Krátce po novém roce se objevil další cestovní plán. Rok ještě pořádně ani nezačala a už 3. ledna jsme kupovaly levné letenky z Prahy do naší první destinace roku. V posledních letech jsme si s kamarádkou oblíbily prodloužené víkendy. Poprvé to byla Riga, nyní jsme mířily do destinace, která málokdy nabízí levné letenky, do domoviny společnosti Ryanair (tematicky na křídlech dané společnosti), a to Dublinu.
Prodloužený víkend začal dopoledním sobotním odletem z Prahy a s naším překvapením z terminálu 1, i když se stále pohybujeme v rámci EU. Tohle nemilé překvapení nás nijak nevyvedlo z míry. Co bylo horší, tak byl fakt, že Velkou Británii a Irsko bičuje bouře Éowyn s prudkými nárazy větru v rychlosti vichřice a pořádný déšť. Ideální čas na výlet, nemyslíte? Páteční lety byly kompletně zrušeny, a my očekávaly, co se stane s tím naším. A ačkoliv měl být náš let kompletně plný, tak se volných míst našlo poměrně dost. Vypadalo to tak, že to asi plno lidí vzdalo. Vzdát to, to jsme rozhodně nechtěly. Letenky i hotel již byly zaplaceny a vynaložené finance byly nevratné. Pokud máme odletět, tak odletíme. Čekala jsem drncavou jízdu až na konci cesty, ne při vzletu z Prahy. Naopak přistání v Dublinu bylo jako do peřinky. Žádné větry s námi nelomcovaly.
Po přistání jsme letištěm proběhly docela rychle, výhoda letět jen s batohem. A pak začal boj „najdi místo, kde ti prodaj jízdenku na MHD“. V první trafice nás pán poslal ke stánku předraženého spoje do centra. Tedy spíše k centru, kde po nás chtěli za jednu jízdu 11€. Ještě je tam jiná společnost, co jezdí za 9€. Nenechejte se nachytat, na dopravu se vyplatí si zakoupit Leap Card a pokud tam budete 3 dny, tak zvolte Leap Card Visitors. Karta na MHD na 3 dny za 16€, to je oproti cenám jiných spojů úplná pohádka. Z letiště do centra jede autobus číslo 16. Nám jel až k hotelu, takže jsme si plánovaly posedět hodinu a 10 minut v krásném žlutozeleném doubledeckeru. Ale víkendová odpolední špička vzala za své a naše cesta trvala skoro 2 hodiny. Nevadí, i ten drahý bus by někde stál. Byla to výborná vyhlídková jízda.
Po checkinu v hotelu jsme odložily batohy a vyrazily opět na bus směrem do centra. Tentokrát na jiné číslo. Náš blonďatý moment se za chvíli ukázal, když jsme viděly náš správný autobus odjíždět z druhé strany silnice… Jojo, jezdí se tam vlevo, dělalo nám to trochu problém, ale poslední den jsme to už zvládaly podstatně lépe.
Nakonec jsme vystoupily z přeplněného busu dřív a vydaly se prozkoumat okolí hlavní ulice, zajímavé pasáže a vyhlášené ulice jako jsou Grafton St. a Love Line, která mě zaujala tedy asi nejvíc. Ve čtvrti hospod, barů, irských pubů a nekonečného množství vývěsek s Guinnesem jsme byly pohlceny atmosférou čtvrti The Temple. Zde se nachází i slavný bar The Temple Bar. Ke konci ledna ještě nesl vánoční výzdobu a kouzelně svítil do postupně padající noci. Po cestě k litinovém mostu a symbolu města z 19. století Ha‘penny Bridge jsme zavítali do skleněné uličky, kde mladíci právě nacvičovali své sprejerské umění. Ulička v mapách nese německý název Glaskunstwerk a kromě skleněného „stropu“ zde najdete i mnoho sgrafitů.
