Tři státy za tři dny i navzdory počasí

Dalším z mých expres výletů je tady! Není čas ztrácet čas. I tak bych mohla popsat celou přípravu tohoto výletu. V úterý večer kupuju letenku na čtvrtek ráno s odletem z Pardubic. Ano, žádná Praha ani Vídeň. Bude to zajímavé. Cesta do Prahy je pro mě záležitostí na dvě až dvě a půl hodiny, a tak i cesta do Vídně na letiště. Jak na tom jsou Pardubice? Krásné tři hodiny i s parkováním na místním malém letišti. Takže jdeme do toho. Pardubické letiště se zase až tak moc od mojí poslední návštěvy před 7 lety nezměnilo a tak hurá do oblak. Letenky, jak jinak, kupujeme u Ryanairu a z Pardubic směřujeme ranním letem do španělské Girony. Přilétáme se zpožděním a tak akorát na oběd. Rychle pro auto, a dokud sluníčko svítí hurá na cestu.

Co jsem před odletem stihla za jeden den připravit? Kromě zabalení batohu, pojištění, online checkin letu a zamluvení auta v autopůjčovně, vlastně nic dalšího. V google mapách jsem měla označená místa, která mě už dřív zaujala na sociálních sítích. Věděla jsem jediné, že pojedu do Andorry a to v momentě rezervace auta, protože bylo nutno připlatit „crossborder“, překročení hranic.

Překvapilo mě, jak velké letiště v Gironě je. Čekala jsem něco jako letiště v Pardubicích nebo v Budějcích, ale nic takového se 2 terminály to nebylo. Když jsem došla k okýnku autopůjčovny, byla tam jen cedule a stažená roleta. Prvnímu jazyku jsem skoro nerozuměla. „Vítej v Katalánsku!“ mi znělo v hlavě, a taky „bude to ještě zajímavý.“ Otevřela jsem tedy email, kde jsem měla potvrzení z autopůjčovny a přesně si přečetla, kam jít si to auto vyzvednout. (Na letišti po příletu, vhodný čas. Hehe.) Instrukce mě nasměrovaly k zelenému kiosku s názvem Goldcar. Nikde žádný člověk ze zmíněné půjčovny. Kolem postávaly další osoby a byly úplně zmatení. Takže metoda pokus omyl.

Na chytrém stroji dávám vlaječku Španělska a tudíž španělštinu a doufám, že to nebude katalánština. Ve finále to nebylo tak zlý. Zadat jen číslo rezervace, přiložit doklad pro ověření a zadat odpověď na otázku, kterou stroj vybere (př. datum narození). Pak už jen zaplatit povinný depozit a klíčky vypadly. Absolutně mi chyběla informace, kde se auto nachází. Jsou tam celkem 3 parkovací domy a tak hned první osobu, kterou jsem potkala a neměla kufr, jsem se zeptala, kudy kam. Jak jinak, byl to až ten úplně poslední parkovací dům a druhé patro ze tří. Rozhlídla jsem se po parkovišti a začalo hledání, dle klíčků „krémově bílého Fiata Panda“. A nebudete mi věřit, kolik bílejch auta tam zatraceně bylo! Zmáčknout ten klíček dřív, by mi ušetřilo chození, no nic, tak příště. Můj blond moment už je za mnou.

Při „převzetí“ auta si vždycky udělán fotky nebo video, dokumentace je důležitá! Projdu si ho kolem dokola, podívám se, zda to má výbavu a náhradní kolo, člověk nikdy neví… a jak je uklizené. I když auto vždy bookuju s plným krytím a dobrým pojištěním, může se stát cokoliv, a kdo ví, kolik dalších mini pidi poznámek pod čarou ty autopůjčovny mají. Ve Španělsku se zaměřte na sin franquicia a con cobertura total = bez spoluúčasti a s plným krytím. A fajn je i kilometros ilimitados = neomezená vzdálenost. Záleží na autopůjčovně, ne všechny to mají v těch nejlevnějších tarifech. A vždycky si něco najdou, jako tihle. Údajně poškozené zrcátko, kterému nic nebylo. Bylo malé dohadování, ale depozit nakonec vrátili… Kdybych si měla zvolit tuhle půjčovnu znovu, hodně bych přemýšela a hledala jinou alternativu.

Vyrážíme na cestu, den první na španělské půdě

První zastávka nejbližší supermarket a nákup pití a jídla na cestu. Nehnala jsem se hned na dálnici, ale jela po vesnicích, abych měla chvíli na to auto poznat, než s ním vjedu do Pyrenejí. Další zastávka bude po dvou hodinách cesty. Zjišťuju, že ta Andorra je vážně daleko. Na místo určení navigace hlásá necelé 4 hodiny. Pauzy jsou důležité a výhoda auta je, že si člověk zastaví, kde a kdy chce. Chtěla jsem vidět takový zámeček, trochu polorozpadlý, ve vodní nádrži. Na vyhlídku jsem se vyšplhala, ale zeleň byla tak vysoká, že nebylo nic vidět. Tak nevadí, alespoň jsem se prošla a můžu pokračovat dál do městečka La Seu d’Urgell.

