Honningsvåg
Překročili jsme hranice do Norska a směřovali na sever. V programu dne bylo strávit půlnoc na Nordkappu, ale ještě předtím, než tam dojedeme, tak zastavíme v jedné z těch nejsevernějších vesniček – Honningsvagu. Jedná se o malou rybářskou vesnici. Přivítáni jsme byli silným a studeným větrem ze severních vod a u přístavu nás to málem odfouklo. Pod mraky nenápadně vyukukovalo sluníčko, ale svou sílu v červenci neprojevovalo. Strávili jsme zde pár hodin z odpoledne. Kromě přístavu a vesničky s typickou rybářskou „architekturou“ jsme proběhli díky počasí velmi rychle. Hledali jsme jediné – Artico bar, kde se alkohol dává do panáků z ledu a ty se pak můžou hodit do fjordu. Velké překvapení bylo to, že jsme Artico House našli, ale místo hospody jsme objevili „vánoční dům“. Vánoce v červnu, skvělé! Už jedny byly v Santově vesničce, tak druhé i v Norsku. Vánoční dům byl ale krásně nazdobený, nasvětlený a pastva pro oči. Vedený jako obchod, ale i tak se člověk pokochal.
Nordkapp 71°10‘21‘‘
Naše cesta pokračovala na sever, venku se ochladilo a silný vítr s námi lomcoval i na silnici. Dojeli jsme na Nordkapp. Když ostatní viděli počasí venku, přemýšleli, zda vystoupí. Někteří zvolili teplý grog nebo svařák a čekali. Asi v domnění, že se počasí vylepší. Předpovědi nebyly nějak pozitivní a tak nebylo na co čekat. Hurá ven! Doslova mě odnesl vítr pár metrů dál… Ale i za takového počasí, nabalená jak cibule jsem pokračovala na „severní konec světa“. Bylo to náročné ujít pár metrů. Krok vpřed a další dva vzad. Ale stálo to za to!
Na Nordkappu jsme strávili noc. Byla to ta má nejkrušnější, kterou jsem kdy zažila. Silný vítr neustával, naopak přidával na intenzitě. Bral s sebou i malé kamínky a ty se nám odráželi od vozidla. Táhlo dovnitř i kudy nemohlo. „Prospali“ jsme asi 4 hodiny, než jsme vyrazili na cestu. Já teda oka nezamhouřila. Později jsme zjistili, že rychlost větru byla 74km/h. Krušná to noc, ale plná nezapomenutelných zážitků – půlnočního slunce nad obzorem, krásné přírodní scenerie a divoké putování mraků hnaných větrem.
Alta
Po krušné noci jsme se vrátili do podmínek „obyvatelných“ a mířili do Alty. Oblast je známá nejstaršími skalními rytinami, které pocházejí z pravěku a jsou na území Norska. V dnešní době se jedná o rozsáhlé archeologické naleziště zakomponované do přírody. Kolem rytin budete procházet po dřevěných chodníčcích a obdivovat je z povzdálí. Někdy to bude chtít trochu větší představivost, protože ne všechny jsou dobře viditelné.
Den jsme zakončili na Skibotnu, odkud jsme pozorovali vrcholky zasněžených hor.
Narvik
Směr Narvik. Je jasné, že je potřeba kombinovat přírodu versus města, ale tohle město mě doopravdy nezaujalo. Kromě pochmurného počasí a návštěvy muzea nebo obchoďáku se tu toho moc dělat nedá. Válečné muzeum není můj šálek kávy, ale takové dopravní mini muzeum mne zaujalo. Našla jsem ho náhodou, tak jsem se ho i přes komplikované sehnání vstupenky rozhodla navštívit. A nelitovala jsem. Narvik kjøretøyhistoriske museum je takové malé schované muzeum z druhé strany budovy, ve které se nachází Válečné muzeum. Na informacích je potřeba si koupit vstupenku, poté budovu obejít a přes QR kód se do muzea vpustit. Není tam nikdo, kdo by tam byl, vše je monitorováno kamerami. Expozice zahrnuje něco z aut, autobusů a vlaků. Dále různé dopravní cedule a značení, uniformy či poutač a pumpu čerpací stanici. Každý si zde najde to své.