Nachodily jsme se toho poměrně dost, zastihl nás i déšť a vítr a po průzkumu této části města byla na programu dne večeře a to někde hodně blízko, protože počasí se jen horšilo. Zakotvily jsme to v nejbližší pizzerce, která praskala ve švech, a po výborné večeři nás čekalo venku překvapení. Už nepršelo. Při cestě na bus jsme uviděly červeně osvětlenou věž a skupinu španělských turistů, kterým průvodkyně vyprávěla něco o hradě, takže jsme chytly směr. Nádvoří hradu zelo prázdnotou, bylo krásně nasvětleno. Dublinský hrad je velmi zvláštní stavba. Není na kopci, ale uprostřed města, nemá skoro žádné hradby a je doslova nalepen na sobě. To že hraje různými barvami zvenčí, jsme nečekaly. Modrá věž se tyčí do zelených zámeckých zahrad, z boku je nalepen hradní kostel a obdélníkové nádvoří má tři vchody. Doopravdy zvláštní stavba. Po obhlídce hradu jsme už směřovaly na hotel načerpat energii na další den.
Druhý den ráno jsme se probudily do velmi deštivého rána. První zastávka byla v obchodě a pak už na autobus, už poučeny, správnou stranu silnice jsme tentokrát zvládly napoprvé. Dojely jsme k Trinity College a prošly si areál, v tento moment déšť ustával, ale foukal silný vítr. I tak jsme se prošly k velmi modernímu mostu Samuel Becket Bridge, který svítil a měnil barvy a obrazce. Odtud jsme pokračovaly k Sweny’s Pharmacy a domu Oscara Wilda, Oscar Wilde House. V mapě jsme měly označeny i parky, ale za deštivého počasí to bylo to poslední, kam bychom se chtěly podívat. Když jsme procházely kolem Merrion Sq Park, tak pán právě otevíral branku. Uvnitř se nachází pomník Oscara Wilda. Velmi moderní monument. Z parku nás vyhnal velmi rychle přicházející déšť. Naše kroky směřovaly zpět na Trinity College, s tím, že se zúčastníme první prohlídky dne a to v 10:00. Vystály jsme si frontu, ano na dešti, aby nám paní řekla, že lístky na 10:00 už nejsou a že jdou zakoupit jen online. Milé, na webu se prodávaly, ale nikde nebylo ani slovo pouze online. V průchodu jsme si tedy lístky zakoupily na první volný čas v tento den a to až na 16:00. Venku už nemrholilo, ale doslova lilo. Nezbývalo nic jiného než si chytnout autobus a popovézt se k hradu. Tady se už vstupenky daly koupit na místě a na selfguide tour jsme mohly jít okamžitě. Celá prohlídka trvala asi hodinu, bylo to zajímavé. Byla to spíš obrazárna než nábytkárna, jak jsme zvyklý u nás. Nicméně, teplo tam bylo, a když jsme za okny pozorovaly skoro přívalový déšť, nechtělo se nám vůbec ven. Potěšilo nás, že večer předtím jsme ty zahrady viděly bez lidí i bez deště.
Po chvíli vyčkávání na menší déšť jsme nakonec vyrazily do ulic na autobus, který nás zaveze ke katedrále Christ Church Cathedral, která měla v neděli velmi zvláštní otevírací dobu a to jen hodinu a půl. Nakonec se ukázalo, že než spoj pojede, tak to stihneme rychleji pěšky. U katedrály jsme byly s půlhodinovým náskokem a tak jsme vzaly za vděk první kavárnu s jídlem za výlohou. Příjemné posezení v malé kavárně s názvem RóCo Café.
Christ Church Cathedral je starší ze dvou dublinských protestantských katedrál a její historie sahá až do roku 1038. Tyčí se na vyvýšenině nad řekou Liffey. Na budově katedrály lze nalézt prvky románské, raně gotické i novogotické.
Původní dřevěnou katedrálu nechali vybudovat první dublinský biskup Dunan a irskoseverský král Sitrik v roce 1038. Současnou kamennou katedrálu nechal postavit anglonormanský arcibiskup John Cumin v letech 1172–1220. V době anglické církevní reformace přešla katedrála roku 1541 pod protestantskou církev. V roce 1562 se zřítila střecha hlavní lodi a katedrála se ocitla v troskách. Bezodkladně se začalo s opravou katedrály. V průběhu 16. a 17. století sloužila krypta katedrály jako tržiště a obchodní místo. Podle záznamu z roku 1633 se v kryptě dokonce nacházela i pivnice. V letech 1871–78 prošla katedrála rozsáhlou rekonstrukcí ve viktoriánském novogotickém slohu.