Město Seu d´Urgell leží na břehu řeky Serge a v minulosti bývalo sídelním městem biskupství a centrem obchodu. Po ústupu maurské armády se šlechta přestěhovala na jih a od začátku 12. století získali jejich državy biskupové z La Seu. Své jméno získalo město podle katedrály La Seu, která byla vysvěcena v roce 839. V katedrále se dochovala křížová chodba s otevřeným patiem. Návštěvu tohoto impozantního místa určitě nevynechejte. Za 4€ se podíváte do katedrály, kostela, křížové chodby do muzea. Muzeum mě tedy nezaujalo, obsahovalo převážně náboženské relikvie a okenní vitráže s poměrně dlouhým popisem (v katalánštině a ve francouzštině) takže jsem měla smůlu. Ale bylo to k něčemu dobré, neprotahovala jsem návštěvu zbytečně dlouho a po krátké procházce po městě jsem mířila ke klášteru Sant Serni de Tavernoles, který se nachází ještě ve Španělsku.

Dočetla jsem se, že je to nejstarší románský klášter ve španělské části Pyrenejí. Ale je tomu doopravdy tak? Údajně na tomto místě v průběhu 10. a 11. století probíhalo falšování dokumentů a tak vlastně nevíme, kdy tato stavba vznikla. Až do roku 835 nenajdeme odkaz v žádném autentickém spisu, a není možné ověřit starou hypotézu, že slavný biskup Feliu z Urgell, sesazený v roce 799, byl také opatem tohoto kláštera. Nelze potvrdit, že Sant Serni skutečně mělo kontinuitu mezi vizigótským a karolínským obdobím. Pod patronací hrabat z Urgell zažil klášter Sant Serni svá nejlepší léta, která vedla ke stavbě nové klášterní budovy v románském stylu.

Nevěřte mapám, koukejte na ukazatele, jinak tam nedojedete. Zaparkovat jsem musela asi kilometr od místa a ještě v zákazu, nebylo kde… a projít to takovou malou vesničkou. Mapa by vás dovedla až přímo před klášter, ale ty úzký uličky bych nerada couvala zpět. Když jsem dorazila, klášter byl uzavřený, ale i tak jsem se pokochala zvenčí.

Ze starého kláštera Sant Serni de Tavèrnoles zůstala stát pouze apsida a transept kostela, který byl postaven v polovině 11. století v románském stylu, který byl na konci 20. století restaurován a zpřístupněn. Stavba má kuriózní půdorys baziliky se třemi hlavními loděmi, transeptem zakončeným dvěma apsidioly na jeho koncích a velkou třílaločnou centrální apsidou. I přes svůj nejistý původ je jedním z nejvýznamnějších románských klášterů v Katalánsku.

Hlavní město Andorry, Andorra la Vella, je se svými 1050 metry nad mořem vůbec nejvýše položeným evropským hlavním městem. Město je spíše moderní než historické. Například moderní mosty Pont de París a Pont de Madrid. Moderní umění je zastoupeno v podobě roztékajících se hodin La Noblesse du Temps (Vznešenost času) od katalánského umělce Salvadora Dalího. V centru se nachází velká nákupní třída, skoro taková Pařížská, třída Avinguda de Meritxell.

Vesnička Pal se nachází v nadmořské výšce 1551 m. Zde stoupáme výše a přibližujeme se lyžařským střediskům a horským průsmykům, jedním z nich je i Coll de Cabús jen pár kilometrů od Palu. Cesta nahoru je klikatá, ale ta panoramata nezapomenutelná, škoda, že se člověk nemůže jen kochat, ale musí i řídit. Po cestě se dá zastavit na mnoho odpočívadlech a užít si pohledy na vysoké vrcholky pyrenejského pohoří. Přes den bylo příjemné počasí, k večeru už v těchto kopcích byla teplota kolem 5 stupňů.

Pokud Pal jen tak neprofrčíte a rozhodnete si zde udělat pauzu, tak pak tu na vás čeká vesnický kostel z 11. století v románském slohu, který je zasvěcen sv. Klimentovi. Má obdélníkovou zvonici se zdobenými sloupkovými okny.

Další lyžařská centra se nacházejí u měst La Massana a Ordino nebo jen pár kilometrů od nich. Když není ještě sníh, tak v Ordinu historické centrum projdete za 20 minut. Kromě hlavní pěší ulice a zajímavých staveb tu nalezneme i kostel Sv. Kornelia a Cypriána.

A teď ta zábavná část, když jsem byla na horském průsmyku, zrovna hnali ovce z kopců dolů, uvízla jsem v ovčí zácpě a zůstala tam stát asi 45 minut, než jsem mohla odjet. Nebyl čas jet do Ordina, jak jsem původně plánovala a tak jsem si řekla, že ho nechám na druhý den a budu hledat nějaké ubytování blíže. Za velké peníze jsem se připojila k internetu a na bookingu vyhledala levné ubytování v La Massaně. Sdílený pokoj v ubytovně. Po caminu jsem už v tomto zocelená, takže jedna noc takhle a pak se uvidí. Hlavně ať je tam teplo, klid a sprcha. Auto jsem zanechala na placeném parkovišti kousek od ubytování a za deště se vydala zjistit, co jsem si to vlastně zamluvila. I kdyby se mi to nelíbilo, tak smůla, rezervace byla nevratná a už uhrazena. Nicméně, byla jsem překvapena. V pokoji jsem byla úplně sama, bylo to nové, čisté a bylo tam teplo. Parkování mě vyšlo na 15€ na noc a pokoj za 25€. Když jsem viděla ty ostatní ceny, trochu jsem se děsila, zda nebudu ve finále spát v autě. Ale na to jsem nebyla vůbec vybavena.

