Když se řekne Bosna a Hercegovina, ne každý si dokáže představit, že je to to ono ideální místo na dovolenou. Vracíme se tam potřetí. Nechci říct, že to bylo naposledy, ale možná ano. Měli jsme možnost vidět tuhle krásnou zemi už třikrát a byla to vždycky jízda! Projet ji křížem krážem a poznat další nová místa. Pokud bychom se vraceli někdy v budoucnu, tak nám těch dalších „nových“, nenavštívených míst moc nezbývá. Kdybych se do toho pomořila, určitě bych dokázala vyštrachat ještě nějaká neobjevená místa nebo do programu zařadit, ta kde se nám líbilo a vrátit se. Bosna se pomalu a jistě stává velmi žádanou destinací a začíná to být znát. Nejen na cenách, ale také na pohledu a přístupu k turistům. Bohužel všechno hezké jednou končí, a proto si chci Bosnu uchovat takovou, jakou jsem ji měla možnost poznat na těchto cestách. A proto se pojďme podívat na naše třetí putování po Bosně a Hercegovině.
Když se objevily letenky za 20€ jedním směrem, z Vídně do Banja Luky, nebylo nad čím přemýšlet. Teda jen nad tím, zda tam jsou ještě nějaká místa, která chceme vidět. A dalo se čekat, že jich bude hodně. I tak se stalo a vyrazili jsme na 10 denní dovolenou na Balkán. Za dobrým jídlem, pivem a vínem a taky za krásnou přírodou a novými zážitky.
Na konci dubna jedeme do Vídně na letiště, odkud večer letíme do Banja Luky. Let je klidný a rychlý. Za krásných 40 minut přistáváme na malém vojenském letišti a hrneme se z letadla ven a po svých na pasovou kontrolu. Doufáme, že domluvený pronájem auta bude, tak jak bylo domluveno. Trochu mě znejistila věta, kterou mi napsali v momentě, když jsem se doptala na pojištění vozu. Že ho mám vrátit v jednom kuse. Půjčujeme vůz opět u stejné půjčovny a pán na nás už čeká na letišti. Ukáže na černého Kamiqa, že je to auto pro nás a že zaplatí parkování na letišti a pojedeme vyřídit papíry k nim do kanceláře. Přestěhovali se. V tu chvíli si říkám, že jsem přece jen objednávala Fabii a začínají malé obavy o to, zda cena nestoupne. Při příjezdu do autopůjčovny nechce po mě ani pas a ani řidičák. Praví jen „údaje už máme“ a hledá už vytištěnou smlouvu. Jde nám ukázat auto a označit předchozí poškození a sděluje základní info. Auto má 3 velký vykřičníky – jeden z nich je, že dochází baterie v klíčku (auto se startuje na čudlík, budeme doufat, že baterka po dobu cesty vydrží), auto požaduje olejový servis a hlavní závada je rozbitý asistent rozjezdu do kopce. Takhle poslední věc nás velmi potrápí. Auto nedokáže zabrat při mírném kopci a hned chcípá. Je to boj, ale ještě existuje rozjezd přes ruční brzdu. To funguje. Poté co se nám podaří trochu upravit cizí plot, s tím vozem ztrácím nervy. Ale zvládneme to spolu do konce dovolené. S velkou radostí ho vracím zpět a těším se domů.
Naše putování začínáme pozdním příletem, vyzvednutím auta a míříme na ubytování vzdálené 5km od letiště. Přijíždíme po 11 večerní a majitel na nás čeká. Vše proběhne velmi rychle, předání klíčů, info a i platba. Hezky z ručky do ručky a jdeme spát. Další den bude náročný. Najít obchod, najít směnárnu a hned z rána se prohnat po místní dálnici na druhý konec země. Auto nám předali s rezervou, takže ještě nějaká benzínka bude nutností. Jedeme vstříc třetímu, a zároveň nejmenšímu distriktu v BiH a to Distriktu Brčko. Ale předtím ještě mrkneme na nějaké další místa.
Vyrážíme na cestu, na hrad i do distriktu Brčko
Druhý den ráno vyrážíme plnit pomyslné úkoly pro naši cestu. Poté co v Doboji po sjezdu z dálnice trochu bloudíme, nacházíme v opačném směru benzínku. Není nic jednoduššího než to střihnout přes plnou dvojitou čáru a zajet si natankovat. Bereme plnou, pán ochotně plní naši nekonečnou nádrž a já přemýšlím, kolik to auto žere, kolik to má litrů, protože tankování nekončí. Bereme v přepočtu za 70 euro a místní na nás koukají jak na bohaté Rusky. Tak měli jednou na benzínce kšeft. Rovnou na cestu potřebujeme i vodu a ráno kafe. Poté, co se občerstvíme, tak vyrážíme dál. Při výjezdu z benzínky na nás mává policajt. Sarka podruhé. Je mi jasné, že viděl můj krásný vjezd, ale kyne rukou, ať pokračujeme dále. Další zastávka obchoďák a velký obchoďák. Dokonce má i směnárnu! Pro toto dopoledne jsme splnili všechny úkoly. A vesele míříme do první destinace dne a to Gradačac.
Gradačac patří mezi historicky nejvýznamnější města severní Bosny a jeho dějiny sahají hluboko do středověku. První písemné zmínky o oblasti pocházejí ze 13. století, kdy byla součástí Uherského království. Díky poloze mezi řekou Sávou a vnitrozemím Bosny měl Gradačac strategický význam jako obranný i obchodní bod. V 16. století město obsadila Osmanská říše. Právě Osmané zde vybudovali opevnění, mešity a správní centrum, které postupně proměnily Gradačac v důležité vojenské město Bosenského ejáletu. Nejvýznamnější památkou je dodnes pevnost Gradina a mohutná věž vysoká přibližně 22 metrů, postavená na konci 18. století. Nejslavnější osobností města byl bezpochyby Husein-kapetan Gradaščević (1802–1834), známý jako „Zmaj od Bosne“ – Drak z Bosny. Pocházel z mocné bosenské šlechtické rodiny Gradaščevićů a stal se vůdcem bosenského odporu proti centralizaci Osmanské říše. Roku 1831 vedl povstání bosenských begů proti sultánu Mahmudu II., protože Bosňané odmítali ztratit svou autonomii. Husein-kapetan dokonce krátce ovládal velkou část Bosny a byl prohlášen bosenským vezírem. Klíčová byla bitva u Kosova Pole roku 1831, kde bosenské jednotky porazily armádu velkovezíra. Přesto byl Gradaščević později oslaben zradou některých hercegovských šlechticů a Osmané povstání potlačili. Husein-kapetan odešel do exilu do Istanbulu, kde roku 1834 zemřel. Během Rakouska-Uherska po roce 1878 se město modernizovalo. Vznikaly školy, správní budovy a nové silnice. Dodnes je v architektuře vidět směs osmanského a rakousko-uherského stylu. Zajímavost: Věž pevnosti sloužila jako vojenská pozorovatelna i symbol moci rodiny Gradaščević.
Hurá do třetího a nejmenšího distriktu Bosny, distriktu Brčko. Brčko leží na řece Sávě a díky své poloze bylo po staletí jedním z nejdůležitějších obchodních center severní Bosny. Už v době Osmanské říše sloužilo jako významný říční přístav propojující Bosnu se střední Evropou. Město se začalo výrazně rozvíjet během 18. a 19. století. Osmanská správa zde budovala sklady, tržiště a karavanní stezky. Po obsazení Bosny Rakousko-Uherskem roku 1878 nastal prudký hospodářský rozvoj – vznikly široké ulice, moderní školy, železnice i administrativní budovy v secesním stylu. Brčko bylo vždy multietnické město. Vedle sebe zde žili Bosňáci, Srbové, Chorvati, Židé i obchodníci z Rakouska a Osmanské říše. Právě tato směs kultur dala městu specifickou atmosféru. Během války v Bosně v letech 1992–1995 mělo Brčko mimořádně strategický význam. Město spojovalo východní a západní část Republiky srbské. Po válce se o status Brčka vedly dlouhé mezinárodní spory. Nakonec roku 1999 vznikl samostatný Brčko distrikt pod zvláštním režimem, který formálně patří oběma entitám Bosny a Hercegoviny. Dnes je Brčko často označováno za jedno z nejstabilnějších a nejvíce multikulturních měst země. Zajímavost: Přístav Brčko býval jedním z největších říčních přístavů v bývalé Jugoslávii.
