Přicházejí Velikonoce a ceny letenek jsou na tom tak vysoko, že musí vzniknout nějaký plán, jak doma nezůstat. A tak asi 2 týdny před velikonočními svátky pácháme plán, který už na mapě vypadá šíleně. Balíme kufry a nakládáme Pupíčka (čti jako 15 stará Kia Picanto) a vydáváme se na cestu dlouhou více jak 600 kilometrů, od které mě plno lidí zrazuje, že tam s tímhle autem nemůžeme dojet. Je důležité nedat na řeči ostatních a risknout to.
Na cestě
Vyrážíme ve 3 ráno a jede se skvěle, pár aut potkáme, ale fakt jen pár. Silnice jsou prázdné. Jednu zastávku děláme na hranicích, kdy v té palivové krizi bereme plnou nádrž benzínu, v té době, za krásných 40 korun litr a s 25 litry se vrháme na přejezd Rakouska. Zní to jako dobrý vtip, ne? Ve Slovinsku v té době platí max. jedno tankování na den a max. 50 litrů na espézetku. Tohle je informace, které nevěříme a doufáme, že nebudeme muset vymýšlet nějakou strategii. Kdyžtak Itálie je za rohem…
Přejezd Rakouska je dlouhý a poté, co objíždíme jeden mýtný úsek přes hory, kde ještě leží sníh, nechce se mi věřit, že ty serpentýny jednou skončí. Nakonec je to cesta docela vyhlídková, když se nám začíná rozednívat. Není to zlé, něco jsme ušetřili a dokonce potkali Felicii s českou espézetkou, jak si to valí před námi stejnými serpentýnami. Tuto cestu jsem zvolila jen z toho důvodu, že se mi nechtělo jet na Salzburg a naše původně plánovaná cesta byla zavřená. Proč, to netuším, ale paní u konce mýtného úseku se nám něco snažila vysvětlit. Bohužel německy jsme ji rozuměli jen to, že ně něco směr XY zavřeno.
Nakonec nám cesta na hranice Rakousko/Slovinsko trvá krásných 6,5 hodiny i s 2 kávočůr-pauzičkami a protažením mých, už dřevěných nožiček. Nevlastním ten luxus s názvem tempomat. Na hranicích čekáme v koloně, až otevřou tunel pro průjezd. Popojíždíme asi 45 minut ve štrůdlu aut. Poté, co jsme uhradili veškeré dálniční poplatky a mýto vjíždíme do Slovinska, kterým nás čeká ještě hodina a půl do naší první zastávky.
Nenajezená a nevyspalá, fungující na kávě přijíždím kolem 10:30 k první zastávce našeho výletu. Pupíček už dojíždí s hladovým okem k Škocjanske Jame a pak začíná boj, zda ujedeme ještě těch 5km k nejbližší benzínce… Parkujeme a jdeme si ulovit vstupenku, než se vyhrne ven ten zájezdový autobus, který dojel za námi. Prohlídka jeskyně je za 30 minut, máme štěstí. Stihli jsme to jen tak tak. Než jsme do jeskyně šli, tak už prodávali vstupenky na druhý den. Není to šílené? Asi by bylo fajn v dnešní době trochu víc plánovat, ale to by zase nebylo to dobrodružství.
Jeskyně, Slovinsko a Itoška
Škocjanske Jame
Škocjanské jeskyně patří k nejvýznamnějším krasovým oblastem na světě. Nacházejí se v jihozápadním Slovinsku v oblasti Kras, podle níž vznikl mezinárodně používaný geologický termín kras. V roce 1986 byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO díky své mimořádné geologické, hydrologické i přírodní hodnotě.
Lidé oblast využívali už více než 5 000 let. Archeologové zde našli pozůstatky osídlení od neolitu přes dobu bronzovou a železnou až po římské období a středověk. Ve starověku byly jeskyně považovány za posvátné místo. Hluboká propast, do níž mizí řeka, vzbuzovala respekt a sloužila jako kultovní místo. Byly zde nalezeny obětní předměty i pohřebiště. Moderní průzkum začal v 19. století. Významnou událostí byl rok 1888, kdy francouzský speleolog Édouard-Alfred Martel prozkoumal dosud neznámé části jeskynního systému. Největší síň dnes nese jeho jméno – Martelova dvorana.
Zajímavostí o tomto místě není málo, jednou z nich je, že jeskyni vytvořila podzemní řeka Reka, která se zde propadá pod zem a vytváří jeden z největších známých podzemních kaňonů na světě. Celý systém měří přibližně 6 km, přičemž kaňon dosahuje hloubky přes 200 metrů. Martelova dvorana má objem asi 2,2 milionu m³, což z ní činí největší objevenou podzemní komoru ve Slovinsku a jednu z největších na světě. Po silných deštích může hladina podzemní řeky stoupnout o více než 100 metrů, což je mimořádný hydrologický jev.
Jeskyně jsou domovem mnoha vzácných druhů živočichů. Nejznámější je Macarát jeskynní (Proteus anguinus) – slepý obojživelník přezdívaný „lidská ryba“, který může žít více než 70 let. V oblasti žijí také netopýři a řada endemických bezobratlých. Díky zvláštnímu mikroklimatu zde vedle sebe rostou alpské i středomořské rostliny, což je velmi neobvyklé.
