Tajemné evropské pyramidy – Bosna a Hercegovina

Když se řekne pyramida, člověk si vybaví, jak jinak, Egypt. Od dob návštěv základní školy se setkáváme v dějepise s výkladem, že nejvyšší pyramidy jsou v Egyptě. O jiných se ani neučí. Pokud se člověk bude o pyramidy ve světě zajímat dál, tak nezůstane jen u této informace. Možná na střední škole se dozví i něco o pyramidách ve Střední Americe. Je doopravdy toto téma nakousnuto jen okrajově nebo se o civilizacích na v Mezoamerice učí v dnešní době víc? Základní i střední školu mám již pěkných pár let za sebou a možná mi modernizace učebních osnov unikla. Dozvíme se ve školách, že pyramidy jsou i v Číně a že se nachází i v Evropě. Pokud ne, budeme dětem dále tvrdit, že nejvyšší a největší pyramidy jsou ty egyptské?

Když o civilizaci nevíme mnoho, není správné ji prezentovat. Právě takto mi připadá přístup k neznámé civilizaci, která před mnoha staletími žila na území dnešní Bosny a Hercegoviny. O tajuplných pyramidách se moc neví, tak se o nich tolik nemluví a už vůbec ne, že by se na ně turisti jezdili dívat. Vždyť je to jen jeden zelený kopec vedle druhého. Co má být na tom to zajímavé?

Opak je pravdou. Bosenské pyramidy jsou hojně navštěvovány turisty z celého světa. Láká je vidět něco záhadného, něco ne úplně objeveného anebo jen Bosnu odškrtávají na svém travel listu? Důvod pro návštěvu Bosny a Hercegoviny má každý návštěvník, který se sem rozhodne jet. Je to velmi rozmanitá krajina, která dokáže turistu zaujmout, tím co může nabídnout.

Vyrazíme s cestovkou?

Na pyramidy do Bosny jsem se chtěla vypravit už před nějakou dobou, mohu říci, že to bude už 10 let. Vybraný zájezdu u CK byl 2x za sebou zrušen, bez upřesnění důvodu. Pak oficiálně zrušen pro nenaplnění minimálního počtu a další rok nakonec vyprodán. Další termín byl slíben, ale nakonec ani nebyl vypsán na nadcházející rok. Roky plynuly a pak přišel covid. V této době mě nelákalo jet přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko (každá země jiná pravidla) až do Bosny a Hercegoviny, která nebyla v té době cestovnímu ruchu vůbec nakloněna. Až letos se nám podařilo chytnout jedny z posledních míst. Tak konečně si člověk splní sen! S nadšením jsme si zájezd zarezervovali. Ach ach ach! Kdybych věděla, jaká to bude katastrofa, tak ty místa přenechám někomu jinému…

Když se nám nedařilo se v prvních 3 letech přihlásit se na zájezd za bosenskými pyramidami, vyrazili jsme do Albánie. Albánie se tenkrát pomalu otevírala zahraničním turistům a podle všech zdrojů na internetu to měla být pořádně nebezpečná země. Ha ha ha, přežili jsme, užili jsme si to a bylo to skvělý! Pak tam začali jezdit všichni… Prostě když tenkrát neklapla Bosna, tak či onak, směr Balkán byl dodržen. Albánské dobrodružství zde:

Cesta na Balkán

Sedli jsme do autobusu a vydali jsme se na cestu dlouhou 12 hodin. Přes noc jsem toho moc nenaspala a tak jsem sledovala, kudy to vlastně jedeme. Když jsme pojeli Rakousko a směřovali jsme do Slovinska, měl člověk pocit, že se první zastávka dne blíží… Cesta Slovinskem byla rychlá a za hodinu a půl jsme si to už jeli už po chorvatských dálnicích směr jih. Ne koupací směr jih, ale ten bosenský.

Opustili jsme Schengenský prostor na Slovanském Brodě a po všech otravných formalitách, brzo ráno, jsme pokračovali dál na druhý hraniční přechod, ten bosenský. Před řekou Sávou končí Schengen a za řekou začíná ta pravá balkánská divočina. Vstoupili jsme do Bosny a Hercegoviny. 3x sláva po hodině a půl čekání, jak to vlastně bude, zda nás tam fakt pustí nebo ne.

Do Bosny mohou čeští občané jak s pasem, tak nově i s OP. Osobně raději cestuji s pasem, i tu byl se mnou. Proces na hranicích byl zdlouhavý, 2x ven z busu, kontrola zavazadlového prostoru, prázdný bus přes hranice a pak až jsme si mohli sednout zpět. Je to něco, co už mladá generace nezná. Sedne do letadla a v rámci Schengenu je za hodinu a půl někde jinde a z letiště vyjde tak rychle, jako by vystoupil právě z vlaku.

A teď šup za bosenským dobrodružstvím.