Hlavní loď katedrály je 25 m vysoká a vyniká několika gotickými oblouky. Původní zeď z 13. století se na severní straně vychyluje o 50 cm směrem ven v důsledku zřícení střechy. Románský portál vedoucí do jižního transeptu patří k nejhezčím ukázkám irského kamenictví ve 12. století. V jižní lodi katedrály se nachází náhrobek s pozůstatky hraběte z Pembroke zvaného Strongbow, který se zasadil o rozšíření katedrály v 12. století. Podle legendy je vedlejší náhrobek s půlkou postavy Strongbowův syn, kterého jeho otec přesekl napůl poté, co chtěl jako zbabělec utéct z bitvy.
Zvláštním architektonickým prvkem je krytý můstek pro pěší na ulicí Winetavern Street, který spojuje katedrálu se Synodní halou. Můstek byl přistavěn až v době viktoriánské, ale nijak nenarušil vzhled katedrály. V Synodní hale se nachází expozice Dublinia a svět Vikingů. Zajímavost na nás čeká v kryptě, kde je vystavena mumifikovaná krysa a kočka, které údajně uvízly v místních varhanech.
Vstupné do katedrály činí 12€ a je k dispozici audioprůvodce, takže nezapomeňte sluchátka. Před návštěvou zkontrolujte otevírací dobu, v katedrále se konají pravidelně mše a v té době je návštěvníkům uzavřena.
O pár budov dále stojí kostel Saint Audoen’s Church, jedna jeho část nenese střechu. Bohužel je uzavřený, tak můžeme zvenčí obdivovat jen věž a park.
Další zastávka dne, nejslavnější katedrála v Dublinu, katedrála svatého Patrika, Saint Patric Cathedral. Katedrála je novější ze dvou dublinských protestantských katedrál a jedná se o největší irský kostel a národní katedrálu protestantské církve. Katedrála zasvěcená národnímu patronu Irska, sv. Patrikovi.
Legenda říká, že na místě dnešní katedrály stála v 5. století studna, ve které svatý Patrik křtil pohany obrácené na křesťanskou víru. V severozápadním rohu chrámu lze skutečně vidět kamennou desku s keltským křížem, která se užívala k zakrytí studny. Svatyně byla původně obyčejnou dřevěnou kaplí, kterou v roce 1192 nechal arcibiskup John Cumin přestavět na kamennou. Status katedrály má kostel od roku 1224. Současná podoba katedrály pochází z 13. a 14. století.
Katedrála sv. Patrika byla po staletí pokládána za lidovou modlitebnu, zatímco nedaleká katedrála Christ Church Cathedral byla spojována s britskou vrchností. V roce 1537 přešla katedrála pod protestantskou církev. Během Cromwellovy invaze byli v roce 1649 v katedrále ustájeni koně anglických vojáků. Když v polovině 17. století přišli do Dublinu hugenotští uprchlíci z Francie, byla jim vyhrazena Mariánská kaple. Kaple byla oddělena od ostatních částí katedrály a hugenoti ji využívali až do konce 18. století. V 60. letech 19. století došlo k rozsáhlé rekonstrukci díky velkorysosti sira Benjamina Guinnesse.
Před návštěvou Trinity College jsme ještě měly čas a jak jinak ho využít než návštěvou knihkupectví. Přivést si nějakou irskou klasiku, nejlépe v angličtině. Měli tam toho tolik, že jsem nevěděla, co si vybrat dřív. Nakonec se mnou domů jelo těch knih víc než jedna. Velmi mě mrzelo, že všechno balí do papíru, venku pořádně pršelo a tak donést knihy z bodu A do bobu B byla docela výzva.
