Španělsko Andalusie

Sevilla, Jerez de la Frontera, Cádiz, Línea de la Concepción, Gibraltar, Mijas, Colomares a Torremolinos

Už podle nadpisu vás asi překvapí, že v této době píšu článek o cestování. Dovolenou je třeba naplánovat, ne vždy to jde podle plánů. Pak si ji užít a často i improvizovat, protože ne na vše se dá připravit… Ale nakonec se vrátíte se zážitky z nevšední dovolené a ty je třeba vstřebat. V mém případě je to vstřebávání zážitků na dýl…

Ale v této době, kdy nám cestovatelům byly nejprve zavřeny hranice, pak na chvíli otevřeny a teď vynalezeny další pravidla, co se mění ze dne na den, z hodiny na hodinu, tak a nemáme žádnou vizi další cesty, která by vydržela delší čas. Je čas psát zážitky z cest předešlých. Zavzpomínat na ty šílené nápady, probrat se zkušenostmi a poučit se z toho, co se nepovedlo. Tak si teď pojďme zrekapitulovat mojí poslední cestu.

Kam to bylo? Španělsko. Španělsko je velkou zemí, tentokrát jsem směřovala na jih za prvními slunečními paprsky minulého roku. Tohle je pro mě prostě srdcová záležitost, Španělsko. Ne jen díky tomu, že se tam domluvím, ale cítím se tam skoro jako doma. Lidé jsou milý, otevření a nikdy vás nenechají ve štychu. Když se ztratíte nebo něco potřebujete…

Kdy? Přelom února a března roku 2020. Proč vlastně tento termín? Protože Španělsko, konkrétně jih a tudíž celá Andalusie, je v tuto dobu nejkrásnější. Není tam až takové vedro jako v letních měsících, není tam ani tolik turistů, i když jsou tam místa, která jsou hodně přeplněná každým dnem, měsícem a je jedno, kdy tam dorazíte… Dalším důvodem je, že se z toho „jarního“ cestovatelského termínu stala taková tradice…

Doprava? Jak jinak než letadlo. Je to rychlé a v rámci možností pohodlné, jen některá omezení nejsou nějakým cestovatelům nakloněna. Do příručního batohu jsem se zabalila na svou 10 denní cestu po Německu a Holandsku. (O tom někdy příště!) A pak, že se to nedá zvládnout! Let byl s Ryanairem, jak jinak, ceny přijatelné a doplatit si kufřík na palubu nebyla až taková strašná cenová katastrofa, když to člověk kupuje delší dobu dopředu. Osobně ráda lítám se všemi věcmi u sebe (na palubě), nerada odbavuji kufr (časové zdržení, cenově náročné) a nikdy nevíte, zda doletí s vámi nebo ne, i když to se mi zatím nikdy nestalo, ale zdemolovaný kufr mi už dorazil – důležité – víno přežilo!

Předposledního února jsem vyrazila prvním vlakem směr Praha, venku bylo bílo a mrzlo. Ale letím přece do Andalusie, tam bude teplo, takže sem se moc neoblekla. Přiznávám, že to ráno bylo krušné, ale přežít se to dalo. Na letiště jsem dojela klasickým pražským MHD trojbojem (metro, metro, bus). A pak už jen čekat, až projdu kontrolou a půjdu si najít svůj Gate pro odlet. Terminál 2 odbaví hodně cestujících, vše rychle utíkalo, lidé přicházeli a odcházeli na odbavení, ale najednou se utvořila fronta a mě zbývala do odletu hodina a půl, ne do zavření gatu, ale do odletu… Ve frontě jsem přešlapovala asi 30 minut. Čtečky letenek se porouchaly. Radost! Ale nakonec se vše rozběhlo a vše proběhlo rychle. Gaty pro nízkonákladovky jsou na pražském letišti až úplně vzadu, i teď tomu tak bylo. Dorazila jsem k němu a v tu chvíli otevřeli gate. Lida hodně, letadlo bylo plný. Když nás nalodili a než se letadlo připravilo ke vzletu, přišli si k okýnku sednout 2 kluci, tak max. 10 a 12 let. (Proč? Ryanair rád rozhazuje cestující, aby si připláceli za další služby, jako je třeba sedět společně, ale lidé jsou tvořivý a prohodí se sami, než to vzlítne, všichni víme, že by se to nemělo, ale…) Mé místo bylo do uličky, v podstatě mi bylo jedno, kde budu sedět, ale když sem viděla starostlivého otce, co seděl o pár řad vpředu, tak jsem si místo s ním prohodila. Nakonec jsme si zahráli ještě pár „škatulat hejbejte se“ a letadlo mohlo odletět. Za tento let jsem poznala to, že místa na nohy sem měla až až, ale tohle bylo na úkor první řady, kterou fakt už nikdy nechci dostat! I přesto, že sem měla krásný pohled do pilotní kabiny, když někdo vyšel a taky otřesný pohled na teplého stewarda, který celou dobu vyprávěl letušce, že až přistanou, že pojede domů a bude sám, že ho nikdo nechce a bla bla bla. Teď si říkáte, kdybych jim radši nerozuměla!