Pokračujeme dále a po cestě naši pozornost upoutají cedule hlásající malou zajížďku do bosenských lesů k archeologickému nalezišti. Nezbývá nic jiného než na rozcestí odbočit a doufat, že tam cesta povede v rámci možností dobrá. Nakonec jsme na místě sami, je čas na odpočinek, urovnání zásob v autě a také čas obědu.
Zidine ve Skakavě Gornjoj patří mezi méně známé historické lokality severovýchodní Bosny, které však velmi dobře ukazují charakter starých bosenských venkovských sídel. Oblast Skakava Gornja se nachází nedaleko Srebreniku a Gradačace v kraji, který byl po staletí důležitým pohraničním územím mezi Osmanskou říší a habsburským světem. Samotný název „Zidine“ pochází ze slovanského slova označujícího zdi, ruiny nebo zbytky starých staveb. V Bosně se tento název často používá pro místa, kde se dochovaly pozůstatky středověkých nebo osmanských objektů – starých domů, obranných staveb, hospodářských usedlostí nebo menších pevností. Region kolem Skakavy byl osídlen už ve středověku, kdy patřil Bosenskému království. Ve 14. a 15. století zde existovala síť menších opevněných sídel chránících obchodní stezky mezi Posávinou a vnitrozemím Bosny. Po osmanském dobytí Bosny roku 1463 se oblast postupně islamizovala a vznikaly nové vesnice s typickou bosenskou architekturou. Během osmanského období byla severní Bosna velmi nestabilním pohraničním regionem. Časté války s Habsburky vedly k budování menších strážních bodů a opevněných hospodářských usedlostí. Mnoho těchto staveb bylo během 18. a 19. století opuštěno nebo zničeno. Celý kraj kolem Skakavy Gornje je známý krásnou přírodou, kopcovitou krajinou a tradičním venkovským životem. Dodnes zde lze vidět staré bosenské domy, ovocné sady a způsob života, který se po desetiletí měnil jen pomalu. V okolí se nachází mnoho starých muslimských hřbitovů a stećků – středověkých kamenných náhrobků.
Vrchol programu druhého dne putování je hrad Srebrenik. Srebrenik je jedno z nejstarších historických měst Bosny a jeho pevnost patří k nejzachovalejším středověkým hradům v celé zemi. První zmínka o městě pochází z roku 1333 v listině bosenského bána Stepana II. Kotromaniće. Pevnost byla postavena na vysoké skalní plošině a chránila důležité obchodní cesty mezi Bosnou a Panonií. Díky své poloze byla prakticky nedobytná. K hradu vedl jediný úzký most přes hluboký příkop. Ve 14. a 15. století patřil Srebrenik mezi důležité body Bosenského království. Po příchodu Osmanů v 16. století byl dále obýván a opevňován kvůli neustálým bojům s Uhry a Habsburky. Zajímavé je, že pevnost nikdy nebyla zcela zničena velkou válkou, díky čemuž se zachovala v mimořádně autentické podobě. Podle legend zde existovaly tajné podzemní chodby vedoucí až do okolních lesů. Místní příběhy často vyprávějí o ukrytých pokladech bosenských šlechticů. Po cestě k hradu se při průjezdu po serpentinové silnici naskytnou krásné pohledy na hrad skoro ze všech stran. Parkování mimo sezonu zdarma, vstupné do hradu 10KM (5€). Na kartu zapomeňte, pouze hotovost.
Den zakončujeme ubytováním v Tuzle, tedy kousek za ní, ale do města si ještě večer zajedeme na procházku a něco dobrého. Večer je město plné lidí a najít volné místo na parkování je boj – volné a neplacené místo, důležité podotknout. Tak se nakonec s naším tanqem soukám do místa, kde to mám jen tak tak a ještě podélně… a bez nějakých senzorů.
Tuzla je jedním z nejstarších nepřetržitě osídlených měst Balkánu. Historie města je úzce spojena se solí – archeologické nálezy dokazují těžbu soli už v neolitu, tedy před více než 6000 lety. Název „Tuzla“ pochází z tureckého slova „tuz“, což znamená sůl. Ve středověku byla oblast známá jako Soli a představovala důležitý ekonomický region Bosenského království. Po příchodu Osmanů v 15. století se Tuzla změnila ve významné správní a obchodní centrum. Rozvoj pokračoval i za Rakouska-Uherska po roce 1878, kdy vznikaly továrny, železnice a průmyslové podniky. Ve 20. století se Tuzla stala jedním z hlavních průmyslových center Jugoslávie. Těžba soli a chemický průmysl přinesly ekonomický růst, ale také problémy – kvůli poddolování se části města začaly propadat. Během války v Bosně byla Tuzla známá jako jedno z mála skutečně multietnických měst. Tragickou událostí se stal masakr na náměstí Kapija dne 25. května 1995, kdy granát vypálený vojsky Republiky srbské zabil 71 mladých lidí. Dnes je Tuzla moderním univerzitním městem. Největší atrakcí jsou Panonská jezera – unikátní slaná jezera přímo v centru města, vytvořená díky místním zásobám soli. Jsou jediná svého druhu v Evropě. Určitě si najděte čas se tam alespoň dojít projít, když ne koupat. Dokonce tam mají i uměle vytvořený vodopád se slanou vodou. Je tam krásný západ slunce. Mimo sezonu vstup volný.
Etno vesnice, jeskyně a nepřátelská cesta
Třetí den vyrážíme ráno z Tuzly do vesničky Etno Avalija Mačkovac. Cesta tam je dobrá až do momentu než máme z hlavní silnice odbočit pod pochybný viadukt. Proti nám jede jeden kamion za druhým a jsou plně naloženi pískem, kamenem a sutí. Vedle je totiž kamenolom a silnice, tedy parodie na silnici zažila asi lepší časy už dávno před… V noci pršelo a je plná vody, tudíž díry na silnici nejsou vidět. Poté co vyjedeme jednu větší z nich, tak se neopovažuji pod viadukt vjet ze svého směru, protože ta díra pod mostem vypadá fakt hluboká. Raději beru protisměr a říkám si, že se to třeba zlepší, když v mapách jsou kreslené domečky a dokonce i ubytování. Trocha naivita hned z rána… Cesta pokračuje lesem, částečně asfaltová. Po levé straně vidíme vybydlené a zničené domečky, co kdysi připomínalo asi chatovou nebo rekreační oblast. Na zdech stopy po kulkách. Aktuálně v domech bez oken a s rozpadající střechou žijí místní Romové. K osadě se raději nepřibližujeme a pokračujeme dle mapy rovně. Mezitím potkáme v protisměru na silnici pro jedno a půl auta, auto vezoucí klády… Zbývají nám ještě 3 kilometry do cíle a před se nám naskytá pohled na dřevěný most. S rozjezdem se okamžitě přesouváme na druhou stranu řeky. Když teda vydržel auto vezoucí klády, musí to udržet i nás. Nakonec přijíždíme do zástavby chatiček, ale nikde nikdo. Místo nacházíme a kromě místních, kteří ho chystají na otevření, tam nikdo není. Jsme první návštěvníci a máme celý tento komplex pro sebe. Fakt zážitek. Vstupné po nás nikdo nechce, takže netuším, zda se zde platí.
Etno Avlija Mačkovac je tradiční etno-komplex vytvořený jako připomínka starého bosenského venkovského života. Nachází se v přírodní oblasti severní Bosny a představuje kombinaci muzea, tradiční vesnice a odpočinkového areálu. Slovo „avlija“ pochází z turečtiny a znamená dvůr nebo uzavřený venkovský prostor typický pro osmanské domy na Balkáně. Právě osmanské období silně ovlivnilo podobu bosenského venkova – kamenné a dřevěné domy, uzavřené dvory, zahrady i tradiční způsob života. Komplex vznikl s cílem zachovat původní architekturu a folklór, které začaly mizet po industrializaci Jugoslávie ve 20. století. Mnoho starých domů bylo zbouráno nebo opuštěno, a proto podobná etno-sídla dnes hrají důležitou roli při uchování kulturního dědictví Bosny. Jsou zde k vidění tradiční bosenské domy se starým nábytkem, kuchyněmi, řemeslnými nástroji i hospodářskými budovami. Velký důraz je kladen na domácí gastronomii – připravují se zde klasická bosenská jídla podle starých receptů.
