Prodloužený víkend jasně hlásal, že by člověk někam měl vyjet. Škoda sedět doma, počasí vypadalo, že bude ještě krásně podzimní. Určili jsme si místa, kam bychom se rádi podívali a pak už zbývalo jen najít ubytování, které by nás finančně nezrujnovalo. I když se povedlo najít za krásný peníz, tak to bylo tak nějak napůl cesty. Poté přicházely mírné šoky, že některá místa jsou uzavřena. Ach ano, zima klepala na dveře a ne všude čekají na turisty přijíždějící v zimě jinam, než na hory. Myslím, že to vůbec nevadilo, že možnosti byly omezené. Třeba se tam člověk podívá i v létě. I v těchto podzimních skoro zimních chvílích to bylo kouzelné.
Dvě holky v malém autě na cestě dlouhé skoro 700km. Byl to pořádný roadtrip! Pojďme se na to podívat!
Traunfall 🌊
První zastávka byla u vodopádů Traunfall, které se nacházely po cestě. Proč si tedy neudělat malou odbočku z dálnice a zajet se pokochat přírodou. Na fotkách vypadaly úžasně! Parkování vyřešil plácek nacházející se u stezky, která směřovala poměrně strmě dolů. Na mokrém listí a za mírného mrholení jsme sestupovali pomalu a opatrně. První dva možné výhledy nám nenabídly ten úžasný pohled, jako byl na fotkách. Tak ještě níže. Tam na nás už čekal dřevěný zastřešený most přes říčku, přehrada a vodopád. Barevná kompozice byla dokonalá! Pastva pro oči.
Místo Traunfall má za sebou bohatou historii, po řece Traun se dříve přepravovala sůl a další výrobky. To všechno ještě před zahájením koněspřežky. Roku 1911 zde skončila 600letá tradice lodní dopravy.
Schwanenstadt 🦢
Druhou zastávku dne jsme si udělali ve městečku Schwanenstadt (možno přeložit jako Labutí město?). Historie Schwanenstadtu sahá až do doby keltské. Roku 1627 bylo trhové město Schwans povýšeno na město Schwanenstadt. Město patřilo od 12. století Rakouskému vévodství. Od roku 1490 bylo připisováno knížectví „Austria ob der Enns“. V roce 1627 udělil Adam Graf von Herberstorff městská práva. Během napoleonských válek bylo místo několikrát obsazeno. Od roku 1918 patří město do spolkové země Horní Rakousko.
Město samo o sobě není velké a za náměstí můžeme označit jednu větší ulici, na které se v době naší návštěvy konaly předvánoční trhy. Na jednom konci stojí ne moc vysoká městská brána s věží, která změnila mnohokrát podobu, ale ne účel, za kterým byla vystavěna. Naší pozornosti neunikne ani kostel Pfarrkirche Schwanenstadt, který se nachází hned náměstí. Byl bohužel zavřený, ale kolem se chystaly vánoční trhy. Myslím, že za týden po naší návštěvě by to tam mohlo být krásně vánočně nazdobené, advent se už blížil.
Než jsme opustili město, bylo na čase dát si něco na zub. Pekárna Backhaus Hinterwirth nám nabídla velký výběr sladkých věcí. Mohli jsme i posedět, ale kremrole do ruky nám úplně postačila ke štěstí.
Gmunden
O pár kilometrů dále jsme se přiblížili k lázeňskému městečku Gmunden. Trochu jsme podcenili situaci s parkováním a tak jsme mírně bloudili ve snaze najít jiné parkoviště, než bylo v plánu. Povedlo se a cesta do vyhlášeného historického centra mohla započnout. Pokud něco nemám ráda, tak to jsou tramvaje jedoucí stejným pruhem, který je pro auta. No a právě tady jich bylo až až.
Město bylo vystavěno na severním břehu jezera Traunsee a patří k největším v oblasti Solné komory. Jezero Traunsee dosahuje délky 12 km, šířky až 3 km a hloubky 191 metrů. Kolem se tyčí mnoho kopečků, které nám zůstaly skryty v mlze, ale tím nejvyšším je Traunstein s výškou 1691 metrů nad mořem.