Prohlídka je to náročná, kopec dolů, kopec nahoru a venku je krásné počasí. Konečně mám velikonoční Slovinsko se sluncem nad hlavou, loni nám totiž pršelo. Nevyspání dělá své, ale prohlídku jeskyně na hodinu a půl si nemůžeme nechat ujít. V jeskyních je vážně na co koukat. Fotky budete muset najít na google, protože v této jediné jeskyni platí zákaz focení.
Pokud se budete v lokalitě chtít chvíli ještě zdržet, tak součástí vstupenky je i muzeum v přírodě, ale budete k němu muset dojít. Není to zrovna blízko a moc dobře to není ani značeno. Můžete navštívit původní domečky, které jsou dnes předělené na muzea, podívat se ke kostelíku a na výhledy do velmi zvrásněné krajiny. Kopce a propasti. Dokonce tudy vedou i turistické a cyklistické stezky. Vyžití je tu až až. Nás ale čeká jiný úkol. Nastartovat a dojet na nejbližší benzínku. Mapy hlásají necelých 5 km, část cesty vede z kopce, tak to sjedeme a pak do mírného kopce, pár odboček, docela rovinka a pak vesnice, kde uprostřed stojí kruháč a za ním další. U něj má být ta benzínka. Cena je nám jedno, i kdybychom už nedojeli, tak to dotlačíme. Scénářů je v hlavě fakt moc. Nakonec není nutné ani jeden z nich realizovat a k benzínce dojíždíme. U stojanů jsou nějaké cedule o zafixování cen. Ostych, zda nám dovolí natankovat, odpadá v momentě, kdy pán před námi bere plnou nádrž do svého auta a ještě tankuje kanystr. S plnou nádrží vyjíždíme na další dobrodružství.
Po cestě zastavujeme v obci Lokev, údajně tam má být něco k vidění, ale je svátek a vojenské muzeum je zavřeno. Nachází se v takové obranné věži a kromě kostela tam nic víc není. Ale je to po cestě. Máme totiž ještě čas, než se budeme moci ubytovat a tak se přesouváme pomalu na ubytování. Nakonec nás paní ubytuje o hodinu dřív. A to nám říká jediné, za kopcem je Itálie, tak jedeme na výlet.
Přejezd hranic je rychlý, za 5 minut jsme na vyhlídce u italského kostela a hřbitova. Poslední odpočinek i s výhledem. Ale ne, v této oblasti se rozkládá archeologické naleziště pozůstatků budov, které sloužili i jako opevnění a hlídka nad italským přístavem. Pod námi se rozkládá malé městečko Muggia a na druhé straně leží Terst. Ano, nenapadlo mě, že ho uvidím i z výšky, když jsem tam loni byla na výletě (ale letecky).
Muggia
Do města sjíždíme autem a hledáme místo na zaparkování. Je to docela boj, a když už jedno v protisměru je, tak se ihned na křižovatce otáčíme a jedeme se tam nacpat. Nemám ráda malé místa na parkování, ale jiné tam nebylo. U dalších byly modré čáry a to vypovídá o jediné věci a to, že to bude placený. Policajtů tam bylo dost a italskou pokutu fakt do sbírky zážitků z dovolené nepotřebuji. Město jsme si prošli v poklidu, kamenné uličky, na kopečku hrad, který se tyčí nad malým přístavem. Historické budovy, malé náměstíčko s kostelem a radnicí a to vše. Odpolední výlet dostatečně užit. Večeři jsme si tam sice nedali, ani jedna restaurace nebyla otevřená. Velikonoce tu berou fakt moc vážně. Co jiného? Takže na zmrzlinu a pak do obchodu pro italské dobroty.
Pokud budete mít někdy příležitost toto malé přímořské městečko navštívit, tak určitě neváhejte. Muggia je malebné přímořské městečko v regionu Friuli Venezia Giulia na severovýchodě Itálie, jen několik kilometrů od města Terst a slovinských hranic. Je to jediné město na Istrijském poloostrově, které dnes patří Itálii. Dodnes si zachovalo silný benátský charakter – úzké uličky, barevné domy, malé přístaviště i náměstí připomínají spíše Benátky než typické italské město.
Oblast byla osídlena již v 7. století př. n. l., kdy zde stálo opevněné prehistorické sídlo (tzv. castelliere). Ve 2. století př. n. l. území ovládli Římané a založili zde osadu Castrum Muglae. Původní město stálo na kopci v dnešní lokalitě Muggia Vecchia. Až kolem roku 1000 začalo vznikat nové sídlo u moře, nazývané Borgolauro, které se postupně stalo hlavním centrem. Ve 13.–15. století o Muggii soupeřily Benátská republika, akvilejský patriarchát a Terst. Roku 1420 se město definitivně stalo součástí Benátské republiky a pod její správou zůstalo téměř 380 let, což výrazně ovlivnilo jeho architekturu.
Co nevynechejte při své návštěvě, kromě italských dobrot zajděte na Piazza Marconi – hlavní náměstí s benátskou radnicí a gotickou katedrálou. Velmi zajímavou stavbou je katedrála Duomo dei Santi Giovanni e Paolo. Stavba katedrály pochází ze 13. století. Na průčelí nepřehlídnete rozetu. Tvar této stavby úpoutal mojí pozornost. Na mírném kopečku se nad městem tyčí hrad Muggia, jedná se o středověký hrad, který chránil město. Dnešní podoba pochází převážně ze 14.–18. století. Až se budete procházet úzkými a barevnými uličkami, dojdete až k přístavu Mandracchio, kde dodnes kotví rybářské lodě. Místo Muggia Vecchia se nachází asi 2 kilometry od centra města. Jedná se o původní středověké město, dnes archeologický park s pozůstatky hradeb a domů, římské a středověké vykopávky, románský kostel Santa Maria Assunta z 9.–13. století s cennými středověkými freskami a nádherný výhled na Terstský záliv.
