Poutní cesta do Santiaga každoročně láká mnoho poutníků, kteří si mohou vybrat z bohaté nabídky různých tras. Každá trasa přináší jiné nástrahy a překvapení. Počet kilometrů si člověk sice může zvolit sám, odkud vyrazí je jen na něm. Terén může být občas překvapením i pro ty trénované jedince. Kopce na každé z cest budou a někdy budou opravdu šílené. Snáz se zdolává kopec ráno než v poledním hicu na přímém slunci. Všechny cesty mají jeden společný jmenovatel a tím je stejný cíl – katedrála v Santiagu de Compostela. Zakončení poutní cesty je u/v katedrále svatého Jakuba, kde se nachází jeho hrob.
Zvolit tu správnou trasu může být pořádný oříšek. Záleží na člověku, jak moc trénovaný je, kolik km za den je schopný ujít. A není to jen o počtu kilometrů za den, ale také o tom, co všechno si do toho batohu zabalíte. A kdyby to skončilo jen u toho, že si toho máte zabalit co nejmíň, možná by to znělo ještě jako jednoduchý úkol. Co si zabalíte si taky po dobu své pouti ponesete a po pár desítkách kilometrů je každé kilo navíc znát. Zároveň je to Camino a je potřeba počítat s mnoho faktory. Může se stát cokoliv a dobrá lékárnička je základ! Nejsem trénovaná a po horách nechodím pravidelně, mám převážně sedavé zaměstnání, a tak představa téhle túry mě trochu děsila.
Bylo to všechno poměrně narychlo a letenku do Porta jsem kupovala 14 dní před odletem, v den, kdy jsem podala výpověď a cítila jsem, že je třeba (na mnoho let plánované Camino) konečně vyrazit. Jet sama. Srovnat si myšlenky. Zamyslet se nad třemi velmi hektickými lety v práci a také uvažovat o dalším směřování v životě. Jak tom pracovním, tak tom osobním. Říká se, že Camino Vás změní a něco na tom bude. Po cestě jsem šla sama, potkávala jsem další poutníky, které jsem viděla jen v ten daný den a pak už ne a také ty, se kterými jsme se potkávali tak dlouho, než jsme se dali do řeči, a nakonec se šťastně setkali před katedrálou v Santiagu. 20 kilometrů denně je dlouhá doba na přemýšlení a když Vás pak začne něco bolet, tak úplně zapomenete přemýšlet nad blbostma. Najednou se všímáte maličkostí, které vám vykouzlí úsměv na tváři nebo v duši a svádíte vnitřní boj mezi hlavou a tělem, kde ani jedno už nechce poslouchat. Hlava říká „jdi dál“, tělo odporuje „už nemůžu“. A tohle se opakuje každý den, protože to není jen procházka či běh na pár kilometrů, tohle je dálkový pochod se všemi věcmi na zádech. A za každého počasí, za deště a větru i v parném slunečním dni.
Vtipná vsuvka: před asi 5 lety jsem plánovala Camino Norte jako svou první cestu, bez přípravy, bez nějakého zjištění informací, měla jsem vidinu této cesty. Kouzlo severního pobřeží mě lákalo. Ještě, že jsem tak neučinila. Ze všech cest jsem si vybrala nakonec Camino Portugués Central, která je považována za jedni z těch nejlehčích. Rozhodně mi tak nepřipadala.
Plánovat kilometry je určitě správné, zvolit správné oblečení a jeho množství i správný batoh je klíčový úkol. Ale to nejpodstatnější jsou dobré boty. Rozhodně ne nové, ale alespoň vyšlápnuté. Volit podle počasí i obuv. Určitě se Vám ve 30 stupňovém vedru dobře nepůjde v těžkých kožených kotníkových uzavřených botách. Některé cesty nejsou vhodné pro chůzi v sandálech, ale když bolí všechno, dá se to jít i v pantoflích či žabkách. Viděla jsem poutníky, kteří to šli i v ponožkách. Krize může přijít v jakémkoliv okamžiku, stačí puchýř na hodně blbém místě, a ne každý chce další kilometry trpět. Kdo preferuje chůzi s trekovými holemi, určitě je využije. Já jsem šla bez nich, nechodím s nimi, tak jsem je ani nepotřebovala.
Před volbou trasy není na škodu si zjistit více informací o profilu, převýšení a místech, kde je možno natrefit na albergue (poutnické ubytovny) nebo klasické penziony, hostely a další. Informace jsou dostupné napříč internetem, jak ve španělštině, tak v angličtině. K lepší orientaci po trase existuje mnoho aplikací pro telefony, jak pro android, tak iOS. Na informace se mi hodila nejvíce aplikace Buen Camino (modré pozadí se žlutou šipkou) a na cestu Camino Love (poutník v srdíčku). Camino Love obsahuje trasy, na trasách lze najít poutnické ubytovny, zajímavosti a také místa, kde je možné získat razítka do poutnického pasu – credencial. Tuto aplikaci tvoří poutníci pro další poutníky, někdy informace neodpovídají a je třeba se na místech ptát po razítkách (estampilla, sello). V albergue na razítka narazíte, poté je můžete najít v poutnických obchodech, suvenýrech a nejčastěji v kavárnách. Pokud půjdete dlouhou dobu lesem, kde nic tu nic, tak věřte, že i tam můžete potkat stánek s razítkem, mají kromě upomínkových předmětů i občerstvení. Za takovou chlazenou vodu nebo kolu v odpoledním hicu budete vděčni. Aby byl váš credencial platný je potřeba mít za den nejméně 2 razítka. Plno lidí využívalo aplikaci Ninja Camino, některé jsou placené, ale dobře fungují i ty zadarmo. Ale pozor, internet je pro jejích funkčnost nutností. Někde v lese budete internetové připojení hledat stěží. Proto hoďte telefon do batohu, kochejte se krajinou, nezkoumejte zbývající kilometry do cíle a rozhlížejte se kolem po patníkách se žlutou mušlí na modrém pozadí, žlutou šipkou ve směru cesty a pozorujte, jak kilometry postupně klesají.