Jsme na cestě do Visoka, kde budeme trávit čas, poblíž bosenských pyramid, pár následujících dní. Zajíždíme po cestě ještě do přírodního parku u Bijambarské jeskyně. Bijambarske pečina patří mezi nejvýznamnější krasové lokality Bosny a Hercegoviny. Nacházejí se asi 40 kilometrů severně od Sarajeva v oblasti bohaté na husté lesy, krasové útvary a podzemní vodní systémy. Jeskynní komplex vznikal miliony let působením vody ve vápencovém podloží. Postupně zde vznikly rozsáhlé podzemní chodby, síně, jezírka a bohatá krápníková výzdoba. První průzkumy probíhaly už během Rakouska-Uherska koncem 19. století, ale větší archeologický a speleologický význam získala oblast až ve 20. století. Byly zde nalezeny stopy pravěkého osídlení i kosterní pozůstatky jeskynních medvědů. Komplex tvoří několik jeskyní – Horní, Střední a Dolní jeskyně. Nejznámější je Střední jeskyně dlouhá přibližně 420 metrů, která je přístupná veřejnosti. V jeskyních je hodně netopýrů (bosensky šišmiš) takový krásný slovo. Kromě samotných jeskyní je velmi krásná i okolní krajina. Oblast Bijambare je chráněným přírodním parkem plným luk, smrkových lesů a krasových propastí. Podle místních legend žili v jeskyních hajduci – balkánští zbojníci, kteří se zde ukrývali před osmanskými úřady.
Pokud budete mít v plánu vstup do jeskyně, nezapomeňte se i v létě pořádně obléct. V jeskyních je po celý rok teplota kolem 8–10 °C. Oblast je ideální pro nenáročnou turistiku. Pozor, do parku se platí vstupné! Které je pro cizince vyšší, než pro místní. Poplatek za vstup do parku činí 10KM (5€). Pokud se rozhodnete jít do jeskyně, je nutné zaplatit dalších 6KM (3€). Taková turistická past. Od hlavní brány jezdí i vláček, který vás ty 2 km popoveze. Cenu nevím, šli jsme to pěšky. Po cestě je doopravdy co vidět. Další jeskyně, jezírko a nebo stécky. V parku jsou i naučné stezky a procházky po vyznačených dřevěných chodníčcích.
Příjezd do Visoka je ve večerních hodinách, ubytováváme se a míříme do tunelů Ravne. U tunelů potkáváme stejného pána jako loni, platíme vstupné a jdeme si připomenout naši návštěvu z loňska. Dokonce tam s námi jde i místní Micka. V tunelech se nese čeština a slovenština. Poté zjišťujeme, že chatka vedle nás je obsazena a na parkovišti stojí české a slovenské espézetky. Chceme si večer dát ještě víno, ale nemáme otvírák. Víno má korek, s tím jsme nepočítali. Jdu se tedy o dveře vedle zeptat, zda náhodou nemají otvírák a odcházím s prázdnou a pocitem, co jsem si je dovolila otravovat s takovým dotazem… Druhý den o zahradu vedle přijíždí bosenská rodina a jedou večerní posezení ve velkém. Za zeptání člověk nic nedá, slečna mi půjčuje otvírák a degustace zakoupeného vzorku může začít.
Údolí bosenských pyramid a odlehlá horská vesnička
Ráno dalšího dne začínáme opět v tunelech Ravne a poté vyrážíme za velmi chladného rána do horské vesničky ukryté v bosenských kopcích, do Lukomíru. Víme, že cesta bude na dlouho a bude náročná. Krásná nová cesta vede k lyžařskému středisku Bjelašnica a kousek za něj, kde už asi 2 roky budují lepší silnici a stále není hotová. Posledních 16 km je doslova peklo. Jedeme nejdříve po rozpadlé asfaltové silnici pro jedno auto do prudkého kopce, je to samá zatáčka a díra. Na druhé straně sráz. Dostáváme se k pár domečkům a za nimi tato cesta končí. Mění se k prachovou, polní cestu vysypanou štěrkem, kamením, cihlami… Cesta se kroutí do údolí, potkáváme dodávku se švýcarskou značkou, která cestu tímto směrem vzdala. Ne, vůbec mě to neděsí! Poté pokračujeme tak 5-10km/h a suneme se terénem, který rozhodně není na auto, co máme půjčené. Díry, kameny, blátivá cesta, klouže to, drhne to… Na vrcholcích kopců je ještě sníh, sluníčko začíná pražit a jsme v oblasti, kde nikdo není, nic tam není a signál? O tom si nechejte zdát. Není se ani kde otočit, abychom nezapadli do nějaké strouhy nebo už nevyjeli z horského potůčku, který tam není a pak najednou je. Po cestě jedeme vpřed, všechny smysly jsou ve střehu. Po hodině a půl dojíždíme na místo, kde pasou ovce, auto lze ostavit a otočit se. Dál už jet nechci, poslední 1,5km jdeme pěšky. Krajina ale nádherná! Těžká kochačka. Poté, co projdeme pár zatáček, vidíme v dáli kovové střechy domečků, už tam budeme. Vesnice to není vůbec opuštěná, lidé tam žijí, turisté jezdí, jsou tam služby – restaurace, ubytování a i internet.
Lukomir je považován za nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně a Hercegovině. Leží v nadmořské výšce přibližně 1495 metrů na svazích pohoří Bjelašnica. Vesnice působí jako živý skanzen tradičního horského života a dodnes si zachovala autentický vzhled, který se po staletí téměř nezměnil. Historie osídlení této oblasti sahá hluboko do středověku. Obyvatelé Lukomiru byli po generace pastevci a chovatelé ovcí. Tvrdé horské podmínky vedly k tomu, že místní lidé žili velmi izolovaně. Ještě během 20. století zde mnoho rodin nemělo elektřinu. Typické kamenné domy se střechami z plechu nebo šindele byly stavěny tak, aby odolaly drsným zimám a silnému větru. V zimních měsících bývala vesnice často odříznuta od okolního světa kvůli sněhu. Mnoho rodin se tehdy stěhovalo níže do údolí a vracelo se až na jaře. Velkou roli v historii oblasti sehrála i osmanská éra. Místní obyvatelé si zachovali tradiční muslimské zvyky, folklór i způsob oblékání. Dodnes zde lze potkat starší ženy v tradičním bosenském oděvu. Lukomir je dnes známý především díky nádherným výhledům na kaňon řeky Rakitnice, který patří mezi nejhlubší kaňony Balkánu. V okolí vedou krásné turistické trasy směrem ke kaňonu Rakitnice. Jedná se o náročnější turistiku. Poměrně dobře značená, ale terén je místy sesunutý a některé úseky se těžce překonávají. Ale z vesnice stačí jít jen 3 kilometry a naskytnou se výhledy, které berou dech.
V případě, že tuto odlehlou oblast zařadíte na seznam, tak si na ni vyhraďte celý den. A nezapomeňte se stavit u paní, co tam ručně plete ponožky. Když jsem pátrala, jak se do Lukomiru dostat, našla jsem nějaké cestovky, co vyjíždí ze Sarajeva, ale jako moc reálné to je, netuším. Jeli jsme půjčeným vozem a ještě, že na nás čekal Kamiq a ne Fabie, s tou bych se sakra bála, že tam dojedeme… Všechno dobré, konec dobrý. Výlet to byl velmi povedený a jsem ráda, že jsme ho na seznam míst zařadili i přes tu cestu, která tam vedla.
Na kávičku do Konjicu
Pátý den poznávání Bosny si dáváme takový oddechový. Sedáme dopoledne do auta a jedeme do Konjicu. Hodinu a pár minut jízdy od Visoka směrem na jih po dálnici pádíme do města, u kterého se nachází Titův bunkr. Loni jsme ho měli v programu, ale při vysokých teplotách, které v Bosně panovaly, jsme jeho návštěvu vynechali. Plán je jasný, odpočinkový výlet – procházka, kávička, něco dobého a odpoledne zase zpět.
Konjic patří mezi nejstarší města Hercegoviny a jeho historie sahá až do římského období. Díky poloze na řece Neretvě byl Konjic po staletí důležitým obchodním bodem mezi Bosnou, Hercegovinou a pobřežím Jadranu. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1382. Ve středověku tudy vedly významné obchodní stezky spojující Dubrovník s vnitrozemím Balkánu. Obchodníci zde převáželi sůl, víno, železo i textil. Po osmanském dobytí Bosny v 15. století získal Konjic nový význam. Osmané zde postavili mešity, lázně, karavanseraje a hlavně slavný kamenný most přes Neretvu, který se stal symbolem města. Most byl dokončen roku 1682 a představoval důležitou součást obchodní cesty do Mostaru a Dubrovníku. Během druhé světové války byl Konjic dějištěm bojů mezi partyzány a okupačními vojsky.