Každoročně se zde koná Carnevale di Muggia, jeden z nejznámějších karnevalů v regionu. Tradice vychází z benátského karnevalu, ale mísí se s istrijskými zvyky.
Večer pozorujeme hvězdičky s vínečkem v ruce a luštíme, co je ten záhadný svítící nápis bokem od nás. To jsou vinice, kousek od Koperu, to jsme ve správné lokalitě.
Podél pobřeží, od italských hranic k těm chorvatským
Ráno jsme si nakonec přivstali. Počasí má být teplé a slunečné. A naší první zastávkou jsou solné pláně, právě hned po ránu. V pravém poledni by tam byla neskutečná výheň. Otevírací doba je od 7 do 21 hodin. Přijíždíme na osmou ranní a na přilehlém parkovišti odstavujeme náš vůz. Údajně je parkování placené, ale při koupi vstupenky je v ceně. Na toto místo jsme zajeli, že se nám to prostě líbilo na mapě. Neměli jsme žádné očekávání. Nakonec musím říct, že nás to mile překvapilo a strávili jsme tam víc času, než jsme původně plánovali.
Krajinski park – Sečoveljske soline
Krajinski park Sečoveljske soline nebo Přírodní park Sečoveljské soliny, leží na jihozápadě Slovinska u města Piran, kousek od hranic s Chorvatskem. Jde o největší slovinské saliny (solné pláně) a jedno z posledních míst ve Středomoří, kde se mořská sůl dodnes získává tradičním ručním způsobem starým více než 700 let. Park spojuje jedinečné kulturní dědictví s mimořádně cennou přírodou.
První zmínky o zdejší těžbě soli pocházejí z 13. století, ale někteří historikové předpokládají, že sůl se zde získávala už v době římské. Ve středověku byla sůl označována jako „bílé zlato“ a představovala jeden z nejcennějších obchodních artiklů. Příjmy z její výroby významně přispívaly k bohatství nedalekého Piranu i Benátské republiky. Současná podoba krajiny vznikala po staletí budováním hrází, kanálů, stavidel a odpařovacích polí, která vytvořila unikátní kulturní krajinu. V roce 1990 byly saliny vyhlášeny krajinným parkem, od roku 1993 jsou chráněny také jako mokřad mezinárodního významu podle Ramsarské úmluvy a jsou součástí soustavy Natura 2000. Park se dělí na dvě hlavní části: Lera – severní část, kde se dodnes vyrábí mořská sůl tradičními metodami. A Fontanigge – jižní část s opuštěnými salinami, starými domky solnářů, muzeem a bohatou ptačí populací.
Zajímavostí na tomto místě je, že sůl se zde stále sklízí ručně, podobně jako ve středověku. Díky tomu se zachovává nejen historická tradice, ale i jedinečný ekosystém. V parku bylo zaznamenáno více než 300 druhů ptáků, z nichž mnoho zde hnízdí nebo odpočívá během migrace. Roste zde mnoho halofytů, rostlin přizpůsobených slanému prostředí. Na konci léta se rozsáhlé plochy zbarvují do červených a fialových odstínů. Ve Fontanigge se dochovaly ruiny domků, ve kterých po dobu sklizně žily celé rodiny solnařů. Dnes zde funguje Muzeum solnářství.
Nejcennějším produktem je Piráanská mořská sůl, která vzniká přirozeným odpařováním mořské vody. Výjimečná je tím, že se sbírá na vrstvě minerálního sedimentu zvaného petola, jenž zabraňuje mísení soli s bahnem a dodává jí vysokou čistotu. Tato technologie je ve světě velmi vzácná
Portorož a Piran
Další zastávkou je místečko u moře – Portorož. Nic historického tu nenajdete, ale promenáda kolem vody, azurová modrá v kontrastu s barevnými domečky v pozadí tomu dodává ten správný přímořský nádech. Na koupání to ještě není, ale dokázala bych si tu představit pár letních dní. Moře je tu čisté, vstup pozvolný a hlady bych tu asi taky neumřela.
Za historií si musíme popojet o kousek dál. Stále kopírujeme pobřeží a přijíždíme do Piraně. Míříme k městským hradbám, na které se statečně vydrápeme. Pokocháme se výhledem na město, které je obklopeno nekonečnou modří, a užíváme si teplého jara. Poté pokračujeme z kopce dolů na další výhledy z opevnění a ke kostelu. Zde se dá vyjít i na věž, ale to nás neláká. Pohled z hradeb při vstupu do města nám bohatě stačil. Po svých pokračujeme kolem města, kde nesmí chybět zmrzlina k pozorování lodí na moři a pak se jdeme bez plánu ztratit do úzkých uliček. Na hlavní náměstí, také zavítáme, ale jen na chvilku. Je po poledni a davy turistů se doslova valí. Ještě přes poledne seděli v restauracích a kavárnách… Viděli jsme všechno, co jsme chtěli, tak město opouštíme dalšími úzkými klikatými uličkami.
