Sever Španělska mě vždycky lákal. Pobřeží omývané divokými vlnami, malé rybářské vesničky a počasí, které se střídá jako na Islandu. Další zajímavostí je zvláštní jazyk, který není španělštině podobný, ale španělsky se tam domluvíte úplně v pohodě. Jen některé cedule, dopravní značky budou záhadou, co vlastně znamenají…
Baskicko na mém imaginárním seznamu figurovalo dost dlouho na předních pozicích. Bylo na čase ho odškrtnout. Ale přece nepojedeme jen do Bilbaa, bude to chtít i nějaké místečka v okolí. Tentokrát jsem letenky vybírala podle termínu a u jiné společnosti, než jste u mě zvyklý. Kupuji tedy letenky těsně pod 100€ s odletem z Prahy u společnosti Vueling a s plánem na 5 dní, tedy delší prodloužený víkend nasedám v Praze na letadlo směr sever Španělska.
Před odletem jsem si načrtla plán, co bych chtěla vidět, koukla kolik kilometrů to je, a bylo jasné, že to bude na auto. Opět jsem zvolila autopůjčovnu, u které jsem už půjčovala, jak ve Španělsku, tak i v Portugalsku. A i přes nic moc recenze jsem doufala, že to nebude tak zlý. Když jsem autíčko zaplatila (i s plným pojištěním), tak jsem si říkala, že nebude dobré zůstávat ve velkých městech, kde bych se parkování nedoplatila a hledala jsem místa mimo město nebo ubytování i s parkováním. Mám auto a můžu si kamkoliv popojet a začala jsem hledat ubytování.
Když jsem viděla nějaké cenovky na jednu noc, málem mě omylo. Ten sever nebude asi levnej… Cenově se to tam pohybovalo jako v Katalánsku, tedy v Barceloně. Udělala jsem si celkem 4 rezervace s tím, že když tak něco zruším nebo změním. Volím v tomhle prvopočátku vždy raději rezervace se zrušením zdarma, abych v případě změny programu s tím ještě mohla hejbnout.
Překvapilo mě, když začaly chodit potvrzení rezervací a k tomu byly připojeny podmínky ubytování. Vše ještě v pořádku, až do té doby než jsem se dočetla, že ubytování do 20:00 a pak už bude zavřeno. Paní jsem prosila, zda bych nemohla přijet až kolem 20:30-21:00, ale neexistovalo. Byla jsem rezervaci na první noc nucena zrušit. Po cestě jsem si ještě vyhlédla něco blíž, kam bych mohla dojet do těch 20:00 a s tím, že se tam zkusím zeptat, až dorazím, zda mají volno. Nedělejte to, nedopadá to dobře…
Ještě před odletem jsem udělala jednu věc a to zjištění informací o vstupenkách, otevíracích dobách a cenách. Věděla jsem, že něco musím rezervovat dopředu, protože tam pouštějí jen 20 lidí každou půlhodinu. Mrzelo mě, že plno míst mělo být dle info z webu uzavřeno či v rekonstrukci nebo v provozu v závislosti na počasí. Most v Portugalete u Bilbaa měl být zavřený, zábavný park v San Sebastianu (s tou nejvíc instagramovou horskou dráhou) otevřen dle počasí.
Počasí jsem zrovna nejlepší mít neměla. Předpověď se zkazila ani ne týden před odletem a já místo letních věcí balila nepromokavou bundu, pláštěnku a nepromokavé pohorky. Ne vždy to prostě vyjde.
Z Čech až do Španěl, den první
Brzká ranní vstávačka a prvním autobusem v 5:40 jedu do Prahy. Po 8 vystupuju na Andělu a ihned metrem a busem na letiště. Raději dřív, než později. Na letiště přijíždím před 9 a jdu ihned do fronty na security. Odlet je v 10:20, ale je to jiná společnost, než jsem zvyklá, a na boarding pasu svítí boarding 9:30-10:00. Let byl na 2,5 hodiny a s otočkou klesáme nad baskickým zálivem a mezi zelenými kopečkami přistáváme s mírným drncnutím.
