Comeback: Bosna a Hercegovina

Když jsem před dvěma lety navštívila Bosnu poprvé, už tehdy jsem věděla, že se tam chci vrátit. A to co nejdřív. Ta země mě doslova uchvátila, nedokážu přesně popsat čím, ale odjíždělo se mi tenkrát těžko. A ano, už na zpáteční cestě se mi v hlavě sumíroval plán na další návštěvu této úžasné země. I když byl úplně jiný než ten, který nakonec vznikl, ale byl. Kromě plánu byla i touha se vrátit. A bylo fajn si to moci splnit.

Okolí nepochopí vaše nadšení, protože plno lidí nepovažuje Bosnu za turistický cíl. Co by dělali v zemi, která si před 30 lety prošla válkou a je zničena? Je stále zaminovaná a podle nich tam nic k vidění není. Taky proč by jezdili někam, kde se anglicky nedomluví. Možná starší generace by na to šla přes ruštinu, ale ti zažili období, kdy se tam válčilo. V očích ostatních je to konec světa, ne-li třetí rozvojová země někde na druhé straně zeměkoule. Těžko se jim to vyvrací. O to zvědavější jsou, když se vrátíte a začnete vyprávět. Najednou jim v očích plápolá to nadšení, že by chtěli ty fotky vidět. A hle, ona je to normální země, kde žijou lidi v balkánské pohodě. Pokud na Balkán, tak stereotypy stranou a užít si to se vším všudy.

Každé dovolené předchází správný plán

Letní dovolená byla pečlivě vybrána a těšili jsme se k moři. Odpočinek v resortu nakonec nevyšel a jsem za to vděčná! Ne, že bych si nechtěla odpočinout, ale není to úplně to, co bych vyhledávala. Přišel čas improvizace. Kam tedy pojedeme, když už na to máme schválenou dovolenou. V letních měsících sehnat jinou dovolenou, již v pevně stanovené termíny, může být finančně velmi náročné. Uběhl týden a stále jsme pátrali, kam tedy pojedeme a tu najednou jsem se překlikla ve vyhledávači a místo Bari klikla na Banja Luka. Ryanair to měl hezky pod sebou.

Potěšila nás cena. Na telefonu mi svítilo krásných třicet éček za letenku Vídeň – Banja Luka a zpět. V ten moment jsem si říkala, že do takové prdele asi moc lidí nelítá (opak byl pravdou, letadlo bylo úplně plné!). Co víc si přát? Když je to přesně v termínech, které nás doposud velmi limitovaly. Autem ve Vídni do 3 hodin od nás i s kolonou v dopravní špičce, čůrpauzách a shánění dálniční známky. Prostě kupujeme! Bez většího váhání jsem se proklikala Ryanair appkou a než si to rozmyslíme, jsem to zaplatila.

Pak přišla otázka, co tam budeme dělat a jak se kam dostaneme. No, ano, na tohle se většina lidí ptá hned na začátku před samotnou koupí letenky… Já ne, řeším to až poté. Na svátek práce jsem koupila letenky, v pátek jsem seděla v práci (kde nás bylo pár) a přemýšlela, co budeme v tý Bosně vlastně dělat.

Úkol číslo jedna, sehnat auto. Alfa omega celého výletu, protože něco jako autobusové či vlakové spojení na Balkáně je dobrý vtip. Úkol číslo dva, promyslet plán, najít další místa a podívat se po ubytování. Ještě, že existují sociální sítě a je na nich plno tipů. Trošku oříšek byl, když to bylo v azbuce, protože té vážně nehovím. Ale bosenskému audiu se rozumět dá, ne všemu, ale zbytek si člověk dogooglí. Ubytování jsem si našla krásné a za velmi příjemné ceny v hlavní sezóně. Je to doopravdy pro nás levná země! Všechno připraveno k rezervaci, typy k návštěvě zaznačeny v mapě, ale stále něco chybí… Největší oříšek celého plánování bylo sehnat to auto.

Lov auta započal

A proč to bylo tak složité? K rozklíčování této skutečnosti stačí mapa letiště, streetview a google rádce. Těch možností tam vážně moc není. Podařilo se mi najít celkem 4 možnosti a ještě jednu, ale tu celosvětově známou autopůjčovnu už nikdy víc. Začal proces selekce těch, které by mi půjčili auto bez kreditní karty. A tady se dostáváme do poměrně problematické situace. Všechny do jedné vyžadovali kreditní kartu. Tímto luxusem vážně neoplývám a tak se na to muselo od lesa.

Položila jsem, pro ostatní uživatele sociálních sítí, trapný dotaz na dvou facebookových skupinách. A kromě výsměchu, že jsem socka a nemám kreditku, co je v dnešní době zcela normální, jsem dostala i odpověď kladného rázu. Sice ne přímo aplikovatelnou na Bosnu, ale na Chorvatsko a spíš na princip zařízení a dopomoci si k rezervaci. Paní měla pravdu, vážně to zafungovalo.

Můj seznam se dokonce rozšířil na pět možností a každou autopůjčovnu jsem otravovala emailem, že bych si u nich chtěla půjčit auto v daném termínu, bez kreditní karty a s plným pojištěním. Další můj dotaz byl na to, zda mi ho půjčí na EU řidičák. Bosna není v EU! A s chatem GPT jsme měli rozdílné informace. Odpověď je ano, půjčí vám tam auto na EU řidičák, ale policie vám pak může dělat potíže. Takže je lepší mít ten mezinárodní zařízen. Otázka 15 minut na úřadě a 50 korun.

Z jedné autopůjčovny jsem dostala odpověď do 30 minut, na Balkán strašně rychlý, ale co by kdo neudělal pro kšeft. Všechno vypadalo dobře až do momentu, když člověk na druhé straně začal tlačit na to, ať mu pošlu fotku pasu a řidičáku, že to připraví pro snadnější odbavení. Tady jsem zbystřila, protože do půjčení zbývaly dobré dva měsíce času. Je to Balkán a je třeba si dát pozor. Napsala jsem mu, že bych chtěla foto auta, které nám půjčí, co je to zač, kolik to má najeto atd… Fotka přišla, ale interiér neodpovídal modelu vyfoceného auta zvenčí. Jsem ženská, ale ne blbá ženská. Fabie z roku 2024 nevypadá jako stará Oktávka z roku 2006. Tady to pánovi fakt nevyšlo.

Poté jsem obdržela email, s nabídkou 3 vozů, ještě z jedné autopůjčovny, kterou jsem oslovila. Tuto nabídku jsem zamítla po zhlédnutí webu a aut, která mají k dispozici. Vážně si chci půjčit auto z roku 2008 s nájezdem 495 000km? Z bezpečnostních důvodů fakt ne. A navíc ty recenze nebyly nic moc.