První zmínka o Gmundu pochází již z roku 909. Městské právo obdrželo město mnohem později – v roce 1278. Město sloužilo jako překladiště soli z dolů v Hallstattu a po staletí vzkvétalo díky obchodu s tímto nerostem. Na břehu řeky Traun dodnes stojí budova postavená ještě Habsburky, která sloužila jako celní úřad a kde se vybíralo clo za vyváženou sůl. Až do poloviny 19. století tak bylo město obchodním centrem halštatské oblasti. Kromě solných dolů se Gmunden proslavil také výrobou unikátní keramiky.
Zaparkovali jsme na placeném parkovišti kousek u evangelického kostela Evangelische Auferstehungskirche a poté jsme se vydali přes řeku Traun do centra města. Na okrajích se na každé straně nabízela promenáda kolem jezera. Možná by to byla i hezká procházka, ale počasí bylo poměrně chladné a program nabitý! Na konci mostu se rozprostírala stavba s nápisem Stadtrecht se 2 podloubími, každé pro jeden směr, a směřovala ke středu města. Městská věž nebyla za touto stavbou ani vidět, ale nacházela se tam (Trauntor).
Ulicí, kterou lemovaly malé obchůdky jsme došli až na náměstí Rathausplatz, kterému dominuje radnice. Vypadá na první pohled jako menší zachovalý zámek. Vystavěná byla v 16. století. Náměstí přiléhá k promenádě a malému přístavu, který nabízí plavby po jezeře. Ty jsme v pochmurném podzimním počasí ani neplánovali využít. I přes mlhu, která ležela na kopcích kolem jezera, byl vidět na zámeček Ort. Ten jsme také nevynechali.
Zpět ke Gmundenu. Prošli jsme si barevné uličky města, pokochali se výhledy od promenády a krásně vyzdobeného parku Kurpark, někdy nazýván i jako Franz-Josef-Park. Při zpáteční cestě jsme neminuli náměstí Kirchplatz, kde jsme si chtěli prohlédnout gotický farní kostel zasvěcený Panně Marii, ale bohužel probíhala zde nějaká stavba či rekonstrukce. Přivítal nás jeřáb a lešení.
Nejvíce mě zaujal domeček restaurace Weinstube Spies svou výraznou fasádou, ozdobami a parapety s vínem, nalezneme jej v ulici Kirchengasse. Barevná ulička Franz Karl Fellinger-Gasse dokreslila atmosféru města. Právě připravovali vánoční výzdobu.
Schloss Ort 🏰
Pokud dojdete až k nábřeží jezera Traunsee, spatříte park Toscana, v němž je ukrytý zámek Ort. Pokud budete línější, popojedete si pár kilometrů autem, lze zde bezplatně zaparkovat na velkém parkovišti. Zámek je zajímavý převážně tím, že je rozdělen na dvě části – pevninskou Landschloss Ort a ostrovní Seeschloss Ort. Zámek byl vystavěn v 17. století a nachází na místě, kde dříve stávala stará pevnost.
Původní hrad byl založen roku 1080 Hartnidem z Ortu. Ve 13. století proběhlo mnoho přestaveb a poté byl hrad prodán. Vystřídal mnoho majitelů. V roce 1344 hrad koupili bratři Fridrich a Reinprecht I. z Wallsee a hrad zůstal v držení pánů z Wallsee do roku 1483, kdy hrad Ort přešel na císaře Bedřicha III. V letech 1484 až 1491 zámek spravoval Gotard ze Starhenberku, místodržící Horních Rakous. V letech 1492 až 1584 vlastnil zámek Bernard ze Starhenberku a jeho potomci. V roce 1588 zámek koupil Weikhard svobodný pán z Pollheimu, ten však zámek prodal roku 1595 obci Gmunden, která zámek téhož roku prodala císaři Rudolfovi II. Nakonec zakoupen císařem Leopoldem I.
