Mi querida Andalucía!

Existují místa, kam se člověk rád vrací. Někdo má oblíbený resort v Egyptě, jiný zase konkrétní město a pak jsou tu tací, kteří jsou spokojení v určité oblasti. Podle mě, Španělsko dokáže lidem nabídnout mnoho. Od moře, až po hory přes světové metropole až po národní parky. Barcelona okouzlí svou stále nedostavěnou Sagradou. Madrid svou obrazárnou Prado.

A co taková Andalusie? Má co nabídnout? Zajisté ano. V Malaze nalezneme rodný dům i museum Picassa. V Granadě nás uchvátí středověký komplex paláců a pevností maurských panovníků. V Cordobě objevíme Mezquitu, která nás zavede do dob arabských i křesťanských. V Seville býčí aréna či zde zavzpomínáme na Siglo de Oro – na bohatství, které městu přinesly zámořské objevy.

Vidět všechno najednou prostě nejde! A tak návrat je jedinou možností, jak poznat další část této krásné země.

Pojďme se vypravit na cestu dlouhou 1420 kilometrů po andaluských silnicích a objevit tak za 12 dní další krásná místa. Velká města jsem již navštívila v předchozích letech. Do některých se člověk touží vrátit, protože po příjezdu zjistil, že jeho pobyt tam je prostě krátký. Již jsem se takto vracela do Sevilly a nyní do Granady a i do Malagy…

1. den

V půlnoci se rozezněl budík a po asi 4 hodinách spánku bylo na čase vstávat a vypravit se. Bylo by to moc jednoduché, kdyby byl odlet z Prahy. To jsou příjemné 2 hodiny cesty. Jenže ne, odlet z vídeňského letiště je trošku komplikovaný. Cesta na 3 hodiny, žádná pořádná dálnice, samá vesnice a lesy kolem. V nočních hodinách fakt top. Nutno je být dopředu připraven, protože u Vídně se již napojíme už na dálnici a ta vyžaduje dálniční známku, která se musí zakoupit 18 dní dopředu. (Vše toto se týká rakouského zákona pro odstoupení od smlouvy po nákupu na internetu.) Na internetu známku zakoupíte i v českém rozhranní, platba pohodlně kartou a hned v emailu potvrzení o platbě, dálniční známka a žádné další obstrukce. Dálniční známky se dají zakoupit i na benzínkách kolem hranic, na české i rakouské straně, ale v jednu ráno si ji těžko někde zakoupíte. Vše je uzavřené. To znamená, že si v noci ani nenatankujete.

Parkování ve Vídni? To je trošku boj. Dá se parkovat v okolí letiště ve vesničkách i zadarmo, ale 12 dní bych tam auto jen tak stát nenechala. Vycestování na pár dní? To bych se už tak moc nebála. Na 12 dní jsme zvolili raději parkování pod kamerama. Kousek na vlak, který vás odveze na letiště za 1,9 €. Náš odlet vycházel akorát na první ranní vlakový spoj, abychom to stihli. Měli jsme přibližně hodinu a 20 minut než budou zavírat gate. Varianta jedna byla, buď zaplatit taxík a nechat se dovést na letiště a tam čučet nebo to prostě stihnout. Málo času není problém, když to tam už člověk trochu zná.

Trošku nás překvapila fronta na bezpečnostní kontrolu, ale nakonec se to pohlo. Pak jsme zakoupili vodu na cestu, našli gate a záchod a ani jsme si nestihli sednout a už začal boarding. Já šla z nás dvou do letadla jako první s priority nástupem (12 dní, 2 osoby se do batohu nezabalí, tak jsme si připlatili kufřík na palubu navíc. Bodlo to!).

Check in na let jsme dělali na poslední chvíli a Ryanair nás mile překvapil, měli jsme místa za sebou. Po nástupu ještě proběhla standardní škatulata hejbejtese. Španělíci, vedle nás, dostali taky místa za sebou, ale uprostřed. Jak je člověk rád za místo v uličce! Byli rádi, že je pustíme k sobě. Jasně, že se to nemá, ale ono se jim vždycky přesune celý letadlo tam a zpět. Welcome on board.

Z chladné Vídně jsme se za 3,5 hodiny dostali do sluníčkem vyhřáté Malagy. Let byl klidný, rychle utíkal, přistání bylo kupodivu jedno z nejpříjemnějších, co jsem s Ryanairem zažila. Místa v přední části mají tu výhodu, že jakmile se otevře letadlo, je člověk hned venku. Ale nikdy bych si místo u této společnosti nepřiplácela. Pak zbývalo jediné, následovat instrukce autopůjčovny a najít autobús de cortesía, který nás odveze do autopůjčovny, kde jsem měla objednané vozidlo na 12 dní dobrodružného putování. Až do této chvíle je to moment překvapení, co tam na vás bude čekat. Z předchozích let mám výbornou zkušenost s Marbesol, jsou přímo u letiště, nabízí svoz zdarma, ceny mají skvělé a plné pojištění je už automaticky v ceně půjčovného. (Bez pojištění bych si auto nikdy nepůjčila.) Velmi pozitivně hodnotím rychlost odbavení po příjezdu do autopůjčovny. Chvíle čekání než se člověk dostane na přepážku, ale během 3 minut jsme odcházeli s klíčem k autu. Vyšli nám vstříc i s modelem vozu, který poptávala v objednávkovém formuláři. Nemohu si stěžovat.

Uskladnit zavazadla, nastoupit a jet k nejbližšímu obchodu. To byl první úkol dne. Protože druhý den bude neděle a to si člověk nikde nic nekoupí. Již pořádně poučená z minulých let. Plně naložená Kia Picanto se mohla vydat na svou dlouhou cestu. Kolik kilometrů ujedeme, bylo odhadnuto dopředu, ale zda to tak bude, to bude překvapení až na konec. Můj odhad, tedy výpočet podle google map byl 1436km.

Roadtrip začíná!