Poslední, která se ozvala, byla autopůjčovna Control sídlící jen a pouze na letišti a ve městě Banja Luka. Recenze měly výborný, ale bylo jich málo. Možná jim jednu přidám, protože jsem byla velmi spokojena. Komunikace byla stručná a jasná, cena mi byla známa hned po upřesnění všech detailů – termín, plné pojištění, kreditka ano x ne, EU řidičák ano x ne a vybraný konkrétní model vozidla. Sice mi neposlali potvrzovací kód na rezervaci, ale udělala jsem si ji přímo na webu, aby tam to auto na nás čekalo. Pozor na to, jednejte emailem, cena bude vždy levnější. Na webu si to načetlo nějaké další položky, co člověk ani neobjednal, ale na místě se všechno vyřešilo a auto nám půjčili za cenu sjednanou v emailu. Platila jsem plné pojištění a to byla podmínka, že nebudou chtít žádný depozit ani tu kreditku. Na Balkáně a vlastně nikde bych si auto bez plného pojištění nepůjčila. Náhoda je blbec a ten může jet s vámi, i když jste sebelepší řidiči. Jestli něco v Bosně není levného, tak je to půjčení auta. Ale auto se rovná jediný způsob dopravy.

*

Teď už nezbývalo nic jiného než se začít těšit, protože všechno bylo zařízeno. Letenky čekaly na checkin 24 hodin před odletem, auto bylo domluvené, parkování ve Vídni koupené a ubytování zamluvené. Jediné co zbývalo, bylo doladit plán. Nastudovat cesty, jak moc špatný jsou, najít nejbližší obchoďák a směnárnu pro první den. A to poslední, zajistit offline mapy, které budou fungovat i bez internetu a také eSim. Tady vám EU data fakt nepoběží, a pokud jo, tak se nedoplatíte. Kupuji za 6,5€ eSim na dva týdny a to jen kvůli objemu dat. Celkem nám musí stačit 2 giga na navigaci, vyhledání míst v mapě ve městě či kontrola recenzí a hodnocení restaurace, než tam vlezeme. Přece jen, kdo by chtěl strávit týden jen poblíž toalety… V poslední řadě, taky pro komunikaci po whatsappu s ubytováními a možnosti si přečíst zprávy zaslané přes aplikaci booking, kde jsem ubytování rezervovala.

Vyrážíme na cestu

Den před odjezdem ladíme poslední detaily, kupujeme dálniční rakouskou známku a ne a ne to projít. Bude nutné ji koupit ještě na benzínce v Čechách. Kupuju na poslední chvíli vybranou eSim přes Airalo, kterou jsem nikdy neměla a studuji nekonečně dlouhý návod, jak to nainstalovat do iPhonu. Poslední dobalení věcí a ráno ještě checkin a hurá na letiště.

Co si budeme povídat, cesta byla o něco delší, než jsme plánovali a ještě jsme vyjeli o půlhodiny později. Vídeňské letiště jsme doslova proběhli až k pasové kontrole. A pak ještě ke gatu. Stihli jsme to jen tak tak. Už stála fronta, pomalu odbavovali a nějaký nešťastlivci už přebalovali své baťohy. Aby se vyhli pokutě 75€ za nedodržení povolených rozměrů. Virální batoh ze Sheinu splnil očekávání a rozměry prošel. Na letu za 15 éček jeden směr nechcete platit 75€ za nadrozměrný batoh. Existuje taková super věc a tou jsou vakuovací pytle, ze kterých ten vzduch vysajete.

Přistání na bývalém vojenském letišti

Let byl klidný, pohodový a plný úžasných výhledů. Letělo se mnohem níž, než je obvyklé. Byl také krátký a za 40 minut jsme přistávali na bývalém vojenském letišti v Banja Luce. Na dráze stálo jen jediné letadlo a to, kterým jsme právě přiletěli. Personál nás směřoval do budovy letiště hezky po svých. Tam na nás čekala pasová kontrola. Po obdržení dalšího bosenského razítka do pasu jsme pár kroky opustili budovu letiště a vydali se hledat místo, kde nám půjčí auto.

Nečekala jsem, že to bude mimo letištní budovu a už vůbec ne v upraveném lodním kontejneru. Takhle tam stály celkem 4 kontejnery s názvy různých autopůjčoven. Není se tam vážně kde ztratit. Auto jsme měli vyřízené během půlhodiny se vším všudy. Další plusové body si u mě autopůjčovna získala tím, že pán nám šel auto ukázat, zaznačil všechna předchozí poškození a popsal základní ovládací prvky. Nikdy jsem takový servis nezažila a to jsem si auta půjčovala na území EU a u větších autopůjčoven.

Čekala tam na nás Škoda Fabia z loňského roku, s nájezdem cca 27 tisíc kilometrů. Už teda pěkně odrbaná, ale stále pojízdná. Taková radost, když to bylo auto, které člověk zná. Nikde na silnicích jsme tam nepotkali Fiata a minimum francouzských a japonských aut. Naopak nejoblíbenější značka je právě česká Škodovka a její starší modely, které ještě jsou možné opravit doma v garáži s minimem nářadí. Takže Felicie tam brázdí silnice jako o závod. Ta vyšší třída má pak Mercedes, BMW anebo Audi. Celkově je tam vidět ta propast mezi bohatými a chudými (nejen ohledně aut, ale i v čem žijí).

*

Od konce války uběhlo teprve 30 let a stále je to tam znát. Rozstřílené a zchátralé domy, rozestavěné chaloupky zarostlé vysokou trávou, do kterých se jejich majitelé už nevrátili. Auta zasypaná pod sutěmi. Krajina s podezřele velkými dírami, kde mohly kdysi ležet miny… Jako by se v některých částech země zastavil čas (vesnice). Rekonstrukce starých domů, nová střecha a okna v prvním patře a spodní parto nevyužívané. A domeček, který má barevnou fasádu, tak tam už bydlí někdo při penězích. Jinak holé cihly odolávají zimě a slunci. A naopak do očí bijící snaha o modernizaci měst a budování nové a moderní bytové městské zástavby. Země plná kontrastů.