Ubytování jsem neměla dopředu připravené a upřímně, cítila jsem se líp, nebyla jsem ve stresu, kam všude musím stihnout dojet, abych se ubytovala, co vynechat, kdyby plán nevyšel atd… Mimo sezonu si tohle člověk může dovolit, v sezoně bych to neriskovala nebo ve větších městech. Když jsem šla Camino, tak jsem si ubytování rezervovala maximálně den dopředu nebo při obědě, na cestě v lese kdy mě napadlo se na to podívat. Někdy jsem dorazila a prostě se zeptala, zda mají místo.

Andorra a internet. Tak to byla sakra zrada! Člověk žije v nějaké bublině a zrovna v té mé bylo, že Andorra spadá do EU, žádné další zjišťování. Přejela jsem hranice, nikdo nic nekontroloval, nikdo mě nezastavil a nikdo nic nechtěl. Po chvíli mi vypadla data a nic se nedělo, navigace stále běžela a tak jsem jela na předem zadané místo v hlavním městě Andorry. Když jsem zaparkovala, zjistila jsem, že jsem připojena k internetu a vše funguje jak má. Poslala pár zpráv a koukla na mapy, kudy kam a co kde je. Pak pípla SMS, kde stálo, že jsem mimo EU a bude mi za data účtovaná sazba podle vyčerpaného objemu. A sakra! Andorra není v EU? Tenhle omyl mě stál 300 korun. Nedá se nic dělat, internet jsem potřebovala a tak jsem si vždy našla, co bylo nutné a zase se odpojila. Pokud sem pojedete, pozor na to!

Den druhý, území andorské, francouzské a španělské

Ráno se budím, jak na okno a střechu dopadají kapky deště. Nebyla to žádná malá přeháňka, ale doslova průtrž mračen. V předpovědi počasí to nevypadalo o nic lépe. Dnešní turistika asi nebude úplně nejlepší nápad. Ale mám čas a tak se tam dojedu podívat, zda se to třeba trochu nevybere. No a nevybralo, naopak k dešti se přidala mlha a turistiku u vrcholu v 2702m a přilehlých jezer jsem musela odpískat. Vodní nádrže Estanys de Tristaina a Estany del Mig jsem vynechala. Ani lanovka k nim nejela a to samé na vrchol Punta de Peiraguis a vyhlídku Mirador Solar de Tristaina. K tomuto horskému masívu vede lanovka. Na vrcholu mají být turistické stezky, které nabízí krásné výhledy. Tak třeba příště s dopředu objednaným slunečným počasím.

Po cestě z kopců jsem se ještě zastavila u Cabanas del Castellar. Vydatný déšť stále pokračoval i v nižších oblastech a tak i plánovaná procházka po Ruta del Ferro se nedala uskutečnit. Bude na čase vyhledat indoor aktivity nebo uskutečnit rychlé procházky po městečkách. Jednou z prvních zastávek na pár minut byla pauza u kostelíku Iglesia de San Martín de la Cortinada. Jedná se o románský kostel z 11. až 12. století, který byl obnoven ve století 17. Kostel je pro běžné návštěvníky uzavřen. Přístupný by měl být o víkendu a pouze se speciálními prohlídkovými skupinami. Uvnitř by se měly nacházet zachovalé fresky.

Mimo sezónu do Andorry bez auta je docela dobrý risk. Potkala jsem tam dvě holčiny, které přečkaly noc v horách v nouzovém nocovišti a neměly se jak dostat zpět do Ordina. Odlehlé oblasti už v září nejsou obsluhovány busem a v dešti by musely ujít dobrých 15km. Taková radost na obou stranách, když po pár minutách v angličtině zjistíme, že jsme všichni z Čech.

V Ordinu jsme se rozloučily a vyrazila jsem na procházku městem. Je to malé a nezabralo mi to moc času. Do hodiny jsem odjížděla z parkoviště. Motivace parkování zdarma je velká! V Ordinu jsem si prošla hlavní ulici, zašla do bočních uliček a zastavila se i u kostela Església de Sant Corneli i Sant Cebriá. Nakoukla do zahrad Jardins Casaa Rossell a na kapličku Capella de la Casa Rossell, která byla poblíž zahrad. V plánu jsem měla i muzeum miniatur, které se nachází v Ordinu, ale raději jsem ho vyměnila za automobilové muzeum v Encampu.

