TOP 10: Nejlepší místa v jižních Čechách, které stojí za to navštívit! 7. DÍL

Jižní Čechy mají své kouzlo. Je to krajina plná zajímavostí, od významných rybníků, povodí, údolí a kopců. Máme tu všechno, od pořádného „jihočeského moře“ po třeboňskou pánev a trochu výše položenou oblast České Kanady. A uprostřed toho všeho na nás čeká město Jindřichův Hradec. Dejte si pozor, máme ještě jeden Hradec, který je úplně někde jinde. Aneb pojďme na další putování po jižních Čechách! Už jsme se postupem času dostali k dalšímu dílu, a to už sedmému!

Kam příště? Nechte se překvapit! Teď ale šup šup nasávat další zajímavosti z této krásné krajiny! Další zastávka ⬇

Jindřichův Hradec

Historie města

Počátky Jindřichova Hradce souvisejí, podle pramenů, s existencí slovanského hradiska, které se nacházelo na ostrohu řeky Nežárky a Hamerského potoka. Kolem 10. století bylo toto místo správním centrem širokého okolí a zároveň důležitým strategickým bodem na jihu přemyslovského státu. Už na konci 12. století dostal jihovýchodní Čechy Vítek z Prčice, který toto území rozdělil mezi své syny, kteří se stali zakladateli významných jihočeských šlechtických rodů: z Landštejna, ze Stráže, z Ústí a nejmocnějších Rožmberků a pánů z Hradce. Všichni tito Vítkovci užívali pak ve svých erbech pětilisté růže různých barev. (O tom jsme si pověděli již v předchozím článku ZDE), pro připomenutí jedná se o událost Dělení růží, která je zachycena na obraze, který nese stejné jméno.

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Hradci pochází z roku 1220, kdy jindřichohradecké panství vlastnil zakladatel rodu pánů z Hradce, Jindřich I., nejstarší syn Vítka z Prčice. Ten na místě dřívějšího hradiště vystavěl gotický hrad. V jeho předhradí z původní řemeslnicko-obchodní osady vzniklo v polovině 13. století město, které nese jméno právě po Jindřichovi (v latinských listinách bylo nazýváno Nova domus, odtud německé Neuhaus, současný název města je poprvé doložen až roku 1410). Erbem pánů z Hradce je zlatá růže v modrém poli, doplněný privilegiem krále Vladislava II. z roku 1483 o dva zlaté královské lvy a iniciálu W s korunkou, je dodnes ve znaku města.

Vrcholu svého rozkvětu dosáhlo město za posledních pánů z Hradce ve 2. polovině 16. století. V té době se gotický ráz města změnil na renesanční. Staví se nové renesanční měšťanské domy na náměstí i v přilehlých ulicích, za severními hradbami se rozrůstá tak zvané Nové město. Měšťané těžili z rušného obchodního a řemeslnického života, zejména výroby a prodeje sukna. Význam města vzrůstal nejen hospodářsky, ale také vysokým postavením, které na královském dvoře zaujímali hradečtí Vítkovci a po nich Vilém Slavata (v letech 1628-1652 nejvyšší kancléř Království českého) v politickém životě státu.

Když se po třicetileté válce roku 1654 pořizoval soupis obyvatelstva a domů, byl mezi českými městy i Jindřichův Hradec se svými 405 domy na druhém místě hned za Prahou. Nedlouho poté však ztratil své významné politické postavení, od konce 17. století přestal být sídelním městem nových majitelů panství – Černínů. Postupně pak klesal i jeho význam hospodářský.

V severovýchodní části historického jádra města se nalézá jedna z nejpozoruhodnějších jindřichohradeckých pamětihodností, komplex kostela sv. Jana Křtitele s přilehlými budovami bývalého minoritského kláštera a později přistavěného špitálu. Gotický kostel, na jehož místě stávala původně románská svatyně, vznikal postupně od začátku 13. století, v následujícím století byla postavena kaple sv. Mikuláše, jež bývá někdy označována za perlu vrcholné gotiky v jižních Čechách, a zahájena stavba kláštera. Původní bohatá gotická fresková výzdoba kostela, řadící se k nejvýznamnějším projevům českého nástěnného malířství poloviny 14. století.

