Jak jinak by mohl začínat další cestovatelský příběh než tím, že byly letenky v akci nebo, že jistá společnost zveřejnila novou linku… Ať tak nebo tak, v tento moment se stalo oboje, když maďarská nízkonákladová společnost přišla v letních měsících s tím, že budou na podzim obnovovat linku do Popradu. V tento moment nebylo nad čím dál rozmýšlet! Letecky na Slovensko, o tom jsme si mohli nechat dříve jen zdát.
Na mém pomyslném cestovatelském seznamu byla i taková položka, že bych chtěla letět mezi Prahou a Slovenskem. Tenkrát byla ještě v provozu linka Praha-Bratislava. Bohužel tu operovali ještě tenkrát ČSA a taky ji pak zrušili ještě před samotným ukončením provozu. Před lety nezbývalo nic jiného, než své cestovatelské seznamy posunout do pozadí. A to až do doby, než se objevila nová linka od irského dopravce spojující Prahu s Košicemi. To neznělo taky špatně, ale ty ceny! Nakonec i ta linka na chvíli zmizela a pak se zase obnovila…Neušla mé pozornosti ani v momentě, když byla obnovena. Jenže Košice jsem už viděla a nějak jsem neměla touhu se tam vracet. Leda mě napadlo udělat si výlet do Maďarska. To by byla ovšem jiná kapitola, protože i Maďarsko tenkrát bylo na seznamu „tam se dá dojet vlakem“. Jenže pak přišla linka přímo do Popradu a bylo jasno, jak tento let využiju. Nebylo nad čím rozmýšlet, splním si to, o čem jsem před dobrými 8 lety snila. Poletím na Slovensko.
Jedeme na návštěvu!
Vzhledem k tomu, že roky plynou rychle a naše přátelství žije díky internetu dále, tak nám ten osobní kontakt scházel. Od roku 2019, kdy jsme se viděly naposledy v Německu, uplynulo velmi času, a i když jsme se snažily setkat napříč roky, tak se děly věci, které by ani lepší autor nedokázal vymyslet. Naše životy nám připravily doslova překážkovou dráhu všech různých nástrah. Taky momenty, kdy jsme se míjely, ať v Čechách, tak na Slovensku. Prostě nám nebylo přáno. Naše setkání stálo dlouhé plánování, škemrání o dovolenou a další nástrahy pracovního prostředí. A ono to klaplo! Někdo by si řekl, že to moc dramatizujeme, ale není co, protože naše setkání prostě nevycházelo.
Letenky byly za příjemnou cenu, dovolená na termín podzimních prázdnin byla také schválena a nezbývalo nic jiného než od srpna čekat. Nebylo to jednoduché a pořád se něco dělo. Pak přišel říjen a s ním i menší plánování, co budeme dělat, kam se půjdeme podívat a dobře napapat. Prodloužený víkend na Liptově jsem prostě potřebovala, jak koza drbání. Vypnout hlavu od starostí v práci a alespoň trocha odpočinku. Celá dovolená byla zakončena trochu stresově. V otázce bylo, zda stihnu poslední vlak z Prahy anebo budu bezdomovčit na letišti do ranních hodin. A čekat na první vlak na jih. Ale i to dopadlo dobře.
Hurá na Slovensko
Přílet do Popradu byl naplánovaný na odpolední hodiny. Ale už v čase, kdy padá tma a tak mě sedadlo do uličky vůbec nemrzelo. Alespoň jsem měla více prostoru na nohy. Let byl rychlý a za hodinu a pár minut jsme přistávali v Popradě. I když v jeden moment to vypadalo, že letíme dál. Drncavé dosednutí cestjícím připomnělo, že přistáváme na starém vojenském letišti, na které asi nezbyl fond na opravu, a drncáme se zaparkovat před terminál.
Davy lidí si nezapomněli stoupnout do uličky a čekat až se letadlo otevře. Hurá po svých do příletové haly a hned ven. Velké to není a rozhodně se není kde ztratit. Překvapilo mě, kolik lidí čekalo na kufr. Tento problém se mě netýkal, protože můj cestovatelský batůžek bylo vše, co jsem s sebou měla. Příletová hala byla miniaturní a všude moc lidí, ale v ten moment jsem spatřila Peťku. Na tohle setkání jsme každá čekala oněch dlouhých 7 let. Nasedáme do Perly a jedeme do naší cílové destinace. Tohle bude prodloužený víkend plný dobrého jídla a vínka, nekonečných rozhovorů dlouho do noci a klidu. Nejde o to trhnout rekordy v tom, co uvidíme, ale v tom dohnat ten sedmiletý rozdíl nulového sociálního kontaktu.
První do cesty nám přišel podnik Route 66 bar and restaurant. Po dlouhé cestě k našim sousedům bylo na čase usednout někam na pořádnou večeři. Možná bychom tam dokázaly sedět až do rána a klábosit o všem možném. Ale čekal na nás sám pán pekel Cheli (čti jako černá mačka). A na toho jsem se těšila také. Kocoura jsem uplatila dobrotami a hned to byl mazel. Nojo, na jídlo slyší každá kočka.
