Itálie, region Friuli Venezia Giulia

Další cestovatelský příběh bude z Itálie, konkrétně z provincie Friuli Venezia Giulia. A kde že to vlastně je? Kousek od slovinských hranic. Tentokrát květnový prodloužený víkend patří Itálii. Novému koutu světa a dobrému jídlu.

Není tomu tak dlouho, co byla z Prahy spuštěna nová linka do italského Terstu. Než si to rozmyslí a stihnou ji zrušit, je třeba využít. Bookuju letenku na 4 denní trip v podobě prodlouženého víkendu (čtvrtek – neděle). Opět nasedám do letadla irské nízkonákladové společnosti a mířím na výborná kafíčka, zmrzlinu a pizzu. Těším se až za hodinu a nějaké minuty přistaneme v přímořské destinaci se sluníčkem nad hlavou.

Deštivý Terst

Představa super, realita trochu jiná. Na letišti Terst přistáváme za silného větru, šedých mraků a s pořádnou otočkou nad mořem. Vypadá to, že bude každou chvíli pršet, protože šedé mraky nad hlavou se ne a ne pohnout i přesto, že jsou doprovázeny poměrně silným větrem. Do centra je to vlakem asi půl hodinka. Lístky můžete kupovat i online v aplikaci Trenitalia nebo ji použít jako vyhledávač jízdních řádů. (Pokud pojedete vlakem vyšší kategorie, může je prodávat i jiný dopravce např.: Italo, dávejte si pozor, na jaký druh vlaku si lupen kupujete). Když jsem viděla frontu na letišti, kde stály dva automaty na lístky na vlak, doufala jsem, že nějaký bude i na nástupišti. Do odjezdu zbývalo ani ne 20 minut a takových 10 minut se určitě projdete, než dorazíte na vlakovou stanici. Vlak jel každou hodinu. Ještě asi hodinovou jízdu nabízí autobusová linka G51, ale je dražší.

Tentokrát jsem se zabookovala sdílený hostal. A to díky super poloze v centru a i ceně. Bohužel neměl dámské a pánské oddělené pokoje, ale všechno pro všechny. Cítila jsem se poměrně nekomfortně, když jsem zjistila, že v místnosti o 12 lůžkách jsme jen dvě holky. Ale je to jen na jednu noc a další den mě čeká soukromej pokoj hodně daleko. Musí se to vyvážit. A od doby camina to člověk prostě zvládne, jen jedna noc a hurá dál.

Pozitivní bylo, že i když byl checkin od tří, už jsem se mohla ubytovat ve dvě a zbytečně nečekat. Zámeček jsem měla, batoh zamkla ve skříňce, dobila telefon a zabalila si důležité věci na procházku městem. Našla si ještě na wifi cestu k pozůstatkům římského amfiteátru s tím, že zbytek po cestě. I když to byl trochu boj, protože můj telefon ne a ne se připojit do sítě. To znamenalo, že žádný internet a cesta na hrad bude spoleh na informace od lidí, které potkám po cestě. Začíná to dobře, že?

Jak moc se spoléháme na technologie, že si už nedovedeme představit, co by se stalo, kdybychom je neměli? Nicméně, cíl pokořen, po cestě jsem potkala jen dva ukazatelé a dva páry, co šli z hradu do města. Návštěvu pevnosti jsem stihla včas. Výhledy na jedničku, počasí na čtýru.

Pevnost Castello di San Giusto pocházejí z 15. století, dnes uvnitř sídlí muzeum historických zbraní a místních dějin. Hradby jsou přístupné a tak si můžeme vychutnat alespoň pohledy na celé město. Pevnost má zajímavý skoro trojúhelníkovitý tvar. Vstupné je 7€, lze koupit na místě i na webu. Ale nemyslím si, že je nutné až tak dopředu plánovat. Kolem třetí odpolední nás tam možná bylo takových 15 a to se v ten velkém prostoru ztratí.

Hned vedle hradu naleznete pozůstatky baziliky z doby římské Foro Romano. A nepřehlédneme vysoký válečný památník Monumento ai Caduti di Trieste. Jako další doporučuji návštěvu katedrály Cattedrale di San Giusto Martire. Katedrála se datuje do 14. století, je postavena na kopci na základech římského chrámu. Uvnitř naleznete zajímavé fresky a mozaiky. Vstup je bezplatný, pokud si chcete prohlédnout fresky pod světlem, stačí vhodit euro a výklenky se vám osvítí.