Zvolila jsem úsek Valença do Minho (PT) – Santiago de Compostela (ES), který měří asi 120 km, v compostele (závěrečný diplom o absolvování svatojakubské pouti) bylo uvedeno 124 km. Pro obdržení compostely je potřeba pěšky ujít nejméně 100 km anebo ujet na kole 200 km. Trasa, nabízí kombinaci kulturních, historických a přírodních krás, které zanechávají nezapomenutelné zážitky. Sedmidenní cesta vedla přes malebné vesničky, historická města a rozmanité krajiny, které poskytují jedinečný pohled na severní Portugalsko a Galicii ve Španělsku.
Příprava na cestu
Příprava na Camino proběhla doopravdy ve spěchu, zabalila jsem si pár věcí na sebe, malý spacák, kdyby náhodou bylo třeba. Toaletní potřeby do malých lahviček, protože jsem letěla jen s příručním zavazadlem. Převážnou část batohu zabírala lékárnička a na náhradní boty už nezbylo místo, a tak se mnou ani sandály neletěly. Měla jsem jen jediné boty a to ty, ve kterých jsem přiletěla.
Když se na ten týden podívám zpětně, tak bych v systému balení změnila mnoho věcí. Přišlo mi, že jsem měla až moc věcí, které jsem nevyužila. Určitě je fajn mít s sebou teplou mikinu, nepromokavou bundu, dlouhé i krátké kalhoty, něco na spaní, a hlavně tři trička bohatě stačí, v albergue se dá přeprat, jak v pračce, tak i v ruce. Hodně jsem ocenila měkké ponožky, když jsem začala pociťovat první puchýře (v krizi postačí i dvoje na sebe). Pláštěnku jsem si také zabalila, ale nevyužila. Počasí nemusí každému vyjít tak krásné jako mě, nepršelo ani jeden den. Hodně jsem litovala, že jsem si nezabalila sandále, v žabkách se to jít vážně nedá, ale do společných sprch se hodí.
Do základní lékárničky kromě dezinfekce, obyčejných náplastí přibalte i ty na puchýře (dají se zakoupit i po cestě), nějaké vitamíny, hořčík a magnézium se mi vážně hodilo na křeče z únavy. Na unavené nohy krém s měsíčkem nebo s arnikou. Čtvrtý den bych si ty nohy nejraději namočila do studené vody, a tak musela pomoci jen voda ve sprše. Hodil by se ještě nějaký chladivý gel, tak tip pro příště. Na mé problematické koleno jsem si s sebou vezla i tejpy, pro případ nouze a hodily se! Nakonec jsem je používala přes všechny nalepené náplasti, které v průběhu dne měnily své pozice a samovolně cestovaly ponožkou na nesprávná místa.
Volba batohu nebyla úplně ideální. Cestovala jsem jen s příručním zavazadlem, a to mě docela omezovalo ve výběru vhodného batohu na cestu. Ještě jsem ho v Praze musela nacpat do toho stojanu na kabinové zavazadla, trochu boj, ale vešel se. Moje ostatní batohy jsou mnohem větší, a tak volba padla na můj cestovatelský zelený batoh, který toho se mnou už hodně procestoval. Jako velkou chybu vidím, že se nedal pořádně nastavit a neměl bederní pás! Pro příště lépe promyslím. Bylo to první Camino, chyby se vyskytly. Pro příště to už bude lepší!
Cesta do Portugalska
Přímý let z Prahy do Porta byl za odměnu, cena letenky už tak přátelská nebyla, ale nebyla možnost z čeho vybírat, když byl člověk omezen přesnými termíny. A tak jsem 19.6 sedla na letadlo směřující do Porta. Po ne úplně kladné zkušenosti jsem po x letech dala znovu šanci Easy Jetu a musím říct, že to nebylo úplně nejhorší. Let trval něco přes tři hodiny a zastihly nás i turbulence nad Francií. V Portu jsme dosedli v pořádku a začal boj „ulov si správný autobus do centra“. Autobus s číslem 601 nebo 602 směřuje z letiště přímo do centra. Také můžete jet metrem a cena se pohybuje kolem 2,5€ za cestu. Je jedno, jak dlouho pojedete, vždy Vás lístek v Portu za jedno svezení vyjde 2,5€. Zvolila jsem autobus, a to z toho důvodu, že stavěl pár metrů od mého ubytování. V Portu panovalo odpolední teplé počasí a sluníčko se střídalo s občasným mírným deštíkem.