Lofoty
Kouzelné to místo Norska, které najdeme na mnohých fotkách na internetu. Tato oblast je velmi široký pojem a tak samotné označení v nás evokuje mnoho míst. Navštívit každé místo „Lofot“ je zcela nemožné. V tento okamžik je potřeba vybírat. Jak lokality, tak i počasí. Se sluníčkem to vypadá kouzelně, s deštěm pochmurně. Zde jsme měli velké štěstí, bylo slunečno, modrá obloha a úžasné rozhledy do krajiny.
Henningsvaer
Přístavní vesnice nás přivítala se sluníčkem. Domečky se tyčily na kůlech nad vodními kanály a hladina byla podezřele nízko. Že by odliv nebo sucho? Henningsvaer se nachází na několika malých ostrovech u jižního pobřeží velkého ostrova Austvågøya v souostroví Lofoty.
Nusfjord
Zde nás překvapil poplatek za vstup do vesničky. Rybářská vesnička Nusfjord je považována za jednu z nejmalebnějších na celých Lofotech. Nusfjord leží na jihovýchodním pobřeží ostrova Flakstadøy a je obklopen vysokými skalisky. Jedná se o zachovalou vesnici z konce 19. století, zapínána na seznamu Unesco. Jsou to právě ty žluto-červené dřevěné baráčky. Nusfjord je považován za nejlépe zachovalou rybářskou vesnici v Norsku. Skanzen nabízí typické lofotské rybářské chaty, starý obchod, rafinerii na tresčí olej, udírnu, přístavní doky, kovárnu a další budovy. V přístavu nemineme sušené ryby.
Reine
Ztracena mezi červenými baráčky a pohlcena panoramaty. I tak se dá popsat Reine. Reine se nachází v zátoce obklopené špičatými vrcholky hor a je možné za jasného počasí spatřit neskutečné přírodní scenérie. Vesnice byla v 70. letech vyhlášena jako nejhezčí v celém Norsku a často bývá focena, aby přilákala cestovatele do Norska. Ano, tohle místo má oprávněně své kouzlo!
Å
Místo s jedním písmenem. Jméno obce pochází ze staré norštiny a znamená “malá řeka”. Mezi místní pamětihodnosti patří muzeum tresek tørrfisk nebo zachovalý komplex rybářské vesnice s typickými rybářskými chatami. Na jih od Å se nachází úžina Moskenesstraumen. Spíše než do vesnice jsem zavítala na vyhlídku na konec pevniny. Přes pár kamenů a podmáčených kousků půdy se dá dostat až na konec skalisk a kochat se průzračně čistou vodou.
Moskenes – Bodø
Den strávený tour de Lofoty jsme zakončili v přístavu čekáním na trajekt. Cesta po vodě to byla dlouhá, něco přes čtyři hodiny. Ale pomalu se „smrákalo“. V těchto končinách v letních měsících moc tmy neuvidíte, ale na krásný počátek západu slunce to stačit bude. Čím budete nížeji, blíže k domovu, tím budou noci zase tmavší. Z trajektu jsme vystoupili po půlnoci a do rána počkali v přístavu. Další dobrodružství na sebe nenechalo dlouho čekat.
Moskenes
Norský polární kruh
Jeden polární kruh už byl za námi, ten finský, a tak na doplnění seznamu navštívených míst bylo potřeba přidat i to další – norský polární kruh. Jak krásně a poeticky působil ten finský, tak ten norský už tak kouzelný nebyl. Santova vesnička je prostě Santova vesnička a tak někde v pustině v Norsku jeden domek a sloup označující polární kruh mě nějak neuchvátil. V dnešní době je to všechno bohužel tlačeno do kšeftu, a tak se zde v malém domečku s označením „norský polární kruh“ dají koupit suvenýry a najíst se. Rozhledy na blízké vrcholky pokryté sněhem byly fajn a běhat na polárním kruhu v červnu v triku byl nezapomenutelný zážitek.
