Hurá za dalším dobrodružstvím. Letošní cestování se nese v duchu „plánujeme na poslední chvíli“ a „asi teda jedeme autem“. Nevybrali jsme si letos žádnou leteckou dovolenou u moře a tak nezbývalo nic jiného než zvolit roadtrip. Ceny letenek na poslední chvíli byly docela dobrý pokus o vtip a možná i o infarkt. Když se cena neumoudřila ani 10 dní před naší pevně naplánovanou dovolenou, bylo na čase hledat alternativu, kam tedy pojedeme. Zbývalo nám něco přes týden a půl. Váhali jsme mezi návratem do Slovinska, ne k moři, ale na druhou stranu země – na víno, nad cestou na Slovensko do Nízkých Tater na turistiku a jako poslední možností bylo Maďarsko k Balatonu. Polské písečné duny jsme zamítli, protože cesta by pro nás byla dlouhá a odjet jsme chtěli jen na max. 5 dní.
Výhercem se stalo Maďarsko a týden před odjezdem jsme bookovali ubytování, hledali informace a plánovali cestu. Počet kilometrů to byl vskutku pěkný, dokonce jsme najeli více, než o velikonoční výpravě do Slovinska k moři. Zpětně mohu zhodnotit, že další dovolená na poslední chvíli se vydařila. Viděli jsme toho opravdu hodně, a ačkoliv jsem odjížděla s pocitem, že nemám žádné očekávání, tak jsem se vrátila velice potěšena. Dokonce tak, že bych prozkoumala i další části Maďarska. Před odjezdem k Balatonu jsem z Maďarska poznala málo. Byla jen v Budapešti a to celkem dvakrát. Město je to krásné, bohužel už hodně profláklé a tak za sebe mohu říci, že stačí vidět jednou. Proto jsme ho do našeho plánu nezařadili. Maďarsko není jen Budapešť, tak pojďte se svézt s námi.
Vyrážíme!
První den vyrážíme ráno z jihu přes Rakousko do Györu. Cesta to není krátká, ale na letiště ve Vídni to už znám, pak je to jen a jen rovně. Kde nic, tu nic a jen rovná dálnice. Bylo to takové zvláštní, když člověk jede hodinu pořád rovně a kolem je maximálně nějaký ten strom. Jinak je to placka. To nám ukazuje, že nás v následujících dnech těch kopců moc nečeká a hlavní hrdina celé výpravy Pupíček se moc nenadře. S kopečky se prostě nekamarádí z výkonnostního hlediska. Kdo by bral „nákupní tašku“ na takové výpravy, které pořádám já. Na otázky tipu „to tam jedeš fakt 15 let starým autem“ už ani neodpovídám. V servisu si už zvykli, že občas pořádám dlouhé cesty. Je vidět, že ho servisují dobře, když to zvládá tak pěkně.
Györ
První zastávka dne je Györ. Město ležící na soutoku řek a křižovatce dějin. Přijíždíme před polednem a hledáme parkování, které bude brát karty. První problém je ten, že hotovost sice máme, ale nemáme mince a plno automatů papírové bankovky nebere. Hned na začátku poučeni, že je nutno rozměnit a nechat si drobné na parkování. Ne všechny parkovací automaty jsou karta friendly.
Do města se vydáváme podél řeky a do centra se dostáváme podél hradeb. A na co nezapomenout při návštěvě? Zajisté naší pozornost upoutá Bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Stojí na historickém návrší Káptalandombu v centru Györu. Její historie sahá až do středověku a během staletí byla několikrát přestavována. Významným místem je kaple s obrazem Panny Marie, který je důležitým poutním symbolem. Dalším místem je Biskupský hrad a věž Püspökvár. Sídlo györských biskupů vznikalo postupně od středověku. Věž je jednou z nejstarších a nejznámějších částí města a připomíná dobu, kdy měl Györ velký strategický význam. Určitě nevynechejte hlavní náměstí Széchenyi tér, které bylo po staletí obchodním a společenským centrem města. Dnešní vzhled získalo především v období baroka, kdy byl Györ po tureckých válkách postupně obnovován. Na náměstí stojí radnice z přelomu 19. a 20. století. Byla postavena v době rychlého rozvoje města. Její charakteristická věž se stala jedním ze symbolů modernějšího Györu. Jednou z nejzajímavějších historických budov ve městě je Dům železného kohouta (Vaskakas-ház). Je spojena s legendou o osvobození Györu z turecké nadvlády na konci 16. století.
Město Györ, je v češtině známé pod historickým názvem Ráb. Má strategickou poloha mezi Budapeští a Vídní. První významnější sídlo zde vzniklo v době Římské říše. Římané zde založili vojenský tábor a osadu nazývanou Arrabona, která střežila důležité komunikace vedoucí přes provincii Panonie. Později oblast obývaly různé germánské a slovanské kmeny, až se stala součástí vznikajícího uherského státu. Ve středověku získal Györ stále větší význam. Město bylo důležitým církevním centrem a sídlem biskupa, ale také významným bodem na cestě mezi Vídní a Budínem. Jeho strategická poloha však znamenala i to, že se často ocitalo v centru vojenských konfliktů. Nejtěžší období přišlo v 16. století během expanze Osmanské říše. Po porážce uherského vojska v bitvě u Moháče v roce 1526 se velká část země stala bojištěm mezi Habsburky a Turky. Györ byl přebudován na moderní pevnost, která měla chránit cestu směrem k Vídni. Přesto město roku 1594 padlo do rukou Osmanů. Turci zde však nezůstali dlouho. Už v roce 1598 se podařilo město znovu dobýt. Tato událost byla tehdy považována za mimořádný vojenský úspěch a významně posílila obranu habsburských zemí. Po skončení tureckých válek se město postupně proměnilo. Během 17. a 18. století získal Györ svou charakteristickou podobu barokního města. Vznikaly kostely, paláce a měšťanské domy, které dodnes tvoří historické centrum.
Zámek Karolyi Kastely
Další zastávkou, kousek od hlavní silnice je zámek Karolyi Kastely ve Fehérvárcsurgó. Svou stavbou připomíná svět uherské aristokracie. Představuje úplně jinou kapitolu maďarských dějin – svět velkých šlechtických rodů, které po staletí ovlivňovaly politiku, hospodářství i kulturní život země. Rod Károlyiů patřil k nejvýznamnějším uherským aristokratickým rodům. Jeho členové zastávali vysoké státní a vojenské funkce a vlastnili rozsáhlé pozemky. Zámek ve Fehérvárcsurgó vznikal v 19. století, tedy v době, kdy maďarská aristokracie stále představovala jednu z nejvlivnějších společenských vrstev. Stavba byla navržena jako reprezentativní venkovské sídlo. Nešlo jen o místo k bydlení, ale také o centrum rozsáhlého panství. Zámek měl ukazovat bohatství a společenské postavení svého majitele. K aristokratickému sídlu patřil také rozsáhlý park a hospodářské zázemí. Dramatický zlom přineslo 20. století. Po druhé světové válce došlo v Maďarsku k zásadním politickým změnám a velká část šlechtického majetku byla znárodněna. Mnoho zámků ztratilo své původní využití a sloužilo například jako školy, nemocnice nebo jiné veřejné instituce. V pozdějších desetiletích prošel zámek obnovou a dnes znovu připomíná dobu, kdy maďarský venkov výrazně ovlivňovala šlechta a velké pozemkové rody. Zároveň však už není pouze muzeem minulosti – slouží také kulturním a společenským akcím.