Vyrážíme vstříc Bosně

První zastávka v nové zemi byla ve větším obchodním centru, kde podle map měla být i směnárna. Ale pro jistotu jsem si našla i další, kdyby náhodou tento fakt v českých mapách byl mylný. Paní nám ještě vyměnila, i když to už vypadalo, že počítá poslední minuty do svého odchodu domů. Pokud čekáte něco jako doklad s kurzem nebo potvrzení o výměně, na to tady rovnou zapomeňte, tady jste na Balkáně. Položili jsme před paní 100€ a ona, zda nemáme ještě 5€. Tak jsem si říkala, že by nějaký poplatek? Pas nechtěla, žádný papír nevypsala a jen nám vyskládala 203 bosenských marek na pultík. Zdálo se nám to divné, protože kurz k euru je pevný, všeobecně platí 1€ = 2KM (BAM). I kdyby z toho měla provizi 7 marek, tak nás to nezabije, hlavně, že máme hotovost. Kartou se platit dá, ale jen někde. Kartou zaplatíte v supermarketech, na benzínkách, lepších hotelích, autopůjčovně, ale jinde ne. Přijímáno je i euro, opět platí, že ne úplně všude. V turistických lokalitách to můžete zkusit. Eurem jsme hlavně platili ubytování, protože ceny byly stanoveny na bookingu v eurech.

Bosenská měna se nazývá konvertibilní marka a je značena zkratkou BAM (v místních podmínkách KM). Zavedena byla v roce 1998 mezinárodní správou OSN. Místní se (Bosňáci, Srbové a Chorvati) nebyli schopni dohodnout na jednotné státní měně. Již od svého vzniku byla pevně vázána na hodnotu německé marky, po níž dostala název, a to v poměru 1:1. Po zrušení německé marky v roce 2002 je konvertibilní marka pevně fixována na euro. Jedna marka se dělí na 100 feniků. V oběhu jsou bankovky v hodnotách 10, 20, 50, 100 a 200 BAM a mince v hodnotách 5, 10, 20 a 50 feniků. Zvláštností bankovek je, že jsou vydávány ve dvou verzích, pro každou samosprávní jednotku (Republika srbská a Federace Bosny a Hercegoviny) zvlášť – výjimkou je pouze dvousetmarkovka, která byla emitována až roku 2003 a má společný vzhled pro obě entity.

Příjezd do Banja Luky byl už v odpoledních hodinách. Po vesnicích se mi jelo ještě dobře, provoz byl mírný, plynulý. Boj o přežití započal až na parkovišti supermarketu, kdy jsem dobrých 5 minut čekala, až budu moci vycouvat a odjet. Furt tam někdo jezdil a platí tady právo silnějšího a rychlejšího. A co člověk nechce? První den zničit půjčené auto. K ubytování jsme dojeli v celku a bez škrábanců. Ubytování jsme museli déle hledat, protože nebylo vůbec označeno. Zeptat se někoho na něco? Možná tak v ruštině, stále jsme se nacházeli v Republice srbské.

Bosna a Hercegovina má velmi specifické a složité administrativní uspořádání, vycházející z Daytonské mírové dohody z roku 1995, která ukončila válku v Bosně a Hercegovině. Země je rozdělena do dvou entit a jednoho zvláštního distriktu:

• Federace Bosny a Hercegoviny (FBiH)

Obývaná převážně Bosňáky (muslimy) a Chorvaty (katolíky). Zahrnuje asi 51 % území. Má vlastní vládu, parlament, prezidenta a složité rozdělení na 10 kantonů – každý s vlastní správou. Každý kanton má určitou míru autonomie (např. zdravotnictví, školství apod.).

• Republika srbská (RS)

Obývaná převážně Srby (pravoslavní). Zahrnuje asi 49 % území. Má vlastní vládu, parlament a prezidenta. Není rozdělena na kantony – má centralizovanější strukturu.

• Distrikt Brčko

Zvláštní samosprávná jednotka, která formálně patří oběma entitám, ale fakticky je nezávislá a pod mezinárodním dohledem. Nachází se na severovýchodě země, mezi FBiH a RS. Má vlastní správu a multietnické obyvatelstvo.

Město Banja Luka jako první bod programu naší výpravy bylo zvoleno z důvodu odpoledního příletu. A taky díky tomu, že jsem nechtěla řídit v noci. Netušila jsem, jak moc špatný cesty budou na nás čekat, a zda to není v noci nebezpečné. Člověk nikdy neví, co se za ty dva roky mohlo změnit. Navíc tentokrát jsme tu ve dvou a na vlastní pěst. Zpětně mohu potvrdit, že všechno proběhlo v klidu a bez nějakého pocitu ohrožení.

Asi vás tu nebudu nudit zdlouhavou historií a přejdeme rovnou k tomu, co navštívit. Připravte se na multikulti města, uvidíte katolický kostel, na dohled mešitu a za pár kroků pravoslavný kostel. Města jsou těchto kombinací různých náboženství plná. A i přesto tam žijou v klidu pospolu.

V Banja Luce naleznete pevnost Tvrđava Kastel, v dnešní době z ní už zbylo spíš jen to opevnění, ale je vidět, že se ji snaží opravit. Pevnost vznikla ještě v předřímských dobách. Díky strategické pozici města Banja Luka pevnost poté rozvíjeli Římané, později středověcí vládci Bosny a nakonec i Turci, kteří ji využívali pro obranu pro případ nečekaného rakouského vpádu. Mezi oběma mocnostmi proběhla o pevnost těžká bitva v roce 1737.

Vstupné se neplatí. Uvnitř naleznete průchod k řece Vrbas (ta nás bude ze začátku provázet dlouho), cestu na promenádu kolem řeky. Uvnitř je i cosi jako amfiteátr. Možnost je i si celý objekt projít a dojít k restauracím v zadní části pevnosti. Zvenčí vypadá pevnost mnohem lépe než zevnitř, ale večer je nasvětlena.

Ve městě jsme navštívili mešitu Mešita Ferhata Paši, která byla už zavřená, ale zahrady stále přístupné. Mešita byla postavena v roce 1579, v roce 1993 zbořena srbskými paravojenskými jednotkami, v rámci etnických čistek bosenské války. Po hlavní třídě jsme došli ke chrámu Krista Spasitele, který je asi tím nejikoničtějším bodem celého města. Chrám byl postaven v letech 1993 až 2004 na místě, kde stál srbský pravoslavný chrám. Zničili ho chorvatští ustašovci během rozsáhlých protisrbských výpadů v roce 1941.

Naproti přes silnici stojí památné místo padlým vojevůdcům Trg padlih boraca. Pokud budeme pokračovat po hlavní třídě dále, do očí nás praští doslova futuristická stavba katedrály Katedrala svetog Bonaventure. Hned vedle stojí chrám Hram Svete Trojice. Ještě můžeme obhlédnout mešitu za řekou anebo kostel Bogojavljenska crkva.

Od města Banja Luka jsem neměla žádné očekávání. Brala jsem ho jako výchozí bod pro náš výlet a byla jsem mile překvapena. Ubytovali jsme se zde v apartmánu na jednu noc za 35€ pro 2, kousek od pevnosti Kastel. Tedy hned u centra, pěšky do 10 minut. A zaparkovat se dalo bezplatně poblíž u hlavní silnice. Jediné mínus bylo minimální označení ubytování.