Ravne tunely – Visoko

Brod (první město v Bosně a Hercegovině) jsme opustili velmi rychle a jeli jsme směr Visoko. Visoko má ve svém okolí ty nejlepší energetické kousky z celé Bosny a Hercegoviny. Když se řekne Visoko, tak právě zde jsou ty ne moc známé pyramidy a také podzemní labyrinty Ravne. Právě vstup do energetických labyrintů Ravne se nachází na místě s označením Park Ravne2. Což je parkový a poměrně velký komplex rozdělený na různé části. Někde je meditační zahrada, na druhém konci jsou pyramidy anebo labyrinty z kamenů a další zastavení zaměřené tímto energetickým směrem. Na tento venkovní prostor budete potřebovat krásné počasí, nám to pořádně propršelo. I tak jsem si park prošla, obdivovala jsem menhiry, spirály, pyramidy a další zastavení. Dokonce jsem našla i vstup do meditační jeskyně a do dalších tunelů než ten, který jsme navštívili. Všechny byly zavřené, ale do budoucna už člověk ví, co kde hledat. Určitě se sem stojí za to vrátit! A to jsem si uvědomila hned potom, co jsem vyšla ven z podzemního tunelu Ravne 2.

Podzemní tunel Ravne 2 nabídne zvídavým turistům návštěvu podzemí pod údolím bosenských pyramid. Je zde labyrint, který má mnoho chodeb a dvě prohlídkové trasy. Ta hlavní je modrá – turistická, po které jdete s průvodcem asi 90 minut a dozvídáte se zajímavosti o tomto magickém místě.

Pak je tam ještě červená – meditační trasa, ta je zpřístupněna jen 2 hodiny ráno a 2 hodiny odpoledne, pro velký zájem není možno naplnit požadavky turistů či léčitelů po celý den. Ano, je z toho tak trochu už komerční zastavení. Za prohlídku s průvodcem zaplatíte 10€ a za návrat do podzemního labyrintu pak za každou hodinu 5€. Celý výtěžek jde na podporu nadace spravující postupné odkrývání chodeb. Jelikož se jedná o soukromou organizaci, která není podporována bosenskou vládou, výzkum postupuje pomaleji a je finančně omezen.

Tunely, kterými návštěvník kráčí, byly vytvořeny neznámou civilizací před více jak 30 000 lety, i když samotné datování je sporné. Ví se, že pak přišla další civilizace, která již vyhloubené tunely začala zasypávat, proč? To je do dneška záhadou.

Podzemní labyrint najdeme v každém pyramidovém komplexu na světě. Ty bosenské se nacházejí pod celým údolím a vedou k jednotlivým pyramidám. Vzdálenost od vstupu do labyrintu (Ravne1) k Pyramidě Slunce jsou přibližně 2,5 km. Z mnoha desítek kilometrů podzemních chodeb je veřejnosti v současnosti zpřístupněno cca 2 km chodeb. Labyrint byl vytvořen v slepenci (kamení a písek). Ten se zde začal formovat před cca 30 000 lety pravděpodobně díky katastrofě či potopě. A pak začala, nám neznámá, civilizace hloubit chodby. Civilizace to musela být vyspělá, v podzemí vytvořila energetický a ozdravný systém. Síť chodeb a komor je rozsáhlá a díky přirozené ventilaci, zvýšené koncentraci kyslíku, stálé teplotě je zde přítomnost bioenergie i pitné vody.

Pobyt v podzemí má léčebný a harmonizační účinek, který byl medicínsky prokázán. V labyrintu nebylo naměřeno žádné škodlivé kosmické či radiační záření, které neblaze ovlivňuje naše tělo. Zdejší prostor je opravdu výjimečný. Tělo zde není ničím zatěžováno, šetří svou vnitřní energii a může tak rychleji nastat sebeléčivý proces.

Záhadou je, že již vytvořené labyrinty někdo před 5000 lety začal zasypávat. Ale proč? Chtěl snad něco schovat v některé z pyramid nebo něčemu zabránit? Nevíme. Každá odbočka do další části labyrintu byla z části zasypána sypkým materiálem a na konec zastavěna kamennou zdí.

V podzemních chodbách se nachází megality, jejich stáří je odhadováno na 30 tisíc let. Předměty podobné plochým balvanům mají strukturu, jako by byli z keramiky a váží od půl tuny až po několik desítek tun. Uvnitř mají krystal. Ten se díky energii, kterou má spodní voda tekoucí pod megalitem, je rozvibrován a vytváří elektromagnetické pole o frekvenci 28 kHz a ultrazvuk o stejné frekvenci.

V podzemí se vyskytují záporné ionty – částice s jedním elektronem navíc, které se nazývají vzdušné vitamíny. Jsou pro naše tělo a jeho orgánové soustavy opravdu prospěšné. Dýcháme je, vstřebávají se kůží. Čím více těchto iontů v prostředí je, tím lépe. Uvnitř labyrintu byla naměřena v roce 2013 hodnota 18000 záporných iontů. V 2018 už 64000. Je to díky pracím při odkrývání dalších chodeb? Pravděpodobně ano.

S bosenskými pyramidami je spojeno i jméno Alfreda Bovise. Francouzský vědec a fyzik, pojmenoval jednotky energetické kvality prostředí, lidí a potravin. Zdravý člověk má okolo 7500 Bovis jednotek. Čím více těchto jednotek má prostředí, ve kterém žijeme, a mají potraviny, které jíme, tím lépe. Dle výzkumu je místo nad 10000 těchto jednotek už výjimečné. V roce 2013 jich bylo na jednom místě v labyrintu naměřeno 40000. V roce 2017 bylo na jednom místě v labyrintech naměřeno 85000 Bovis jednotek.