Až budete opouštět kopec s pevností, vezměte to parkem Parco della Rimembranza, kolem fontány Fontana di Montuzza a dolů k silnici po schodech a obřím schodišti Scala dei Giganti. Vyjdete na náměstí Piazza Goldoni, které je obklopeno zajímavými domy a hlavně je to už blízko do historické kavárny Antico Caffè San Marco nacházející se na ulici Via Cesare Battisti. Návštěvu tohoto místa zařaďte na seznam. Když ne jako zastávka na kávu, tak alespoň na tiramisu nebo pro knihu. Je to totiž takové knihkupectví s kavárnou.

Po cestě zpět k přístavu jsem prošla uličky centra a kolem kanálu Canal Grande di Trieste a zastavila se i v přístavu na molu Molo Audace. Na rohu u Canal Grande a přístavu stojí socha Statua Josef Ressel s lodním šroubem. Tak tohodle pána bych tam vážně nečekala. Další místo, které by neměl člověk vynechat je náměstí Piazza Unità d’Italia, které je lemované zdobenými budovami a fontánou. Jednou z těch budov je palác Palazzo del Lloyd Triestino, naproti budova Prefettura di Trieste, kde sídlí místní správa.

Když ale zajdeme dále do hloubi města, za náměstí Piazza Unità d’Italia, objeví se před námi schodiště Scalinata delle Medaglie d’Oro, na jehož konci stojí kostel Parrocchia di Santa Maria Maggiore a malá kaple Chiesa di San Silvestro (není bohužel přístupná). Poté už rychle na hostel, protože obloha byla čím dál tím tmavší. Déšť přišel, když už jsem byla pod střechou.

Teď už zbývalo jen najít místo na večeři. Měla jsem vyhlídnuté místo Trapizzino Trieste, ale bylo to příliš daleko od ubytování a rozhodně se mi nechtělo jít v dešti. Nakonec jsem zvolila k večeři pizzu v L’Antica Pizzeria da Michele, kterou jsem si vybrala při procházce městem. Pizzerie nezklamala, pivo měli výborný a pizz na výběr bylo pár, ale tím se v Itálii značí ta správná pizzerie. Pár základních a pak i takové ty načančané, které taky nevypadali špatně. Ale klasika je klasika. Tip pro vás: kdyby byla pizzerie obsazena, další volbou byla San Genna‘ Pizzeria Napoletana, která se nachází kousek dál.

Přímořská sídla a stávka na železnici

Ráno jsem hostel opuštěla už v 6:50 s tím, že nemá cenu tam zůstávat déle, protože stejně toho víc nenaspím. A taky s tím, že si ještě někde sednu na kávu a cornetto, ale bohužel podnik, který jsem měla vybraný, otevřeno od 7:00 neměl. Takže hurá na vlakové nádraží do trafiky, koupit si lístek na bus a najít správnou zastávku. Další zastávka turisticky zbožňovaný zámek Miramare.

Za mírného mrholení jsem dorazila velmi pochybnou cestou od hlavní silnice k moři a napojila se na asfaltku, která vedla k parkovišti pro zájezdové autobusy. Chvíli se kochala ranním klidným mořem, výhledy na Terst v dáli a posnídala jsem zbytek zásob. Podle mapy jsem dorazila k velké kovové bráně, která byla mírně pootevřená, všude kamery a jak jinak, policejní stanice u vstupu. Velká vývěska hlásala, že zámek je otevřen od 9:00 a park od 8:00. To to ráno pěkně začíná, stála jsem ubrány a nevěděla jsem, zda se mohu či ne pozvat dovnitř. Zbývalo do oficiálního otevření asi 40 minut a rozhodně se mi venku nechtělo stát. Informace, které jsem našla, ani jedna nezmínila, že by byl park u zámku uzavřený.

Za chvíli přišli dvě osoby a polootevřenou bránou se protáhli. Nic se nedělo, vypadali na místní. Chvíli jsem ještě čekala, zda jo nebo ne a pak přiběhl chlap, před bránou se protáhl a pokračoval ve svém ranním joggingu do parku. Tak jsem neváhala a vyrazila taky. Ranní park bez lidí byl úžasný. Ticho a klid. Prošla jsem si základní trasu se všemi body, které ukazatel znázorňoval. Na delší trasu jsem se nevypravila, protože den předtím vydatně pršelo.