Poté co jsem nechala veškeré věci na pokoji, jsem se vydala do centra. Výhled z pokoje jsem měla na kostel Igreja do Carmo s krásnými modrobílými azulejos, který jsem navštívila už při své poslední návštěvě. Ale kam jsem se tenkrát nevypravila byl kostel s věží, ze které měl být výhled na celé Porto Igreja e Torre dos Clérigos. Nakonec se počasí tak zhoršilo, že se nad Portem přehnaly šedé mraky s deštěm a výhledy na město se velmi rychle měnily. Původně jsem chtěla navštívit i knihkupectví Livraria Lello, ale k jeho návštěvě je potřeba předem objednaná vstupenka na určitý časový slot. Vstupenky lze získat jen online na jejich webových stránkách. Rezervaci jsem si tedy udělala až večer na druhý den ráno. Místo návštěvy knihkupectví jsem se vydala na procházku historickým centrem až ke slavnému mostu Luise I. a na druhou část Porta za řekou – Gaia. Již loni jsem tam byla, ale nenašla jsem tam tu známou skulpturu zajíce. Proto bylo na čase ji dojít vypátrat. No, a nakonec v podvečer mé kroky směřovaly ke katedrále pro svůj první credencial (plno lidí tomu říká poutnický pas), který se dá sehnat v katedrále v Sé do Porto, za 2€ jsem si zakoupila credenciál a za další 2€ poutnickou mušli. Na Camino jsem byla připravena.
Další den ráno jsem navštívila vyhlášené knihkupectví, bylo krásné, ale byla jsem zklamána kolik lidí tam pouští na půlhodinový slot. Byla tam doslova velká tlačenice. Lidi z předchozí půlhodiny se tam stále zdržovali a vybírali knížky. Prostorem jsem byla nadšena, nabídkou knih také, ale tím množstvím lidí jsem byla doslova znechucena. Je asi úplně jedno, zda je tam člověk hned na otevírací dobu nebo úplně poslední.
S Portem jsem se rozloučila na hlavním nádraží São Bento, při čekání na vlak jsem stihla spořádat poslední místní Pastel de Nata a vydala jsem se na dvouhodinovou jízdu do portugalské Valençy, kam jsem dorazila v odpoledních hodinách a vydala se na nákup na další dny a hledat své ubytování. Do města jsem nešla, bylo v plánu až další den, kdy mi začne pouť do Santiaga. Preferovala jsem se na cestu pořádně připravit, vše zabalit a pořádně se vyspat.
Camino Portugués Central
Den 1. Valença – Tui – O Porriño (přibližně: 20 km)
Ráno vyrážím až kolem osmé, docela pozdě, pokud chci ujít hned první den kolem 20 kilometrů. Nevadí. Pozdní vstávání má i jinou příčinu, všechno ve Valençe otevírá až kolem 9 hodiny a já potřebuju první razítko z tohoto místa, aby oficiálně započala má cesta ve Valençe. Pomalým tempem vyrážím z ubytování do města, to mi nějaký čas taky zabere. Kavárny na náměstí u radnice se pomalu otevírají. Můj žaludek se hlásí, že by něco snědl a hlava připomíná, že den bude dlouhý a náročný, že by bylo dobré si dát kávu. Radnice má stále zavřeno, a tak si sedám do kavárny hned vedle, abych měla výhled, až ji otevřou. Zdržím se asi půl hodiny, ale místo personálu běhá venku jen paní uklízečka v zástěře. Razítko nemá. Musela bych čekat ještě půl hodiny, než někdo přijde a ukazuje na kavárnu hned vedle té, kde jsem seděla. Jdu se dovnitř zeptat, zda mají razítko a paní mi ho podává. Takže takto to funguje, samoobsluha s orazítkováním credenciálu. Tak oka. Paradoxně to bylo asi jedno z těch nejhezčích razítek, které jsem za svou cestu nasbírala. A teď hurá vstříc hranicím a prvním kilometrům na španělské půdě.
Valença je malá vesnička, které leží na hranici mezi Portugalskem a Španělskem. Po překročení řeky Minho jse se již ocitla ve španělském Tui. Tui je historické město s mnoho středověkými památkami. V tento okamžik mám za sebou první 4 kilometry a jdu si pro své třetí razítko do katedrály Santa Maria de Tui. Druhé razítko se mi podařilo získat v sázkové kanceláři hned na začátku města. Trochu ironie, svatojakubská poutní cesta a razítka dávají v sázkové kanceláři. V Tui se mi podařilo úspěšně sejít z cesty na hlavní třídu, kterou bych si asi jen tak neprohlédla, kdybych pokračovala správným směrem.