Letiště AGP (Malaga) bylo docela přehledné, kufry jsem měla s sebou, teď byl přede mnou jiný úkol. Najít pána z autopůjčovny, kde jsem objednala vůz. Čtete správně, cizí vůz a v cizí zemi. S pánem jsme se shledali rychle, předal informace kudy na shuttle bus a tam si nás vyzvedli a odvezli rovnou do půjčovny, kde se všechno vyřídilo, a během asi 40 minut jsme odjížděli s půjčeným vozem směr Sevilla!

Přece vás neochudím o příběh z autopůjčovny! Půjčovala jsem si vůz úplně poprvé, takže nejsem žádný expert, ale dala jsem na doporučení s autopůjčovnou a nelituju. (Až budete v Malaze, za mě doporučuji Marbesol; servis super, plný pojištění a podmínky k ceně adekvátní). Vůz jsem měla půjčený na 6 dní za 85€, málo to není, ale měl plný krytí, dostali jsme ho umytý a čistý, nebyl odřený, vše fungovalo, jak mělo. Jo a s plnou nádrží, kde se vrací taky plná. Papírování na mě bylo dost, a postarší pán začal rovnou v angličtině. Když jsem začala španělsky, byl mile překvapen a všechno mi vysvětlil a poradil i s dotazy, které jsem na internetu nedohledala (ohledně placení mýta a dálničních známek – člověk nikdy neví). Poslední jeho dotaz byl, kam s tím pojedeme. Když se dozvěděl, že Malaga – Sevilla – Cádiz a Malaga, tak z původního červeného Fiatka 500 se stala bílá Kia Picanto. O něco větší, rychlejší asi ne, ale stále malý vůz. A to za stejnou cenu. Je vidět, že když člověk umí jejich jazyk, tak to otevírá dveře (k tomu se ještě dostaneme). Po úspěchu s půjčením auta zbývalo naložit věci, naštelovat si to a vyrazit na cestu. Před námi byla cesta dlouhá asi 240 km do Sevilly.

DEN 1. – 3. SEVILLA

Podívejme se do mapy pro lepší orientaci. Cesta z Malagy do Sevilly byla dlouhá, ale silnice hezká, to bylo první překvapení, mé očekávání bylo nulové, ale horší než naše české silnice to být nemohlo… Jelo se dobře a i přesto, že člověk sedí v cizím autě a vidí divný cizí značky. Sevilla je doopravdy krásné město, uličky malé a jednosměrné, takže když ubytování tvrdí, že má parking, nevěřte tomu ani v momentu, když tam píšete a ověřujete informace… To bylo první zklamání a velká zkušenost mých řidičských schopností vymotat se úzkými uličkami, kde je milion lidí, jedete v koloně a ještě to tam všude diriguje policie. Pak jsem zastavila u jednoho hotelu, co mělo parkování a šla se zeptat paní recepční, kde se tu dá zaparkovat, že mám ubytování tam a tam. Paní poradila ochotně, doporučil parkovací dům, nic jiného mi nezbývalo než jet tam. Ale bylo to blízko k ubytování a poradila i kudy tam. Ušetřila jsem data a další marné hledání v mapách (online) to, co tam ani není. V „parkovacím domě“ říkejme tomu tak, tedy vjezdu do podzemí jsem si vzala lísteček a jala se jako zdatná žena hledat flek, který bude pro mě dostatečně velký. Na pokraji sil sem se rozhlížela, že by někde nějaký místečko… Nic. Nakonec se mě ujal mladík, co to tam asi hlídal a hned se zeptal, zda budu parkovat. Moc dobře viděl auto z autopůjčovny a můj zoufalý výraz napovídal vše. Zmohla sem se jen na to, zda tam nemá nějaký velký místo pro mě a měl. Zaparkováno v úzkém podzemním parkovišti, hned u nějaký vitrínky s vykopávkami. Vůz v tento moment zůstal opuštěn na 2 dny. A byl čas najít ubytování. Jak se platí parkovné, mě doopravdy dostalo. Při výjezdu se to počítá na minuty, od kdy do kdy tam člověk stojí, ale za 24h mají už pak speciální sazbu. S těmito informacemi jsem se vymotala z garáží na denní světlo. Uff, řekněme, že do večerního života bujarého města. Ubytování nebylo daleko, přímo v centru, najít ten správný vlez bylo o něco náročnější. A zde přišlo velké zklamání. Rezervovaný pokoj neměl okno, pod dveřmi byla velká díra a zámek na dveřích byl spíše takový symbolický než funkční. Bohužel ne vždy to, co vidíte na fotkách (mluvím o Booking.com) je k mání. Vyměnit pokoj nebylo možné, prý má plno. Mladík nebyl vůbec ochotný. Jenže už byl večer a hledat něco jiného nepřipadalo v úvahu, protože celý tento týden města v Andalusii slavily Día de Andalucía. Musela jsem přežít 2 noci v kobce, jinak to nazvat nešlo, snad jen, abych zapadla do místního koloritu, tak Tumba (=hrobka, esp.)