Ojén

A vyrazili jsme na cestu do kopců. Klasické španělské klikaté serpentiny nás vedly do typické bílé vesničky se jménem Ojén. Vesnička, která by nebyla bílá, by jako v Andalusii neexistovala. Sluníčko nám na cestu svítilo a mohli jsme se alespoň chvíli radovat z krásného počasí. Příjezdová silnice byla doslova vyhlídková. Nabídla nám několik miradorů (vyhlídek) na bílé domečky. Zbývalo už jen najít parkování a vydat se na průzkum.

Co navštívit v Ojénu? Určitě Cuevas se Ojén. Jedná se o jeskyně, které jsou volně přístupné a nabízejí krásný výhled na město a okolí. Kromě historického centra s radnicí a variací barevných kytiček je možné navštívit Museo del Molino. Kromě muzea o větrných mlýnech by mělo věnovat část expozice i místní kořalce. Bohužel v době naší návštěvy bylo uzavřeno.

Naše cesta byla naplánovaná úplně mimo turistickou sezónu. Davy lidí byly minimální v malých vesničkách, ve velkých městech to na jaře už bývá mnohem kritičtější. Pokud do Andalusie, tak přelom únor, březen. Na konci března je už počasí mnohem teplejší, ale s tím přichází i mnoho turistů. Ale je to jen na vás, kdy se rozhodnete vyrazit a kdy budou ceny letenek přát vašemu rozpočtu.

Marbella

Serpentiny, které jsme těžko vyjeli do Ojenu, jsme zase sjeli. Dolů to šlo mnohem líp. A směřovali se k pobřeží do Marbelly. Byla krásná sobota odpoledne a Španělíci ožili. Za vděk jsme vzali první placené parkoviště blízko centra a vydali se splynout s davy v ulicích.

Brzké ranní vstávání, cesta do Vídně a let nás vyčerpali. „Když máš hlad, nejsi to ty“, se projevilo na plné čáře. Vzali jsme úrokem první churreríu a objednali si pořádnou porci churros s čokoládou. Tato kalorická bomba nám dala sílu pokračovat dál.

Procourat historické centrum a pokochat se rozkvetlými uličkami se povedlo až tak dokonale, že jsme parkem došli až na pláž. Promenáda byla obsypána lidmi, ale pláž – Playa de Venus, zela prázdnotou. Asi ještě nebylo podle Španělů počasí na koupání. Místní ještě neshodili zimní kabáty, huňaté svetry a zimní kozačky, jen je doplnili o sluneční brýle.

Na promenádě Avenida del Mar jsme objevili podivné sochy. Podle dostupných informací se jedná o skulptury od Dalího. Mě to teda vůbec neoslovilo… Ale za to park – Parque de la Alameda s krásnou fontánou – Fuente Virgen del Rocío mě zaujal svými kachličkovými lavičkami, zelení, banánovníky a plamami.

Historické centrum bylo plné kytiček, pomerančovníků a lidí. Je obehnáno hradbami pocházejících z maurského období. Zajímavostí je, že pozůstatky středověkých hradeb jsou z cihel. Uvnitř nalezneme zdobené náměstí Plaza se los Naranjos s kašnou uprostřed. Pod pomerančovníky jsou nyní restaurace. Náměstí bylo založeno roku 1458. Symbolické modré květináče nás povedou dále do hlubin centra. Určitě by člověk neměl vynechat zeď s těmito modrými květináči s rozkvetlými květinami – El muro de los Materos. Náměstí Plaza de la Iglesia nám nabídne opět pomerančovníky, fontánu Fuente de la Cruz a vstup do kostela – Iglesia de Nuestra Señora de la Encarnación. Zvenčí vidíme zdobený vchod a zvonici vysokou 33 metrů.

Marbella byla strategicky umístěna a tak nesmí chybět ani hrad. Nyní už zřícenina, která má zachovalou část hradeb, ale uvnitř je škola i s hřištěm.

Istán

Horská bílá vesnička Istán nás přivítala po dlouhé cestě plné serpentin ne úplně mile. Probíhaly tam výstavby a rekonstrukce domů. A asi měli nějakou fiestu. Nebylo kde zaparkovat, puberťáci už měli něco upito a jejich komentáře při hledání volného místa na parkování nebyly úplně slušné. Nakonec stání bylo kousek dál a pořádně jsme se přišli, ale přežili jsme to. Ulice vesničky byly opravdu úzké, ale fontánek tam měli nespočetně mnoho. Takové klasické modro-bílé z kachliček. Na náměstí Plaza de Iglesia to vypadalo po pořádné akci a kostel byl uzavřen. Našli jsme i zřícenou věž Torre de Escalante a zbytky zdí, pravděpodobně na tomto místě stála malá pevnost nebo jen strážná věž.

Poslední zastávkou byla další vyhlídka Mirador de la Herriza. Mezitím jsme navštívili omylem i hřbitov. Cesta byla špatně značená a google se vymýšlel, co se jen dalo. Ale hřbitov měli krásně udržovaný, čistý a nazdobený. Naleštěný bílý mramor a čerstvé kytičky. Něco, co se u nás nevidí.

Vyhlídku nám ukázal postarší pán sedící na lavičce a užívající si slunce. Přešli jsme až na Mirador Tajo Banderas. Z obou jsme viděli bílou vesničku Istán a vodní nádrž Embalse de la Concepción. Výhled na nádrž byl i při zpáteční cestě serpentinami. Využili jsme asi dvě odpočívadla pro kochání se krásně modrou vodou mezi zelenými kopečky, které nádrž obklopují.

Estepona

Další zastávka Estepona. Ještě před kovídkem jsem Marbellu i Esteponu jen projížděla a litovala, že nemám víc času na to se tam zastavit. Nechtěla jsem platit mýto na hlavní silnici a tak jsem to jela tzv. přes vesnice. Teď ale nastal čas tam zajet.