Zámek Miramare je nazýván pohádkovou habsburskou rezidencí na břehu Jadranu. Tento bílý pohádkový zámek si nechal na konci 19. století vystavět rakouský vévoda Maxmilián, bratr Františka Josefa, jako svou další rezidenci. Vévoda Maxmilián s manželkou Charlottou se na zámek přestěhovali na Vánoce roce 1860. V té době se ovšem stěhovali do nedostavěné budovy. Obyvatelné bylo jejich přízemí, první patro bylo teprve ve fázi výstavby. Pokud se panstvo nechtělo zdržovat na zámku, stačilo vyjít do přilehlého, terasovitě uspořádaného parku. Rostou v něm i exotické stromy dovezené původně z Mexika, kde se Maxmilián nechal korunovat mexickým císařem. Údajně tu byly údajně umístěny i voliéry se vzácným ptactvem. Na botanickém uspořádání parku se podíleli i Češi.

Park jsem si za hodinu prošla, pokochala jsem se výhledy z parku a z balkónů zámečku, který lze obejít, zámecké molo jsem si prohlédla z výšky a další stavby v parku jsem taky nevynechala. Zaujala mě jakási nádoba, možná to byla fontána s veverkami. A pak už jen sejít z parku k oficiálnímu molu, chytnout si autobus do šíleného kopce a zpět na stejnou zastávku, kde jsem před hodinou a půl vystupovala. Linkou G51 pokračujeme dále.

Za čtvrt hodinky vystupujeme u dalšího přímořského sídla, hradu Duino. Otevírací doba je až od 10:00 a já mám ještě čas, dost času. Venku začíná poprchávat a to znamená jediné, cappuccino a cornetto v jediném otevřeném podniku. Po italské snídani jsem se vypravila kousek po stezce Rilke na vyhlídku na hrad Duino. Počasí ten den fakt nepřálo. Nabalená ve všem teplém, co jsem si vezla a moc toho nebylo, jsem si říkala, kde je těch 25 stupňů a sluníčko, které předpověď hlásala pár dní zpět.

Starý hrad Duino, Castello Vecchio di Duino, byl postaven v 11. století na základech římské pevnosti. Této pevnost stále na kamenném výběžku skály Carso, vyčnívající do terstského zálivu. Je přístupný pouze výjimečně. Na pár hodin přes sezonu a pouze o víkendu, informujte se na pokladně. Já jsem to štěstí neměla, z bezpečnostních důvodů byl v době mé návštěvy uzavřen. Vydatné deště v posledních dnech nepřáli návštěvě zříceniny.

Ale kam jsem se podívat mohla, byl nový hrad, který byl postaven v 16. století na vedlejším výběžku, Castello di Duino. Poslední přestavba proběhla v 19 století. Hrad je majetkem rodu della Torre dodnes. Je přístupný veřejnosti a je možné si prohlédnout všechno původní vybavení z 19. století. Okolo najdeme nádherné terasovité zahrady s výhledem na moře, v hradním komplexu jeskyni i kapli a v zahradě válečný bunkr. Sestup do něj byl poměrně depresivní, i když byl osvětlený. Na úpatí útesu hradu Duino se nachází bunkr, který byl postaven v roce 1943 německým námořnictvem. Byl postaven jako úkryt před nálety ve druhé světové válce. Má dokonce přístup k moři. Stavba je 18 metrů hluboká a má dva vchody, horní a spodní. Je přístupná z horního vchodu, z hradních zahrad, dolů je to údajně přesně 100 schodů.

