Využít se má každý volný den a tak když nám sedmnáctý listopad vychází na pondělí, tak to značí jediné, vzít nohy na ramena. V říjnu tasíme kartu a kupujeme další levné zpáteční letenky do francouzské destinace Marseille. Co tam budeme dělat, to ještě netušíme, co nás před nákupem letenky zajímá je cena ubytování a doprava z/na letiště v brzkých ranních hodinách. A tak ani ne za měsíc od koupě už sedíme v nízkonákladovce a míříme na další eurovíkendovku. Tentokrát to plánujeme vzít poklidným tempem a s odpočinkem, ehm… Plány jsou plány, realita je jiná.
Z Prahy odlétáme do francouzské metropole pár minut před druhou odpolední a tak si dáváme oběd v letištní restauraci. Doba letu jsou 2 hodiny. Let utíká rychle a ve čtyři už vystupujeme na letišti v Marseille. Počasí je vskutku příjemné, nad hlavou nám svítí slunce a vypadá to, že se na tento den předpověď plete. Kéž by tomu bylo tak i další den, kdy nám svítí krásných 100% deště…
Z letiště si bereme jediný spoj, který nás přiblíží k našemu ubytování. Nastupujeme do autobusu směrem hlavní dopravní uzel – nádraží vlak, bud, metro a další dopravní prostředky. Platíme 10€ za asi 20 min jízdu, která má jen jednu zastávku a to právě na autobusáku. Okolí nevypadá vůbec vábně. Potulují se tam divné existence a nám se nedaří najít metro, abychom se popovezli 2 zastávky k našemu ubytování. No, po 3 dotazech se vydáváme pěšky dalších asi 20 minut k našemu ubytování. Možná asi dobře, že jsme přijeli ještě za světla. Čtvrť je to velmi divná a kupředu nás žene jen touha ubytovat se. Procházíme nad hlavní silnici, podél mí je cosi, co bývalo zelení. Nyní se na keřích suší deky, ručníky a opodál stojí stany. Nepořádek, který je kolem ani nemá cenu detailněji zmiňovat. Postupujeme dále a vítá nás turecká čtvrť. Všichni v hábitech a burkách vysedávají veku na kávě či čaji a hlučně debatují. No, sektor 2 je podle internetu bezpečná čtvrť. Ty nebezpečné jsou mnohem dál… Nakonec vidíme supermarket a říkáme si, že až se ubytujeme, nakoupíme si. Jenže tento, který míjíme, není v provozu. Je obehnán plotem, parkoviště je prázdné a na výlohách jsou mříže. Na atraktivitě okolí ubytování to nepřidá, protože se už blížíme.
Ubytováváme se, rozdejcháváme šok z okolí a venku padá tma, uvažujeme, zda ven půjdeme. Nakonec bereme odvahu a vyrážíme do čtvrti Le panier, která nasvícená vypadá úžasně. Je plná uměleckých maleb, barevných obchůdků různého charakteru – od oblečení, po upomínkové předměty až po malé zastrčené kavárničky a bary. Lidí tu není mnoho, ale ani málo a tak nám to dodává pocit bezpečí. Uličky jsou osvětlené a tak se dobré 2 hodiny čtvrtí couráme sem a tam. Až nám do očí padne nasvětlený velká komplex, kam bychom se rádi podívali, ale černoch nám lámaně po anglicko-francouzsku sděluje, že dnes je už zavřeno. Tak snad se nám podaří nahlídnout zítra, pro dnešek jen zíráme na Centre de la Vieille Charité přes kovovou bránu. Centre de la Vieille Charité je historická budova v historické čtvrti Le Panier v Marseille, která sloužila jako chudobinec a dnes je významným kulturním centrem s několika muzei (archeologie, africké a oceánské umění) a dočasnými výstavami. Bylo postaveno v 17. století na příkaz krále, aby ubytovala chudé a žebráky. Představuje skvost barokní architektury navržený Pierrem Pugetem. Jedná se o komplex čtyř křídel s arkádovými galeriemi kolem centrálního nádvoří s barokní kaplí.
Poté směřujeme k modernímu přístavu, kde už z dálky vidíme kotvit obří loď. Naskytá se nám otevřený pohled na velmi moderní přístavní část, kde najdete různá muzea a galerie. Při příchodu k nápisu Marseille u přístavu po pravici míjíme stavbu románské katedrály. Katedrála La Major v Marseille je impozantní stavba, která kombinuje románský a byzantský styl a zároveň je jednou z největších ve Francii. Byla postavená v 19. století na místě starších církevních budov, včetně původní katedrály Vieille Major. Její monumentalita odrážela prosperitu Marseille jako hlavního přístavu, přičemž stavba začala za Napoleona III. v roce 1852 a byla dokončena po 40 letech v roce 1893. Vysvěcena byla až roku 1897. Katedrála je unikátní svou výzdobou z barevných mramorů a onyxu, připomínající orientální kostely.
