Ach Itálie, krásná a magická. Co si tak vzpomínám, tak právě první větší cesta do zahraničí byla do Itálie. Přiznávám rovnou, že si z toho moc nepamatuji. Nepamatuji si nějaké historické mezníky, ani památky jak vypadali, kolik bylo kde lidí anebo kolik co stálo, vzpomínám na něco úplně jiného. Bylo mi asi 6. První cesta byla do Říma, města měst, jednoho italského velikána. A jak jinak než vlakem.
V té době se ještě mohlo přespávat na nádraží v Římě na lavičce nebo v přilehlém parku u nádraží. Mohl si tam člověk uvařit polívku z pytlíku na svém plynovém vařiči a nikomu to nevadilo. Občas se hlídači přišli podívat, ale komu by vadila skupinka dvou dospělých a 3 dětí? Anebo se dala noc strávit v nočních spojích napříč Itálií, bez nutnosti ubytování. To jsou vzpomínky na přelomu tisíciletí. Od té doby se mnohé změnilo!
Rozhodně křižovat Itálii v noci není úplně bezpečné (ale kdy tomu tak bylo?), není možné strávit noc na nádraží v Římě anebo někde v přilehlém parku. Už si musíme vzít nějaký ten penzion nebo ubytovnu. Dnes již nezažijeme takový vandrácký čundr po světě. I když na letištích občas je možno noc přečkat. (Nocovala jsem v Madridu a i v Kodani a sama jsem rozhodně nebyla.) Ale to není to, co jsem měla na mysli.
Potom mě také doma vzali do Benátek, ze kterých si pamatuji jen to, že tam byla hrozná zima, šero a strašlivý liják. I tenkrát bylo počasí hodně proměnlivé. Také si v tomto výletu matně vybavuji výlet lodí na ostrov Lido (nachází se kousek u Benátek), kde jsme se i koupali, déšť nedéšť. Co mě zaujalo nejvíce, byla pláž. Písek jsem měla všude, protože bylo dosti větrno. Ta pláž byla tmavší barvy, nebyl to písek jako na pískovišti, na kterém jsem si jako malá stavěla bábovičky. Byl jiný, jemnější a byly tam malé mušličky.
Návštěv Itálie bylo pak časem i víc. Mohla jsem ochutnat pravé italské cappuccino, zmrzlinu a pizzu, zároveň nerozumět ničemu, co kde bylo napsáno a marně se snažit sama učit italsky, načež jsem úspěšně skončila u španělštiny. Úplně jinde, než jsem plánovala.
Nyní se pokusím vybrat vzpomínky, na které si pamatuji více, než na Roma Termini. 😂
*
ZASTÁVKA PRVNÍ ROKU 2008
Riccione – Rimini – San Marino
Uplynulo mnoho let od mé poslední dětské návštěvy Itálie, než byla možnost se tam po letech podívat znovu. Nakonec to i přes všechny komplikace vyšlo. Po dlouhé italské pauze cesta směřovala do města na pobřeží Riccione. Nachází kousek u Rimini, ze kterého si pamatuji návštěvu delfinária, pláže, přístav a něco málo z památek. Dokonce tam byl i hrad, vykopávky a pár skoro zřícených vstupních bran, ale to se mi do paměti nevrylo. Kdo měl v této době digitální foťák, byl king. A jo, měli jsme ho půjčený a já mohla fotit. Co jsem si vyfotila? Přístav, delfinárium a pak zábavný park zmenšenin italských, ale i světových památek „Italia miniatura“. A pak přišla možnost navštívit San Marino!
SAN MARINO
Jet do San Marina byl pro mě zážitek. Nějak se ten cestovatelský duch dral na povrch. A tak Stát ve státě se dostal na „procestovaný list“, o kterém tenkrát mé malé já nemělo ani tucha, že jednou něco takového si budu zapisovat.
Co Vám povím o San Marinu?
Republika San Marino, někdy doslovně překládaná jako „Nejvznešenější republika sv. Marina“, je druhý nejmenší evropský stát a pátý nejmenší na světě. Jeho jediným sousedem je Itálie, která jej obklopuje ze všech stran. Ač nepatří Itálii, úředním jazykem je italština. A kde jej nalezneme? San Marino leží ve vnitrozemí, nedaleko pobřežní turistické metropole Rimini. Hlavním městem je jak jinak, než San Marino.
Je jedním z nejbohatších států na světě. Má vysoce stabilní ekonomiku, s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Zajímavostí zůstává fakt, že Republika San Marino nemá výslovně kodifikovanou ústavu. Roku 1974 byla přijata Deklarace práv obyvatel, která je považována za základní instituční rámec republiky. Také San Marino není členem Evropské unie, i když jako svoji měnu používá euro. Ze své zkušenosti mohu říci, že tenkrát brali i český koruny a vypadalo to, že mnohem radši než eura.