Z Tui má cesta pokračuje do O Porriña. Tato část trasy vede především přírodní krajinou, vinicemi, eukalyptovými lesy a malými vesničky. Ta první část určitě ano, ale když se rozcestí blbě rozhodnete, tak nakonec jdete nekonečné 3 kilometry po asfaltu průmyslovou zónou v poledním žáru. První den a hned taková chyba. Pokusíme se jim v příštích dnech vyhnout. V momentě, když jsem se doslova plazila průmyslovou zónou krok sun krok, jel proti mně chlap v autě a zatroubil, zamával a zakřičel „Buen Camino“! Nakonec přecházím železniční trať a nechávám tuto průmyslovou zónu za zády a do mého ubytování zbývají poslední 2 km. Poslední 2 nekonečně dlouhé kilometry nejsem schopná ujít. Sedám si ve stínu autobusové zastávky hladová a žíznivá a přicházejí negativní myšlenky typu, že na to nemám, že to vzdám a pojedu někam k moři, odpočívat, že do Santiaga nemám šanci dojít, protože mě čeká ještě asi 102 km do finále. To člověku trochu náladu zvedlo. A taky to, že si na ten autobus si prostě počkám. Jenže busík má jet až za hodinu a půl, takže mi nic jiného nezbývá než se zmátořit a vyrazit. Za vděk beru první hospodu, která se nacházela asi 250 metrů od zastávky a okamžitě si objednávám menú del día/menú peregrino a za krásných 10€ si dávám velký oběd, pivo, chleba a kávu. Po hodině a půl odcházím, spíše se valím a jdu zdolat poslední kousek cesty. Kolem 4 odpolední docházím na ubytování a už se z něj nehnu až do rána. Sprcha, rychlé přeprání ponožek a trika a nožky hore, protože strašně bolí a hle, první puchýř je na světě. To bude další den pěkně bolet…
Píšu si pár zápisků do deníčku a přemýšlím, co se vlastně všechno ten první den na cestě událo. Šla jsem sama, vyhovovalo mi to. Být sám se sebou zvládám, ticho mi nevadí a sluchátka jsem zapomněla doma. Po prvním dni trpí nohy a záda.
Den 2: O Porriño – Redondela (20 km)
Druhý den Camina vstávám už v 6:30 s tím, že musím vyrazit alespoň v 7. Batoh je už sbalený, dávám do něj poslední věci a jdu se dolů na recepci přihlásit o zálohu za klíč. Všude to funguje jinak. Startuji na začátku O Porriña a první kroky vedou do centra, je tam liduprázdno, vycházím opravdu brzo. Všechny obchody jsou zavřené, trochu jídla i vody mi ještě zbývá, koupím někde cestou. V jediné otevřené kavárně si dávám pořádnou snídani a kolem 7:30 vyrážím na svých dnešních dalších 20 kilometrů. Ráno je chladno, a tak se mi jde dobře. První úkol dne: vymotat se z města na trasu, přejít hlavní dálnici a vydat se vstříc prvním pořádným kopcům. Dnešní den bude náročnější na výstupy a sestupy. Poté co jsem opustila město a dostala se do přírody, padnul mezník na mé cestě. Už je to jen 99 kilometrů do Santiaga, jsem pod 100 km. Nepopsatelná radost! První větší vesničkou byl Mos, údajně vyhlášený krajkami. Kromě jediné otevřené kavárny a dalších razítek do credencialu jsem tu potkala poutníky, kteří dorazili přede mnou či spolu se mnou. Lidí začalo postupně přibývat. Posledních 100 km stačí ke získání compostely.
Když mám za sebou část kopcovitého terénu, jsem už skoro v polovině cesty. Nad hlavou mi přistávají a po chvíli vzlétají letadla z letiště Vigo. V tento okamžik si do ruky beru telefon a hledám, co se to ve vzduchu pohybuje. Ještě před polednem se počasí začalo vybírat a slunce nám v poledních hodinách opět ukázalo, co je to teplo. Poslední kilometry při cestě do centra Redondely byly poměrně náročné. V plánu nebylo spořádat menú del día, ale udělat pořádný nákup, protože v neděli bude všude zavřeno. Ihned po tom, co jsem došla na albergue, jsem odložila věci, popadla tašku, obula si žabky a vydala se pajdavou chůzí do nejbližšího obchodu na velký nákup. Zjistila jsem, že jakmile si sednu, tak se už pak nikam nevypravím a pokud ano, je to vážně bolestivé. Do města jsem pak už nešla, po cestě historickým centrem jsem si prošla kromě promenády snad všechny historické památky. Došla jsem se podívat i do kostela Igrexa de Santiago de Redondela, kde jsem si dala do credenciálu další razítko.
Město Redondela je místem, kde se Camino Portugués spojuje s hlavní trasou Camino Francés. A tu nastává trošku problém, lidí začíná postupně přibývat a v hlavní sezóně může být problém najít volnou postel. Červen je velkým překvapením považován za mimosezónní měsíc, takže cena 17€ za noc v albergue byla příjemným překvapením. Pokud půjdete někdy jindy, bookujte na bookingu nebo volejte přímo do albergue a postel si rezervujte včas.
Den 3: Redondela – Pontevedra (19 km)
Opouštím Redondelu asi kolem 8 ráno, s tím, že venku bude dneska chladno. Předpověď hlásá 16 stupňů. Po cestě dám max. někde kafíčko, taková je vize začátku dne. Hned v prvním kopci už nemůžu, ušla jsem necelých 5 km a začínám cítit, jak se tělu už nechce. Nohy neposlouchají, těžko se mi dýchá, záda mě bolí a začíná být zase teplo. Jdu jen a jen do kopce, žádný sestup. Na zádech nesu zásoby jídla a pití na 2 dny. Asi jsem nakoupila až až. Sedám si v první kavárně a nad malým kafíčkem se snažím zažehnat krizi, která přichází. Vedle mě se zvedá pár a odcházejí, v tu chvíli si tam sedají 2 pánové a dávají si snídani na start dne. Černý kafe a 2 cigarety.