Roku 1876 zámek koupil arcivévoda Jan Salvátor Toskánský (1852 – 1911), desátý a poslední potomek toskánského velkovévody Leopolda II. a jeho druhé manželky Marie Antoniety Neapolsko-Sicilské. Jan Salvátor zámek dal v interiérech radikálně přestavět a usadil se v něm. Roku 1889 se vzdal svého šlechtického titulu a příslušnosti k sekundogenituře Habsburské císařské rodiny a změnil si podle názvu zámku jméno na Johann Orth. Zámek roku 1914 koupil císař František Josef I., aby jej žáci místních škol mohli navštěvovat; jeho záměr se pro vypuknutí první světové války nerealizoval a byl zde zřízen vojenský Lazaret. 1995 byl zámek oficiálně koupen městem Gmunden.
Seewalchen
Rychlou zastávku jsme si udělali ve městě Seewalchen am Attaersee. Pouze jsme se pokochali promenádou a už v pozdních odpoledních hodinách se vydali hledat ubytování, které podle mapy nevypadalo, že by bylo těžké najít, ale…
Seewalchen nese i malé zajímavosti. První kůlová obydlí u jezera Attersee byly postaveny mezi 4 000 a 3 500 př.n.l. podél břehů jezera. Nálezy u jezera Attersee pocházejí z neolitu a doby bronzové. Novodobější výzkumy odhalily v lese mezi Seewalchen a Berg keltské pohřebiště z doby laténské (5. století př. n. l.) se zajímavým hrobovým vybavením.
Katolický farní kostel Seewalchen poukazuje na dobu Karla Velikého. Ve skutečnosti, je kostel zasvěcen sv. Jakubu. Kostel podle výzkumů existoval již v dobách římských. Během napoleonských válek bylo místo několikrát obsazeno.
Bad Ischl 🛁
Druhý den jsme vyrazili časně ráno do Hallstattu. Po cestě byla naplánována zastávka v Bad Ischlu, bylo to přímo na půli cesty a mohli jsme si dovolit se na hodinku zdržet. Centrum na mapě nevypadalo, že by bylo velké, ale byli jsme mile překvapeni. Prošli jsme se kolem řeky, probloudili uličkami, udělali první vánoční nákup a prohlédli si vánoční trhy.
Poté jsme se došli podívat k nádraží, protože tam měla stát parní lokomotiva. A od něj jsme prošli kolem moderních hotelů a pokusili štěstí, že bychom se podívali i ke Kaiserville, která byla už uzavřena, ale probíhala tam nějaká příprava akce, tak alespoň jsme nakoukli do zahrad. Uvnitř Kaiservilly by měla být expozice o životě císařského páru a prohlédnete si i jejich osobní věci
Historie Bad Ischlu jako lázeňského města začala v roce 1821, když vídeňský doktor Franz Wirer navštívil Bad Ischl, aby se informoval o lázeňských úspěších fyzika dr. Josefa Götze. Ten tady totiž objevil léčivé účinky místní vody. Už v roce 1807 zde začal léčit místní horníky, kteří trpěli dnou a revmatismem.
Bad Ischlem protékají 2 řeky – Traun a Ischl. Nad nimi se tyčí vrchol hory Hausberg (1542 m). Zdobí ji kříž, který tu byl kdysi vztyčen na počest císaře Františka Josefa. Na vrchol se můžete vyvézt lanovkou Katrin a kochat se nádherným výhledem na tři údolí a šest jezer Solné komory. V případě, že budete cestovat na podzim, ověřte, zda je lanovka v provozu. V létě se určitě obávat nemusíte. Nám tento zážitek byl odepřen, lanovka byla v provozu jen do konce října. Tak třeba někdy příště. I takhle to mělo v podzimních barvách kouzlo.