Můžeme říci, že San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Legendárním zakladatelem státu je Svatý Marinus, kameník z Loparu na jadranském ostrově Rabu. Ten je součástí dnešního Chorvatska, v Marinově době byl tento ostrov součástí Římské říše. Marinus byl křesťanem a sídlil v Rimini. Po té, co římský císař Dioklecián zahájil pronásledování křesťanů, uprchl Marinus na horu Monte Titano, kde postavil malý kostel a založil tak dnešní město San Marino. Datum založení je podle tradice 3. září 301 a San Mariňané ho berou za datum vzniku svého státu.
V roce 1320 se k San Marinu připojila obec Chiesanuova, v roce 1463 pak obce Faetano, Fiorentino, Montegiardino a Serravalle. Od té doby se hranice země nezměnily.
V roce 1503 Cesare Borgia, syn papeže Alexandra VI., okupoval republiku po dobu šesti měsíců, dokud nezasáhl nástupce jeho otce, papež Julius II., a neobnovil nezávislost země. V roce 1543 se republiku pokusil dobýt Fabiano di Monte San Savino, synovec pozdějšího papeže Julia III. Jeho vojsko se ztratilo v husté mlze a tento zázrak Sanmariňané připsali svatému Kvirinovi.
Roku 1600 byla přijata takzvaná Statuta, první ústava, která i dnes tvoří základ právního rámce této země. Poté roku 1625 bylo San Marino obklopeno enklávou Papežského státu, ale papežové nad ním kontrolu nezískali. Roku 1739 byla země obsazena papežským legátem v Ravenně a to kardinálem Giuliem Alberonim. Nezávislost San Marina byla obnovena papežem Klementem XII., a to 5. února 1740, na svátek svaté Agáty, která se poté stala patronkou země.
Od roku 1787 lze mluvit v San Marinu o demokraticky volené vládě, takže země patří k nejstarším demokraciím v Evropě.
Hrozbu představovalo až Napoleonovo tažení v roce 1797, ale i tentokrát byla nezávislost země uhájena regentem Antoniem Onofriem. Ten pak slíbil chránit i nadále nezávislost republiky. Faktem zůstává, že prostřednictvím Napoleona se Francie stala první zemí, která navázala se San Marinem diplomatické styky. Další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu.
Od doby sjednocení Itálie v 19. století bylo San Marino Itálií obklopeno a jeho závislost na Itálii vzrostla. Nebylo pohlceno, zásluha na je připisována sjednotiteli Itálie Giuseppe Garibaldimu. On, stejně jako jeho žena Anita a mnoho dalších revolucionářů museli na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Garibaldi zde získal i významnou pomoc, peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino, bude vždy nezávislým svrchovaným státem.
Během první světové války, Itálie roku 1915 vypověděla válku Rakousko-Uhersku. V ten moment vyhlásilo San Marino, že zůstává neutrální. To Itálie přijala s velkým podezřením, obávala se, že by se San Marino mohlo stát základnou rakouských špionů. Nakonec Rakousko-Uhersko přerušilo se San Marinem diplomatické styky.
Po válce to pro San Marino nebylo lehké, mělo vysokou míru nezaměstnanosti a inflaci, což vedlo k napětí ve společnosti. Toto neblahé podhoubí napomohlo Sanmarinské fašistické straně (Partito Fascista Sammarinese), která byla založena v roce 1922 podle italského vzoru a rok poté se ujala vlády. U moci se držela až do roku 1943. V této době se sanmarinská politika podrobovala italské fašistické vládě Benita Mussoliniho.
Ve druhé světové válce zůstalo opět San Marino neutrální. Spojenci se San Marinem nakládali jako se součástí nepřátelské koalice a 26. června 1944 bylo San Marino bombardováno britským královským letectvem. Záminkou bylo to, že v zemi působí německá vojska.
Fašistická strana byla po válce zdiskreditována a San Marino tak mělo po válce první demokraticky zvolenou komunistickou vládu na světě. Vládla v koalici se Socialistickou stranou v letech 1945 až 1957. San Marino se nestalo zemí východního bloku a neopustilo demokracii.
*
ZASTÁVKA DRUHÁ ROKU 2012
Řím, Vatikán a Florencie
ŘÍM
Dějiny Říma jsou známe asi každému čtenáři. Ze školních lavic si pamatujeme jistě mnoho. Od založení Říma, po římské království, republiku a vlády císařů. Starověk, středověk a novověk přinesl mnoho událostí – renesanci a baroko v umění a literatuře. A poté už nám více známé dějiny posledních století a pokusy o sjednocení Itálie… ZDE
VATIKÁN
Návštěvu Vatikánu jsem si doma doslova vyžebrala, že když už Itálie, tak i Vatikán. Přece jen, Řím člověk už znal. Andělský hrad a Vatikán jako destinace k navštívení mě začal více lákat po dočtení knih od Dana Browna. Dobrodružství, která se odehrávala na stránkách knihy Andělé a Démoni, mě vtáhla do děje natolik, že jsem musela ty lokality spatřit na „vlastní voči“. Ne že bych na těchto knihách ujížděla, ale velmi mě zaujali (překlad byl velmi dobrý, děj plynul rychle a četlo se mi to bez větších obtíží). Občas to má k pravdivosti daleko a proto by zdravý rozum měl být v pozoru. A nebyl to jen Vatikán, rozhodně Brownovo Inferno, které se odehrávalo na půdě Florencie, mělo taktéž plno zajímavých a dobrodružných pasáží.
