespoň 15 minut chůze mezi baráky nebo autobusem, na který spoleh není, ale jede k nemocnici, od které je to podstatně blíže.

A pak už jen zpět k Porta Nuova a směr letiště. Odlet byl jak jinak zpožděný. Odbavovali poslední let dne – do Prahy – a spustil se jim nějaký alarm a čekali jsme a čekali. Když jsme se konečně dostali do letadla, tak to kapitán korunoval tím, že ještě nemáme palivo a musíme počkat. Noční návrat byl otravně dlouhý. Není to jen doletět do Prahy a pak sednout na MHD a jet domů, ale ještě pokračovat dobrých 170km domů.

Sláva nazdar výletu, dojeli jsme v pořádku a jsem překvapena, že mi to trvalo jen týden od návratu napsat článek!

Pro milovníky kávy určitě nevynechat muzeum kávy Museo Lavazza – otevřené jen ve středu! Pánové určitě rádi navštíví stadion Juventus a museum automobilů. Pro umělce a tvořílky Turín také nabídne galerie, muzea fotografie, kinematografie a mnoho dalšího. I medici si zde najdou své.

Travelhack

Nově zavedené linky mají hned několik „výhodných období“, kdy kupovat. Linka Praha Turín byla nově zavedena a promo akci mi nezapomněl Ryanair oznámit. Ceny letenek začínaly na mě docela vysoko a tak jsem čekala. Přibližně měsíc a půl před odletem se objevila akce na tuto trasu za polovinu. Už to bylo lákavější. Ale bohužel mi akce utekla. Do prodeje bylo dáno určité množství letenek (nikdy se neví kolik) za jistou cenu. Když se prodají, má daný člověk pak smůlu. Nakonec se let asi tak moc dobře neprodával a udělali další akci. To už bylo přijatelné. Občas je třeba vyčkat.

Dříve jsem letenky kupovala dopředu i půl roku. V dnešní době, kdy nevíme, co bude zítra a natož příští týden (ohledně kovídkové paniky), tak nechci riskovat a kupovat letenky měsíce dopředu. Přijde mi, že risk je koupit i měsíc dopředu. Z mého pohledu je to asi nejlepší řešení. Každý máme svůj rozpočet, za kolik jsme ochotni koupit letenku a kam a někteří také řeší odkud.

Pokud pojedete do Turína připraveni, tak si dopředu zakoupíte na internetu Torino+Piemonte Card, na kterou pak budete žádat vstupy zdarma nebo jen s malým doplatkem. Rozhodně doporučuji zakoupit dopředu. Za kartu na 2 dny jsem dala 38€ a rozhodně se vyplatilo! Nepovedlo se mi uplatnit slevu při nákupu lístku na MHD, bohužel v trafikách nejde, ale ty 2€ navíc nás už nezabila. To byl menší první šok, ale pak vše fungovalo, tak jak mělo a nikde se nevyskytl problém.

• Zpáteční lístek na zubačku na vrchol Superga vyšel na osobu 4€, vstup do krypty baziliky i do kopule byl s kartou T+P zdarma. Nevýhodou byla jen dlouhá fronta na lístek a pak čekání na vstup. Ale je sezona.

• Vstup do Mole Antonelliana – muzeum kinematografie s kartou T+P by byl zdarma, ale fronta byla velmi dlouhá. Do kopule se něco připlácí, na internetu psali 3€ za výtah s kartou, ale byl uzavřen.

• Museo della Sindone – muzeum o Turínském plátně je na kartu také zdarma. Běžně zde návštěvník zaplatí 5€ za osobu.

• Královský palác Palazzo Reale di Torino a jeho další objekty jsou pro běžného návštěvníka za 15€, s kartou opět neplatíte nic.

• Kartu nezapomeňte ukázat i v muzeu anatomie Museo di Anatomia Umana Luigi Ronaldo či v muzeu kriminologie Museo di Antropologia Criminale Cesare Lombroso. V obou případech dostanete vstupenku zdarma. Nikde jsem si nevšimla, kolik byl vstup do muzea anatomie, online jsem dohledala, že kolem 5 €.

• Dalších 15€ ušetříte s kartou i v automobilovém muzeu Museo Nazionale dell’Automobile di Torino – MAUTO. A to je pak znát!

Nám se vyplatilo si kartu T+P pořídit a proto vám tu nechávám odkaz na stránky, kde naleznete podrobnější informace o fungování, nákupu a platnosti karty. Velkou výhodu jsem shledala v tom, že ji šlo zakoupit online a aktivovat při prvním vstupu. Nebyla jsem nucena hledat informační centrum, kde bych ji mohla zakoupit a aktivovat. Byl by to ztracený čas.

Torino+Piemonte Card

Seznam památek, kde můžete slevy uplatnit. Všimla jsem si, že se od mé návštěvy rozrostl o další objekty. Tím lépe pro další cestovatele! ZDE

A kam příště? to ještě netuším ani já! Cestování zdar! ✈