Parkování za 1€ nás mile potěšilo, už na příjezdu jsme viděli fontánu Glorieta José Tomás. Bylo skoro pět odpoledne a v ten čas zavírala moderní botanická zahrada s orchidejemi a vodopádem. Nedalo se nic dělat, možná je dobře, že jsme k této futuristické stavbě ani nedošli, možná by nás to zklamalo. Jedná se o 3 skleněné kopule, které se tyčí nad botanickou zahradou. Pro zájemce, naleznete ji pod názvem El Orquidario de Estepona. Jaké je vstupné jsem nikde nenašla, ale v sezoně by měla být otevřena.

Historická čtvrť nás opět uvítá kytičkami, ale tentokrát květináče hrají všemi barvami, modré je minimum. Nalezneme zde rozkvetlá náměstí, zdi ověšené barevnými květináči a zdobené uličky. Prošli jsme si úzké i široké ulice, došli na náměstíčko Plaza de San Francisco, na Plaza de las Flores až k záhadné věži, která byla vidět. Byla to stejná věž, která se tyčí na náměstí Plaza de Reloj?. Myslím, že ne. Soudím podle střechy a tipuji na Parroquia Nuestra Señora de los Remedios, která se nachází na Plaza se San Francisco. K tomuto kostelíku vedlo mnoho schodů, zdi byly zdobené kytičkami a slunečních paprsků ubývalo. Na pláž jsme se už nevydali. Raději jsme jeli do prvního ubytování do Casaresu.

Casares

Silnice v těchto oblastech jsou velmi prudké, velká stoupání i klesání a ani v Casaresu to nebylo jinak. Z ubytování nám doporučili místo na parkování, že je to parkovací dům, stání zdarma, přístup do historického centra výtahem. Cesta k parkovacímu domu byl sráz dolů, silnice obehnaná svodidly, nepřehledné zatáčky a jak jinak, auta proti. Dojeli jsme, místo jsme našli poslední a celý šťastní jsme ještě nevěděli, co nás čeká.

Podle map hostel byl asi 850 metrů. Jenže každá batoh, tašku s jídlem, vodu a kufr. Cesta stále do kopce, všude samé dlaždice, kostky a schody. Na ubytování jsme došli splavený, zadejchaný a hotový. Když nám pak paní oznámila, že tam vede i zkratka, tak mě málem šmejklo. Proč to nemohla napsat k tomu doporučení parkování, jak se k nim dostaneme? No nic, prohlídku vesničky jsme nechali na druhý den.

2. den

Casares

Ještě před snídaní jsme se vydali hledat tu zmíněnou zkratku k parkovišti. Odnesli jsme kufr a pár věcí dopředu, pokochali se východem slunce z Mirador de la Plaza Marcelino Camacho, který se nacházel na střeše parkovacího domu.

Po rychlé snídani jsme se vypravili ještě na náměstí s fontánou – Fuente de Carlos III. a okoukli radnici. A pak vzhůru na hrad. Castillo de Casares byl hrad s citadelou na vysoké skále. Z doby římské z původní pevnosti nezbylo vůbec nic. Z doby arabské nadvlády se zachovalo několik zborcených stěn. Tento komplex tvořil hradbami spojené obranné bašty na jižní straně, na severní straně stála půlkruhová bašta s obrannou věží. Do pevnosti vedly dva vchody, uvnitř se nyní nachází hřbitov a v centru je kostel – Iglesia Mayor de la Encarnación.

Miradory nabízí skvělý rozhled do krajiny. Pokud bude dobrá viditelnost, dá se bez dalekohledu dohlédnout až na skálu na Gibraltaru – Top of the Rock. Ráno jsme měli celý objekt pro sebe.

Bylo na čase se vydat na cestu dlouhou 2 hodiny klikatými serpentinami, jak jinak… První zastávku jsme si udělali u města Gaucín na miradoru. Další o pár kilometrů dále na místě s názvem Mirador El Asalto del Cura. Myslím, že byla ještě nějaká po cestě, ale přesné místo nevím. Cesta je tam jen jedna a tak si člověk zastaví, kde se mu to zrovna líbí a taky, kde se dá. Serpentiny jsou to táhlé a pro malé a nevýkonné auta trochu boj. Jednou to jede 50 a pak to člověk tlačí i vočima na 20. Když jsme objížděli Rondu, radovala jsem se, už jen kousek do našeho cíle.

Zahara de la Sierra

Zaparkovali jsme úplně někde jinde, než jsme plánovali, protože mapy opět nezklamaly. Jen, co jsme se přiblížili k Zahaře, tak jsme plavaly ve vodní nádrži Embalse de Zahara el Gastor. Ha ha ha. Tak podle instinktu a ukazatelů jsme našli parkoviště. Pak po čuchu jsme se vydali po ukazatelích a vzhůru do kopce, za předpokladu, že ruiny pevnosti budou tam. Se ztracenou paní z google map jsme se rozloučili a dali ji šanci až při odjezdu.

Po cestě jsme potkali radnici, kostel Iglesia de Santa María de la Mesa a pak pokračovali stále do kopce. U Miradoru Tres Provincias jsme se pokochali výhledem na pořádně vyschlou vodní nádrž Gastor a po zakoupení vstupenek se začali drápat vzhůru po schodech. Když už schody skončili, čekal nás další kopec vzhůru. Castillo de Zahara de la Sierra je doopravdy na pořádným kopci! Foukal vítr, bylo zataženo, pak nás přivítalo i sluníčko. Zkrátka, počasí se střídalo jako na kolotoči. Ale rozhled do krajiny byl úžasný!

Počátky hradu sahají do doby Nasridského království. V roce 1282 požádal kastilský král Alfonso X. Sabio sultána Abu Yúsuf Yaqub ibn Abd al-Haqq o pomoc v boji proti jeho synovi Sanchovi IV. , který se vzbouřil. Sultán se rozhodl pomoci a uspořádal setkání na hradě Castillo de Zahara de la Sierra. V roce 1407 hrad v Zahaře dobyl kastilský panovník Juan II. a hrad spadnul do rukou křesťanů až do roku 1481, kdy byl navrácen. Definitivní křesťanské dobytí však přišlo jen o dva roky později, kdy jej za katolické panovníky převzal Rodrigo Ponce de León, markýz z Cádizu. Poté byl hrad obsazen i francouzskými silami a španělskou ofenzívu vedl Pedro de Pineda.