Ale i přes toto nemilé překvapení nemohu odsoudit město Sevilla jako takové, vždyť jsem se sem právě vrátila podruhé. Pokud někde hledat dávnou i modernější historii, tak kromě Cordoby a Granady, tak právě tu.

Dovolte mi malý exkurz do historie: Sevilla leží v Andalusii na řece Guadalquivir, která protéká městem. Kdysi dávno předávno, než byla vybudována Sevilla, tak tato řekla zaplavovala rozsáhlé půdy kolem. Pak se ale vybudovalo město, ještě ne to královské, a nastal problém, co s řekou. Každý rok se vylila a zaplavila město. Proto místní vybudovali koryto, kterým řeku povedou, aby už nedocházelo k dalším škodám. Vždy to nejvíce odnesla katedrála.

První zmínka o Seville je z 9. století př. n. l., kdy byla dobyta Féničany a následně Kartaginci, kteří do města přinesli rozvoj obchodu. Od 5. století n. l. byla oblast postupně dobyta vandaly – Vizigóty – a následně zničena. Události na sebe nenechaly dlouho čekat a roku 712 muslimský náčelník z dynastie Umajjovců podnikl invazi na Pyrenejský poloostrov. Tímto započalo Maurské období. Dobyl hodně měst a s nimi i Sevillu. Už roku 750 se Andalusie stala součástí Córdobského emirátu (později pak chálifát). Jednotlivá města se po rozpadu chálifátu roku 1031, stala středisky menších států taifas. Na přelomu století jedenáctého a dvanáctého padla Sevilla pod nadvládu dynastie Almorávidů. A začala rozkvétat. Ve Španělsku započala reconquista čili znovudobytí území a rozšíření křesťanské víry. Roku 1248 byla Ferdinandem III. Kastilským dobyta Sevilla jako jedno z prvních měst ve Španělsku. S otázkou rozšiřování víry jsou vyhnáni Židé a Maurové, kteří nekonvertovali a muslimské mešity jsou přestavěny na kostely a honosné katedrály. Po objevení Ameriky roku 1492 Kryštofem Kolumbem se Sevilla stává jediným přístavem ve Španělsku, odkud můžou vyplouvat lodě do Nového světa a jediným přístavem, kam můžou být dováženy suroviny z Ameriky. Město začíná bohatnout a znovu rozkvétat, nastává Zlatý věk (Siglo de Oro). V 16. století byla postavena univerzita, katedrála a Indický archív (Archívo de Indias), kde jsou uloženy všechny obchodní dokumenty s Amerikou. Sevilla jako taková ukrývá i ostatky Kryštofa Kolumba a hold je zde vzdán i Magalhãesovi a jeho cestě kolem světa, kterou bohužel nedokončil on, ale jeho přítel Elcano.