Zámek Bory-vár
Naší pozornosti nemůže uniknout další sídlo Bory-vár, nacházející se kousek od města Székesfehérvár. Tuto stavbu postavil údajně jeden muž. Komplex je to vskutku rozsáhlý. Čekala jsem takový malý „zámeček“, jakým je Castillo Colomares u Malagy. Rozhodně velikostí se spolu nedají srovnávat.
Pokud Károlyi-kastély představuje svět aristokracie, Bory-vár je jeho naprostým protikladem. Tento neobvyklý „hrad“ totiž není středověkou pevností ani sídlem šlechtického rodu. Je to především celoživotní umělecké dílo. Jeho autorem byl maďarský sochař, malíř a architekt Jenö Bory. Stavbu začal budovat ve 20. letech 20. století a pokračoval v ní prakticky až do své smrti v roce 1959. Během několika desetiletí vznikl rozsáhlý komplex věží, schodišť, nádvoří, arkád, soch a obrazů. Bory nevytvářel přesnou kopii žádného historického hradu. Nechal se inspirovat románskou, gotickou i barokní architekturou a všechny tyto prvky spojoval podle vlastní fantazie. Výsledkem je stavba, která působí téměř pohádkově. Sám autor zde umístil mnoho vlastních soch a obrazů, ale velká část areálu je věnována také jeho manželce, malířce Iloně Komócsinové. Hrad se proto často označuje jako památník jejich lásky.
Zajímavostí k tomuto místu může být období vzniku, kdy se ve světě odehrávaly dvě světové války, hospodářská krize a zásadní politické změny. Přesto Jenö Bory desítky let pokračoval ve svém soukromém projektu a postupně vytvářel vlastní svět z betonu, kamene a umění.
Székesfehérvár
Královské město, tak je přezdíván Székesfehérvár. O výslovnost tohoto města se ani nepokouším. Dopravní cedule sleduju a porovnávám začátky slov, protože do konce to nestíhám za jízdy číst a plně důvěřuji navigaci, že jedeme správným směrem.
Jen málo měst má v maďarské historii tak významné postavení jako Székesfehérvár. Ve středověku bylo jedním z hlavních center Uherského království a jeho význam lze přirovnat k významu Prahy pro české země. Město se stalo důležitým zejména za vlády prvního uherského krále Štěpána I., který zde nechal vybudovat velkolepou baziliku. Ta se postupně stala tradičním místem korunovací a pohřbů uherských panovníků. Právě zde byli po staletí korunováni maďarští králové. Město tedy nebylo jen významným sídlem, ale mělo také mimořádný symbolický význam. Město představovalo jedno z center uherské státnosti.
Sláva města však utrpěla během osmanských válek. Roku 1543 Székesfehérvár dobyli Turci a město zůstalo pod jejich nadvládou více než sto let. Během tohoto období byla řada významných staveb poškozena nebo zničena, včetně původní korunovační baziliky. Po vytlačení Osmanů se město začalo znovu rozvíjet, ale svou někdejší středověkou podobu už nikdy plně nezískalo. Dnes město stojí trochu ve stínu Budapešti, která se hlavním centrem Maďarska stala až později.
Na první den jsme toho stihli až až. Ještě za světla se snažíme dojet na ubytování, protože zpráva od ubytovatele nás tak trochu děsí. Prý jsou tam nějaké kovové kolejnice, o které si můžeme proříznout pneu, ať si dáváme pozor a také to, že máme přijet spodem, že vrchem ulice není průjezdná. Tyhle informace ve mně nevyvolávají pocit, že to dáme za tmy levou zadní. A tak se ženeme na ubytování, abychom se na to všechno podívali za světla. Od ubytování nás dělí hodina dvacet jízdy a ještě potřebujeme něco nakoupit. Na okraji Tapolky stavíme v obchodní zóně a pak se vydáváme k Balatonu do Badacsonylábdihegy – malé oblasti s velkým významem. Jedná se o historickou vinařskou krajinu pod kopcem Badacsonyem. Nakonec příjezd na ubytování není tak dramatický, jak pán popisoval, ale tím líp. Přijedeme správným směrem, najdeme onu kovovou věc, která není nic jiného než poklop na kanálek. Nacpu se na kryté stání mezi jedno německé a druhé maďarské auto, pozdravíme sousedy a jdeme se ubytovat. Nechali nám galantně to kritické místo, co pán popisoval, díky pánové!
Večer dáváme vínko z místní oblasti a užíváme si klid. Pozorujeme hvězdičky, žádný světelný smog. Chatová oblast, kousek dál vinice a nad námi vyhlášený kopec, který nakonec ani nezdoláme. Ale na pohled je to velmi rozmanitá krajina, plná záhadně tvarovaných kopců. Při prvním pohledu mě napadá jedné, tady kdysi musela proběhnout nějaká sopečná aktivita. Jedno spojíme se druhým, a proč by tu bylo tolik termálních pramenů? Takové špičaté kopce nebo kopce s useknutou špičkou… Bádání pak svěřuji google a zjišťujeme více o této oblasti.
Druhý den; návštěva klášteru i svezení se na trajektu
Než se vydáme druhý den výletění kolem Balatonu, tak se podíváme detailněji na oblast, kde jsme ubytovaní. Badacsonylábdihegy leží na severním břehu Balatonu, pod svahy Badacsonye, mezi Badacsonytomajem a Badacsonytördemicem. Oblast je známá především vinicemi, rekreačními domy a pláží. Ale historie říká trochu něco jiného. Už ve středověku se na jižní straně Badacsonye vytvořily dvě významnější osady. Jedna z nich byla Tomaj, ze které se později vyvinul dnešní Badacsonytomaj. Druhou byla osada Lád, která je historickým předchůdcem dnešního Badacsonylábdihegy. Oblast však byla osídlena už dávno před středověkem. Badacsony a jeho okolí přitahovaly obyvatele díky příznivému klimatu, blízkosti Balatonu a úrodným svahům. V krajině po sobě zanechaly stopy různé kultury – od pravěkých obyvatel přes Kelty až po Římany. Právě Lábdihegy je podle místní tradice spojován s keltským osídlením a vinařstvím.