Pokud by bylo možné, zůstala bych v podzemních labyrintech déle. Velká škoda byla, že průvodce skupinu doslova hnal a poté, co jsme vyšli ven a měli čas na prohlídku parku, tak začal pořádný slejvák. Park Ravne 2, si sice člověk prošel, ale chtělo by to hezčí počasí a víc času na delší rozjímání (ne silný déšť a pořádnou bouřku).

Sarajevo

Po příjezdu do Sarajeva nás přivítalo sluníčko. Usušit mokré věci a honem do města než nás dostihne skupina s průvodcem. Ráda si místa procházím po svém, svým tempem a v klidu a ne jen letmo a úprkem.

Prvním bodem tohoto slunečného odpoledně byla radnice. Zvenčí krásná, uvnitř také, ale to jsem zjistila až později, kdy jsem do ni nakoukla. Přes řeku dále, na druhý břeh Miljacky, jsme směřovali původně k mešitám, minaretům a také pivovaru, na kterém se podíleli Češi. Tento plán nevyšel. Nad námi stále pendlovala lanovka na nejbližší vrchol, Trebević. Byla by škoda ji nestihnout a tak jsme jako první bod programu zvolili strategicky – pohled na město z výšky. Byla jsem mile překvapena, rozhled byl úžasný, lanovka moderní a jízdné za 2 cesty 20BAM (10€). Dokonce tu brali i kartu. To člověk ocení, není tu pravidlem, že je Bosna a Hercegovina cashless zemí.

Vrchol Trebević se nachází v stejnojmenném pohoří v jihovýchodní části BaH, výška doshuje 1 629 m. Během války bylo pohoří zaminováno a probíhaly zde klíčové boje, jelikož se jednalo o strategické místo. V současné době již byly miny v této oblasti převážně odstraněny. V roce 1975 byl asi 100 m pod vrcholem postaven televizní vysílač a jako jediný nebyl během bombardování letouny NATO v roce 1995 zničen. Roku 1984 se zde během zimní olympiády konaly některé ze soutěží.

Zajímavostí je, že v roce 1959 vybudovala československá firma Transporta Chrudim na Trebević lanovou dráhu. Měla délku 2 100 m a byla tak nejdelší lanovou dráhou v okolí. Jednalo se o prototyp dvoulanové oběžné lanovky. Několik podobných společnost následně postavila i v Československu a jednu i v NDR, avšak lišily se v některých detailech (např. kabiny, žádná z nich však už není v provozu). Roku 1984 se v souvislosti se ZOH lanová dráha dočkala rekonstrukce. Během války byla velmi poškozena a později uzavřena. Provoz byl přerušen a prvky staré trati byly odmontovány. 6. dubna 2018 byla obnovená lanovka uvedena opět do provozu.

V souvislosti s válečnými lety 1992-1995 platí, že: na území BaH stále platí pravidlo, že by se člověk neměl držet mimo značené trasy, následovat pouze silnice, dálnice a stezky. Nezkracovat si cestu přes pole atd, protože odmilovávání území není ještě u konce. Naopak se v posledních letech velmi zpomalilo.

Neminuli jsme ani ambasádu ČR. Ta stojí hned kousek od vyhlášeného místního pivovaru, kam směřovali i naše kroky v parném odpoledni. Na jedno pivko a pak pokračovat po mešitách, kostelech a dalších památkách.

Sarajevská pivnice (Sarajevska pivara) byla otevřena v roce 1864 jako první pivařský průmysl v této oblasti. Brzy se stala jedním z předních výrobců v Bosně. Značné množství piva se vyváželo do Černé Hory, Chorvatska a Albánie. Těsně před první světovou válkou vyráběla sarajevská pivnice 116 000 hektolitrů piva ročně a v roce 1916 překročila hranici 150 000 hektolitrů piva. Od 1. srpna 1983. pivnici stabilně rostla výroba (299 000 hektolitrů v roce 1984 na 784 000 1991 hektolitrů). Díky těmto výsledkům se sarajevská pivnice stala jednou ze čtyř předních společností v bývalé Socialistické federativní republice Jugoslávie.

Po cestě jsme ohlídli dvě červené budovy, kostel a opatství svaté Anny – Crkva svetog Ante a Franjevački samostan svetog Ante. A pokračovali zpět k řece, že mrkneme i na druhou stranu. Ještě se nám do cesty dostala císařská mešita – Careva džamija, a musím říct, že byla fakt honosná. Z ulice je vidět malý hřbitov a minaret je doopravdy nepřehlédnutelný. Uvnitř měla čisté nádvoříčko s fontánou a krásně upravenou květinovou výzdobou.