Kromě majestátně se tyčící věže se jménem La Giralda (původně to byl minaret) a katedrálou, která kdysi byla mešitou a královským (doba, kdy ve Španělsku byla arabská nadvláda) palácem Alcazár město ukrývá mnohem víc. Palác Alcázar má úžasné rozsáhlé zahrady (Jardines del Alcazár de Sevilla), určitě se vyplatí vystát si ráno frontu a podívat se dovnitř. Je zapsán na seznam UNESCO. Alcázar byla původně maurská pevnost, převážná část z moderního Alcázaru je postavena na ruinách maurského paláce Pedrem I. Kastilským (známý jako Petr I. Krutý). Karel V. pak nechal přidat některé gotické prvky do kontrastu s mudejarským stylem (arabský styl stavby). Pro mě bylo kouzelné to, že jsem mohla nakouknout do Archívo de Indias, jak sem už zmínila, jsou tam uložené smlouvy s Novým světem za dob objevů. Konkrétně Smlouva z Tordesillas o přerozdělení světa mezi španělským a portugalským královstvím. Torre del Oro je věž z 13. století postavená ještě za maurské nadvlády, kdy měla sloužit jako ochrana Alcazáru. Nyní je v ní námořní muzeum věnované Objevům Nového světa. Před věží stojí památníček k 500 výročí cesty kolem světa. Plaza de España je náměstí, které ukazuje pompéznost andaluského stavitelství, které vzniklo v roce 1929. Stavba započala už po první světové válce. Budovy na tomto náměstí jsou využívány úřady a člověk se může projít přes arkádové chodby a bohatě zdobené lávky. (Ano, je to to místo, kde se natáčeli Star Wars.) A asi na závěr se z dávné galaxie posuneme zpět k budově Univerzity, je nejstarší univerzitou a její prostory jsou na místech, kde byla tabáková fabrika. Jak poetické, že?

DEN 3. – 4. JEREZ DE LA FRONTERA A CÁDIZ

Hurá, můžeme opustit kobku/tumbu, vyberte si název, jaký se vám líbí. Vydat se hledat autíčko a vstříc novým zážitkům. S pocitem, že snad to další ubytování už bude mít alespoň okno. Jak málo stačí ke spokojenosti! Cesta je naplánovaná, tetka v navigaci nastavena a už jen vyrazit směr Cádiz. Trochu bloudění Sevillou, protože se tetka hned nechytla, ale pak jí budiž odpuštěno, našla nás a vedla nás už jen a jen správně. Když jsme se blížili k Jerez de la Frontera a já viděla čas, že nám fakt přeje, tak bylo na čase někde zaparkovat a vydat se na pár hodin do centra. Byla neděle, moc lida jsem nepotkala. A ejhle, najednou před Alcazárem v parku samý prodejci a bleší trh v plném proudu. Alcazar (muslimská tvrz/palác) byl uzavřen, ale vypadal velmi honosně i zvenčí. Uvnitř se skrývají i zahrady, vstupné je 5€. Kousek od něj se nacházela katedrála, Catedral de San Salvador, která byla přístupná. Možná jsem měla štěstí, protože se všude píše, že je otevřena jen 11-13 hod ve všední dny. Ale její vyhlídková věž byla také uzavřena. Centrum bylo malé a skromné. Mnoho malých náměstíček a kostelíků nás vedla Jerezem z jednoho konce na druhý. Bylo to příjemné, takový odpočinek od davů v Seville, to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v Cádizu. Neděle doopravdy cestám po Španělsku nepřeje. Neděle je dnem, kdy se nedělá, ani obchod není otevřený, ani restaurace a natož nějaká památka. Ale i tak na jednom z těch malých náměstíček to žilo. Kavárna, co měla od snídaní vše až po tapas, od kafe po víno, tak měli i Churros con Chocolate. Nezbývalo nic jiného než si pořádně osladit život! Když se řekne horká čokoláda u nás, tak si všichni představíme tu hodně tekutou parodii na čokoládu, tohle byl úplný opak. Churros se prodávají na váhu, zajímavé. Naposledy v Elche jsem je kupovala na kusy. Jiný kraj, jiný mrav. Ceny v Jerezu byly doopravdy krásné, za Churros con Chocolate 3€ to bylo příjemné. A pak už bylo na čase vyrazit dál.