Stara Ćuprija neboli Starý most, byl vybudován na místě, které je považováno za pomyslnou kulturní linii, oddělující Bosnu od Hercegoviny. Byl vystavěn z kamene, má charakteristických šest oblouků. Budován byl v 80. letech17. století. Patří mezi typické ukázky osmanské architektury na území současné Bosny a Hercegoviny, společně se Starým mostem v Mostaru nebo Perovićovým mostem v Trebinje. Je národní kulturní památkou Bosny a Hercegoviny. Současný most není původní; zničen byl dne 3. března 1945 během osvobození na konci druhé světové války, kdy jej nechala odstřelit ustupující německá armáda. Na jeho místě vyrostla provizorní dřevěná stavba. V roce 2006 byly zahájeny rekonstrukční práce, které měly zdůraznit původní architektonické rysy stavby. Obnovu mostu financovala turecká vláda a vláda Federace Bosny a Hercegoviny. Most byl dokončen v roce 2009.
Nedaleko Konjice vznikl jeden z největších tajných projektů socialistické Jugoslávie – Titův atomový bunkr známý jako ARK D-0. Stavba začala v 50. letech na příkaz Josipa Broze Tita a dokončena byla kolem roku 1979. Bunkr ukrytý hluboko v hoře měl sloužit jako útočiště pro jugoslávské vedení v případě jaderné války. Komplex mohl pojmout asi 350 lidí a byl vybaven zásobami na několik měsíců přežití. Existence bunkru byla dlouho přísně tajná a veřejnost se o něm dozvěděla až po rozpadu Jugoslávie. Bunkr je v dnešní době přístupný za 42KM (tedy neskutečných 21€). Vstupenku si koupíte ve městě, na hlavní ulici, ale k bunkru musíte 5 kilometrů dojet svým autem. Neexistuje svoz z centra. Nakonec jsme se rozhodli, že do bunkru fakt nepojedeme, projdeme si město, dojdeme si na kávu a budeme se kochat krásně azurovou řekou. Prostě ten den pojmeme odpočinkově a to doslova.
Součástí naší návštěvy byla i zastávka na vlakovém nádraží. Cesta zpět do Visoka uběhla rychle, stihli jsme i nákup a večerní návštěvu parku Ravne, než se přihnal přívalový déšť.
Nejstarší národní park a za vínem na jih země
Šestý den po propršené noci a za deště vyrážíme směr Foča. Není to naše cílová destinace, čeká nás dlouhý přejezd do jižní části Bosny a Hercegoviny. Nabalené jako cibule vyrážíme na cestu. Původně ani ve Foče neplánujeme zastavit, ale po cestě je moc podezřelých cedulí, které hlásají cosi, čemu absolutně nerozumím. Ano, je to v azbuce. Objížďka nás vede do města tak i tak. Proč to nevyužít a když už neprší, tak alespoň projít centrum. Máme možná velké očekávání, město po válce nemá co nabídnout. Za nejhorší město celé výpravy dáváme body Foče. Špinavé, rozpadlé, zabordelařené… Za 20 minut jsme stihli vidět asi dost a je na čase se posunout dál. Ale ještě pár informací než skočíme do auta.
Foča leží na jihovýchodě Bosny poblíž hranic s Černou Horou a patří mezi historicky významná města regionu. Díky poloze na soutoku řek Driny a Ćehotiny byla po staletí důležitou zastávkou na obchodních trasách mezi Dubrovníkem, Sarajevem a Istanbulem. Ve středověku byla Foča známá jako významné obchodní centrum Bosenského království. Dubrovničtí obchodníci zde měli své sklady a karavany odtud pokračovaly dál do vnitrozemí Balkánu. Po příchodu Osmanů v 15. století se město výrazně rozrostlo. Vznikaly mešity, mosty, medresy a karavanseraje. Foča se stala jedním z nejvýznamnějších center islámu v Bosně. Nejslavnější památkou byla Aladža mešita postavená roku 1549, jedna z nejkrásnějších osmanských staveb Balkánu. Během války v roce 1992 byla zničena, ale po letech byla znovu obnovena. Během druhé světové války hrála Foča významnou roli v partyzánském odboji. V lednu 1942 zde Josip Broz Tito krátce zřídil hlavní štáb partyzánů. Právě zde vznikly tzv. „Fočanské předpisy“, první důležitá pravidla organizace partyzánské armády Jugoslávie. Město bylo silně zasaženo i válkou v 90. letech, kdy došlo k etnickým čistkám a ničení historických památek. Dnes je Foča známá hlavně jako výchozí bod do hor a národního parku Sutjeska.
A tam přesně směřovala naše dnešní cesta. Opustit Foču byl tak trochu hlavolam, kudy jet a kudy ne. Nakonec se dostáváme na hlavní křižovatku, kde stojí policie a bere si stranou všechna černá auta. Jakou barvu auta máme? Hádat můžete jen jednou. Když už skoro stojím, koukají na nás 2 páry očí a jeden začne mávat rukou, že můžeme jet. Už jsem v hlavě přemýšlela, kde mám doklady, kde mám mezinárodní řidičák a jak s nimi budu komunikovat… Bylo mi jasné, že zde angličtina nene, možná tak ruština a při nejhorším překladač. Nebylo to naštěstí nutné a jedeme do národního parku. Cesta je tam jen jedna, to v jakém je stavu, tak si říkám, ještě, že sráz je na druhé straně a neexistující svodidla ve více jak ¾ cesty jsou krásný bezpečnostní prvek. Serpentýnami nahoru a dolů. Nelze předjet, jedeme ve štrůdlu za sebou. Někteří místní střelci to risknou, ale já se neopovážím. Neznám to a tak pokorně jedu za tahačem, co má náklad a ještě na přívěsu přivázaný traktor. Nový level strachu se právě prodral na povrch. Klády jsou jiný pocit. Najednou v zatáčce prudce zabrzdí, všichni za nim také, traktor se pohne, něco praskne a zůstane viset na kovovém řetězu. Pán nadšený není, jde zkontrolovat, co se stalo a vidí kolonu za ním. Jde teda do zatáčky a mává, abychom mohli jet. S klepajícími koleny vystupuju na parkovišti u památníku v soutěsce Sutjeska a přemýšlím, zda k němu vůbec vylezu. Představivost je svině… a tenhle „zážitek“ si vážně zopakovat v budoucnu neplánuju.
Národní park Sutjeska byl založen roku 1962 a je nejstarším národním parkem Bosny a Hercegoviny. Rozkládá se v oblasti hor, hlubokých kaňonů a prastarých lesů poblíž hranic s Černou Horou. Největším přírodním pokladem parku je prales Perućica – jeden z posledních původních pralesů v Evropě. Některé stromy zde dosahují stáří přes 300 let a výšky více než 50 metrů. Vstup do některých částí pralesa je přísně omezen kvůli ochraně unikátní přírody. Na území parku se nachází také vrchol Maglić (2386 m), nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny. Historický význam parku souvisí především s druhou světovou válkou. V květnu a červnu 1943 zde proběhla slavná Bitva na Sutjesce – jedna z největších bitev jugoslávských partyzánů proti německým, italským a chorvatským silám. Partyzánské jednotky vedené Titem byly obklíčeny mnohonásobně silnější armádou. Přesto se jim podařilo prorazit obklíčení, i když za cenu obrovských ztrát. Bitva se stala symbolem odporu Jugoslávie proti nacismu. Na památku padlých byl v údolí Tjentište postaven monumentální památník z roku 1971 od sochaře Miodraga Živkoviće. Monument patří k nejslavnějším brutalistním památníkům bývalé Jugoslávie. Pokud vám bude počasí přát a rozhodnete se vydat na nějakou delší túrů, tak opatrně. Oblast je domovem medvědů, vlků i kamzíků a se signálem to tu také není nějak zázračný.
Poslední zastávkou dne je Trebinje. Sem už přijíždíme se sluncem nad hlavou a mnohem lepší náladou. Po cestě si děláme krátké zastávky u vodních nádrží a jezer, kocháme se krajinou. Projíždíme nějakou objížďku, která v mapách ani není. Všechno je dobrý, ale byl to náročný den. Podvečer zakončujeme procházkou po městě, posezení v parku a večer v místní nejvyhlášenější restauraci Kolo. Tady si pochutnáme na místních čevapech a pivu a pak se doslova odvalíme zpět na ubytování. Dobré vědět, že když si sednete v restauraci v Bosně dovnitř, tak i vnitřní prostor je kuřácký. Ale popelníky sbírají ze stolu s rychlostí snad po každé cigaretě a čistí obratem.
