Jak efektivně využít volno na Velikonoce? Letošní jarní svátky nám poskytly celkem 4 dny volna a to se přímo vybízelo k tomu někam vyrazit. Ještě půl den volna k tomu a už jsme frčely na girl’s roadtrip za památkami, dobrým jídlem a vínem až do dalekého Slovinska.
Plán byl jasný, zabalit se a vyrazit bez nějakého velkého plánu, co všechno chceme vidět. Aby nás čas nestresoval, že jsme nestihly odškrtnout všechno, co bylo na seznamu. Jediné, co jsme si naplánovaly, bylo ubytování. Ale to spíš z důvodu, že jsem potřebovala vědět, kolik km za den mě čeká. Jako první jsme tedy volily zastávku v Mariboru a to z toho důvodu, že to byla ta nejkratší cesta směr Slovinsko. Bylo to krásné i vyčerpávající, ale poučení pro příště? Příště letecky nebo v režimu dvou řidičů.
První půl den a 385 kilometrů napříč Rakouskem
Kolem 9 ranní jsme vyrazily jihu Čech k hranicím. V Dolním Dvořišti jsme nakrmily naše vozítko a sebe posilnily dostatečným množstvím kofeinu a vyrazily napříč Rakousem do Mariboru. Postupně jsme pozorovaly, jak se krajina kolem mění. Přejely jsme hranice s Rakouskem a malými vesničkami jsme se posouvaly směrem k Linzi, kde jsme se pak napojily na dálnici a pokračovaly na Graz. Jak jsme se blížily k slovinským hranicím, tak se terén měnil na kopcovitý. Projely jsme dvě oblasti úsekového mýta a nekonečně dlouhé tunely linoucí se pod horami, které nás v druhé cestě provázely.
Slovinsko nás hned za hranicemi přivítalo s pořádným deštěm. Ale i tak nás to neodradilo od krátké procházky městem. Deštníkový a kavárničkový mood on. Maribor jsem čekala větší, než ve skutečnosti byl. Ale bylo to dobře. Cesta byla docela dlouhá a trvala nám asi o hodinu déle, než předpovídaly chytré google mapy. Dobrý výkon s probíhající rekonstrukcí dálnice a opravou tunelů, kolon i tankováním a čůrpauzou.
Něco málo z historie Mariboru. Nejstarší známé stopy osídlení pocházejí z konce 5. tisíciletí př. n. l., tedy doby měděné. Okolo roku 1130 zde vznikl farní kostel. Roku 1164 zde byla postavena pevnost, která existovala pod německým názvem Marchburch. Městská práva obdržel Maribor v roce 1254. Prudký rozvoj města nastal poté, co Rudolf Habsburský zvítězil nad Přemyslem Otakarem II. Habsburkové potom učinili z Mariboru hlavní obchodní křižovatku v obchodě s vínem. V letech 1473 až 1483 zde nechal císař svaté říše římské, Fridrich III. Habsburský, vybudovat hrad. Maribor odolal obléhání vojsky Matyáše Korvína v letech 1480 a 1481 a později i Osmanské říše v letech 1532 a 1683. Po tureckých vpádech bylo městské opevnění poškozeno, bylo následně přebudováno. Město zůstalo pod kontrolou habsburské monarchie až do roku 1918. V roce 1941 bylo nektováno Německou říší. V letech 1944 až 1945 bylo město bombardováno jako jedno z center zbrojního průmyslu. Německé vojsko se z města stálo v noci z 8. na 9. května 1945, následujícího dne do Mariboru vstoupily jednotky partyzánského vojska spolu s vojskem bulharské armády. Oslavy konce války se uskutečnily na místním náměstí dne 13. května.
A kam jsme se zašly podívat? Zaparkovaly jsme na malém parkovišti u řeky Drávy a vydaly se na obhlídku historického centra. Původní plán byla promenáda, ale za vydatného deště, jsme zvolily cesto ihned na hlavní náměstí s renesanční radnicí Glavni trg a Rotovž. Radnice byla původně gotická, pak přestavena do renesančního slohu a aktuálně v rekontrukci. Na náměstí stojí morový sloup ze 17. století, kdy v této době zemřela třetina obyvatel Mariboru na mor.
Nejstarší částí Mariboru nese název Lent, leží těsně u břehu řeky Drávy. Dříve to byla židovská čtvrť. Židovská obec zanikla již v 15. století, ale dodnes tu najdeme její pozůstatky – zejména starou synagogu. Na Slomškově náměstí Slomškov trg sídlí druhá největší univerzita ve Slovinsku. Také zde nalezneme pomník z roku 1991, který byl postaven na počest místnímu biskupovi a pedagogovi Martinu Slomškovi, který přivedl do Mariboru sídlo diecéze. V blízkosti se můžeme podívat na významné budovy jako je Rektorát univerzity, Slovinské Národní divadlo i neorenesanční budova pošty. Katedrála sv. Jana Křtitele je gotická katedrála postavená již ve 12. století. Byla postavena podle románského slohu, ale za dobu své existence prošla několika úpravami. Kněžiště pochází ze 14. století a její hlavní chrámová loď byla postavena ještě o století později. Stavbě vévodí zvonice, ze které je nádherný výhled na celé město, třeba někdy příště bez deště.