Další zastávka dne město Encamp, návštěva automobilového muzea Museu Nacional de l’Automòbil. Přestože je Andorra malou zemí, má dlouhou motoristickou tradici. Automobilové muzeum má jednu z nejvýznamnějších sbírek v Evropě Ukazuje vývoj vozidel v průběhu historie, od parního stroje Pinette v roce 1885 až po 70. léta 20. století. V tomto automobilovém muzeu je k vidění více než osmdesát aut, šedesát motorek a více než stovka jízdních kol. Expozice je opravdu rozsáhlá. Prohlídka je volná, bez průvodce. Všechny informace k vystavovaným modelům se dozvíte z audioprůvodce, kterého mají v mnoha jazycích. Návštěva zabere tak 45-60 minut a je opravdu na co koukat. Vstupné 5€, placené parkování přes ulici naproti muzeu.

O pět kilometrů dále vyjíždíme další prudké serpentiny do vesnice Meritxell a to hlavně kvůli románskému kostelu Esglèsia romànica Santa Maria de Meritxell. Když se řekne románský kostel, představím si takový kostelík, jaký jsem viděla na začátku své cesty. Tato stavba mě doslova odrovnala. Kdo mě zná, ví, že modernímu umění a stavebnímu slohu neholduji. Proč zrovna tato zastávka?

Panna Maria Meritxellská je patronkou Andorry. Původně šlo o sošku Panny Marie s dítětem ze 12. století, byla však zničena při požáru v roce 1972 a nahrazena moderní replikou. Stejný požár zničil i původní románskou kapli, v níž byla soška umístěna. Moderní podoba kaple, v níž je dnes uložena replika sošky, je dílem architekta Ricarda Bofilla a pochází z roku 1976. Podle legendy našli vesničané, kteří šli z Meritxellu na mši do blízké vsi Canillo ve 12. století (přesný rok není znám, datum je podle legendy 6. ledna), kvetoucí keř divokých růží, u jehož kořenů byla nalezena soška. Soška byla umístěna v canillském kostele, ale následujícího dne se znovu objevila pod růžovým keřem; totéž se stalo, když byla přemístěna do kostela v Encampu, proto byla na místě postavena kaple.

Canillo a jeho okolí nabízí ve svazích mnoho vyhlídek na přilehlé kopce, ale k tomu musí být vhodné počasí. Od rána se počasí neumoudřilo a už pršelo i v nižších polohách. Kopce zahalila mlha a byla tak rychlá, že během 10 min cesty serpentinami na vyhlídku Mirador del Roc del Quer bylo kolem mě jen mlíko. Když jsem tyto dobrodružné serpentiny sjížděla dolů, strašně to klouzalo. Nedokážu si představit, jak dobrodružná cesta to musí být se sněhem. Z vyhlídky nic nebylo a tak nezbývalo než opustit Andorru.

Ještě předtím, byla rychlá zastávka u dalšího románského kostela z 11. století, Església de Sant Joan de Caselles. Tady se nejednalo o žádné moderní umění, ale o historickou stavbu. Kostel byl bohužel zavřený, ale netoužila jsem o ničem než sednout do vyhřátého auta a jet vstříc francouzským hranicím a kopcům, které mě na této cestě čekaly. Andorra daňový ráj, tak tu ještě vezmeme benzín. První benzínka se mi nelíbila, vůbec jsem tento řetězec neznala a raději jsem vsadila na takovou, kterou jsem už ve Španělsku viděla. Bylo to tam takové opuštěné, nikde nikdo. Rozumný člověk byl v tomhle počasí zalezlý doma. V Portugalsku platí pravidlo, nejdřív platíš, pak tankuješ, ve Španělsku, záleží kde a v Andoře je svět ještě normální, nejdřív tankuješ a pak platíš.

S plnou nádrží se teď vydáme na cestu dlouhou skoro 3 hodiny napříč francouzskou částí Pyrenejí až k pobřeží. Déšť nepolevoval, ani když jsem se blížila k tunelu, který mě dovede do Francie. Túnel d’Envalira, zázrak nebo totální fiasko za skoro 8 €? No nic, už tam jsem, zaplatím to. Byla jsem ušetřena jen pár prudkých zatáček, vše má svou cenu. Další serpentiny jsem sjížděla už na francouzském území. Řídím ráda, řídím už dlouho, ale tohle mi dalo vážně zabrat. Kdyby alespoň nebyla mlha nebo se uklidnil přívalový déšť.

Rychlá zastávka u francouzské zříceniny zámečku Château de Carol. Nazvěme to technickou přestávkou, aby mi odlehly zalehlé uši a nemotala se mi hlava, jak jsem rychle klesla do nížin. Bodla by káva, ale nebylo v tento moment kde. Třeba se mi poštěstí ve Španělsku.

Teď si říkáte, jak ve Španělsku, vždyť je teprve ve Francii v Pyrenejích. Uděláme si malý exkurz. Asi po hodině a půl děsivé jízdy za nepříznivého počasí vjíždím do Španělska do města Llívia. Obec je zcela obklopena územím francouzského departementu Pyrénées-Orientales. Exklávou se stala roku 1659, kdy byl uzavřen Pyrenejský mír; Španělsko tehdy mělo podle smlouvy přenechat Francii „všechny vesnice severně od Pyrenejí“. Llívia ovšem měla městská práva, což Španělům dovolilo tvrdit, že se na ni ustanovení nevztahuje, a tato výhrada byla Francií respektována. Llívia náleží ke katalánské provincii Girona, od jejíhož sídla leží 153 km severozápadně. Území má rozlohu 12,83 km² a leží v pyrenejském údolí v nadmořské výšce přes 1200 m n. m.  A co je tu k vidění? Kromě zříceniny hradu na kopci a kostela svaté Marii Agnes – Santa Maria dels Àngels de Llívia ještě místní muzeum Museo Municipal de Llívia.