Ve středověku zde vznikla také církevní stavba. Historické prameny uvádějí kostel už na konci 13. století, původně zasvěcený svatému Štěpánovi, prvnímu křesťanskému mučedníkovi. Současná kaple svatého Ignáce z Loyoly však pochází až z počátku 19. století a stojí pravděpodobně na místě starší sakrální stavby. Podobně jako celé okolí Badacsonye byl i Lábdihegy po staletí především vinařskou krajinou. Vinice zde nebyly pouze doplňkem hospodářství – určovaly život místních obyvatel i společenské vztahy. Na svazích měli své pozemky šlechtici, církev i drobní hospodáři. V průběhu 19. a 20. století se charakter oblasti postupně proměňoval. Vedle tradičního vinařství začal růst význam Balatonu jako rekreační oblasti.
Klášter Thiany
Hned ráno začínáme den výpravou na poloostrov s klášterem Thiany. Návštěva tohoto svatostánku je zpoplatněna, součástí kostela je i náboženské muzeum a také muzeum keramiky. Poloostrov Tihany a jeho dominanta je vyhlášené benediktinské opatství, které stojí vysoko nad jezerem a je viditelné z velké části okolí. Výhledy na Balaton nevynechejte.
Klášter založil roku 1055 uherský král Ondřej I. Založení opatství bylo významné nejen z náboženského hlediska. Tihany se stalo důležitým kulturním a duchovním centrem a zároveň místem, kde měl být král pohřben. Zakládací listina opatství je jedním z nejvýznamnějších dokumentů maďarské historie. Je napsána převážně latinsky, ale obsahuje několik maďarských slov a výrazů. Právě díky tomu představuje jeden z nejstarších dochovaných dokladů maďarského jazyka. Během tureckých válek se klášter ocitl na strategicky důležitém místě. Budovy byly upraveny pro obranné účely a původní středověký komplex byl postupně poškozen a přestavován. Dnešní podobu získalo opatství především v 18. století, kdy vznikla současná barokní stavba s charakteristickými věžemi. Klášter se stal nejen duchovním centrem, ale také jednou z nejvýraznějších dominant Balatonu.
Pár zajímavostí k tomuto místu. V kryptě opatství se nachází hrobka krále Ondřeje I. Je to jedno z mála míst v Maďarsku, kde se dochovalo původní pohřební místo středověkého uherského panovníka. Samotný poloostrov je navíc vulkanického původu. Je zde možné najít pozůstatky dávné sopečné činnosti a zvláštní geologické útvary, které připomínají, že krajina kolem Balatonu nevznikala jen působením vody.
Ještě po cestě zajíždíme k rozhledně Somlyó kilátó, ze které pozorujeme krásné výhledy na jezero a okolní krajinu. Je sice vyprahlá, ale plná vinic, políček a té placce dominují kopce, zvláštně tvarované kopce… Výhledy a kochání krajinou nastává až v momentě, kdy nás doběhnou plíce. Na to, že je to placka, tak to byl teda pořádnej kopec.
Siófok
Za dalším zážitkem pokračujeme na druhou stranu Balatonu. Po cestě projíždíme obce s názvy Bala a něco a směřujeme do rušného letního letoviska a to hlavně kvůli velkému ruskému kolu nacházející se kousek od pláže. Poté, co dorazíme, přepereme automat, co nechce vzít peníze a ani karty se vydáváme najít to místo. Velký zklamání ze Siófoku přichází hned na začátku. Vstup na pláž se platí, a tedy je zpoplatněn i pro ty, kteří chtějí navštívit jen ono ruské kolo, co je tak trochu symbolem tohoto místa. Místo toho se vydáváme promenádou do centra. Parkování máme zaplacené a tak se trochu porozhlédneme. Od vlakového nádraží, které musíme podejít podchodem, se ocitáme na hlavní třídě. Podchod je krásně vyzdoben graffiti, má to nápad, podvodní svět a název města s ikonami. Také prozkoumáme nádražní budovu, kde se doslova zastavil čas. Uvnitř jsou dřevěné obklady a nádražní restaurace působí retro dojmem. Maďarské názvy jsou doprovozeny německým překladem.
Město jako takové nabízí uprostřed na hlavní třídě moderní náměstíčko, na kterém se tyčí vodárenská věž Siófoki Víztorony. Byla postavena na počátku 20. století, v letech 1912–1913, podle návrhu architektů Ármina Gutera a Jenőho Gergelyho. Její vznik souvisel s rychlým rozvojem města a rostoucí potřebou moderního zásobování vodou. Věž byla původně především technickou stavbou. Ve výšce přibližně 40 metrů se nacházela vodní nádrž, která pomáhala vytvářet potřebný tlak ve vodovodní síti. Stavba však nebyla navržena pouze jako praktické zařízení. Díky své výrazné podobě se velmi rychle stala jedním z hlavních symbolů Siófoku. S postupem času původní technická funkce přestala být potřebná a věž prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Dnes slouží návštěvníkům jako vyhlídková věž, odkud je možné pozorovat centrum Siófoku, přístav i velkou část Balatonu.
Území v oblasti Siófoku bylo osídleno už v římské době. Římané si uvědomovali význam zdejší vodní soustavy a snažili se regulovat okolní mokřady a vodní toky. Oblast byla důležitá zejména díky řece Sió, která představuje přirozený odtok Balatonu. Ve středověkých dokumentech se objevuje osada Fok. Její existence je spojena také s historií nedalekého Tihanyského opatství. Po tureckém období se oblast postupně začala znovu rozvíjet. Skutečná proměna přišla až v 19. století. Rozvoj dopravy, železnice a později masového cestování změnil Siófok z poměrně malé osady v jedno z nejvýznamnějších rekreačních míst u Balatonu. Siófok je rodištěm slavného maďarského skladatele Emmericha Kálmána, autora mnoha populárních operet. Hrající altánek s jeho skladbami se nachází v parku před nádražní budovou.
Trajekt Szántód–Tihany
Než abychom objížděli půlku Balatonu zpět, tak volíme trajekt přes jezero Balaton. Na celém jezeře existuje jeden trajekt, který vozí i auta. Ty ostatní jsou jen pro chodce a cyklisty. V Balatonu je toto léto velmi málo vody. Bude dostatek vody na to, aby je trajekt? Navigace nás vede velmi podivnou cestou, která je jak jinak, samá díra. Třicítkou se suneme k budce, která na první pohled vypadá, že to nejlepší má už za sebou. S nejistotou přijíždíme k pokladně, kde se dozvídáme, že trajekt pluje. Úleva. V přepočtu na české platíme za auto a 2 osoby asi 360kč. Nejsme jediní, kdo přijíždí do přístavu. Na molu už stojí dost aut. Je vidět, že trajekt jezdí i v odpoledních hodinách a místní ho hojně využívají. Trochu se obávám, že budeme dlouho čekat, když se po zaplacení řadíme do kolony aut. Loď to není extra velká, ale slibují přeplutí cca 4x do hodiny z každé strany. Možná jsme měli štěstí, ale na trajekt jsme se vešli hned napoprvé, celý proces od zaplacení po najetí na loď trval 15 minut i s čekáním v koloně.