Svratisen
Pěší túra k ledovci vypadala nenáročně. Jen 3 kilometry hlásaly ukazatelé… Cestu přes jezero jsme absolvovali na motorovém člunu, což bylo něco mimo mojí komfortní zónu, protože lodě vážně nesnáším, hlavně ty malé a ne moc stabilní, pak to houpání na vodě atd.… Přežila jsem cestu tam i zpět a stačilo. Ale trek samotný byla spíš cesta pro kamzíky, která byla ještě ke všemu špatně značená. Ale po vydání maximálního sportovního výkonu byl člověk odměněn krásným výhledem na ledovcový splaz. Pokud by počasí nepřálo, tento trek bych určitě vynechala. Je tam plno míst, kde se dá uklouznout, trasa nebyla dobře značena a celkově to bylo hůře přístupné pro starší osoby bez fyzické zdatnosti.
Trondheim
Město, které mě uchvátilo svou katedrálou. Pro tento zážitek nemám slov. Katedrála v Trondheimu nabízí kromě návštěvy interiérů také výstup na věž. Určitě se po něm ptejte a zakupte si ho. Stojí to za to. Ač nás celým dnem pronásledovalo ne úplně dobré počasí, tak výstup na střechu katedrály – do věže, za to stojí. Kromě rozhledu na město, přilehlé parky se nám naskytne možnost vidět část katedrály z výšky. A je opravdu kouzelná! Boční ochoz a mnoho schodů nás navede vzhůru. Jde s vámi i člověk, který dohlíží na to, aby turisti nic neničili. Není to průvodce, který vám podá výklad, ale k čemu je výklad, když máte 15 minut na to se kochat.
Město jako takové nám nabídne moderní kostelíky a arcibiskupský palác. Krom této „náboženské“ cesty je zde i jiná možnost – Starý městský most Gamle bybro, který nás zavede do čtvrti plné kaváren a cukráren. S dobrou zmrzlinou a kávou v ruce jde průzkum ještě lépe. Krásné dřevěné domečky hrají všemi barvami a na vodě plují lodičky. Prostě idylka. Pokud se budete chtít hnát do kopce, tak na něm na vás bude čekat pevnost Kristiansten festning. Pokud toužíte po interiérech, tak určitě si ten kopec vzhůru dejte, ale pokud vám stačí jen pohled, tak vystopujete na věž Nidarosdomen – gotická katedrála z 13. století (viz výše). Očekávání bylo a bylo poměrně vysoké a nebylo zklamáno.
Maurvagen, NP Besseggen fjellpark a jezero Gjende
Poté, co jsme navštívili města, bylo na čase to tyto zážitky vyvážit nějakou tou přírodou. O přírodní památky v Norksu není nouze a je z čeho vybírat. Jedním z nejznámějších treků je ten po hřebenech kolem jezera Gjende v národním parku Besseggen. K tomu, aby člověk mohl trhat rekordy je ale vhodné dobré počasí. Bohužel počasí si člověk nevybírá. Podle Holanďanů, kteří již týden čekali na hezké počasí v kempu a rozhodli se odjet dříve, než plánovali. Usoudili jsme, že to bude na vršcích pořádně namoklé, kluzké a ne úplně přístupné… První večer nám propršel a tak nezbývalo nic jiného než se na další den pořádně prospat, kdyby náhodou túra doopravdy vyšla.
Druhý den jsme se probudili do dalšího deštivého dne. Voda stékala kempem v malých potůčkách dolů. Snaha byla si alespoň chytnout loď na druhou stranu jezera Gjende, kde začínal trek prudkým stoupáním. Ale loď za nepříznivého počasí prostě nejela. Výstup jsem neplánovala, takže vydat se v opačném směru mě nelákalo. Ty slavné vršky byly zahaleny tmavě šedými mraky, které na nich seděly, jak poklice na hrnci. Nehly se a občas z nich silně zapršelo. Když jsem se plánovala otočit a vydat se zpět do kempu (to byly jen 3km jedním směrem), spustil se strašný slejvák. Pod střechou jsem přečkala asi 20 minut, než déšť alespoň trochu ustane. Lidé se rozutekli, zůstala jsem tam sama.