Kolem poledne bych chtěla dorazit na své ubytování ve městě Palmanova. První, co musím, je opět nastoupit do autobusu G51 a popovézt se k nádraží v Monfalcone nebo ještě lépe na nádraží u letiště a tam přestoupit na vlak. Plán jednoduchý, co by se mohlo pokazit? Kolem jedenácté mi jede z Monfalcone vlak do Palmanova. Aplikace ukazuje časy, ceny, všechno v pořádku. Až do momentu, kdy dorazím na železniční stanici, kde si v automatu koupím lístek na vlak, co jede za 2 minuty. Je nějaký dražší, to je fuk, chci to stihnout, odpočinout si, dát si teplou sprchu a ten batoh začíná být těžký… Vypravím se tedy na nástupiště. Vlak nikde a na ceduli svítí jen směr Roma. Něco je špatně, jdu se zeptat prvního člověka, kterého vidím, nemluví anglicky. Ani španělština nepomohla. Naštěstí dva mladíci postávající na nástupišti mi poradili, že to, co přijede je zpožděný vlak do Říma a můj vlak byl zrušen, že je tento víkend stávka železničářů. No to mě potěš! To mění celý můj plán.

Stojím na nástupišti a čekám, v ruce lístek za 6,75€ a trnu hrůzou, zda bude platný a zda se na své ubytování ještě dneska dostanu. Naštěstí se na ceduli rozsvítil náhradní vlak do Udine, který pojede za hodinu a vyhlídkovou jízdou kolem slovinských hranic. No super, lístek je prej platný, dle slov černošky, která právě dorazila na nádraží. Vlak doopravdy přijel, jedeme směr Udine. Píšu tedy paní, že dorazím nejdříve kolem šesté večerní a ne ve dvě odpoledne, jak jsem si tak pohádkově plánovala. Všechno v pořádku, nechá mě se ubytovat, i když přijedu později. Uff, jedna věc vyřešena.

Dobrodružství pokračuje

Neplánovaně v Udine. Ještě ve vlaku hledám, jaké mám možnosti. První možnost je dojít na autobusák, najít spoj do Palmanova a jet se ubytovat. Příjezd nejdříve po třetí do cílové destinace, nejméně hodina čekání na autobus a 15minut chůze do města. Druhá možnost, projít si město, dát si někde něco k jídlu a po šesté dojet autobusem skoro do centra s tím, že ubytování je dvě minuty pěšky. Bylo rozhodnuto, hledám možnosti, co chci vidět a jak daleko je centrum Udine. Naproti vlakové stanici stojí plno autobusů, dokonce tam mají i prodejnu lístků, kupuju hned dva, protože z centra to zpět nepůjdu pěšky.

Prvním autobusem jedu 10 minut a vydávám se do víru města. Absolutně nepřipravena, co chci vidět. A tak zadávám první hvězdičku na mapách, která je takovým středobodem všeho a to zámek Castello di Udine ze 16. století s výhledem na město. Z autobusu jdu příjemnou pasáží, v další ulici míjím historickou tržnici, která je v odpoledních hodinách už uzavřena. Dále na náměstí Piazza Giacomo Matteotti, kolem kostelíku Chiesa di S. Giacomo Apostolo až k lodžii Loggia del Lionello. Mezitím si ještě na cestu stihnu koupit zmrzlinu v briošce a posilněna další italskou dobrotou stoupám vzhůru k hradu. Kopec to byl pořádný. Nahoře na mě doopravdy čekaly ty slibované výhledy a zámecký kostelík Chiesa di Santa Maria di Castello, který je aktuálně v rekonstrukci.

Náměstí Piazza della Libertà je další zastávkou. Stovky let staré náměstí s tradiční hodinovou věží Torre del Reloj, fontánou Fontana del Carrara a monumentálními sloupy v lodžii Loggia e Tempietto di San Giovanni. Co by to bylo za italské město bez katedrály Cattedrale di Udine. Ještě mi do třetí hodiny zbýval nějaký čas a než ty podniky zavřou, tak hurá na aperol. První se mi do cesty připletla místní restaurace s pivnicí.

Místo, které jsem chtěla vidět a to na základě fotek na internetu bylo v rekonstrukci. Jednalo se o malou zahradu mezi domy plnou různobarevných kytiček. Třeba tip pro vás: Giardino Morpurgo. Pak jsem ještě procourala pár uliček, náměstíček až došla ke kostelíku Chiesa di San Francesco, před kterým se konal festival italského jídla, piva a vína až z daleké Apulie. Svačina tedy zajištěna a odpočinek taky. Teď už jen na autobus a hurá na ubytování.