Po přistání nezbývá nic jiného než si přečíst instrukce od autopůjčovny a najít místo svozu. Po chvíli bloudění letištní halou, místo setkání nalezeno. A hurá pro autíčko. Překvapení na místě se koná, čeká tam na mě Toyota. Nadšení nic moc, tohle jsem ještě nikdy neřídila. Ale plné pojištění to jistí. Když jsem viděla ty gumy, co měly to nejlepší už za sebou, tak jsem dobře udělala za to pojištění s asistencí. Jak jinak, náhradní kolo tam není a odtah je drahý. Další překvapení přichází při rozjezdu a výjezdu z autopůjčovny. Brzdí to nějak divně, teda spíš nebrzdí, tak jak jsem zvyklá. Divný zvuk je součástí každého přibrzdění. Asistent pruhů nejde vypnout a asi jediná pozitivní věc je zadní couvací kamera.
A kam se tedy vydáme? Pojďme se podívat na mapu. Vše začíná na letišti v Bilbau. Cesta pokračuje na sever k pobřeží a poté, co dosáhneme skoro francouzských hranic, vypravíme do vnitrozemí poznat pár velkým i malých měst. Nakonec se přece jen do Bilbaa zajedeme podívat. I když plán byl úplně jiný, než ten původní. Vzniknul v průběhu cesty i tak dokonalý plán. Španělsko je obrovské a poznat jej celé, jen po pár návštěvách, není možné!
Mungia
První zastávka obchoďák Dia v Mungii, kde musím nakoupit alespoň na 2-3 dny. Neděle je tradičně všude zavřeno a tak je na to třeba být připraven. Rychlý nákup mi zabere půl hodiny. I tak je to víc, než jsem čekala. Ale zásoby mám a i dostatek vody na další dny.
Moc času na zdržení se v tomto malém městečku mi nezbývá, ale na náměstí a do přilehlých ulic se podívám. V čele náměstí se tyčí radnice Ayuntamiento de Mungia, hned přes ulici kostel Iglesia de Santa María, ze kterého zbyl jen vstupní portál, zbytek je pod střechou. Vypadá to jako na ideální místo, kde se dají konat trhy za každého počasí. Kousek dál stojí další kostel Iglesia de San Pedro, který jsem si mohla prohlédnout jen zvenčí. A poslední bod, který stojí za zmínku je malý zámeček Castillo Torrebillela neboli Torre Billela Kultur Etxea. Zřícenina hradu rekonstruovaná pro veřejnost městem, nyní kulturní centrum a knihovna. Jedná se o zříceninu hradu, která je aktuálně po rekonstrukci a je přístupná pro veřejnost. Nyní se zde nachází kulturní centrum a knihovna. Na řece Butron Ibaia, která protéká městem, naleznete malý ostrůvek s parkem Dorrebilela Parkea.
Z města odjíždím velmi ve spěchu, protože další zastávkou je místo, na které je nutné mít objednané vstupenky. Po cestě si dělám ještě jednu rychlou 10ti minutovou zastávku na pár fotek krásného pobřeží, kde pláž je obklopena vysokými skalisky s ostrými hranami a pak vyrážím na hlavní bod programu tohoto dne, a to…
San Juan de Gaztelugatxe
Tohle ikonické místo budou znát všichni milovníci Hry o trůny. Ačkoliv jsem tento seriál nikdy neviděla, tak pokaždé když se dozvím, že mnou navštívené místo je spojováno s tímto seriálem, musím uznat, že tvůrci měli fakt dobrý výběr. Tento epický kostelík se nachází na skalním výběžku vysoko nad hladinou moře na skále, která odolává vlnám rozbouřeného mnoho let.
Gaztelugatxe je malinkatý ostrůvek v Biskajském zálivu. Název ostrova pochází z baskičtiny a skládá se ze dvou slov: gaztelu, označujícího hrad, a atx, znamenajícího kámen či skálu. Ostrov je s pevninou spojen kamenným mostem. Pokud budete mířit vzhůru, budete muset překonat 214 schodů. Podle místní legendy je svatý Jan Křtitel překonal třemi kroky, přičemž poslední z nich se obtiskl do nejvyššího schodu. Původní kostel byl pojmenován po svatém Janu Křtitelovi už v 9. století. O tři století později zde vznikl klášter. Stavba na ostrově několikrát podlehla požáru. Naposledy se tak stalo v roce 1978, ale již o necelé dva roky později 1980 byl kostel znovu vysvěcen. Svatostánek se tyčí se ve výšce 80 metrů nad mořem, musel v minulosti odolávat mnoha útokům. Roku 1593 ostrov napadl Francis Drake a jeho korzáři hodili místního poustevníka na skály na pobřeží. Nezapomněli také sebrat vše, co našli. Strategickou polohu ostrovu využilo i sedm rytířů z Biskaje při obraně proti kastilskému králi Alfonsi XI.