Mariborský hrad z 15. století stojí v samém centru města. Postavit ho v té době nechal císař Friedrich III. jako opevnění severovýchodní části města. Od této doby sloužil po několik staletí jako sídlo šlechticů. Na hrad zavítala řada významných panovníků jako Leopold I., Karel VI. i Marie Terezie. V současnosti na hradě sídlí vlastivědné muzeum.
Deštivé odpoledne jsme zakončily nad hrnkem dobré kávy v Moja Kavarna, která se nachází poblíž hradu. A pak se vydaly na naše první ubytování. Jezdíme lowcost, takže ubytování ve městě nepřipadalo v úvahu poté, co jsme viděly některé cenovky. A taky, co s autem, na kolik nás vyjde parkování? Proto jsme volily místa na přespání mimo město. Milé k našemu travel rozpočtu a taky možnosti bezplatného stání v okolí ubytování. Prvním místem byla vesnička kousek od Ptuje. Klidné, čisté a s koupelnou v rámci pokoje.
*
Po ubytování, když to vypadalo, že už nebude pršet, jsme se vypravily ještě do Ptuje, kouknout na městečko, ale bez návštěvy hradu. Muzejní sbírky nás nelákaly a vyhlídly jsme si jiné hradní objekty k návštěvě, aby to bylo vyvážené. Město je to malé a za hodinku jsme ho měly v klidu prošlé. Moc lidí jsme venku nepotkaly, hrad zavíral asi za hodinu po našem příjezdu, kavárničky i restaurace se připravovali na nadcházející velikonoční svátky. Čím míň lidí, tím líp. Ale pokud vás hrad zajímá nebo alespoň rozhledy do krajiny plné vinic, určitě neváhejte navštívit. Náš příjezd do Ptuje doprovázel mírný deštík, nic co bychom nezvládly. Auto jsme zaparkovaly kousek od řeky a vydaly se do centra přes pěší most Dravska brv. Ještě před mostem stojí velké kamenné kolo s nápisem Ptuj a za ním je krásný pohled na hrad a podhradí.
V malém centu města nalezneme Městskou věž a památník Orfea. Památník je nejstarší památka Ptuje. Jedná se o 5 metrů vysoký náhrobek z 2. století n. l., který tu vztyčili na počest tehdejšího starosty. Památník stojí dodnes na stejném místě, kde ho vztyčili Římané. Najdete na něm vyobrazení z mýtu o Orfeovi. Naleznete ho u Městské věže, kterou určitě nepřehlédnete. Pokud se budete pozorně koukat, tak zjistíte, že věž má hodiny jen ze tří stran. A proč tomu tak je, prý hradní páni nechtěli na hodiny přispět a tak je na boční stranu ve směru k hradu nepověsili. Nejvýznamnějším chráme v Ptuji je kostel sv. Jiří, který se nachází nedaleko Městské věže. Pochází z 12. století, ale byl tolikrát přestavěn, že je dnes směsí různých stylů. Na radnici města narazíte na náměstí Mestni trg. Byla postavena na začátku 20. století vídeňským architektem Maxem Ferstlem.
A kam dál? Můžete se třeba vypravit na Ptujský hrad a za hezkého počasí pozorovat okolní krajinu s vinicemi a město pod hradem i Ptujské jezero. V samotném hradu najdete expozici nábytku a vybavení, obrazů a tapiserií, ale i zbraní a hudebních nástrojů. Dalším zajímavým místem je gotický dominikánský klášter, který se nachází kousek pod Ptujským hradem. Klášterní komplex pochází z roku 1230. Zachovaly se zde nádherné gotické chodby se zbytky fresek. Klášterní kostel je barokně přestavěn.
V případě, že se v této oblasti zdržíte o něco déle než my, můžete navštívit místní vinné sklepy – Ptujska klet. Jsou to jedny z nejstarších vinných sklepů ve Slovinsku. Tradice pěstování vína v okolí Ptuje sahá až do prvního století př. n. l., ještě dříve, než Ptuj spadla pod římskou správu. Samotné ptujské sklepy pokračují tradici ze 13. století, kdy tu sklepení vybudovali minorité z místního kláštera. Některé sklepy nabízejí i prohlídky s ochutnávkou. Pokud nepojedete autem, můžete vyzkoušet. Nicméně z této oblasti jsem si víno přivezla a bylo výborné. Třeba někdy příště sem i za vínem.