Dnešní den bude převážně do kopce, a tak se zvedám vstříc pomalým tempem dalším kopcům. Přecházím rušnou silnici a jdu za davem, který před chvíli prošel. A stále do kopce. Na prvním odpočívadle v přírodě vidím posedávat tváře, které jsem už někde po cestě viděla. Míjí mě paní z italského Bergama a s pravidelnými údery trekových holí svižným tempem zdolává kopec. Já funím a říkám si, že vážně nemám žádnou kondici a natož fyzičku, předběhlo mě už tolik lidí a vypadá to na lidi v důchodu… Stydím se.
Cesta pokračovala lesem a po prašných cestách, pak došlo i na asfalt. Když jsem kopec konečně zdolala a začala sestupovat dolů, byla jsem v totálním psychickém rozpoložení. Potkala jsem pár, který jsem už viděla den předtím, byli z Anglie a měli jen malé batůžky. Využívali službu přepravy zavazadel mezi albergue. A říkala jsem si, proč jsem si tohle taky nezajistila. Ale co by to bylo za Camino, když by si člověk skoro nic nenesl… A pak ty dva pány, kteří si dávali vydatnou ranní snídani ve stejné kavárně. Byli také z Anglie. Dobře naladěni s úsměvem na tváři si začali povídat. Považuju to za první pořádný kontakt na caminu. Jejich cesta nezačala v Portu, ani v Tui, ale už v Lisabonu. Od Santiaga je dělilo 555 km. Byli na cestě už měsíc. Obdiv! Čerstvě v důchodu a plni sil objevit svět, vydat se na dobrodružství. Po zbytek cesty jsem je už nepotkala, až pak před katedrálou v Santiagu.
Odpolední hodiny byly už jen po slunci a převážně po pevných cestách. První vesničkou byla Arcade, kde jsem dala razítko do credenciálu a kromě toho zjistila, že ve fontáně před kavárnou mají želvičky. Další menší vesnicí bylo Sampaio se středověkým mostem přes řeku Verdugo. Klikaté uličky této vesničky stoupaly a bylo na čase opět pokořit další kopce, ale do Pontevedry už moc nebývalo.
Jediný stín na cestě jsem využila k tomu, že je potřeba ujíst a upít něco ze zásob, abych neměla tak těžký batoh a namazat se opalovákem. Když jsem dojedla jedno obří jabko, tak jsem se dala do řeči s holčinou, která postávala na opačné straně cesty, a bylo vidět, že jí dnešní den dává pořádně zabrat. Byla z Londýna a nakonec jsme spolu do Pontevedry došly. Uvítaly jsme, že cesta pak pokračovala lesem, až než jsme došly na rozpálenou asfaltovou cestu a byly jsme zase v civilizaci. Ve Vilaboa jsme se před sluncem schovaly společně s dalšími poutníky v kapličce Capilla de Santa Marta a do Pontevedry nám zbývalo posledních 5km. Krásná to představa, ale jen do chvíle, než jsme zjistily, že to bude po silnici. Unaveny horkem jsme pokračovaly po rozpálené cestě. Nohy nás v botách pálily, začala nám docházet voda a nikde nic. Rozestavěné nebo rozbourané baráky a či zelené neobstarávané pozemky. Byla to na psychiku makačka. A pak se tam objevila hospoda! Zázrak! Hodinku jsme si poseděly, daly si studené pivo a koupily další vodu na cestu a poslední kilometry jsme už pak zvládly. Že jsme už v Pontevedře jsme si přečetly na vlakové stanici, která byla hned na začátku města. Teď už jen najít své albergue. Zde se naše cesty rozdělily. Potkala jsem při hledání svého ubytování na dnešní noc, dvě Japonky, které jsem viděla už na vlakové stanici v Portu. Na albergue jsem se potkala s dalšími lidmi, které jsem už viděla po cestě, ale doposud jsme se nebavili, jen jsme se na sebe usmáli a každý si hleděl svého. V přiřazené místnosti pro 10 lidí jsme byly jen 4 ženy, bylo to super. Dvě jsem už znala z předchozího albergue a tak jsme trochu povídaly, než padla půlnoc a šly jsme spát.
Den 4: Pontevedra – Caldas de Reis (22,5 km)
Další den vstávačka v 6 a v 7:00 nejpozději vyrazit. Čím dřív tím líp. Předpovědi počasí hlásaly vážně teplý den a tak nezbývalo nic jiného, než ujít co nejvíce kilometru ještě dopoledne. V 7 ráno jsem už procházela historické centrum Pontevedry a užívala si spící město bez davů. Když jsem jej opouštěla, naskytla se mi nádherný pohled na vycházející slunce. Dokonce jsem potkala holčinu, která byla ve stejném albergue a ještě její kamarádku z Irska. Bylo to fajn a cesta nám společně rychle utíkala, až se jedna oddělila na rozcestí a vypravila se na odbočku Vía Espuritual (duchovní cesta). Odbočka, kterou je možno udělat a pak se zase za 2 dny připojit na Camino Portugués Central v Padronu. Možná by to mohlo být zajímavé, tak třeba příště. O této možnosti jsem v aplikacích nic nenašla, nebyla jsem na tuto odbočku připravena a v Caldasu mě čekal dopředu zamluvený soukromý pokoj.