Zastavuji na jediném placeném parkovišti širokodaleko, kde u vjezdu platím 3,5€ za parkování a hledám místo, kam bych malé a skladné auto z autopůjčovny mohla odstavit. Poté se vypravuji k vstupní bráně, kde paní ukazuji lístek na 14:35 těsně před třetí odpolední. Pouští mě dál, protože lístek je platný ještě hodinu po uvedeném čase. Vyšlo to skvěle. Nad hlavou svítí sluníčko, ale silně fouká a na obloze se mraky mění každou chvílí a případný déšť by mě asi nepřekvapil. Předpověď na následující dny není vůbec slunečná.
Dolů to jde skoro samo, cestička je vyspravená a k miradoru – vyhlídka je to sice prudký sešup a kolena to zvládají. Od miradoru to ještě jde, dolu vedou dlouhé kamenné schody a to už začíná být náročné. Docela mi kloužou boty… U rozcestí, které je spíše staveništěm se lze vydat ke kostelíku anebo někam do přírody, ale tam je zákaz vstupu. Jediná cesta ještě kousek dolů a pak po kamenném mostě přes vodu a hurá vzhůru. Musím vám říct, že to bylo vážně náročné, a to jsem byla na cestě teprve ke kostelíku. To samé mě bude čekat i na cestě zpátky – dolů a zase nahoru, zpět k parkovišti.
Ale za tu námahu to stojí, krásné přírodní scenérie a lidí po málu. Vstup je regulován, tak to má něco do sebe. Vstupenky seženete online za krásných 0€, ale pro vstup je nutné ji mít. Jinak vás tam nepustí. Což by byla škoda, když už jedete takovou cestu.
Poté, co jsem se do kopce k parkovišti vydrápala zpět, popadla dech a nechala doběhnout plíce, bylo na čase vyrazit o kus dál. Tentokrát do rybářské vesničky Bermeo. Počasí nám už moc v odpoledních hodinách nepřálo a každou chvíli to vypadalo, že sprchne
Rybářské vesničky Bermeo a Mundaka
S prvními kapkami deště přijíždím do rybářské vesnice Bermeo, marně hledám místo na zaparkování. Mnou vyhlídnuté místa jsou až za policejní barikádou a se slovy, že město je pro auta uzavřeno se vydávám projet postranní uličky s tím, že to přece jen někde zapíchnu. Moc se mi nedaří a déšť se vydatně spouští. Když už místo naleznu, není to v žádné barevné zóně, ale rovnou v zákazu stání. Budu to muset risknout, jako ty tři auta před. Přece se jen projdu do města, kouknu na přístav, barevné domečky a déle, jak hodinu se tam nezdržím. Ani se mi moc nechce, déšť je to pořádný.
Na promenádě kolem přístavu, na molech a v barech a hospodách to žije, všude je cítit víno. Sama nevím, co slaví, ale slaví to pořádně. Barevně sladěné skupinky se šátkem kolem krku chodí podnik od podniku a se sklenkou v ruce se náramně baví. Lidí je tam tedy dost. Nakonec jsem zpětně zjistila, že se slaví různé svátky, někde svátky vína a svatých, aby o víno pečovali a někde svátky za dobré úlovky v roce. Každý kout žije něčím jiným a je to krásné. Lidi se baví, užívají si života.
V centru navštivte kostel Santa Eufemia Eliza a barevné domečky v okolí přístavu. Pokud budete mít víc času a chuť, nachází se tu i rybářské muzeum Museo del Pescador. Dalším místem, kam se podívat je vyhlídka z původního opevnění přístavu a mol. Nabídne tuto část zase z jiné perspektivy. Co je také doporučováno, tak je ulička mezi domy Utsa Eskilarak Kalea, která mi na fotkách připomínala bílou vesničku na Menorce. Na vlastní oči jsem ji neviděla, byla v rekonstrukci.
S deštěm opouštím Bermeo a mířím do další rybářské vesničky Mundaka, která je oproti Bermeu vážně klidnější. Zde lidi jen posedávají v hospodě a popíjejí, žádné velké oslavy se zde nekonají. Venku mírně mrholí, malý přístav zeje prázdnotou a úzké uličky také. Obdivuji zde velký kostel Iglesia de Santa María ukrytý pod větvemi a místní park. Také pár výhledů na moře. To je vše.