Další pokračování do kopce bylo k věži Torre del Homenaje a nakonec se dalo projít úzkou stezkou na druhý konec hradního komplexu a pokochat se opět vyschlou vodní nádrží… Městečko bylo jako na dlani, byla vidět hodinová věž – Torre del Reloj i malá náměstíčka.

Nakonec jsme se zdrželi déle, než jsme plánovali a tak jsme Algodonales vynechali a pokračovali k dalšímu bodu programu, do Olvery.

Olvera

Příjezd a hledání parkování. Vyhlédla jsem ji poměrně velké, prostorné parkování a bylo i zdarma, ale ten příkrý kopec jsme s naším Picantem nemohli za žádnou cenu vyjet. Nakonec jsme si zastavili kousek od hřbitova a to doslova „na prasáka“. Policajti nepolicajti, prostě na španělský způsob. Nakonec auto za mnou odjelo a získala jsem víc místa. Zda-li tam doopravdy byl zákaz nebo ne, jsem nezkoumala a vyrazili jsme vzhůru do kopce. (Trénink na zdolávání kopců to byl pořádný!)

Na Plaza de la Iglesia a ke katedrále Iglesia Mayor Parroquial y Arcipestral Nuestra Señora de la Encarnación, jsme se dostali v rekordním čase. Katedrála byla v neděli uzavřena, ale hrad Castillo de Olvera naproti otevřen. Za silného větru jsme zdolali další schody do hradního komplexu. Naskytl se nám krásný výhled na majestátní katedrálu z hradeb i z věže.

Hrad byl postaven na konci 12. Století a byl součástí obranného systému Nasridského království v Granadě. Nachází se na skále v horní části města a má nepravidelný půdorys ve tvaru protáhlého trojúhelníku. Ten se přizpůsobuje tvaru samotné skály. Pevnost ukrývá věž Torre del Homenaje, zdi s ochozy a studny v severní části.

Vstupné jsou 2€ a kromě hornatého terénu kolem uvidíte i honosnou katedrálu z výšky.

Setenil de las Bodegas

V odpoledních hodinách jsme dojeli do dalšího cíle, Setenil de las Bodegas, město které se přizpůsobilo skalám. Budovy jsou postaveny ve skalním převisu nebo těsně pod ním. Koho to napadlo, se dodneška neví. V této oblasti došlo k silné erozi řeky Río Guadalporcún a ta vytvořila v prostor pro domečky. Zajímavostí je, že je tu teplo i v zimě, krásných 15 stupňů.

V Setenilu bylo maurské sídlo, které se stalo svou polohou a okolními skalami přímo nedobytné. Křesťané se marně snažili město dobýt. Podle jména, které v latině zní septem nihil, to vypadalo na 7 neúspěšných pokusů. Nevzdali se a poosmé se jim to povedlo v roce 1484. Dobytí Setenilu znamenalo odstranění poslední bašty beberské a islámské populace a znamenalo to potvrzení křesťanské dominance v celé Andalusii.

Opět jsme se pokochali květinovou výzdobou v ulicích. Nejznámějším místem je Bésame en este rincón (Polib mě na tomto rohu) a Una flor, una mujer (Jedna květina, jedna žena). Na těchto místech bylo doslova přecpáno. Bésame en este rincón najdeme na Plaza de Andalucía a poté sestoupíme po schodech dolů skrytou uličkou za restauracemi a dojdeme k místu Una flor, una mujer.

Podél řeky Río Trejo jsme se vydali za davem lidí. Uličky úzké a odpolední hodiny nabízely příjemná posezení v restauracích a kavárnách. Došli jsme k nejvyhlášenějšímu místu – Cuevas de la sombra, kde jsme si pod skalnatým masívem vystáli dlouhou frontu na kávu či čokoládu a malý zákusek za dvě eura. Na druhém břehu, ne moc vodnaté říčky, se nachází ulice Cuevas del sol. Tu uvidíme pouze skalní masiv, který volně visí.

Při zpáteční cestě k autu jsme pokračovali s davem, najednou lezeme po schodech nahoru. Co tam je? Proč tam lidi jdou? A tam Mirador del Carmen a kostel Emitra de Nuestra Señora del Carmen. Neplánovaně jsme si prohlídli hrad na druhém kopci před námi a pak spokojeně mohli pokračovat k vozu.

Jako mnoho bílých vesniček, tak i Setenil spadá do Conjunto histórico, pueblos blancos (historické dědictví bílých vesniček).

Ronda

Dojeli jsme do Rondy, našli to správné parkoviště, vzali věci a vydali se hledat ubytování s tím nejlepším výhledem, co si jen člověk v tomto městě může přát. Ten pocit, když vylezeš na terasu, koukáš na most a lidi na tebe čučí, jak ses sakra dostal na druhou stranu, je k nezaplacení!

Ještě než se setmělo, vyrazili jsme na rychlou obhlídku okolí. Náměstí Plaza del Socoro zhodnotili moderní stavbu radnice a došli až k parku Alameda del Tajo, který pochází z 19. století. Má vyhlídkové terasy a je skoro takovou botanickou zahradou. Má i promenádu – Paseo de los Ingleses kolem skalního převisu. Ještě večer jsme si obešli býčí arénu s tím, že pokud to půjde, tak druhý den navštívíme. Za tmy jsme se pokochali ještě mostem Puente Nuevo spolu s davy lidí a pak bez davů z terasy ubytování.

