S nadějnou představou, že bychom se na konci ledna mohly někde ohřát, si kupujeme letenky do Bulharska. Tentokrát měníme společnost a volíme růžové letadlo maďarské společnosti, která právě zveřejnila novou linku do bulharské Sofie. Let jen přímý a z Prahy, tak proč to nezkusit? Mohlo by tam být tepleji než u nás. A ještě jsme tam ani jedna nebyla, je na čase vyrazit! A tak za třináct stovek kupujeme letenky na víkendovou otočku.
V půlce ledna zjišťujeme, že město je malé, že nám na jeho prozkoumání bude stačit tak den. V tu chvíli se ozývá booking s nabídkou výletů a tam nás zaujme celodenní výlet na Rilský klášter. Zní to jako plán! Jako další možnost se nám líbí návštěva vinařství, ale má to v zimě cenu? Inspiraci máme, pár míst, která chceme vidět, v mapě také máme zaznačené. Týden před odletem s hrůzou otevíráme předpověď, která se mění každé 3 hodiny. Netušíme, jak na místě bude, jednou jsou psané dešťové přeháňky, pak sněžení a nakonec průtrž mračen po dobu našeho víkendu. Začíná otázka a boj s prostorem – co si do příručního zavazadla zabalíme? Pro jistotu balím deštník, pláštěnku a zimní oblečení. Batoh je narvaný k prasknutí. Vejde se do stojanu na měření kabinových zavazadel? Snad to nebudu muset zjišťovat.
V den odletu, v ranních hodinách směřujeme na pražské letiště. S tím, že si ten víkend užijeme za každého počasí. Když tak nějaké kavárny a restaurace v mapě zaznačené máme a gastro výlet nezní vůbec špatně. Za hodinku a půl přistáváme v Sofii. Letiště je to malé, takové špinavé a první úkol je najít metro. Ale metro na terminál 1 nejezdí a terminál 2 je trochu z ruky. Bereme první bus, který nám strejda google poradil a jako první zastávku dne si dáváme návštěvu parku se sochami, Museum of Socialist Art and Monuments, které už nikde nechtějí. Anglické názvy najdete i v google mapách, v azbuce to asi jen tak snadno do google vyhledávání nenapíšete.
Střet s realitou přichází, když přijíždí bus a jediné, co dokážeme přečíst je číslo, zbytek, kam jede už ne. Ach jaj, tady mají azbuku, to bude boj! Google mapy nám pomáhají a přepisují nám zastávky do latinky a lépe se orientujeme. Postupně přicházíme na to, jaký znak by mohl být jaké písmenko. Ani jedna jsem se azbuku nikdy neučila a hovoříme stejnými jazyky. Španělština je nám tu k ničemu. Přestup na jiný bus zvládáme díky spojení, co ukazuje telefon, a nastupujeme do dalšího spoje. Paní revizorka nám vysvětluje, rukama a nohama, že si kartu musíme pípnout znovu. Tak jsme raději učinily znovu. Asi 80 centů navíc nás nezabije. Ano, už se tu od 1. 1. 2026 platí eurem. Je na místních vidět, že se za ten měsíc s tím ještě ani nestačili sžít a je normální všude vidět ceny uvedené i v levách. V obchodě uvidíte cenu na centy přesně přepočítanou pevným kurzem, co stanovili.
Proplejtáme se dle navigace mezi paneláky a hledáme ten zmíněný slavný park. Nikde se nám ho nedaří najít a tak mapu zkoumáme ještě důkladněji, protože nemáme odvahu se místních ptát na park, kde jsou sochy z doby komunistické a socialistické. Místo je nakonec nalezeno, vstup je zdarma a u vstupu vás uvítá Che Guevara. Je to tak populární místo, že tam budete úplně sami. Až za našeho odchodu přišli další návštěvníci. Pak ještě chvíli zkoumáme okolí. Jít na autobus a jet na hotel je ještě brzo, check in je až ve dvě. Takže bereme první kavárnu, co má docela dobrý hodnocení a dáváme si kávičku a místní dobroty. Mou pozornost upoutá jakýsi koláč, co vypadá, že je se sýrem a vzhledem k tomu, že si nepřečtu, co je to zač, tak se pána ptám. Místní slaný koláč se sýrem se jménem Banica. Je třeba ochutnat místní radosti a tak se do něj pouštím. Velmi zajímavý chuťově, na mě teda docela slaný, ale první jídlo dne.
Co navštívit v Sofii?