Pokračovaly jsme zase ve dvou. Kousek za kaplí Capilla de San Caetano padl další rekord! Jsem v polovině, do cíle zbývá 60 kilometrů. Taková radost hned po ránu! V první třetině dnešní plánované cesty jsem se zastavila v jediné kavárně na vydatnou snídani v podobě tortilla de patatas, pomerančového džusu a dobré kávy. Dala vydechnout svým nohám. Od rána bylo jasné, že to bude náročný den, co se počtu kilometrů a nastupující bolesti týče. Už, co jsme tam vstoupili, tak se k nám hlásili další povědomé tváře a já poznala další nové lidi. Bylo to velmi milé posezení!
Než udeří poledne, tak zase zátky na cestu. Už v 11 se člověk začínal cítit jak na pánvičce, stín se pomalu vytrácel a sluníčko zvesela svítilo a grilovalo nebohé poutníky putující mezi políčkami a později vinohrady. Ve vinohradech se mi líbilo, byla to krásná cesta, která měla po poledni kousky stínu. Bohužel se vinohrad střídal s rušnou asfaltovou silnicí každých pár set metrů. Krátce po poledni jsem se zastavila v kavárničce, kterou měli udělanou z garáže. Velmi tvořívý, aneb co pro kšeft nevymyslí. Bylo to dobře označené, kudy k nim a hned u cesty. Paní měla veškerou nabídku sladkých limonád, chlazených vod i piv a plný mrazák nanuků a zmrzlin! Také domácí koláče, sladké i slané, španělské verze empanád a mnoho jiného. Půlhodinová zastávka, nanuk a stín mi dodaly sílu pokračovat dál. Do nejbližší vesnice, nemám tušení, kolik kilometrů to mohlo být, protože to hodnotím jako nejhorší úsek dne. Kolem třetí hodiny bylo to největší teplo, vzduch se nehnul, a něco jako stín? He he, dobrej vtip. Na mapě jsem sledovala, jak se pomalu blížím k vesnici Tivo a radovala jsem se z každých 200 metrů, které jsem ušla. Tuto vesničku jsem si určila jako další bod pro zastávku, podle reklam, které člověk viděl po cestě na sloupech, tam mělo být albergue a také restaurace s menu peregrino. Hlad jsem v tomto vedru ani neměla, ale kvitovala jsem pozitivně možnost sednout si ve stínu, dát si něco studeného k pití a i trochu něco pojíst. Nepotřebovala jsem velký oběd, spíš tu studenou vodu a někde se studenou vodou i opláchnout, protože jsem cítila, že mám vážně nakročeno k přehřátí organismu. O úpal jsem vážně nestála a představa, že mě to nejméně o den zdrží, byla neakceptovatelná.
Poslední 3 kilometry do pensionu byly po asfaltové cestě, sice mezi vinicemi, ale bez stínů. Šlo se mi po obědě rozhodně snáz. Počet kilometru byl tento den vysoký, terén byl tak nějak v rámci možností příjemný, velkých kopců bylo o poznání méně, ale teplé počasí mě velmi zpomalilo. Myslím si, že v tento moment to není o tom hnát, aby člověk došel co nejdříve a tlačit to přes limity. Ale je to o tom vnímat své tělo, zda ještě může nebo si potřebuje sednout, schovat se do stínu, napít a najíst se. Je to o poznání svých limitů a naučení se je respektovat.
Den 5.: Caldas de Reis – Padrón (18,5 km)
V Caldasu se mi povedlo si na poslední chvíli zarezervovat poslední volný pokoj za 30€. Po předchozích nocích v albergue jsem tak nějak potřebovala chvíli pro sebe. Ve městě se nacházela jen 2 dostupná albergue a to za cenu 25€ ve společné místnosti a ještě postele neměli závěsy. Soukromý pokoj byl tudíž jasnou volnou. Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, ale už v7:15 jsem se vypravila na cestu. Město ještě spalo a jediné osoby, které byli vzhůru byli poutníci chystající se na svou cestu. Bar/kavárna pod ubytováním měla být otevřená už od 7, ale realita byla jiná. Další ráno bez pořádné snídaně a černé kávy. Tak nic, jdeme, dokud se neudělá opět dusno. Ráno bylo zataženo, chladno a mlha. Šlo se mi i přes bolest v kotníku a nártu velmi dobře. Cesta vedla lesem a vinicemi, po málo měkkém povrchu, asfalt přišel až později, ale i tak to nohy ocenily. Mírný kopec na začátek byla už ranní klasika. Přibližně kolem 40 km jsem viděla první otevřené občerstvovací zařízení. Když jsem vešla dovnitř, praskalo ve švech, nebylo si kam sednout, obsluha nestíhala, další poutníci stáli frontu, než se uvolní místo. Dala jsem si první razítko dne do credencialu a toto místo rychle opustila. Začalo mrholit. Super, první setkání s deštěm. Po cestě jsem potkala holčinu z Mexika, už jsme se viděly asi před 2 dny na albergue. Moc jsme si nepovídaly, šly jsme spolu a bylo vidět, že má vážně těžký den. Šla v dešti v pantoflích a pomalu. Nakonec jsme se potkaly ještě den poté, ale v Santiagu už ne. Na 37 kilometru se za zatáčkou zjevila kavárna! Ihned pro kafe, pomerančový džus a tortilla de patatas, kterou paní právě přinesla čerstvě upečenou. Zde jsem se potkala s lidmi z předchozího dne. Odcházeli jsme nakonec společně, ale každý měl své tempo a věděli jsme, že se potkáme večer na stejném albergue. Do Padrónu jsem došla svým tempem kolem druhé odpolední a čekala až přijede pán a otevře nám albergue. Španělská mañana. Při čekání jsem se dala do řeči s holčinou z Panamy, kterou jsem také na cestě v předchozích dnech viděla. A poznala další lidi.