Zajímavostí je, že při ústí Svatojánské ulice na náměstí Míru stojí budova bývalého hotelu U zlaté husy, kde přenocoval Karel Havlíček Borovský při své nedobrovolné cestě do vyhnanství, na níž ho provázel jindřichohradecký rodák, komisař Dedera. Ve vedlejším domě, se v roce 1600 pravděpodobně narodil známý český barokní básník a hudební skladatel Adam Michna z Otradovic.

Centrem historické části Jindřichova Hradce je náměstí Míru s původně gotickou radnicí, která byla několikrát přestavěna (první doklad o opravě kamenné radnice pochází z roku 1493). Na jejím průčelí je umístěn znak města. Radnice nám přichystá ještě jednu podívanou, a to na sousoší Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o nejtypičtější barokní památku, kterou v letech 1764 – 1766 vytvořil sochař Matouš Strachovský.

Starému městu dominuje proboštský kostel Nanebevzetí Panny Marie s věží, jehož nárožím prochází 15. poledník východní délky. Původně gotický kostel byl postaven ve 2. polovině 14. století, o sto let později byl opravován a rozšířen o tzv. Špulířskou kapli se zajímavou krouženou žebrovou klenbou s figurálními svorníky a plastickými ozdobami se zvířecími motivy za samého počátku 16. století. Věž je vysoká 65 m a pochází z 15. století. Svou nynější podobu získala podobně po ničivém požáru města v roce 1801.

Západní část historického jádra vystavěli právě jezuité, kteří sem byli povoláni na konci 16. století. Povolal je Adam II. z Hradce. Z podnětu své manželky Kateřiny z Montfortu pro ně založil kolej. K ní piléhá raně barokní kaple, s renesanční sgrafitovou fasádou, sv. Máří Magdaleny. Pochází z 1. poloviny 17. století. Na jezuitském gymnáziu (patřícímu k nejstarším v Čechách) se začalo vyučovat v roce 1595. Z pedagogů je nejznámější Bohuslav Balbín, proslulý historik, jehož jméno nese přilehlé náměstí.

Přímo naproti muzeu stojí na Balbínově náměstí zajímavá empírová stavba z 20. let minulého století, bývalá Landfrasova tiskárna, z níž více než sto let proudily ke svým čtenářům tisíce svazečků knížek lidového čtení, jarmarečních a pouťových písní, modliteb a modlitebních knih, ale také řada učebnic a vlastivědná literatura, později i regionální noviny. Landfrasova tiskárna, měla své filiálky v Č. Budějovicích a Táboře, byla v 19. století jedním z nejvýznamnějších mimopražských vydavatelství.

Ojedinělou kulturní a historickou památkou Jindřichova Hradce je bezesporu rozsáhlý komplex gotického hradu a renesančního zámku, který vznikal po staletí na skalnatém ostrohu mezi řekou Nežárkou a Hamerským potokem, na němž byl vybudován dnešní rybník Vajgar. Původní raně gotický palác s okrouhlou věží byl za Oldřicha III. z Hradce v 1. polovině 14. století rozšířen, z roku 1338 pocházejí zcela unikátní nástěnné malby zobrazující tehdy oblíbenou legendu o svatém Jiří, patronu rytířů. Po dalším rozšíření hradu v 15. století doznalo ve století následujícím sídlo pánů z Hradce nejrozsáhlejších stavebních úprav. Původní středověký hrad byl rozšířen o honosný renesanční zámek s velkými a malými arkádami a jedinečným rondelem, jenž je vrcholným projevem mistrného italského renesančního stavitelství.

Zámek

První zmínky, které se pojí se zámkem v Jindřichově Hradci, jsou trochu nejednotné. Víme, že hrad byl vybudován na místě staršího slovanského hradiště. Toto je i vědecky ověřeno, protože zbytky jeho opevnění byly objeveny při archeologickém průzkumu v r. 1982. Také víme, že zakladatelem původního hradu byl Jindřich (1205–1237), jeden ze synů Vítka z Prčic. Tudíž založení hradu datujeme v tomto období. Raně gotický hrad dobudoval Vítkův syn Oldřich I. (1254–1282). V tomto období vznikla mohutná válcová věž, která střežila bránu. K věži těsně přiléhal dvoupatrový palác, k němuž vedlo z nádvoří schodiště a pavlač. Portálem v prvním patře se vcházelo do prostřední síně, vpravo od vstupní síně byla kaple s nízkým románským vchodem, zabudovaná do jihovýchodního nároží paláce, v pozdější gotické etapě prodloužená do parkánu. Nad těmito třemi reprezentačními místnostmi byly v druhém poschodí další dělené prostory kryté trámovými stropy.