Vatikán je vnitrozemský suverénní městský stát. Nachází se uvnitř hlavního města Itálie Říma. Rozkládá se na ploše 49ha a jedná se o nejmenší stát na světě. Stát Vatikán vznikl roku 1929 na základě Lateránských smluv, které podepsali kardinál Pietro Gasparri jménem Svatého stolce a předseda vlády Benito Mussolini jménem Italského království. Smlouvy o Vatikánu hovoří jako o novém útvaru, nikoli jako o pozůstatku mnohem většího papežského státu (756–1870), který dříve zahrnoval velkou část střední Itálie.
Vatikán je církevní (duchovně monarchický) stát, kterému vládne doživotně volený římský biskup – papež. Všichni nejvyšší státní činitelé jsou katoličtí duchovní různého národního původu. Papežové od svého návratu z Avignonského zajetí v roce 1377 sídlili převážně v Apoštolském paláci, nyní se nachází ve Vatikánu.
Vlastní území Vatikánu zahrnuje baziliku sv. Petra a Svatopetrské náměstí s Apoštolským palácem, přiléhajícími budovami a Vatikánskými zahradami. Na tomto území se nacházejí významné kulturní památky a instituce, jako je Sixtinská kaple, Vatikánská muzea nebo Vatikánská apoštolská knihovna. Dále k Vatikánu náleží i exteritoriální území se zvláštním právním postavením, mezi ně patří papežské baziliky sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla, bazilika sv. Vavřince, bazilika Panny Marie Sněžné a papežské letní sídlo v Castel Gandolfo.
Dnešní vatikánský stát nahradil Papežský stát, který se zformoval v polovině 8. století na základě tzv. Pipinovy donace jako území na Apeninském poloostrově, které bylo pod přímou světskou vládou římského biskupa. Jeho územní rozsah se během století měnil. V roce 1860 byla většina území papežského státu připojena k Italskému království, město Řím až roku 1870.
Od poloviny 9. století byl Vatikán začleněn do městských hradeb, které byly několikrát obnoveny v 16. a 17. století. Pahorek Vatikán a některá exteritoriální území byla navrácena pod papežskou správu smlouvami s Itálií dne 11. února 1929 – tzv. Lateránské smlouvy. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984.
Cesty nejsou vždy jednoduché. Někdy to prostě stojí za to! A takový byl příběh neplánované zastávky v Grossetu… Na hlavním nádraží v Římě jsme nastoupili na vlak směřující do Pisy. Proč ne? Jelo jich mnoho a jen jeden to zvládnul nejrychleji ze všech. Byl jasnou volbou. Měl jen jednu zastávku, a ta byla v Grossetu. Nikdo z nás netušil, co nás čeká, když přišla průvodčí. Naše jízdenky na tento vlak neplatily. Už tenkrát se vlaky dělily podle kategorií a jisté jízdenky platily jen na ty, jak jinak řečeno, pomalejší spoje. Ale nikdo to netušil. Načež místo mastného doplatku (nebo pokuty) jsme si dobrovolně vystoupili v Grossetu. Na ten „pomalý“ spoj jsme čekali asi hodinu a půl. Ve městě nic moc k vidění není. Kromě obchodu, který nám nabídl možnost obědu v přilehlém parku. 😂 Do Pisy jsme dojeli sice pozdě, ale přece!
A vtip na závěr? Naši famílii tato zastávka Grosseto provází již mnoho let. Moji rodiče ji poznali také a dokonce 2x. Na to vzít špatný italský vlak (vyšší kvality) máme prostě štěstí 🤷♀️.
FLORENCIE
Florencie, kouzelná a magická, to jsou první dvě slova, která mě napadnou, když přijde na toto nádherné město. Když se mě někdo zeptá, co by měl v Itálii navštívit, jako první doporučuji Florencii. A proč? Okouzlila mě! Jednodušší vysvětlení nemám.
Když jsem ještě žila v Praze, jednou mě v metru zastavila jedna osoba. Nerada jsem se v tomto velkoměstě dávala do hovorů s cizími. Vím, že jsem spěchala, asi do školy, už si nevybavuji. Tato osoba prý prováděla výzkum a lidí se tázala na 3 otázky. Za prvé, kdybychom se mohli přenést kamkoliv, kam by to bylo? Za druhé, kdy – určit dobu, století a časově to místo zařadit a za třetí proč tento výběr. Zprvu tři jednoduše vypadající otázky. Co odpovíte člověku, který vás zastaví a žádá odpověď na kam, kdy a proč?
Odpověděla jsem jí, že Florencie. Nevím proč, do dneška to nechápu, když mé srdce bije pro Španělsko. Mohla jsem jí říct jakoukoliv španělskou destinaci, a to je jich mnoho, ale já řekla Florencie. Když se ptala na dobu, bez přemýšlení jsem ji odpověděla, že období renesance, rozkvět Itálie, vrchol umění, literatury a vědění. Mohla jsem ji říct i to, že bych chtěla být přítomna při rozmachu arabského poznání, vědění, lékařství a umění, ale ne… Na poslední otázku jsem už odpověď neměla. Prostě mě to tam uchvátilo, možná jsem tam někdy v minulosti žila a návštěva tohoto místa ve mně evokuje něco v podvědomí. Kdo ví, jak to bylo. Ale jinak, Florencie je srdcovka.