Den druhý, od všeho trochu – hrad, město, jeskyně
Druhý den ráno jsme se vydaly k Mithras Shrine na obhlídku pozůstatků románského kostelíka. Objekt byl uzavřen, ale bylo možné nahlídnout dovnitř na zachovalé malby a kamenné pozůstatky. Rychlá zastávka a hurá najít benzínku. Protože už nám od včerejška svítilo hladový oko a zůstat někde u silnice s tím, že nám došel benzín, jsem nechtěla ani pokoušet. První benzínka s rozumnými cenami se nacházela v obci, kam jsme musely z dálnice sjet, ale vyplatilo se. Ceny litru benzínu se liší o 25 centů město vs dálnice. Na cestu jsem musela vyndat i sluneční brejle a tak jsme se těšily, že upršené dny jsou za námi. No, radost nás rychle přešla. Dojely jsme do Celje s tím, že první bod, který navštívíme, bude hrad tyčící se na kopci nad městem. Hradní komplex jsme si prohlídly ještě suchou nohou a přicházející déšť jsme zmákly v hradní kavárně. Slunečné počasí nás minulo tento den obloukem.
Hrad v Celje je největší gotická pevnost ve Slovinsku. Nachází se na vrcholku nad městem ve výšce 400 metrů známý také pod názvem Stari grad. Nejstarší část hradu vznikla ve 13. století a to obytná věž. Do 15. století na hradě bylo sídlo šlechty a byl i významným strategickým místem. Postupem času hrad začal ztrácet svůj strategický význam a začal chátrat. Proto dnes můžeme navštívit v komplexu jen obytnou věž, ze které je krásný pohled do krajiny a i na město Celje. Při koupi vstupenky dostanete i slevu na konzumaci v hradní kavárně. A vzhledem k tomu, že jsme ještě od rána neměly kafe, tak to bodlo.
Když to vypadalo, že se déšť umoudřil, vydaly jsme se do města pod hradem. Zaparkovaly jsme a spustil se doslova přívalový déšť. Vyndat deštníky a jdeme se od vlakové stanice brodit do města.
Město Celje je třetí největší slovinské město ležící na soutoku řek Savinja a Voglajna. Oblast byla původně osídlena Kelty a později zde Římané založili osadu Claudia Celeia, které se přezdívalo druhá Trója. Sláva města pohasla v 5. století, kdy jej Hunové srovnali se zemí. Druhý rozmach zaznamenalo město v 15. století za Hraběte Hermana II. z rodu Celjských hrabat, kteří patřili k nejmocnějším vládnoucím rodům v Evropě. Později se dostalo město Celje do rukou Habsburků a o dvě století později bylo město i přes vybudované ochranné hradby dobyto Turky. V polovině 19. století zde stavil první vlak na trase Vídeň – Terst. Od konce 19. století se v Celji usazovalo početné německé obyvatelstvo, což ve 20. století vyvrcholilo nacistickou okupací.
Do města jsme vyrazily od nádraží a první, co jsme uviděly, byla neogotická stavba Celjski dom z roku 1906. Dům měl sloužit jako hlavní centrum pro rostoucí německou menšinu a jako protiváha Národnímu domu, který sloužil jako kulturní centrum pro Slovince. Po první světové válce byla budova přejmenována na Celjský dům. Dále jsme došly do historického centra města. Na náměstí Glavni trg, který je lemován barokními měšťanskými domy stojí i mariánský sloup z roku 1776. V infocentru jsme se „informovaly“, co všechno lze vidět, ale místo informací jsme odešly jen s papírovou mapou, v dešti super. Nicméně jsme tam uviděly letáček na Jama Pekla a zbytek si vygooglily. I když v infocentru nic nebudete potřebovat, je dobré ho navštívit, můžete si zadarmo prohlédnout odkryté části podlah a ulic z doby římské.
Směřovaly jsme na Knežji dvorec a to z toho důvodu, že jsou tam katakomby, ale paní nás na místě zklamala, že máme špatné informace, že se jedná o výstavu historických předmětů z okolí Celje. Stavba to byla pěkná na pohled. Jedná se o středověké sídlo, které sloužilo jako rezidence hrabat a knížat. Za vlády Marie Terezie se proměnilo v kasárny.
Celjská katedrála aneb kostel sv. Daniela… Asi jsme čekaly něco většího, otevřeného veřejnosti a lépe vypadajícího. Kostel pochází ze 14. století a má mít uvnitř krásné fresky. Tak jsme se na ně podívaly na telefonu a v dešti pokračovaly dál. Kostel byl uzavřen. Kostel sv. Daniela pochází ze 14. století. Církevní stavba byla postavena jako trojlodní bazilika, ke které časem přibyla gotická křížová klenba, zvonice a kněžiště. Současnou podobu získala od poloviny 16. století. Kapli Bolestné Matky Boží zdobí nádherné cenné fresky a vnější zdi vytesané středověké a renesanční náhrobní desky. Kaple Celjských ze 14. století vyniká vitrážemi. Bylo by to hezké vidět i zevnitř, ale co se dalo dělat.