Dále směřujeme opět do Francie do města Perpignan a blížíme se nasát trochu toho teplého a přímořského klima. Nalezneme zde řady historických budov, převážně v gotickém slohu. Město je centrem obchodu s vínem a zemědělskými produkty.

První zmínka o stálém sídle na tomto území pochází z roku 927. Neslo název Villa Perpiniarum. Brzy se stal Perpignan hlavním městem hrabat z Roussillonu. Roku 1172 hrabě Girard II. uzavřel vleklou válku se sousedním hrabstvím ampuriaským. Poté odkázal oslabený Roussillon do rukou Alfonse I., jelikož zemřel bez potomků. Francouzské právo na feudální panství nad Roussillonem bylo zrušeno Ludvíkem IX. v Corbeilské smlouvě. Když Jakub I. Dobyvatel založil roku 1276 království mallorské, stal se Perpignan hlavním městem vnitrozemských území nového státu. Následující desetiletí jsou považována za dobu rozkvětu. Francouzský král Filip III. zemřel roku 1285, právě když se vracel z neúspěšně křížové výpravy proti aragonské koruně. Roku 1324 započala stavba katedrály svatého Jana Křtitele. Perpignan dosáhl největšího rozkvětu za králů Mallorky a Aragonie, tedy ve 13. a 14. století. Tito panovníci ovládali rozlehlé území v severním Španělsku a jižní Francii. V roce 1344 Petr IV. připojil Mallorské království znovu k Aragonii a Perpignan znovu přejalo barcelonské hrabství. Roku 1463 na město zaútočil a posléze ho pokořil francouzský král Ludvík XI. Roku 1493 se město vrátilo znovu pod aragonskou korunu, francouzský král Karel VIII. si tímto darem Ferdinandovi II. Aragonskému chtěl ponechat volné ruce, aby mohl podniknout svou invazi do Itálie. Perpignan byl znovu oblehnut a zabrán Francouzi během třicetileté války v září 1642 byl Perpignan uznán, Pyrenejským mírem vyhlášeným v roce 1659, jako součást Francouzského království.

Město se zajímavou historií, ale co tu uvidíme? Jako pořádně nepřipravený turista, jsem se vydala hledat jako první informační centrum, kde by mohli mít nějakou mapu, pro lepší orientaci. Google je fajn, ale není tam všechno. Infocentrum se nachází v centru města a k velkému překvapení sídlí v Loge de Mer. Budova byla vystavěna v 1397 pro námořní burzu. Pouze část budovy je v gotickém slohu, ta druhá je renesanční přestavba z roku 1540. V tento rok přibyly přepychově zdobené dřevěné stropy a okenní rámy. Celkově jsem byla překvapena, jak dobře je to tam značený.

Zajímavou stavbu radnice Mairie de Perpignan neboli Hotel de Perpingnan, která se nachází v samém centru města, nalezneme na ulici Rue de la Roge. Hned vedle naši pozornost upoutá další budova a to Palais de la Députation. Považuji toto místo jako dobrý výchozí bod pro průzkum města.

Mé další kroky vedly k zajímavé stavbě Le Castillet Casa Pairal. K cihlové, podivně vlnité stavbě, která připomíná na pohled jako pozůstatek věže a opevnění. Jedná se o bývalou hlavní bránu a opevnění města Perpignan a stala se jeho charakteristickým znakem. Hlavní část budovy, Castillet, je postaven z cihel a mramoru Baixas a pochází z aragonského období. Tato část byla postavena kolem roku 1368 a přeměněna za Ludvíka XI., který přidal terasu a cihlovou věžičku korunovanou kupolí. Porte Notre-Dame, byla postavena ve stejnou dobu. V 17. a 18. století byla budova přeměněna na vězení. V současné době zde sídlí Casa Pairal muzeum místní historie a etnografie. Vrchol památníku je přístupný po 142 schodech, a za 2€, ale poslední výstup v den byl v 17:00, což už bylo bohužel pozdě a těsně před pátou odpolední mi nechtěli prodat vstupenku. Nevadí, stavba je to doopravdy nevšední i zvenčí.

Katedrála sv. Jana, Basilique-Cathédrale Saint-Jean-Baptiste, je další bod, který nám mapa z infocentra doporučuje. Katedrála se začala stavět roku 1324 a dokončena byla o 200 let později. Je vybudována z říčních oblázků prokládaných vrstvami červených cihel. Hlavní loď zdobí pozlacené oltáře a dřevěné sochy. Ke katedrále přiléhá Campo Santo, hřbitov obehnaný křížovou chodbou. Křížová chodba byla uzavřena z důvodu konání nějaké akce, nebylo možné ani nahlédnout z ulice. Vstupné do baziliky je zdarma.