O 15 minut dřív jsme dorazily k Trinity College. Prohlídka měla trvat hodinu až hodinu a půl, jak jinak než selfguided tour. Zahrnovala dvě části, starou knihovnu a moderní část s animacemi. A jak jinak než obchod se suvenýry. Až v momentě koupě lístků jsme se dozvěděly, že máme mít s sebou sluchátka… Nakonec jsme si expozici prošly, přečetly si panely s informacemi a až na hotelu si v klidu pustily audio. Vstupné do knihovny činí 21,5€, jinak areál je zcela zdarma.
Nevím, jak na tom jste vy, ale mě tyhle audio průvodci a selfguided tour prostě nevyhovují. Je fajn, že člověk má info i pak, když prohlídku, navštívený objekt opustí, ale ráda se kochám, poslouchám někoho a pokud je možné, tak si fotím. Pokud, ale chcete fotit a na telefonu vám v pozadí běží nějaký podklad, vždy se mi to vypne. (Je úplně jedno, zda je to na androidu nebo applu).
Dublinská univerzita Trinity College je nejstarší irskou univerzitou, založenou na místě augustiánského kláštera anglickou královnou Alžbětou I. (dcerou Jindřicha VIII.) v roce 1591. Historický komplex univerzitních budov se nachází na pravém břehu Liffey. Univerzita hrála důležitou roli v anglo-irských vztazích. Až donedávna měli katolíci vůči protestantské univerzitě předsudky. Při svém založení univerzita nabízela vzdělání katolíkům zdarma, ale pouze v případě, že konvertovali k protestantství.
Vstupenka vás dostane do místní knihovny. Je zde každý výtisk knihy, která v Irsku nebo Velké Británii vyšla. Samotná knihovna byla vystavěna v 18. století. O sto let později jí bylo přidáno druhé patro. Dnes má na délku 64 metrů. Nejvzácnější dílo, které zde naleznete je Evangeliář z Kellsu. Známý i jako Kniha Sv. Kolumbána. Kniha byla vytvořena kolem roku 800. Jedná se o bohatě iluminovaný rukopisný evangeliář psaný v latině. Rukopis má rozsah 680 stran. Uschován je zde i nejstarší irský Evangeliář z Durrow, který vznikl mezi lety 650 a 680.
Po prohlídce jsme mířily do Irish Whiskey Museum, jak jinak než s ochutnávkou. Do začátku prohlídky zbývalo asi 20 minut a od poledne jsme nic nejedly. Nejbližší místo, kde by bylo něco rychlého k jídlu, byl Mekáč. Takže rychlý burger a zpět na místo určení. Všichni seděli uvnitř a nikdo se nechystal ven, proč taky, bylo tam ošklivě. Hmm jak nadějné, že si to sníme za chůze. Dvakrát jsem si kousla a měla jsem po hamburgeru, přiletěl racek a bylo po hehe. V kapse jsem měla ještě jeden, tak hlady jsem nebyla.
Prohlídka Irish Whiskey muzea byla zajímavá, degustace taky, ale já na tohle pití vážně nejsem. Zkusit se má vše. A odjet z Irska s tím, že jsem neměla ani kapku whiskey by byl hřích. Prohlídka s ochutnávkou trvala asi hodinu a stála nás 23€. V Dublinu máte doopravdy z čeho vybírat, co se týče ochutnávek whiskey. Třeba můžete navštívit Jameson Distillery na Bow St. nebo Teeling Whiskey Distillery, která se veřejnosti otevřela roku 2015 a také pořádá komentované prohlídky s ochutnávkou.
Večer jsme zavítaly ještě na rychlý nákup do Tesca na další den a pak se prošly podél koryta řeky s názvem Grand Canal, který jsme měly kousek od hotelu. Den jsme završily plánováním posledního dopoledne v Dublinu. Ještě nám na mapě zbývaly 3 parky, kam jsme se chtěly podívat. Počasí ani na další den nevypadalo nijak sluníčkově, a tak vyhrál výlet za pivem do Guinness Storehouse.
Poučeny z minulých dní jsme si vstupenky zakoupily raději dopředu, hned na 10 hodinu, současně s otvíračkou. Cesta z hotelu nám zabrala asi hodinu. Bylo to z ruky, ale vyplatilo se si tam zajet. Nakonec jsme tam byly ještě o 40 minut dřív a tak jsme započaly den v nejbližší kavárně, která nás po cestě zaujala. Ranní káva a něco sladkého k tomu a pak hurá do pivovaru.