Trebinje patří mezi nejkrásnější a historicky nejvýznamnější města Hercegoviny. Leží na řece Trebišnjici nedaleko hranic s Černou Horou a Chorvatskem. Díky středomořskému klimatu, kamenné architektuře a množství platanů bývá často označováno za nejromantičtější město Bosny a Hercegoviny. Historie Trebinje sahá až do raného středověku. Oblast byla osídlena již v době Ilyrů a Římanů, kteří zde budovali cesty spojující Jadran s vnitrozemím Balkánu. Ve středověku bylo město součástí srbských a později bosenských feudálních držav. První významný rozvoj nastal za Osmanské říše v 15. století. Osmané zde vybudovali opevněné Staré Město (Stari Grad nebo Kastel), mešity, tržiště a mosty. Trebinje bylo důležitou zastávkou obchodních karavan směřujících do Dubrovníku. Velký vliv na podobu města mělo také Rakousko-Uhersko po roce 1878. Vznikly široké aleje, parky a reprezentativní budovy. Právě tehdy byly vysazeny slavné platany v centru města, které dnes vytvářejí ikonickou atmosféru hlavního náměstí. Trebinje je úzce spojeno s významným srbským básníkem a diplomatem Jovanem Dučićem (1871–1943), který se zde narodil. Dučić působil jako diplomat v Římě, Madridu, Aténách i Káhiře a patří k nejvýznamnějším osobnostem srbské literatury. Jeho ostatky byly po desetiletích přeneseny zpět do Trebinje. Během války v 90. letech bylo město méně poškozeno než jiné části Bosny, díky čemuž si zachovalo historický charakter. Dnes je Trebinje známé vinařstvím, pohodovou atmosférou a blízkostí Jadranu. Hercegovina kolem města produkuje kvalitní vína, zejména odrůdu Vranac a Žilavka. Zajímavost: Řeka Trebišnjica byla kdysi považována za nejdelší podzemní řeku Evropy.
Hurá k moři, přes náboženské místa a jednu jeskyni
Sedmý den trávíme dopoledne ještě v Trabinje, jdeme se podívat na kostelík, který večer svítil a měli jsme ho na kopci za ubytováním. Výhledy jsou daleko do krajiny, je jasno a vypadá to na další teplý a slunečný den. Před odjezdem zastavujeme na druhém kopci města u kláštera Hercegovačka Gračanica.
Hercegovačka Gračanica je pravoslavný klášterní komplex tyčící se na kopci Crkvina nad Trebinjem. Kostel byl dokončen roku 2000 a představuje věrnou repliku slavného kláštera Gračanica v Kosovu, který pochází ze 14. století. Myšlenku výstavby prosazoval básník Jovan Dučić, který si přál být pohřben právě na tomto místě s výhledem na rodné město. Kvůli historickým událostem a válkám však byl projekt realizován až dlouho po jeho smrti. Klášter se rychle stal symbolem Trebinje a jedním z nejvýznamnějších pravoslavných poutních míst Hercegoviny. Interiér zdobí bohaté fresky inspirované středověkým srbským uměním. Místo nabízí nádherný panoramatický výhled na celé město, řeku Trebišnjici i okolní hory.
Z vrchu vidíte i most Perovica, pokračování cesty je tudíž jasné. Jedeme ho omrknout. A to společně s důchodcovským zájezdem, který vyrazil od kláštera chvíli před námi. Perovićův most je historický kamenný most poblíž Trebinje a představuje typickou ukázku osmanské mostní architektury Hercegoviny. Most byl pravděpodobně postaven v 16. nebo 17. století během období intenzivního rozvoje obchodních cest v regionu. Podobné mosty byly klíčové pro spojení karavanních tras mezi Hercegovinou, Dubrovníkem a vnitrozemím Balkánu. Přes most procházeli obchodníci převážející sůl, víno, olivový olej i látky. Most je postaven z místního kamene a dokonale zapadá do hercegovské krajiny plné vápencových skal a cypřišů. Díky jednoduché architektuře působí velmi autenticky. Podle místních legend se pod mostem scházeli pašeráci a obchodníci mířící přes hranice Osmanské říše a Dubrovnické republiky.
Od mostu jedeme na další bod programu a to ke klášteru Tvrdoš, který máme po cestě k moři. Ano, Bosna má moře, ale o tom za chvíli. Klášter Tvrdoš patří mezi nejvýznamnější pravoslavné kláštery Bosny a Hercegoviny. Nachází se asi 5 kilometrů západně od Trebinje a jeho historie sahá až do 15. století, i když podle tradice zde existoval kostel už ve 4. století během raného křesťanství. Klášter byl významným duchovním centrem Hercegoviny. V 17. století zde působil slavný světec Vasilije Ostroški, který se později stal jednou z nejuctívanějších osobností Srbské pravoslavné církve. Roku 1694 byl klášter zničen Benátčany během bojů proti Osmanům. Mniši tehdy uprchli do Černé Hory a část cenností odvezli do kláštera Ostrog. Současná podoba kláštera pochází převážně z 18. a 19. století. Komplex je známý především výrobou kvalitního vína. Vinařská tradice zde existuje po staletí a místní sklepy ukrývají sudy vytesané přímo do kamene. Klášterní vína Žilavka a Vranac patří mezi nejznámější v Hercegovině. Ve sklepích je možné degustovat místní vína. Mniši stále pokračují v tradiční výrobě vína.
Po návštěvě kláštera obhlídneme ještě další dva, které máme po cestě a příjemnou klikatou cestou se přesouváme k moři. Už ho vidíme, jak sjíždíme z kopců do údolí, ale ještě než k němu dojedeme, uděláme zastávku v jeskyni Špilja Vjetrenica.
Špilja Vjetrenica je nejznámější jeskynní systém Bosny a Hercegoviny a jedna z nejvýznamnějších krasových lokalit Balkánu. Nachází se poblíž obce Ravno v jižní Hercegovině. Název „Vjetrenica“ znamená „větrná jeskyně“, protože z jejího vstupu proudí silný studený vzduch. Tento jev fascinoval místní obyvatele po staletí a vedl ke vzniku mnoha legend o podzemních světech a duchách. První seriózní průzkumy probíhaly už během Rakouska-Uherska na konci 19. století. Postupně bylo objeveno více než 7 kilometrů podzemních chodeb, jezer a síní. Jeskyně je mimořádně významná biologicky – bylo zde objeveno více než 200 živočišných druhů, z nichž mnohé žijí pouze zde. Nejznámější je lidské rybce podobný mlok proteus anguinus. Vjetrenica byla roku 2024 zapsána na seznam UNESCO jako součást širší krasové oblasti Dinarid.
Pokud se budete chystat dovnitř, nezapomeňte se přioblíct. I když prohlídka trvá jen 30 minut, tak konstantní teplota 11 stupňů je znát. Jeskyně obsahuje podzemní jezera a aktivní vodní toky. Místní legendy tvrdily, že chodby vedou až k Jaderskému moři. V jeskyni se dokonce natáčela část Vinnetoua. Prohlídka je na 30-45 minut, má probíhat v každou hodinu, ale není tomu tak. Prostě vyčkejte, než se tam někdo ukáže. Je to Balkán a pojem času je prostě orientační. Cena vstupenky je 25 KM (cca. 12,5€) za osobu. Parkování zdarma.
Den zakončujeme u moře. Ano, u bosenského moře v Neumu. Předtím projedeme ještě pár kopečků, kde se mají nacházet pozůstatky z pevnosti z Osmanské doby, jenž oblast je zarostlá, nepřístupná a venku je dusno, nechce se nám tam nikde courat vysokou trávou a ještě ke všemu v opuštěném komplexu bývalých staveb, ze kterých zbyly jen obvodové zdi. Sjíždíme teda do Neumu. Na silnici se vyhřívají hadi. Žádného jsem nepřejela, ale jsem ráda, že rozum se dostavil včas a oblast bývalé vesnice s pevností jsme nešli prozkoumávat. Jsme v kopcích, kde nemáme signál, žádný signál – český, chorvatský a ani ten bosenský. Moc fajn zjištění. Navigace ale běží, tak jedeme.