Poslední kilometry byly pro mě opět náročné, ale s mnoho pauzami jsem do cíle dorazila. Po cestě jsem ještě potkala pár z Británie ze včerejšího dne, kdy jsme se potkali u pozdního oběda a bez batohů jim to doslova metelilo k cíli. Jejich albergue bylo někde jinde a prý v rukách církve. V možnostech ubytování se meze vážně nekladou.
V Padrónu jsem si došla do nejbližšího obchodu pro brambůrky, sladkou cookies a pivo. Mé tělo netoužilo po ničem jiném. Nákup zásob na další den byl taky realizován. Ráno vyrážím opět brzo a obchody budou uzavřeny až do 9 ranní.
Město Padrón je známý svou vazbou na svatého Jakuba. Podle legendy zde byly přivezeny jeho ostatky. Město je také proslulé svými malými, pikantními paprikami „Pimientos de Padrón“, které mi přišly, že jsou, než pálivé spíš hořké.
Den 6: Padrón – O Milladoiro (20 km)
Ranní budíček o 6 a rychlá snídaně ještě před cestou. Kolem 6:30 jsem už byla na nohou a vyrazila společně se skupinkou historickým centrem na cestu. Centrum jsem si den předtím neprohlédla, tak bylo na čase prokličkovat pár uliček navíc a se skupinkou se rozloučit. Vždyť se zase někde potkáme, cesta je jen jedna. Prošla jsem si ještě spící město a vydala se pomalu na cestu, sama. Vyhovovalo mi jít tento den spíše po silnici, od předchozích dní jsem cítila kotník a nárt. Bylo to z přetížení, nikde jsem nezakopla. Po 2 týdnech, kdy píšu tento článek, cítím čím dál víc již zmíněná místa a těžko se mi chodí. Že bych si přivezla nechtěný suvenýr z cesty? Po dvou týdnech stálého pociťování bolesti jsem se vypravila k doktorovi. RTG ukázal, co jsem si vážně nepřála. Únavovou zlomeninu na nártu na kosti u druhého prstu. Naštěstí jsou to jen malé prasklinky, které se už začali sami hojit. Klidový režim, mazat a chladit. Vzpomínka na Camino, po které nikdo netouží.
I přes nesnáze jsem se rozešla poměrně rychle a po rovném povrchu to bylo pro mě lepší. Když se zlepšila bolest, tak přišly na mozek chmury. Opravdu je těžké být v rovnováze. Najednou na mě někdo pokřikuje z hospůdky u silnice. Overthinking je narušen jiným vjemem a znovu se zdravím se skupinkou se kterou jsem se ráno rozloučila. Ranní káva, razítko do credenciálu a šup na cestu. Sedla jsem si, musím se zase rozejít. Skupinka pokračuje po prašné cestě, já jdu po rovném asfaltu. Je ráno, není teplo, ale těch aut kolem jezdí dost. Naštěstí to byl jen kousek po silnici a pak se zase stáčím na méně zpevněnou cestu, která se stáčí a stoupá. Kilometry postupně ubývají a jejich počet klesá pod 20! Cesta vede přes malé vesničky i po silnici. Jsem ráda za pevný terén.
Do O Milladoria přicházím až po poledni, kolem druhé hodiny. Slunce pálí, vzduch se ani nehne a cesta vede jen po rozpáleném asfaltu bez kousku stínu. Ještě, než naleznu ubytování pro dnešní den, tak se zastavuji u kapličky Capilla de la Magdalena pro nějaký ten suvenýr, další razítko a setkávám se s lidmi, se kterými jsem se ráno rozloučila. Milá paní nám ukázala, za kapličkou krásný výhled na věže katedrály v Santiagu. Poté moje kroky vedly na oběd, tedy do obchoďáku Mercadony, kde jsem si ten teplý oběd rovnou snědla. Kolem 4 hodiny už bylo možné se ubytovat. A byla jsem zralá si jít lehnout. Holky nakonec, že si půjdeme večer ještě někam sednout. Přes ulici byl podnik, ani jedna z nás nebyla schopna jít někam dál. Vzali jsme za vděk to nejbližší a příjemně jsme si v klidu u piva popovídaly. Další den nás už čekalo něco málo přes 7 kilometrů do cíle, ale i tak jsme kolem desáté šly zalehnout.
