Proč si Češi navzájem nerozumí? Vždyť tu máme spisovnou češtinu, která je všude stejná. Jak si tedy nemůžeme navzájem rozumět v rámci stejného státu? Norma nenorma jde stranou. Jaký kraj, takový mrav, jak se říká. A to je i jádro komunikačních problémů. Mohla bych tu rozvádět věci jako co je to jazyková norma, co je to komunikační kanál a komunikační šum, ale proč? Všichni asi tušíme, jak komunikace probíhá i bez patřičné terminologie. Vždyť komunikujeme denně, předáváme si různé obsahy sdělení… Ale někdy ne zcela správně. Jazyková bariéra v komunikaci by měla být převážně s cizinci. Neznáme dokonale jejich jazyk, zvyky, tradice a různá slovní spojení. Jako Češi se známe, chápeme náš druh humoru, naše tradice a zvyky, ale i tak si lidé z různých krajů, vlastně oblastí (nejsou přesně ohraničené katastrálním územím kraje), nerozumí. Když se potká Jihočech s Ostravákem, je to jako střet dvou odlišných světů. Jazykově určitě, tradicemi a zvyklostmi také.
Jiný kraj, jiný mrav…
Když jsem se přestěhovala do Prahy, tak jsem opustila tu dobře známou jihočeskou kotlinu. Střet s pražskou češtinou ještě šel, pár odlišností je, jsou spisovnější než jih. Ale to se vsákne. Přestěhovala jsem se na byt s lidmi z Plzně. Nikdy nezapomenu to jejich staré dobré „copa to tu je?“ a věčného používání „mi“ místo mě/mně (trefí mi = trefí mě). Ale nejsem odborník na „plzenštinu“ a mohu posužovat jen „jihočeštinu“. Tak u nás na Jihu říkáme našemu krásnému dialektu/nářečí. Jsme jiní, máme tolik slov, které jinde neznají.
Je zábavné, jinde vysvětlovat, že u nás jíme pikador a cmundu po Kaplicku, někdy si dáme drbáky jako přílohu k masu a v krámu si koupíme třeba zelňák. Bramborový salát, kterého je potřeba jako pro armádu se dělá ve vajdlinku. Po městě jezdíme zásadně na hapině, kterou si odstavíme v kolostavu. Po náročném nočním tahu nikdo nechce skončit v talutě, ráno se z toho člověk prostě nezberchá jen tak. V případě, že nestíháme na určený čas, třeba v polodne, píšeme, že přijdeme dýl. Občas jsou na to lidi hajsavý, ale místní sleziny stíháme vždy na čas. Verzatilkou se dá psát třeba o šodání (není to sprostý!). Když šublata přetékají, je třeba je uklidit, pro vyšší místa si pod nohy bereme štokrdle. Klempírování při práci musí schválit doktor, vopravit se nemá nic společného s rekonstrukcí a spadnout se neznamená pád do kanalizační šachty nebo luftníku, i když nemůžou za to faldovky? Klubalka se dá použít i místo svorek. Na haksnu si na ven bereme starý vošubraný křusky.
Víte, o čem teď byla řeč? Zajisté ne. A takových slov je spousta. Jihočeši je běžně používají a rozumí si, ale když bych tuto větu použila v Praze nebo v Ostravě, světe div se, koukali by jako by spadli z višně. Podíváme se na výše zmíněné výrazy, místní místopis a mluvnické zvláštnosti. Je možné, že tyto slova nejsou jen a pouze pro Jižní Čechy a používají se i jinde, zároveň i v jiných místech jsou výrazy jako „rožnout nebo hudrovat se“ Jak je ten náš jazyk krásně bohatý 👅😛
Pojďme se podívat na některá záhadná slova
- cmunda — placka podobná bramboráku, často se zelím, název pokrmu v restauraci: Cmunda po Kaplicku
- drbáky – chlupaté knedlíky
- dýl – déle, později (přijdu dýl = přijdu později)
- faldofky, faldovky — holínky
- fusak – pytel do kočáru
- hajsavej — citlivý
- haksna – noha
- hapina – staré kolo, kolo na cestu do města, aby člověk nepřišel o nové
- hemelka – kobyla
- klempírovat – marodit
- klubalky — kolíčky na prádlo
- kolostav – stojan na kola
- krám – obchod (Jít do krámu. – v Ostravě tohle neznají)
- křusky – starý boty
- ksindl – krám, nekvalitní zboží
- kšandy – šle
- luftník – větrací šachta
- ouvěra — Jet jak s ouvěrou. = Jet poloprázdný.
- pikador — párek v rohlíku, běžně napsáno na stánku, žádný HotDog
- polodne — poledne
- řehtadlo – řehtačka, chodí se s ní řehtat na velikonoční koledu
- sajtna – bočnice u vozu
- síknout – séct
- spadnout se/vopravit se — zhubnout/přibrat, jak to jde říct galantně, že?
- šodat — šimrat, drbat, hladit
- štokrle – stolička
- šuble — šuplík
- šum/slezina – společenská akce, diskotéka (Jít do šumu = Jít se někam bavit)
- taluta/pangejt – strouha, příkop u silnice
- uohoř – úhoř
- vajdlink – lavor
- verzatilka – kovová tužka podobná pentilce, používá se na zlomené tuhy tužek
- vokrentělej – ospalý
- vořežprut – výrostek
- vošubranej – zašlý, odřený
- zberchat se – sebrat se, vzpamatovat se
- zelňák — slaná pečená placka se zelím a sádlem
Místopis:
- Bagr — místní lesopark
- Budějce — České Budějovice (základní rozpoznávací znak — Budějčák nikdy neřekne Budějovice ani Budějice, natož Budějky — výjimka je povolena pouze z rytmických důvodů, viz píseň „K Budějicům cesta…“)
- Havlinda – Havlíčkova kolonie, čtvrť
- Lanovka – Lannova třída
- Malák – Malý jez
- Otylka – hřbitov svaté Otýlie
- Pajdák, pedák – Pedagogická fakulta JU
- Perštát — Rudolfov (východně od ČB)
- pochcaná ulička – úsek od konce ulice České na Střelák (Střelecký ostrov)
- Údolí feťáků – park Háječek u planetária
Mluvnice:
- -ovo — u přivlastňovacích přídavných jmen nahrazuje koncovky: -ův, -ova, -ovy (tátovo talíř, tátovo vidlička, tátovo brambory)
- -ů — univerzální koncovka příjmení. Jihočeši už dávno vyřešili problém přechylování (Pepa Nováků, děti Nováků)
- -ej – namísto ý, pravopisně to vždy pomáhá (brýle – brejle)
- Mluvnické V na začátku slov, nepsané, jen vyslovované – (vokno – okno, voči – oči)
Tak co tomu říkáte? Pěkný chaos nebo ne? Až přijedete na Jih, budeme si už rozumět?
Ještě pár zajímavostí na závěr
Zajímá vás víc? Tak se podívejte na tuto publikaci.