Zelená Bosna, den druhý

Aby nám nechyběla příroda a vše bylo v rovnováze, hned druhý den jsme brzo ráno vyrazili podél řeky Vrbas na cestu. Jen co jsme opustili město, už si nás vzala na starost jediná silnice v širokém okolí a to právě ta, která se linula kaňonem řeky Vrbas, Kanjon Vrbasa. Byla to doslova vyhlídková jízda. Těsně vedle řeky se skalními převisy nad hlavou, zelenými stráněmi v údolí, kterým jsme právě projížděli. Různé variace zelené nás kaňonem provázeli až na vyhlídku. Bylo to také zvláštní, že po delší době člověk vystoupal do nějakých kopců. Rozhodně tato zastávka za to stála! Na rozpadlý silniční most hned vedle vyhlídky a parkování se raději nedívejte. Doufejte, že bude ještě nějakou chvíli držet. A kde to místo najdete? V google mapách označen takto (Viewpoint above Vrbas river, Вьюпойнт абов Врбас ривер), v mapách od Seznamu nijak. Zde musím uznat, že kombinace dvou druhů map byla vhodná.

Kaňon řeky Vrbas nás dovedl až k další zastávce dne a to do města Jajce. Dnes je město Jajce známé svým vodopádem uprostřed města, středověkou pevností a zbytky královského paláce. Určitě bych jej nevynechala.

Ve středověku bylo město důležitým politickým a vojenským centrem Bosenského království. V 15. století zde sídlil poslední bosenský král Stjepan Tomašević, který zde byl roku 1463 popraven Osmany. Město tak sehrálo klíčovou roli při pádu nezávislé Bosny pod osmanskou nadvládu. Po dobytí Osmany se Jajce stalo součástí Osmanské říše, později připadlo Rakousko-Uhersku. Během druhé světové války bylo Jajce dějištěm druhého zasedání AVNOJ (Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie) v roce 1943, zde byly položeny základy poválečné socialistické Jugoslávie.

Zaparkovali jsme u obchodního centra a vydali se po schodech do opevněného města. První, co jsme viděli, byly ruiny kostela Toranj Svetog Luke a katakomby, Katakombe. Ve stejné ulici stojí škola a muzeum Etnografski muzej Jajce. Cesta, která se stáčí vzhůru, vám nabídne krásné výhledy na město. Po nerovnoměrných schodech dojdete, až k Hodinové věži s názvem Sahat kula. A od ní stále vzhůru až k pevnosti Jajce Tvrđava. Vstupné se platí těsně před objektem a dovnitř vstupujete branou s krásným názvem Vrata Kastela. Až vystoupíte na hradby (vše na vlastní nebezpečí) naskytne se vám úžasný 360 stupňový výhled do krajiny. Město jako na dlani a okolní zelené špičaté kopce začnete podezřívat z toho, zda pod sebou neukrývají náhodou další pyramidy. Vstupné do pevnosti stojí 5KM za osobu a pokud budete chtít navštívit i katakomby, tak si připravte dalších 5KM.

Z pevnosti jsme sestoupili uličkami do města a prohlédli si i zbytky opevnění města. Poslední zastávka byla u vyhlášených vodopádů. A tady pozor, jsou tu celkem 2 místa, která nabízí krásné výhledy a jsou zadarmo a pak jedno, které je placené. Z hlavní třídy jsme sestoupili mezi hospodami velmi pochybnou uličkou dolů do městského parku. Hned byl slyšet šum vody a věděli jsme, že jdeme správně. Vodopády jsme viděli krásně z vrchu, jak se voda lomí a padá dolů. Velkým plusem tohoto místa byl klid a málo lidí. Pokračujte dále parkem Gradski Park, Парк Градски, podél vody a uvidíte malé kaskády. Na druhou stranu přes řeku Pliva se dostanete přes most Plivski most, který se nachází za hradbami a vedle infocentra.

Vpravo můžete zahnout k muzeu Muzej AVNOJ-a a staré parní lokomotivě. Doleva podél silnice k benzínce Tioil, odkud se vám naskytne výhled zdarma na celé vodopády. Dole uvidíte kulatou plošinu placeného výhledu. Cena pro tento rok je 8KM, tož docela dost. A kde jinde by se takhle dobře uspořené penízky daly utratit? Přece na dobrém místním jídle. K tomu jsme zvolili místo, mimo hlavní třídu a s výhledem na řeku Vrbas. Poseděli jsme si v klidné restauraci Cevabdžinica Dedo s milou obsluhou. Jídlo bylo rychle připravené a bylo chutné, mírně pikantní, ale to na Balkáně je nutnost. Za 2 rozdílné chody (abychom ochutnali různé věci) a 3 piva jsme zaplatili 22KM i s dýškem.

Odpoledne jsme už z Jajcí směřovali k Plivskému jezeru (Malo a Velko Plivsko jezero) a na vyhlášenou atrakci dřevěných mlýnů v Mlincici – Mlinovi na Plivi. Už jsme v odpoledním žáru unikli z města do přírody a tuto vodní nádheru si užili s minimálním množstvím lidí. Vstupné je zdarma, jediné co chtějí zaplatit je parkování, jedna marka na hodinu. A pak už jen projížďka kolem jezera a hledání ubytování na další noc. Ubytovali jsme se a k večeru jsme si ještě sjeli do přírody k Most ljubavi Jajce, kde jsou také malé kaskádové vodopády a pak na koupací spot místních. Zajímavá změna. A kolo jsme tam potkali? Kemper s pražskou SPZ…

Ubytování bylo ve větším domě přímo u silnice, za noc jsme opět zaplatili 35€. Trochu jsem se bála, že to bude hlučná noc, ale nakonec nebyla. Ale ty výhledy z balkonu na zelené kopce v okolí byly nezapomenutelné. Balkon vybízel přímo k tomu, abychom si načali vínko a začali degustaci místního sortimentu.

Málo programu a dlouhý přejezd, den třetí

Ráno vyrážíme kolem 7:30, abychom se vyhnuli vysokým teplotám. Budeme sjíždět na jih a očekáváme 38 stupňů. První zastávka je ještě v přírodě a jsme tam úplně sami. Zastavujeme u místa s názvem Janjské otoke. A to z důvodu, že to máme po cestě a viděla jsem na to místo krásný video. Krásná příroda, chaloupky nad malými kaskádami říčky Janj a to největší lákadlo vodopád. Jenže cesta k němu byla pořádně zarostlá a moc jsme z něj neviděli a navíc vedla někomu přímo přes zahrádku. Ale i tak fajn zastávka.