Směr Cádiz. Poučena z kličkování v Seville jsem si našla už dopředu v Cádizu místo na parkování, abych si zase nedala boj s úzkými a jen jednosměrnými uličkami. Celý Cádiz je totiž jednen velký kruhový objezd. Cesta do Cádizu probíhala dobře. Silnice široká, tetka v navigaci se nespletla a najednou se před námi objevil krásný moderní a honosný most, Puente de la Constitución de 1812. Mé srdce zaplesalo (ano, mám ráda mosty, i ty moderní) a kochala sem se za jízdy. Most nás přemístil do Cádizu, kde jsme narazili na neskutečně dlouhou a pomalu popojíždějící kolonu. Co se kde dělo, netušili jsme, ale pomalu jsme se blížili k místu, kde zaparkovat. Přijeli jsme. A tam cedule se zákazem vjezdu a popisem „Completo“ (plno/obsazeno). Šok! Co teď? Kde zaparkuju, tak jsem našla v mapě další parkoviště, že to někde zkusím. Všude bylo aut až až! Další šance na parking, přijela sem blíž a zastavila jsem stranou, protože i další parkoviště hlásalo „Completo“! Už jsem pomalu vystupovala, že se tam dojdu zeptat, zda fakt nemají jedno jediné místo a v tu chvíli tam zastavil postarší pán v nablýskané audině a já viděla, že mám smůlu, protože v ten moment paní z parkoviště zavolala „Un sitio!“ (Jedno místo) a pán stál a čekal! To byl šok zas pro mě, tak jsem se ho zeptala, zda můžu zaparkovat já, že tu už jezdím asi 20 minut a hledám místo a on mi s úsměvem řekl, že to místo je moje, že sem tu byla první a ať jedu. To byl další šok! Co by se tak asi stalo u nás? Na to místo by se nacpalo dalších 10 lidí s tím, že tam byli první, i kdyby dorazili i 10 minut po mně. Bylo na čase vystoupit a zabalit si pár věcí na cestu po Cádizu, ještě nebyl čas se jít ubytovat. Procházka po Cádizu začala hned u pobřeží, kde jsme parkovali, hned móře. Počkat, to byl už oceán! Ne teda úplně přesně, pomineme záliv. Obešla sem celý Cádiz, není tak velký, jak se na mapě zdá. Na pobřeží bylo málo lidí, na to kolik tam všude bylo aut. Výhledy na azurovou vodu, teplo a sluníčko, které konečně hřálo po té dlouhé zimě, co byla za námi. První památku, kterou jsme minuli, a byla zavřena, byl hrad, tedy pevnost (Castillo de Santa Catalina) s výhledem na moře ze 17. století. To že byl zavřený, nebylo vůbec na škodu, uvnitř se nacházela expozice umění. Procházku jsme začali v parčíkách u pobřeží až do místa Jardines de Alameda Apodaca a pak už pokračovali do přístavu. Ten se nachází kousek od čtvrti San Carlos, kde nalezneme i další památky, jako třeba památník konstituce 1812 (Monumento a la Constitución de 1812) a Dům s 5 věžemi (Casa de las 5 Torres). Samotné centrum pak ukrývá spleť malých a úzkých uliček. A jsme u jádra problémů. Byla neděle, poslední den v týdnu, týden kdy se celých 7 dní v kuse slaví Den Andalusie. Potkávali jsme hloučky lidí převlečených do masek, jak statečně vyprazdňují láhve, zpívají a hrají na nástroje. Všude neskutečný nepořádek, davy a v obchodě nikde nic neměli. Ale i tak oslava pokračovala až do večerních hodin. Tam, kde byly ulice už širší, jel traktor s takovým valníkem, kde měli stupínky a hezky seřazeni stáli na obou stranách a zpívali, hráli a rozhazovali rukama na rytmu. Každý takovýto povoz měl jiné masky, jiné hudební žánry a asi nejlepší byl ten, kde šli za normální občany a zpívali o tom, jak z nich stát sdírá kůži na daních, že politika je na ho a takové další velmi optimistické písničky! K večeru jsme dorazili na ubytování, unavení z toho prodírání se davem. Na ubytování jsme už nebyli vůbec nároční, okno na pokoji by nám stačilo. Na recepci seděl milý mladík. Když nás viděl, tak se musel zděsit, co mu to tam přišlo. Zase španělština otevřela dveře a já si popovídala. Nakonec jsme místo pokoje dostali apartmán s kuchyní, pohodlnou postelí, velkou koupelnou a s oknem! Dozvěděla jsem se, že ten humbuk v ulicích je karneval, který běží celý týden a dneska to končí, popovídali jsme si o parkování, že to byl boj, nakonec, jsem stála na nejlevnějším parkovišti v Cádizu, což fakt potěšilo. A taky to, že on sbíral mince a čím se u nás platí. Tak jsem vylovila poslední drobný, co jsem s sebou ještě měla a nechala jsem mu je do sbírky. Chtěl mi je vyměnit za eura, ale nebylo to ani euro. Když takový hezký pokoj na nás čekal, tak jsem ráda, že jsem mu tam něco nechala. Večerní procházka byla taková rychlá, od vody docela foukalo a to se už zdálo, že počasí bude na jedničku i další den. Promenáda u pláže a po pobřeží, katedrála (Catedral de Cádiz) a večer už policie uzavřela cestu k pevnosti Castillo se San Sebastian.