Piran je jedno z nejlépe zachovaných historických měst na slovinském pobřeží Jaderského moře. Leží na úzkém poloostrově vybíhajícím do Piranského zálivu a je známý svými benátskými paláci, úzkými kamennými uličkami, malebným přístavem a středomořskou atmosférou. Přestože má Slovinsko jen asi 46 kilometrů pobřeží, Piran je považován za jeho historickou a kulturní perlu.
Oblast byla osídlena už v době římské říše, kdy zde stála menší přístavní osada. Název Piran pravděpodobně pochází z řeckého slova „pyr“ (oheň). Podle jedné z teorií zde ve starověku hořely signální ohně, které naváděly lodě do bezpečného přístavu. Od 7. století se město rozvíjelo pod vlivem Byzantské říše, později získalo značnou samostatnost. Roku 1283 se Piran stal součástí Benátské republiky a zůstal pod její správou více než 500 let. Právě toto období nejvíce ovlivnilo jeho architekturu, jazyk, obchod i kulturu. Díky obchodu se solí z nedalekých Sečoveljských solin město výrazně zbohatlo a vyrostly zde honosné paláce, kostely i městské hradby. Po pádu Benátské republiky v roce 1797 připadl Piran Rakousku, krátce patřil Napoleonově Francii a později byl součástí Rakouského císařství a Rakouska-Uherska. Po druhé světové válce byl součástí Svobodného území Terst a od roku 1954 připadl Jugoslávii. Po rozpadu Jugoslávie v roce 1991 se stal součástí samostatného Slovinska.
Co navštívit? Srdcem města je Tartiniho náměstí, pojmenované po slavném houslistovi a skladateli Giuseppem Tartinim, který se zde narodil roku 1692. Uprostřed náměstí stojí jeho bronzová socha. Náměstí bývalo až do 19. století přístavem, který byl později zasypán a přeměněn na dnešní elegantní městské centrum. Dominantou Piranu je kostel sv. Jiří, stojící na kopci nad městem. Jeho zvonice byla postavena podle vzoru slavné zvonice na náměstí sv. Marka v Benátkách. Z vrcholu je nádherný výhled na celé město, Jaderské moře, italské pobřeží i chorvatskou Istrii. Středověké hradby chránily bohaté obchodní město před útoky z moře i pevniny. Dochovala se velká část opevnění, odkud se otevírá jeden z nejkrásnějších panoramatických pohledů na Piran. Na samém konci poloostrova leží mys Punta s majákem a promenádou. Je oblíbeným místem pro pozorování západů slunce.
Izola
Co by to bylo za jízdu po pobřeží, kdybychom nezajeli i do Izoly. Další městečko na pobřeží. Ve městě to žije, v přístavu probíhá nějaká party a město duní. Dojdeme jim zkontrolovat kostel, náměstíčko, zvonici, na kterou se rozhodneme vystoupat za krásné 1€. Pozorujeme chvíli Izolu z výšky. Co by to bylo za výlet, kdybychom si nedali kávičku a místní kremše. Stačí nám jeden, jsou vážně obří! Za hodinu a půl se vracíme zpět k autu. Končí nám parkování a také se ještě odpoledne chceme projít po Koperu. Na parkovišti zjišťuju, že Pupíček má nové škrábance. Co se dá dělat. Je to tu už takový divoký, jako na Balkáně. Lísteček za stěračem je asi urážka. Takže si říkám, že přidáváme stříbrné a i zelené škrábance na seznam k těm, co tam už jsou z parkovišť.
Izola je malebné přímořské město na slovinském pobřeží Jaderského moře, ležící mezi Koperem a Piranem. Dnes má přibližně 12 000 obyvatel a je známé především svou rybářskou tradicí. Název Izola pochází z italského slova isola – ostrov. Až do 19. století totiž bylo město skutečně ostrovem, který byl od pevniny oddělen úzkým mořským průlivem. Ten byl později zasypán, aby vzniklo lepší spojení s pevninou.
První osídlení oblasti sahá až do doby římské říše, kdy zde existovala menší přístavní osada. Ve středověku se Izola rozvíjela jako opevněné město s rybářským přístavem. Roku 1278 se stala součástí Benátské republiky, která zde vládla více než 500 let. Benátčané vybudovali hradby, paláce i přístav a výrazně ovlivnili podobu města. Po pádu Benátské republiky v roce 1797 připadla Rakousku, krátce byla pod správou Napoleona a později byla součástí Rakouska-Uherska. Po druhé světové válce byla součástí Svobodného území Terst a od roku 1954 připadla Jugoslávii. Od roku 1991 je součástí samostatného Slovinska.
Co navštívit? Historické centrum, Staré město, tvoří úzké kamenné uličky, malé náměstí a barevné domy s benátskými prvky. Na mnoha budovách lze dodnes spatřit reliéfy okřídleného lva sv. Marka, symbolu Benátské republiky. Nejvýznamnější památkou je kostel sv. Maura, patrona města. Pochází z 16. století a jeho štíhlá zvonice je jednou z dominant Izoly. Jedno z nejkrásnějších míst ve městě je považováno Manzioliho náměstí s goticko-renesančním palácem Manzioli, který patřil jedné z nejvýznamnějších místních šlechtických rodin. Na okraji města se nachází Simonův záliv (Simonov zaliv), kde byly objeveny pozůstatky rozsáhlé římské přímořské vily z 1. století n. l. s dochovanými mozaikami. Lokalita patří mezi nejvýznamnější archeologická naleziště na slovinském pobřeží.