Další zastávka až za 2 hodiny a to u kostela v Grude. Čeká nás 130 kilometrů a silnice v ne úplně nejlepším stavu. Jedeme na jih a je vidět, že regionální silnice s označením R nejsou vůbec v dobrou volbou. Už tedy dobře rozumíme navigaci a těm dvou hodinám cesty.

Ke kostelu Grude přijíždíme po poledni, sluníčko peče a venku rozhodně není jen 38 stupňů. Klimatizace nám začíná dávat sbohem a přestává chladit. Tohle je to poslední, co bychom potřebovali. V autě teplota stoupá na 35 stupňů a těší nás, že do cíle je to už jen 35km. Vydáváme se na cestu, která má trvat 50 minut, a v ten moment věříme navigaci a vůbec nám to nepřijde divný, kam nás to vede. Až v momentě, kdy sjíždíme do vesnice, kde nikdo není, sem tam pár domečků a jen zvířata u cesty a začíná nám to být divný. Asfalt pomalu mizí a nastupuje cesta, kde díry jsou vysypaný štěrkem, pískem a cihlami. Jedeme asi 20km/h a čekáme, kdy to skončí a ono ne a ne. Pak se z cesty stane cestička sotva na jedno auto a v ten moment přituhuje, co když pojede někdo proti nám? Couvat se mi to rozhodně nechce. Ale jedeme v dobrou dobu, venku je takový vedro, že všichni jsou zalezlý ve svých vyklimatizovaných příbytcích. Těchhle 35km do ubytování v Medjugorje vůbec neutíká.

Nakonec se před námi objevují cedule s reklamou na ubytování a za chvíli i lepší silnice. Jsme v Medjugorje, kde budeme spát kousek za městem. Ještě, že to tak vyšlo. Do města přijíždíme 24.6., při plánování mě nenapadlo, jak moc důležitý den to pro ně je. 25.6. je totiž svátek, den zjevení Panny Marie a s tímto výročím 44 let se pojí velké náboženské oslavy.

I přes tyto oslavy, kdy je město úplně plné, se nám podařilo sehnat pokoj za 31€ s parkováním u penzionu. Ubytovali jsme se a trochu odpočinuli po dlouhé cestě. K večeru bychom mohli vyrazit ještě do města. Nebyl to úplně dobrý nápad, když jsem viděla ty davy lidí, autobusy a zoufalé policajty, kteří se snažili řídit dopravu na každém kruhovém objezdu. Projet městem se nám podařilo a tak místo Medjugorje jedeme dál do města Počitelj, který jsem si naplánovala až na další den. Prostě to prohodíme a další den uvidíme, zda hned ráno bude rozumné se jít podívat do centra Medjugorje.

Do Počitelje jedeme úplně po nové silnici, která v mapách ani není. A pak klesáme serpentýnami do údolí. V tu chvíli zmatená navigace zahlásí, že přepočítává a začne ukazovat, že se máme vrátit, ale tady je jen jeden pruh a žádná možnost se otočit. Benzín máme, jede se dobře a uvidíme, kam nás ta nová silnice dovede. Zajeli jsme si pár km navíc, ale na místo jsme dorazili. Parkování bylo pofidérní, ale nakonec jsem se mezi dvě auta nacpala na místo. Místních štangastů v přilehlé hospodě se zeptala, zda je to ok tam stát, potvrdili. Balkán no. V ten moment geniální, ale pak jsem couvala celých 300m zpět po kočičích hlavách, z jedné strany kamenná zeď a z druhé betonové zátarasy, aby tam lidi neparkovali.

Město Počitelj je známé svou osmanskou architekturou, kamennými stavbami, starobylou atmosférou a malebnou polohou v kopcovité krajině, obklopen řekou Neretvou. Město bylo poprvé zmíněno v dokumentech v roce 1444, ale předpokládá se, že bylo založen už dávno ve 14. století. V té době už ve městě stála pevnost, kterou nechal postavit král Tvrtko I. V roce 1471 dobyli město Osmané. V té době začaly vznikat mešity, medresy (náboženské školy), hamamy (lázně), hodinová věž a tradiční domy z kamene. Po pádu Osmanské říše bylo město začleněno do Rakousko-Uherska. Během války v Bosně (1992–1995) byl Počitelj vážně poškozen, mnoho budov bylo zničeno a obyvatelé vyhnáni. Po válce začala rekonstrukce, kterou podpořilo i UNESCO.

A kam se tedy zajít podívat? Vyrazili jsme k mešitě Hadži-Alijina, která byla postavena roku 1563 a po válce pak zrekonstruována. Je volně přístupná, nutno se před vstupem zout a mít zahalená ramena a kolena. Vstupné jsou 2KM, ale nám se v podvečer podařilo nahlédnout zcela zdarma. Dalším místem je kamenná Hodinová věž, Sahat-kula, tyčící se nad městem. Určitě po cestě nepřehlédnete tradiční domy s nádechem osmanské architektury. Místní hamán, který uvidíte při cestě k pevnosti krásně z vrchu.

A to poslední nakonec? Stará pevnost, zřícenina tyčící se nad městem poskytne úžasné výhledy na řeku Neretvu a okolní krajinu, ale také na město pod. V zřícenině je možné se podívat i do věže, ale určitě nezklamou jen výhledy z hradeb. Výstup na pevnost je zdarma, ale pouze na vlastní nebezpečí. Dobrou obuv s sebou a vodu taky. Nahoru vás čeká hodně kamenných schodů a ani jeden nebude stejný. Výstupu zdar!

Dostatečně unaveni jsme se vrátili do Medjugorje, už jen samotný příjezd do města vypadal na konec světa. Ulice zavřené, samé zákazy vjezdu a navigace totálně ztracena. A já taky. Až teda do tý doby, než přede mnou jeptiška v autě projela zákaz vjezdu. Nebylo na co čekat a co je služebníkům pána povoleno, je povoleno i ostatním. Večer jsme se shodli na tom, že město zkusíme až ráno, kolem 7 hodiny. Program byl psán od večerních 19:00 do páté ranní… Jak naivní představa.

Davy a davy, den čtvrtý

V 5:30 zvoní budík. Je čas vstávat, něco posnídat, zabalit se a vydat se do centra. Centrum Medjugorje očekáváme poloprázdné. Přijíždíme v 6:50 a parkujeme na prvním volném místě. Všude davy lidí, kolony aut a autobusů. U kostela zasvěceného Panence Marii se zdržujeme jen chvíli, uvnitř běží bohoslužba a je plno. Lidi venku stojí fronty u zpovědnic. Cedulka nad dveřmi hlásí, v jakém jazyce, je zpověď konána. Jdeme se ještě podívat na křížovou cestu za kostelem. Tam stojí podium, plátna a bohoslužba je přenášena i ven. Velká akce a davy všude kolem. To ve mně vůbec nevzbuzuje žádný dobrý pocit.