Druhý den to ve městě vypadalo, jako by se nikde nic neslavilo! Čisto, uklizeno, žádný přetékající koš, žádné odpadky na zemi… Před odjezdem dále bylo na čas skouknout ještě pár památek, na které už den předtím nebyla síla. Prohlídli jsme si konečně katedrálu ve dne, prošli si centrum a náměstí květin (Plaza de las Flores) a našli věž Tavira (Torre Tavira), ale nedařilo se mi najít krásnou stavbu, kterou měl google ve svých mapách Krásná ukrytá věž, pokud si troufnu na překlad (Torre de La Bella Escondida). Byla sem zklamaná, i místní nevěděli, kde je. Ale pár posledních chvil v Cádizu jsem strávila na pláži La Caleta a posloucháním šplouchání moře. Nemohu opomenout procházku k trvale uzavřené pevnosti Castillo de San Sebastian, která nám večer předtím nevyšla.

Co si říct na závěr ke Cádizu? To že byl založen Féničany jako Gadír (s významem hrad/pevnost) někdy kolem roku 1000 př. n. l. a okolí Cádizu dobývali a obývali Tartessové. Poté přišla římská nadvláda a i její úpadek se podepsal na městě a to bylo dobyto Vizigóty. Po dobytí Guadalquiviviru byl Cádiz připojen roku 1264 ke Kastilské koruně. Za Alfonse X. začíná Cádiz vzkvétat, vede obchod s Afrikou. Když reconquista byla dokonána a město bylo španělské, přišel další rozkvět, město profitovalo na zámořském obchodu, postupně získalo i monopol na obchod s Amerikou. 1717 Felipe V. podepsal dekret o přenesení působnosti Casa de Contratación ze Sevilly do Cádiz. Ač bylo město na vrcholu, potkalo ho mezi léty 1810-1812 obléhání Napoleonovými vojsky. Události na sebe nenechaly dlouho čekat a tak roku 1812 byla vyhlášena první liberální španělská ústava během Španělské války za nezávislost.

DEN 4. – 5. LÍNEA DE LA CONCEPCIÓN A GIBRALTAR

Bylo na čase vyrazit dále. Po cestě zpět z Cádizu jsem si užila ještě jednou ten krásný most. A pak nás cesta vedla přes národní park (Parque Natural Los Alcornocales), kde bylo snad jen jedna možnost zastavení a to ještě u nějakého soukromého statku. Byla to škoda! Panoramata byla opravu kouzelná. Španělsko je taky zelený a ne jen díky vinicím a olivám! Málem jsme dojeli do Algeciras, ale naštěstí se nám to nepovedlo. Ne, že bych se tam nechtěla podívat, ale plán byl jiný, přes San Roque (spíše kolem, ale i s panoramatickými vyhlídkami z vozu) jsem směřovala do Línea de la Concepción. A teď si řeknete, co sem tam dělala, co je to za město a proč zrovna toto. Plán byla ale mnohem víc ďábelský. Proč platit připojištění u vozu i za to, že překročíte hranice jiného státu? Ale ne, na britské území Gibraltar se dá dojít pěkně pěšky z Línea de la Concepción a proto toto místo. Po příjezdu a zaparkování na free parkovišti (docela daleko, než bylo původně plánováno), nemohla jsem přestat nadávat na to, jak moc si Španělé libují v kruhových objezdech! Navíc, když na něj vjedou, blikají, když vyjíždějí, tak ne! Jen po té cestě kolem pobřeží na místo určení jich bylo asi 8 a chudák tetka v navigaci hlásila jen jednu větu „na kruhovém objezdu vyjeďte prvním výjezdem!“.