Císařská mešita je jednou z nejstarších mešit v Sarajevu i celé BaH. Nachází se na místě, kde místní část Bistrik dosahuje koryta řeky Miljacky. Postavena byla kolem roku 1460 a měla dřevěný minaret. Původně nesla název Atik džamija (Stará mešita). Na jejím místě se původně nacházel jen malý svatostánek, ale přesnější záznamy o původní stavbě se nedochovaly. Ví se, že o výstavbu mešity se zasloužil osmanský místodržící v Bosně a zakladatel Sarajeva Isa-beg Ishaković. V roce 1480 budova vyhořela při útoku uherského vojska pod vedením Vuka Grgureviće. Roku 1566 byla mešita přebudována a přejmenována na počest hlavního donora rozsáhlé opravy, sultána Sulejmana I. (careva – císařova či carova, pro Slovany byl carem sultán přebývající v Cařihradu, tedy Istanbulu). Modlitebna byla těžce poničena také během vpádu Evžena Savojského do Sarajeva v roce 1697. Od roku 1753 se v blízkosti mešity nacházela také kamenná knihovna. Roku 1912 český architekt Karel Pařík k mešitě přistavěl správní budovu, kterou využívala rada starších Islámského společenství v BaH. V letech 2014–2015 dokončena generální rekonstrukce mešity, v jejímž průběhu došlo k rozebrání a opětovnému sestavení minaretu.

Jaké je pro nás Čechy nejvýznamnější místo v Sarajevu? Most Latinska ćuprija, je osmanský kamenný most nedaleko místa atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v roce 1914. 28. června 1914 na staroměstské straně mostu u budovy knihovny spáchal Gavrilo Princip sarajevský atentát. V dobách Jugoslávie byl dokonce po něm pojmenován, původní název se vrátil po osamostatnění BaH.

Procházka po břehu řeky Miljacky nás provede například kolem Národního divadla Sarajeva (Narodno pozorište), univerzity až k parku (Trg Prvog korpusa) se zajímavou sochou – památníkem Mémorial de Đuro Đaković. Hned vedle po zuby střežené budovy vlády se nachází Alipašina mešita – Alipašina džamija. Mešita byla postavena podle klasického osmanského architektonického stylu. Kopule zakrývá modlitebnu a tři menší kopule pokrývají ambit. Mešita Ali Pasha džamija byla těžce poškozena srbskými silami během bosenské války na počátku 90. let.

Kolem dalších parků budeme pokračovat po ulici Maršála Tita do historického centra. Válečný památník Věčný oheň – Vječna vatra nalezneme na této ulici.

Mezi křesťanskými svatostánky, Katedrála srdce Ježíšova – Katedrala Srca Isusova a Katedrála Narození Panny Marie – Saborna Crkva Rođenja Presvete Bogorodice, nalezneme Ferhadovu mešitu – Ferhadija džamija i synagogu, ze které je nyní muzeum, jaké krásné soužití tolika kultur.

Další mešitou už v historické části města je mešita Gazi Husrev-begova džamija. Mešita byla vystavěna v roce 1530 Gazi Husrev-begem, osmanským místodržícím v Bosně, podle návrhu perského architekta Acema Esira Aliho. Patří k nejtypičtějším památkám osmanské architektury v BaH. Za dob osmanské vlády v zemi sloužila nejen k náboženským účelům, pravidelně se v ní vyučovalo a přednášelo. V areálu mešity byla vystavěna i hodinová věž (Sahat-kula), která byla po požáru v roce 1697 přestavěná, a několik hrobek. Po rozpadu Jugoslávie a vypuknutí občanské války byla těžce poškozena při obléhání Sarajeva.

A poslední zastávkou bylo historické centrum kolem Baščaršija. Baščaršija je starý bazar z osmanských dob. Čtvrť vznikla v druhé polovině 15. století, při založení města. Pojmenování Baščaršija vychází ze slov baš – hlavní a čaršija – tržiště. Nachází se zde několik významných staveb, například mešita Gazi Husrev-bega a Baščaršijska džamija. V tehdejší době bylo Sarajevo jedno z nejdůležitějších obchodních center na Balkáně (odhaduje se, že mělo asi 12 000 obchodů a dílen). Slávu Sarajeva však rázně ukončil princ Evžen Savojský v roce 1697, když město dobyl a vyplenil. V 19. století pak více než polovina Starého města shořela a zůstalo pouze jádro Baščaršije. Po druhé světové válce byla obnova a rozvoj starého tržiště hlavním tématem. Stavby v Baščaršiji byly roku 1975 obnoveny, a další byly vybudovány podle původních návrhů.

Pokud někdy do BaH zavítáte, tak určitě doporučuji navštívit nějakou z kaváren, objednat si položku bosenska kaffa a vychutnat si malý šálek silné kávy. A jak nám řekl pán na pyramidě Měsíce, cukr a ani mléko do toho nepatří! Káva má být správně černá. Káva je servírovaná v džezvě. Zážitek i pro chuťové buňky.

Pyramida Slunce a pyramida Měsíce

Den ve znamení dvou pyramid. V okolí Visoka se nachází Pyramida Slunce, Měsíce, Lásky, Draka a Chrám Matky Země. Nejpopulárnější jsou ale pyramidy Slunce a Měsíce.