Jak trajekt jezdí a lodě se na jezeře míjejí, to vidíme už ráno z klášterní kavárny. Ze břehu je to jiné a z auta ještě jinačí. Pro mě zážitek, poprvé s vlastním autem na trajektu. Jinak jsem už absolvovala trajekt i s autem z autopůjčovny nebo autobusem při cestě po Skandinávii.
Nakonec doba plavby je krásných 10 minut a vyloďujeme se kousek od kláštera Thiany, kde jsme se stavěli ráno. Odsud je to už jen kousek na ubytování. Průjezd tímto místem v odpoledních hodinách je doslova peklo, člověk na člověku, všichni se pletou pod auta a cyklisti do toho. Fronty se stojí na parkování… Hrůza, jsem ráda, že ráno to bylo takové příjemné a poklidné.
Zajímanost na závěr, dost často je trajekt označován, že vyplouvá ze Siófoku, ale ve skutečnosti je to kousek dál za městem v místě s názvem Szántód. Během plavby (směr Szántód–Tihany) se postupně otevírá pohled na Tihanyský poloostrov a opatství.
Večer se ještě sjedeme podívat na molo do Badacsony, odkud plánujeme pozorovat zatmění slunce. Od vody na molu má být nejlepší výhled a plno lidí si tam pomalu zabírá své místečko. Nakonec ze zatmění vidíme jen malý kousek, protože slunce rychle mizí za stromy a kopcem. Nevadí, alespoň část jsme viděli. Fotky ze Španělska byly o něčem jiném, ale i tady to bylo lepší než na Islandu, kde byly pořádný mračna.
Třetí den; pevnost, zámek a vínko
Třetí den začínáme dalším výletem a to na ruiny středověkého kláštera Avasi Templomron, který máme nedaleko. Nedaleko obce Szigligetu, na severním břehu Balatonu, stojí nenápadná, ale velmi působivá stavba. Říká se jí také Csonka torony neboli „useknutá věž“. Ve srovnání s nedalekým hradem Szigliget nejde o tak známou atrakci. Místo připomíná dávnou historii krajiny ještě před vznikem dnešní obce. Historie místa sahá pravděpodobně ještě mnohem dál než samotný středověký kostel. Archeologické výzkumy ukázaly, že chrám byl postaven na místě starší římské stavby nebo s využitím jejích pozůstatků. V oblasti Szigligetu ostatně žili už lidé v pravěku, později zde pobývali Keltové, Římané i Avaři. Samotný kostel vznikl pravděpodobně na přelomu 12. a 13. století, tedy v době Arpádovské dynastie. Dodnes není zcela jisté, kdo byl jeho zakladatelem. Podle historiků mohl kostel postavit významný rod Atyuszů, který měl v této oblasti rozsáhlé pozemky, případně mohl být spojen s pannonhalmskými benediktiny. Původně šlo o jednoduchý jednolodní kostel, který sloužil obyvatelům tehdejší středověké osady. Později byl kostel postupně rozšiřován. Ve 13. století k němu přibyla kamenná věž, která je dodnes nejlépe zachovanou částí celé stavby. Ve 14. a 15. století byl komplex dále doplněn o sakristii, kapli a také kostnicí, kam byly ukládány ostatky zemřelých z okolního hřbitova. Osud původní vesnice se však začal měnit už ve středověku. Po vybudování hradu Szigliget se část obyvatelstva postupně přesouvala blíže k Várhegyu, k hradnímu kopci. Dokument z roku 1420 už zmiňuje okolní vesnici jako opuštěnou, přesto zde kostel stále stál. Postupem času však ztratil svůj význam. V polovině 16. století, v období osmanských válek, byla vesnice i kostel již v ruinách. Po vytlačení Osmanů už kostel nebyl obnoven. Po staletí dál chátral a místní obyvatelé postupně používali jeho kameny jako stavební materiál pro nové domy. Nakonec z původního kostela zůstala především charakteristická věž a části základů.
Tahle památka krásně doplňuje návštěvu Szigligeti váru, kam se vydáváme hned poté. Hrad vypráví příběh obrany a šlechtické moci, Avasi templomrom připomíná obyčejnější, ale zajímavou historii původní středověké vesnice a lidí, kteří zde žili dávno předtím, než se Szigliget stal dnešním oblíbeným místem u Balatonu.
Szigligeti Vár
Na otevíračku přijíždíme k hradu Szigligeti. Parkujeme vedle popelnic, protože označené parkoviště je v našem směru ještě zavřené. Nebudeme ztrácet čas čekáním a stání zadarmo vždycky potěší. Čeká nás hned z rána pořádné kardio, krpál ke vstupní bráně je to pořádný. A vydrápat se nahoru nám dává zabrat. Kdyby si člověk vzal alespoň pořádné boty, to by to pak neklouzalo… Vstupné za osobu činí asi 140 korun a vstup je do celého hradního komplexu. Jedná se o zříceninu, ale udržovanou.
Hrad Szigliget patří údajně mezi nejpůsobivější hradní zříceniny v okolí Balatonu. Stojí vysoko na sopečném vrchu a nabízí nádherný výhled na jezero i okolní krajinu. Samotné místo ukazuje, proč zde byl ve středověku postaven hrad. Z vrcholu bylo možné kontrolovat široké okolí a důležité cesty vedoucí podél severního břehu Balatonu. Hrad vznikl ve 13. století, v období, kdy se Uherské království vzpamatovávalo z ničivého mongolského vpádu. Po této katastrofě začala být v zemi budována rozsáhlá síť kamenných hradů, které měly lépe chránit obyvatelstvo i důležité oblasti království. Szigligeti vár byl postupně rozšiřován a přestavován. Díky své poloze patřil k důležitým pevnostem v oblasti Balatonu, zejména v době, kdy se hranice mezi habsburskou a osmanskou sférou vlivu přiblížila k této části země. Zajímavé je, že hrad nebyl během tureckých válek dobyt. Jeho poloha na strmém kopci a kvalitní opevnění z něj činily obtížný cíl. Po skončení bojů proti Osmanům nechala habsburská správa mnoho uherských hradů záměrně poškodit nebo zbourat, aby se v případě dalšího povstání nemohly stát pevnostmi povstalců.