3. den

Ronda

Den druhý v Rondě nám dopřál krásný ranní výhled na Puente Nuevo a kaňon řeky Tajo a taky další stěhování věcí do vozu. Po úspěšném odložení kufru a dalších přebytečných tašek. Ano, místo večeře jsme si koupili kabelky. Neobtěžkáni nákladem jsme vyrazili na obhlídku náměstí Plaza Duquesa de Parcent, na kterém stojí radnice, kostel Iglesia de Santa María la Mayor, dva konventy – Convento de la Caridad o Hermanas de la Cruz a Convento de Clarisas de Santa Isabel de los Ángeles. Také zde nalezneme sochu Sor Angela de la Cruz a uprostřed parčíku na náměstí i fontánu. Úzké uličky nás zavedly až ke Casa del Gigante, který jsem chtěla navštívit už jen díky interiéru než kvůli expozici. Uvnitř se nachází muzeum historického a kulturního dědictví. Naproti mělo být Museo Unicaja, ale kudy se tam lezlo, na to jsem nepřišla. To co asi bývalo dveřmi bylo zazděno. Mirador de los viajeros románticos mi nepřipadal jako vyhlídka, ale malba na kachličkách byla zajímavá i texty o Rondě.

Ještě než jsme se museli vystěhovat z ubytování, stihli jsme navštívit Baños Árabes. Zachovalé středověké arabské lázně pocházející ze 13. století. Jedná se o archeologické vykopávky. K vidění jsou místnosti s hvězdičkovými průzory na stropě, klenby a nádrže na vodu. Komplex je to malý, hezký, zachovalý, ale 4,5€ za osobu mi přišlo trochu přehnané…

Prošli jsme se podél středověkých hradeb, došli se podívat na Puente Viejo, do zahrad Jardines de Cuenca, kde se vyskytovali spíše divnolidi, dlouho jsme se nezdrželi. Po cestě k La Casa del Rey Moro jsme podešli pod obloukem Filipa V. a obhlédli palác – Palacio del Marqués de Salvatierra, kde se nachází údajně muzeum. Nikde ale žádná otevírací doba…

La Casa del Rey Moro má několik částí. Budova paláce je v zchátralém stavu a není přístupná. Jedná se o patrový palác s vodním dolem a visutými zahradami. Přístupné jsou jen zahrady a vodní důl na dno kaňonu řeky Tajo. Což byl zážitek. Neuklouznout, aby to člověk až dolu nesjel po prdeli a pak to nahoru zase vyfunět. Kardio za 8 éček nám dalo zabrat. Kolik schodů vedlo dolů, nemám ponětí, plíce jsem tam nenechala a sestup stál za to! Zajímavostí je, že v tomto paláci měla Madonna v roce 1994 natáčet svůj videoklip k písni Take a bow.

Nakonec jsme si vyzvedli batohy, rozloučili se s paní domácí z ubytování a vydali se ještě do býčí arény. Bez toho bych odsud neodjela. Ta v Seville byla super a jeden ze svých klipů tam natáčel David Bisbal.

Býčí aréna v Rondě – Plaza de Toros de la Real Maestranza de Caballería de Ronda, pochází z 18. století a je spojena s legendárním matadorem Pedrem Romerem. Veřejnosti je přístupná jako muzeum a také na různé akce, nejen na býčí zápasy. Za 9,5€ se dostanete dovnitř i s audio průvodcem. Muzeum – Museo Taurino de la Real Maestranza de Caballería de Ronda (ach to je vyčerpávající název) nás provede historií, shlédneme kostýmy toreádorů, plakáty na býčí zápasy a také se dozvíme něco o koních a koňské drezuře. V této aréně totiž byla i jezdecká škola.

Ardales a Álora

Odpolední plán byl navštívit dvě malé vesnice. Bylo pondělí a všude bude zavřeno. Dojeli jsme do Ardales, kde jsme doslova proběhli vesničku na kopec k zřícenině, co kdysi bývala hradem – Castillo de la Peña, i s tím, že to bude zavřené. Vesnička malá, bílá, sem tam nějaký graffit.

Zajímavostí je, že u Ardales se nachází i vyhlášené jeskyně – Cueva de Ardales, ale dostat se do nich je nadlidský úkol. Obepsala jsem celkem 3 emaily a 2 telefonní čísla. Odpověď jsem dostala na poslední email, že jeskyně jsou momentálně uzavřeny. Na internetu jsem se dočetla, že je velmi omezen počet návštěvníků na 30 osob na den, po 2 prohlídkách od úterý do soboty. Časově bychom to nestihli, bylo pondělí odpoledne.

Álorský hrad měl být podle informací na internetu v pondělí uzavřen, ale když už jsme tam byli, tak proč to nezkusit. Vyšplhat další kopec vzhůru nám už šlo. Po cestě jsme měli minout Mirador de Cervantes, což by bylo fajn, kdyby tato oblast nebyla za kovovou mříží. A pak i kostel Parroquia de Nuestra Señora de la Encarnación, kde kolem posedávali další divnolidi. Jinak nikde nikdo, úplně mrtvo. Nakonec odměna byla, když jsme zdolali kopec. Hrad, spíše ruiny, byly otevřené, nikde žádná pokladna. Podle toho soudím, že tedy přístupný každý den, po celý rok. A kolik dalších lidí tam bylo.

Se západem slunce jsme se začali směrovat k Malaze na zamluvené ubytování. Ubytování to bylo klidné, čisté, kousek od pláže, jen to parkování byl problém. V dané ulici se mělo dát zaparkovat, jenže zrovna v parkovacích místech stály popelnice a kontejnery na stavební odpad. Zaparkovali jsme sice dál, málem na placeném parkovišti. Když se pán neměl k nějaké rychlé akci, tak jsme stihly odjet, protože jsem si všimla, že v ulici vedle, hned za rohem je volné místo.