Za doby Etrusků na místě dnešní Florencie u řeky Arny stávala osada, ta byla v roce 82 př.n.l. zničena. Ale už v roku 59 př.n.l. přicházejí k řece Římané a ti zde zakládají kolonii pro své veterány. Okolní louky plné květin nejspíše stály za názvem tohoto sídla Colonia Florentina. Místo kde osada stála, nebylo moc vhodné z pohledu obrany. Zato zemědělství, obchodu se zde dařilo velmi dobře. Řeka zde byla splavná až do Středozemního moře a vedla tudy významná dálková silnice Via Cassia a osada jen vzkvétala. Od roku 313 v této osadě sídlil první biskup.
Mezi 4. – 6. stoletím (v období stěhování národů) Florencie hodně utrpěla a pádem západořímské říše ještě víc. Ztratila své postavení, město bylo několikrát vypleněno a obchodníci jej opustili. Postupem času se kupecké cesty proměnily a vedly mimo město. Za vlády Langobardů celé Toskánsko strádalo, správním městem v té době byla Lucca.
Když na přelomu 8. a 9. století, Frankové za Karla Velikého dobyli značnou část Itálie, Toskánsko se stalo markrabstvím a Florencie se začala opět rozrůstat a vzkvétat, s ní i celý region. V roce 1125, po smrti Jindřicha V., Franská říše ztratila vliv. Této smrti využila Florencie k získání své nezávislosti.
Dvanácté století přináší Florencii mnoho nového. Florentská městská ústava z počátku dávala vládnoucí moc aristokracií a obchodníkům, to ale nedopadlo dobře. Rody stavěly v této době vysoké věže, které se stávaly útočištěm. Jak mohla v té době Florencie vypadat? To můžete spatřit v San Gimignanu, kde se ještě několik rodových věží dochovalo. Ale nakonec se Florenťané rozhodli změnit ústavu. Aby nedocházelo k mocenským bojům, do čela byl dosazen profesionální politik. Ve městě začaly vznikat sdružení, cechy, mnišské řády a ty opět začaly mezi sebou soupeřit o moc. Cechy se předháněly v honosných stavbách, v podpoře umění a kultury. Tento boj byl pozitivní, vedl k dalšímu rozkvětu a posilováni moci Florencie.
V roce 1434 se k moci dostává Casimo il Vecchio. Je to člen bohaté kupecké, bankéřské rodiny Medicejů. Tento rod městskou republiku ještě více posunul k prosperitě a Florencie se stala centrem hospodářství, umění a vědy. Medicejové ovšem omezovali vliv svobodných cechů a obyvatelé měli stále větší strach ze vzrůstající moci tohoto rodu. To vedlo k vyhnání Medicejů z města v roce 1494.
Roku 1492 předběhl Řím Florencii v kultuře a umění. Medicejové se do města vracejí o pár let později, v roce 1512. Ještě jednou Medicejové město opustili, ale i to nemělo dlouhého trvání. Roku 1530 byl jmenován Alessandra de Medici toskánským velkovévodou a Medicejové díky tomu vládnou absolutně ve Florencii a Toskánsku až do posledního vladaře tohoto rodu a to roku 1737.
Roku 1737 se ujímá vedení města dynastie Lothringenů. Vládne zde skoro nepřerušeně do roku 1860. V této době se Toskánsko připojuje k nově vznikajícímu italskému království a je dokonce na pár let hlavním městem (1865-1870), v této době opět město vzkvétá.
V průběhu druhé světové války byla Florencie bombardována spojenci a při ústupu Němci vyhodili do povětří skoro všechny mosty přes řeku Arno. Jeden most byl uchráněn, ten historicky nejdůležitější – Ponte Vecchio. Roku 1966 postihly město velké zničující záplavy, při kterých bylo poškozeno mnoho uměleckých děl.
Co ve Florencii nesmíme vynechat?
Uffizi (Galleria degli Uffizi)
Název nám napovídá, že se jednalo o florentský soud. Nyní na tomto místě nalezneme jedno z nejslavnějších muzeí. Původní správní budova byla postavena mezi Starým palácem a táhla se až k řece Arn. Byla vybudována v letech 1560-1581. Palác nechal postavit velkovévoda Casimo I. Medicejský. Byl vystavěn ve tvaru U a byl několikrát přestavěn a upraven. Zajímavostí je třeba Vasariho chodba vedoucí z Uffizi přes most Ponte Vecchio až k paláci Pitti. Ta byla vybudována pro nerušený přesun Medicejů. Její využití mělo být v době, kdy upadala obliba Medicejů a hrozilo jim nebezpečí.
Muzeum má opravdu jednu z největších sbírek obrazů, které získala díky soukromé sbírce Medicejů. Právě oni podporovali umění a kulturu. Zde naleznete ucelený přehled florentského malířství pozdního středověku a renesance (12. – 17. století).