Opodál narazíme na dům Casa Xanxo. Jedná se o kompletně zrekonstruovanou gotickou rezidenci, která byla postavena v roce 1508 Bernatem Xanxo. Byl to bohatý obchodník s látkami. Dům plnil funkci skladiště s klenutým sklepem, který umožňoval skladování zboží a v prvním patře měl přijímací místnosti. Casa Xanxo byla do roku 1942 předmětem četných přestaveb. Podél fasády stále zůstává záhadný vlys zobrazující groteskní postavy a zvířata.

Palác králů z Mallorky, Palais des Rois de Majorque pochází ze 13. století. Nachází se v jižní části města. Tento palác byl vystaven Jakubem II., který chtěl mít rezidenci v kontinentálním hlavním městě svého království. Stavba hradu byla zahájena před rokem 1274 v pozdně gotickém slohu a dokončen po roce 1300 v gotickém slohu. Hradby z červených cihel pocházejí až z 15. století. Samotný palác je postaven kolem centrálního arkádového nádvoří. Dvě přilehlé propojené královské kaple představují vrchol jihofrancouzské gotiky – lomené oblouky, fresky a dekorativní kachle nesoucí zřetelný maurský vliv. Portál horní Královy kaple z růžového mramoru je typickou ukázkou roussillonského románského slohu.

Další místa k vidění náměstí republiky Place de la République a objekt kulturního dědictví hotel L’Hôtel Pams.

Ještě ve Francii koukám na booking, zda je volné nějaké ubytování v okolí hranic nebo kousek za nimi. Nikde nic, co by mě zaujalo cenově. Volím tedy okraj města Figueres. Do centra podle mapy 600 metrů. Vybírám nejlevnější možnost s povinností zaplatit nevratnou zálohu a doufám, že se tam do 19:00 stihnu dostavit. Čeká mě skoro hodinová cesta, překročení hranic a hlavně dlouhá kolona za městem. No super. Píšu rychle vzkaz, že dorazím kolem 19:30-20:00. Odpověď jsem na zprávu nedostala, ale booking poslal, že doba příjezdu byla změněna a schválena. Velká radost. Když přijíždím k zadané adrese, nevidím nikde žádné místo na stání. Tak to bude boj. Zabočuji hned do první ulice a přemýšlím, kam to postavím. Místo bych našla, není to tak dalo, asi 4 bloky, ale vrátit se nemůžu, je to jednosměrka. Nakonec jsem si udělala nechtěnou okružní jízdu, abych se otočila, a hledám místo na parkování podruhé. Placené garáže nepřipadají v úvahu a nakonec se mi podaří zastavit v ulici „za rohem“ a doslova se nalepit na toho přede mnou, který má před sebou ještě půl metru. Malé auta mají jistou výhodu, vejdou se všude. Tak stojím, hurá, naštěstí v bílé bezplatné zóně, hned za dalším autem a prdel mi nekouká do silnice, ale jsem vedle kontejnerů. Sice za ubytování platím 60€ (někdy se vyplatí plánovat dopředu), ale parkování na tuto noc a půlku dalšího dne zdarma. Nějak se to prostě vyvážit musí. Jsem už v Katalánsku, tady to levnější nebude.

Den třetí, Španělsko

Ráno se vydávám na obhlídku vozu, zda tam zůstal a je v pořádku. Nevím, jak se dlouho ve městě zdržím, tak nechávám věci v kufru, ačkoliv velmi nerada, protože se v této oblasti velmi krade. Checkout je v 10 hodin a já si večer předtím zamluvila vstupenku na 9:30 do muzea Dalího. Povedlo se mi koupit poslední vstupenku na dopoledne a hlavně je to i hodina, kdy se muzeum otevírá, tak tam nebude moc lidí a třeba se mi podaří si to užít bez davu… Být ve Figueres a nenavštívit Museo Dalí by byl hřích, a tak 17€ odchází z karty a v emailu nacházím vstupenku. Ráno jsem byla už kolem 7:30 na cestě do centra. A to s jediným cílem, dát si někde snídani (klasické combo kávu a pomerančový džus a něco k tomu) a projít si probouzející město. Za hodinu a půl jsem stihla obejít všechny místa, která jsem chtěla vidět, navštívit místní trh (co v plánu nebylo) a posnídat. Pak jsem už nakoukla do otevřeného kostela, Església de Sant Pere, vedle muzea a čekala společně s dalšími turisty na otevření. Nevypadalo to, že bude nával, bylo nás tam pár, netušila jsem, kolik lístků prodávají na půlhodinové sloty. Najednou se zpoza rohu vynořil dav. Super, prohlídku absolvuju se školou. Poté, co je začala učitelka organizovat, bylo jasné, že s českou školou! Tak daleko od Čech a já potkám další Čechy!

Současný název města pochází ze slova Ficaris, z doby Vizigótů. Město Figueres je rodištěm umělce Salvadora Dalího, jemuž je věnována expozice zdejšího muzea. Jde o jednu z největších a nejpestřejších sbírek děl tohoto extravagantního umělce. Ve Figueres se také narodil Narcís Monturiol, vynálezce první úspěšné strojem poháněné ponorky.