Skála Top of the Rock se tyčila nad Líneou. Plán cesty byl jasný, hurá na Gibralar. A tam jsem strávila celý den. Původně byl plán vyjet lanovkou, ale bohužel hodně foukalo a lanovka byla mimo provoz, takže hezky po svých! Vůbec tam nebyl žádný kopec! Projít klasickou pasovou kontrolou se nám poštěstí jen na hranicích zemí, které nejsou v Schengenu. Samotný ten proces byl zajímavý, pěšky přes hranice a ještě přes leteckou dráhu. Nicméně jsou tam na turisty připravený a než člověk vyleze na britské území, už mu radí, jak má čím jet a kam, kolik to stojí a jaký jsou možnosti. Musela sem ze své milované španělštiny přepnout do ne moc oblíbené angličtiny a vymyslet plán, kudy kam a jak. Jenže ouha, mobil ztratil signál úplně, žádný internet, žádná mapa! Offline mapy se nějak nestáhly a zábavný výlet mohl začít. Ale musím říct, že jsme viděli asi to nejzajímavější. Centrum bylo pěkné, plné života v kavárnách samý turista, kostelíky kolem taky. A ta příroda na tom kopci hore, kam jsme směřovali, byla jako zelená čepička sedící nad tím vším. Po ulicích jezdily červený doubledeckery, v ulicích byly červené telefonní budky a angličtina se nesla všude. Ale počkat, něco tu bylo přece jen v nepořádku. Jezdí jako my, vpravo! Pak už jen následoval šílený výšlap do Nature Reserve Gibraltar k hradu Moorish Castle, což byla spíš zřícenina a hlavně za opičkama k Apes Den. Výhledy z této rezervace byly krásné, i přes silný vítr a náročný terén to bylo krásných 25 km. Jediná věc, která mě hodně mrzela, tak bylo to, že rezervace je zpoplatněna a ne malou částkou. Já nejsem milovník Druhé světové války, takže jsem si ty expozice mohla odpustit. Naštěstí měli lístek i jen pro turistiku do této rezervace. Díky větru ten den nejela lanovka, ani Windsor Suspension Bridge nebyl otevřen a ani Skywalk. Ani letadla ten den nepřistávala. Vítr byl doopravdy silný. Tudíž mešitu a maják na konci Gibraltaru nebylo jak spatřit. Což mě mrzelo, když už člověk zaplatit vstup do rezervace. Ale i tak výhledy (na přístav, moře, dráhu letiště), které bylo možno spatřit na začátku túry, byly krásné a u opičího království mé srdíčko roztálo úplně. Dokonce ta jedna mi hupsla za krk a chtěla mi vybírat blechy.

Opuštění Gibraltaru pak probíhalo už bez kontroly, jen měli zvláštní cestu pro pěší, pro cyklo, pro auta a autobusy. A člověk se ocitnul v Línee na španělském území.

Penzion jsme měli v centru, ale hned druhý den ráno tam začal závoz surovin do místních obchůdků, restaurací a kaváren. V samotné Línee není toho moc k vidění, hlavní třída, co vede k přechodu na Gibraltar a park s kryty. Další hlavní třída v centru, kde jsou kavárny a restaurace. Taky malý parčík jako taková botanická zahrádka, muzeum (Museo del Istmo), náměstí Plaza Fariñas s lavičkami z kachliček a také ruiny dřevěného mostu Puente de Madera la Línea de la Concepción.