Hallstatt, Salz Welt a Salzberdbahn 🧂 ⛪
Po návštěvě Bad Ischlu jsme směřovali už za naším cílem. Trochu jsme se opozdili, bylo nutné stihnout lanovku Salzberdbahn na vrchol nad Hallstattem. To ne jen kvůli výhledům (které byly nezapomenutelné a mlhavé, že nebylo vidět ani na 2 metry před sebe a natož do údolí pod.), ale také kvůli návštěvě solného dolu Salz Welt Hallstatt. Otevírací doba je přes podzim a zimu jen do 15:30 s tím, že se musí stihnout poslední spoj lanovkou dolů. Nakonec nám všechno hezky klaplo.
Lanovka odjížděla ani ne za 5 minut, když jsme k ní dorazili, dlouho jsme nečekali. Do velkého kopce, který směřoval do solného dolu, jsme vyvezli poměrně rychle, přibližně za 3 minuty. Zařadili se do fronty a asi za 10 minut jsme fasovali slušivé oblečky pro expedici do dolu. Délka trvání prohlídky mě překvapila. Čekala jsem, že to bude tak hodinový zážitek a ono to trvalo skoro 2 hodiny. V solném dole byla prohlídka v němčině i v angličtině. Celkem nás čekaly 2 skluzavky, po kterých kdysi jezdili horníci a tu delší jsme si prosvištěli rychlostí 26,5km/h. Nezdálo se, ale byl to sešup. Kdo se bál, mohl se vydat po schodech dolů po svých.
Když jsme důl opustili, vypadalo to, že se počasí začíná umoudřovat. Mraky se na chvíli rozestoupily a tak jsme si mohli užít i ten vyhlášený UNESCO výhled na město Hallstatt pod námi a na zámeček na protějším břehu. Tento skvělý pocit, ale netrval dlouho, za minutku byla celá scenérie pryč a pod námi putovaly šedé mraky. Hlad je hlad a tak nezbývalo nic jiného, než si dát ten pořádný řízek. Být řidič má i své nevýhody, a to nealkopivo. To bylo trochu zklamání, ale schnitzel to zachránil. S plným bříškem jsme se odvalili ještě jednou na výhled, že zkusíme štěstí. Nic moc, mlha byla všude.
Vrchol jsme opustili zase lanovkou a užívali jsme si, jak kabina klesá dolů do těžkých šedavých bouřkových mraků. Mlha postupně houstla a tak prohlídka Hallstattu se konala pod deštníkem a vyhýbání se každé louži. Centrum je to malé, všechno je to hezky u sebe a člověk se nemusí bát, že by se tam ztratil. Barevné uličky nás centrem provedou na výbornou a špička luteránského kostela nás bude dobře směrovat.
Symbol Hallstattu, luteránský kostel, Evangelische Pfarrkirche nalezneme na břehu jezera. Přímo u přístavu odkud pravidelně odplouvají lodě na druhou stranu jezera k nádraží a k již zmíněnému zámečku. Nejlepší výhledy získáte od kostela se hřbitovem Pfarrkirche Mariä Himmelfahrt (Maria am Berg), od kterého se poté do centra vrátíte po ulici Kirchenweg, která také nabízí místa pro krásné fotky. Pokud budete mít štěstí, můžete narazit i na otevřenou kostnici s lebkami. Ty jsou popsané daty a povoláním dotyčné osoby. Jsou umístěny v kostnici z toho důvodu, že místní hřbitov nemohl pojmout všechny obyvatele a neměl se kam rozšířit. Tudíž byla těla vykopána a lebka umístěna do kostnice.
Pokud navštívíte Hallstatt za špatného počasí – jako je vydatný déšť a bouřka, může se stát, že přívoz nepojede. Také prostudujte jízdní řád dříve, než se vypravíte na druhou stranu, aby byl ještě čas na návrat. Určitě letní sezona to jistí, že žádné takovéhle komplikace nenastanou.