Autobusová stanice v Udine je přesně to, co nechceš zažít. Špinavá, smradlavá a plná divnolidí. Já vím, je to Itálie, ale ten sever byl vždycky takovej civilizovanější a víc evropštější. Nicméně, plusové body za wc zdarma i když s traumatem na celý život. Čekal tam jen klasický turecký záchod, too long not see. Lístek jsem ještě měla v zásobě a nákup jiného jsem neřešila. Po příjezdu na ubytování jsem zjistila, že na tuto trasu platný nebyl, ale cvakal se před řidičem a ten nic neřekl. V tomhle tam mají fakt chaos, to u vlaku se maximálně seknete v kategorii a někde vás vysadí. Jak s láskou vzpomínám na milované Grosseto…

Před šestou jsem dorazila na správnou zastávku a vydala se hledat ubytování. Kdyby mi mapa nezahlásila, že jsem na místě, nepoznala bych to. Ubytování to bylo nově zrekonstruované a i zařízené, ale neoznačené. U dveří na mě čekaly dvě bezpečnostní schránky, ale neměla jsem k nim ani kód. Nakonec mi nezbylo nic jiného než na italské číslo zavolat a paní, že je tam za minutku. Za rokem měli rodinou prádelnu a tohle mi přišlo, že byl nevyužitý prostor v domě. Ale pokoj se sprchou pro sebe, kousek všude. Vyšlo to suprově.

Před zavíračkou jsem ještě stihla nákup v místním Sparu. Tudíž z plánované večeře sešlo, protože měli v teplém pultu poslední dvě velké smažené koule, arancini, jak s ragú, tak se šunkou a sýrem. K tomu pivečko a přemluvit se večer ještě vyrazit ven bylo náročné. Ale povedlo se, ještě před západem slunce jsem si prohlédla velké náměstí a vydala se na 5km procházku po bývalém opevnění města, při které mě sežralo nespočetné množství komárů. Tempo bylo svižné a za šera jsem znovu vstoupila do města jednou ze tří vstupních bran. Palmanova není jen tak obyčejné město…

Noc v opevněné pevnosti a jen tak na výlet do náhodného města

Včerejší procházka mě zmohla, ale odpočinek jen do 7:30, zabalit se zpět do batohu, něco pojíst a hurá do města, dokud nemám ještě batoh s sebou. Check-out byl až v 10, plno času na ranní procházku uličkami. Taky najít tu třetí vstupní městskou bránu a navštívit urbex lokalitu bývalých vojenských kasáren Caserma Filzi. A taky zastávka na ranní cappuccino a „cornetto“ spíše takový malý italský věneček s čokoládou navrchu. Nevybírala jsem podle recenzí, ale podle počtu lidí uvnitř a venku na zahrádce. Místní budou vědět, co je dobré a tak jsem posnídala v baru Pasticceria Sorarù. Ještě než si vyzvednu batoh a udělám definitivní checkout, tak bych chtěla do katedrály, ale ta má ještě zavřeno, takže tedy pro věci a pak do katedrály na čumendu.

Město Palmanova je přezdíváno jako nedobytná pevnost z dob Napoleona. Při pohledu z letadla vypadá jako dokonalá devíticípá hvězda, která je zapsána na seznamu UNESCO. Představuje totiž také uzavřené pevnostní město. Vznikat začala za vlády rakouského císaře Rudolfa II. na konci 16. století, původně jako pevnost proti útokům Turků. Město bylo postaveno na oslnivě bílém mramoru a jeho ulice a domy jsou uspořádány podle přesných geometrických struktur. Hlavní příkop bylo možné zaplavit vodou z kanálu Roggia di Palma, který se táhne několik desítek kilometrů od jezu na řece Torre. Posledních úprav se dočkala během napoleonských válek, kdy došlo k úpravě opevnění vestavbou úkrytů do bastionů a byly zřízeny velké kasárny a vybudována většina podzemních chodeb.

A co tedy v opevněném městě uvidíte? Centem města je náměstí Piazza Grande, které má tvar pravidelného šestiúhelníku. Celé náměstí je obklopeno jedenácti sochami. Uprostřed náměstí stojí vysoká korouhev. Také zde najdete katedrálu, Duomo del Santissimo Redentore, se zvonicí, která je doopravdy nízká a to z důvodu, aby nepřitahovala pozornost nepřítele. Dále můžete navštívit tři vstupní brány, Napoleonovo skladiště na střelný prach Polveriera Napoleonica Garzoni a nebo podzemní katakomby.