DEN 5. – 6. MIJAS, TORREMOLINOS A CASTILLO DE COLOMARES

Když jsme další den směřovali do Mijas, tak bylo nutno nakrmit náš půjčený vůz. Člověk se toho bojí, aby tam náhodou nenalil něco jiného. Protože nikde nemají označení benzín, jen diesel označený je, benzín con plomo a sin plomo (naštěstí barevné označení stejné jako u nás)! Ta potvora na 4 kolech nakrmena a cesta mohla pokračovat. Ale než jsme do Mijas dojeli, tak se navigace spletla a kousek za Esteponou nás navedla na placenou mýtnou silnici. Bylo to drahé, celé jedno euro za takový malý kousek a žádný zážitek teda. Cesta vedla po pobřeží až do vesničky Mijas v horách. Věřím, že městečko Estepona i Marbela by stály za to navštívit, ale mě lákalo Mijas. Už se vám někdy stalo, že jste viděli jednu jednou fotku na internetu a věděli jste, že tam musíte jet za každou cenu? Přesně takhle začala má cesta do Mijas. Po cestě to byla jedna serpentina za druhou, samá zatáčka, žádný svodidla, jen sráz dolů, taky samá křižovatka a nakonec kolona. Ta se vytvořila, protože se stala nehoda, pohled nehezký, auto a motorka. Ale zase člověk mohl pozorovat, jak si Španělé dokáží pomoci, jak se semknou a táhnou za jeden provaz. Než dorazila sanitka, tak už provoz běžel a kolona se pohla. První parkoviště v Mijas plné a další to bylo už jen tak na blint podle cedule Parking. Nakonec jsem si mohla užít místní parkovací dům, který byl tak úzký, že sem myslela, že se nikam nevejdu. Ač cesta byla z kopce do kopce, tak mě začalo děsit, jak ten velký kopec vyjedeme, až pojedeme zpět, protože hned na vrcholku čekal jejich milovaný kruháč…

Pueblo Mijas je vesnička na pořádném kopci a výhledy jsou na moře, pláže a na pobřeží. Mají tam kostelík ve skále, oválnou býčí arénu (klasicky bývá kruhová), botanickou udržovanou zahradu (Parque La Muralla) a dokonce pro turisty mají i projížďku v Burro taxi, což má být oslí taxi. Osel právě proto, že se do této vesničky vozilo vše na oslu. Našla jsem i uličku, kterou jsem viděla na fotce, která mě přesvědčila zajet právě do Mijas. Bílé domky, hnědo-cihlové střechy, bílé okenice a na fasádě modré květináče!

Po cestě zpět byl nápad zastavit ještě v Castillo de Colomares. Proč zrovna tam? Řekněme, že další nápad podle fotky. Jedná se o pohádkový hrad, není obydlený, ani uzpůsobený k bydlení, byl postaven jako pocta Kryštofu Kolumbovi k výročí objevení Ameriky jen ve 3 lidech z kamene, cihel a cementu. Jenže bylo úterý, i když je všude psáno (google, tripadvisor), že je otevřený každý den, nebylo tomu tak. Další den byla středa a ještě před odletem jsme se sem vrátili a tu krásu spatřili na vlastní voči!

Torremolinos byla poslední destinace našeho putování, poslední ubytování a i když jsme dorazili zklamaný, že Colomares je zavřený, tak posezení na pláži, procházka centrem a pokochání se pár památkami v Torremolinos nám zvedlo náladu. Casa de los Navajos má velmi zvláštní otevírací dobu, je přístupná, dokonce i zdarma, ale musí se vychytat správný čas. Na Benalmádeně (zahrnuje Torremolinos a Torremuelle z našeho putování), tak po cestě jsme narazili na zajímavý rudě červený Bil Bil „hrad“ v maurském stylu.

Po cestě z druhé návštěvy Castillo de Colomares, která už vyšla, byly poslední hodiny do vrácení auta a odletu stráveny na krásné pláži Playa de Torremuelle, kam se dalo dostat přímo z hlavní silnice spletitými uličkami. Moře šplouchalo, sluníčko hřálo, až pálilo, nikde nikdo a klid. Poslední relax od starostí a blázince, do kterého jsme se měli za pár hodin vrátit.

Pak jsme už jen odvezli a předali vůz. Jak si nás nabrali na letišti, tak nás tam odvezli, přímo před odletový terminál a už jsme mohli jen čekat na to letadlo domů. Když přišel čas, nalodili jsme se a po 15 minutách začali přesazovat lidi, protože víc než pár jich nenastoupilo a letadlo se muselo vyvážit. Psalo se 4.3. a panika začínala. Let byl klidný, ale i tak dlouhý. Nakonec jsem se dobrovolně přemístila k okénku v zádi letadla a celou dobu letu jsem sledovala hory pod a pak už jen a jen tmu…

Doufám, že toto nebyla má poslední cesta do krajin španělských!

Otázka na závěr: V jaké části letadla nejraději létáte vy? Jaké je vaše oblíbené místo – ulička, prostředek nebo okýnko?