Prohlídka je opět selfguide, ale můžete si tam říct o audioprůvodce. Tady jsem si ho vzala ve španělštině, protože angličtina byla jen na QR kódy. Musím říct, že byl přehledně zpracovaný a pěkně označený, v jakém patře je co a tak se člověk lépe orientoval. Prohlídka je psaná na hodinu a půl a myslím, že je to nereálné to stihnout. Budova je to obrovská a je tam na co koukat. Nám to i s ochutnávkou trvalo 2,5 hodiny. V ceně 20€ je jedna malá ochutnávka je v průběhu prohlídky a pak velké pivo v Gravity baru, ze kterého máte úžasné rozhledy na celé město. Vychutnaly jsme si pivo, pokochaly se výhledy a pak začal úprk na autobus a hned směr letiště. Cesta na letiště byla asi na 90 minut, ale z prvního dne jsme byly poučeny, že se těm jízdním řádům nedá věřit.
V pivovaru jsme se zdržely nad časový plán. Což nám trochu narušilo plány návštěvy restaurace na obídek. Rychlá sváča do ruky z místního obchodu a hurá na první spoj směr centrum. Ten přijel kupodivu včas. Dojely jsme do naší první cílové stanice asi s 10 min zpožděním. To nás stále nerozhodilo. Ale pak přišlo zjištění, že další spoj pojede hodinu a má 15 minut zpoždění. Díky google! Tohle jsme vážně nechtěly vidět. Letadlo letí v 15:00 a klasicky 30 min před začíná u Ryanairu boarding, navíc tohle letiště neznáme a nevíme kudy kam, jak dlouho budeme stát u security kontroly a jak dlouhá bude cesta ke gate… I tak jsem se snažila zůstat v klidu, ale spolucestovatelka už měla v hlavě katastrofické scénáře, jak máváme letadlu.
Naštěstí nic z toho se nekonalo a tenhle příběh má šťastný konec. V 14:05 dorazil autobus na autobusovou zastávku na letišti, vydaly se na toaletu zbavit se vody a dalších tekutin nad 100ml a svižně pokračovaly na security kontrolu, která měla trvat 5 minut podle tabulí. Jo, šlo to docela rychle a po rychlém sprintu duty free zónou jsme v 14:35 doběhly k našemu gatu. Rychlé ověření, zda jsem správně, nákup vody do letadla, rychlé wecko, protože ty v letadle jsou eee. A když nás dohnaly plíce, tak vyhlásily 40 minut zpoždění. Bylo nám divné, že i tak začali s boardingem pasažérů s priority nástupem do letadla. Tak jsme si ještě rychle přeskládaly batohy, aby odpovídaly těm malým rozměrům příručního zavazadla. Šlo to rychle a v 14:50 jsme už nastupovali po částech do letadla. Rychle si posedali a s časem odletu jsme už mířili na runway. Odletěli jsme asi jen s 20 min a všichni očekávali drncavý vzlet nebo alespoň první část než se dostaneme nad pevninskou část Evropy. A ono nic. Drncat to začalo až nad Německem, když jsme už klesali. Přistání bylo drncavé, vypadalo, že asi poletíme dál, protože letadlo nezpomalovalo a ještě kličkovalo. Nakonec jsme v Praze vystoupili o 10 min později, než byl naplánovaný čas příletu. Jsme doma, všechno dobré, takže jediná otázka zněla, kam příště?
Studený sever nebo teplý jih? To ještě nevíme, ale víme, že někam určitě ještě spolu pojedeme.
Dojmy, postřehy a doporučení na závěr
Čekala jsem centrum Dublinu větší, je i plno věcí okolo, ale na nějaké je potřeba počasí bez deště a větru. Jako třeba parky, zoo a další venkovní aktivity. Na našem plánu byl i Phoenix Park, kde se nachází 2 monumenty, sídlo státní správy a dublinská zoo. Mít ještě jeden den a nedeštivé počasí, dal by se tam ten jeden den v pohodě strávit.