Od ubytování jsme vyrazily do města kolem ortodoxního kostela svatého Paraskeva. Vypadal na první pohled opuštěně, kdyby ve dvoře nestály auta, tak ani ten vstup nehledáme. Ten se nám taky podařilo najít až, když jsme kostel obcházely podruhé. Stavba to byla mohutná, uvnitř krásně zdobený a nejvíc mě překvapilo topení, které měli zavěšené uprostřed a to doslova. Po cestě k jediné mešitě ve městě jsme narazily na veřejné prameny z místních lázní. Jedná se o léčivé prameny (Чешми с минерална вода), kde místní tankovali vodu po barelech. Někteří ji i pili. To jsme ale riskovat nechtěly a tak jsme si maximálně přes google překladač přečetly informační tabuli a pokračovaly dál. Další zastávkou byla mešita Banja Baši, do které jsem se došla podívat i přesto, že jsem se musela zout. Uvnitř je krásně zdobená, s velkou kopulí. Postavená přímo nad termálními lázněmi z 16. století za doby Osmanské říše. Za ní se nachází park s názvem Tsentralna banya Park. V pozadí se tyčí žluto bílá budova historického muzea a na opačné straně parku stojí krásná zelená tramvaj 83, která slouží jako turistické informační centrum.
Podél hlavní silnice a u vstupů do metra se nachází velký komplex archeologického naleziště Serdica. Část je odkrytá a je vidět z chodníku od silnice a další se ukrývá v podchodech. Byla jsem překvapena, jak velký je to komplex a že je úplně zadarmo. Určitě si na jeho projité vyhraďte více času. Ani jsme netušily, jak je velký a přicházející déšť nás do podchodu doslova zahnal. Středověký ortodoxní kostel svatého Petka Samardjiyska se nachází hned u výstupu z metra. Přístupný není, ale stavba je velmi zachovalá.
Co jsme ale nemohly najít, byla stavba rotundy ortodoxního kostela svatého Jiří. Chodily jsme kolem prezidentského paláce a přemýšlely, zda je to uvnitř nebo ne. Zrovna probíhalo střídání stráží – to jsme taky neplánovaly vidět. Až pak se nějaká paní protáhla kolem závory dovnitř a nikdo ji nevyvedl. Následovaly jsme její kroky a rotundu jsme objevily. Že bude doslova obklíčena monstrózní stavbou, by mě nenapadlo. Ale je to Balkán a tak jsem to asi měla čekat. Hned za rohem prezidentského paláce naleznete další svatostánek, tentokrát ortodoxní katedrálu svatého Nedelya, která je vevnitř bohatě zdobena. Nakonec jsme prošly ještě pár uliček a podívaly se na pěkně opravené budovy, na staré žluto-bílé tramvaje a budovu nejvyššího soudu.
I v další části města jsme objevily další ortodoxní kostel – tentokrát Sedmi svatých. Nakonec jsme se už za soumraku rozhodly pomalu se začít vracet na ubytování a tak naše cesta byla ještě kolem národního divadla Ivana Vazova, zajímavé budovy galerie Credo Bonum a kolem vládních budov různých ministerstvech. Kolem je plno zeleně, kterou bych si na kochání nechala spíše na den než večer. A spíš na léto než na zimu.
Po cestě k té nejvýznamnější stavbě v celé Sofii jsme ještě zabočily k chrám svatého Mikuláše Divotvůrce, což je ruský pravoslavný kostel z roku 1914. S pestrobarevným kachlovým exteriérem a pozlacenými cibulovitými kupolemi. Večer jsme zakončily v katedrále svatého Alexandra Něvského, kde jsme to měly i s hudbou. Právě probíhala zkouška sboru. Byla to příjemná změna od těch předešlých velmi tichých náboženských míst. Katedrála byla vybudována mezi lety 1882–1912 na počest ruských vojáků padlých během osvobozování Bulharska od turecké nadvlády. Právě ruský car Alexandr III. se významnou měrou zasloužil o nezávislost Bulharska. I proto dostal kostel jméno na počest patrona carské rodiny – svatého Alexandra Něvského.
V okolí stojí i další stavby, které stojí za zmínění a to ortodoxní kostel svatého Synoda bulharského a naproti kostel svaté Sofie. Také tu je Národní galerie, botanická univerzitní zahrada, velká knihovna a Univerzita v Sofii.