Díky archeologům a vědcům máme dnes spoustu nových informací, které však mění to, co jsme se o pyramidách naučili či co se o nich píše. „Historii je nutné přepsat.“ To tvrdí Dr. Sam Semir Osmanagich, který za tímto objevem stojí. Profesor antropologie, který se zabýval studiem mayské civilizace. Sam Semir Osmanagich založil Nadaci Archeologický park Bosenská pyramida Slunce. Bojoval s velkou částí archeologického světa, včetně nejvyšších představitelů v Evropě a Egyptě. Soudil se i se státem Bosna a Hercegovina a soudní spor po několika letech vyhrál. Zpočátku mu nikdo nevěřil a jeho práce byla zpochybňována.

Pyramida Slunce s výškou 270 metrů je nejvyšší pyramidou na světě. Okolní terén, který ji však u základny zahaluje, její skutečnou výšku okolo 360-ti metrů snižuje. Bílá pyramida v Číně měří okolo 300 metrů, Cheopsova pyramida v Egyptě 147 metrů, magický Tikal v Guatemale má nejvyšší pyramidu s 96 metry a Pyramida Slunce v Teotihuacanu měří 70 metrů. Přesnost orientace Pyramidy Slunce v Bosně vůči kosmickému severu je jen 0°0‘12‘‘, čímž je nejpřesněji takto zaměřenou stavbou na světě.

Struktura Pyramidy Slunce je záhadná v tom, že se jedná se o umělý kopec, který byl vyspělou civilizací celý navezen a upraven tak, aby splňoval vlastnosti pyramidy (tvar, orientace, bioenergie). Zajímavostí je opláštění několika vrstvami. Vrstvy se přirovnávají k betonu, ale bez použití cementu. Materiál je podle laboratorních testů daleko tvrdší než náš současný beton. Mezi vrstvami tohoto betonového opláštění byly nalezeny zkameněliny listí. Dle radiokarbonové metody, kterou se dá určit stáří biologického materiálu, bylo zjištěno, že opláštění je staré cca 29000 let. Jaká civilizace pyramidu stavěla, je další otázkou, která zůstává nezodpovězena.

Fyzikové a elektroinženýři změřili na vrcholu této pyramidy elektromagnetický paprsek, který je široký 4,5 metru. Jedná se o elektromagnetické pole o frekvenci 28 kHz a ultrazvuk o téže frekvenci. Na celé pyramidě byl detekován i infrazvuk o frekvenci 7,83 Hz (Schumannova rezonance).

Pyramida Měsíce je mladší než Pyramida Slunce. Stáří Pyramidy Měsíce se odhaduje na přibližně 12 000 let. Její výška je 190 metrů a vytváří společně s Pyramidou Slunce a Pyramidou Draka rovnostranný trojúhelník. Druhý, menší a umístěný uvnitř tohoto většího, je tvořen Pyramidou Lásky, Chrámem Matky Země a bodem na řece Fojnica. Uprostřed toho všeho se nachází nultý bod celého údolí. Jedná se o posvátnou geometrii, kterou stavitelé pyramid moc dobře znali. V den letního slunovratu, 21. června, stín Pyramidy Slunce vytvoří v podvečer vedle Pyramidy Měsíce stejně vysokou pyramidu. A 21. srpna stín Pyramidy Slunce zahalí přesně celou Pyramidu Měsíce.

Struktura Pyramidy Měsíce je podobná Pyramidě Slunce, je také uměle postavena. Po obvodu jsou viditelné terasy z pískovce. Sloužily zřejmě ke shromažďování vody, kterou pyramidy jako energetické stavby potřebují. Voda z těchto teras stékala dovnitř a vytvářela tak podzemní nádrž. Čím více vody zde bylo zachyceno, tím lépe. Proto se pyramidy kdekoliv na světě stavěly v blízkosti vody, ať už u řeky, jezera či jiného vodního zdroje. Na výrobu pískovcových teras padlo obrovské množství pískovce. Ten byl opracován na kusy mající pravidelný tvar. Analýzou pískovce z pyramidy však bylo zjištěno, že je tvrdší a má menší nasákavost vody než ten původní v lomu.

Vidět a vystoupat na alespoň 2 pyramidy v tomto údolí byl neskutečný zážitek, který se nedá ani popsat. Díky cestě taxi jsme měli více klidu na tyto krásná místa. Kochat se krajinou, prozkoumat okolí vrcholu nebo meditovat. Na pyramidě Slunce byla kdysi pevnost a na pyramidě Měsíce má teď pán ovocný sad a rád přivítá zvídavé turisty, kterým rád uvaří kávu. Velmi zajímavé místo. Jste na soukromém pozemku a jste tu vítáni. Můžete se podívat, kam jen budete chtít, do sadu, na odkryté části pyramidy Měsíce nebo jen tak posedět v labyrintu z kamení. A to vše s bosenskou kávou v ruce připravenou na otevřeném ohni v džezvě. Pozorovat tu přípravu a servírování byl zážitek sám o sobě. A ta chuť! Kam se hrabe výběrová káva echt top kvality? Ano, každý šálek kávy má co do sebe v jiném slova smyslu, jinou chuť anebo rozdílný způsob přípravy.

Vrátit se? Za mě ano a s tím, že to chce prozkoumat i ty další „kopce“ v tomto magickém údolí. Od pyramid v Bosně jsem toho moc nečekala. Nebylo taky z čeho si dělat velké iluze. O tomto tématu je velmi málo článků (kvalitních článků), které by na člověka zapůsobily tak, že by se zabalil a rozjel se do Bosny.