Určitě za zmínku stojí i renesanční budovat Starého zámku z přelomu 16. a 17. století. Starý zámek byl posledním sídlem Celjských. Interiér zdobí renesanční dřevěné stropy a především dílo vrcholné renesance, kterým je Celjský strop s iluzionistickou malbou, která byla zrestaurována v 30. letech minulého století. Dnes zde naleznete Regionální muzeum.
Další zastávkou v upršeném dni byla Jama Pekel. Ideální počasí na prozkoumání ne tak turistické atrakce, jako je Postojná Jama. Malá, v lesích ukrytá krasová jeskyně, která své jméno dostala podle tmavého vstupu, který připomíná siluetu ďábla. V jeskyni uvidíte krápníky, vodopád, a když se poštěstí, tak možná i netopýra. Lístky si koupíte na místě, prohlídka je každý den v 11, 13 a 15:00. Od půlky dubna do července až srpna, vše záleží na množství srážek v daném roce. Jeskyní protéká i říčka, která vytváří krásný vodopád v jeskyni. V jeskyni je příjemných 10 stupňů a prohlídka s průvodcem trvá přibližně hodinu. Paní, která nás prováděla, ovládá snad všechny potřebné jazyky, domluvíte se anglicky, německy, česko-slovinsky a také maďarsky. Nejdřív začnete hezky v suchu a pak, jak půjdete výš, bude mokro a bude to klouzat. Nakonec vyjdete na vrcholu jeskyně, jako šmudlové. Ale i tak to za ten zážitek stálo.
Na tuhle jeskyni jsme narazily úplně náhodou v infocentru v Celje, kde jsme viděly letáček. Proč to nezkusit. Původně jsme chtěly vidět muzeum v Celje, které mělo být umístěno v podzemí a mělo skrývat katakomby. Bohužel tomu tak nebylo, takže plán byl jasný, jedeme do jeskyně. Jenže prohlídka začínala v jednu, cesta byla na 35 minut jízdy autem, a ještě cca 500m pěšky lesem k jeskyni, kde cestička v mapách nebyla ani označena. A nám zbývalo nějakých 45minut. V Celje jsme se zasekly, než jsme projely město. Nicméně paní měla taky zpoždění, takže vše klaplo. Na prohlídce jsme se potkali s dalšími Čechy.
Kousek od Pekelné jeskyně se nachází římská nekropole. Podle fotek jsme očekávaly velký komplex, ale když jsme na místo přijely, byl to malý parčík, oplocený a všechny vchody uzamčeny. Nahlédly jsme přes plot a keře a za pár minut jsme už směřovaly k poslední zastávce dne a to Lublani.
Lublaň jsme si nechaly na odpoledne s tím, že by už mohlo být lepší počasí. Déšť nás sice nezastihnul, ale šedé mraky se nad námi stále honily a foukal studený a silný vítr. Procházka městem, hlavní bod odpoledne byla tržnice, kde měli štrukli, takové knedlíko-rolády, sladké i slané. O dnešní večeři bylo jasno. Poté, co jsme se pořádně nasladily i na další dny, jsme vyrazily na prohlídku města. Katedrála byla uzavřena, most s draky jsme přešly už při příchodu do města, takže jsme se vyvezly lanovkou na hrad a podívaly se na výhledy, dokud bylo na co koukat. Do hradu jsme nešly, opět se vevnitř nacházejí muzejní sbírky. Město samotné mě vůbec nezaujalo. Jsem ráda, že další noc nás čekala až za městem. S duhou v zádech jsme opouštěly město draků v odpolední dopravní špičce.
Co nám Lublaň může nabídnout? Středověkou pevnost, Lublaňský hrad, na který se můžete vyvést lanovkou za 6€. Za výhledy hrady určitě stojí navštívit. Z hradeb a vyhlídkové věže jsou nejkrásnější výhledy na Lublaň. Za dobré viditelnosti uvidíte i Alpy. Hrad je zajímavý svou moderní přestavbou – zvenku středověk, uvnitř moderní architektura. Uvnitř hradu si můžete prohlédnout expozici o slovinské historii a muzeum loutek.
Další zastávkou jsou uličky Starého města a jejich historické domy. Například Mestni trg je hlavní náměstí starého města. Původně středověké domy mají dnes průčelí z období baroka a renesance. Většina domů byla přestavěna v 16. a 17. století a průčelí jsou převážně barokní. Mestni trg byl od 12. století jedním z hlavních center Lublaně. Nejvýznamnějšími památkami jsou radnice Mestna hiša a Robbova kašna. Stari trg je spíše než náměstí dlouhá ulice.