Další den jsme s Chelim strávili spolu nad knížkou a pak na oběd vyrazili (už bez Cheliho) do Koliby Bešeňovka na slovenské brynzové halušky. Asi jsem barbar, ale nikdy jsem je v životě neměla, takže to byla premiéra. Byly výborné, ale netušila jsem, že budou tak hutné, hold brynza je zrádná. NA mou obhajobu.
Po vydatném obědě bylo na čase se alespoň chvíli projít a tak jsme zamířily k vodní ploše Liptovská Mara. Podzim byl krásně barevný. Mám ráda barevné a sluníčkové podzimy, jinak mě toto období spíše deprimuje, než nadchne. No, ale moc vody tam nebylo, tak to působilo společně s podzimním sychravým a mlhavým počasím poměrně depresivně. Pomalu padala mlha a bylo na čase se přemístit do města a před zimou se schovat v nějaké kavárně. Do cesty nám přišel podnik AB-C Studio. Dortíky nás přesvědčily, že si zde vážně chceme sednou na kafíčko. Když začalo být až moc dětno, tak byl čas tento prostor opustit a vydat se na další místo. Bylo to takové tour de podniky, dobré jídlo a pití než památky. Je pravda, že takovouhle dovolenou neznám a sama bych si ji asi ani nedokázala naplánovat. Neumím se nudit, když někde jsem a chci poznávat dané místo. Ale tady jsem nebyla poprvé.
Poslední zastávkou večera byla Central Perk. Podnik se od mé poslední návštěvy hodně změnil. Nedokážu říci, zda k lepšímu nebo ne, ale nepřipadal mi tolik útulný, jako naposledy. Velké plus bylo, že jsem se konečně mohla osobně setkat i s dalším autorem toho blogu. Je to docela vtipné, jak internet spojuje, ale v reálu se neznáme nebo se vídáme velmi málo, až je to smutné. Mohu označit tento večer za náramně užitý.
Další den vyrážíme ještě na nějaké atrakce, ještě předtím než večer poletím zpět. A to do LuminaVerse. Na chvíli se zase stát dítětem. Čekal nás nevšední zážitek plný světel, barev a vizuálních efektů. Bylo to příjemné zpestření našeho putování a možnost zažít zase něco úplně jiného. Od hry pacman až po možnost bruslení. Od všeho něco. Nejvíc nás potěšil bazén s kuličkama. Od doby, co tohle měli v mekáči, když jsem byla dítě, uplynulo hodně let. Neváháme a skáčeme dovnitř. Když jsme si vše prošli ještě jednou, uznaly jsme, že jsme už dost vyblblý a můžeme pokračovat dál.
Další zastávka byl Dom hore nohami. Už samotný název napovídá, že tady nebude nic tak, jak jsme zvyklí. Všechno je obrácené vzhůru nohama a člověk chvílemi neví, kam se vlastně dívat. Zvenčí to vypadalo neškodně. Prostě barák, co stojí na střeše, co by na tom mohlo být tak speciálního? Už jen samotný mozek na tohle prostě není zvyklý. Je to něco divného a nepřirozeného a tudíž vysílá zmatené signály. Takhle se mi hlava už dlouho netočila. Navíc ten dům je dvoupatrový. V prvním patře, jelikož je to u země je to nepříjemné při vstupu, protože je to všechno nakřivo, ale ve druhém patře je to už o něčem jiném. Solidní centrifuga pro váš mozek. Na čerstvém vzduchu se nám udělá líp, takže kromě obdovování helikoptéry a letadla na dvorku před domem vyrážíme ještě na vyhlídky na Liptov.
Na kopci Háj Nicovô pozorujeme krásně zbarvenou podzimní krajinu. Konečně ten krásně barevný podzim, sluníčko nad hlavou a kopce kolem. Vítr byl docela silný a po dlouhé době jsem viděla děti pouštět draka. I když je to místo historicky ponuré, tak krajina v tento den ukázala to krásné. Byla to krásná tečka za putováním. Přesně takové okamžiky si člověk ukládá do vzpomínek
Večer už jen podrbat Cheilho, rozloučit se a vyrazit na letiště, kde je to sice malé, ale co víc by člověk potřeboval. Cenu za nejlepší dekoraci bychom letišti v Popradu mohli udělit za stěnu plnou lahví od TatraTea. Tímto bych mohla uzavřít tento prodloužený víkend na Slovensku. Ale i přesto ještě dodám pár slov na závěr.
Když jsem si před dobrými 10 lety v hlavě udělala takový pomyslný bucketlist, tak by mě v ten moment nenapadlo, že jednou si fakt škrtnu pole s tím, že budeme k „sousedům“ lítat na návštěvu a hlavně ani to slovní spojení, že „poletím na návštěvu“ by mě v ten moment nenapadlo, že půjde zrealizovat. O pár let později je krásné pozorovat ten moment, který jsem považovala za nesplnitelný, jako splněný. Hezký je snít, ale ještě lepší je ty sny realizovat. A pak nelitovat toho, co člověk nestihl.
Mohu říci, že naše setkání po tolika letech bylo přesně to, co jsem potřebovala! I když se Liptov změnil, tak lidi se nemění! Tento prodloužený víkend mohu označit za vydařený v mnoha směrech. A proto dodávám jedno velké díky!