Zajímavostí je, že Izola byla až do počátku 19. století ostrovem. Spojení s pevninou vzniklo až zasypáním průlivu. Město bylo po staletí nejvýznamnějším rybářským centrem Slovinska. Ve 20. století zde fungovala velká továrna Delamaris, která patřila mezi nejznámější výrobce rybích konzerv v bývalé Jugoslávii.
Koper
Pozdní odpolední zastávka na posledním městečku na pobřeží, je Koper. Koper máme kousek do ubytování, tak se můžeme zdržet, jak dlouho budeme chtít. Centrum je to malé, prošli jsme si ho od hlavního náměstí s kostelem a vyhlídkovou věží, až po přímořskou promenádu, která působila velmi moderním dojmem. Také jsme došli do čtvrti, kde to byla jedna ambasáda za druhou, ale už to nebylo to krásně upravené městečko, co o pár ulic vedle. Chvíli jsme si poseděli u přístavu. Na venkovní tržnici jsme zastihli stánkaře s uměním, kteří už své stánky balili. Jinak vnitřní tržnice byla už v odpoledních hodinách zavřena.
Koper je největší město slovinského pobřeží a zároveň nejvýznamnější slovinský námořní přístav. Leží na severním pobřeží Jaderského moře, jen několik kilometrů od italských hranic. Stejně jako nedaleká Izola byl Koper původně ostrovem, který byl až v 19. století spojen s pevninou zasypáním mořského průlivu.
Oblast byla osídlena již v době římské říše. Římané zde založili osadu Capris. Po pádu Říma se město dostalo pod vliv Byzantské říše. V 6. století sem uprchli obyvatelé z pevniny před vpády Langobardů a Slovanů. Ve středověku neslo město název Capodistria (doslova „hlava Istrie“), protože se stalo správním centrem celého poloostrova. Roku 1279 se Koper stal součástí Benátské republiky, pod jejíž správou zůstal více než 500 let. Právě tehdy vznikla většina paláců, náměstí a městských bran, které dnes obdivují návštěvníci. Po pádu Benátské republiky roku 1797 připadl Rakousku, krátce byl pod správou Napoleona a následně se stal součástí Rakouského císařství a později Rakouska-Uherska. Po druhé světové válce patřil ke Svobodnému území Terst a od roku 1954 se stal součástí Jugoslávie.
Historickým srdcem města je Titovo náměstí, které je vystavěné v renesančním stylu. Obklopují ho významné historické budovy z období Benátské republiky. Nejznámější památkou je Pretoriánský palác, postavený ve 13.–15. století jako sídlo benátské správy. Dnes zde sídlí radnice a turistické informační centrum. Je považován za jednu z nejkrásnějších goticko-renesančních staveb ve Slovinsku. Největší kostel ve městě pochází z 12. století. Hovoříme o Katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Vedle něj stojí 54 metrů vysoká zvonice, na kterou mohou návštěvníci vystoupat a užít si výhled na historické centrum, přístav i Jaderské moře. Městská brána Muda je jedinou dochovanou městskou branou z původního opevnění. Připomíná dobu, kdy byl Koper opevněným ostrovním městem.
Největší význam města dnes představuje Přístav Koper (Luka Koper). Je to jediný mezinárodní obchodní přístav Slovinska. Patří mezi nejdůležitější přístavy severního Jadranu. Ročně odbaví miliony tun nákladu a statisíce automobilů. Slouží jako důležitá vstupní brána pro zboží směřující do střední Evropy, včetně České republiky, Rakouska, Maďarska a Slovenska.
Zajímavost na závěr. Italský název Capodistria se používá dodnes a připomíná historickou roli města jako správního centra Istrie.
Speleontologická vycházka a přírodní krásy slovinských nížin
Další den vyrážíme do podzemí. V plánu jsou jeskyně, které jsou otevřené velmi omezeně a tak plán tohoto dne plánujeme dle jeskyní. Dopoledne vyrážíme k jeskyni Divaška, do které má být vstup v 10:00. V 9:40 přijíždíme a po nás dorazí vzápětí další auto, s českou značkou. On vidí českou SPZ a takticky si stoupá na druhý konec parkoviště. Do 10 se nic neděje, ale pomalu začínají přijíždět další auta. Nakonec se ukáže i průvodce a můžeme zakoupit vstupenky. Prohlídka jeskyně, která se nachází asi 700m od info budky, bude trvat hodinu až hodinu a půl. Pán ji vede ve slovinštině a v angličtině, protože se mu tam sešla skupinka Italů a dokonce i Maďarů. Do jeskyně jdeme na cibuli, má tam být zima. Jako chladno je, ale dokud se člověk hejbe, je to dobrý. Nejhorší je asi to, když se po hodině aklimatizujete v jeskyni vyjít ven, kde svítí sluníčko a je o dobrých 10 stupňů víc.
Divačská jeskyně
Divaška jama nebo Divačská jeskyně je jedna z nejstarších turisticky zpřístupněných jeskyní ve Slovinsku. Nachází se nedaleko městečka Divača v oblasti Kras, jen několik kilometrů od známých Škocjanských jeskyní. Přestože není tak proslulá jako Postojnská nebo Škocjanské jeskyně, bývá označována za „skrytý klenot slovinského krasu“ díky bohaté krápníkové výzdobě a komornější atmosféře.