Most Ponte Vecchio
V nejužším místě přes řeku Arno vede nejstarší most ve Florencii, jako jediný přežil ústup německých vojsk na konci druhé světové války. Všechny mosty prý měly být na příkaz Hitlera zničeny. Proslýchá se, že jeden německý důstojník nechtěl zničit takovou krásnou stavbu a proto zničili jen domy před vstupy na most. V minulosti se zde nacházely byty a krámky, v některých sídlili řezníci, kteří využívali řeku jako stoku a odhazovaly odpad do řeky Arno. Řeka i okolí díky tomu zapáchalo a tak velkovévoda Ferdinand I. roku 1593 nařídil, že na mostě mohou usazovat jenom zlatníci. Nejznámnější zlatník Benvenuta Celliniho (1500-1571), který se proslavil hlavně svými bronzovými manýristickými sochami, a má na mostě od roku 1900 svou bustu.
Piazza del Duomo – Náměstí na kterém se nacházejí tři monumentální duchovní stavby.
Santa Maria del Fiore
Se stavbou gotické katedrály se začalo v roce 1296 na místě staršího kostela. Na zakázku florentské republiky byla započata stavba gotické katedrály. Po smrti architekta Arnolfa di Cambia byla stavba na 30 let přerušena. Hlavní prvky na obnovené stavbě postavil architekt, stavitel Francesco Talenti, který nechal udělat křížovou klenbu uvnitř a připravil budovu pro stavbu velké kopule. Na ní ovšem byla vypsána nová soutěž, se svým konceptem bez lešení a užitím dvou plášťů vyhrál Fillipo Brunelleschi. Ten kopuli dokončil v roce 1434. Dodnes je kopule považována za zázrak stavitelství (42 metrů rozpětí, 91 metrů výška). Původně měla být kopule nevyzdobená, ale v 16. století ji pomalovali freskami Giorgio Vasari a později na malbě pokračoval Frederico Zuccari. Na kupoli se dá vystoupat, přiznávám, že jsem tam nikdy nebyla, ale výhledy jsou prý okouzlující. Roku 1436 byla katedrála zasvěcena Panně Marii. Z venku je dóm obložen zeleným, bílým a červeným mramorem. Sošky na fasádě katedrály pocházejí z 19. století. Santa Maria del Fiore je považována za čtvrtý největší chrám (katedrálu) na světě. Uvnitř je skromně vyzdoben, jak bývalo v období gotiky ve Florencii zvykem. Mramorová podlaha vnitř katedrály pochází z 16. století. Nad hlavním portálem jsou hodiny, které se otáčejí naopak. V dómu naleznete i portrét Danta Alighieriho od Domenica di Michelina.
Kampanila (zvonice)
Zvonice ve Florencii se tyčí vedle katedrály Duomo Santa Maria del Fiore do výše 82metrů. Tato gotická stavba byla postavena v letech 1334-1359 z počátku stavěl zvonici Giotto a po jeho smrti ji dokončil Andrea Pisano. Zvonice je obložena barevným mramorem, zdobena sochami od Donatella. Originály soch jsou dnes uloženy v Muzeu dell Opera. Na vrchol Kampanily lze vystoupat po 414 schodech a z vršku se můžete pokochat výhledem na Florencii.
Battistero di San Giovani
Z 11. století pochází jedna z nejstarších staveb ve Florencii. Jedná se o románskou stavbu, která je obložena, jak z venku, tak zevnitř bílo zeleným mramorem. Baptisterium kromě svého vzhledu láká davy turistů hlavně díky nádherným bronzovým dveřím, které jsou považovány za jeden z vrcholů sochařského umění v Evropě. Jižní dveře vytvořil Pisano a jsou rozdělené do 28 tabulí. Na zbylých dvou začal pracovat Lorenzo Ghiberti. Práce trvaly dohromady 21 let. Dveře od Andrea Pisana jsou v gotickém stylu, ale ty zbylé jsou už v renesančním stylu a zachycují Nový zákon.
*
ZASTÁVKA TŘETÍ ROKU 2013
San Gimignano, Florencie, Perugia
SAN GIMIGNANO
Výprava do tohoto zajímavého a ne moc turisty objeveného místa byla úplná náhoda. Návštěva Florencie byla opět v plánu a bylo třeba najít ještě nějaké neprozkoumané místečko na tomto kousku Itálie. Aby nebylo moc daleko a jel tam vlak, jak jinak. A když má myš bloudila po mapách na googlu a hledala nějaké to zajímavé městečko, připletlo se mi tam San Gimignano. První fotka, kterou jsem spatřila, ve mně evokovala pocit, že se tam musím podívat, jak jinak by se dalo u mě předpokládat? Jedna věž vedle druhé, malé, ale přesto úchvatné místo. Ouzké uličky deroucí se strmě do kopečka a pak rychle klesající, schody do neznáma a krásný královský palác na návrší. To vše je zde k vidění. Návštěva tohoto místa přinesla víc, než jsem očekávala. A přesně takový pocit je ten správný, dechberoucí a radostný.