Věž Galatea, Torre Galatea, je součástí starého opevnění a v dnešní době je integrovaná do Dalího muzea, Teatre-Museu Dalí. V průběhu 19. století byl Figueres vyhlášen městem a stalo se centrem republikánských a federalistických idejí. Během španělské občanské války bylo město loajální k vládě druhé republiky. Bylo těžce bombardováno pučistickou armádou, zejména na konci katalánského tažení. V 50. letech se začala projevovat obnova města. Dalího muzeum bylo postaveno jako divadlo, v 19. století a zrestaurováno v roce 1966 s kovovou mřížkovou kupolí a originálními ornamenty a surrealistickou výzdobou v režii samotného Salvadora Dalí. K divadlu je připojena okázale zdobená a malovaná neoklasicistní budova zvaná Torre Galatea, kde Dalí žil svá poslední léta a která byla po jeho smrti upravena tak, aby rozšířila muzeum. Byla slavnostně otevřena v roce 1974 a Dalí byl na výslovné přání v roce 1989 pohřben pod její kupolí.

Hlavní třída je označena La Rambla, jako ta v Barceloně. Kromě pomníku věnovanému Narcisu Monturiolovi, Estatua a Narcís Monturiol, zde uvidíte i historický dům Casa Casals anebo rodný dům Salvadora Dalího, Casa natal d’en Salvador Dalí. Na trh jsem zavítala na Plaça del Mercat de Figueres, koná se vždy v sobotu ráno. A pokud se budete chtít ještě trošku projít, tak doporučuji na náměstí Plaça Josep Pla kouknout na budovu divadla Teatre Municipal El Jardí.

Kromě muzea stojí za vidění i hrad Sant Ferran, postavený v roce 1743 za vlády Ferdinanda VI. S pětiúhelníkovým půdorysem dosahuje jeho obvod 5,6 km a je největší památkou v Katalánsku. Uvnitř nalezneme farní kostel San Pedro, gotický styl s jednou lodí a kaplemi. Kněžiště a zvonice jsou novogotické přístavby.

Na pevnost Sant Ferran jsem se dojela podívat ještě dopoledne a byla jsem překvapena, jak rozsáhlá stavba to je. Ve vstupní bráně zaplatíte lístek za 5€ a dostanete mapku. Ve vedru je doporučeno (spíš povinné) mít s sebou alespoň litr tekutin. Toto nařízení jsem viděla poprvé. Prohlídku pevnosti jsem započala sama, potkala jsem tam pak na hradbách francouzský pár a společně jsme pak hledali, kudy cesta pokračuje. Ke konci to bylo velmi špatně značeno. Pokud nemáte zájem o návštěvu, je možné si pevnost obejít. Výhledy z hradeb byla na okolní krajinu úžasné, věřím, že i procházka kolem hradeb může být zážitkem.

Další zastávka Besalú. Město se strategickou pozicí na cestě z vnitrozemí k moři ocenili už Římané, kteří tu založili centrum své provincie. Po nich se zde usadili Vizigóti. Dnešní podobu začalo Besalú získávat až v 10. století. V roce 977 byl na tomto místě nad řekou Fluviá založen benediktinský klášter. Většina jeho budov vznikla během 11. století, stejně jako i románský kostel Sant Pere. Ten lze spatřit na stejnojmenném náměstí, které vzniklo roku 1835. Strohé průčelí kostela zdobí okna s figurálními motivy a uvnitř lze obdivovat široký trojlodní prostor s velkou centrální apsidou. Ze stejné doby pochází i románský kostel Sant Vicenç, v jehož architektuře se však už promítají i prvky nastupující gotiky. Centrum Besalú tvoří kromě sakrálních staveb především úzké středověké uličky, obklopené světskými budovami, k nimž patří například palác Casa Comella. Za pozornost stojí i ulička Carres Comte Tallaferro, v níž se pod románským podloubím koná už od 10. století trh.

Nejznámějším symbolem Besalú je zakřivený most zvaný Pont Vell – Starý most. Jeho sedm nestejně dlouhých oblouků překračuje řeku v délce 105 metrů. Na straně u města je tento most z 12. století ukončen branou a útočníkům stála v cestě i jednoduchá věž v jeho středu.

Pokud budete mít možnost naplánovat si cestu do Besalú, tak mimo víkend. Město doslova praskalo ve švech, tedy historická část města za hradbami ano. Okolní procházka po vyhlídkách byla úplně bez lidí. Při příjezdu jsem viděla auta doslova všude podél cesty v obou směrech. Nakonec se mi podařilo zaparkovat u hřbitova. Odsud to bylo jen pár schodů k pozůstatkům středověkých a římských domů a na vyhlídky na Starý most.

Rychlá zastávka v Banyoles, i tak bych mohla nazvat příjezd do tohoto města v době odpolední siesty. Všechno bylo zavřeno až na pár restaurací na hlavním náměstí. Procházka městem byla tak trochu zklamání. Došla jsem se podívat na zavřený klášter Monestir de Sant Esteve a kostel Santa Maria dels Turers. Muzeum Museo Darder bylo uzavřeno z důvodu rekonstrukce okolních ulic a to poslední, co by tu stálo za vidění – na jezeře Estany de Banyoles zámeček Pesquera de Mata byl v rekonstrukci. Tak tady to na celé čáře nevyšlo… Nevadí, směřujeme do poslední zastávky dne a to do Girony.