Když už vybavena suchým oblečením, pitím a svačinou, to nemá cenu se vracet. Nad jezerem vykouknul první sluneční paprsek a objevila se malá duha. Temně šedé mraky dále seděly na vrškách hor. Když to nepůjde vrchem, půjde to alespoň spodem. Vyrazila jsem na trek kolem jezera. Poté, co jsem se krásně rozběhla po dřevěných chodníčcích, tak přišla realita. Chodníčky skončily! Začalo pršet a foukat, voda se valila z kopců dolů a byly to proudy. Po kamenech jsem přeskákala na druhou stranu a začala jsem uvažovat, že to otočím, otočit to budu muset tak i tak, když loď nejezdí. V mapě jsem si vytyčila místo, kam dojdu a až pak se vrátím. Kouzelné bylo to, že jsem šla úplně sama. Já vím, že trochu risk, kdyby se mi něco stalo, podjela mi noha… Terén to byl doopravdy náročný. Přes kameny, mechem a mokřady. Bylo vidět, že prší už opravdu dlouho a vydatně.
Můj bod byl přibližně v polovině od místa, kam měla dojet loď a pak se mělo začít stoupat do kopců. Tato plážička, malá kosa měla být pro mě odměnou. Počasí se umoudřilo a já se těšila. Místo jsem podle mapy našla, ale vůbec neodpovídalo obrázkům. Kde nic, tu nic, pláž zmizela. Přívalové deště rozhodly o osudu místa, které dřív bývalo pláží. Nevadí, alespoň přestalo pršet. Jezero bylo krásně vidět a ten božský klid! Vydržela bych tam sedět hodně dlouho, kdyby se nespustil další déšť. To byl ukazatel toho, že je na čase vyrazit zpátky. Patnácti kilometrová túra byla zakončena šťastným návratem, výbornou kávou a teplou sprchou.
Třetí den na tomto místě vypadal podobně jako ten první. Počasí se na nás mračilo dále, jen dopoledne nepršelo. Co jiného by se dalo dělat v oblasti jezer, než vyrazit k jiné vodě, ve vodě a za vody padající z vrchu! Jeden den to bylo jezero vlevo a tak další den jezera vpravo. Moc dobře to značeno nebylo, ale jezero jsem nalezla, mokřady, které v žádné mapě nebyly, tak taky. Cesta dál by byla vodou a tak jsem se vydala po zpevněné cestě a ten kritický bod obešla. Projít to bohužel nebylo možné, ale viděla jsem, co jsem chtěla. Dokonce dvě jezera, krásnou krajinu s typickými severskými domečky a i nějaké ty vrcholky hor, když se mračna rozestoupila. A jak jinak, opět jsem byla na této cestě sama.
I přes nepřízeň počasí a nezdolané slavné treky jsem si pobyt na tomto místě náramně užila!
Lom
Rychlá zastávka na nákup, i tak by se dala definovat zastávka v Lomu. Kromě muzea s dřevenými domky, které jsme už viděli ve Finsku, zde nalezneme i dřevěný protestantský kostel – Lom stavkyrkje. Navštívit je ho možné, ale za poměrně vysoký poplatek, cca 250 korun. Je obklopen hřbitovem, ale i tak je tato dřevěná stavba pocházející z 12. století velmi fotogenická. Jedná se o trojlodní roubený kostel, který využívá volně stojící vnitřní sloupy k podpoře zvýšené části ve stropě hlavní lodi. Tento typ kostela patří mezi nejstarší norské roubené kostely. Podle výzkumů se uvádí, že na místě stál dříve malý dřevěný kostelík, který byl později přestavěn. Aktuálně pojme přibližně 300 osob a jeho architekt je neznámý.
Dále můžeme v Lomu obdivovat vodopád Prestfossen na řece Borva. Krásná scenérie se nám naskytne jak z klasického dopravního mostu, tak i z dalšího vyhlídkového mostu Trebro.
Pokud budete mít na cestě vesničku Lom, zastavte se.
NP Dønfoss Nasjonalpark
Za dalšími divokými vodami jsme dojeli do národního parku Dønfoss. Zde jsme žádné dlouhé turistické výšlapy nepořádali, jen jsme se podívali na krásný vodopád Dønfossen z obou stran řeky Otty.