V Neumu je všechno zavřeno, mají nějaký svátek. Potřebujeme nakoupit alespoň pečivo. Začíná boj, zavolat paní z ubytování, že jsme dorazili – nemáme jak, stále žádný signál. Nakonec zapínám českou simku a volám na česká data. Načte se mi chorvatský operátor a po 10 minutovém boji o nás paní ví. Poté vypínám českou simku a tu bosenskou se snažím přesvědčit o tom, že je stále v Bosně a ručně ladím bosenského operátora. Po ubytování jdeme dolů k vodě a hledáme nějaký obchod, který by byl otevřený a měl pečivo. Nacházíme podivnou pekárnu, která je teda extra drahá, ale něco si koupit musíme. Není tu nic, co by bylo historicky ceněného, co by se dalo obdivovat. Ale je tu moře a plno ubytovacích komplexů, které se teprve připravovali na začátek sezony. Den jsme zakončili posezením u moře na oblázkové pláži, pozorovali, jak slunce začíná klesat a když se zvedl vítr, vydali jsme se na ubytování, kde jsme postupující západ slunce sledovali z balkonu. Při tom popíjeli vínko a chroupali zbylé soletky.
Neum je jediné přímořské město Bosny a Hercegoviny a zároveň jediný přístup země k Jaderskému moři. Přestože bosenské pobřeží měří pouze 20 kilometrů, má Neum velký strategický význam. Historie oblasti sahá až do antiky. Pobřeží obývali Ilýrové a později Římané, kteří zde budovali obchodní cesty spojující Dalmácii s vnitrozemím Balkánu. Ve středověku oblast ovládala Dubrovnická republika, která hrála zásadní roli v dějinách Neumu. Právě Dubrovnická republika je důvodem, proč dnes Bosna vlastní malý úsek pobřeží. Roku 1699 totiž Dubrovník předal pás území Osmanské říši, aby vytvořil nárazníkové pásmo mezi sebou a Benátskou republikou. Díky tomu se Neum stal osmanským územím a později zůstal součástí Bosny a Hercegoviny. Během Rakouska-Uherska i Jugoslávie zůstával Neum spíše malou pobřežní obcí. Výraznější turistický rozvoj nastal až ve druhé polovině 20. století, kdy zde vznikaly hotely a rekreační zařízení. Moře je zde velmi čisté a okolní kopce chrání záliv před velkými vlnami.
Měníme směr z jihu na sever
Od moře se nám další den nechce, protože nás čeká dlouhá cesta, ta přejezdová, která evokuje to, že se dovolená pomalu blíží ke konci. Čeká nás skoro 300km dlouhá cesta s odhadem na 5 hodin jízdy. Nezbývá nám nic jiného než se zabalit a vydat se na cestu. Abychom si po cestě odpočinuli od kroucených silnic, je třeba naplánovat nějaké zastávky na odpočinek.
Původně zajížďka na Hutovo blato byla v plánu, ale tlačil nás čas a první odbočku jsme projeli raději rovně a pokračovali serpentýnami s úžasným výhledem na Hutova blata. Poté jsme viděli u silnice velkou ceduli ukazující odbočku s dodatkem, že za 4 kilometry je oblast blat přístupná. Dojeli jsme k hotelu, kde se teprve na sezonu chystali, prošli si naučnou stezku o fauně a floře na blatech. Došli se podívat ke stanovišti lodiček, na kterých je možné se projet, ale až od června. A když nás začali žrát komáři, bylo na čase se otočit a pokračovat dál.
Hutovo Blato je jedna z nejvýznamnějších mokřadních oblastí Balkánu. Nachází se nedaleko Neumu a řeky Neretvy v jižní Hercegovině. Oblast byla osídlena už v antických dobách. Díky množství vody a úrodné půdě zde existovaly římské osady a obchodní stezky. Mokřady však byly po staletí obtížně přístupné, což pomohlo zachovat unikátní ekosystém. Název „blato“ znamená bažina a oblast skutečně tvoří síť jezer, rákosin, podzemních pramenů a kanálů. Park byl vyhlášen chráněným územím roku 1995 a rozkládá se na ploše přes 7000 hektarů. Hutovo Blato je jedním z nejdůležitějších migračních míst pro ptáky v Evropě. Každoročně zde odpočívají tisíce tažných ptáků směřujících mezi Evropou a Afrikou. Bylo zde zaznamenáno více než 240 druhů ptáků. V minulosti byla oblast známá také lovem ryb a ptáků. Místní obyvatelé používali tradiční dřevěné čluny zvané „lađa“.
Zastavujeme ve městě Livno u tržnice a vydáváme se do centra, kde na hlavním náměstí stojí památník a kolem starší budovy. Historii tady asi nenajdeme. Koukáme do mapy, kudy kam dál a na kopci za městem jsou nějaké mešity, hodinová věž a vypadá to na fotkách moc hezky. Proto jedeme do prudkého kopce a objíždíme památky a hledáme místo na stání. Mezitím kolem krouží policajti a asi čekají, kam to zapíchneme. Uděláme si proto rychlou zastávku u první mešity na rychlou fotku a pak pokračujeme k té větší a modernější mešitě i s hodinou věží. První byla zavřena, ale ta druhá je dokonce i přístupná. Tento kopeček nad Livnem je hezčí než celé město. Pokud si píšete seznam míst, tak doporučuji tu mapu prozkoumat důkladněji.
Livno patří mezi nejstarší města Bosny a Hercegoviny. Leží na rozhraní Bosny, Hercegoviny a Dalmácie. Historie oblasti sahá až do doby ilyrského kmene Delmatů, podle kterého dostala jméno celá Dalmácie. Římané zde později založili vojenské stanice a silnice spojující pobřeží s vnitrozemím. První zmínka o Livnu pochází z roku 892, což z něj činí jedno z nejstarších doložených měst v Bosně. Ve středověku bylo významným centrem bosenských a chorvatských šlechticů. Po příchodu Osmanů v 15. století získalo město orientální charakter. Vznikly mešity, kamenné domy a obranné věže. Nejvýznamnější památkou je mešita Hadži Ahmeda Dukatara z roku 1574. Během Rakouska-Uherska se Livno modernizovalo a vznikaly nové školy, úřady a silnice. Dnes je Livno nejznámější díky divokým koním, kteří žijí na planinách pod horou Cincar. Tito koně jsou potomky domácích zvířat vypuštěných do přírody v polovině 20. století. Postupně vytvořili jedno z největších stád divokých koní v Evropě.
Cesta do naší cílové destinace vede přes rozsáhlé louky, pole a stráně, které jsou plné kráterů. Cesta do Drvaru je v odpoledních hodinách velmi depresivní. Slunce pomalu zapadá, krajina s sebou nese stíhy hrůzy, která tady prošla před 30 lety. Terén je nerovný, vysoké pohoří, které dělí Bosnu od Chorvatska, nás doprovází po levici a vpravo jsou jen nekonečné pláně s hlubokými krátery. Po cestě toho moc není k vidění. Maximálně zelená krajina, pár stromů a sem tam nějaká rozpadlá stavba, se kterou si zub času poradil po svém. Rozestavěné stavby jsou opuštěné, dokončené domy také, nikdo zde nežije. Krajina duchů a svědek válečných let. Každá stavba na sobě nese stopy po kulkách, krajina stopy po bombách a sem tam nějaký památníček… Přibližně v půli cesty projíždíme vesnicí s hospodou, pár domečků, kde lidé žijí a na polích krávy a ovce. Jinak je tato oblast úplně opuštěna.
Přijíždíme v tichosti do Drvaru, kde je podezřele velké množství lidí. Koná se tam oslava národního svátku a připomínka válečných hrdinů. To jsme nečekali. Brali jsme to jen jako místo, které máme na cestě, kde se lze ubytovat a druhý den pokračovat. Ubytování mělo na bookingu vysoké hodnocení, bohužel byla to katastrofa. Ale v okolí bylo vše už obsazené a nebylo kam jinam se přestěhovat. Přístup majitelky byl zvláštní a poté, co jsem napsala upřímnou recenzi na booking jsem od ní obdržela zprávy, abych ji smazala, že jí to kazí podnikání. Tohle se mi stalo pooprvé a nebyla to zrovna moje první negativní zkušenost s ubytováním, také to nebylo to nejnižší hodnocení, které jsem kdy udělila. Zpětně vím, že pozitivní recenze se dají získat i tímto způsobem a tak vytáhnout hodnocení svého ubytování na maximum… Další poučení, co by mě nenapadlo, že se v praxi děje.
Drvar je horské město v západní Bosně, které je silně spojeno s druhou světovou válkou a jugoslávským partyzánským odbojem. Oblast byla osídlena už v římských dobách, ale větší význam získala až během Osmanské říše. Název „Drvar“ pochází od slova „drvo“ – dřevo, protože region byl známý rozsáhlými lesy a těžbou dřeva. Koncem 19. století za Rakouska-Uherska zde vznikaly pily, železnice a průmyslové podniky zaměřené na zpracování dřeva. Drvar se rychle stal významným průmyslovým centrem. Největší historickou událostí byla Operace Rösselsprung v květnu 1944. Německé jednotky provedly výsadkový útok s cílem zajmout nebo zabít Josipa Broze Tita, vůdce jugoslávských partyzánů. Přestože Němci obsadili část města, Tito unikl a operace skončila neúspěchem. Událost se stala jedním ze symbolů jugoslávského odporu proti nacismu.