Guernika 1937
Předposlední cesta dne vede do známého města Guernika. Zde mě tentokrát nečekalo žádné překvapení spojené s vínem nebo rybařením. Ale takový cyklistický závod ano. Město bylo opět kompletně uzavřeno, že jsem auto odstavila na parkovišti pro rezidenty a vydala se do města pěšky. Další parkování a další problém, byla jsem z toho docela zoufalá. Naštěstí je to malé městečko a není to daleko. První místo, kam jsem se zašla podívat, byl kostel svaté Marie Jasokundeko Andra Mari Eliza a náměstí Pasileku, kde se nachází i místní škola. Z náměstí je spíš školní venkovní tělocvična. Překvapilo mě kolik plakátů a pláten tam vyvěšovali. Že by se chystali na nějaký protest? Přece jen, je to Baskicko. Místo by to bylo ideální, na náměstí je socha, památník bojovníků za svobodu.
Přes ulici se nachází i baskické historické muzeum Euskal Herria Museoa, které jsem tedy vynechala. Došla jsem se ale podívat na repliku Picassovo Guerniky. Originál díla Guernica se nachází v muzeu Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía v Madridu. Na náměstí Foru Plaza jsem shlédla na panelech připomínku toho, jak město dopadlo po bombardování a pokračovala jsem k muzeu Museo de la Paz de Guernica, které bylo už zavřené.
Město Guernika vzniklo ve 14. století. V Baskicku hrálo důležitou roli jako místo, kde se pod Dubem z Guerniky scházeli baskičtí vůdci a skládali přísahy, že budou respektovat místní svobody a zákony. Tento strom tam stojí dodnes, tedy jen kmen, to jediné, co z něho zbylo a naleznete ho na místě pojmenované Gernikako Zuhaitza v Casa de Juntas. Během španělské občanské války bylo město téměř zničeno leteckým útokem nacistické Legie Condor, na žádost generála Franca. Bombardování proběhlo dne 26. dubna 1937 a útok trval několik hodin, shozeny byly stovky zápalných bomb. Zahynulo několik stovek civilistů. Na tuto událost reagoval malíř Pablo Picasso monumentálním obrazem, který se stal jedním z nejsilnějších protiválečných uměleckých děl 20. století.
Debe/Deba, ta španělská, ne polská
Za silného deště sedám do auta a začínám přemýšlet, zda zastávka v Debe bude nutná a co tam všechno chci vidět. Hlavou mi jdou myšlenky, že bych se na to nejraději vyprdla a jela dál. Únava se už hlásí o slovo a začíná se smrákat. Ještě než na cestu do Debe vyrazím, tak volám na vyhlídnuté ubytování, zda mají místo, že bych dorazila do půl hodiny. Dostávám negativní odpověď, že mají plno a za 10 minut zavírají. Nevadí, mám ještě jedno v záloze, ale dojezdová vzdálenost je 30 minut nejmíň. Opět volám. Na druhém konci to zvedne otrávený hlas a sdělí mi, že za 10 minut zavírají a ona tam nebude čekat ani o minutu déle. Tož vše k milým Španělům, Baskiti budou asi víc studený čumáci než můj milovaný jih – Andalusie. Problém, co teď budu dělat? Ubytování jsou všude obsazena kvůli různým slavnostem, venku vydatně prší a začíná být chladno a mají přijít bouřky, na které mi vyskakuje i upozornění na telefonu. To bude noc.
I přesto jedu do Debe, kde se krátce projdu, malé centrum Foruen Plaza a náměstíčko u kostelíka Andra Mari Eliza, úzké uličky a barevný baráčky. Taky krásný park a záliv s písčitou pláží Playa Santiago de Deba. Krátká zastávka stačila, než padne tma, chtěla bych být kousek dál a to v městečku Zumaia.