Dalsnibba
Vrchol, na kterém se nacházíte v nadmořské výšce 1500 m. Zajímavým faktem je, že plno zdrojů tvrdí, že „Dalsnibba leží v nadmořské výšce 1 476 m ve střední části Norska“. Kolik metrů má, je tudíž záhadou. Ale i tak by ji měl každý cestovatel zařadit na seznam navštívených míst. Tedy pokud do Norska pojede v létě. Zde je to trochu záhadné. Silnice z údolí je plná zatáček a bývá otevřena pouze v letním období. Ačkoliv byl červen, čím výše budete stoupat, tím bude sněhu přibývat a se sněhem i ledový vítr. Vrchol je zahalen čerstvou bílou sněhovou pokrývkou a poskytuje výhledy na nedaleký Geirangerfjord, který bude hrát zářivými barvami zelenou a modrou. Tam už žádný sníh v červnu nečekejte.
Geirangerfjord a vodopád Sedmi sester
16 kilometrů dlouhý norský fjord, byl roku 2005 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. A to díky své přírodní scenérii a ekologické čistotě. Pokud vám v tomto místě vyjde počasí – postačí alespoň bez deště – vydejte se na okružní hodinovou plavbu po fjordu. Opravdu je na co koukat, klikaté silnice, vodopády, strmé skály a modrozelený kontrast vody a stromů.
Proč se vydat na plavbu, která možná udělá díru do vaší peněženky? Na pokladně jsem vysázela 555NOK, uff, nad částkou jsem se zděsila. Zpětně hodnotím, že to za to stálo! Audioguide je k dispozici i v češtině. Hodinová plavba po fjordu nás zaveze k nejznámějšímu vodopádu Sju Søstre – vodopád Sedm sester. Na protější straně uvidíme tryskající vodopád Friaren – vodopád Ženich. Vypráví se zde legenda o sedmi sestrách zamilovaných do jednoho muže. Kterou si nakonec vybere, se dodnes neví.
Trollstigen a Trollveggen
O Cestě trollů by se dal napsat samostatný článek. Cesta trollů je ve své podstatě vlastně silnice, která se má jedenáct záludných zatáček. Serpentiny vedou kolem vodopádů a v každé zatáčce je na co koukat (na vodopády Stigfossen a Tverrdalsfossen). Cesta trollů je považována za cestu s nejúchvatnějšími horskými scenériemi. Překonáme výškový rozdíl téměř 900 metrů.
Cesta je pojmenována podle trollů – horských skřetů, skřítků. Ti jsou již po několik staletí hrdiny mnoha lidových pohádek, bájí i přísloví. Jejich povaha je podle hodnověrně vyprávěných příhod prý záludná, zlomyslná a nevypočitatelná. Typický troll má rozcuchané vlasy, dlouhý nos a baculaté bříško. Podle norských pověstí jde o původní obyvatele této severské země. A dnešní obyvatelé vědí, že s trolly je stále nutné být zadobře.
Nejdelší kolmá stěna v Evropě, to je Trollveggen neboli Trolí stěna. Je součástí horského masivu Trolltindene v údolí Romsdalen v obci Rauma. Pokusy o její zdolání zkoušejí zkušení horolezci z mnohých krajin. Tato skála má na svém kontě mnoho životů těch, kteří se ji pokoušeli zdolat. Je považována za jednu z nejnebezpečnějších na světě. Někteří odvážlivci si z ní skočili i Base Jumping, tento sport byl po úmrtích base jumperů na této stěně zakázán.
Lillehammer
Olympijská vesnička a skokanský můstek je možná to, co turisty táhne k návštěvě tohoto místa. V roce 1994 se zde konaly zimní olympijské hry i následné paralympijské hry a v roce 2016 zimní olympijské hry mládeže. Při 17. zimních olympijských hrách se Čechům v Lillehammeru příliš nedařilo. Československo bylo krátce po rozdělení, a tak se jednotlivé reprezentace Česka i Slovenska teprve formovaly. Největším úspěchem bylo páté místo hokejistů. Tehdy už poměrně známá vycházející hvězda Kateřina Neumannová byla ve všech závodech v první desítce. Lillehammerská olympiáda, jako z jediných OH si naši reprezentanti neodvezli ani jednu medaili.