Máte hlad nebo si chcete jen tak posedět a pozorovat šum města? Tak se zastavte na Plečnikově tržnici. Přiléhá těsně k řece Lublanici, z druhé strany je podloubí s obchůdky. Budova lublaňské tržnice pochází ze 40. let 20. století a je dílem slavného architekta Jože Plečnika. Na prostranství u budovy tržnice je od pondělí do soboty zeleninový trh pod širým nebem.
Kongresni trg je největší lublaňské náměstí. Polovinu zabírá park Zvezda. Své jméno si nese podle kongresu Svaté aliance roku 1821, pro který byl upraven. Kolem náměstí stojí několik významných budov, mezi nimi budova rektorátu lublaňské univerzity nebo budova filharmonie.
Dojely jsme do města Logatec a ubytovaly se v penzionu, který když jsme spatřily, nás vyděsil. Dole hospoda, narvaná lidma a samoobslužná benzínka 24/7. To bude noc. Kupodivu bylo to tam klidné, až na čtvrtou ranní, kdy se k nám do pokoje někdo snažil dostat.
Den třetí, ikonické body Slovinska a jedna zlobivá pneumatika
Po nočním zážitku mizíme už před osmou ranní, stěhujeme kufry do auta a jedeme do centra tohoto města, abychom si nakoupily nějaké víno a pivo z cest. V neděli bývá zavřeno a v pondělí jsou Velikonoce. Náš nákup se pěkně protáhnul. Svačinka, dobroty, pivo a víno. Poskládat to do plného kufru bylo náročné. Pečlivě jsme připoutaly krabici s vínem bezpečnostním pásem na zadní sedačky a vyrazily na dnešní program. Bezpečnost nadevše!
Navigace nám hlásila, že parkoviště je ostře vpravo, ale tam jen příjezdová cesta k baráčkům. Tak pojedeme stále rovně, až uvidíme nějaké označení parkování, tak si tam sjedeme. Nikde nic. Plán začít návštěvou jeskyně se nekonal. Dojely jsme až k hradu. Sjely na parkoviště a vydaly se koupit vstupenky. Dopředu jsme je nekupovaly, protože jsme netušily v kolik hodin, kam půjdeme.
Samotná cesta po sjezdu z dálnice začala být zajímavá. Posledních asi 18 km nám začalo podezřele syčet/ucházet kolo. Popadla mě mírná panika, že jsme píchly a co budeme dělat, protože já sama kolo nepovolím. Ne, že bych si nevěděla rady s výměnou, ale ta síla chybí. Uvidíme, co bude, až se vrátíme za hodinu a půl z hradu. Zda najdeme auto stát na ráfkách nebo to nebude tak strašný. Po návratu k vozu a nutnosti přejezdu 10km do jeskyně jsme vůz našly s měkčím kolem. Furt to nevypadalo nějak zle, že bychom nedojely. Přesun k parkovišti u jeskyně byl doprovázen mírným syčením v zatáčkách. Nakonec jsme kolo před odjezdem od jeskyně dofoukly příručním kompresorem a dojely až domů. Tento příběh má šťastný konec i když byl doplněn pořádným stresovým zážitkem. A asi za něj může kamínek, štěrk, který se dostal, kam neměl…
Postojná jama byla pro mě zklamáním, jak velká masová atrakce to je. Lidí víc než v Praze na Václaváku, fronty na tour v angličtině, slovinštině a v našem čase i v italštině. Nakonec jsme nasedly na vláček a jely do jeskyně, kde jsme se přidaly k anglicky hovořící průvodkyni. Zajímavé, že tady to nevedou v češtině, jako na hradě. Prohlídka trvala hodinu a půl a viděly jsme mnoho krápníků. Bylo na co koupat, ale v budoucnu bych sem znova nezavítala. Jsou i jiná místa, která mě zaujala mnohem více. Pokud bych měla zvolit, tak třeba místní Jama Pekel nebo Dračí jeskyně na Mallorce.
Predjamski grad a Postojna Jama, dvě ikonická místa, které by měl každý ve Slovinsku navštívit a podle toho to taky tak vypadalo. Nedokážu si představit to šílenství v letních měsících, kdy se tam naženou davy solo turistů a autobusy cestovních kanceláří. Co tedy na těchto místech uvidíte?
Středověký Predjamský hrad byl vestavěný pod 123 metrů vysoký skalní převis. Stojí u vstupu do jeskynního systému, který je druhý nejrozsáhlejší ve Slovinsku. Do útrob skály tu vtéká řeka Lokva. Název Predjama si hrad nese podle svého umístění. Hrad pochází z 12. století. Byl považován za téměř nedobytný, až v 15. století byl dobyt loupeživým rytířem Erasmem Jamským. Skalní hrad Predjama je rozdělen do dvou částí – předjeskynní část a část vtesaná do skály. Mezi nimi se nachází hradní dvůr. V hradu se nachází vstupní věž s palácem, hradní kaple a jeskyně pod hradem.