Vstupenky zakoupit dopředu! Máte jasnou představu? Že prohlídka na hradě trvá hodinu, plus půl hodiny na přesun na prohlídku do katedrály, kde prohlídka trvá hodinu a půl a pak přesun… Takhle to asi nepůjde. Odhadované časy návštěv jsou v pořádku, ale nespoléhala bych na to, kdo ví, co vás kde zaujme a jak dlouho tam zůstanete. Na ty top místa je třeba určitě mít zakoupené vstupenky dopředu, ale mimo sezonu bych to takto netlačila. Kam bych zakoupila vstupenky dopředu? Tak určitě Trinity College a Guinness Storehouse. Zbytek jsme si koupily na místě a nikde jsme nečekaly. V sezóně to bude určitě jinačí. Záleží, kdy jedete.
Cashless. Hotovost se vždy vyplatí mít s sebou, alespoň to jsem si myslela. V Německu jsem nikde nezaplatila kartou, ale tady jen a pouze kartou. Jdete kupovat vstupenky? První co uvidíte před očima je terminál. I v tom Tescu platba jen kartou.
Audio průvodci mi nevyhovují, takže příště s sebou asi starý telefon, kde si to člověk v klidu a nerušeně pustí a mezitím si něco vyfotí, prohlídne a nebude se každých pár sekund děsit, že jeden malý pohyb a audio mu zmizí. Ale jsou i místa, kde vám toho audioprůvodce půjčí, ale zase máte plné ruce a nevíte co držet dřív.
MHD a její jízdní řády bych zde brala velmi orientačně. K MHD bych dodala ještě, že Leap karta se vyplatí ta, co je na více dní a nese název Visitors. Obyčejnou Leap kartu si musíte zakoupit za 5€ a pak nabít. Poskytne vám sice slevu na jízdném, ale je třeba ji dobíjet, a pokud vám tam něco zbyde, už to neuvidíte. V momentě, kdy kartu budete vracet, vrátí vámi 5€ zálohu. Ovšem Leap Visitors si zakoupíte na počet dní a pak jen používáte, nic nedobíjíte, nic nevracíte. Ceny za 3 dny byla 16€ a myslím, že jsme to zvládly projezdit. Jedna jízda na 90 minut stojí u řidiče 2,7€.
Málokdy uvidíte levné letenky (kord z Prahy) do Dublinu, to už musí být nějaká akce nebo chyba. Dublin jsem měla na pomyslném seznamu už nějakou chvíli, ale vždy když jsem se podívala, letenky tam a zpět stály poměrně dost a i přesto, když byly v akci. Možná v akci byly za hezké inzerované peníze, ale těch míst bylo málo a byli prostě rychlejší lidi než já. Takže pokud vidíte nějakou dobrou akci, nemá cenu o ni přemýšlet moc dlouho a jednat rychle. Letíte nebo neletíte, o nic jiného tu nejde. Když se rozhodnete za dva dny, pravděpodobně už tu ten výhodný tarif nebude. A pokud budete čekat, než se váš datum odletu přiblíží, levnější to rozhodně nebude.
I letecká doprava zdražuje, tak i Ryanair. Mohu porovnat prosincovou Barcelonu a lednový Dublin. Z příplatkové sekce, u sedadla se cena zvedla cca o 50-100kč, i za kufry to vzrostlo, ale ten jsem neplatila, tak nemohu říct o kolik, jen to už není těch 20€ jeden směr za kufr na palubu. Poplatek na letišti za větší zavazadlo stával 50, pak 60€, teď už v aplikaci svítí upozornění na 70€, pokud se zavazadlo nevejde do stojanu. To samé placený servis na palubě. Pamatuji si, když na začátku kafe stálo necelé 3€, v prosinci 3,5€ a teď 3,75€. Proč zrovna kafe na palubě jako příklad? Protože je to něco, co si na palubě kupuji alespoň 1x za dva lety. Nepíšu to proto, že si chci stěžovat na ceny, ale proto, že to už levnější nebude a proto cestujte, dokud to jde.