Naše cesta zpět na ubytování pokračovala už za tmy. Kolem jezer se smrákalo překvapivě rychle a mlha zintenzivněna ihned, jak jsme vyjeli z halštatského tunelu. Přes hustý déšť a všudypřítomnou mlhu to byla opravu strastiplná cesta. Člověk neviděl pár metrů před sebe a držel se jen podle reflexních pruhů na tyčích přidělaných k patníkům lemující cestu. Déšť byl tak hustý, že pruhy na silnici nebyly vidět, mlha situaci také nepomohla a kroutivých zatáček bylo před námi nespočetně mnoho. Místní věděli, kam jet, kde je co čeká za zatáčku, ale já ne. Držela jsem se podle navigace a doufala, že jedu stále po silnici. Fakt, že teplota klesala k nule, také nepomáhal a jen, co jsme vyjeli od jezer dál, začalo to klouzat. Cesta nám místo původních 2 hodin zabrala hodiny skoro tři, ale dojeli jsme v pořádku. Střihnout si to znovu? Ne, díky!
Mondsee
Poslední den našeho putování jsme vyrazili do obce Mondsee, která leží na břehu jezera se stejným názvem. Ráno nás přivítaly sluneční paprsky, byla to velká změna oproti dním předešlým.
V obci se nachází bývalý benediktinský klášter, založený roku 748, s velkým barokně přestavěným kostelem, Basilika St. Michael. Klášterní budovy byly po zrušení kláštera přestavěny na zámek, který dnes slouží jako hotel. Má čtvercové nádvoří, které není přístupné. Dostaneme se jen před hotel. Na náměstí Schloßhof se chytaly vánoční trhy. Kromě centra si nesmíte nechat ujít promenádu kolem jezera.
Trocha historie. Na břehu jezera Mondsee se našly zbytky sídlišť z 2. a 3. tisíciletí př. n. l. a bylo zde i sídliště v římské době. Kolem roku 600 se zde začali usazovat Bavoři a roku 748 založil bavorský vévoda Odilo klášter Mondsee. Ten je nejstarším v Horních Rakousích. Kolem roku 788 zde vznikl tzv. Tassilův žaltář a krátce po roce 800 tzv. Mondseeský Matouš, nejstarší biblický překlad do němčiny.
Klášter i kostel byl přestavěn v románském slohu a přes všechny další přestavby (pozdně gotická klenba a barokní přestavby po roce 1740) si tuto středověkou podobu zachoval. Z původního kostela z 8. století se zachovala kamenná deska. Za císaře Leopolda II. byl klášter roku 1791 zrušen a přestavěn na zámek.
Wolfgangsee a blízké okolí (St. Gilgen, Aigen, Strobel, Fuschl)
Než jsme se dostali k jezeru svatého Wolfganfa, následovala zastávka i u jezera Fuschlsee ve vesnici Fuschl. To bylo ale zklamáním. Bylo celé rozkopané a přírodní scenerie 2 vysokých vršků tyčících se nad vesnicí jsme spatřili už z parkoviště. Možná zbytečná zajížďka. Ale při zpáteční cestě se nám u městečka St. Gilgen naskytlo krásné panorama jezera Wolfgangsee. Zastavili jsme si v odstavném parkovacím pruhu a užili si výhledů bez mlhy na místě Ausicht auf den Wolfgangsee. (najdete takto v google mapách)
Zastávka u města Aigen a Strobel byla jen na fotostop krásných kopečků tyčících se kolem jezera Wolfgangsee.
Kolem poledního jsme dojeli do naší poslední destinace a to k jezeru Wolfgangsee. Město St. Wolfgang mě mile překvapilo! Neměla jsem žádné velké očekávání. Možná to bylo i díky tomu, že naši cestu začalo provázet sluníčko. Konečně. Vánoční trhy již ve velkém nabízely turistům své produkty, městečko bylo vánočně vyzdobeno a davy ještě nevzaly město útokem.
Místo je pojmenováno po svatém Wolfgangovi, který podle legendy hodil sekeru a na místě, kam dopadla, postavil kostel. Obec na úpatí Schafbergu se stala poutním místem a byla ve středověku nejvýznamnějším poutním místem ve střední Evropě. V gotickém kostele je umístěn známý křídlový oltář od Michaela Pachera. Tento kostel je volně přístupný. Nejvíce mě asi zaujala honosná výzdoba a varhany víc, než slavný oltář.