Jeskyně Postojna je nejznámější slovinská jeskyně a také nejnavštěvovanější krasová jeskyně v Evropě. Návštěvníky láká nejen na velkolepé jeskynní útvary, chodby, jeskynní síně, ale i bohatou faunu. Velkou atrakcí je macarát jeskynní, který se dožívá až 100 let. Ukrývá ho místní vivárium, ale je k vidění i přímo v jeskyni. Prohlídka jeskyně trvá 1,5 hodiny, je dlouhá 5 km. Značná část prohlídky jeskyně probíhá z turistického jeskynního vláčku a pěší trasa je dlouhá přes jeden kilometr.
Od jeskyně jsme se přesunuly velmi pomalu do centra města Kranje. Pneumatika zlobila po celou cestu a riskovat nějaký problém uprostřed dálnice nebylo to, co bych tento den potřebovala. Postupně na mě padala únava z předchozích dní a řízení. Malé centrum Kranje jsme si prošli v odpoledním, konečně, slunečném dni. V parku u zámku jsem si lehla na lavičku, i když vedle mravenců, a neplánovala se zvednout následující půl hodinu. Konečně bylo slunečno, teplo a věděla jsem, že cesta se krátí a brzo problémová pneu bude brzo v řešení.
Kranj byla původně keltská osada, která leží na soutoku dvou řek Sávy a Kokry. Město bylo strategicky umístěno a chráněno. Svůj největší rozmach město zaznamenalo v 16. století, a to díky rozvoji hornického průmyslu.
Kam se zajít podívat? Určitě do starého města. Prozkoumat náměstí u Prešernovo divadla, které je jednou z významných budov starého města. Na jeho podobě se podepsal také architekt Jože Plečnik. Historické centrum leží na 30metrové skále nad soutokem Sávy a Kokry. Historické jádro je obklopeno městským opevněním, které je dlouhé 870 m se třemi dochovanými obrannými věžemi z 16. století. Ani jednu z věží ale nelze navštívit. Zajímavou budovou je i radnice, kostel sv Kancijana a hlavní náměstí Glavni trg. Pravidelně se tu konají farmářské trhy.
Gotický kostel svatého Kancijana je největší ze tří kranjských kostelů byl postaven na začátku 15. století a patří nejen mezi symboly města, ale je také jednou z nejvýznamnějších gotických staveb ve Slovinsku. Uvnitř skrývá křížovou klenbu s reliéfním zdobením a archeologické nálezy z období římské a staroslovanské epochy v podzemí. Po tisíce let v okolí kostela zbylo pohřebiště, až do období reforem vlády Josefa II., kdy byl hřbitov z centra města přemístěn. Najdete tu i renesanční hrad Grad Khislstein, který má kromě krásné zahrady i muzeum. Je součástí městského opevnění. Na hradě se vystřídalo hned několik slavných vládnoucích rodin od Ortenburgů po Habsburky. Hlavní portál pochází z roku 1578.
Okolí věže Pungert, která byla jednou z obraných věží městského opevnění je obklopena parkem, který má i vyhlídkovou plošinu, za naší návštěvy byla uzavřena z důvodu rekonstrukce. Ihned vedle se můžete pokochat gotickým kostelem sv. Rocha.
Večeře ve městě a pak hurá na kopec. Naše ubytování se nacházelo na přilehlém kopci u Kranje a slibovalo úžasné výhledy. Když jsem viděla fotky ubytování, byla to jasná volba 10 z 10. Takže jsme si tam tu jednu noc zabookovaly. To že silnice ve Slovinsku jsou podobné těm našim, mě nepřekvapilo, ale když se před námi objevila značka se 16% stoupáním nebylo to to, co bych v ten moment chtěla vidět. Nakonec jsme kopec vyjely na dvojku a s přemlouváním. Po cestě se nám do cesty pletly lidi, kteří se rozhodly kopec v odpoledním slunečném dni zdolat pěšky. Jak blbý nápad. Silnice nebyla nic moc, z jedné strany skála a z druhé sráz. Svodidla jen výjimečně…
Ale pokoj i rozhled z balkónu za něj stál. Večer krásný západ slunce nad horami a ráno i východ slunce. Protože mít balkon o velikosti tanečního parketu se jen tak nevidí. Tak jsem večer strávila pozorováním západu slunce s pivem v ruce a ráno před snídaní zíráním na tu nádheru vycházejícího slunce. Východ slunce započal kolem 6:10 a rozhodně jsem si tohle nemohla nechat ujít. Tady jsem si odpočinula. Možná ze mě spadlo i to přemýšlení nad ucházející pneumatikou, protože jsme večer nemusely už nic foukat. To bylo dobré znamení.