Oldřich III. (1299–1348) byl vtažen do odboje proti králi Janu Lucemburskému r. 1318, který skončil pro krále nuceným smírem. Oldřich sice potom často pobýval u královského dvora, ale byl zastíněn vlivnějšími příbuznými, Petrem z Rožmberka a Vilémem z Landštejna, kteří byli pohotovější v poskytování úvěru vždy potřebnému králi. Zato se hradecký pán připojil ke králevici Karlovi hned při jeho návratu do Čech. Za Oldřichova života bylo dokončeno vnější opevnění proti městu Hradci s vstupní branou. Pod ochranou mocného rodu se níže položená osada rychle vyvíjela v město. Uvnitř hradu dal Oldřich z Hradce roku 1338 vyzdobit vstupní síň nástěnným cyklem výjevů ze života sv. Jiří, patrona rytířstva, jak jej podávalo v té době oblíbené legendární čtení. V hradeckém sídle byly provedeny kolem r. 1450 některé změny. Starý palác byl rozšířen (směrem do dnešního třetího nádvoří) a zvýšen. Při hradbě na severozápadní straně, naproti válcové věži bylo vybudováno nové stavení (pozdější Zelené pokoje), k pohodlnému bydlení.

Za vlády Jindřicha z Hradce se Hradečtí přidali na stranu uherského krále Matyáše Korvína. Zdá se, že kromě zásadního stanoviska katolického feudála ovlivňoval Jindřichův politický postup také ohled na rodinný majetek (panství telčské) na Moravě. I když se pak r. 1479 upevnila dohoda mezi králi Vladislavem II. a Matyášem, přihlásil se Jindřich k poslušnosti Vladislavovi. R. 1484 byl jmenován hejtmanem Bechyňského kraje, od r. 1485 zastával úřad nejvyššího komorníka a v r. 1502 se stal nejvyšším purkrabím v Praze. Náhlá smrt v r. 1507 dočasně zastavila nástup hradeckého rodu k významnějšímu postavení v českém státě.

Za Jindřicha došlo ke změnám ve vnějším obrazu hradu a v jeho prostorách, které svědčí o jeho smyslu pro účelné a současně umělecké vytváření prostředí. Starý palác dostal nové spojení s protějším obytným křídlem přes vysokou pozdně gotickou arkádu, spočívající na sdružených sloupech v napodobeném románském slohu. Na předhradí (mezi dnešním prvním a druhým nádvořím) vzniklo menší stavení s místností sklenutou do středního pilíře (později zvané kancelář). Jindřichovu smyslu pro reprezentaci odpovídalo zahájení stavby v sousedství hradní kaple směrem k staré hranolové věži s velkým sálem (královský palác) s pozdně gotickou síťovou žebrovou klenbou. V tomto díle pokračoval Jindřichův syn Adam. Adam I. z Hradce (1494–1531) přispěl podstatně k nastolení habsburského kandidáta Ferdinanda I. na český trůn a tím si pojistil setrvání v důležitém úřadu nejvyššího kancléře Království českého.

Jáchymovi z Hradce (1526–1565) byl rychlý postup na úřední dráze zaručen tím, že dospíval ve společnosti synů krále Ferdinanda I. jako jejich páže. Po návratu z cest po Itálii, Francii a Nizozemí byl jmenován r. 1546 hejtmanem Bechyňského kraje. Osvědčil se též jako diplomat při různých poselstvích (do Polska 1552, do Branibor 1561), účastnil se říšských sněmů (v Řezně 1556, v Augšpurku 1558, ve Frankfurtu 1562).