Po hodině opouštíme centrum Medjugorje a jedeme na Planina Podbrdo, tedy kopec zjevení Panny Marie. Venku sluníčko začíná pořádně hřát a tak se na kopec rozhodneme vydrápat i ve 32 stupňovém vedru. Nahoře stojí bílá soška Panny Marie a kříž. Výhledy jsou krásné, cesta nahoru v extrému. Některé kameny jsou tak ošlapané, že jsou kluzké a některé jsou ostré, že bych to bez bot jít nechtěla. A byli tam tací, jako „správní věřící“, nahoru hezky naboso. Tyhle věci už považuji za extrém, ale každému jak to jen vyhovuje.

Při sestupu k autu jsem po cestě chytla svoje plíce, které se mnou už nahoru jít nechtěly a vydali jsme se na rychlou zastávku k soukromému panství s názvem Castello di Nancy e Patrick. Jedná se o soukromý novodobý italský zámeček se starým stylem. Nic extra historicky důležitého, ale fotogenického.

Ještě před poledním žárem bychom chtěli dojet do města Stolac. Po cestě máme v plánu ještě zastávku v Nekropoli Stecaka Radmilja. Je to na otevřeném prostranství, kde vážně nechcete být přesně v pravé poledne.

Radimlja je jedna z nejvýznamnějších nekropolí stećků v Bosně a Hercegovině. Stećky jsou středověké náhrobní kameny, typické pro oblast dnešní Bosny a Hercegoviny, ale vyskytují se i v Chorvatsku, Černé Hoře a Srbsku. Nekropole v Radimlji pochází převážně z období 14.–16. století. Mnoho náhrobků je spojeno s vlivnou rodinou Miloradovićů, která byla pravoslavného vyznání a působila v oblasti v době pozdního středověku. Výzdoba zahrnuje: kříže, postavy s meči, rytíře v boji, zvířata, slunce, spirály, rozetové motivy. Nápisy bývají v bosančici (variantě cyrilice), často s přáním pokoje duši zemřelého. V této lokalitě je zde více než 130 stećků, z nichž mnohé jsou bohatě zdobené rytinami, reliéfy a nápisy.

Po poledni přijíždíme do města Stolac. Už od silnice vidíme na přilehlém kopci pevnost a to poslední, co bychom chtěli, je na ni vylézt. Držíme se při zemi a jdeme si rychle projít malé historické centrum s radnicí, mešitou a starými domky. Proč rychle? Parkuju totiž v zákazu před radnicí. Ano, v den čtvrtý jsem chytla správný balkánský způsob.

Poté pokračujeme dál ke starému kamennému mostu, místnímu hamánu a chceme vidět ty místní vyhlášené vodopády Vodopad Provalije. Hmm, tak asi příště v jiný měsíc. V červnu jsou úplně bez vody. Na spravení chuti si dáváme v přilehlé kavárně zmrzlinu a kávu a kolem jedné odjíždíme směr Visoko u Sarajeva.

Cesta je to dlouhá a venkovní teplota se drásá na 45. Klimatizace v autě se nám trochu rozběhla a tak je cesta o něco snesitelnější. Před námi krásných 100km, objíždíme Mostar a jedeme k Jablanici nad Neretvou. Cesta ubíhá kupodivu rychle, jakmile se dostaneme na silnici v kaňonu řeky Neretvy, Kanjon Neretve, kocháme se zelenou krajinou, krásně tyrkysovou vodou a jasně modrou oblohou. Po cestě jsme potkali dva české motorkáře.

Z krásně vyklimatizovaného auta se mi nechce ani ven vystoupit, ale jsme v Jablanici a tak to jdeme obhlídnout. Můžete tu navštívit muzeum Muzej „Bitka za ranjenike na Neretvi“, také spatřit starý zřícený historický železniční most, lokomotivu a na druhém břehu řeky Titův památník a bunkr. Zastavili jsme tu hlavně kvůli parní mašince. Ale jinak je toto místo spojováno s válečnými odboji a to nebylo nic pro nás. Naše zastávka tu byla velmi krátká.

Teď už hurá do Visoka. Po cestě míjíme ještě pár krásných míst, ale ty třeba příště. Před Sarajevem se napojujeme na první část nové dálnice a stavíme u první budky, abychom si vzali lístek na mýto. Tady žádná dálniční známka neexistuje, a jestli jo, tak ji auto z autopůjčovny nemá. Projíždíme kolem Sarajeva, sjíždíme z jedné dálnice a napojujeme se na další. Opět další lístek a další mýto. V Sarajevu jsme už byli před dvěma lety, ale letos míříme do Visoka. Úkol dne, najít naší chatičku na následující dvě noci. Na fotkách vše vypadá úplně jinak a tak v té oblasti bloudíme a hledáme naše ubytování. Nakonec nám nezbývá nic jiného než pánovi zavolat.

Bydlíme a jdeme zkoumat okolí. Jak daleko to máme do parku Ravne? Podle mapy krásných 600m. Večer využíváme k procházce parkem Ravne a zjištění, co všechno se tam od naší poslední návštěvy změnilo. A bylo toho hodně. V parku si ještě zahrajeme šachy a vracíme se, když se začíná pomalu smrákat. Na balkoně pozorujeme, jak obloha tmavne a kopce v dáli a čekáme na první hvězdičky. Taková romantika! Tak si otevíráme láhev vína a ochutnáváme další místní odrůdu. Kdybychom věděli, že to bude poslední, tak zásobami trochu víc šetříme.

Ravne a odpočinek, bosenské Poděbrady a pevnost;
den pátý a šestý

V 8 ráno si už platíme vstupné na „meditační trasu“ do tunelu Ravne. Před dvěma lety jsme prohlídku prošli s průvodcem, ale nebylo to ono. Moc lidí a strašný kvap. Teď máme možnost si ty tunely projít sami a v klidu. Uvnitř je všechno značeno, nedá se tam ztratit. Bereme helmu a vypínáme telefon. První procházíme turistickou trasu, kterou jsme už viděli a vracíme se na místo, odkud je možné projít tři meditační trasy a zastavit se v klidu a tichu v meditačních komorách, u kamenů anebo jen tak zkoumat různé boční tunely, které nejsou ještě plně odkryté a přístupné. Každý si tady najde to své.