Kam jsme tento den nedošly, tak byla extra modernistická budova NDK – National Palace of Culture. Byla docela daleko a vidět fontánu bez vody a park bez rozkvetlých kytek nás vůbec nelákalo. Taky byl leden a tak jsme to měly spíše takové pochmurné, šedivé, bez kytiček a barev. Ale i takový měsíce jsou. Také jsme vypustily procházky po parcích a i návštěvu místní univerzitní botanické zahrady. Podle obrázků a recenzí to znělo skvěle. Tip pro jiného cestovatele? 🙂
Večer máme v plánu zajít na večeři, ale odpolední procházka městem se nám protáhne do pozdních hodin, takže se spokojíme s nákupem v Lidlu a degustací místního vína, které má etiketu kompletně v azbuce. Utahaný přicházíme večer na pokoj a jediné co máme na paměti je, sehnat lístky na ten výlet na další den na Rilský klášter. Nějak to plánovaní pokulhávalo, takže buď budou, nebo nebudou. Pro jistotu se na informace jdeme zeptat na recepci, co by nám doporučili. Koupě na bookingu je totiž ne úplně jasná. Jestli jsem si na bookingu koupila někdy nějaký výlet, tak to bylo přesně jednou a to, že mi na to poslali slevu. Od té doby ne. Dostáváme na lístečku název agentury, co pořádá tyto výlety. Na jejich stránkách bookujeme anglické tour, protože jako jediné vyráží ráno jak na Rilský klášter, tak na kostel Boyana na periférii Sofie. Se slevovým kuponem platíme 18€ za osobu na celodenní výlet. Jak jinak než bez vstupů. S tím počítáme a necháváme si v hotovosti drobné, co kdyby to bylo dražší, než je uvedeno.
Výlet na Rilský klášter
Druhý den na místě přichází překvapení, že máme změnu čísla autobusu a že žádné anglické tour se nekoná. Jedeme s italskou skupinkou a z výkladu máme velmi mini množství informací, kterým tak nějak rozumíme, že je to podobné španělštině. Naštěstí součástí rezervace byl online průvodce, kde jsem si už jazyk, kterému rozumíme, vybraly a poslechly si po cestě.
První zastávka byl kostel Boyana. Kde se skrývají uvnitř úžasné fresky, krásně výrazné, zachovalé a je to místo, které jsme měly na seznamu, že bychom ho chtěly vidět. Na místě přišlo velké rozčarování. Vstupné do malého kostela stojí 6,5€, ale tak když už jsme tu, tak se přece půjdeme podívat. Překvapením bylo hlavně to, že tam pouští jen 8 lidí a jen na 10 minut. „Parčík“, spíše zahrada a bývalý hřbitov kolem nese pozůstatky náhrobních kamenů a je mírně udržovaný. Stavba je to zajímavá, malá, ale zachovalá. Cena návštěvy je dle mého názoru spíš za to, že nese označení UNESCO. Zastávám názor, že stačilo vidět jednou a znovu bych toto místo nenavštívila.
Po dvou hodinách na cestě přijíždíme před Rilský klášter. Zde je vstupné zdarma do celého komplexu. A určitě se vyplatí si toto místo zařadit na svůj seznam pro návštěvu. Krásně malovaný klášter, který je ještě obýván, ale i tak je přístupný turistům. Můžete je podpořit zakoupením nějakých předmětů v klášterním obchodě nebo si zde můžete dát tradiční bulharský sladký zákusek Mekitsa. Takový český koblihový langoš, který plave v dostatečném množství oleje. Do ruky ho stanete ještě teplý a v tento moment je ho třeba pocukrovat. Za ochutnání to stojí. V klášteru a jeho okolí jsme strávili asi hodinu a půl.