Mostar

Co mě na Mostaru doopravdy uchvátilo? Kromě úzkých uliček v historickém centru a unescem vyhlášený Starý most to byla právě mešita Koski Mehmed Pasha a její minaret, který nabízí úžasný 360 stupňový výhed na celé město a řeku Neretvu. Tohle kardio ve 30 stupňovém vedru a v prostrou bez oken je vážně výzva. Po prvních pár schodech, kdy se budete stáčet v kruhu a směřovat na minaret ve výšce 28 metrů, poznáte jak náročný je výstup. Cesta vede buď nahoru, nebo dolů vždy pro jednu osobu, pokud se s někým potkáte, vyšlápnete si to 2x. Ale za ten výhled to rozhodně stojí!

Byla postavena v letech 1618-1619 a představuje velkou stavbu klasické osmanské architektury v Bosně a Hercegovině. Mehmed Koskija, zakladatel mešity, byl kronikářem vezíra Laly Mehmeda Sokoloviče. Zemřel v roce 1611 a mešitu Koski Mehmed Pasha dokončil jeho bratr Mahmud. Kromě mešity postavil i medresu. Mešita Koski Mehmed Pasha má jednoprostorový půdorys s kupolí. Půdorys byl navržen v Istanbulu a byl postaven z přesně vyčiněných kamenných bloků. Má verandu se třemi kopulemi a mimořádně dobře zpracovaný mihráb a mimbar. Zvlášť výrazné jsou proporce mešity. Umístění mešity Koski Mehmed Pasha je zcela specifické, protože se nachází na útesech řeky Neretvy v centru města.

Starý most můžeme jen přejít nebo právě z minaretu obdivovat jeho mohutnost. Pokud zaplatíte nějakému skokanovi, rádi Vám předvedou nějaký skokanský kousek. Po řece Neretvě se můžete i plavit na člunu. Já osobně upřednostňuji pohled z výšky.

Trochu mimo historické jádro stojí most Kriva ćuprija, který by byla škoda minout. Není tak turisticky vytížen a skryt před davy. Toto místo působí opravdu malebně. Centrum Mostaru je kouzelné samo o sobě. Ceny jsou pro nás příznivé a zmrzlinu mají výbornou.

A teď něco z historie. Po vytlačení Ilyrů a příchodu Římanů zde vznikla kolonie Naroni, která byla začleněna do provincie Dalmatia. V době římské byla ve vesnici Cim, která je dnes součást Mostaru, zbudována bazilika.

Počátek turecké nadvlády datujeme kolem 15. století. Turecká nadvláda přinesla rozvoj města, probíhala výstavba věží i stavba malé pevnosti. Na pravém břehu řeky Neretvy stála pevnost Tara a na levém břehu pevnost Halebija. Věže sloužily k ochraně dřevěného mostu, který se nacházel v jejich blízkosti. Turci v místě dnešního města nechali zbudovat pevnost Köprühisar. Ta nahradila původní, menší opevnění. Mezi lety 1522–1566 bylo město také opevněno hradbami.

V 16. a 17. století zažilo město další rozvoj. Byl zde vybudován trh, rostl počet obyvatel. Legendární kamenný most nařídil vybudovat tehdejší turecký sultán Sulejman I. a byl dokončen roku 1566. Hlavní tržiště vzniklo na obou stranách mostu. V poslední dekádě 17. století byla do místních věží dovezena děla a okolo města vzniklo nové opevnění. Vojsko Benátské republiky dosáhlo na krátkou dobu Mostaru v roce 1717.

Po roce 1700 město zažívalo spolu s hospodářským poklesem Osmanské říše úpadek. V roce 1833 byl zřízen hercegovinský pašalík s hlavním městem Mostarem a s Ali-pašou Rizvanbegovićem jako správcem. Prominentní turecký politik přinesl jistou popularitu městu, a tak zde byly otevřeny i konzuláty některých zemí, konkrétně Rakouska, Itálie, Ruska, Velké Británie a Francie. Postaven byl římskokatolický i kostel sv. Petra a Pavla a nové sídlo biskupa.

Roku 1878 se dostalo město pod Rakousko-uherskou správu, kde se tak stalo důležitým obchodním centrem. Během rakousko-uherské správy se Mostar postupně rozvíjel a modernizoval; vznikaly školy a v roce 1888 získalo město i železniční spojení. Železniční a silniční investice byly pro rozvoj Bosny se zaostalou dopravní infrastrukturou hlavní prioritou. Byla vystavěna evropská Hlavní ulice (Glavna ulica). Vybudovány byly vodovody a v roce 1912 veřejné osvětlení a zavedena elektřina. Za vlády Rakousko-Uherska vznikaly především velkolepé správní budovy.

Po první světové válce se stal Mostar součástí Království SHS a Království Jugoslávie. V roce 1924 byla v blízkosti města vybudována tepelná elektrárna. Mostar byl nejprve součástí Přímořské bánoviny a později Chorvatské bánoviny. V roce 1940, před vypuknutím druhé světové války na Balkáně, existovaly v Mostaru továrny na zpracování tabáku, mýdla, ledárna (která působila v rámci sarajevského pivovaru), cihelna a další.