Dnešní den ještě nekončí a nastává velmi aktuální téma, kde dnes večer složím hlavu. Ubytování už asi v 8 večer nenajdu, tak alespoň nějaký rovný plácek, kde bych si mohla zastavit a noc tam přečkat. Nabírám směr Zumaia a hledám ještě za šera místo, kam bych se mohla nacpat a nepřipadalo mi to tam divný. Boj o místo, kde bych si mohla na chvíli klimbnout započal. Projela jsem kolem 2 odpočívadel, která se mi líbila, ale nebylo kde se otočit, byla na druhé straně. Krásný rovný plácek, popelnice součástí, tak to znamená, že tam lidi asi staví často. Ale jedeme dál. Až jsem nakonec dojela do Zumaii. Probíhající slavnosti a uzavřené město mě donutilo se ihned otočit a vrátit se. Volný plácek u hřbitova jsem rovnou zamítla a pak jsem uviděla domeček, plácek na parkování, popelnice a kousek od silnice. Zajela jsem si ke kraji, abych měla jednu stranu krytou roštím, předek auta nasměrovala k výjezdu a ještě si couvla, abych nebyla tak moc vidět za popelnicemi. Místo jsem tam nechala, kdyby je náhodou chtěli vyvážet. Člověk nikdy neví. V domečku se svítilo, před ním stály 2 auta a jeden kamionek, bylo ticho a klid. Rychle jsem si vyndala z kufru věci na noc a něco k večeři. Převlékla jsem se, zbytečné věci zase schovala do kufru, umyla si ruce ve velmi odporné vodě, co jsem si koupila a zabalená ve všem suchém jsem si sedla na zadní sedačky auta. Budeme večeřet a vymýšlet plán na další den., zároveň jsem nechtěla moc mobilem svítit, aby mě ještě nikdo nevyhnal. Za noc jsem toho sice moc nenaspala, vystřídala snad všechny možné polohy pro spánek v Toyotě Aygo. Když jsem už zabrala, tak mě probudily hlasy a štěkot, takhle jsem se fakt už dlouho nevyděsila. No, nakonec majitelům domečku jen utekl pes. Vzbudila mě i bouřka, která pak přišla. A ve 4:30 jsem byla už plně vzhůru. Přišel čas na snídani a kolem šesté jsem vyrazila do městečka Zumaia.
Upršený druhý den, který byl plný barev
Zumaia
Ve městě mrtvo, jen pár posledních statečných stále bojovali s posledními zbytky vína ve svých pohárcích. Zaparkovala jsem u řeky Urola, z automatu jsem si raději došla vytáhnout lístek za parkování, i když byl zdarma. Všude jezdily policejní hlídky a nějakou pokutu jsem nechtěla riskovat. Parkování do 10:00 zdarma, no super, ale tou dobou tu už nebudu. Při vjezdu do centra jsem viděla dům Palacio de Foronda, který byl v rekonstrukci a hned u policejní stanice. O ulici výš stojí další honosný dům Palacio de Ubillos a na náměstí Foruen Enparantza Plaza narazíme na konvent Convento de San José. Na konci stejné ulice se nachází fontána Done Joan Iturria, která je obklopena krásnými domečky. Ve městě ještě naleznete gotický kostel ze 16. století svatého Petra, Parroquia San Pedro Apóstol, baskicky Kepa Deunaren Parrokia.
Město to bylo zajímavé, kostelíky, konventy, úzké uličky, malé náměstíčko a to největší lákadlo Flysch, tedy ostré kamenné útesy vystupující z moře. Ty jsem si v 6 ráno vážně odpustila s tím, že na pobřeží se ještě dostanu v pozdějších dnech a tak uvidím jiné místo. Možná by mě městečko nadchlo za denního světla mnohem víc, ale nedalo se nic dělat. Na rozednění čekat do 8 hodin fakt nebudu, chtěla jsem se co nejdřív posunout dál, než začne zase pršet. Ani na tento den nebyla předpověď nějak nadějná. Noční jízda pokračuje do Getarie.
Getaria, město námořníka
Místo, kam jsem měla dorazit ještě večer a ubytovat se v místním hostelu. Ale paní odmítla zůstat pár minut navíc. Tak tedy dobré ráno z místa, kde se narodil námořník Juan Sebastián Elcano a návrhář Cristóbal Balenciaga. Do jeho muzea dokonce vede eskalátor, aby se turistům nožičky neošoupaly. Ale kvůli tomu tu nejsme.
Chtěla jsem vidět místní pevnost, ze které je dneska už jen vyhlídková plošina s památníkem Elcana, Monument to Juan Sebastián Elcano, baskicky Elkanoren omenezko monumentua, ta byla ale v ranních hodinách zavřená. Před radnici stojí malá socha Elcana a na hlavní třídě naleznete malou bárku, která má odrážet cestu kolem světa. Dál do města vedou uličky obklopené kamennými domy. A na náměstí u radnice se nachází příjemný přístřešek k posezení s krásným tématem cesty kolem světa, ale světa takového, o kterém sníme. Najděte si v google mapách název – El mundo que soñamos (Mural de Carlos Zabala).