To parkování je celkově náročné, hledala jsem ho vždy dopředu, prošla si místo i se street view, ale ne vždy to vyjde. Placená parkování jsou sice vždy volná, snadno k nalezení, ale ceny jsou astronomické. Pokud někde stojíme zadarmo, máme z toho radost. Třeba jen ve velkých městech se cena 24 hodinového stání pohybuje na 20-25€…

4. den

Frigiliana

Den jsme započali procházkou po pláži a pak se vydali do ne, nám Čechům, moc známého městečka Frigiliana. Frigiliana svou poloha na svahu hory nabízí nádherné výhledy na okolní krajinu a Středozemní moře. Historie sahá až do doby Féničanů a Římanů. Během středověku bylo město pod nadvládou Arabů. Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se. Frigiliana také patří do Conjunto histórico, pueblos blancos.

Výstup do historického centra jsme začali v mini botanické zahradě – Jardín Botánico Santa Fiora, kousek od které jsme parkovali. Uličkami proběhli historické jádro až k paláci Palacio de los Condes de Frigiliana a k náměstí tří kultur – Plaza de las Tres Culturas.

Než jsme našli parkovací místo, chvíli nám to trvalo a tak jsme si hlavní silnici projeli 2x, výhledy na jedničku. Větší potěšení bylo, že jsme to stihli bez davů turistů. Seděli jsme na pozdní snídani a pozorovali, jak přijel už 3 autobus.

Nerja

Kdybych si měla vybrat místo, kam bych se jela koupat, tak jih Španělska je zaručená volba. Je tam brzo teplo a azúro modrá voda i malé pláže. Konkrétně Nerja nabízí malé plážičky, čisté moře a bohužel plno čumilů v oblasti Balcón de Europa. Ten je vyhledávaný mnohými turisty. Panoramatické výhledy na krásně modré moře, mnoho laviček, kam si sednout a ty malé kouzelné pláže. Nic víc není potřeba, jen deku a plavky.

Po cestě do další destinace se po pravé straně ukázal zajímavý akvadukt – El Acueducto del Águila. Myslela jsem, že nebude kde zastavit, nakonec bylo. Přes svodidla na druhou stranu, abychom měli krásnou fotku bez silnice. No, jediní jsme nebyli…

Cuevas de Nerja

Další zastávkou v pravé poledne byly jeskyně Cuevas se Nerja. Známé, vyhlášené a hlavně otevřené. Na námi požadovaný čas nám lístek prodali těšně před nosem a tak jsme půl hodiny bloudili komplexem kolem. Byl rozsáhlý. Samotná prohlídka byla asi na hodinu, spíš šlo o to, že v určitý čas pustili určité množství lidí a procházel si to člověk sám. Vstup byl 16,5€ a 2€ ještě za parkování. Ale i tak. Čekali jsme zimu, vtipné na tom je, že v jeskyních nám bylo konečně teplo!

Almuñécar

Naplánovaná zastávka, která nevyšla. Jedno z dalších přímořských městeček. Bohužel v den konání velkého juchání na den Andalusie – Día de Andalicía (Poslední týden v únoru slaví, oslavy vyvrcholí poslední den v únoru a to karnevalem a různými akcemi.). Almuñécar byl plný lidí, aut a rozkopaných silnic. Policajti koordinovali dopravu a i přesto, že se mohlo stát, kdekoliv to bylo možné (neplatil ani zákaz zastavení), tak jsme se otočili. Nebylo kde zaparkovat! Nakonec jsme město oželili, dali si za městem obědovou pauzu a vzali benzín na další dobrodružství a pokračovali na místo, které nebylo vůbec v původním plánu.

Salobreña

Dorazili jsme v odpoledních hodinách, vyfuněli kopec k hradu a nemohli najít vlez. Obešli jsme, co se dalo, vyhlídky byly úžasné. Modré moře odráželo odpolední slunečné paprsky a všude panoval klid. Na druhé straně jsme se pokochali výhledem na město, které zelo prázdnotou. Byl to čas odpočinku po obídku. Nakonec jsme našli ukazatele „Castillo“ a vyrazili zdolat další schody. Hrad byl uzavřen. Trochu nás mrzelo, že tam nikdo kromě papírové cedule není. Na ní stálo, že na Den Andalusie je vstupné zdarma a že ve 4 odpoledne otvírá. 45 minut čekání bylo na projití centra dostatek času. Minuli jsme oblouk s názvem Boveda u kostela se zvonicí Campanario de la Iglesia de Nuestra Señora del Rosario. A pak čekali, až se hrad otevře. Lidí přibývalo, to nás těšilo, že jsme správně. Zříceninu jsme prošli asi za půl hodiny. Je vidět, že byla mnohokrát přestavována a modernizována. Nabízí výhledy na všechny světové strany a městečko je jako na dlani. Prohlídkou hradního komplexu skončilo poznávání a začalo hledání našeho ubytování.

Casa de los Bates

Google mapy nám nabídly hned 2 verze, jak se dostat na naše ubytování. Přesněji do kouzelného zámečku s krásným parkem, který pořádá převážně svatební události. Budeme bydlet na zámku a ještě s pohádkovými zahradami.

První cesta se mi nelíbila, byla moc klikatá a vypadala jako lesní cesta. Tudíž jsem zvolila cestu nejmenšího odporu, od hlavní silnice převážně 900metrů mezi sady rovnou na zámek. Hmm, jen co jsme sjeli z hlavní silnice, jsme pocítili, jak kvalitní je cesta. Asfalt tam sice byl, ale děr to mělo nespočet. Vypadala, že je jednosměrná a jedinou mojí myšlenkou bylo, ať hlavně nejede nic proti nám. Couvat bych to nechtěla. Úspěšně jsme zdolali cestu, až jsme přijeli před zavřenou vysokou černou bránu, kde nic tu nic. Ještě, že na Bookingu jsou uvedená čísla, kam volat. Paní nám dala kód pro vstup a popsala, jak na parkoviště, které bylo v areálu s tím, že máme počkat, že kolega právě odjel. Čekali jsme asi půl hodiny. Nemohli jsme najít vchod, všechny okenice, co vypadaly, jako vstupní dveře byly zamčené. Když pán přijel a viděl, jak zmateně hledáme vchod, nasměroval nás správným směrem.