Hrad Szigliget stojí na kopci sopečného původu. Celá oblast severního břehu Balatonu je známá svými osamělými vrchy, které jsou pozůstatkem dávné vulkanické činnosti. Hrad tak stojí doslova na místě, které vytvořily sopky před miliony let.
Dále pokračujeme na vyhlídku na Balaton, zase z jiného místa. V mapách nás zaujme místo s názvem Szépkilátó. Název můžeme přeložit jako krásná vyhlídka. Leží nedaleko Balatongyöröku a nabízí široký pohled přes jezero směrem k jižnímu břehu. Právě z tohoto místa je dobře vidět, jak výrazně se liší severní a jižní břeh Balatonu. Severní část je členitější, s vulkanickými kopci a vinicemi, zatímco jižní břeh působí otevřeněji a pozvolněji. Oblast kolem Balatongyöröku byla dlouho spojena především se zemědělstvím a vinařstvím. Až rozvoj turistiky v 19. a zejména 20. století změnil Balaton v jedno z hlavních rekreačních míst Maďarska. Vyhlídky, jako je Szépkilátó, se postupně staly oblíbenými zastávkami cestovatelů.
Zámek Festetics-kastély Keszthely
Chvíli po pravém poledni přijíždíme k zámku Festetics-kastély Keszthely. Zámek patří k největším a nejvýznamnějším šlechtickým sídlům v Maďarsku. Jeho historie je spojena s rodem Festeticsů, jedním z nejvýznamnějších aristokratických rodů země. Rod Festetics získal panství v Keszthelyi v 18. století a postupně zde vybudoval reprezentativní sídlo. Z původního zámku se během několika generací stal rozsáhlý palácový komplex, který měl odpovídat postavení bohatého a vlivného šlechtického rodu. Významnou osobností byl György Festetics, který na přelomu 18. a 19. století podporoval vzdělávání, zemědělství i kulturu. Právě díky jeho iniciativě vznikla v Keszthelyi zemědělská škola Georgikon, která patřila k průkopnickým institucím svého druhu v Evropě.
Zámek byl postupně rozšiřován a získal podobu, která připomíná velká francouzská nebo rakouská aristokratická sídla. Interiéry ukazují, jak žila nejbohatší vrstva společnosti – od reprezentačních sálů přes soukromé pokoje až po rozsáhlou knihovnu. Po druhé světové válce byl majetek rodu zestátněn, ale samotný zámek se podařilo zachovat. Dnes slouží jako muzeum a patří k hlavním turistickým atrakcím Keszthelyi.
Přiznám se, že když jsem viděla frontu na vstupenky, která se táhla ven na přímé slunce, návštěva interiérů nebyla tak potřebná. Naopak, prošli jsme si zahradu, která byla v neúprosných vedrech velmi vyprahlá. V zámeckém jezírku zkontrolovali žabičky a karásky, v rychlosti nakoukli do botanické zahrady, ale návštěva skleníků byla to poslední, co bychom potřebovali v tom vedru vidět.
Co jsme, ale vidět chtěli, tak byla expozice vláčkového muzea. Teda jedno patro věnované modelové železnici, kde jsou různé úseky, jak existujících, tak neexistujících míst a různých dopravních společností. Tuto expozici řídili dva pánové, postupně pouštěli různé úseky, rozsvěcovali a zhasínali nádraží v režimu den a noc. Tady jsme se zdrželi asi nejdéle.
Nemohu opomenout, že jsme si prošli i hlavní ulici, náměstíčko s gymnáziem a pak se směřovali pro nákup a taky na večeři do jedné z hospod, co jsme si na google vyhlídli už dopoledne. Měla dobré recenze, fotky vypadaly hezky a cenově se zdála rozumná. Nakonec jsme se tam na jídlo zastavili celkem dvakrát za dobu našeho pobytu. Pokud někdy budete v této oblasti, doporučuji Jóbarát Vendéglö.
Večer se rozhodneme vyrazit na víno do Badacsony, asi pět kilometrů vzdálená vesnice vedle nás. Google nám poradí, v kolik pojede autobus a tak se za 800HUF necháváme odvézt jednu zastávku. Místo už známe, tak víme, kudy kam. Směřujeme se do kopce k malým vinárnám. Zjišťujeme, že tady se pije asi jen před den, protože některé jsou už v sedm večer zavřené. Nevadí, nakonec degustujeme ve dvou vinárnách, a kdybychom chtěli, po cestě na nádraží ještě nějakou bychom u nádraží našli. Jsou to spíše stánky, ale víno z rodinných vinařství hore na kopci mají taky. Tak jsme to do budoucna okoukli a můžeme příště znít jako odborníci v této oblasti. Zpět se vracíme vlakem, ano, jednu stanici. Má to zpoždění, tak čekáme. Naštěstí je teplý večer. Kolem 22:30 se dostáváme na ubytování, kam přicházíme za světla mobilu. Nikde nic nesvítí a v noci to vypadá docela strašidelně. Ale nad hlavou nám svítí jasně hvězdy a tak si načínáme ještě jednu láhev a z houpačky pozorujeme noční oblohu. Tuhle noc brzo spát nejdeme, člen výpravy je o rok starší. I bez dortu a svíček oslaveno úspěšně. A teď už dobrou.
Vinařská tradice Balatonu
Oblast severního břehu Balatonu je od nepaměti spojena s vinařstvím. Mírné klima, blízkost velké vodní plochy a především sopečná půda vytvořily ideální podmínky pro pěstování vinné révy. Tradice vinařství zde sahá hluboko do minulosti. Révu v oblasti pěstovali již Římané a později ve vinařství pokračovali místní obyvatelé, kláštery i šlechtická panství. Významnou roli hrála také poloha Balatonu, protože voda zmírňuje teplotní výkyvy a vytváří příznivé mikroklima.
Večer strávený u místního vína proto není jen gastronomickou zastávkou, ale vlastně pokračováním historie celého regionu. Místní vinaři navazují na tradici, která se zde vyvíjela po staletí, i když dnes ji spojují s moderními postupy výroby. Mnoho vinných sklepů v oblasti je vytesáno přímo do sopečného nebo tufového podloží (to jsou ty výše na kopci Badacsony). Víno zde tedy zraje v krajině, která byla před miliony let formována sopkami.
Den čtvrtý; lázně, jezero a hrací silnice
Tapolca
Město Tapolca ukrývá pro mnohé velké překvapení a to je systém podzemních jeskyní a jezer, který se nachází přímo pod historickým centrem města. Město vzniklo v místě, kde vyvěraly prameny, a voda zde hrála důležitou roli po celou historii. Samotný název Tapolca pravděpodobně souvisí se slovanským výrazem označujícím teplou vodu nebo pramen. Jeskynní systém vznikal působením termální vody, která postupně rozpouštěla okolní horniny a vytvářela podzemní chodby. Jeskyně byla objevena na počátku 20. století při stavebních pracích. Postupně se ukázalo, že jde o mimořádně zajímavý přírodní systém, který se nachází přímo pod městem.