Getaria se stala městem po obdržení městských práv ve 12. století za vlády krále Sancha VI. Poté v roce 1200 byla dobyta králem Alfonsem VIII Kastilským. V roce 1397 se v kostele San Salvador konalo shromáždění, které je považováno za počátek provincie Gipuzkoa („Hermandad de Guipúzcoa“). Město bylo opakovaně ničeno. V roce 1628 došlo v zálivu u Getaria k významné námořní bitvě mezi Francií a Španělskem, Španělé utrpěli těžké škody. Během napoleonských válek (války za nezávislost Španělska) bylo Getaria obsazeno francouzskými vojsky a velmi poničeno.
San Sebastian – Donostia
Náladu se spravím ve své další destinaci dne a to městě San Sebastián. Ještě za tmy bloudím městem a hledám vjezd do podzemních garáží, a když je opouštím po svojich, venku prší. Tudíž změna plánu a uděláme si jen procházku městem a na Monte Igueldo do zábavního parku nepojedeme. Atrakce jsou v nepříznivém počasí (za deště a větru) uzavřené. Hurá vstříc městu, projít si uličky, pokochat se spícím městem, projít pár parků, navštívit katedrály a co bylo nejlepší? Ráno se chodí místní pomodlit, tj. návštěva katedrály zdarma. Alespoň něco ta ranní cesta měla do sebe. Co rozhodně bylo nepříjemné, bylo to, že veškeré kavárny měly ještě zavřeno, protože se o víkendu slavilo. Ráno bez teplé kávy, velký průser. Za výlohou jsem mohla pozorovat jen smutné baskické čízkejky, které čekaly až si je někdo koupí.
Parkování v podzemních garážích jsem nakonec vychytala dobré. Hned u promenády a parkovém náměstíčku Plaza de Cervantes s výhledem na moře a pláž Kontxa Hondartza. Kromě parku, který byl nad garážemi, jsem se došla podívat i na další místa se zelení ve velkoměstě. A to na park Santa Katalina Parkea, na náměstí Plaza de Okendo s jezdeckou sochou a na zajímavé místo ukryté mezi budovami Plaza Gipuzkoa s meterologickou stanicí uprostřed parku. Kromě teploměru jsem tam nalezla i barometr. Kopule tohoto stánku byla vymalována jako vesmír. V mapách označeno jako Tenplete metereologikoa. Před deštěm jsem se na chvíli schovala v podloubí budovy zastupitelů provincie Baskicka, Diputación Foral de Guipúzcoa.
Ještě bych se chtěla podívat do kostela San Bizente Eliza, ale ten je uzavřený. Ale bazilika by mohla být otevřena a tak mé kroky směřuji tam. Basilica Nuestra Señora del Coro, baskicky Koruko Andre Mariaren basilika je sice dle info zavřená, ale už se začíná chystat na ranní nedělní mši. Tak alespoň nahlédnout. Což se mi vážně podařilo. Od baziliky kráčím na náměstí Plaza de la Constitución a po cestě míjím krásný průhled uličkou na moře. Stojí tam portál či brána Portaletak – Sarrerako atea vedoucí k přístav. Dolu k přístavu nescházím, ale za to ráčím přes bránu a na přístav se podívat shora. Poslední zastávka po cestě je u radnice Donostiako Udaletxea.
Na kopec Motako Gaztelua se za deště nevypravuji, ale o fotku sochy tyčící se na vrcholu se pokusím alespoň zdola z parku. Už jsem solidně promočena a začíná mi být zima. Ale ještě mi v mapě zbývají dvě hvězdičky, místa, kam jsem se chtěla podívat.
Objevuji další katedrálu Catedral de Buen Pastor de San Sebastián, baskicky Artzain Onaren Katedrala. Katedrála byla otevřena v roce 1897. Jedná se o neogotickou stavbu s inspirací z Německa, konkrétně na Kolínském domu. Je to trojlodní svatostánek a její věž je vysoká 75 metrů. Ihned za katedrálou se nachází historická budova pošty Postetxea.
Zajímavosti z historie města San Sebastian. Mělo přístavní právo s královskou mocí Navarry a bohatlo na obchodu. Kolem roku 1265 město začalo fungovat jako hlavní přístavní místo oblasti. V 16. až 17.stoletní bylo zapojeno do války o Pyreneje, konfliktů mezi Španělskem a Francií, a také do postupu Kastilie do Navarry. V roce 1813 proběhly války za nezávislost. Město bylo obsazeno a vypáleno britsko-portugalskými oddíly. Velká část města shořela, jen několik kostelů a náboženských staveb přežilo. Během Španělské občanské války (1936-1939) byl region Baskicka silně zasažen, San Sebastián podléhal režimu Franca poté, co válka skončila, přišlo období represí, omezení baskické kultury a jazyka.