Přírodní krásy Bosny a národního parku Una
Kolem 7:30 opouštíme ubytování a jedeme obhlídnout Titovu jeskyni, která je za městem. Při příjezdu na místo, ráno před 8, místo zelo prázdnotou. Nikdo nikde. Tak alespoň projít si park s kostrou vagonu, nějakého vozítka a projít kolem zavřených muzeí až před vstup k jeskyni. Ten byl kupodivu otevřen a tak hurá vzhůru po kluzkých kamenech k jeskyni. Do jeskyně se dá jen nahlídnout, dovnitř se nedostanete, jen na začátek tunelu. Místo je to ukryté, těžko přístupné a vstupné je asi 5 marek, ale když přijdete brzo ráno a nikdo tam není, tak zdarma.
Titova pećina neboli Titova jeskyně je místo, kde se během druhé světové války ukrýval Josip Broz Tito se svým velením. Jeskyně se nachází nad Drvarem a během války sloužila jako hlavní štáb jugoslávských partyzánů. Dne 25. května 1944 zde Němci provedli slavnou operaci Rösselsprung („Tah jezdcem“). Výsadkáři SS seskočili přímo nad Drvarem a pokusili se Tita překvapit. Boje byly mimořádně tvrdé a odehrávaly se přímo kolem jeskyně. Tito však na poslední chvíli unikl úzkou horskou cestou. Po válce se místo proměnilo v muzeum a jeden z nejnavštěvovanějších památníků Jugoslávie.
Také kousek od Drvaru se nachází Bastaško Vrelo, tedy pramen Bastaško. Cesta je to k němu asi 3-4 kilometry dlouhá a úzká. Moc lidí tam nezavítá, dle pohledu místních, když jsme zaparkovali u začátku cesty k pramenu. Jedná se asi o 1 km dlouhou cestičku lesem, kolem starého mlýnu až k samotnému prameni. Pak je možnost pokračovat ještě vzhůru ke skalám. Ale i zespodu uvidíte otvory ve skalách. Zda k nim vede nějaká cesta, to těžko říct, protože jediná dostupná mapa pro tuto oblast byla vybledlá u vstupu a mapy.cz toho moc zakresleného neměli. Ale cesta byla po jejich značení označena jako turistická. I když bych se v této oblasti trochu bála, zda náhodou někde ještě nezůstala nějaké munice a zda je oblast kompletně odminována… Pro tyto informace musíte do aplikace, kterou Bosna má ke stažení. Pro Bosnu a Hercegovinu (BiH) existuje oficiální a velmi spolehlivá aplikace BH Mine Suspected Areas, která mapuje minová pole a nebezpečné oblast.
Ale k Bastaško vrelo vedla vyšlapaná cestička, není nutné se stresovat. Pramen Bastaško je nádherný krasový pramen nedaleko Drvaru. Voda zde vyvěrá z hlubokého podzemního systému a vytváří malé jezírko neuvěřitelně tyrkysové barvy. Místní obyvatelé považovali pramen po staletí za zvláštní a téměř posvátné místo. Podle legend měl pramen léčivou sílu a voda nikdy nevysychala ani během největších letních veder. Oblast kolem pramene je obklopena hustými lesy a působí velmi klidně. Díky minimálnímu turismu si místo zachovalo autentickou atmosféru.
Hlavní program dne je národní park Una. Cesta se rapidně mění při prudké odbočce v serpentýnách. Pokračujeme sami po ementálové silnici do kopců. Po cestě potkáváme dva kempry s českou SPZ a na vyhlídce nás pak dojíždí parta tří italských motorkářů, toť vše. Vyhlídkové místo na kaňon řeky Una je dobře položen a i udržován.
Cesta do kaňonu na vodopády na řece Una není dlouhá, ale za to pořádně klikatá. Když přijíždíme na místo, hledáme, kde zaparkovat a jako místo pro stání volíme u místního kostela, který navštívíme a pak pěšky pokračujeme 2 kilometry k vodopádům. Ano, dalo by se tam dojet autem, ale raději ne, mapy ukazují zašedlé oblasti, což není oblast pro auta. Oblast vodopádů je asi zpoplatněna v sezóně, za nás byla budka na vstupné prázdná a tak jsme si oblast prošli zadarmo. Pokochali se vodopády (a že je na co koukat), došli i na jeden malý skrytý mezi chalupami a vydali se i cestou, která vede k vrchní části vodopádů a je tam vyhlídková plošina. Ze stezky dále je možné jít i na turistický výšlap. Na ten jsme neměli vybavení a ani sílu. Předešlé dny nás pořádně vyčerpali a probíhající onemocnění člena výpravy k tomu nepomáhalo. Pobyt u vodopádů v srdci NP Una jsme využili odpočinkově, nehonili kilometry a netrhali rekordy. I tak jsme si pobyt užili.
Národní park Una byl založen až roku 2008 a chrání jednu z nejkrásnějších řek Balkánu – smaragdově zelenou řeku Unu. Řeka byla od pradávna důležitou hranicí mezi různými státy a kulturami. Už Římané nazývali řeku „Una“, což údajně znamenalo „jediná“ nebo „výjimečná“. Největší atrakcí parku jsou mohutné vodopády Štrbački Buk a Martin Brod. Štrbački Buk dosahuje výšky až 24 metrů a patří mezi nejkrásnější vodopády jihovýchodní Evropy. Historicky byla oblast důležitá i během osmansko-habsburských válek. Region Krajina představoval po staletí pohraniční území mezi Osmanskou říší a Habsburky. Dnes je NP Una rájem pro rafting, kayaking, hiking a fotografování přírody. Zajímavostí je, že řeka Una patří mezi nejčistší řeky Evropy. V parku žijí vydry, medvědi i vzácní ptáci.
Odpoledne přijíždíme do Bihače a hledáme ubytování. Není tam kde zaparkovat a paní teprve chystá pokoj. Nakonec můžeme zastavit u městského úřadu, nechat tam auto a vypravit se do města na procházku, co nám paní doporučila. Nechceme chvátat a tak za hodinu máme historické centrum prošlé i s procházkou v parku, kde jsme strávili nejvíce času. Vyhlídli jsme si i místo, kam si večer půjdeme, sednou. Hezky k řece Una a pozorovat městský ruch. Ale než tomu tak bude googlíme, kam si zajdeme na jídlo, abychom utratili poslední marky. Potřebujeme si nechat jen pár marek na umytí auta a lux, možná něco na nějaké poplatky na dálnici… Ale moc nepotřebujeme.
Takže si objednáváme královskou porci čevapů, polévku, místní verzi šopského salátu (všude je jiná) a studené pivčo. Na ubytování se doslova odvalíme, ještě, že je ta hospoda blízko. Než večer půjdeme na procházku je potřeba se začít chystat. Další den je náš poslední v Bosně a bude potřeba ráno pořádně zabalit. Děláme kopičky, co půjde do vakuovacích pytlů, co mimo, co se musí ještě sníst a kolik čeho máme. Organizace balení je složitý mechanismus, kord když máte k dispozici jen 2 batohy původních Ryanair rozměrů a jeli jste na 10 dní. Když je systém balení připraven a něco zabaleno, vyrážíme se projít po městě a do parku, když zapadá sluníčko a pomalu se ochlazuje, vracíme se zpět.
Bihać je historické město v severozápadní Bosně na řece Una a představuje centrum regionu Bosanska Krajina. Díky své poloze blízko chorvatských hranic bylo po staletí důležitou obrannou pevností, obchodním centrem i místem střetu různých kultur a říší. Historie oblasti sahá až do pravěku, později zde žili Ilyrové a Římané. První písemná zmínka o Bihaći pochází z roku 1260, kdy město získalo statut svobodného královského města uhersko-chorvatského krále Bély IV. Ve středověku byl Bihać významným obranným bodem Uherského království proti rozpínající se Osmanské říši. Město bylo obehnáno silnými hradbami a mělo strategický význam pro kontrolu obchodních cest mezi Chorvatskem a Bosnou. Po dlouhých bojích Osmané Bihać dobyli roku 1592 pod vedením Hasana-paši Predojeviće. Pád Bihaće znamenal obrovský šok pro Habsburky i Evropu, protože město bylo považováno za jednu z nejdůležitějších pevností obranné hranice proti Osmanům. Během osmanského období získal Bihać orientální charakter – vznikaly mešity, bazary, mosty a lázně. Po příchodu Rakouska-Uherska roku 1878 začala modernizace města. Budovaly se školy, úřady a nové čtvrti v secesním stylu. Za druhé světové války hrál Bihać významnou roli v partyzánském odboji. Roku 1942 zde byla krátce vyhlášena tzv. Bihaćská republika – osvobozené území kontrolované partyzány vedenými Josipem Brozem Titem. Během války v Bosně v 90. letech byl Bihać několik let obklíčen vojsky Republiky srbské a silami Fikreta Abdiće. Přesto město vydrželo dlouhé obléhání a stalo se symbolem odporu v regionu. Dnes je Bihać známý především jako vstupní brána do Národního parku Una.