Večer ještě, než padla tma, jsme se vydali na průzkum krásně opečovávaných zahrad s pořádným sadem. Citrony, mandarinky, banány, avokáda a další… Keře a fontánky, barevné i jen zelené rostliny a úžasný západ slunce!

5. – 6. den

Ráno jsme posnídali na zámku a bylo na čase přesunout se dál. Byl to spíš přemisťovací a nákupní den. Takový odpočinkový po předešlých náročných dnech. Nakoupili jsme jídlo a pití na další dny a rovnou si dali vydatný oběd v nákupním centru, které jsme si vyhlídli. Jediný důvod proč zrovna tam bylo, že je tam Primark. Trochu jsme nepočítali s tím, že se počasí může zkazit až tak, že budeme potřebovat pořádně teplé oblečení. Předpověď na následující 2 dny hlásala ranní teploty krásných mínus 2! Museli jsme zakoupit alespoň jeden kus teplejšího oblečení. Druhý den ráno se nám tento krok vyplatil.

Granada

Už jsme byli v Granadě, ale k ubytování ještě daleko. Bylo potřeba se přesunout dalších 5 kilometrů. Vyhlídli jsme si super místo, ale bylo plno. Ceny parkování v těchto větších městech jsou pořádně mastné. Naším cílem bylo někde v okolí zaparkovat zadarmo a vydat se busíkem k ubytování. Ubytování se nacházelo u MHD zastávky. Poloha ideální, parkování tam nebylo možné. Nakonec jsme asi po 5 minutách projíždění ulic směřovali na parkoviště mezi baráky. Hmm, google mapy nás nasměrovali o ulici vedle a na parkoviště nebylo možné dojet. Ale i tak tam bylo jedno volné místo! 3x sláva! Bus nám stál o 3 bloky vedle, bylo na čase se zabalit a vyrazit.

Čekání podle jízdního řádu? Jsme ve Španělsku, prostě to přijede…Dojeli a ubytovali jsme se.

Odpoledně jsme ještě vyrazili do centra na prohlídku. Vzali jsme autobus, který nám stal pod okny a vydali se k bazilice, která měla mít ještě ve večerních hodinách otevřeno. Skvělé recenze, prostě místo, kam se člověk chce podívat… Hmm, vstupné bylo za 8€, ale když už tam člověk došel, chtěl jít dovnitř. Basílica de San Juan de Dios mě velmi zklamala. Honosná bazilika na mě působila spíš přeplácaností, od všeho ideálně něco, obrazy, fresky, sošky, relikvie a to všechno ve zlatě se třpytilo na metry daleko. Audio průvodce byl nekonečný, zvukové stopy měly tolik informací, že je člověk nestihl ani pobrat…

Poté, co jsme opustili tento přeplácaný a fancy prostor jsme to chtěli spláchnout pivčem. Po cestě jsme ještě potkali stavbu kláštera – Real Monasterio de San Jerónimo, který byl ještě otevřený. Naše vybraná hospoda byla ještě zavřená a tak jsme si řekli, že to riskneme a mrkneme dovnitř, když máme ještě čas. Jedná se o královský klášter ze 16. století s okázalým renesančním interiérem a křížovými chodbami ve dvou úrovních. Přístupná je jen ta dolní a prostory přiléhající ke křížové chodbě. Vstupné je za 5€ a je možné si interiér i s kostelem projít podle sebe. Uvnitř nalezneme rozsáhlé patio s citronovníky a pomerančovníky. Tištěný průvodce stojí 1€ a i když to byl list papíru, tak na něm byly všechny informace stručně a jasně podané. Za mě palec nahoru.

Po tour de náboženská cesta jsme konečně zašili na pivo do baru na doporučení. Když už tam člověk je a neřídí, tak si to pivčo dopřeje. Bar nese jméno Monasterio Chill-Out Copas (Monasterio Terraza & Chill Out) a nachází se přímo naproti klášteru, který jsme před chvílí opustili. Vstup na tuto barovou terasu je poměrně složitější. Musí se do hotelu, který má 3* a výtahem nahoru. Prostor to byl příjemný, venku zapadalo sluníčko a foukal studený vítr. Ještě, že jsme se usadili v kryté části.

Druhý den se naše cesty rozdělily. Já jsem v Alhambře a v Generalife už byla. Je to tam krásné, šla bych znovu. Ale moje poslední návštěva Granady mi časově nedovolila prozkoumat celé město. Byla jsem jen v komplexu Ahlambry a viděla katedrálu s královskou hrobkou. Ale už ne Albacín a Sacramonte. Tudíž byl plán pro solo poznávací den jasný. Sejdeme se až na pozdní oběd, tak zněla dohoda.

Vyrazila jsem busem ke katedrále a poté jsem vložila plnou důvěru v google mapy a následovala směr na telefonu, abych našla správnou zastávku na vršek Sacramonte. Povedlo se, autobus za chvíli přijel a bylo to i to správné číslo. Vydali jsme se s minibusíkem na vršek, cesta byla klikatá, přímo centrem, že se lidi uhýbali, div nespadli do koryta řeky. Svižná cesta trvala asi 10 minut a jelo to jinam, než mapy hlásaly. Čekal mě ještě pořádný kopec k opactví Abadía del Sacromonte, kde jsem byla kromě dělníků a zahradníka úplně sama. Otevírali v 10, zbývalo asi 10 minut a celý komplex budov byl pod plachtou. Šipky směřovaly k náhradnímu vstupu. Dopolední výhledy na Alhambru byly úžasné.

Opactví mě překvapilo, co všechno bylo možné vidět. Čekala jsem komplex s mnišskými celami a nějaký kostel. Jedná se o opatství ze 17. století na hoře Valparaíso s výhledem na Alhambru. Kromě malé zahrádky, hřbitova tam byla i jeskyně se skalním kostelem s mnoho dalšími modlitebními místnostmi. Vstupné činí 5€. Komentované prohlídky nejsou, ale audioprůvodce v aplikaci byl přehledný, fakta byla jasná a ne zdlouhavá a člověk si mohl poslouchat v průběhu prohlídky, co chtěl anebo si to jen v telefonu přečíst.