Jezero Wolfgang má rozlohu 13 km². Leží v nadmořské výšce 538 metrů a v nejhlubším místě je hluboká 114 metrů. Je rozdělen na dvě jezerní pánve, má poloostrov Zinkenbach na jižním břehu.
Freistadt 🐊
Oblast kolem jezera Wolfgangsee jsme opustili za krásného slunečného počasí, až se nám zpět nechtělo. Začaly totiž přicházet zprávy, že doma sněží. Nádhera no. Ale bylo na čase vydat se domovu s poslední zastávkou ve Freistadtu. Ujeli jsme přibližně 160 kilometrů a počasí se rapidně změnilo. Projeli jsme prvním tunelem a za ním na nás čekala hustá mlha. O pár kilometrů dále nás za druhým a posledním tunelem na naší cestě čekalo bílé překvapení. Nechtěli jsme věřit, že ty zprávy byly pravdivé, přesvědčili jsme se o jejich správnosti během chvíle. Hladové voko začalo už po cestě blikat a hlásit se o benzín. Jenže v Rakousku není tak snadné natankovat někde u dálnice. Všechny benzínky jsou ve městech či obcích nacházejících se za sjezdem z dálnice. Google poradil, že ve Freistadtu je Shellka, tak nebylo nad čím váhat. Celý výlet po rakouských silnicích jsme ujeli na plnou nádrž, kterou jsme naplnili ještě v Čechách.
Příjezd do Freistadtu byl takový divoký. Všude bílo, mlha a sníh. A jak to klouzalo. Naštěstí jsme dojeli v pořádku, ač na kruháči předek a zadek auta se rozhodli každý jet jiným směrem. Za vděk jsme vzali benzínku a blízké parkoviště a vyrazili na rychlou obhlídku zasněženého města. Nikde nic otevřené, byla sobota večer a ještě do adventního času zbýval týden. Strom na náměstí už měli ozdobený, ale zelo to tam prázdnotou.
Freistadt (česky Cáhlov) je město na silnici z Českých Budějovic do Lince. Město bylo založeno na místě původní obce Zaglau, podle pravidelného plánu patrně roku 1220 hrabětem Leopoldem VI. Babenberským na Linecké stezce od Dunaje, kudy se do Čech přivážela hlavně sůl a železo, do Rakouska hlavně ryby. Město mělo velká privilegia a z obchodu rychle zbohatlo. Ve 14. století byly vybudované nové hradby, které jsou dodnes téměř zachované. Byly do nich umístěny brány – Linecká bránou na jihu, Česká brána na severu a široký příkope obehnán kolem celého města. Farní kostel svaté Kateřiny pochází ze 13. století a byl postupně přestavován a rozšiřován. Dnes má pět lodí. Od 14. století se zmiňují i školy, roku 1543 se poprvé připomíná latinská škola. Počátkem 16. století zničily město dva požáry, další ranou bylo vyhnání protestantů po selském povstání roku 1627. Město pak ztratilo svá privilegia a s koňskou dráhou z Budějovic do Lince (1832) se doprava městu vyhýbala. Teprve od roku 1873 má Freistadt vlastní nádraží na trati Linec – Dolní Dvořiště – České Budějovice.
A pár slov na závěr? Jela bych znova na nějaký dobrodružný road trip a možná i dál. Nemusí to být jen po Rakousku. Člověk nikdy neví, co zajímavého ještě může objevit. Rakousko mě překvapilo, že má doopravdy co nabídnout. Jak městy, tak přírodou, ať jsou to kopečky nebo jezera… Podzimní návštěva měla své kouzlo. Věřím, že by byl krásný i Hallstatt pod sněhem. Za slunečného počasí by byl možný i nějaký trek a výstup do kopců.
Kam příště, to se ještě uvidí! Přesné plány nejsou, je spíš více alternativ. Nějaký prodloužený víkend ve světové metropoli? Pořádný hike nebo Caminito? Uvidíme, co rok 2023 přinese za možnosti 🥰