V době raného křesťanství, na místě stál římský chrám a později raně křesťanský baptisterium (5. stol.). Po útocích Saracénů byla postavena nová románská stavba ve 12. století. Z ní se dochovaly části chrámu a jedna část lodi. V 19. století se město rozvíjelo, a tak byla postavena nová, mnohem větší katedrála, aby odpovídala významu Marseille. První kámen položil Napoleon III. v roce 1852. Je dlouhá 146 m, má hlavní kupoli vysokou 70 m a pojme 3 000 věřících, což ji činí srovnatelnou s bazilikou sv. Petra v Římě.
Naši noční procházku zakončujeme u starého přístavu a v historické části města. Kocháme se lodičkami v přístavu, osvětleným okolím, procházíme kolem pevnosti, která se tyčí u vjezdu do přístavu. Nakonec projdeme pár uličkami, protože nám nedá, k čemu patří ta věžička, co pořád máme na očích. Nacházíme kostel zabudovaný do městské zástavby s pořádně vysokou věží. Dvorek je zdobený světýlky, ale kostel není přístupný, a pokud jo, tak ve večerních hodinách byl už uzavřen.
Poslední bod dnešního večera je najít nějaké místečko na večeři. Jenže buď je plno anebo mají zavřeno a google tvrdí něco jiného. Nevadí, tak první zastávka v supermarketu, který je v provozu. Nakupujeme v teplém pultu malý pórkový quiche, taky croissanty, pití na další den a taky něco na snídali. Nevíme, zda bude v neděli otevřeno. Obě dvě jsme připravený na nedělní zavřené obchody ze Španělska. Nakonec si k tomu bereme i víno. Nastává problém, že skoro všechny mají korky a vývrtku s sebou fakt nemáme. Ale i tak vybíráme místní víno, na kterém si pochutnáme na ubytování z jediného kelímku, který s sebou mám. Bojové podmínky je třeba řešit aktivně.
Můžu říct, že první půlden se vydařil a je na čase probrat plán na zítra, kam se podíváme a jít spát.
Druhý den se probouzíme do deštivého rána a ven se nám fakt nechce. Koukáme na předpověď, která hlásí 100% déšť. Bereme si tedy deštníky a jdeme na autobus, abychom se vyvezli ke katedrále na kopci nad Marseille, kterou jsme měli na očích už od té doby, co jsme vstoupili do přístavu. Doufáme v nějaké lepší počasí, cesta není krátká, a i když řidič jede jako o život a bere po cestě všechny kanály, výmoly a retardéry jako by na silnici vůbec neexistovali, jsme rádi, že po 30 minutách vystupujeme. Ke katedrále nás čeká ještě kopec a schody. Ale už neprší, je jen šedo a silně fouká. Dobrý začátek dne. Plíce necháváme pod kopcem a 15 minut funíme nahoru na vyhlídku nad městem u katedrály Notre Dame de la Garde.
Český název katedrály bychom mohli přeložit jako Dobrá Matka. Jedná se o dominantu města, která byla vybudována na základech pevnosti. Zároveň se nachází na nejvyšším bodě města. Její současná podoba vznikla v novobyzantském slohu, stavba probíhala od roku 1853 a byla vysvěcena roku 1864. Spodní část (krypta) je románská, ale většina stavby je v novobyzantském stylu. Zdobí ji zlatá socha Madony o velikosti 11 metrů a bohaté mozaiky. Je to významné poutní místo a také symbol města Marseille. Při jasném počasí se naskytne nádherný výhled jak na město, tak Středozemní moře s Frioulskými ostrovy.
Od katedrály se plánujeme svézt autobusem alespoň ke starému přístavu. Nakonec vystupujeme moc brzy, ale to vůbec nevadí, krátkou procházkou projdeme úzké uličky a do přístavu dojdeme po svých. Po cestě vidíme pár vyhlídkových míst. Na některých bychom se i zdrželi, ale divné individua jsou i v této části a proto uděláme pár rychlých fotek a pokračujeme dolů k vodě.