Od té doby je areál k dispozici sportovcům a turistům. Je libo na skokanský můstek a nechce se vám do kopce? Pro pohodlné turisty mají řešení, dvojsedačkovou lanovku. Ta vás vyveze vzhůru i sveze za malý poplatek dolů. Až se nahoře pokocháte výhledy na městečko pod vámi a na skokanské můstky, prohlédnete si sportovní areál, tak můžete zkusit seběhnout schody dolů, ale z lanovky ten výhled stojí za to.
Maihaugen
Když už bude člověk u skokanských můstků, tak by měl zajet i do skanzenu. Maihaugen s téměř 200 budovami je jedním z největších severoevropských skanzenů a jedním z největších kulturních zařízení v Norsku. Skanzen ukazuje historii, jak lidé žili v Gudbrandsdalen od středověku až dodnes. Ve venkovním muzeu jsou zastoupeny sociální instituce jako kostel, škola, pošta, nádraží, obchody, věznice a vojenská zařízení. Muzeum má bohatou sbírku artefaktů, nábytku, nástrojů a ozdob, stáří od středověku. Kostel Garmo Stave byl v roce 1882 rozebrán a prodán Andersi Sandvigovi, který si jej přivezl do Lillehammeru, kde byl v letech 1920–1921 znovu postaven ve skanzenu Maihaugen.
Skanzen je rozdělen do tří sekcí: Venkovská sbírka – zaměřená na období 1700–1850, ale také domy z 15. století; Historická sbírka – sbírka budov od počátku 19. století až do roku 1920 a Obytná čtvrť – rodinné domy téměř ze všech desetiletí 20.
Oslo, Vigelandspark a poloostrov Bygdøy
Když se řekne Oslo, byla jsem nadšena, že uvidím hlavní město Norska, které mě něčím nevšedním okouzlí. Kdybych se sem měla vypravit ještě jednou, řekla bych ne, děkuji. Byla jsem tímto městem velmi zklamána. Očekávání bylo větší, než bylo k vidění. Půl den mi bohatě stačil a těšila jsem se na odjezd pryč.
Panorama města, které vidíme na každé druhé fotce, sice uvidíte, ale ne při procházce kolem přístavů. Procházku jsem začala u pevnosti ze 13. století Akershus, kde najít vstup byl oříšek. Pevnost je to rozlehlá a lze si ji zadarmo projít a pokochat se výhledy na přístav pod ní. Uvnitř v placené části naleznete dvě vojenská muzea a pořádají se tu různé akce. Po cestě do centra jsem to vzala směrem k velmi známé a moderní opeře Operahuset a Munch Museu. Když jsem viděla stát fronty až k přístavním molům, návštěvu muzea jsem vynechala. Uvnitř naleznete přes 26 000 výtvarných děl Edvarda Muncha, jeho osobní věci, soukromou knihovnu a malířské náčiní. Nejsem fanoušek ani moderního umění a hranaté, kroucené budovy a podivné stavby se mi vůbec nelíbí. Musím uznat, že budova opery je dobře zakomponována do moderního zátiší této části Osla.
Co mě lákalo, byla katedrála – Oslo Domkirke, pocházející ze 17. století, kde se pravidelně konají bohoslužby i královské a státní akce. Je pravda, že na katedrálu jsem čekala svatostánek mnohem větších rozměrů než je tento. Pozor na podivnou otevírací dobu, každý den jinak dopoledne nebo odpoledne. Čekala jsem čtvrt hodiny na otevření a stálo to za to. Interiér je krásně barevný, zajímavě zdobený a hlavně moderní.
Od katedrály k budovám státní správy, kterou je Stortinget. Historická budova sloužící jako tradiční sídlo norského parlamentu. Krásné zahrady nás zavedou až k Národnímu divadlu z 19. století, které je obklopeno parkem se sochami Studenterlunden Park. Pokud budeme pokračovat dále, dorazíme k velkolepé budově, z 19. století, královského palaáce Det kongelige slott. Palác byl v době mé návštěvy uzavřen, ale měl by zvídavým turistům nabízet komentované prohlídky. Rozlehlý park Slottsparken, který obklopuje královský palác je možno navštívit zdarma.