San Gimignano, jinak nazváno „stověžaté městečko“, je malebné město v Toskánsku. Nachází se na území Etrusků a je považováno za jednu hlavní metropoli Etrusků. Také se mu říká „Manhattan středověku“. Už z dálky ho v toskánské krajině poznáte.
Středověké věže, které kdysi honosně hlásily moc a bohatství jejich majitelů, tvoří zajímavou siluetu města. San Gimignano najdete na návrší v Toskánsku, přibližně 30 km od Sieny. V minulosti leželo na důležité obchodní a poutní stezce Via Francigena, vedoucí ze severní Evropy do Říma. Proto město neobyčejně vzkvétalo. Změna nastala roku 1348, kdy v San Gimignanu propukla morová epidemie a město se poté dostalo do područí Florencie. Jeho sláva pomalu upadala. Středověké domy se od té doby nepřestavovaly a zůstaly zachovány ve své původní podobě. V roce 1990 bylo historické centrum města zapsáno na seznam UNESCO.
Charakteristika města spočívá ve vysokých kamenných věžích, kterých bylo ve městě 72. Říká se jim rodové věže, a když vznikaly, snažily se výškou překonat jedna druhou. Budovali je městští patriarchové, zámožní obchodníci jako výraz svého bohatství a moci. Každý si přál mít vyšší věž, než má jeho soused. Rodové věže měly zároveň i obrannou funkci, proto mnohdy nemají ani okna.
Dnes jich v San Gimignanu zůstalo 15. Nejvyšší z nich je Torre Grossa, která se tyčí do výšky 54 metrů a kdysi určovala maximální výšku, kterou ostatní věže nesměly přesáhnout.
Místní se při stavbě věží předháněli natolik, že často překračovali hranici technických možností, proto roku 1255 radní vydali zákaz stavby nových věží. Jen o něco málo nižší než Torre Grossa je věž u Palazo del Podestà, vysoká 51 metrů.
K největší pamětihodnosti patří katedrála La Collegiatta, postavená v 11. století v románském stylu. O dvě století mladší je palác Palazzo del Popolo, dokončený v roce 1298, ve kterém dnes sídlí radnice. Jeho nádvoří zdobí četné šlechtické erby a fresky, na nichž se podíleli malíři sienské školy. Úzkou uličkou můžete vystoupat k místnímu hradu Il Castello. K vidění je dnes už jen jeho zřícenina.
PERUGIA
Správný milovník vína bude vědět, že tato oblast je významná výborným a plným „sluníčkovým“ vínem. Krásné zelené svahy nesou ty malé kouzelné bobule, které nám udělají večer o něco krásnější. Ne jen víno tu potkáme, ale z dávných dob nás okouzlí Etruská minulost. O této historické etapě vyšlo mnoho historických děl. Některá byla pro mě zajímavá a některá méně. Ale ještě jedna kniha, stále nepřečtená, na mém seznamu je a tou je Tajemný Etrusk od Miky Waltariho. Tak snad někdy v budoucnu po ní šáhnu.
Perugia se už nenachází na etruském území, ale rozkládá se na území Umbrie, přibližně 20km od Asissi. Město leží na výrazném vrchu uprostřed zelené krajiny plné vinic. Perugia je významným historickým a uměleckým centrum. Nedaleko odtud se narodil známý malíř Pietro Vannucci, jemuž se přezdívalo Perugino. Vyzdobil zdejší Sala del Cambio sérií fresek. Osm jeho obrazů lze též obdivovat v Umbrijské národní galerii. Perugino byl učitelem vynikajícího renesančního umělce Raffaela, který v Perugii namaloval pět obrazů a jednu fresku. Ve městě žil i další známý malíř Pinturicchio a významný architekt Galeazzo Alessi.
Zpět k Perugii. Perugie byla jedním ze dvanácti nejmocnějších etruských měst. Byla dobyta Římany za samnitských válek kolem roku 300 př.n.l. a podporovala Řím za punských válek. Roku 41 př.n.l. do Perugie utekl Lucius Antonius a Octavianus město dobyl a vypálil až po dlouhém obléhání. Po roce 251 se město stalo římskou kolonií. A roku 547 Perugii dobyl a vypálil Totila. Hlavním obráncem města byl biskup Herculaneus, ten byl stať a je uctíván jako patron města.
V 9. století město připadlo papežům. Zlom přišel v 11. století, město bylo nezávislé a začalo válčit s mnoha sousedními městy. Roku 1186 uznal budoucí císař Jindřich VI. městskou samosprávu a papež Inocenc II. ji potvrdil.
V průběhu 13. století zde pobývali papežové, když v Římě vypukly různé konflikty bylo město spíš na papežské straně.
Ani patnácté století nebylo pro město příznivé, město sužovaly boje mezi dvěma místními rody. Tento mezirodový boj skončil roku 1500 masakrem. Město ovládal kondotiér Gian Paolo Baglioni, který střídavě bojoval za různé strany.
I v šestnáctém století nebylo městu přáno. Roku 1540 město dobyl a vyplundroval Pier Luigi Farnese a nad městem byla vybudována pevnost Rocca Paolina, nazvaná podle papeže Pavla III.