Den 7: O Milladoiro – Santiago de Compostela (7 km)
Poslední den cesty a nadšení z posledních 7kilometrů. Už není kam chvátat, vstávaly jsme kolem 7 a vydaly se na cestu, ale každá sama. Byla to ta nejlepší volba. Když jsem vyrazila, neviděla jsem dlouho žádný patník, v těch městech jich moc není. Ale ten první hlásil jen 7,664 do Santiaga. Tak procházka na dvě hodinky a budu tam. V ten moment jsem si uvědomila, že to za chvíli všechno skončí. Skončí cesta, skončí svoboda, skončí potkávání nových lidí, a co bude pak, až tam dojdu? Bude to radost nebo zklamání? Co mám od této poutě očekávat? Co přijde na konci? Mnoho otázek, ale bez odpovědí. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek a jedna přes druhou, že jsem se vůbec nesoustředila na cestu, takže jsem dokonce 2x sešla z cesty. Zase jsem se na cestu vrátila, ale bylo to takové divné, 2x vzít špatný směr a jednou úplně přejít podchod, kterým jsem měla jít. Doposud se mi to nestalo, že bych se na cestě ztratila. Špatných rozhodnutí při volbě cesty bylo pár, ale i bez mapy jsem se neztratila ani jednou až do posledního dne.
Když jsem se dostala na hlavní třídu, věděla jsem, že teď to už bude jen rovně. Na Rúa da Volta do Castro jsem si dala malý kafíčko na stojáka a pokračovala k cíli. Táhlo mě to, chtěla jsem tam už být, ale zároveň jsem nechtěla, aby to všechno pěkné skončilo. Než jsem dorazila do centra, které už žilo, prošla si park Alameda, kam jsem se pak ještě další den vrátila. Do města jsem vstoupila vstupním bránou Porta Faxeira a šla poslední metry rušnou ulicí ke katedrále. Už jsem viděla špičky věží katedrály, jak vykukují mezi domy.
Došla jsem na náměstí Praza do Obradoiro a nepřítomně civěla na katedrálu. Slova došla, pocit prázdnoty vystřídala radost, že jsem to zvládla. Na náměstí jsem potkala známé tváře. Chtěla jsem si tam sednout a kochat se ale nebylo kam. Když jsem už byla na nohou, došla jsem si do poutnické kanceláře vyzvednout compostelu. Credenciál byl plný různých razítek a bylo na čase jej vyměnit za diplom o absolvování pouti (compostela). I kdyby to nekončilo diplomem, bylo by to fuk. Ten pocit, že jsem dorazila po 7 dnech a nějakých 125 kilometrech byl nepopsatelný! Překonala jsem sama sebe a zvládla jsem to. Pocit hrdosti a pořádné radosti se dostavil, až když jsem se vrátila na náměstí před katedrálu a sedla jsem si a začala přemýšlet o uplynulém týdnu. Ty pocity se nedají popsat, ty se dají jen prožít. Pro každého ta pouť znamená něco jiné, jde tam s něčím, co si snaží vyřešit a někdo vyřeší po cestě a někdo si na to finále musí chvíli počkat. Jak se říká, když člověk dojde do Santiaga, něco se v něm změní, nevrátí se takový, jaký býval. Přestane řešit prkotiny a začne se soustředit na podstatné věci. Protože si uvědomí, jak málo mu stačilo k té cestě, co ho učinilo šťastným a raduje se z maličkostí.
Na počátku se 125 kilometrů zdá jako věčnost, ale stačí týden na jejich zdolání. Co se za ten týden všechno změní, co si člověk uvědomí a také jaké lidi potká. Posunou ho dál nová přátelství? Setkají se někdy nebo tohle bylo naposledy, co je viděl?
Jak definovat pocit, když se před katedrálou znovu setkáme i když někdo dorazil o den dřív či později? Jako radost, štěstí nebo náhodu? Rozhodně jsem měla radost, že jsem se tam setkala s lidmi, se kterými jsme společně sdíleli poutnickou cestu, životní trable i bolesti.
Byla to nezapomenutelná pouť! Díky, že jsem tam mohla být! Víc netřeba dodávat…
Camino Portugués Central 2024
V Santiagu jsem strávila ještě jednu noc. Měla jsem možnost si prohlídnout katedrálu a také se zúčastnit večerní poutnické mše. A užít si poslední večer s lidmi, které jsem po cestě potkala. Společná večeře završila naše putování. Následující den se pak všichni pomalu rozprchli na vlak, autobus a na letiště. Vrátit se domů a zpět do ke svému stereotypu. Možná ne. Můj poslední den jsem si město prošla jako turista, navštívila jeho památky, muzea a znovu jsem si zašla podívat do katedrály. Ještě než jsem večer směřovala na letiště, tak jsem se vrátila do krásného parku a s výhledem na katedrálu jsem v tichu přemýšlela o uplynulých dnech.
Otázka, která ohledně Camina vyvstává: Chtěla bych se vrátit? Odpověď je jednoznačná: ANO!