Významnější bylo zahájení výstavby tzv. Nového stavení, mohutného paláce na jižní straně třetího nádvoří, při vnějším průčelí s šestibokou vížkou spočívající na zbytcích starší gotické bašty. Po předčasné Jáchymově smrti byla stavba přerušena a dokončena vložením kleneb až v osmdesátých letech. Jáchymova tragická smrt (utopil se v Dunaji na zpáteční cestě z Vídně koncem r. 1565) zastihla jeho jediného syna Adama II. (1546–1596) ještě nezletilého. Roku 1568 byl s povolením císaře Maximiliána II. zplnoletěn a přijat do dvorské služby jako komorník císařových synů Rudolfa a Arnošta, což mu potom prospělo v jeho úřední kariéře. Začal stejně jako jeho otec funkcí krajského hejtmana Bechyňského kraje, r. 1585 byl jmenován nejvyšším kancléřem Českého království, v r. 1593 povýšen do úřadu nejvyššího purkrabího pražského. V této významné funkci setrval Adam až do své smrti v roce 1596.

Adam II. z Hradce rozvedl s pomocí stavebních poradců otcův nepochybně širší záměr. Dostatek příjmů, které poskytovaly zejména pivovary a rybniční hospodářství na českých (Jindřichův Hradec, Kardašova Řečice, Žirovnice, Hluboká a Protivín) i moravských (Telč) panstvích, umožnil hradeckému vladaři rozsáhlé stavební akce.

K odkazu hradeckého rodu patřila též pověst o Bílé paní. Přinesla ji s sebou do Hradce manželka Jáchyma Oldřicha Marie Maximiliána z Hohenzollernů jako tradici svého rodu. Pověst se v Hradci ujala a zdomácněla. Písemně ji poprvé zaznamenal na jezuitském gymnáziu profesor Bohuslav Balbín.

Jednání o uzákonění náboženské svobody (o Rudolfův majestát) v českých zemích v r. 1609 postavil vědomě do opozice proti většině nekatolických stavů, pak politické události z jara r. 1618 jej tím rozhodněji zatlačily do protivného, habsburského tábora. Vítězná reakce přišla po Bílé hoře (1620) nalezla ve Vilému Slavatovi pohotového pomocníka, který pracoval pro upevnění absolutistické moci panovníkovy a pro programový postup protireformace. Takto si získal trvalou přízeň krále Ferdinanda II. i jeho syna Ferdinanda III. Úprava politických a náboženských poměrů v českých zemích, k níž pomáhal klást základy, dosáhla rozsahu, jaký asi nepředvídal. Zejména od násilného odstranění Albrechta z Valdštejna (1634), kdy se u císařského dvora uplatňoval vliv cizinců na české záležitosti, také Slavata pociťoval chlad vůči všemu českému. V pochybnostech a konfliktech s vlastním svědomím hledal východisko v rozjímání a službě institucím katolické církve.

Po Vilémově smrti (1652) spravoval zděděný majetek pánů z Hradce, Vilémův nejstarší syn Adam Pavel (1604–1657). Od poloviny 17. století Hradec ztrácel svůj někdejší význam jako středisko bohatého života feudální společnosti, politických porad a piklů. Zámek sloužil jen ke krátkému pobytu vrchnosti nebo k občasnému ubytování vzácnějších osobností projíždějících Jindřichovým Hradcem. Po vymření Slavatů po meči přešlo jindřichohradecké panství do držení domácího, starobylého rodu. Sňatkem s Marií Josefou (1669–1708), jednou z dcer Jana Jáchyma Slavaty, získal hradecký zámek bohatý hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic (1659–1710).

Za sedmileté války byla v zámku (1757) vojenská nemocnice. Kromě bytu majitelovy rodiny a tzv. Zlatého sálu v druhém patře Adamova stavení byly tehdy zabrány všechny prostory. O jejich nájem pak projevil zájem vojenský erár, ale Černín odmítl. Požár v r. 1773 zachvátil všechny zámecké budovy na třetím nádvoří. V Adamově stavení bylo zcela zničeno nejvyšší patro se Zlatým sálem s přilehlými pokoji, dále vyhořelo protější křídlo se Španělským sálem a divadlem a také sousední Jindřichův hrad a vedlejší purkrabství v Jáchymově křídle.