Den čtvrtý, sváteční bábovka a plavba na pletně
Poslední den výletění po slovinské krajině nás zavedl do vesnice Radovljica, kde jsme ráno kolem deváté nepotkaly ani živáčka. Bylo to zvláštní, nikde nikdo, nic otevřeno. A co by taky bylo, bylo velikonoční pondělí. Vesničku jsme si prošly asi za půl hodinky, koukly na výhledy na okolní kopečky a přemýšlely o ranní kávě. Jenže kde? Líbila se nám jedna kavárnička, ale zavřeno. A co je jednodušší, než vzít za kliku u té naproti? Ta byla sice zavřená podle otevírací doby, ale paní nám kafe udělala, protože uvnitř právě probíhal brunch hotelových hostů. Ke kávičce nám nabídla i místní zákusek – Potica, typická slovinská bábovka, ze všeho, co zbylo (jablka, pomeranč, ořechy atd…) která se peče jen na Vánoce a Velikonoce. Už jen ty kremše a bude naše degustační tour u konce! V kavárně měli i knížky a byl tam i receptář, tak jsme se musely podívat, co se v něm píše o tomto skvostu. Recept jsme pochopily, ale google překladač nám musel v něčem pomoci, protože jsme si nebyly jisté ingrediencemi.
Poté, co skončila mše v kostele, se vesnice zaplnila lidmi, ale to jsme byly už pomalu na odchodu do místní čokoládovny a k autu. Další zastávka jezero Bled. Cesta se doslova vlekla, všichni vyrazili na velikonoční pondělí zrovna k jezeru. Přidaly jsme se statečně do štrúdlu aut a 40 minut se sunuly krok sun krok k našemu cíli.
Před polednem jsme zastavily na odlehlém parkovišti, které připomínalo spíše staveniště, i když nám strýček google tvrdil, že je to oficiální parkoviště. Žádné čáry, žádný systém, prostě si někam stoupni a doufej, že ti to nikdo neodře nebo ti to nikdo neodtáhne. Parkoviště nebylo placené a bylo pod hradem ještě pěkný kousek. Tak nás čekal celý kopec na hrad. Trochu jsme prohodily program, abychom si, dokud je hezky, užily sluníčkové výhledy z hradu na jezero Bled. Předpovědi počasí se nedalo vůbec věřit a tak, když jsme zaparkovaly tak blízko hradu a daleko od centra, bylo jasno, co bude první. Kopec na hrad to byl pořádný a musely jsme počkat, až nás plíce nahoře doběhnou. A co jsme viděly těsně před vstupem na hrad? Placené parkování, ale mapa žádné neukazovala. Ušetřily jsme pár euro.
Středověký bledský hrad pochází z 11. století a nachází se na skále vysoko nad jezerem Bled. Jeho dnešní podoba je ze století 16. a uvnitř kromě nádherných výhledů ukrývá i expozici o historii Bledu a životě na hradě, hradní tiskárnu, mincovnu a vinný sklep.
Když jsme viděly z hradu, kudy bychom musely do centra a pak jaký kopec by nás čekal k našemu parkovišti, usoudily jsme, že si sjedeme blíže k jezeru. Na google mapách jsme si našly 2 parkoviště, obě placené. Tušily jsme, že to bude boj o volná místa. A bylo narváno! Někam to malé auto musíme zapíchnout. Neexistovala varianta, že bychom nezaparkovaly. Nakonec jsme na první parkoviště stály frontu půl hodiny, než jsme se dostaly k závoře. Jeden ven, jeden dovnitř a předveď se, jak se vejdeš do úzkých míst. Nakonec to plné auto ženských z Prahy s Passatem vzdalo boj o úzké místo, že se do tak úzkých míst nevejdou. Cupra s německou SPZ, která stála pře námi, někam zmizela a byla řada na nás.
Jezero Bled bylo v minulosti ceněno jako místo s blahodárnými léčivými účinky. Kromě jeho zdravého horského klimatu je bohaté na termální prameny. Termální prameny jsou dnes svedeny do několika hotelových bazénů, bohužel ne do jezera. Koupání v jezeře je také možné, ale pouze pod hradní skálou na Grajsko kopališče a na pláži na druhé straně jezera u Kempu Bled. Pokud budete mít více času nebo budete v této oblasti zůstávat déle, nezapomeňte na procházku po promenádě kolem jezera. Obešly jsme přibližně polovinu jezera, na každou stranu jsme se podívaly, nakonec pak zvolily cestu na tradiční loďce pletna na ostrůvek. V případě, že budete mít ještě čas, tak nezapomeňte na nějaký výšlap na přilehlé kopce, jsou z nich údajně super výhledy. Třeba příště. Náš výlet bohužel nebyl časově nafukovací a některé věci jsme musely vypustit. Ale pokud vám postačí výhled z hradu, tak na kopce v okolí nemusíte. Někdy je třeba si odpočinout a každý výlet nemusí být o tom vidět všechno.