Jeskyni objevil 11. května 1884 místní obyvatel Gregor Žiberna, který jako první prozkoumal její prostory a mnohé krápníkové útvary pojmenoval slovinskými názvy. Podle místní tradice po sestupu do jeskyně zvolal: „Fantje, pridite dol, v Ameriki smo!“ („Chlapci, pojďte dolů, jsme v Americe!“), protože jej bohatství podzemních prostor připomínalo objevení nového světa. Už v roce 1887, pouhé tři roky po objevu, byla jeskyně zpřístupněna turistům. Patří tak mezi nejstarší turisticky upravené jeskyně ve Slovinsku. Při slavnostním otevření ji navštívil rakouský korunní princ Rudolf Habsburský, po němž byla nějakou dobu pojmenována jako Rudolfova jeskyně.
Divaška jama je dlouhá přibližně 700 metrů, přičemž turistická trasa měří kolem 1 kilometru. Návštěvníci sestoupí asi 77 metrů pod zem a během prohlídky překonají přibližně 100 schodů. V jeskyni panuje po celý rok stálá teplota kolem 8 °C. Jeskyně představuje jeden z nejstarších zachovaných podzemních toků řeky Reka, která dnes o několik kilometrů dál mizí v podzemí ve Škocjanských jeskyních. Tyto chodby vznikaly před miliony let, což vysvětluje mimořádně bohatou a pestrou krápníkovou výzdobu.
Proč se do jeskyně vydat? Uvidíte mohutné stalagmity a stalaktity, jemné krápníkové záclony, sintrové kaskády a „kamenné svíčky“, útvary připomínající cypřiše, slavnou Pokladnici (Zakladnica)s bílými a červenými krápníkovými záclonami, velkými krystaly a vzácnými helictity, které rostou do stran nebo proti směru gravitace. V jeskyni žije řada podzemních živočichů, například netopýři, jeskynní brouci, pavouci a další bezobratlí přizpůsobení životu ve tmě.
Mezi významné návštěvníky patřili korunní princ Rudolf Habsburský i slavný lékař a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud.
Kobilarna Lipica
Poté, co se rozehřejeme na povrchu zemském je čas vyrazit za koníkama. Ano, jedeme do Lipice. Já bych toto místo za sebe vynechala, ale měli jsme čas před další jeskyní a druhá půlka posádky chtěla hřebčín vidět. Proč tedy ne? Parkování bylo naštěstí zadarmo. Na to, za vstupenku dáte 20€ jen to hvízdne a můžete se podívat do areálu. Určitě si počkejte na čas, kdy u hlavní brány začínají komentované prohlídky. A jak to funguje? Stoupnete si k ceduli, kde je napsán jazyk prohlídky a oni si vás vyzvednou a areál vám ukážou. Šli jsme na slovinskou prohlídku. Paní byla znalá, areálem nás provedla. Nezapomněla podotknout, jaké jsou další akce v areálu (pozor na to, jsou placené zvlášť). Potkali jsme tam stejné lidi jako v jeskyni ráno a vypadalo to, že pojedou i do té druhé, kterou jsme měli naplánovanou na odpoledne.
Kobilarna Lipica, česky Hřebčín Lipica, je nejslavnější hřebčín ve Slovinsku a nejstarší nepřetržitě fungující hřebčín lipicánů na světě. Nachází se v krasové oblasti nedaleko města Sežana, jen několik kilometrů od italských hranic. Právě zde vzniklo jedno z nejznámějších koňských plemen světa – lipicán, které se stalo symbolem klasického jezdeckého umění.
Hřebčín založil 19. května 1580 habsburský arcivévoda Karel II. Štýrský, který hledal vhodné místo pro chov ušlechtilých koní pro císařský dvůr. Základem chovu byli španělští koně dovezení z Iberského poloostrova, kteří byli kříženi s místními krasovými, arabskými a neapolskými koňmi. Tak vzniklo plemeno lipicán. Během napoleonských válek i obou světových válek museli být koně několikrát evakuováni, aby byli uchráněni před válečnými událostmi. Po skončení konfliktů se vždy vraceli zpět do Lipice. Po druhé světové válce se Lipica stala součástí Jugoslávie a od roku 1991 patří samostatnému Slovinsku. Dnes je významnou národní kulturní památkou.
Lipica je úzce spojena se slavnou Španělskou jezdeckou školou ve Vídni. Právě lipicáni zde již po staletí předvádějí vrcholné ukázky klasické drezury. V samotné Lipici dnes působí Lipiška jezdecká škola, která navazuje na stejnou tradici a pořádá pravidelná jezdecká vystoupení.
Při návštěvě si můžete prohlédnout: historické stáje s plemennými hřebci, rozlehlé pastviny, kde se volně pohybují stovky lipicánů, ukázky výcviku mladých koní, vystoupení jezdecké školy, Muzeum Lipikum, které představuje historii hřebčína i plemene, Muzeum kočárů s historickými kočáry používanými šlechtou a císařským dvorem.