Mostar se stal součástí Nezávislého státu Chorvatsko, který byl vyhlášen v dubnu 1941. Na město prováděly čas od času v závěrečných fázích války výpady. Mostařané bojovali v různých armádách a ozbrojených formacích na obou stranách během války. Značný počet místního obyvatelstva se přidal k partyzánské armádě. 14. února 1945 byl Mostar osvobozen jednotkami jugoslávských partyzánů.

Po druhé světové válce byly zahájeny plány rychlé industrializace Jugoslávie. V rámci nich byly rozvíjeny průmyslové kapacity i v Mostaru. V okolí Mostaru se sice nacházela ložiska bauxitu, jejich využívání však bylo možné rozvíjet velmi pomalu a to díky nedostateční infrastruktuře. Nově zakládané podniky nebyly schopné plnit své cíle. Vznikly tu podniky na zpracování tabáku, bauxitu, výrobu vína, letecký průmysl a výrobu hliníku. Byla také zmodernizována železniční trať.

V dubnu 1992 vyhlásila republika Bosna a Hercegovina nezávislost a město Mostar obklíčili jednotky Jugoslávské lidové armády. Jugoslávská armáda a bosenskosrbské síly město ostřelovaly v periodických obdobích. Podle výsledků jednání mezi chorvatským a srbským představitelem mělo být město hlavním městem republiky. O rok později, v roce 1993, vypukl střet mezi místním chorvatským a bosenskomuslimským obyvatelstvem. Nejprudší boje vypukly v květnu 1993. Jugoslávské vojsko se z Mostaru stáhlo dne 9. března 1993. Poškození města bylo značné. Mezi zničené památky patří Starý most, který byl zničen střelbou z chorvatského tanku a biskupský palác, který vyhořel, a spolu s ním bylo zničeno na padesát tisíc knih. Místní katedrála byla zničena během Velikonoc 1995 po minometné palbě srbských ozbrojenců.

V roce 1999 byl zahájen plán financovaný Tureckem, Nizozemskem, Itálií, USA a Chorvatskem na znovuvybudování mostu, jenž dal městu jméno. Stavba trvala pět let, během ní museli dělníci dodržet přesné stavební techniky, jaké znali turečtí stavitelé. Roku 2005 byl tak znovu zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Blagaj

V místě Blagaj nás měl uchvátit dervišský klášter. Cesta k němu byla v parném odpoledni nekonečná. Více, než klášter jsme ocenili chladný vánek od řeky Buny, která pramenní v přilehlé skále. Krásně modrá voda a malé peřeje jsme si vychutnali při vychlazeném pivku v jedné z přilehlých hospůdek a kochali se čistou vodou, která šuměla kolem nás. Co se týká kláštera, návštěvu jsem vynechala, zvenčí hodnotím jako zajímavou stavbu schovanou pod skalnatým převisem.

Na konci 12. století, za vlády Stefana Nemanji, prefekt Jurko postavil kostel zasvěcený svatým Kosmovi a Damiánovi. V 15. století Sandalj Hranić Kosača a jeho synovec Stephen Vukčić Kosača ovládali území Hum a Blagaj až do příchodu Osmanů v roce 1466.

V historických pramenech je Blagaj poprvé zmíněn v roce 1423. Během období Osmanské říše byl Blagaj rozdělen do několika čtvrtí. Město mělo sedm mešit, dva hostince, čtyři musafirhana (hostinské domy), medresu, dva maktaby , sedm mlýnů a čtyři kamenné mosty na řece Buna. Ortodoxní kostel byl postaven v roce 1893 a římskokatolický kostel v roce 1908.

Na kopcích nad vesničkou se nachází zřícenina pevnosti Starého gradu. Obvodové zdi pevnosti se dochovaly do dnešní doby. Historické prameny často hovoří o středověké pevnosti Blagaj jako o svébytné územní jednotce. Během osmanského období byla na předměstích pevnosti zahájena výstavba veřejných budov. Obytné oblasti byly formovány jako městské čtvrti nebo mahalas s budovami obrácenými dovnitř. Budovy byly v rámci městské struktury jako celku umístěny zcela záměrně. Mezi prvními stavbami byla císařská – Careva mešita postavená v roce 1521. Bylo použito odvážných konstrukčních prvků. Jako jsou pilíře, klenby. Sudové klenby byly běžné v mešitách.

Vodopády Kravice

Nacházejí na řece Trebižat v Západohercegovském kantonu Bosny a Hercegoviny. Je to státem chráněná přírodní památka, která leží asi 5 km od bosensko-chorvatských hranic. Vodopády jsou přes 120 metrů široké a 28 metrů vysoké. Skalní práh je porostlý travinami, mechy a lišejníky, okolí je lesnaté. V minulosti byly u vodopádů četné mlýny. Bohužel i z tohoto přírodního úkazu se stala turistická atrakce s tučným vstupným. Hned 11€ člověk musí vyskládat, aby se mohl do údolí podívat a i vykoupat. Na pohled to tam bylo krásné, voda studená a kromě ječicích dětí bylo slyšet i šumění vodopádů. Koupat jsem se nešla, poté co jsem spatřila hada černého odstínu na modré hladině. Rybiček tam bylo taky dost, ale had je had, a kde je had, tam fakt nevlezu…

Vrelo Bosne

Pramen řeky Bosny, podle níž dostala název celé země. Nachází se kousek od Sarajeva. V okolí pramenu je upravený park, do kterého se platí vstupné! Celý areál je oplocený. Park má upravené cesty, lavičky a spoustu zeleně. Pokud sem hodláte zavítat, chce to více času, než nám dal průvodce. Bohužel plány vymyšlené narychlo ne vždy úplně vycházejí.