V podzemních garážích ještě rychle přebaluju obsah kufru, dávám sušit bundu na sedadlo spolujezdce a chci si najít místo, kam pojedu dál. V podzemních garážích není signál. Na první křižovatce na povrchu zemském dávám bod v mapě, který je označen hvězdičkou a vyrážím. Je to blízko hranic s Francií a čas na tu zajížďku mám. Kdybych jela, ale do parku s atrakcemi, tak bych se sem podívat nemohla. Má to něco do sebe, to se musí nechat. I když to všechno neklapne podle plánu, je třeba z toho vytěžit maximum.
Barevná Hondarribia
Mapa hlásí, že jsem dorazila na místo, ale parkoviště nikde. Hurá vstříc městu a tam určitě bude nějaká placená zóna. Nakonec stavím na parkovišti kousek od přístavu. Bunda mezitím trochu oschla, můžeme znovu zmoknout. Hledám poslední drobné na parkovací automat, ale nemám dostatek. Jaké je to nadšení, že bere i platební karty. První pokus o zaplacení parkování neúspěšný.
Přichází dva policajti řešit nějaký problém o pár aut vedle, hned se toho jednoho ptám, jak to můžu zaplatit, že mi to nejde. Pán mi ochotně pomohl. Lístek strkám za sklo a hurá do centra. Jako nenapadlo by mě, že nejdřív se musím platební karta strčit do automatu a až pak po vyndání karty si vybrat délku parkování… Každým dnem se člověk dozví něco nového.
Čím je toto místo vyhlášené? Kromě toho, že zátoka je rozdělena na část španělskou a francouzskou, tak zde naleznete zdobené barevné domečky, Casas colores Hondarribia. Celá oblast na mě působila poklidným dojmem a španělskou mañanou. Nevěděla jsem na jaké domečky koukat dřív, do jaké ulice jít, ale myslím, že jsem udělala dobře, že jsem se sem vypravila. Bylo to zase něco jiného, něco co jsem doposud neviděla. V druhé části města, můžete kouknout na náměstí Gipuzkoa Enparantza či vstupní bránu do města svatého Nikolase anebo na kostel Jasokundeko eta Sagarrondoko Andre Mari Eliza. Splnila jsem si tu svou ranní kávu v jediné otevřené restauraci. Pozorovala jsem odlety letadel ještě ze španělské půdy, koukala na francouzskou část zátoky a s deštěm jsem odjížděla zase o kus dál. Jo, tady se mi líbilo.
Plán byl zajet se podívat i do jeskyně Mendukilo Kobazuloa, ale díky návštěvě městečka Hondarriba jsem už nestíhala prohlídku. Prohlídky jsou jen ve španělštině a baskičtině. Pouze o víkendu a 2x denně, cca pro 50 lidí za den, takže je velmi těžké trefit se do rozvrh, který je každý víkend jiný.
Pamplona proslulá býčími zápasy
Navigace mě vede směrem, který nechci, tedy přes francouzské území. Ještě že jsem si toho všimla včas a otočila se. Tahle sranda by mě mohla stát 400€, protože jsem si nezaplatila crossborder do Francie, protože se přece budu pohybovat jen po španělském území. Původně jsem ani k francouzským hranicím jet neplánovala.
Krize zažehnána a s pomalu vykukujícím sluncem přijíždíme do Pamplony. Taková změna! Parkování jsem nalezla tentokrát bez problému, hned kousek od centra a také v podzemních garážích. Uličky Pamplony hrají všemi barvami, vyzdobené balkony a načančané květináče v oknech a to sluníčko je vážně odměna. Co jsem tu chtěla vidět, jsem viděla, krásné uličky a náměstíčka, katedrálu Catedral Metropolitana de Santa María la Real de Pamplona a i citadelu – Ciudadela de Pamplona. Na náměstí Plaza de Castillo se konal nějaký knižní veletrh, tak jsem se tam na chvíli musela zdržet. Odolala jsem a tentokrát jsem si žádnou knihu nekoupila. Moc dobře jsem věděla, že pokud mi v batohu zbyde nějaké místo, bude to pro místní sýry a uzeniny.