Na prohlídce jsem byla sama hned ráno, jak otevřeli a zdržela jsem se déle, než jsem počítala. Autobus mi ujel a nezbývalo nic jiného než se vydat pěšky k dalšímu bodu programu, a to do jeskyní Cuevas de Sacromonte. Nebylo tolik času prostudovat, co to přesně bude. Ale když se řekne jeskyně, čekala jsem nějakou prohlídku do jeskyně, krápníky a tak. Sakra, pořádně vedle!

Cuevas de Sacramonte je komplex jeskyní, které sloužily jako obydlí. Původ není příliš jasný, ale datace vzniku sahá do 16. století. V této době bylo muslimské a židovské obyvatelstvo vyhnáno ze Španělska. K nim se připojili kočovní cikáni. Jeskyně tak vznikly pro marginalizované osoby. Byly vydolovány mimo městský celek. To znamenalo, že byly mimo administrativní kontrolu. Aby bylo možné vykopat jeskyni a udělat z ní obydlí, bylo nejprve provedeno čištění čela kopce. Poté byl uprostřed otevřen půlkruhový oblouk, který sloužil jako dveře a později byly vyhloubeny potřebné místnosti. Tvary původních domů se musely přizpůsobit terénu a tak žádné dvě jeskyně nejsou stejné. Fasády a interiéry jsou natřené vápnem. V těchto obydlích se udržovaly zvyky a řemesla.

Pokud budete mít cestu, určitě doporučuji navštívit. Místo se špatně hledá, cesta není dobře označena, ale furt do kopce a po schodech vzhůru. I zde vstupné činí 5€.

Cesta z kopce dolů se mi líbila a tak jsem se pěšky přesunula až na Albacín, kterým jsem procourala uličkami, až jsem našla palác, možná to je nyní radnice, Palacio de los Cordova, který je přístupný zdarma. Po cestě jsem narazila i na objekt, který nevím, jak se jmenoval, ale nacházelo se tam arabské muzeum. Údajně k tomu patří i zahrady, ale netoužila jsem toto místo navštívit. Zahrady jsem viděla po cestě dolů na Albacín a muzeum o arabské nadvládě mě tolik nelákalo.

Vydala jsem se ulicí Paseo de los Tristes podél řeky směrem do centra. Nade mnou se tyčily hradby Alhambry a já jsem míjela mosty přes koryto řeky, které postrádalo vodu.

V poobědové pauze bylo všechno zavřeno. Prošla jsem kolem kostela Iglesia Parroquial de San Pedro y San Pablo a kolem archeologického muzea Museo Arqueológico y Etnológico de Granada. Kam jsem se toužila podívat byl objekt El Bañuelo – arabské lázně z 11. století velkými cihlovými sály s klenutým stropem a osmibokými i hvězdicovitými světlíky. Bohužel, aby se tam mohla podívat, musela bych zaplatit 15€ za vstupenku do dalších asi pěti objektů, které jsem navštívit nechtěla. Navíc čas na setkání se na oběd se už krátil a hlad se ozýval. Ještě mi ale zbyl čas na probloudění úzkými uličkami Albacínu a vydala jsem se na náměstí Plaza del Salvador. Kromě krásných výhledů na Alhambru při stoupání vzhůru jsem se čím dál tím víc vzdalovala autobusové zastávce. Po cestě jsem našla i arabské studny a hojně zdobené bílé domečky Albacínu. Nakonec i ten autobus, který jel z náměstíčka Plaza Aliatar. Byla jsem zachráněna, nožičky bolely a čas oběda se přiblížil.

První obědové místo mělo zavřeno a tak jsme se tedy rozšoupli ve vyhlášené restauraci Los Manueles Reyes Católicos (také na doporučení). Pivo, které jsme chtěli, neměli a ty, které měli v nabídce, jsme již okusili v předchozích dnech. Věděli jsme, že ty rozhodně nechceme a tak jsme si objednali sangríu. Cesta nejmenšího odporu. Následoval předkrm ve formě místních kroket plněných sýrem a jamónem (místní šunka) a albondigas, masových knedlíčků. Teda, abych byla přesná, přinesli nám jednu velkou kroketu a mega masový knedlíček. Předkrm pro 2 to bylo málo, ale šlo nám o to, to ochutnat. Paní se nám snažila vnutit paellu, kterou už měli připravenou, ale to se nám nelíbilo a místo toho jsme si objednali Arroz campero Manueles. Bylo to skoro jako paella, ale mělo to mnoho zeleniny, připadalo mi to, že je to na rajčatech a maso z místních prasátek. Bylo to výborné, zákusek se do nás v tento okamžik už nevešel.

Poté jsme se doslova odvalili na menší procházku na Paseo de los Tristes, zakoupili nějaké pohledy a suvenýry a odpoledne jsme zakončili pod Alhambrou.

Než jsme se vydali na bus zpátky na ubytování, tak jsme si ještě prošli uličky kolem katedrály a hlavní ulici Gran Vía de Colón a zaskočili ještě na jedno večerní kafe. Původně byly v plánu churros, ale námi vyhlédnuté podniky je buď neměli anebo byly zavřené. Do cesty se nám dostal podnik, který praskal ve švech, lidi stáli i venku. Byla to kavárna. Super, dáme si kafe a půjdeme. Zaujali nás tam takový bobečci v čokoládě s divným názvem – s místní specialitou – Píonono. (Píonono je místní sladké pečivo z Granady, které bylo pojmenováno podle papeže Pia IX., ve španělštině, Pío Nono.).

Tour de Granada úspěšně zakončeno s plným břichem.

***

A tímto končí i první část cestovatelského dobrodružství po Andalusii. Pokračování příště! 😉