Zbývala mi asi hodina na to, než mi pojede autobus dál. První spoj dne, směr Udine. Dlouho jsem tu už nebyla a pak? Do malého městečka s názvem Cividale del Friuli. A že vám to nic neříká, to neříkalo ani mě, než jsem objevila krásné fotky na internetu. Věděla jsem, že se tam musím podívat. Alespoň na chvilku, protože musím mít na paměti, že večer musím dojet na letiště, než mi ho uzavřou.

Cividale del Friuli, město, které bylo založeno Juliem Caesarem pod názvem Forum Iulii, sahá svou historií až do dob Římské říše. Po pádu Římské říše se město stalo důležitým centrem Langobardů, který ovládl velkou část Itálie v 6. století. Cividale se stalo hlavním městem, bylo také sídlem prvního langobardského vévody v Itálii. V té době byl název zjednodušen na Civitate. V 8. století severní Itálii i Cividale ovládli Frankové. Význam města pokračoval i v této době, stalo se významným obchodním střediskem kraje. Ve 13. století vedoucí úlohu převzalo Udine, kde přesídlil i patriarcha z Aquileie, který dosud sídlil v Cividale. V té době byl jeho pánem český král Přemysl Otakar II. Od 15. století patřilo město Benátské republice, po napoleonských válkách Habsburkům. Obyvatelé města se chtěli spojit s nově vzniklou Itálií, což se podařilo v roce 1866.

Z autobusového nádraží v Cividale se vydávám do centra podél parku. Jak se blížím k historickému centru, otevírá se přede mnou první náměstíčko s historickými stavbami. Ale pořád to není, to co hledám. I tak to působí historickým nádechem a tak si udělám pár fotek. Jak se toto místo jmenovalo, nevím, ale nacházelo se u brány Porta Arsenale Veneto. Pokračuji dále na náměstí Piazza Foro Giulio Cesare, na kterém probíhal malý protest. Rychle jsem se přesunula dál a to na náměstí Piazza Duomo s katedrálou Duomo di Santa Maria Assunta (za mé návštěvy byla uzavřena, ale vevnitř dle fotek vypadá krásně). Bokem od katedrály se nachází muzeum Museo Cristiano e Tesoro del Duomo, kde si za 6€ můžete prohlídnout sbírku náboženských předmětů. Kdyby v tom byla návštěva i katedrály, možná bych se zašla podívat, ale jinak, nic pro mě.

Od nábožensky zaměřeného místa pokračuji k mostu ďábla Ponte del Diavolo, jak krásně to mají vyvážené. Most přes řeku Natisone a na druhé straně opět kostelík svatého Martina Chiesa di San Martino. Impozantní kamenný most, který se klene přes řeku Natisone, je opředen legendou, že most byl postaven samotným ďáblem výměnou za duši první bytosti, která přes něj přejde. Obyvatelé města přelstili ďábla tím, že přes most poslali psa. Most byl postavený v 15. století, je technickým zázrakem své doby a dodnes symbolizuje důvtip a odvahu obyvatel.

Výhledy na domečky podél říčky s tyrkysově čistou vodou je to epický, ale pořád to není ono, jako bylo na fotkách. Vydávám se hledat ten foto spot. Za kostelíkem je příjemný parčík a odsud už dostanete ty správné insta-fotky. Dá se sestoupit i dolů do kaňonu řeky, ale nikoho jsem tam neviděla a schodiště bylo pořádně zarostlé.

Po krátké pauze ve stínu přemýšlím, co dobrého si dám a hlavně kde. Něco malého ideálně. Po cestě jsem viděla stánek s místní specialitou frico, není to název pro českou kulajdu, ale pro místní sýrovo-cibulovo-bramborový snack. Paní má otevřeno, ale bere jen hotovost, tolik kolik chce, nemám a velké peníze mi nerozmění. Vyřešeno, tohle papat nebudeme. Procházím kolem restaurace Al Campanile, která mě zaujala nabídkou, ale na oběd je ještě čas. Vrátit bych se mohla později.