Chtěla jsem se podívat do býčí arény, Plaza de Toros. Ta v Pamploně je jedna z nejvyhlášenějších, ale po zjištění, co je v ceně prohlídky, jsem ji vynechala. Bylo to takové větší zklamání. Viděla jsem jich už docela dost, každá byla jiná… Ale tady se nemohlo ani na tribuny, jen projít si místo, kde se odehrávají zápasy a nakouknout do zázemí pro toreadory.
U Pamplony se také nachází pevnost, Fuerte de Alfonso XII o de San Cristóbal. Byla postavena na kopci Ezcaba (často nazývaný San Cristóbal). Nachází se v nadmořské výšce kolem 895 m. Výstavba pevnosti začala po třetí karlistické válce (která probíhala 1872-1876). Bylo zjištěno, že Pamplona je ohrožena dělostřeleckými útoky z hor. Oficiální jméno po králi Alfonsovi XII bylo pevnosti uděleno asi v roce 1884. Od začátku dostavby pevnost nikdy nebyla použita ve skutečném obranném vojenském konfliktu. V roce 1934 začala být používána jako věznice (nejprve pro účastníky stávky / politické vězně) během Druhé španělské republiky. Během španělské občanské války a po ní (do roku cca 1945) sloužila jako vězení pro politické protivníky režimu. V roce 1941 byla část pevnosti používána jako sanatorium pro nemocné s respiračními onemocněními (tuberkulóza). Po válce sloužila jako sklad munice. Tato role pokračovala až do roku 1987, kdy byl objekt opuštěn vojenským účelem, a pak až do roku 1991 byla stále udržována vojenská stráž. Aktuálně není přístupná.
Pamplonou prochází Camino de Santiago, konkrétně Camino Francés. Takové zvláštní přijet do města autem a vidět všudypřítomné mušličky a ukazatele směru pro poutníky putující z Francie do Santiaga de Compostela. Byl to zvláštní pocit, chtěla bych se na camino zase vrátit, ale vím, že tak velkou vzdálenost bych neušla. Možná někdy alespoň kousek…
Odpočinek na sluníčku jsem si před odjezdem dopřála v parku, který vznikl v citadele. Byla to příjemná změna. Zkontrolovala jsem ještě typický velký španělský nákupní dům el Corte Inglés a bylo na čase se ještě posunout dál.
Estella, hvězda na Caminu
Spíše vesnička než město, to je Estella. Další poutnické zastavení. Kromě albergues tu nalezneme i gotický kostel se zajímavým portálem a vystavený na nejvyšším kopci obce, Iglesia de San Miguel. Z přilehlého kopce na něj dohlíží také gotický konvent Convento de Santo Domingo. Pokud zatoužíte se na oba dva svatostánky podívat zblízka, připravte se na výšlap vzhůru, nějaké schody k tomu a pořádné potrápení kolen, až budete sestupovat.Dalším náboženským zastavením je kostel Svatého hrobu Iglesia del Santo Sepulcro. Ten se ale nachází pod kopcem. Posledním náboženským zastavením je kostel Iglesia de San Pedro de la Rúa s krásnou dvorem uvnitř.
Když budeme chtít překročit řeku Ega, narazíme na zajímavý most pojmenovaný podle přilehlého vězení, Puente de la Cárcel – Vězeňský most. V odpoledních hodinách bylo sice všechno uzavřeno, ale to vůbec nevadilo na krátkou procházku kolem historického centra.
Bodegas de Irache
Dalším místem z takového pomyslného camino seznamu byla i fontána vína, Fuente del Vino de las Bodegas Irache u vinných sklepů Irache – Bodegas de Irache. Místo, kde si poutník může načepovat víno z místního vinařství, které každý den daruje kolem 100 litrů vína. Je jasné, že večer je pítko už prázdné, ale pro ten pocit jsem se tam rozhodla i přesto zastavit. Vedle vinařství se nachází muzeum vína a kostel, Monasterio de Santa Maria de Irache. Oboje sice zavřené při pozdním odpoledni, ale se sluncem nad hlavou je to všechno hned hezčí. Camino prochází přímo kolem vinařství a tak pro poutníky to není žádná náročná zacházka.
Pomalu se blížím před Logroño, kde mám na dnešní noc ubytování. Je to síť hotelů po Španělsku, kde jsem se už jednou ubytovala a tak jsem se po noci v autě těšila na postel, teplou sprchu a kávičku. Hotel je to sice od města odlehlý, ale dostupnost autem je skvělá. Parkování zdarma a do města autem kousek.