Tunely opouštíme, když se začne zvyšovat počet lidí uvnitř. U východu potkáváme první dvě organizované skupiny s průvodcem. Je čas se přesunout o místo dál. Směřujeme tedy autem pod pyramidu Slunce. Opakujeme výstup na vrchol, na tomhle místě se nic nezměnilo. Na pyramidu Měsíce půjčeným autem doopravdy nepojedeme. Místo toho jedeme do Vrátnice na Tumulus. Přesně na to místo, kam nám při organizovaném zájezdu průvodce nevzal. Jedeme za Visoko, nejprve se zdá, že asi navigace netuší, kam chceme. Pak se před námi rozestoupí stromy a návrší nebo kopec, říkejme tomu, jak chceme, stojí před námi. Na malém parkovišti se otáčíme a nikde nikdo. Takový zvláštní pocit, že by bylo zavřeno? Tumulus je přístupný, všude kamery a boudička, ve které se pravděpodobně vybírá vstup také zamčena. Jdeme tedy nahoru a zkoumáme odkrytou část struktury Tumulusu. Ale řeknu vám, lézt tam kolem druhé odpolední, v tom největším hicu, byl ale blbý nápad…

Den zakončujeme ve Visoku ve městě. Město je celé rozkopané a tak se dojdeme podívat na hlavní třídu, zjistit, že je tam víc mešit než kostelů, že si v obchodě člověk nekoupí ani pivo a natož víno… Otráveni odjíždíme za město do jiného obchodu a ani tam nemáme úspěch. Snažíme se vymotat z nekonečných balkánských objížděk a míříme na „chatu“.

Večer si jdeme opět posedět do parku Ravne, ale odcházíme velmi brzy, koná se tam nějaká dětská akce. Procházíme park ještě do části, kde jsme nebyli a pak se směřujeme dle map velmi pochybnou cestou k chatové zástavbě. Nakonec se vyhrabeme na kopci kousek od chatiček. Poslední lahvinku dobrého vína, která ještě zbyla, si dáváme na poslední večer na naší chatičce.

Ráno si dáváme opět pobyt v podzemních tunelech Ravne. Pak vyrážíme na cestu do města Travnik. Je to pro nás zajížďka, ale čas máme a na fotkách to tam vypadalo krásně. Hlavním lákadlem je promenáda – hlavní třída Bosanska, mašinka z dob jugoslávské železnice, která patří místnímu muzeu, Zavičajni muzej Travnik a květinové hodiny – Cvjetni sat Travnik. Ve městě naleznete velké množství mešit a i rodný dům Iva Andrice, Rodna kuća Ive Andrića.

Ta nejzajímavější mešita byla pro mě právě tady. Obdivujeme Sulejmanovu mešitu, Šarena džamija (Džamija Sulejmanija). Je jiná… Mešita, která má ve svém podloubí obchůdky, to bylo něco, co jsem viděla úplně poprvé. Podnikatelský záměr je orientován na hlavní třídu, ale z druhé strany je to už jiná. Krásně udržované malby, dřevěné vytesané a malované dveře a uvnitř? Ano, musela jsem alespoň nakouknout. Dřevěný interiér hrál všemi barvami, na zemi ležely huňaté koberce a nad tím vším visel velký kulatý lustr.

A poslední místo, kam se ještě vydat se nacházelo na kopci nad městem. Stoupáme vzhůru a míjíme další mešity – Lončarica džamija, Jeni Džamija, Džamija na Kahvici, Medresa džamija nebo Džamija Zulići. Naše cesta končí u pevnosti Stari Grad Travnik, kde také nechybí minaret. Pevnost byla postavena v 2. polovině 14. století za vlády bosenského krále Tvrtka I. jako součást obranného systému tehdejšího Bosenského království. Ve středověku sloužila k ochraně strategicky důležité oblasti a později byla rozšířena během osmanské nadvlády (od 15. století), kdy Travnik získal na významu jako sídlo vezíra. Hradby jsou opravdu masivní a výhled na město a okolí pohoří Vlašić doplní představu o nedobytném místě.

Parkování v přilehlé ulici bylo plánováno jen na chvíli. Netušili jsme, že se ve městě zdržíme tak dlouho a tak obavy, že by nás mohl čekat nějaký lístek za stěračem, jsou. Nebylo to o tom, že bych nechtěla zaplatit placené parkování, ale díky trhu nebylo možné nikde zaparkovat. Nicméně, vše klaplo a žádné překvapení na nás nečekalo a tak razíme do Zavidoviči.

Do mapy zadáváme cestu po placeném úseku přes Zenici. Mapa chvíli přepočítává a necháváme ji být. Máme problém, že musíme najít benzínku. Jedna zavřená, protože rekonstrukce, na další není jasné, kudy se tam vjíždí, další je v opačném směru a cesta nás žene do kopců. Když už chvíli jedeme serpentýnami stále vzhůru, začíná mi být divné, že ta cesta do Zenice byla na mapě rovnější a na prvním místě stavím a koukám, že nám české offline mapy přichystaly pěkné překvapení. Jsme v nějakých kopcích, cesta je na 100km nejméně a dojezd auta se mění velmi rychle. Nezbývá nám nic jiného než věřit navigaci, že jedeme správně. Opouštíme zástavbu domů a s ní i lepší cestu. S příjezdem do další vesnice se cesta zlepšuje. Vidíme reklamu na obchod, čekáme civilizaci. A hle, hned vedle pole stojí benzínka a u ní malý krámek a hospoda! Záchrana! Tankujeme plnou nádrž, cena rozumná a navíc nemáme tušení, co nás ještě čeká. Opouštíme bod záchrany a opět s ním mizí dvousměrná cesta a mění se na jeden pruh. Vyhýbáme se občas protijedoucím autům, ale co bych dělala, kdyby jel traktor, netuším. To by bylo vážně dlouhé couvání klikatých silnic. Po hodinovém tankodromu cesta podezřele klesá, celou dobu ani jedna značka a tady je jich najednou až moc. Dokonce i zákaz vjezdu, který už stihnul omdlít. Jedeme dál, kolem trati a kolem řeky Bosna. Kousek vedle nás se táhne na pilířích moderní dálnice. Ta, po které jsme měli jet, kde je na ni nájezd netušíme. Najednou začíná staveniště a asi tam nemáme co dělat, pán s Tatrou na nás divně kouká a mává rukama, asi ať někam zmizíme. Mapa říká vpravo, jedeme tunelem dál. Po chvíli vidíme na kopci cosi jako pevnost.

První odbočka a hurá vzhůru. U kamenného baráčku mezi dalšími auty stavíme i to naše a jdeme to obhlídnout. První, co vidíme, tak je mešita postavená ve skále. Má nejmíň 6 podlaží dolů. A hned vedle ní vstup na pevnost Vranduk. Nachází se poblíž města Zenica, byla postavena ve 14. století za vlády bosenského krále Tvrtka I. jako strategická obranná pevnost. Za osmanské nadvlády sloužila jako vojenská a správní pevnost. Dodnes se zachovala jako významný historický objekt, typický svou věží a hradbami na skalním ostrohu nad řekou Bosnou.