A tak podél řeky pokračuji dál. Klášter svaté Marie Monastero di Santa Maria in Valle e Tempietto Longobardo, který zvenčí nevypadal nijak honosně. Interiér jsem navštívit nešla, ale do zahrad Il giardino panoramico, jsem se pozvala. Nikde nikdo, nebylo psáno, zda se vstupenkou nebo ne. Pokud se vám poštěstí, tak zahrady navštivte už jen kvůli výhledy na řeku, malému vinnému sadu a olivovníkům. Součástí je i kostel Chiesa di San Giovanni. Jde o raně středověkou architekturu v Evropě. Fresky a reliéfy ukazují vysokou úroveň uměleckého a řemeslného mistrovství Langobardů. Otvírací doba tohoto komplexu je velmi zvláštní, podle webu měl být uzavřen, na pokladně nikdo neseděl, ale uvnitř se někdo pohyboval. Vstupné bylo asi 12€, sleva na kartu pro tento region FVG card více info zde.

Celá ulice Via Monastero Maggiore by se dala považovat za to historické jádro města, až k bráně Porta Patriacale uvidíme historické domy. Vpravo uslyšíme šumět malý vodopád a nejkrásnější pohled je od Belvedere del Monastero uvidíte taky Chiesa di San Martino, na druhé straně řeky. Později jsem zjistila, že jsem tam neměla co dělat, protože tento chodníček je ještě součástí prohlídky kláštera Monastero di Santa Maria in Valle e Tempietto Longobardo. Stane se, nikdo mi nic neřekl.

A když už dojdete tak daleko, koukněte na krásně malovaný kostelík Chiesa di San Pietro e San Biagio. Byl postaven na základech kostela ze 13. století, dnešní úprava je ze století 15. Často byl poškozen povodněmi a je otevřený jen výjimečně. Je považován za příklad náboženské architektury a umění, jež se prolíná s bohatou historií města. Fasáda kostela je zdobena krásnými kamennými reliéfy a sochami, které představují biblické scény a světce. Za kostelem se nachází velká zahrada, která otevřená je. Místo na odpočinek.

Poslední kroky vedly na náměstí Piazza Paolo Diacono, s tím, že mám čas a bylo by fajn se přiblížit k autobusovému nádraží. Prošla jsem si pár uliček a to i jednu s dalším kostelíkem Chiesa di Santa Maria di Corte a pokračovala na náměstí. Jedna restaurace vedle druhé a kavárny. Teď už nemá cenu se vracet k mostu do restaurace, kterou jsem si vyhlídla. Vybrat si tady bylo náročné. Nakonec mě na jednom jídeláku přitáhly špagety carbonara a bylo jasno. K tomu skleničku bílého vína a pozdní oběd je zařízen. Nechala jsem si doporučit vínko, které je místní. Pán doporučil vinařství Ronco del Gelso. Můžete googlit, ale cenovka v Čechách je pořádná. Ale když už v Itálii, tak i s tím dobrým jídlem. Cividale del Friuli je také známé svým vynikajícím vínem. Region Friuli-Venezia Giulia je jedním z nejvýznamnějších vinařských regionů v Itálii a místní vína jsou vysoce ceněna pro svou kvalitu a chuť.

Po výborném obědě hurá na autobus směr do Udine. V Itálii nezvyk, že něco přijede včas, ale byl tam dřív a i já. Byl by to průser, kdyby mi to ujelo. Byl to poslední spoj toho dne do Udine. V Udine jsem měla skoro 3 hodiny času, než nasednu na předposlední spoj na letiště. Autobusové nádraží vypadalo velmi nevábně už za světla a to poslední, co bych chtěla, by bylo tam čekat s divnolidmi další hodiny. Vypravila jsem se na místo, kde probíhal food festival. Bylo tam narváno a s batohem jsem nechtěla už nikde chodit. Tudíž první kavárna, aperolek a pohodička. Jak krásně by to znělo, že?

Ve skutečnosti jsem měla na telefonu posledních 19% a powerbanku jsem potřebovala ušetřit na letiště, kdyby tam náhodou zase nebyla ani jedna funkční zásuvka anebo bych musela čekat venku. Úkol jedna, najít kavárnu se zásuvkou, nabít telefon, co jen to půjde a ušetřit proud na letiště. Bod dva schovat se před tím lijákem, který se na Udine valil. Bod tři, být kdekoliv jinde, jen ne na autobusovém nádraží.