Zajímavosti: V Lipici žije více než 300 lipicánů na ploše přes 300 hektarů. Název Lipica pochází ze slovanského slova lípa – strom, který v této oblasti hojně rostl. Lipicán se stal natolik významným symbolem Slovinska, že je vyobrazen na slovinské eurominci v hodnotě 20 centů. V roce 2022 byla tradice chovu lipicánů zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO jako společné dědictví několika evropských zemí, včetně Slovinska. Hřebčín navštívila řada významných osobností, například britská královna Elizabeth II během státní návštěvy Slovinska v roce 2008.
Kolem 14:20 vyrážíme na obří parkoviště hledat našeho Pupíčka. Sice máme barvu nevšední, ale furt je to malé auto, a když kolem stojí kempry, tak se fakt blbě hledá. Po šťastném shledání míříme do poslední jeskyně naší výpravy a to do Vilenice. Jeskyně je otevřená jen v neděli a to v 15:00 a také o velikonočním pondělí, tedy možná i ve svátky. Jedeme podle mapy, protože netušíme, kudy kam. Nějaké značení? Co to je? Až za odbočkou vidíme vybledlý plakát mezi stromy s reklamou na jeskyni. Ouzkou cestou jedeme dál a tam závora. Do 15:00 zbývá asi 10-15 minut. Počkáme a uvidíme. Ideální čas na pozdní oběd ze zásob, které už to teplo v autě moc nedávají. Prohlídka má trvat hodinu a půl a čeká nás pořádný sestup do podzemí. Za mě mohu hodnotit, že se jednalo o tu nejhezčí jeskyni společně s Divaškou. Počet lidí ideální a komorní prohlídka super. Žádná Postojná, která praská ve švech. Vstupné 15€, prohlídka ve slovinštině a v angličtině zároveň.
Jeskyně Vilenica
Jeskyně Vilenica patří k nejvýznamnějším krasovým jeskyním ve Slovinsku a je považována za nejstarší turisticky zpřístupněnou jeskyni v Evropě. Nachází se nedaleko obce Lokev, asi 8 km od města Sežana a jen několik kilometrů od hřebčína Lipica. Po staletí byla považována za nejkrásnější jeskyni klasického Krasu, než ji v 19. století zastínila slavnější Postojnská jeskyně.
První známé organizované prohlídky se zde konaly již v roce 1633, kdy hrabě Benvenuto Petazzi svěřil správu jeskyně farnosti v Lokvi a povolil vybírat vstupné. Díky tomu je Vilenica považována za první komerčně provozovanou turistickou jeskyni na světě. Její obliba byla podpořena blízkostí důležité obchodní cesty mezi Vídní a Terstem i nedalekého hřebčína Lipica. V 17.–19. století ji navštěvovali panovníci, šlechtici i přírodovědci. Mezi nejvýznamnější hosty patřili císař Leopold I., císař František I. Rakouský nebo přírodovědec Balthasar Hacquet. Po objevení Postojnské jeskyně a vybudování železnice do Postojné význam Vilenice postupně upadal. Nový život jí vdechli až členové Jeskyňářského spolku Sežana, kteří ji v roce 1963 obnovili, upravili návštěvnickou trasu a zavedli elektrické osvětlení.
Jeskyně vznikla rozpouštěním vápence působením podzemních vod během milionů let. Celková délka známých chodeb přesahuje 1 kilometr, přičemž návštěvnická trasa měří přibližně 450 metrů a prohlídka trvá asi jednu hodinu. Po celý rok zde panuje stálá teplota kolem 10 °C.
Co uvidíte? V jeskyni na vás čeká bohatá krápníková výzdoba se stalaktity a stalagmity, mohutné podzemní síně, barevné sintrové útvary zbarvené oxidy železa do odstínů bílé, žluté, oranžové i červené, třpytivé krystaly kalcitu, slavný Taneční sál (Plesna dvorana), kde se konají kulturní akce a slavnostní předávání literární ceny Vilenica.
Legenda o vílách
Název Vilenica pochází ze slovinského slova „vila“, tedy víla. Podle místních pověstí byla jeskyně domovem krásných dobrých víl, které pomáhaly poctivým lidem, chránily okolní krajinu a občas odměňovaly ty, kteří se k přírodě chovali s úctou. Právě tato legenda dala jeskyni její poetické jméno a dodnes je součástí místního folklóru.
Vilenica je považována za nejstarší turistickou jeskyni v Evropě a pravděpodobně i za první jeskyni na světě, kde se pravidelně vybíralo vstupné. Od roku 1821 zde byla vedena návštěvní kniha, do níž se zapsaly tisíce návštěvníků z celé Evropy. Jeskyně je domovem netopýrů i dalších živočichů přizpůsobených životu ve tmě. Leží v oblasti Kras, která dala světu mezinárodně používaný geologický termín karst (kras).
Tento den jsme si dali pořádně do těla, hodně jsme toho nachodili a taky jsme hodně pater nastoupali. Nezbývá nic jiného, než se přemístit do Kranje na večeři, rychlou procházku městem a pak na poslední ubytování. Protože zítra uděláme krátkou zastávku na Bledu a pojedeme k domovu.
Kranj
Kranj je čtvrté největší město Slovinska a historické centrum regionu Horní Kraňsko (Gorenjska). Leží asi 25 km severozápadně od Lublaně, na skalním ostrohu mezi řekami Sáva a Kokra, což mu od pradávna poskytovalo výbornou přirozenou obranu. Díky své více než 6 000 let dlouhé historii patří mezi nejstarší nepřetržitě obydlená města ve Slovinsku.