Den ještě nekončí a po prohlídce pevnosti pokračujeme dále, poslední bod dnešního dne Kamenné koule v Zavidoviči. Na tohle místo se nesmírně těšíme, protože před dvěma lety nás uchvátilo. Tenkrát sice pršelo, bylo to všechno kluzké. Teď to bude lepší a budeme tam úplně sami. Doufáme v to.

Co jsou Kamené koule Zavidoviči? Jedná se o přírodní útvary, které vyvolávají spekulace, co jsou zač. Nacházejí se hlavně v oblasti parku Kamene kugle (Kamenné koule) v obci Grab u Zavidovići. Jedná se o kulovité kameny různých velikostí, některé mají průměr až 1,5 metru. Původ je podle většiny vědců přírodní, vznikly procesem zvaným konkrece – kdy se minerály usazují kolem pevného jádra ve vrstvách během milionů let. Místní legendy však tvrdí, že jde o pozůstatky dávné civilizace nebo dokonce mimozemského původu.

Nadšení přešlo, když jsme dorazili na místo. Zelo to prázdnotou, ani stánek s upomínkovými předměty nebyl otevřený, jako dřív. V obci nikde nikdo, předtím davy. A kamenné koule? Už je jich tam jen pár, říčka, ve které ležely, už vyschla a celkově toto místo působí smutným dojmem. Koule se postupně rozpadají, některé mají v sobě podezřelé díry, jako by je někdo zkoumal. A ty, které se už rozpadly, se v korytu bývalé říčky už nenachází. U vstupu je jen plakát, jak z nich dělají upomínkové předměty s dobrou energií, které tyto koule nesou.

Pocit z tohoto místa to byl zvláštní a tak jedeme směr poslední ubytování. Po cestě projíždíme vesničku Maglaj, kterou bloudíme, protože se hlavní ulice rekonstruuje. Při pátrání, kudy kam, koukneme na pevnost na kopci a na mešitu pod ní. Druhý břeh řeky Bosny je už obydlený a díky taxikáři nacházíme správný směr. Čeká nás půlhodina cesty a už jsem po celém dni řízení unavená a hladová.

Nebezpečná kombinace je zažehnána restaurací, kterou dobře známe, protože jsme tam stavěli už před dvěma lety. Dáváme si tedy pivko a čevapi. Aby to bylo akční, tak nelze zaplatit kartou v mobilu, hledám tu fyzickou a to už platba naštěstí projde. Posledních 10km dojíždíme v koloně až do města Doboj. Ubytováváme se v apartmánu za krásných 27€. Na balkoně řešíme poslední plán na další den.

Den poslední a odlet

Ráno vstáváme brzy a snažíme se zabalit naše batohy, aby měly opět rozměry příručních zavazadel. Nevím, čím je to možné, ale jsou vždycky větší, než když někam letím. A to jsem už dávno stihla sníst svačinu, dobroty na cestu a moc jsem si toho domů nekoupila. Pohledy a magnety jsou skladný. Tahle cestovatelská rovnice mi nikdy nevychází.

Vydáváme se do centra autem. Ne, že by bylo vzdálené, ale checkout už musel proběhnout a máme všechny věci v kufru. Stavíme u tržnice, kde mapa ukázala parkoviště, a jdeme si projít jednu delší ulici, kde je kostel, regionální muzeum a mešita. Když vidíme balkánský nepořádek, který se kupí za tržnicí a nevraživé pohledy prodávajících, rychle bereme auto a přesouváme se dál. Stavíme u pevnosti na kopci nad městem hezky na balkánský způsob, takže na chodníku a jdeme se podívat dovnitř. V kapse máme posledních 20 marek a musíme si je ušetřit na poslední mýto, vysavač a myčku.

Dobojská pevnost, Dobojska Tvrđava, je naštěstí bez vstupného. To je milé. Pevnost byla postavena ve 13. století jako středověká kamenná tvrz sloužící k ochraně obchodní stezky údolím řeky Bosny. V průběhu dějin byla několikrát přestavována, nejvýrazněji za osmanské nadvlády v 15.–16. století, kdy získala dnešní podobu s mohutnými hradbami. Strategická poloha z ní činila důležitý vojenský bod během osmansko-uherských válek i 1. světové války. Dnes je pevnost zrekonstruovaná a slouží jako vyhlídka.

Později jsme našli, že se ve městě nachází i chrám, Hram Rođenja Presvete Bogorodice. Ale už jsme jej nenavštívili. Bylo na čase se vydat na letiště. V 10:30 opouštíme Doboj a jedeme na novou dálnici, která nás dovede až k letišti. Ale nakonec sjíždíme dřív než u letiště a jedeme hledat myčku. Ano, podle map, kterým se nedá věřit. Nakonec ale mají pravdu a nacházíme samoobslužné boxy. Jsou plné a tlačí nás čas. První se tedy vrháme na lux a až pak na umytí vozu.

Když je vůz čistý, můžeme ho vrátit. Popojedeme ještě ob 3 vesnice dál a u velké benzínky bereme do plné nádrže. Splňujeme požadavky autopůjčovny a můžeme auto vrátit. Projíždíme vesnicemi, které jsme projeli na začátku. V 11:45 parkujeme auto u autopůjčovny a čekáme, až si ho pán přijde převzít. Když zkontroluje, že je vše ok, jsme propuštěni. Je asi 12:15 a odlet je ve 13:30. Máme ještě čas. Letiště je to malé a není kam chvátat. Tak si za poslední marky dáváme extra drahý kafe v letištní kavárně, a když se v 13:00 rozezní rozhlas, že máme jít na pasovou kontrolu, zvedáme se. Jen co projdeme security a pasovou kontrolou zjistíme, že tam jsou jen dva gate a budou odbavovat z obou. Víme, že máme čas. Navštívíme ještě místní dutyfree, prozkoumáme automat na nanuky. Ale nenalezneme žádný automat na vodu. V tom zahlásí půl hodiny zpoždění, odlet bude ve 14:00.

Ve dvě už pomalu nastupujeme do letadla, ke kterému právě traktor přivezl cisternu s palivem. Těšíme se na 40 minutový let do Vídně. Uteče to rychle a sedáme ve Vídni. Tam už to tak jednoduchý není a máme hlad. Dáváme si ještě před cestou oběd a vyrážíme na vlak a na parkoviště pro auto. Cesta domů je dlouhá, venku je vedro a neskutečně se to vleče. Únava je znát, ale byl to krásný týden v jedné z mých oblíbených zemí. A pokud se ptáte, zda bych se vrátila, tak říkám, že ANO! Už mám v mapách označené další bosenská místa, které by stály za to navštívit.