Čtvrtý den bereme tak trochu odpočinkově, co se chození týká. Jako první dopolední zastávku máme Tapolcu. Chceme se podívat do města, ale také především do vyhlášené podzemní jeskyně s jezírkem. Lístky jsou na netu beznadějně vyprodány a dle chatu GPT je možnost to zkusit na místě hned ráno. Takže před vstupem stepujeme už půlhodiny před otevírací dobou a čekáme na otevření. Nejsme jediní, kdo zvolil stejnou strategii. Lidí postupně přibývá, nikdo netuší, kolik lístků je na den vyčleněno. A už vůbec ne, kolik je jich na jaký časový slot. Podaří se nám vstupenky získat hned na druhý časový slot.
Je to s průvodcem a všechno se to strašně vleče. Průvodce hovoří jen maďarsky, občas něco německy. Což je škoda, protože jsme se to při koupi lístků nedozvěděli v jakém jazyce jsou jaké časové sloty. Po cestě jsou sice QR kódy s možností si audio pustit a dokonce i v češtině, ale při velkém množství lidí není možné se ke QR kódu dostat a natož si to pustit, protože internet nefunguje, síť hlásí pravěk internetu a na E síti se nic nenačítá. A wifi na tomto místě taky neexistuje. Audio průvodce není tedy dostupný, tak se skupinou snažíme protlačit dopředu, abychom se posunuli do dalších sálů s expozicí. Tam nás zarazí mladík, že dál nemůžeme, přitom to průvodce říkal, že můžeme jít napřed. Dokonce anglicky. No nic, čekáme než dostaneme svolení jít dál. Vstupné je 5000 HUF na osobu a pokud se budete chtít podívat do jeskyně pod městem, tak toho využijte. Já bych sem znovu už nešla. Bylo to pro nás zklamání. Ano, jeskyně je krásná, je to zážitek. Ale přesně ten zážitek, který stačí zažít jen jednou.
Můj celkový dojem? Bylo fajn vidět další světový unikát, to ano, ale jinak velké zklamání, velká reklama, žádná organizace skupinek. V 10:00 a v 10:20 jsme šli naráz. Uvnitř expozice je málo místa, bylo tam na omdlení. Pouze maďarský průvodce, QR průvodce ve finále nedostupný a nepřístupný. Jediné to krásné byla ta jeskyně s průzračnou vodou. Ve které jste si mohli poveslovat na zapůjčené loďce. To, ale znamená být tam dole mezi prvními, protože se tvoří velké fronty a dlouho se čeká. Veslovat budete sami, nikdo nepojede s vámi.
Poté, co se dostaneme z jeskyně ven, jdeme ještě prozkoumat město. Najít ty vyhlášené malované schody, podívat se na promenádu u lázní a dát si dopolední kávu. tím zakončujeme procházku po tak vyhlášené Tapolce. Místní teplé prameny v letních dnech nejsou to pravé, co bychom tu chtěli navštívit. Třeba na podzim by to mohlo mít jinou atmosféru…
Kis-Balaton
Kis-Balaton neboli Malý Balaton, představuje úplně jinou tvář této oblasti. Zatímco samotný Balaton je symbolem koupání, turistiky a letních dovolených, Kis-Balaton je především krajinou mokřadů, rákosin a vodního ptactva. Také je ideálním místem pro rybolov.
Historicky šlo o rozsáhlou mokřadní oblast, která byla propojena s Balatonem. Během 19. století však začaly rozsáhlé zásahy do vodního systému. Regulace řek, odvodňování a snaha získat zemědělskou půdu výrazně změnily původní krajinu. Ve 20. století se postupně ukázalo, jak důležitou roli mají zdejší mokřady pro celý ekosystém Balatonu. Kis-Balaton funguje jako přirozený filtr vody přitékající do jezera a zároveň poskytuje útočiště obrovskému množství ptáků a dalších živočichů. Proto zde vznikly rozsáhlé chráněné oblasti a část krajiny byla postupně obnovována.
Tato chráněná oblast se dá objet na kole, vede kolem nově zrekonstruovaná cyklostezka. My jsme vyrazili autem na jinou část, do oblasti malých jezírek, různých kaskád a trocha stínu. Tato oblast je nazývána jako Laki István Zsilip a plno lidí přímo sem jezdí pozorovat ptáky. Podél jsou i rozhledy nebo spíše pozorovatelny. Na kolo by to bylo ideální, ale to jsme s sebou neměli. Tak jen malá procházka v oblasti a pak zpět do auta.
Kousek od Malého Balatonu leží i pozůstatky zaniklé osady Zalavári. Najdeme zde pozůstatky tehdejšího chrámu, dále v lesích i původní baziliky. Obnovenou kapli Szent István a moderní stavbu baziliky, která je nepřehlédnutelná už od hlavní silnice.
Fonyód
Další místo, které jedeme okouknout, když jsme už v oblasti jižní části Balatonu je město Fonyód. Přece ten Balaton musíme vidět i z druhé strany, co by to bylo za dovolenou to pořádně neprozkoumat. Tedy, jedná se převážně o koupací destinaci. Vody je tak málo, že lidé pokračují i za 300m dlouhé molo a stále mají vodu maximálně pod kolena. Na chvíli se zastavíme, projdeme si molo, přístav a pokocháme se výhledy na protější břeh.
Fonyód leží na jižním břehu Balatonu a je z něj vidět na druhou stranu Balatonu a to na kopec, pod kterým jsme ubytovaní. Badacsony sice leží na protějším břehu, ale z Fonyódu je na něj ten nejlepší výhled dle slov místních. Oblast byla osídlena již v dávných dobách a její poloha u Balatonu byla výhodná jak pro rybolov, tak pro obchod a dopravu. Ve středověku zde existovalo několik menších sídel, jejichž vývoj ovlivňovaly války i proměny vodní krajiny. Podobně jako mnoho dalších míst u Balatonu se Fonyód začal výrazněji rozvíjet až s příchodem železnice a rozvojem rekreační turistiky v 19. století. Díky vlakovému spojení se sem začali dostávat návštěvníci z Budapešti i dalších částí Maďarska. Dnes je Fonyód známý především svými plážemi, přístavem a panoramatickými výhledy přes Balaton.