Kamenné koule

Poslední zastávkou byly Kamenné koule. Nachází se na celém světě a jejich původ je stále nejasný. Jisté je, že koule, jehlan či kónicky tvarovaný objekt má největší přirozenou schopnost „udržet“ si svou energii. V Bosně jsou koule jak žulové, tak i vulkanického původu či pískovcové. Složení kamenných koulí v Zavidovići je jiné než složení okolních kamenů. Nachází se zde i největší kamenná koule na světě, s průměrem cca 3 metry a odhadovanou váhou okolo 30-ti tun. K vidění jsou zde ale ty menší kamenné koule, které leží v potůčku. Jako pyramidy, tak i tyto kamenné koule potřebují vodu, ještě lépe stále tekoucí vodu. Bylo by to jednoduché, kdyby tam zůstali všechny kamenné koule. Lidi jsou lidi a tak se postupem času začali ztrácet…

Co dodat závěrem?

Bosna je úžasná země a určitě by stálo za se sem vrátit. Myslím, že má co nabídnout a není tak turisticky praskající ve švech jako jiné regiony. Pokud plánujete navštívit Bosnu, určitě jeďte, nebudete zklamaní. Mě samotnou tahle země překvapila, a to v pozitivním slova smyslu.

Zvykla jsem si cestovat sama nebo s někým, ale vždy to bylo v malé partě lidí a vždy byl člověk připraven. Od letenek a dopravy, po ubytování až po to, co v dané lokalitě uvidí, kolik to stojí a kde si sedne na oběd nebo na kávu. Organizovaným zájezdům s CK jsem doopravdy odvykla a myslím, že jsem nebyla přesvědčena, abych je v budoucnu vyhledávala.

Co mě velmi zklamalo na organizovaném zájezdě? Za prvé, zmatená organizace. Ukvapený plán průvodce nás hnal směr hotel v Sarajevu, poté co ve Visoku pršelo. Jako usušit se je fajn, ale co návštěva Tumulusu ve Vrátnici? Bude přesunuta na jiný den? Bude program dodržen? To bychom chtěli už moc. Do konce zájezdu jsme Tumulus už neviděli.

A zeptat se na informaci, bod programu, čas na prohlídku místa atd, to bylo doslova trestné! Když jsem se dovolila kolem 11 hodiny dotázat na program a organizaci na odpoledne, bylo mi řečeno, že to mě teď nemusí zajímat, že teď se řeší co je teď a že odpoledne se bude řešit odpoledne. Program byl přeházen, proč bych se nemohla zeptat na to, co nás bude čekat dál? Nevidím v tom vůbec žádný problém, když si v rámci zájezdu platím služby průvodce. Pravděpodobně sám průvodce netušil, co bude v programu dál. Dokážu pochopit, že kočírovat skupinu asi 45 lidí je náročné, ale šikovný a hlavně zkušený průvodce je na to zvyklý a dokáže svěřené skupiny zvládnout.

Bod druhý, předání informací. Ne každý má dokonalý přednes před lidmi, mluvení do mikrofonu ho stresuje, ale tohle je něco, na co si kvalitní průvodce musí zvyknout. Předávání informací o místě, kam jedeme, co uvidíme, historický výklad a další zajímavé informace by měl průvodce znán, ne je doslova číst a ještě v průběhu jízdy vybírat, co nám řekne a co ne. Tyto momenty prokládat slovy a zvuky „no, eeee, jakoby, takže…“ anebo mlčením. Bylo vidět, že výklad neměl připraven. O to větší zklamání, když se nezapomene pochlubit, že v Bosně je už počtvrté.

Bod třetí, přístup ke klientům…Jak se říká, že zákazník je náš pán, tak i v cestovním ruchu to určitě platí taktéž. Kromě arogantního odbývání lidí, že nás nemusí zajímat další směřování zájezdu, tak mi připadalo velmi neprofesionální říkat skupině klientů „dětska, parto“. Převážně právě senioři tvořili hlavní základ z celého zájezdu. Díky tomu, že jsem hledala toaletu, tak jsem do autobusu přišla o minutu pozdě. Takže jako ve škole, každý musel vysvětlit do mikrofonu, proč přišel pozdě. Takto se přistupuje ke klientům? Rozhodně ne!

Poučení pro příště? Pokud bych v budoucnu jela s CK na organizovaný zájezd (ve všech bodech), tak bych vybírala velmi, ale velmi detailně, koho zvolím a komu dám peníze, za které budu očekávat profesionální služby. I kdyby tato CK měla sebelepší zájezd, mojí vytouženou destinaci, program nebo nejnižší cenu… Tak vím, že si chci připlatit někde jinde, pokud bych uvažovala o cestě s CK.