Nejstarší osídlení pochází z mladší doby kamenné. Archeologické nálezy dokazují, že místo bylo obýváno nepřetržitě po více než šest tisíciletí. Ve starověku zde stálo římské sídlo Carnium, významná obchodní stanice. V 6.–8. století se Kranj stal jedním z nejvýznamnějších sídel na území dnešního Slovinska a bývá označován za první centrum slovanské Kraňské marky (Carnioly). Podle města získala jméno historická země Kraňsko. Městská práva získal ve 13. století a během středověku se stal významným obchodním a řemeslným centrem. V habsburské monarchii prosperoval díky řemeslům, mlýnům a pravidelným trhům. Rozvoj urychlilo otevření železnice v roce 1870, po kterém se Kranj proměnil ve významné průmyslové město.
Historické centrum stojí na 30 metrů vysoké skále mezi řekami Sáva a Kokra. Je chráněno jako kulturní památka a patří k nejlépe zachovaným středověkým městům ve Slovinsku. Úzké uličky, měšťanské domy a náměstí si zachovaly původní atmosféru. Dominantou města je gotický kostel sv. Kanciána a druhů mučedníků, postavený v 15. století. Patří k nejvýznamnějším gotickým stavbám ve Slovinsku. Středověký hrad Khislstein vznikl z obranné věže nad řekou Sávou. Dnes zde sídlí Gorenjské muzeum a v létě se na nádvoří konají koncerty a divadelní představení. Přímo pod historickým centrem se rozkládá kaňon řeky Kokry, jeden z nejhlubších městských kaňonů v Evropě. Stezky vedou podél řeky i na vyhlídky vysoko nad ní.
Zajímavosti: Kranj je často označován za nejstarší slovinské město, protože je jako jediné na území Slovinska nepřetržitě obýváno od antiky. Ve městě prožil poslední roky života nejvýznamnější slovinský básník France Prešeren. Jeho dům je dnes muzeem a hlavní náměstí zdobí jeho socha. V Kranji žil také Janez Puhar, průkopník fotografie na skle, považovaný za jednoho z prvních fotografů na světě.
Ubytováváme se kousek od Bledu a kousek od hranic s Rakouskem a jdeme spát. Další den plánujeme vstát brzo a dojet na Bled, než budou davy lidí. Užít si tu klidnou atmošku. Což se nám vlastně i druhý den podaří.
Jezero, hrad a cesta domů
Ráno vyrážíme na Bled, abychom nejpozději kolem 11 hodiny mohli vyrazit na 6 hodinovou cestu domu. Také proto, abychom se vyhli kolonám, protože velikonoční pondělí bude ve znamení „všichni se vracíme domů“. Naší poslední zastávkou na této cestě je centrum Bledu a promenáda u jezera, výhledy na ostrůvek a taky na hrad. Poté se přesouváme na kopec nad jezerem a jedeme na hrad.
Bled
Bled je jedno z nejnavštěvovanějších míst Slovinska. Leží v severozápadní části země na úpatí Julských Alp. Město proslulo nádherným Bledským jezerem s malým ostrovem s kostelem uprostřed vody. Také středověkým hradem na skalním útesu. Oblast kolem Bledského jezera byla osídlena již v pravěku. V římské době vedly okolím obchodní stezky spojující oblast Alp s Panonií a Jadranem. První písemná zmínka o Bledě pochází z roku 1004, kdy německý král Jindřich II. daroval území biskupům z Brixenu. Roku 1011 je poprvé zmíněn Bledský hrad, který patří mezi nejstarší hrady ve Slovinsku. Skutečný rozmach Bled zažil v 19. století, kdy se stal oblíbeným lázeňským místem rakouské aristokracie. Švýcarský přírodní léčitel Arnold Rikli zde v roce 1855 založil přírodní lázně.
Největším lákadlem je ledovcové jezero o délce 2 km, které vzniklo činností alpského ledovce. Okolo jezera vede přibližně 6 km dlouhá promenáda. Uprostřed jezera leží jediný přírodní ostrov Slovinska – Blejski otok. Kde se nachází Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dnešní barokní podoba pochází ze 17. století a uvnitř se nachází slavný zvon přání. Na ostrov se tradičně jezdí lodí zvanou pletna– dřevěným člunem, který je typický pouze pro Bled. Dalším místem je bledský hrad, který stojí na 130 metrů vysokém útesu nad jezerem a patří k nejstarším hradům Slovinska.
Před polednem opouštíme Slovinsko a jedeme vstříc domovu. V průběhu cesty stavíme na kafíčko a protažení nohou a Pupík funí těch 600 a něco km zpátky do Čech. Cesta je to dlouhá a těch zastávek by bylo potřeba víc, ale když to jede, tak nerada stavím, protože bych se pak nedokopala k tomu, abychom pokračovali. Cesta to rozhodně krátká nebyla. Ale ke strávení Velikonoc mimo domov úplně postačila. Doufám, že jsem vás alespoň trochu inspirovala. Kam vyrazím na další velikonoční svátky příští rok? To se nechejte překvapit, protože to ani já ještě nevím. Slovinsko potřetí už asi v tomto čase ne. Pokusím se být originálnější do budoucna. Vždy je stále co objevovat i na dobře známých místech. Na viděnou na další cestě! 🚘 👋