Do naší cesty se připletl kostel Abbaye Saint-Victor, do kterého na chvíli nakoukneme. Stavbou to připomíná pevnost než právě kostel. Nakonec zjišťujeme, že ten původní kostel byl hluboko pod zemí a dnes není přístupný. Můžete se na něj podívat z plošiny v boční straně novodobého kostela. Zajímavé místo…
Přístav z druhé strany nám poskytuje výhledy na část města, kde jsme se včera procházeli. Ale i na citadelu a její zahrady, které byly už mimo sezonu v neděli zavřené. Místo této pevnosti se vydáváme do uliček u přístavu a hledáme nějakou kavárku, kde bychom mohli něco posnídat. Nakonec nacházíme jedno místo, co jsme si včera označili, ale není to, co bychom chtěli. Mají jen kávu, žádné dobroty. Navíc kavárna praská ve švech a tak na google hledáme nějakou další. Nakonec míjíme asi 4 možnosti, ale ani jedna nesplnila naše požadavky – vevnitř nikdo nebyl, ceny byly přemrštěné, menu nic moc anebo recenze na netu ach ouvej. Nakonec naši pozornost upoutá kavárna na malém náměstíčku kousek od hlavní třídy. Asi ji vyzkoušíme. Venku mají menu, sedí tam pár lidí a obsluha vypadá příjemně. Sedáme si, jsme docela unavené a kromě kávy vybíráme, jakou palačinku si dáme. Nakonec objednáváme snídaňové menu za 9€ – kávu, čerstvý pomerančový džus a sladkou palačinku.
V tu chvíli se venku pořádně rozprší. Tak je to tady, předpověď se jim naplnila. Ráno jsme vyrazili brzy, abychom se přívalovému dešti co nejvíce vyhnuly. Nakonec kavárnu opouštíme pojedenácté a razíme si to za mírného mrholení na tramvajovou zastávku. Ano, tou nejhnusnější tramvají se prostě musíme svézt! Tramvaj, o vypadá jako žehlička na kolejích. A tak se popovezeme 5 zastávek k vyhlášenému místu Palais Longchamp. Když vystupujeme z tramvaje, venku už neprší, naopak se nám ukazuje modrá obloha a pár slunečných paprsků. Asi na tom tvrzení, že Marseille má až 300 slunečných dní něco bude.
A teď zpět k monumentální stavbě Palais Longchamp. Na první pohled, bych řekla, že je to park s obřím palácem. Ale jedná se o velkolepý památník postavený na oslavu přivedení vody do města z řeky Durance. Vznikl po cholerové epidemii 19. století, symbolizuje triumf inženýrství. Tento objekt dnes ukrývá Přírodovědné a Uměleckoprůmyslové muzeum, obklopené nádherným parkem s fontánami a vodními prvky. V minulosti Marseille trpěla nedostatkem pitné vody, což vedlo k epidemiím cholery, jako byla ta v roce 1835. Vznikl 85 km dlouhý kanál, který přiváděl vodu z řeky Durance, což bylo inženýrské dílo s 18 akvadukty a podzemními tunely. Zahájení výstavby započalo v roce 1839, ale stavba trvala 30 let, než byla dokončena a slavnostně otevřena v roce 1869. Nalezneme tu tyto prvky. Centrální fontána: Monumentální „vodní hrad“ (Château d’eau) s triumfální fontánou, která oslavuje Durance (řeka), úrodu (pšenice) a plodnost (vinná réva).
Po průzkumu zahrad, které se nacházejí za touto stavbou, se opět vracíme na tramvaj a jedeme do centra, co nejblíže ke čtvrti Le panier, abychom si ji prošli i za denního světla. Nakonec se shodujeme, že se nám v noci líbila mnohem víc. Co je ale otevřené je objekt Vieille Charité a tak se jdeme podívat. Vstupné je zdarma, ale musíte projít bezpečnostním rámem a ukázat obsah tašky. Uvnitř jsme narazili na velmi divnou výstavu a tak jsme se objektem jen pokochali zvenčí a využili možnost toalet zadarmo.
Ve dne jsme neviděli ani katedrálu u přístavu a tak se tam také dojdeme podívat. Kupodivu je otevřená, což nás překvapilo. Vstupné se ani zde neplatí a tak si grandiózní a přepychový svatostánek projdeme a na chvíli dáme odpočinek nohám. Venku se mezitím udělalo pořádně dusno a nad městem sedí pořádný černý mrak. Ale dokud je hezky máme na programu takovou malou bojovku a to, jak se sakra máme dostat do té pevnosti stojící u vjezdu do přístavu?