Teprve na počátku 20. století romantický zájem vnukl hraběti Evženu Černínovi myšlenku zachránit, co se ještě zachránit dalo. V první etapě (1906–1917) byl především důkladně opraven starý Jindřichův hrad, určený k definitivnímu uložení archívu majitelských rodů a jejich statků, k obývání byla dále opravena střední část druhého patra Adamova stavení, renesanční lunety však již nebyly obnoveny. V l. 1920–1923 bylo nejvyšší patro Velkých arkád opatřeno klenbou a započaly zednické práce v sousedním traktu se Španělským sálem, kde Černín zamýšlel instalovat svou vídeňskou obrazárnu. Zahájení první pozemkové reformy však způsobilo zastavení všech prací a plán na využití zmíněného křídla již nebyl uskutečněn. Černínům patřil zámek až do r. 1945. V 2. polovině 20. století byl zámek mnohostranně využíván. V jeho nejstarší části byl od r. 1914 archív s bohatými písemnými památkami na dřívější držitelské rody a jejich statky a podstatně zvětšený o archívy ze širokého okolí (pracoviště Státního oblastního archívu v Třeboni). V severním křídle Jáchymova stavení byl okresní archív a na prvním nádvoří okresní lidová knihovna.

Zdroje: Historie

A co dál?

Rondel na zámku – Jindřichohradecký zámek zůstal přes nepřízeň osudu v podobě ničivých požárů velmi dobře dochován, a přispěly k tomu i rozsáhlé rekonstrukční práce Černínských majitelů.

V reprezentativním sálu Rondelu se vítali a hostili návštěvníci z mnoha šlechtických dvorů a také mocní evropští vladaři. Nejčastěji působivou atmosféru Rondelu obdivoval při svých zastaveních v Jindřichově Hradci císař Leopold I. a jeho syn císař Josef I. Kromě neobvyklého způsobu muzicírování v Rondelu, tak zvané „skryté hudby“, která do sálu pronikala z tajné podzemní místnosti pod ním, to byla především manýristicky pestrá štuková a malířská výzdoba sálu. Vnitřní prostor je nápadně rozdělen bohatě zdobenou římsou, která obtáčí celý sál ve výši šesti metrů od země.

V kopuli spatřujeme především postavy andělů různých velikostí, které často drží ve svých rukou hudební nástroje. Jsou zde také lidské postavy hudebníků a dále rozmanité polo-postavy a tváře pohledných nebo krásných rysů. Mimoto se v kopuli objevují další mytologické nebo obecně nadpozemské motivy, a vše doplňuje množství zlacených linií, lístků, rozvilin, květů a girland. Zdobné motivy v kopuli jednoznačně připomínají ráj, zatímco motivy na stěnách pod římsou tvoří postavy podivných pitvorných stvoření. Dále vidíme nespočetné množství různě velkých fantaskních obličejů.

Nežárecká brána – dříve též Linecká, pochází ze třetí čtvrtiny 15. století. Středověká brána má dva gotické a jedno renesanční patro. V 19. století byla brána opatřena hodinami. Nachází se nedaleko státního zámku, na Balbínově náměstí.

15. poledník – Nenápadný pruh z dlažebních kostek na první pohled nevěstí nic velkého, přesto je už řádu let jednou z největších jindřichohradeckých atrakcí. Podle legendy si při jeho překročení máte něco přát a přání se vám splní. Malý problém je však v tom, že při přesném měření tento poledník není tam, kde je v dlažbě naznačen, ale skutečně prochází asi o 100m dále, přibližně v místě Nežárecké brány. Komu ale záleží na detailech. Ať už návštěvník překročí 15. poledník v kterémkoliv místě, určitě by si měl něco přát. Neměnná totiž zůstala legenda, podle níž se takové přání do roka a do dne splní.

Rybník Vajgar – Jedním ze symbolů města Jindřichův Hradec je rybník Vajgar. Nachází se uprostřed města a první zmínky o Vajgaru pocházejí z roku 1399. Původně byl rybník nazýván Městský nebo Zámecký, nynější pojmenování z německého „Weiher“ (rybník) získal až koncem 17. století. Dříve býval rybník využíván především jako užitkový. Kamenný most z 18. století pomyslně dělí Vajgar na dvě části: Malý Vajgar, těsně přiléhající k zámku a Velký Vajgar, tvořící nejpodstatnější část celého rybníku.

Perlička na závěr!