Mým útočištěm se stala kavárna Adoro Caffè Piazza Venerio, kde jsem si užila asi ten nejbáječnější aperol za celou cestu a dokonce i s něčím k zakousnutí. Poslední rozloučení s Udine a cesta na předposlední spoj na letiště. Ve 20:15 jsem dorazila na nástupiště a počet divných existencí stihl rapidně narůst. Ani ta hlídka mě neuklidňovala, do odjezdu zbývalo 15 minut. Chtěla jsem počkat uvnitř budovy, ale byla zavřená. Kde si tedy koupím lístek? Nakonec jsem našla malý nenápadný modrý automat a lístek na hodinovou cestu jsem zakoupila. 5,5€ jedna jízda na letiště, no dobře. Hlavně už odjet.

Když autobus přijel, měl asi 10 minut zpoždění. Když jsme v busu zůstaly jen dvě, řidič se pořádně rozjel, prostředkem silnice, do zatáček, auta proti, kruháč by nejraději projel rovně… Přála jsem si, abychom už na tom letišti byli a v pořádku. Hrozná noční jízda regionem FVG. Když jsme se už blížili k letišti, tak jel dál, i když jsem si zmáčkla zastávku na znamení. Došla jsem se ho zeptat, zda jede na letiště a on, že jo, na dalším kruháči se otočil a jel zpět. Zažít tohle znovu, asi ne, díky.

Letištní dýchánek

Ve 21:45 jsem stanula v příletové hale. A co teď? V přízemí byly jen kovové lavičky, to se mi moc nezamlouvalo. Halu jsem si prošla celou, našla toalety a pak se vydala na další průzkum prvního patra. A tam, 3 hoši a jedna paní a měkká, pohodlná křesílka. Nebylo o čem přemýšlet, uvelebila jsem se. Byli to Češi, co čekali na ranní let do Prahy. Rychlé ujištění, zda nás tam nechají a prej jo. Tak hurá nabrat alespoň dvě hodiny spánku, než to letiště oficiálně zavřou.

Probouzím se ve 23:50 tím, že se mnou někdo třese. Policie, no fajn. Horní patro budou uzavírat a letiště zamykat a ať se přesuneme dolů. Loučím se tedy s pohodlným křesílkem a se skupinkou jdu dolů na tvrdé, studené a nepohodlné sedačky a čekáme, co se bude dít. Venku teplota klesla k 6 stupňům. Jazyková bariera na straně policajta, ale i tak nám dovolil ve spodním patře zůstat. Chtěl vidět letenku, doklad a vysvětlení, proč jsme tam tak brzo a zda víme, že letiště se na noc od půlnoci do čtyř zavírá. Nebyl důvod si vymýšlet, věděli jsme to všichni. Argumenty se shodovaly, první vlak z Terstu v 7:00 a poslední autobus z Udine ve 22:30. Ve 2:30 pustil dovnitř další postávající lidi před letištěm. Zabrala jsem pak už jen přerušovaně a totální přítrž tomu daly sluchátka, kdy jedno zahlásilo, že už nemá šťávu a odmítlo se nabíjet. Před čtvrtou ranní jsem si udělala procházku k jedinému automatu na kávu. Dala si odpornou čokokávu za 1,6€, kterou jsem zmáčkla omylem.

Security kontrolu spustili ve 4:30 a začali odbavovat kufry na první tři ranní lety. Co by to bylo za výlet, kdybych si nekoupila vínko do sbírky z cest a něco malého k snídani. Po krátkém čekání na gatu začalo odbavování lidí s kufrem na palubu a přednostním nástupem do letadla. A pak až nás baťůžkářů. Ranní východ slunce byl nádherný. V letadle jsme byli rychleji, než čekali a v Praze přistáli o 20 min dřív. Stihla jsem krásně spoj domů a byla doma akorát na čas oběda. Unavená ano, ale s tolika zážitky, že se z toho zase stal dlouhý článek.

V momentě, když píšu tento článek, už vím, kam pojedu příště. Bude to dobrodružná dovolená, žádný moře, ale detailnější poznávačka země, kde jsem už byla, ale jen na skok. Země, která ještě není turisty tak moc objevena, pas nutností a není ani v EU. Má malinkatý cancour u moře. Ale stále jsme v Evropě.

Kam to bude? To se dozvíte v dalším článku. ✈