V 18. století město dobyli Francouzi a zřídili zde republiku. i další devatenácté století bylo ve znamení bojů, roku 1849 město dobyli Rakušané a povstání roku 1859 potlačilo papežské vojsko. Nakonec se v roku 1860 Perugie stala součástí Italského království.
*
FLORENCIE – fotky
*
ZASTÁVKA ČTVRTÁ ROKU 2014
Benátky a karneval
Zastávka na jeden den, karnevalové Benátky, masky hrající všemi barvami a jak jinak, opět deštivo. Nikdy jsem nezažil Benátky bez deště. Málem jsem napsala bez vody 🤦♀️😂🌊 ale tý je všude kolem až až.
Benátský karneval je jednou z největších událostí celého roku. Své masky předvádějí po celých Benátkách, nejvíce je jich na náměstí svatého Marka. Páry mají masky, které se doplňují, jednotlivsi prezentují své bohatě načančané kostými a i skupiny přicházejí s originálními maskami. Někdy se doplňují, někdy ne. A turista, aby zapadl, tak si může zakoupit alespoň škrabošku.
Historické jádro Benátek leží na ostrovech v mělké Benátské laguně. Jsou oddělené od Jaderského moře úzkou kosou Lido, novější části města byly vybudovány už na pevnině – Mestre.
Počátky města sahají do období stěhování národů. Svůj název Venezia nesou údajně podle kmene Venetů/Benetů, který se v této oblasti usadil, když barbary ohrožované obyvatelstvo hledalo útočiště na bahnitých ostrůvcích Laguny.
Osada, která zde začala vznikat v 5. století, se postupně rozrůstala, až dorostla do rozměrů města. Z počátku byla vstavěna na dřevěných kůlech, neměla pozemkové a surovinové zázemí, ale byla výhodně orientované na obchod s východním středomořím a Byzancí. Svou obchodní velmoc Benátčané brzy dokázali chránit válečným loďstvem a obratnou diplomacií. Těžili z nejasného postavení mezi sférami zájmu západního a východního císařství; velkou roli zde hrál i kult sv. Marka. Benátky se tak staly bohatou a sebevědomou patricijskou republikou s vlastními volenými orgány. V čele Benátek stál dóže – prvně byl zmíněn v roku 697. Měla velký vliv ve východním Středomoří, který byl posíleným četnými obchodními osadami a vojenskými základnami.
Vrchol benátské moci přišel ve středověku. Dokázali se vypořádat s většinou svých soupeřů, aktivně se podíleli na organizaci křížových výprav a dlouhá staletí dokázali odolávat i tlaku Osmanské říše. Na vrchol moci dosáhla republika sv. Marka na přelomu 15. a 16. století, kdy se město stalo významnou metropolí výtvarného umění – malby, architektura a benátské divadlo. Z Benátek pocházel dramatik Carlo Goldoni, stejně jako hudební skladatel Antonio Vivaldi.
Pozvolný úpadek města přišel v 16. století. Zásadní ránu dostali Benátky po objevu cest kolem Afriky, už nebyly na vrcholu v obchodu. Definitivní konec Benátské republiky přinesla francouzská okupace roku 1797. Město načas připadlo Rakousku a po bitvě u Slavkova byly Benátky francouzské. Ale ve francouzském držení dlouho nezůstaly.
Napoleonův pád přišel roku 1815 a Benátky putovaly k rakouským rukám císaře. To se místním nelíbilo a svou nespokojenost se nebáli vyjádřit v revolučních událostech z let 1848-49. Nastolit pořádek nebylo v Benátkách jednoduché. Zasloužil se o to český maršál Jan Radecký z Radče, začal bezohledně odstřelovat město. Závěrem devatenáctého století dosáhly Betánky spojení se sjednocenou Itálií.
Dvacáté století klidným Benátkám přeje. Od roku 1932 se začal pořádat první mezinárodní filmový festival. V roce 1949 tu poprvé pro hlavní cenu použili název „Lev sv. Marka“, (o tři roky později se této ceně začalo říkat – a říká dosud „Zlatý lev sv. Marka“, vedle ní se tu také pokaždé uděluje i několik „Stříbrných lvů sv. Marka“).
Od roku 1987 jsou Benátky a celá okolní laguna jako jedna z nejnavštěvovanějších italských destinací památkou UNESCO.
*
ZASTÁVKA PÁTÁ ROKU 2015
Assisi a Florencie
ASSISI
Městečko Assisi se nachází v regionu Umbrie, přibližně 25 km od města Perugia, o kterém již také padlo pár slov. Assisi patří k nejvýznamnějším poutním místům křesťanského světa. Svatý František, který jako laický kazatel promlouval v celé Itálii, se v Assisi narodil roku 1181, v roce 1209 tu založil františkánský řád a působil zde až do své smrti v roce 1226.
Jako doplnění informací pro mě byla zajímavá publikace Svatý Františku z Assisi od Le Goffa a kniha Svatá Klára (z Assisi) od Bartoliho.