Silnice R67
Silnice R67 mezi oblastí Balatonu a Kaposvárem patří k neobvyklejším dopravním zajímavostem Maďarska. Na jednom z jejích úseků vznikla takzvaná hrací silnice. Do povrchu vozovky jsou vytvořeny speciální drážky. Když přes ně auto přejíždí správnou rychlostí, vibrace pneumatik vytvářejí jednotlivé tóny. Výsledkem je melodie, kterou řidič skutečně slyší uvnitř auta. Hudební silnice na R67 není vybrána náhodou. Je spojena s maďarským hudebníkem a zpěvákem Tamásem Cseha připomíná jeho píseň, která se k této silnici a krajině symbolicky vztahuje. Aby melodie zněla správně, je potřeba jet správnou rychlostí, která je v tomto úseku stanovena na 80km/h. Pokud jedete příliš rychle nebo příliš pomalu, hudba se zkreslí. Silnice tak řidiče vlastně odměňuje za dodržování rychlostního limitu. Ale pozor, jedná se o rychlostní silnici a nejvyšší limit je 110km/h.
Další takovou hrající silnici naleznete ve Spojených arabských emirátech – novější úsek se nachází u Fudžajry hraje Ódu na radost od Beethovena při jízdě přibližně 100 km/h. Tohle je dnes opravdu zajímavý případ: úsek má podle Guinnessových rekordů 710 metrů a při rychlosti kolem 100 km/h hraje Ódu na radost. V červnu 2026 byl uznán jako nejdelší hudební silnice na světě.
Den pátý; cesta po maďarských panstvích
Sümegi vár
Poslední den našeho putování zakončujeme památkami, které nám doslova stojí v cestě. První zastávku děláme na pevnosti, kterou Turci nikdy nedobyli. Když stoupáme z parkoviště do kopce, ke vstupní bráně hradu Sümegi vár postupně přicházíme na to, proč tomu asi tak bylo. Kopec je to strmý, pod hradem vykukují ostré skály a výhled na okolní krajinu je okouzlující.
Sümegi vár je středověkým hradem v západním Maďarsku. Stojí na strmém vápencovém kopci nad městem Sümeg a už z dálky působí jako skutečná středověká pevnost. Jeho poloha nebyla náhodná. Z kopce bylo možné kontrolovat důležité obchodní cesty procházející krajinou a zároveň měl hrad chránit majetek a území veszprémského biskupství.
Počátky hradu souvisejí s obdobím po tatarském vpádu do Uherska v letech 1241–1242. Král Béla IV. si po katastrofálním vpádu uvědomil, jak důležitou roli mají kamenné hrady, a podporoval jejich výstavbu. Právě v této době, přibližně mezi lety 1244–1262, začal na vrchu nad Sümegem vznikat základ dnešního hradu. Jeho zakladatelem byl pravděpodobně veszprémský biskup Zlaudus. Původní pevnost byla poměrně malá a tvořil ji především takzvaný Starý věžový hrad. Během 14. a 15. století se hrad postupně rozšiřoval. Přibývaly nové hradby, věže, obytné prostory i obranná zařízení. Význam Sümegu rostl společně s významem veszprémského biskupství. Z původně poměrně malé pevnosti se postupně stal rozsáhlý hradní komplex, který zabíral téměř celý vrchol kopce. Nejdramatičtější období přišlo v 16. století, kdy se Osmanská říše stále více přibližovala k západnímu Uhersku. Po pádu důležitých pevností, například Veszprému, získal Sümeg obrovský význam. Veszprémské biskupství se dokonce uchýlilo právě sem a Sümeg se stal jedním z hlavních opěrných bodů regionu. Sümegi vár měl během tureckých válek velmi významnou úlohu jako takzvaná pohraniční pevnost. Zajímavé je, že přestože okolní území bylo několikrát vystaveno tureckým útokům a město Sümeg se dostalo do jejich rukou, samotný hrad se Osmanům nikdy nepodařilo dobýt. Jeho poloha na vysokém a strmém kopci z něj činila mimořádně obtížně zdolatelnou pevnost. Konec vojenského významu hradu přišel až později. Po skončení protihabsburských povstání a Rákócziho povstání byl hrad roku 1713 zapálen a jeho opevnění bylo částečně zničeno, aby už nemohl sloužit jako vojenská pevnost. Po dlouhá desetiletí pak chátral. Ve 20. a především 21. století se začalo s postupnou obnovou.
Sárvár
Jednu rychlou zastávku v pravé poledne si děláme ve městečku Sárvár, které je vyhlášeno jak lázněmi, tak i vodním hradem. Hrad a jeho opevnění stále stojí, ale vodní příkop byl přeměněn na park. Kousek od hradu se nachází malé náměstíčko a kostelík.
Sárvár a jeho historie je úzce spojena s vodou. Samotný název města je složen ze slov „sár“ – bláto nebo bahno – a „vár“ – hrad. Název tedy odkazuje na původní hrad obklopený vodou a bažinami. První písemná zmínka o Sárváru pochází z roku 1288. Oblast byla osídlená už od pravěku. V okolí se nacházely také římské osady a nedaleko dnešního města vzniklo římské sídlo známé jako Bassiana. Strategický význam oblasti pokračoval i ve středověku, kdy zde vznikl hrad obklopený vodním příkopem. Ve 14. a 15. století hrad několikrát změnil majitele. Nejvýznamnější období však přišlo v roce 1534, kdy se Sárvár dostal do rukou mocného šlechtického rodu Nádasdyů. Právě za jejich vlády se z původně středověké pevnosti stal reprezentativní renesanční zámek. Nádasdyové nechali hrad rozsáhle přestavět. Obranný charakter však zůstal zachován, protože se nacházeli v době, kdy Osmanská říše představovala pro Uhersko bezprostřední nebezpečí. V letech 1588–1615 vzniklo kolem hradu mohutné opevnění v podobě italských bastionů. Sárvár se za Nádasdyů stal také významným kulturním centrem maďarské reformace. Na hradě pobývali významní učenci a spisovatelé, například protestantský kazatel Dévai Bíró Mátyás, překladatel Bible Sylvester János nebo básník Tinódi Lantos Sebestyén. Po vymření a politickém pádu Nádasdyů se majitelé zámku několikrát změnili. V 18. a 19. století došlo k dalším úpravám a část původního renesančního charakteru překryly pozdější stavební zásahy. Přesto zůstal Sárvár jedním z nejlépe dochovaných příkladů pozdně renesančního opevněného sídla v Maďarsku.
Zajímavostí je, že i dnešní Sárvár je opět známý díky vodě. Tentokrát ne kvůli obranným příkopům, ale díky termálním pramenům a lázním.
Sopron
Poslední zastávku celého výletu dáváme v nákupní zóně v Sopronu. Haha, ne tak docela, ale nákup dobrot na poslední chvíli vynechat nemůžeme. Takže nakládáme nákupní vozík pivními specialitami, klobáskami, paprikovým kořením v několika různých vydání a druzích a nesmí chybět vínečko. Pupíčkův kufr doslova praská ve švech, ale tetris úspěšně dokončíme.