Procházka kolem jezera, po promenádě a plánování, kde si dáme ty kremše vzalo za svý, když jsme našly místo, odkud plují lodičky na ostrůvek na jezeře Bled. Priority prostě. Zaplatily jsme si jízdu na malé dřevěné lodičce, pro 18 lidí. Hladina jezera nebyla vůbec klidná a po prvních 5 minutách jsem si říkala, k jaký kravině jsem se nechala ukecat… stále se nic nezměnilo a lodě nemám ráda a kord ne ty malý, který se moc hejbou. Ale o tom cestování je, překonávat věci, kterých se bojíme a které nemáme rádi.
Ostrůvek Bledski otok se nachází uprostřed bledského jezera a je na něj úchvatný pohled z výšky, z hradu, ale co je na něm to, proč tam lidi chtějí jet? Nachází se na něm kostelík s věží a dvě správní budovy. Nic víc. Dnes je všechno uzpůsobeno turistům a tak v nich nalezneme infocentrum a prodej upomínkových předmětů a kavárnu. Kostel lze navštívit a taky i věž za 15€. Procházka kolem je super, ale pozor, ke kostelíku z jedné strany je sice udělaná nová cestička, ale štěrková a akorát na rozbití tlamičky… z druhé strany schody. Při zpáteční cestě se nad jezerem zatáhlo, celou cestu jsme očekávaly bouřku, ale nakonec jsme vystoupily suchou nohou.
Poslední zastávka na ubytování, kousek od hranic a obce Vrba. Přespíme a zítra nás čeká 5-6 hodinová cesta domů. V závislosti na dopravě, kolonách a rozkopaných cest. Celkový počet kilometrů za 4,5 dne byl 1272km. A ujely jsme to v malém autíčku Kia Picanto 1.0 z roku 2011.
Jakou zemi navštíví Pupíček příště? Už byl v Německu, Rakousku, Slovinsku, tak teď ještě to Polsko anebo jako správný Čech s paštikou a řízky do Chorvatska? Necháme se překvapit na další dobrodružství!
Finanční shrnutí
Téma, které vás všechny zajímá, jsou náklady cestování, pojďme si to názorně ukázat na éto cestě. Není to žádná tajná věc zveřejnit rozpočet. Pojďme si to rozebrat. Jely jsme ve dvou, tak si finální částku podělte dvěma.
- Kategorie: Doprava = 180,5€
Výdaje na cestu, benzín, dálniční známka a úsekové mýto. Jely jsme malým málo hladovým vozem s jednolitrovým motorem a pohodovou spotřebou. V Čechách jsme za benzín nechaly cca 1200 (48€), ve Slovinsku 62€, dohromady 110€. Dálniční známky v Rakousku a Slovinsku nás vyšly na 12,5€ 10 denní rakouská a 7denní slovinská 16€, celkem 28,5€. V Rakousku se také platí úsekové mýto a průjezd tunelem mezi Rakouskem a Slovinskem, dohromady jsme za úsekové mýto zaplatily 42€.
- Kategorie: Ubytování = 252€
Za celou cestu jsme měly celkem 4 noclehy, u Ptuje, za Lublaní, v Kranji a před hranicemi s Rakouskem. Vždy pokoj pro 2 s vlastní koupelnou a jednou se sdílenou, protože u hranic s Rakouskem nebylo už z čeho vybírat. Kolem Bledu byly ceny tak šílené, že tohle byla jedna z těch rozumnějších variant.
- Kategorie: Jídlo = 55€/osoba
Vezly jsme si vodu, nějaké jídlo s sebou. Každý den jsme nejedly v restauracích. Celkem 3x jsme byly na obědě nebo večeři, dvakrát na snídani a pak zbytek kafíčka přes den. Plus nákup piva, vína a místních dobrot s sebou domů. Nazvěme to soukromá útrata.
- Kategorie: Vstupné a parkování = 240€ + 32€
Navštívily jsme hrad v Celje, jeskyni Jama Pekla, vyvezly se lanovkou na Lublaňský hrad, navštívily i hrad v Bledu (ty výhledy top) a plavily se loďkou po jezeře Bled k ostrůvku. A to největší lákadlo? Postojna jama, Vivarium a Predjamski grad byla nejdražší vstupenka ze všeho, 54€/osoba. Za parkování jsme nechaly 32€ a nejvíce u Postojné jeskyně a Predjamského hradu a taky na Bledu. Zbytek byl symbolických pár euro.
- Kategorie: Upomínkové předměty, pohledy a magnety bych zavedla do kategorie soukromá útrata a malé výdaje.
Shrnutí? Za necelých 5 dní jsme za osobu se vším všudy daly cca 400€/ 10.000kč. Není to malá částka, ale ta nezávislost na CK je k nezaplacení. Možnost se na místech zdržet déle anebo naopak odjet dřív. Původní odhad bez jídla a vstupného (pouze započítán výdaj na Postojnou jamu a Predjamski grad) byl 260€/6.500kč. Zdá se vám to hodně? Zvládli byste podobný itinerář za míň? Dejte mi vědět do komentáře.