Loučíme se
Poslední den v Bosně se loučíme s Bihačem a směřujeme pomalu na letiště do Banja Luky. Cesta to krátká není, ale posunutý odlet do odpoledních hodin nám dává možnost se ještě někam zajet podívat a tak hledáme, co hezkého máme po cestě. První zastávkou je vodopád Kostelski Buk, který je od silnice mizerně vidět a chce to nějak obejít. Jenže v cestě stojí hotel. Není nic jiného než se dojít zeptat, zda je možné projít a na vodopád se podívat. Bez zbytečných řečí ukazují kudy a já se ocitám na soukromém hotelovém ostrůvku. Nemám nic proti, výhledy na jedničku. O kousek dál je ještě jeden vodopád a tak jdu po šipkách na vyhlídku číslo dva.
Kostelski Buk je jeden z nejkrásnějších a zároveň méně známých vodopádů na řece Uni. Nachází se nedaleko Bihaće u hranic s Chorvatskem a bývá často označován za klidnější alternativu slavnějších vodopádů Štrbački Buk. Vodopád vznikl na travertinových usazeninách, které se v řece Una vytvářely po tisíce let. Právě díky nim má řeka charakteristickou tyrkysovou barvu a množství kaskád. Historicky byla oblast kolem Kostelského Buku důležitou pohraniční zónou mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií. Nedaleko se nacházely strážní body a menší pevnosti chránící přechody přes řeku. Místo je dnes oblíbené hlavně mezi lidmi hledajícími klidnější přírodu bez velkých davů turistů. Voda je zde mimořádně čistá a okolní lesy vytvářejí velmi relaxační atmosféru.
Do cesty se nám staví odbočka na hrad, který na nás celou dobu shlíží z vysokého kopce. Čas máme a vyjíždíme nekonečně dlouhé a prudké serpentýny na kopec, kde stojí pevnost Ostrožac. Parkujeme před ní a zjišťujeme, že nemáme dostatek marek na vstup pro 2 osoby. Nakonec paní nemá problém vzít eura a tak si kupujeme ještě magnet na památku. Vstupné za osobu činí 5 marek, tedy 2,5€ a vstup je tak trochu na vlastní nebezpečí. Jedná se o rozsáhlý komplex, kde probíhá rekonstrukce a obnova ze vstupného a mizerné finanční pomoci bosenské vlády. Rekonstrukcí prošly hradby, vstupní brána a částečně první obranná věž. Další části čekají na opravu. Je vidět, že tímto krajem prošla válka a rozstřílená fasáda je důkazem, jak silně byla oblast zasažena. Na nádvoří je expozice kamenných soch. Hradby jsou přístupné. Vyhlídková terasa z druhé části hradu na řeku Una také, ale tam opatrně po prkně a žádné zábradlí tam nečekejte. Hlavní palác, který byl mnohokrát přestavován pro různé účely chátrá, ale lze do něj nahlédnout, jak do prvního i do druhého patra.
Ostrožac patří mezi nejzajímavější historické komplexy Bosny a Hercegoviny, protože spojuje středověkou pevnost, osmanské opevnění i romantický zámek z období Rakouska-Uherska. První pevnost zde pravděpodobně existovala už ve 13. století. Díky poloze nad řekou Unou měl Ostrožac strategický význam pro kontrolu obchodních cest a obranu regionu Bosanska Krajina. Ve středověku pevnost vlastnili místní šlechtici, později ji ovládli Osmané, kteří ji dále opevnili a přizpůsobili vojenským potřebám pohraniční oblasti. Na konci 19. století koupil komplex šlechtický rod Lothar von Berks a nechal zde postavit romantický zámek inspirovaný evropskou novogotikou. Tato kombinace osmanské pevnosti a rakousko-uherského zámku činí Ostrožac zcela unikátním místem. Ve 20. století se areál stal kulturním centrem. V 60. letech zde vznikla slavná sochařská kolonie, během níž umělci z celé Jugoslávie vytvářeli kamenné sochy rozmístěné po zámeckém parku. Mnohé zde stojí dodnes. Během války v 90. letech byl areál silně poškozen, ale postupně je obnovován.
V plánu je po návštěvě hradu cesta na letiště, ale nádražácké dušičce, se stýská po vláčkách a tak zastavujeme jen tak náhodně u nádraží po cestě a to jen díky ukazatelům, že tam nějaké vlakové nádraží je. Vítejte v Bosanska Krupa. Zatímco probíhá exkurze po nádražní budově a peronech, koukám, co by se dalo ještě vidět po cestě. Super, jedeme do centra. Jsou tam kostelíky, mešitiy, fontána a na kopečku pevnost. Zároveň i park, kde si dáme oběd a budeme pokračovat dál. Je to další město na řece Una a má ostrůvky se zelení, restauracemi a kavárnami. Oblast je označena jako Zeleni Otoci. S tímto krásným pohledem na smaragdově zelenou řeku Unu se loučíme s Bosnou. A je na čase se vydat na to letiště. Po cestě nás doprovází řeka a koleje do Bosanska Otoka, kde už ale nezastavujeme a jedeme.
Bosanska Krupa je malebné město ležící na řece Una. Řeka zde vytváří množství ostrůvků, vodopádů a kaskád, díky čemuž má město mimořádně romantickou atmosféru. Historie Bosanské Krupy sahá do středověku. První písemná zmínka pochází z roku 1270. Díky poloze na řece Una bylo město důležitou obchodní i vojenskou zastávkou. Ve středověku zde stála pevnost, která chránila přechody přes řeku. Roku 1565 město dobyli Osmané a Bosanska Krupa se stala významnou pohraniční pevností Osmanské říše. Po staletí zde probíhaly boje mezi Osmany a Habsburky. Za Rakouska-Uherska se město začalo modernizovat. Vznikaly školy, mosty a nové obytné čtvrti. Během války v Bosně v 90. letech bylo město silně poškozeno, ale většina historického centra byla později obnovena. Dnes je Bosanska Krupa známá hlavně díky nádherné řece Una, outdoorovým aktivitám.
Přijíždíme k letišti a kolona na silnici se sune šnečím tempem a nám pomalu začíná docházet čas. Navigace navrhuje změnit cestu a vzít to přes nějaké vesnice. Nakonec se vyhýbáme mýtnému úseku a suneme se rychleji než v koloně na nájezd na dálnici. I tak nám moc času nezbývá. Musíme umýt a vyluxovat auto. Jedeme na jisto, tam kde jsme byli loni. Za 30 minut máme uklizeno a dobaleno a jedeme vrátit vůz. Na paní musíme čekat, protože nikde nikdo. Minule bez problému, tentokrát s problémem. Půjčili nám auto s rezervou a s tou ho také vracím. Záchrana je, že jsem si při převzetí udělala fotky a tak se paní hádá o čárky na displeji a ne o dojezd, který byl stejný. Kilometr od letiště je benzínka a tak jedu dotankovat 5 litrů, aby se paní uklidnila. Přijíždíme znovu, dávám jí klíčky s tím, že auto má 3 závady, které tam byly od začátku, že je mám také zdokumentované a že jim chybí voda v ostřikovačích… No, odvezla nás na letiště a do odletu nám zbývala hodina. Na završení naší výpravy si dáváme poslední pivo a 20-30 minut před zavřením gate se přesuneme na security kontrolu zavazadel a pro razítko na hraniční kontrolu, že opouštíme Bosnu. Jedna rychlá toaleta, převlečení se na let a můžeme do oblak. Za 40 minut přistáváme ve Vídni. Dáváme večeři a vydáváme se hledat náš vůz na 3 hodinovou cestu domů. Všechno dobré, konec dobrý.
Díky Bosno! Bylo to krásné, viděli jsme toho mnoho!