Přibližně v pátém století př.nl. v oblasti Perugie převzali moc nad územími Etruskové. V roce 295 př. nl. Římané ovládli střední Itálii po bitvě u Sentina. Samotné město Assisi nese mnohé z doby římské. Nalezneme zde římské městské hradby, fórum (Piazza del Comune), divadlo, chrám Minerva (nyní kostel Santa Maria spora Minerva) a mnoho dalšího. V Assisi pobýval křesťanský biskup Rufino, který byl umučen v Costanu. Podle tradice jeho ostatky umístěné v katedrále San Rufino.
Oblast Perugie, kde se nachází Assisi spadala pod různé panovníky, Ostrogóty, Langobardy a také do franského vévodství.
Ve století jedenáctém obec dnešního Assisi je prosperující, i když vede boje s Perugií. Během jedné z bitev je zajat Francesco di Bernardone, později známý jako svatý František z Assisi.
Více zde: František z Assisi
Ve 13. století město začalo prosperovat ještě víc, začalo se rozšiřovat i mimo své hradby. O století později, roku 1348, se ve městě objevil mor. Nastal úpadek. Město se dostalo pod papežskou jurisdikci za vlády papeže Pia II. V roce 1569 byla zahájena stavba baziliky Santa Maria degli Angeli. Během renesance a v pozdějších staletích se město nadále pomalu rozvíjelo, jak můžeme spatřit na palácích Bernabei a Giacobetti ze 17. století.
Co navštívit?
Městu dominuje středověký hrad zvaný „La Roca Mayor“, který postavil kardinál Gil Álvarez de Albornoz (1367), později se k němu přidali papežové Pius II. a Pavel III.
Chrámový komplex San Francesco se skládá z Horní a Dolní baziliky a kláštera. Dochoval se téměř v původní podobě, jde o jednu z nejstarších gotických staveb v Itálii. Jeho výzdoba byla poměrně nákladná, pracovali na ni ti nejvýznamnější doboví italští umělci, je u typu kostela žebravého řádu překvapující. Do Dolní baziliky, postavené mezi lety 1228–1230, se vstoupí přes dvojitý portál. Osloví nás románsko-gotický interiér, který je poměrně strohý a málo prosvětlený. Zejména postranní kaple jsou vyzdobeny malbami, jako je například proslulá a kontroverzní Madona od Cimabua. Panna Marie na této malbě drží Jezulátko a ukazuje palcem na svatého Františka.
Ihned po dokončení Dolní baziliky se začala stavět i Horní bazilika a pracovalo se na ní dalších 23 let. Na rozdíl od své předchůdkyně působí neskutečně velkolepým dojmem a je velmi vzdušná a světlá. Světlo do ní proniká skleněnými okny francouzského původu a má výraznější gotický ráz. I Horní bazilika se může pochlubit dílem od Cimabua, tentokrát se jedná o fresku s názvem Ukřižování. Skutečnou chloubou je tu především cyklus 28 maleb ze života svatého Františka. S tímto dílem se pojí převrat v západním výtvarném umění, od plochého ikonického byzantského stylu se přechází k realističtějšímu zobrazování postav. V kryptě pod Dolní bazilikou se nachází hrobka svatého Františka a jsou tam uloženy i další předměty spojené s jeho životem.
Bazilika svatého Františka z Assisi byla spolu s dalšími františkánskými památkami v Assisi prohlášena za světové dědictví v roce 2000.
Svatý František není jediný světec, který je s umbrijským poklidným městem Assisi spojován. Působila tu také svatá Klára, zakladatelka ženského řádu, dnes známého jako klarisky. Rozsáhlý komplex gotického chrámu Santa Chiara, postavený mezi lety 1257–1265, má prosté průčelí s bílými a černými pásy a zdobený portál s rozetou. Pod kostelem je hrobka svaté Kláry a k vidění je tam i legendární „mluvící kříž“, který dal údajně svatému Františkovi příkaz, aby reformoval církev.
Santa Maria Maggiore nejstarší z dochovaných kostelů v Assisi. Santa Maria degli Angeli je sedmým největším kostelem na světě.
Katedrála San Rufino je zasvěcena svatému Rufiovi, který byl umučen ve 3. století. Katedrála je postavena v románském stylu, má tři rozety a interiér pochází až ze 16. století. Stavba byla zahájena v roce 1140 podle návrhů Giovanniho da Gubbia, jak dosvědčuje nástěnný nápis viditelný uvnitř apsidy. V roce 1571 byl interiér katedrály (původně románský styl) upraven na pozdně renesanční a to architektem Gianem Galeazzem Alessim z Perugie. Katedrála se skládá z centrální lodi, dvou lodí bočních, které jsou odděleny mohutnými pilíři, apsidy a kupole.
FLORENCIE
Itálie je plná dalších krásných míst, kam bych se chtěla jednou podívat, ale Španělsko je prostě větší srdcovka ❤. Uvidíme tedy, jak to všechno dopadne a zda se ještě někdy dostane Itálie a italské nádhery na můj cestovatelský seznam. Věřím, že šance je! Směřovala bych tentokrát více na jih! 🏝🌴☀