Od katedrály vede cesta do kopečka, jde po ní plno lidí, tak to bude ten správný směr. Nakonec na jejím konci nacházíme uzavřený kostel Église Saint-Laurent a u něj vyhlídkovou plošinu na město a přístav. Se sluncem nad hlavou je to opravdu kouzelné. Počasíčko jako na jaře, akorát na svetr. Na pevnosti Fort Saint-Jean strávíme asi hodinu a půl. Procházíme si cestičku s výhledy z hradeb podél části stavby, po dalším mostě přejdeme na střechu moderního muzea, které se nachází v novém přístavu a nakonec spatříme i tu věž Tour du fanal, pod kterou jsme se včera večer procházeli. Z nádvoří nakonec směřujeme po šipkách na další nádvoří a z něj ven do dolní části přístavu, kde jsme včera už také byli.
Kolem 14:30 si sedáme do italsko-francouzského bistra, je čas dát si nějaký oběd. Já tentokrát nic raději jíst nebudu, protože máme za půl hodiny koupené lístky na plavbu lodí na nedaleký ostrov. Lodní cesta na pevnost d’If je od rána uzavřena z důvodu rozbouřeného moře. Je mi divné, že na ostrov, který je jen kousek dál se pluje. Ale čas máme, tak v 15:00 vyrážíme na výlet na Frioulské ostrovy a alespoň kolem pevnosti d’If. Čeká nás asi 20ti minutová plavba. Tož v pohodě ne? Uklidňuji se, že venku je krásně, vítr se uklidnil, voda v přístavu je klidná a máme čas na výletík. Já a lodě, to je kapitola sama o sobě. Nemám je ráda, kord když je to malý a houpe to, ale dobrovolně to podstupuju.
Ve tři si naloďujeme na loď se jménem Edmond Dantes a vyrážíme. Po 20 minutách vylejzám zelená z lodi a jsem vděčná, že mám pevnou půdu pod nohama a že jsem fakt nic předtím nejedla. To byla bumpy jízda! A ještě mě to čeká večer zpátky. Obavy byly, ale řeknu vám, to byla nádhera! I když jsme měli čas jen do 17:40, kdy odplouvala jedna z těch posledních lodí ještě za světla. Ostrov je to krásný a na jeho prohlídku bychom potřebovali tak ještě 2-3 hodinky navíc. Nechtěli jsme ho opouštět po tmě tou úplně poslední lodí a tak jsme jeli zpět při západu slunce a bylo to kouzelné. Prošli jsme asi dvě třetiny ostrova, vynechali jsme tu část, kterou vidíte, když připlouváte. Pokud bych se sem vrátila, tak 2 hodiny jsou vážně málo. Za těch 5 hodiny by se toho dalo stihnout i více. Jinak je na ostrově plno pláží, kde se dá koupat. Voda kolem ostrova je průzračně modrá a jediné možné ubytování a restaurace jsou u přístavu. Takže než sem vyrazíte, svačinu s sebou. Přemýšlím, že bych se na tohle místo ještě vrátila v létě. Určitě bych chtěla navštívit pevnost d’If a i ten další kousek ostrova, který jsme nestihli poznat. Určitě v sezoně tu bude hodně lidí, ale i více lodí a lepší spojení.
Cesta zpět byla už za západu slunce a s úplnou tmou jsme dojeli do osvětleného starého přístavu, kde započalo naše odpolední dobrodružství. Ještě jeden pohled na večerní osvětlený přístav a než vyrazíme na ubytování, tak ještě něco sníme. Obešli jsme asi 3 podniky, které se nám zalíbili. Pak jsme se rozhodli pro jeden z ruky, který jsme viděli včera, ale zjistili jsme, že v neděli je zavřeno. Nakonec bylo jasné, kde budeme večeřet, vracíme se do bistra.
Po cestě zpět jsme ještě koukli na první vánoční trhy roku 2025 a pomalu pokračovali do hotelu. Den to byl dlouhý, ale plný zážitků. Ale bylo na čase, si pořádně odpočinou, ráno budeme vyrážet v 5 na letiště na ranní let domů. Ve finále cesta k autobusovému nádraží se nám v 5 ráno nezamlouvala a tak jsem si bookli odvoz. Po té, co jsme viděli samá arabská nebo turecká jména a podivné týpečky na fotce, kteří se střídali jako na orloji, jsme zvažovali, že to asi fakt pojedeme autobusem. Nakonec nám tam ráno vyskočil Francouz a na letiště nás dovezl. Paradox je ten, že nás to vyšlo o 12€ více než kdybychom šli z hotelu v 5 ráno na podivné autobusové nádraží a jeli autobusem na terminál. Návrat do Prahy proběhl v pořádku. Doma jsem byla na oběd a pak už nezbývalo nic jiného než vybalit a připravit se na tvrdý střet s realitou, že za pár hodin vstávám do práce.