Girona se může pochlubit dlouhou a bohatou historií, během níž její podobu ovlivnily mnohé kultury. Na soutoku řek Onyar a Ter založili první pevnost, zvanou Gerunda, již Římané. Z jejich času se dochovaly neporušené valy a hradby, které jsou dnes propojené tzv. archeologickou stezkou, vedoucí kolem centra města. Většina dnešních domů však pochází z 19. století. Vysoké pastelově zbarvené budovy tehdy nahradily domy, které byly zničeny roku 1809 během sedm měsíců trvajícího obléhání města francouzskými vojsky.

Ze starších staveb stojí za pozornost katedrála Catedral de Santa Maria s barokním průčelím, jejíž interiér skrývá gotickou klenbu. Ta překlenuje chrámovou loď a díky svým 23 metrům je nejdelší v celém křesťanském světě. Návštěvníci zde mohou obdivovat i mramorový trůn, zvaný Křeslo Karla Velikého, či nádhernou tapisérii, zobrazující stvoření světa, která je datována do 11. až 12. století. Nenechte se odradit dlouhým schodištěm. Basílica de Sant Feliu je románsko-gotický klášter svatého Felixe s kaplí svatého Narcise z roku 1792. Vidět tu lze i náhrobky svatých, kteří jsou patrony Girony. Do těchto dvou objektů je možno zakoupit kombinovanou vstupenku za 7,5€, kdy v ceně je i audioprůvodce. Pokud mám hodnotit, která stavba mě zaujala více, byla by to asi katedrála a to díky své mohutnosti a otevřené zahradě.

K dalším významným svatostánkům patří i Kostel a klášter svatého Petra z roku 1130 s dvojitými sloupy a úchvatnými hlavicemi s figurální výzdobou, v němž v současné době Archeologické muzeum – Girona Museu d’Arqueologia de Catalunya. Tato stavba přitáhne hlavně pozornost fanoušků seriálu Hra o trůny. Dokonce se v Gironě pořádají tour po památkách tohoto seriálu.

Unikát představují Banys Arabs, tedy arabské lázně, ze 12. století, ozdobené osmibokou lucernou. I přes svůj název byly postaveny až 300 let po odchodu Maurů. Jsou velmi populární a návštěvnost je veliká. Vstupné jsou 3€ a určitě to bude místo, které rádi navštívíte za slunečného dne. Byl tam příjemný chládek.

V centru města se nachází i zrestaurovaná bývalá židovská čtvrť El Call. V ní lze navštívit Centre Bonastruc ça Porta, které mapuje historii gironských Židů, kteří byli v 15. století z města po šesti stoletích vyhnaní do ghetta.

Pohled jako z pohlednice? Domy, které hrají všemi barvami? Tak to je třeba dojít na most Pont de les Peixateries Velles. Tímto místem jsem zakončila prohlídku města, dala si ještě v jedné uličce zmrzlinu, nakoupila nějaké suvenýry a před svým odjezdem jsem poseděla u řeky Onyar. Nakonec jsem se kolem sedmé večer vydala do Mercadony. Ne lovit chlapce s otočeným ananasem v košíku, ale nakoupit si něco na snídani a taky dobroty domů. Bez španělských sýrů, jamonu a tortilla de patatas bych nemohla opustit Španělsko. A bez vína taky ne. Bohužel cestovat jen s batohem tuto možnost vylučuje.

Kolem deváté večer jsem dotankovala benzín na jediné benzínce u letiště a po západu slunce se vydala najít místo, kde mám auto vrátit. Všechno proběhlo tak jak mělo. Správnou garáž jsem našla, místo tam taky bylo, klíčky se vracely do speciální schránky a autíčku jsem zamávala. Před desátou jsem si už hledala místo v letištní hale, kde budu nocovat a která zásuvka bude funkční, než mi telefon pojde na nedostatek baterky. Nakonec jsem pohodlnou židli vyměnila za podlahu u jedné z mála funkčních zásuvek a spánek za konverzaci s paní, co seděla hned vedle druhé zásuvky. Nenaspala jsem doslova ani minutu, ale dostala mnoho tipů, kam se v Kolumbii ještě podívat. Noc mi utekla velmi rychle a ve 4:30 ráno jsem se už řadila do fronty na kontrolu. Duty free na letišti neposkytly mnoho možností, co nakoupit, alespoň jsem neutratila. V automatu jsem si koupila vodu na cestu a v kavárně, co právě v 5 ráno otevírala, jsem si dopřála černý kafe a tortillu de patatas v housce. Nasnídala jsem se v klidu, protože ještě než otevřeli přepážku, už lidi stáli frontu. V letadle jsem udělala radost páru, který jsem pustila sednout k sobě. Letěla jsem poprvé Maxem 8, dodám asi jediné, dobře jsem si schrupla (běžně v letadle toho moc nenaspím) a před přistáním bylo i druhé kafe dne. Domů mě čekala tříhodinová cesta, protože jsem si tu dálniční známku stále nezakoupila. Ale co, ranní cesta byla klidná, krásný podzim a žluté listy doplňovalo příjemné sluníčko nad obzorem.