Poslední procházku dáváme historickým centrem Sopronu. Zastavujeme jen na rychlou obhlídku a za hodinu míříme dál. Odpolední teploty grilujou nebohé turisty na rozpálených chodnících a slunce se tomu z vrchu hezky směje. Říkáme si, že bychom se sem ještě někdy vrátili na důkladnější prohlídku. Je to větší, než jsme čekali. Ale i to máslo, co jsme stihli projít, za to stálo. I v okolí Sopronu dle mapy to vypadá slibně. Tak třeba někdy příště hodíme očko i na další památky Maďarska.
Sopron leží jen několik kilometrů od rakouských hranic a po staletí se nacházelo na rozhraní různých kultur, jazyků a politických mocností. Právě díky tomu má jeho historické centrum dodnes výrazně středoevropský charakter. Historie města začíná dávno před vznikem Uherského království. Oblast byla osídlená už v neolitu a kolem roku 700 př. n. l. zde vzniklo opevnění spojené s halštatskou kulturou. Později oblast ovládli Keltové a následně Římané. Římané zde založili město Scarbantia, které leželo na důležité Jantarové stezce, obchodní cestě spojující oblasti severně od Alp s územím Římské říše. Scarbantia získala statut municipia a její centrum tvořilo klasické římské fórum. Pozůstatky římského města se dochovaly pod dnešními ulicemi a náměstími. Po pádu Římské říše se obyvatelstvo a politická situace několikrát proměňovaly. Po vzniku uherského státu se Sopron stal důležitým pohraničním městem. Jeho název je spojován se jménem Suprun, správce zdejšího hradu v raném období uherského království. Velký zlom přišel v roce 1277. Sopron se postavil na stranu uherského krále Ladislava IV. a za svou věrnost získal status svobodného královského města. Tím získali jeho obyvatelé významná privilegia a město mohlo rychleji rozvíjet obchod a řemesla. Sopron se postupně zařadil mezi nejvýznamnější města Uherského království.
Ve 14. a 15. století Sopron bohatl především díky obchodu a vinařství. Město bylo součástí důležitých obchodních tras a zdejší víno se prodávalo daleko za hranicemi regionu. V 16. století město ovlivnila reformace i turecké války. Sopron se sice nestal součástí Osmanské říše, ale ležel v bezprostředním okolí válečných konfliktů. Jeho bezpečná poloha z něj učinila důležité politické a správní centrum. V roce 1625 byl v Sopronu korunován uherským králem Ferdinand III., což ukazuje, jak významné postavení město v rámci habsburské monarchie stále mělo. Dnešní podoba historického centra je do značné míry výsledkem katastrofálního požáru z roku 1676. Ten zničil velkou část středověkého města. Při následné obnově vznikaly barokní domy a stavby, které dnes společně s dochovanými středověkými prvky vytvářejí charakteristický vzhled Sopronu. Slavná Tűztorony – Požární věž byla následně přestavěna a stala se symbolem města.
Po první světové válce mělo podle mírových dohod připadnout okolí města Rakousku. V prosinci 1921 se však v Sopronu a okolních obcích konalo referendum, ve kterém se obyvatelé vyslovili pro setrvání v Maďarsku. Město proto získalo přezdívku Civitas Fidelissima – Nejvěrnější město. Má ještě jednu významnou kapitolu spojenou s moderní evropskou historií. V roce 1989 se nedaleko města uskutečnil Panevropský piknik, během kterého několik stovek východoněmeckých občanů využilo krátkého otevření hranice k útěku na Západ. Událost se stala jedním ze symbolických momentů rozpadu železné opony.
Hurá domů!
Hned na dálnici za Sopronem, ještě před rakouskými hranicemi plníme nádrž Pupíčka, co jen to jde. Dojíždíme do města už s hladovým okem. Představa, že tankuju za rakouské ceny, brr, díky to ne. Přece jen, benzín v Maďarsku byl výrazně levnější. Poté už máváme Maďarsku a necháváme tuto zemi za zády a po rakouské dálnici si to valíme směr Vídeň, kde se nás navigace pokouší asi zabít. První kiks provede s tím, že máme odbočit do uzavřeného pruhu a sjezdu z dálnice. Poté objíždíme kus údajné kolony vesničkami a na dálnici se napojujeme znovu, jako bylo to divné, ale urychlilo to trochu cestu. A za poslední, nám naplánuje průjezd Vídní! Jestli mě něco děsí, tak to jsou tramvaje! Takže centrum Vídně je pro mě no go zóna. Ať si tetka povídá, co chce, já se držím auta s českou SPZ a podle cedulí jedu směr Praha. Nakonec vyjíždím z tunelů na moc dobře známém obchvatu Vídně, kterým sjíždíme, když jedeme na letiště. Cesta domů ale neutíká. Technickou přestávku a doplnění kofeinu uskutečníme v Hornu v Mekáči a po hodině jsem schopna pokračovat dál. Přijíždíme se západem slunce a po necelých 1500 kilometrů zastavujeme doma. Radost střídá podivná skvrna pod autem v oblasti řadicí páky a mě jímá hrůza, co to sakra je a kolik to bude stát. Dobře si uvědomuju, že Pupík není nejmladší, ale zase není tak starý, aby moje výletíky nezvládl. Po konzultaci se servisem se dozvídám, že to není řadicí páka, ani ruční brzda, ale jen obyčejná klimatizace, která byla v poslední době hodně používaná. No, ano, v tom počasí to byla fakt spása! V provozu auta to nevadí, opravu nechávám až na celkový servis před technickou, kdy budeme doufat, že nás budou mít rádi a dají nám další 2 roky.
Výprava do byla dlouhá, ale pořádně užitá. Maďarsko mě přesvědčilo o tom, že vrátit se není špatný nápad. Odjížděla jsem vlastně bez nějakého očekávání. Neměla jsem představu, kam to vlastně jedeme, co tam bude a těch pár bodů v mapě jsem si vyznačila pár dní předtím. A jak se říká, tak na netu je všechno vždy tak nějak hezčí… Určitě by se toho dalo vidět víc i v okolí Balatonu, ale na první seznámení s jinou částí Maďarska než je Budapešť to bylo super. Co říci závěrem? Že víno mají výborný a těch druhů! Vždy jsem si Maďarsko spojovala jen s těmi sladkými odrůdami vín. Takže jsem byla překvapena, že umí i suchá vína. K těm se člověk musí propít, aby jim přišel na chuť. A jak se pak stává, tak už na ty sladké zapomene. Bylo fajn ochutnat další nové chutě, jak ty z bobulí, tak ty paprikové. Jako různé gulášové polívky, guláše, leča a další dobroty. Tak zase někdy, Szervusz!