Dostali jsme i možnost svézt se a navštívit i jeskyni svatého Ivana Rilského. Jak jinak než za příplatek a tak jsme se za 5€ vydali se skupinkou Italů na toto dobrodružství. Když jsme dojeli na místo, kde měl začít výstup do kopce k jeskyni, začalo trochu pršet a na zemi mezi vlhkými kameny leželo listí. V těchto kopcích se to dalo čekat, že to počasí bude proměnlivé. Obloha byla od rána potemněná a kopce, které jsme skoro ani nemohli pozorovat v dáli, byly temné a černé. Výstup byl poměrně náročný, na zemi leželo mokré listí, sem tam zbytky sněhu a kameny po kterých jsme stoupali nahoru. Klouzaly a hýbaly se… Přesně ten moment, kdy si člověk říká, nechci vyzkoušet, jak dobrý pojištění jsem zvolil. Nicméně po půlhodině výstupu jsme byli na místě. U malého nepřístupného kostelíka, vedle kterého stála skála, kde bylo uděláno poutní místo svatého Ivana Rilského. Skálou se dalo protáhnout až nahoru dírou poměrně ouzkou, která ve mě vyvolávala ne úplně pocity na to – to musím zkusit. Místo tohodle dobrodružství jsem si místo prošla i ke studánce. Než se skupina vydala zase k autobusu, začalo sněžit. Sestup byl velmi příjemný… Výhledy na dokonalou mlhu v okolí a šedé mraky nad hlavou. Stálo to za ty peníze? Dle mě ne, ale co bychom dělali další hodinu a půl či 2 v klášteře? Když jediné místo, kam si člověk může sednout, byla přilehlá restaurace. Hodnotím výlet asi následovně: vyšlo nás to určitě levněji, než si půjčit auto, vyřídit papírování a nervovat se. Nakonec se vrhnout do těchto kopců, kde na ještě místy ležel sníh. Projet bulharským venkovem po krásně děravých silnicích a pak se ještě vracet zpět. Znovu bych asi tento výlet jet nepotřebovala, ale jako denní aktivita dobrá volba. Důležitá poznámka, která byla i v emailu, že si člověk má vzít dostatek vody a svačinu. Odjezd byl od Slovenské ambasády v Sofii v 8:45 a návrat po 18:00. Pokud si nebudete plánovat zapůjčit auto, budete mít v Sofii více času, tak tento výlet zakoupíte u agentury traventuria. Jezdí tam každý den a tour jsou různá.
Podnik, který jsme si vyhlídly na večeři je tak vyhlášený, že hosty vyhazují z prázdné restaurace. Návštěvu místní vyhlášené restaurace Hadjidraganov’s nedoporučuji. Přístup byl opravdu tak otřesný, jako bylo popsáno v recenzích na google. Ale nechtělo se nám tomu věřit. Nebylo nic lehčího, než to zkusit o dveře vedle, kde nás s úsměvem přivítali. Poté, co jsme si dali místní kebabčata a pivo Zagorka nám bylo s plným bříškem dobře. I když to Starobrno na nápojáku mě velmi vyděsilo. Vydatná večeře si zaslouží ještě procházku, protože výběr piv v hospodě nebyl úplně zářivý a naše chuťové pohárky potřebovaly ještě nějakou tu tečku na závěr. Tak v místním supermarketu kupujeme ještě dvě plechovky piva s původem z Bulharska na další ochutnávku. Víno na to mastné a smažené nepřipadalo v úvahu.
Další den ráno máme za úkol jediné, zabalit se, dojít si na snídani a do 12:00 opustit ubytování. Letadlo nám letí až po páté a máme dostatek času. Venku od rána vydatně prší a tak program nemůže být jiný než pořádná snídaně v krásné kavárně a žádné courání městem. Volíme návštěvu podniku Cafe 1920. Kde jsme si příjemně poseděly, dobře se nasnídaly a užily si klidné ráno. Ještě jsem navštívila 2 drogerie, ale nikde jsem nenašla ty vyhlášené produkty z růží a růžovou kosmetiku. Asi to bylo dobře, na letišti je měli a možná by můj přehnaný nákup letěl do koše, protože do 100 ml bych se nevešla. Kolem druhé hodiny jsme už na letišti a pozorujeme, jak venku začíná pořádně sněžit. Stihly jsme to včas. Nevíme, jaký problém by to v dopravě mohlo způsobit. Čekání sice nemáme krátké, ale za to máme čas na duty free nákupy. Víno a ta růžová kosmetika je must have z Bulharska.
Naše letadlo má na odletu 2 hodiny zpoždění. Dvě hodiny sedíme ve vydejchaným letadle a čekáme, co bude. Nikdo nic neví, na radaru nic nesvítí, jen postupně se objevují červené tečky snad u všech možných spojů, které jsou před námi. Začalo sněžit, jaké překvapení. Z Prahy domů jedu posledním vlakem s příjezdem po půlnoci v pondělí ráno. Byl to náročný prodloužený víkend, ale stál za to!
A kam příště? To se necháme překvapit! ✈
Zajímavosti?
- Věděli jste, že v Sofii je čtvrť s názvem Naděžda? Pak mi bylo už jasný, že vyslovit mé jméno tady zvládají na jedničku.
- V Sofii se nacházejí léčebné prameny, které jsou volně přístupné a místní si sem jezdí s barely. Místní lázně jsou jen hezky opravené, ale zejí prázdnotou.
- Nejsou jen ortodoxní svatostánky, naleznete tu mešitu a i synagogu. Náboženství je tu mnoho a žijí tu pospolu.
- Češi a vlastně Slovani jsou tu vítanými hosty. Jejich mluvený jazyk je nám bližší a pro ně také. Polsky umějí lépe, ale pro mladou generaci jen a pouze angličtina.