Na nábřeží ještě shlédneme červeno-hnědou radnici z 50. let Rådhuset, ve které se vystavují sbírky umění, a uděluje Nobelova cena míru. Ihned naproti se nachází muzeum Alfreda Nobela a nabízí dočasné výstavy. V mapě jej naleznete pod názvem Nobels Fredssenter. Když už budete v přístavu Aker Brygge Marina, kromě obří zmrzliny, kterou tam v létě seženete na každém rohu, můžete ještě navštívit Národní muzeum s expozicí o umění a designu. Já jsem raději zvolila tu zmrzlinu za poslední norský peníz a ty pohlednicové výhledy na pevnost, u které jsem začínala procházku po městě. Procházka kolem přístavu zakončila mé putování po Norsku.
Město jako takové mě nenadchlo. V uličkách, které jsou jen pár metrů od těch top turistických míst, se nachází plno feťáků, kteří si i za bílého dne dávají svou dávku. Nebyla jsem jediná, kdo prošel těmito místy… Na eurovíkend bych určitě zvolila jinou destinaci než Oslo centrum.
Chcete zažít umění táhlého sochaře? Pokud ano, navštivte Vigelandspark. Vigeland Park je největší park na světě se sochami od jednoho tvůrce a zároveň jedna z nejpopulárnějších a nejnavštěvovanějších norských atrakcí. Park nese jméno po norském sochaři Gustavu Vigelandovi, který se narodil roku 1869 v městečku Mandal v jižním Norsku. Vigeland Park vznikl na místě veřejného parku, který byl otevřen od počátku 20. století. V roce 1924 dostal Vigeland povolení k vytvoření fontány a Monolitu obklopeného žulovými sousošími na západě od původního parku. O sedm let později schválila městská rada plán nového parku se sochami. Většina děl je rozmístěna podél 850 metrů dlouhé osy parku spojující majestátní Hlavní bránu z žuly a železa s tzv. Kruhem života. Ten vznikl v letech 1933 až 1934 a zobrazuje propletenec mužů, žen i dětí. Kruh zde symbolizuje věčnost. K vidění je přes 200 soch. Největší „sochou“ je Monolit stojí na nejvyšším místě parku zvaném Monolith Plateau. Majestátnosti mu dodává i 36 sousoší, která jej obklopují. 17,3 metrů vysoký obelisk z jednoho kusu žulového bloku, na kterém je vyobrazeno 121 figurami.
Druhý den v Oslu a jeho okolí jsem strávila na poloostrově Bygdøy v muzeích. Tady to už vypadalo mnohem lépe než v historickém centru města. Klidnější atmosféra, šplouchající záliv a samý trajekt. Lze se sem dostat z přístavu Aker Brygge Marina nebo po silnici. Turistickými atrakcemi jsou Norské lidové muzeum, Muzeum Kon-Tiki, Norské námořní muzeum, expozice vikinských lodí a Muzeum Fram s Amundsenovými polárními loděmi Fram a Gjøa. Vyhlášené muzeum Vikingskipshuset s vikinskými loděmi z 9. století je aktuálně v rekonstrukci a bude otevřeno až pro sezónu 2026/2027. Navštívila jsem muzeum FRAM s polární výzkumnou lodí z 19. století. Expozice nabízí informace o polární expedici a o polární záři. Loď je možné si prohlídnout ze tří pater a dokonce i vstoupit na její palubu a do podpalubí. Do Námořního muzea Norsk Maritimt Museum, které je hned naproti jsem jen nakoukla, protože to bylo v jedné ceně vstupenky. Zakončila jsem muzejní trajdání návštěvou Muzeum Thora Heyerdahla, Kon-Tiki Museet. Muzeum o životě dobrodruha Thora Heyerdahla, s originálními rákosovými čluny a artefakty z jeho expedic. Více o jeho životě naleznete zde.
Helsingborg – Helsingør
Naší cestu jsme zakončili trajektovými přejezdy, jen s malým rozdílem, že v Helsingøru jsme se došli podívat na známý Hamletův hrad – Kronborg a poté velmi svižně proběhli městem. Konala se tam nějaká sportovní událost a celé centrum bylo pro dopravní prostředky uzavřeno. Výhodou bylo, že historické centrum bylo liduprázdné. A pak jsme směřovali k domovu.
